V rámci rozboru plání u zaniklých sídel jsou zpracována následující sídla: Bučina/Buchwald, Chaloupky/Hüttel, Knížecí Pláně/Fürstenhut, Stodůlky/Scheureck, Světlé Hory/Lichtbuchet, Silnice/Landstrassen, Cazov/Zassau, Mlaka/Moorhäuser, Kamenná Hlava/Steinköpfelhäuser, Krásná Hora/Schönberg, Na Spálenci/Brandhäuser a Nové Údolí/Neuthal.
Hlavice božích muk na zaniklých Knížecích Pláních a Stodůlkách
Bučina / Buchwald
Nejtypičtějším důvodem zakládání horských vesniček a osad v dobách staré Šumavy byl dřevařský průmysl a s tím spojená kolonizace na konci 18. století. Dřevařská expanze je spojena s knížecím rodem Schwarzenbergů. Do této doby nebyly převážně horské části u hranic dosídlené - nebyly zde žádné domky dřevařských dělníků a jejich rodin, chyběly hájovny pro lesnický personál. Na zdejší lesy a jejich vytěžení bylo třeba velkého množství dřevorubců. Dřevařské osady byly budovány s podporou knížete ze Schwarzenberga. Vypadalo to tak, že kníže (nebo jiná vrchnost) přidělil bezplatně pozemek pro výstavbu domku. Své obydlí si záhy každý dřevař stavěl sám. Dřevo, kámen a další materiál obdržel od knížectví zadarmo. Ke každému stavení získal ještě kousek pozemku, který si ohraničil kamennými snosy (tyto jsou ostatně patrné dodnes). K mnohým osadám a samotám byly knížecí správou přibudovány myslivny a hájovny. Dřevaři měli vůči dobré vůli knížete jisté závazky - roční daně z domku a pozemku, vytěžení určitého množství dřeva a robotní povinnosti. Takto vznikla i Bučina.
První písemná zmínka o Bučině se váže k roku 1790 - vzniká zde nejvýše položená obec v Čechách (současný hotel Alpská vyhlídka stojí v nadmořské výšce 1 155 metrů). První osadníci zde nalezli porosty starých buků - odtud pochází název Bučina (Buchwald). Okolo roku 1790 zde stálo 13 domů a žilo v nich 100 osob. Bučina byla postupně vyklučena - vznikaly zde louky a pastviny se skromnými políčky. Ostatně dodnes je zde patrné množství kamenů vyskládaných do snosů, ohraničující tyto původní louky a políčka. I přes vysokou nadmořskou výšku se na Bučině pěstovaly zemědělské plodiny (obilí, brambory, zelí, tuřín). Pěstoval se i len, který se dále zpracovával. Ke hlavním zdrojům obživy patřilo tradičně dřevo - jeho zpracování na trámy ke stavbě domů, výrobě nábytku, potrubí, dřeváků, výrobě a prodeji dřevěného uhlí. Dále se hledalo a prodávalo rezonanční dřevo. K vedlejším příjmům patřil sběr a následný prodej lesních plodin jako borůvek, brusinek a hub. Z řemeslníků tady působil obuvník, kolář nebo truhlář. V roce 1910 na Bučině bylo 37 domů se 347 obyvateli. V letech 1929-1930 zde bylo již 38 domů s 343 obyvateli (337 německé národnosti). Typické pro Bučinu byly nízké dřevěné domky na metrové podezdívce s obytnou částí, chlévy, stodolou a ubytováním pro čeleď pod jednou šindelovou střechou. Na návětrné straně často bývala vyrovnána hranice s palivovým dřívím. V prvorepublikové době zde byla škola (od roku 1869 dvoutřídní, od roku 1937 česká), hájovna, pila, spořitelna, mlýn, celnice, oddělení Finanční stráže, kaplička se soškou Panny Marie, ale též několik hostinců a hotelů. Turistický průvodce z roku 1938 zmiňuje hotel Fastner (17 pokojů s 50 lůžky, z pavlače Fastnerova hotelu nádherný obraz Šumavy, někdy i Alp), hostinec J. Plechinger (9 lůžek), hostinec Zum Tiroler (15 lůžek), Pešlova chata Bučina (20 pokojů). Podobně jako nyní u hraničního přechodu, i tenkráte zde byla konečná stanice autobusové linky. V roce 1945 byli místní němečtí občané nahnáni do Fastnerova hotelu, kde byli vyslýcháni a mučeni. V roce 1946 byli původní obyvatelé z Bučiny vysídleni, v roce 1947 zde žilo 58 obyvatel. Definitivní zánik obce přichází v roce 1956, kdy byly opuštěné domky srovnány se zemí. Zůstal stát jen bývalý Pešlův hotel. Chatu dostavěla rodina Pešlova v roce 1937. Po válce ji opět zprovoznila, ne však na dlouho. V letech 1951-1964 sídlila v adaptované chatě pohraniční rota. K rotě byly přistaveny dva domky, z nichž jeden je v současnosti zrekonstruovaný k obývání. Jednotka byla zrušena v roce 1964 a dále sloužila jako odloučené stanoviště (piket) roty ve Kvildě. Později na Pešlovu chatu byla umístěna odposlouchávací zařízení proti nepříteli z druhé strany hranice.
K oživení zaniklé vsi Bučina patří hotel Alpská vyhlídka, který symbolizuje moderní podobu bývalé Pešlovy chaty - v roce 2004 byla Pešlovka zbourána a na jejím místě postaven nový hotel se zahájením provozu v roce 2010. V místech, kudy vedl elektrifikovaný drátěný zátaras, stojí jeho replika společně s dalšími prvky ostrahy a ochrany hranic - jsou tady k vidění protitankové jehlany, pozorovatelna, ale i tabulky upozorňující na zákaz vstupu do zakázaného a hraničního pásma. Svým způsobem jsou tyto artefakty památníkem na dobu železné opony. Na Bučině má své místo i v roce 1992 obnovená kaplička. Ta původní pocházela z roku 1891 a byla zasvěcena Panně Marii - na oltáři stála dřevěná socha Panny Marie s jezulátkem v krajkových šatech a tmavě červeném sametovém plášti. Její výstavba je připisována rodině Fastnerů, která na Bučině žila a bučinskou kapli vlastnila.
Obec Bučina na starých fotografiích (na obr. 6 škola, na obr. 7 celní úřad, oddělení Finanční stráže a hotel Fastner, na obr. 9 pohraniční rota v 60. letech, na obr. 10 v 90. letech, obrázek 9 zdroj: Anton Masarovič)
Obec Bučina na letecké mapě z roku 1949
Obec Bučina v současnosti
Chaloupky / Hüttel
Dřevorubecká osada Chaloupky náležela ke spádové obci Bučina. Osada byla tvořena několika chalupami, hospodou a mlýnem. Chaloupky se nacházely ve výběžku státní hranice - přirozenou hranici zde tvoří potoky Čertova voda a Červený potok. K založení vesničky bylo zapotřebí neúnavné píle k tomu, aby se zdejší krajina stala obyvatelnou. Musel se vyklučit les, vystavět stavení, založit pole a pastviny. Z Čertova potoka se musela přivést důmyslným systémem struh, stružek a dřevěných potrubí voda pro potřebu každého stavení. Chaloupky byly založeny okolo roku 1770 na rozlehlých lukách. V osadě se těžilo dřevo - sváželo se dále do vnitrozemí, ale vyráběly se z něj i různé výrobky - v Chaloupkách se vyráběly dřeváky, dřevěné bedny a další předměty. Osada byla srovnána se zemí v roce 1956.
U soutoku Čertovy vody a Červeného potoka (tzv. Čertův jazýček), v samotném cípu výběžku, stála Reichartova pila. Byla tak výhodně postavena, že mohla využívat síly obou potoků. Pila patřila rodině Reichartových a vyráběla prkna a dřevěné bedny. Pan Johann Baier coby vnuk pana Reicharta vzpomíná. „Z pily vedla důležitá cesta na Knížecí Pláně, umožňující převážet výrobky na nádraží do Lipky. Výrobky poté putovaly dále vlakem do Prahy a Vídně. Jedno z největších dobrodružství pro nás chlapce bylo na jaře plavení kmenů po Čertově potoce. Transport začínal u Seewaldovy pily v blízkosti Bučiny. Cesta pro dopravu klád byla upravena k potoku a ten byl udržován pro plavbu. Z míst, kde bylo koryto potoka zúžené, se ozýval hluk jako když přichází bouře. My hoši jsme tam utíkali a pozorovali velkolepé divadlo. Obrovské kmeny se hromadily, stavěly se do výše a vyskakovaly ven z koryta. Muži s tyčemi je vraceli zpět do potoka. Některé kmeny však zůstaly na břehu. Majitelé pozemků se pak radovali, že získali zadarmo dřevo. Kmeny putovaly do Ohebachu a dál po Ilzu do Pasova, kde byly svázány do vorů a dopraveny do Vídně.“ Pro kvalitní plávku dřeva na Čertově vodě byly na bavorské straně hranice zřízeny dvě plavební nádrže. Horní nádrž Teufelsklause se nacházela pod Seewaldovou pilou (která byla součástí malé osady Na Mlýnské Mýtině), dolní nádrž Hammerklause byla zbudována kousek od Čertova jazýčku. Tyto rezervoáry vody byly přívalovou vlnou hraniční Čertovy vody pro plavení dřeva. Z uvedeného tedy vyplývá, že dobrá plávka dřeva byla společnou záležitostí Čechů i Bavorů. Druhou sílu hraničních potoků využívala sama Reichartova pila. Od Červeného potoka (u hraničního znaku 13/3C) vedl k pile náhon, od pily pak směřoval odtokový kanál do Čertovy vody (u hraničního znaku 12/7C). Jak vypadá místo Reichartovy pily v současnosti? Jsou zde rozvaliny a linie náhonu/odtokového kanálu. V Čertově vodě jsou pozůstatky zpevnění vodoteče pro plavení. U rozvalin pily stojí původní mezník rozhraničující tehdejší správní území obcí Bučina a Knížecí Pláně (nyní od Čertova jazýčku probíhá správní hranice mezi obcemi Kvilda a Borová Lada). Původní mezník nese pořadové číslo 225.
Osada Chaloupky - polní náčrtek z roku 1937 se zobrazením Reichartovy pily, ruiny Reichartovy pily v 50. letech
Osada Chaloupky na letecké mapě z roku 1947
Osada Chaloupky v současnosti
Knížecí Pláně / Fürstenhut
Obec Knížecí Pláně byla typickým sídlištěm dřevařských rodin, které dostaly v 90. letech 18. století požehnání od knížete Schwarzenberga k výstavbě domků. Tenkrát si dřevaři postavili domky v místě, které mělo název Krásná Rovina. Kolem roku 1800 byla postavena nová vesnice se současným pojmenováním jako Knížecí Pláně. Stará lidová pověst praví, že v době zakládání obce místo navštívil sám kníže ze Schwarzenbergu, kterému silný vítr odnesl jeho klobouk a tento zůstal viset na vysoké jedli. Jeden z místních dřevorubců rychle vylezl na strom, klobouk sejmul a předal jej knížeti. Kníže mu za jeho výkon poděkoval a prohlásil, aby na památku této události byla nová obec pojmenována jako Knížecí Klobouk. Podle zprávy z roku 1840 zde stálo 59 domů s 521 obyvateli, v roce 1890 v 66 domech žilo 638 obyvatel. V letech 1929-1930 zde bylo již 68 domů s 474 obyvateli (469 německé národnosti). Bývala zde hájovna, pila, hostince, mlýn, škola, oddělení Finanční stráže, od roku 1913 měla obec poštu. V letech 1861-1864 byl postaven kostel sv. Jana Křtitele v pseudogotickém stylu. Kostel byl vysvěcen 27. ledna 1864. Vnitřek chrámu zdobily tři obrazy vídeňského malíře Karla Hoffmanna, nad vítězným obloukem visel hrubě provedený kříž se sochou Ježíše Krista. Malebnost vnitřku povyšoval vestavěný dřevěný kůr, spočívající vpředu na dvou sloupech. Ze štíhlé věže zněly do šumavských plání tři zvony. Dne 17. července 1912 kostel zachvátil požár patrně po zásahu blesku. Po neštěstí se rozběhla velká sbírka a ještě téhož roku bylo započato s opravou kostela - šindelová střecha dostala novou podobu z kamenné břidlice a už na konci roku začal kostel opět sloužit. Dne 14. prosince 1913 byl vysvěcen. Později byla v Knížecích Pláních i fara. Šumavský průvodce z roku 1938 uvádí v obci čtyři hostince s možností ubytování - Kölbl (14 lůžek), Pöschl (10 lůžek), Tahedl (6 lůžek), Meisetschläger (8 lůžek). Po válce byla obec německým obyvatelstvem (převážně pak dřevařskými dělníky) vysídlena, a do vsi přicházejí první dosídlenci ze Slovenska a Rumunska. V roce 1950 byla odsloužena poslední bohoslužba v kostele. Rok 1956 je spojen s odstřelem kostela, demolicí fary a hřbitova. Postupně dochází k demolici chalup v celé obci. Zůstává stát pouze jediné stavení, kde jsou ustájeny koně státních lesů. Ve východní části obce se během studené války nacházela pohraniční rota, která sestávala z několika stavení obce.
Co z Knížecích Plání přetrvalo do nynější doby? Na místě původní hájovny vyrostla nová, která nabízí občerstvení a rovněž i nocleh. Péčí německých rodáků byl v roce 1992 obnoven hřbitov (ze zbytků náhrobních kamenů), základy průčelí kostela a rovněž zde byl osazen nalezený a zrestaurovaný znak Schwarzenbergů. Na území bývalé obce nalezneme i zrestaurovaný kamenný obelisk s letopočtem 1913 - tímto rokem byli chalupníci osvobozeni od daně z vlastnictví. Kámen tak připomíná převedení pozemků obce z knížecí správy do majetku obyvatel.
Obec Knížecí Pláně na starých fotografiích (na obr. 5 hájovna, na obr. 7 slavnost u obelisku v roce 1913, na obr. 8 pohraniční rota v 60. letech, obrázek 8 zdroj: Tomáš Karač)
Obec Knížecí Pláně na letecké mapě z roku 1949
Obec Knížecí Pláně v současnosti
Stodůlky / Scheureck
Osada Stodůlky se dělila na Přední Stodůlky a Zadní Žďárek. Ostatně Žďárek (Scheureck) je novější označení pro někdejší osadu Stodůlky. Stodůlky byly další dřevorubeckou osadou, založenou již v roce 1774. O rok později zde bylo 6 domů. V letech 1840 tu bylo 20 domů se 147 obyvateli a v letech 1929-1930 zde bylo již 27 domů s 179 obyvateli (177 německé národnosti). Domy byly rovnoměrně rozloženy podél hlavní cesty, kterou v současnosti kopíruje červená turistická značka. Stodůlky náležely ke spádové obci Kunžvart. K vesnici se váže výroba dřeváků ve velkém - dřevěná obuv byla formou zásilkového prodeje dodávána do Čech a Bavorska. Dřeváky byly dodávány i pro rakouské vojsko - nasazovaly se přes vojenské boty. Výroba dřeváků šla vskutku na odbyt. Místní obyvatelé proto zahájili výrobu suvenýrů, a to vyřezávaných miniaturních dřeváčků. Ty pak byly vymalovávány a zásilkovým obchodem rozesílány do okolního světa. Dále se zde vyráběly limonády. S výrobou a prodejem dřeváků a limonád je ve Stodůlkách spojena rodina Habelsbergerova. Víska měla jednotřídní školu, která stála na pomezí obou částí osady. V obou částech osady stály kaple, které byly, stejně jako ostatní domy, v roce 1956 zbořeny. Nad Žďáreckým jezírkem (které bylo vybudováno v souvislosti s plávkou dřeva) stála knížecí hájovna. Podobně jako u ostatních zaniklých sídel, i zde vegetace zakrývá ruiny domů a kamenné snosy na pláních.
Osada Stodůlky na starých fotografiích (na obr. 3 dům Habelsbergerových, na obr. 4 škola)
Osada Stodůlky (Přední Stodůlky a Zadní Žďárek) na letecké mapě z roku 1949
Osada Stodůlky (Přední Stodůlky a Zadní Žďárek) v současnosti
Světlé Hory / Lichtbuchet
Světlé Hory byly další dřevařskou osadou na horských šumavských pláních. Osada se rozdělovala na Horní Světlé Hory (Oberlichtbuchet) a Dolní Světlé Hory (Unterlichtbuchet) a spádově patřila k obci Kunžvart. Domky dřevorubců na Horních Světlých Horách se nacházely u hlavní cesty, kterou nyní kopíruje červené turistické značení. Tato část osady byla rozlehlejší. Oproti tomu selské chalupy Dolních Světlých Hor byly zařezány do horského svahu a rozmístěny podél cesty, která vedla ke hranici. Nejstarší zmínka o osadě pochází z roku 1760. V roce 1885 žilo v Horních Světlých Horách v 58 domech 485 obyvatel. Místní lidé byli velmi silně věřící katolíci - jen v této části osady stálo několik kaplí, křížů a božích muk. Dolní Světlé Hory v roce 1885 ve 26 domech obývalo 240 obyvatel. V letech 1929-1930 bylo v Horních Světlých Horách 95 domů s 608 obyvateli (587 německé národnosti) a v Dolních Světlých Horách 31 domů s 198 obyvateli (191 německé národnosti). K roku 1930 byly již Světlé Hory uváděny jako samostatná obec. Kromě kapliček, hostinců, obchodů, mlýnů a pil zde stávala škola, a to na Horních Světlých Horách. Škola byla postavená v roce 1798 a přestavěná v roce 1910. V roce 1915 jsou ve Světlých Horách uváděny tyto živnosti: tři obchody, tři pohostinství, pletárna, truhlář, kolář, kovář, dva mlynáři a dvě pily. Světlohorské louky byly srovnatelné s těmi alpskými - chovaly se zde ve velkém krávy na mléko a k následné výrobě sýru - Otto Spitzenberger-Irglbauer se ve 30. letech minulého století rozhodl uvést do provozu malou sýrárnu. Jeho dcera Elfriede vzpomíná. „V sýrárně se časně ráno slilo čerstvě nadojené mléko do velkého kotle a za stálého míchání bylo postupně zahřáto na žádoucí teplotu. Když teplota dosáhla správné míry, započala vlastní práce přidáním syřidla a barviva do zahřátého mléka a pomalým míšením velkou dřevěnou vařečkou. Po nějakém čase vznikla tuhnoucí masa, nalévaná pak do malých forem opatřených množstvím malých otvorů, jimiž vytékala pod tlakem lidských rukou nadbytečná syrovátka. Ve sklepních prostorech sýr zrál. Jednotlivé jeho kusy byly nasoleny a uloženy na police, obraceny a kropeny vodou, aby schly rovnoměrně a pozvolna. Čas zrání byl poměrně značný a trval tak dlouho, než vznikl produkt podobný francouzskému Romadouru.“ Irglův sýr v zářivém staniolovém balení šel na dračku - kupovaly jej hostince a obchody v širokém okolí.
V 50. letech byla osada srovnána se zemí - nyní ji připomínají, ostatně jako další v okolí, bývalé pastviny (které jsou tu a tam ke stejnému účelu využívány), kamenné snosy, cesty lemované křížky a rozvaliny budov. Tou nejviditelnější světlohorskou rozvalinou jsou pozůstatky školy na Horních Světlých Horách, které se vypínají k nebesům a jsou skryté listnatými stromy. Školu si pro svoje účely adaptovala Pohraniční stráž coby rotu Světlé Hory. Po zrušení roty v roce 1964 nebyla škola srovnána se zemí, nicméně velmi chátrala, k čemuž přispěl i nepříznivý šumavský terén a absence střechy, která byla údajně rozebrána na stavební materiál. Dnešním obrázkem někdejších Světlých Hor nám mohou být protilehlé bavorské osady Hinterfirmiansreut, Mitterfirmiansreut a Vorderfirmiansreut. I zde obyvatelé dřeli v lesích a na polích, i zde si majitelé svá políčka obklopovali velkými kameny, které v potu tváře odnášeli z polí, aby byla alespoň trochu úrodná.
Osada Světlé Hory na starých fotografiích (na obr. 1 až 4 Dolní Světlé Hory, na obr. 5 až 10 Horní Světlé Hory, na obr. 9 škola, na obr. 10 pohraniční rota v 50. letech, obrázek 10 zdroj: Jan Hejna)
Osada Světlé Hory (Dolní Světlé Hory a Horní Světlé Hory) na letecké mapě z roku 1949
Osada Světlé Hory (Dolní Světlé Hory, Horní Světlé Hory a škola) v současnosti
Silnice / Landstrassen
Obec Silnice byla založena ve 2. polovině 18. století, a to na stráni nad hraničním přechodem Strážný/Philippsreut. Pomístně se rozdělovala na Horní a Dolní. Rozhodnutí o osídlení území na české straně hranice bylo vydáno 8. listopadu 1752 patnácti rodinám z krumlovského a vimperského panství. Osídlování většinou probíhalo tak, že panství nechalo vyhlásit v kostele úmysl založit osadu. Z přihlášených pak vrchnost vybrala vhodné mladé rodiny, dala jim půdu, dřevo k vytěžení a použití. Domky si stavěli osadníci sami svépomocí. Do roku 1760 se osada nazývala Marchhäuser, Markhäuser (hraniční domky) - toto pojmenování zůstalo dodnes domkům na protilehlém svahu v Německu. K velké výstavbě domů došlo prvními dětmi osídlenců po roce 1820. V roce 1875 byla na Silnici zřízena škola, v roce 1907 byla postavena nová. V roce 1854 byl do obce přestěhován celní úřad z Kunžvartu. Úřad se nacházel v prostorné budově společně s hostincem Reif u současného hraničního přechodu Strážný. V období let 1929-1930 ve vsi žilo ve 42 domech 281 obyvatel (z toho 268 Němců). Na konci 2. světové války se stala obec Silnice velkým překladištěm zboží a v roce 1946 došlo k vystěhování původních německých obyvatel. Na přelomu 40. a 50. let přišla studená válka a pohraničí se stalo neprostupnou oblastí. V místě již bývalé obce Silnice začaly střežit hranici dvě roty Pohraniční stráže - Horní Silnice (zanikla v 60. letech) a Dolní Silnice. Můj děda Václav Kamený, který na rotě Horní Silnice v letech 1954-1957 sloužil mi vyprávěl, že při cestě z Kunžvartského sedla na rotu silnické chaloupky ještě stály. Ne však dlouho, ještě v 50. letech bylo přistoupeno k demolici.
Obec Silnice na starých fotografiích (na obr. 2 škola, na obr. 3 celnice a hostinec Reif)
Obec Silnice na letecké mapě z roku 1949
Obec Silnice v současnosti