Charakteristika Šumavy
Šumava je jedním z nejstarších pohoří Evropy. Šumava leží na jihozápadě a jihu Čech na území Plzeňského a Jihočeského kraje při státní hranici s Německem a Rakouskem. V Německu pohoří navazuje na Bayerischer Wald a v Rakousku na Böhmerwald-Mühltäler. Celé pohoří Šumavy začíná při silnici Nýrsko-Svatá Kateřina a je protaženo ve směru od severozápadu k jihovýchodu, a to až k silnici Přední Výtoň-Guglwald, kde pohoří končí. Svůj název získalo podle praslovanského slova „šuma“, což značí hvozd/hustý les. Šumava je rozsáhlou plochou hornatinou s velkým množstvím kót-tisícovek - příčinou je rozsáhlá a vysoko vyzdvižená klenba s mnoha zbytky zarovnaných povrchů. Zatímco české svahy pozvolna klesají do podhůří, bavorské a rakouské svahy jsou poměrně příkré. Nejvyšší českou kótou Šumavy je Plechý (1 378 m. n. m.) na česko-rakouské státní hranici, nejvyšším vrcholem vůbec je Velký Javor (1 456 m. n. m.) na bavorské straně. Geologické složení je relativně jednotvárné - převládají silně přeměněné krystalické horniny (rula, žula, svor, granulit, migmatit, vápenec). Zarovnané povrchy překrývají mocné vrstvy zvětralin s četnými tvary ledovcového původu - ostatně hmatatelným dílem ledovců je osm šumavských jezer. Na území Šumavy se nachází Lipenská přehrada.
Pohoří Šumavy je velmi pestré - na státní hranici i ve vnitrozemí se střídají rozsáhlé hřbety s neméně rozsáhlými pláněmi. Mnohé partie na státní hranici byly zalesněny smrčinou, avšak v důsledku větrných a kůrovcových kalamit se z nich staly (poněkud neradostné) holiny. Ve vnitrozemí se Šumava vyznačuje smrkem s občasným výskytem buku a jedle, dále loukami a pastvinami.
Šumavou prochází čtyři úseky (IX, X, XI, XII) česko-německé státní hranice v bavorském dílu a dva úseky (I, II) česko-rakouské státní hranice. Státní hranice probíhá souvislými hřebeny a dále pak pláněmi a údolími. Nejvýznamnějšími hraničními hřebeny jsou: hřbet Královského hvozdu (úsek Ostrý-Svaroh), hřbet jižně za Modravou (úsek V Koutě-Malá Mokrůvka) a trojmezenský hřbet (úsek Třístoličník-Smrčina). Šumavské hraniční hřebeny jsou zároveň rozvodím Labe (Severní moře) a Dunaje (Černé moře). Mezi nejvýznamnější hraniční vrcholy na hřebenech patří Ostrý, Svaroh, Debrník, Blatný vrch, Špičník, Velká Mokrůvka, Malá Mokrůvka, Třístoličník, Trojmezná, Plechý, Hraničník a Smrčina. V sedle mezi Trojmeznou a Plechým se nachází trojmezí České republiky, Německa a Rakouska. Pohoří Šumavy je dále na státních hranicích zastoupeno dvěma souvislými liniemi horských plání a údolí, v nichž státní hranice probíhá zpravidla vodními toky. Tyto dvě linie kopírují pásy bývalých příhraničních sídel. Linie se rozprostírají v úseku osad Bučina-Nové Údolí a Zvonková-Kaplické Chalupy.
Rozbor Šumavy je rozdělen do šesti částí:
1) KRÁLOVSKÝ HVOZD - Od hraničního přechodu Svatá Kateřina/Rittsteig ke hraničnímu přechodu Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein.
2) ŽELEZNORUDSKO A PRÁŠILSKO - Od hraničního přechodu Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein ke hraničnímu přechodu Poledník/Buchenau.
3) MODRAVSKÝ HŘEBEN - Od hraničního přechodu Poledník/Buchenau ke hraničnímu přechodu Bučina/Finsterau.
4) PLÁNĚ U ZANIKLÝCH SÍDEL - Od hraničního přechodu Bučina/Finsterau ke hraničnímu přechodu Nové Údolí/Haidmühle.
5) TROJMEZENSKÝ HŘEBEN - Od hraničního přechodu Nové Údolí/Haidmühle ke hraničnímu přechodu Zadní Zvonková/Schöneben.
6) LIPENSKO - Od hraničního přechodu Zadní Zvonková/Schöneben ke hraničnímu přechodu Přední Výtoň/Guglwald.
Historie státních hranic česko-bavorské Šumavy
Česko-bavorská hranice na Šumavě se již odpradávna opírá o přirozený reliéf pohoří. Nicméně i přesto historie dokladuje množství hraničních sporů a v důsledku toho územní změny. První etapou hraničních sporů byly pradávné časy, kdy na Šumavě byly neprostupné pohraniční hvozdy a hranici tvořil široký pás lesa. Průběh hranice v takovémto terénu nebyl dlouhou dobu jednoznačně ustanoven. Spory následovaly obvykle poté, co se vymýcením lesů postupovalo až na pomyslné okraje hranic. V těchto případech byla za hranici obvykle uznána bažinatá dolina, potok, ale též hřbet v horách, z jehož svahů na každou stranu stékaly potůčky. Mnohé příčiny nekonečných hraničních sporů lze přičíst nedostatečnému vyznačení hranic a také teprve se rodícímu právnímu vědomí. Typickými protivníky ve sporech byli Bavoři. Ti rozšiřovali mezery v pohraničním hvozdu, když mýtili a klučili les. Jinde se musely na českém území ničit bavorské leče a jámy na zvěř. Typickými proviněními tak byla těžba pohraničního hvozdu, loupení a pytlačení. Zejména se pak Bavoři snažili všemi možnými i nemožnými prostředky o destabilizaci hranic. Mezi ty větší šarvátky patřily vpády bavorských sousedů v období rozmachu dolování zlata a stříbra v Pošumaví. Za mnohé z příčin sporů lze pokládat velká naleziště zlata v Kašperských Horách a okolí - šlo o jeden z nejvýznamnějších zlatonosných revírů v Českém království. Těžené zlato lákalo Bavory k loupeživým vpádům do Čech, ty vrcholily zejména ve 40. letech 14. století. To přimělo krále Karla IV. vybudovat v zájmu obrany země hrad Kašperk. Hrad plnil hned tři funkce: střežil zemskou hranici s Bavorskem, chránil významné naleziště zlata a zabezpečoval důležitou obchodní trasu Zlaté stezky.
Šumavský pomezní hvozd, patřící královské koruně a tvořící přirozenou hranici, byl prakticky neprostupný. Projít na jih bylo umožněno jedině vykácenými stezkami, které sice skýtaly obchodní spojení, současně však otevíraly cestu nepřátelským vojskům do nitra země. Zpočátku to byly jen pěšiny, ale od 13. století se měnily v široké cesty, po nichž mohly jezdit vozy. Kolem těchto cest vznikaly obce, některá střediska se později rozrůstala a byla povýšena na královská města (Klatovy, Prachatice, Sušice) a tzv. horní města (Kašperské Hory). Šumavou tak procházelo několik dálkových cest, které bylo třeba zvláště za hrozícího nebezpečí střežit. Panovník svěřoval ochranu hranice některým feudálům budujícím v pohraničním hvozdu opevněné hrady a tvrze. Zranitelná bývala i místa, kde hradba hor nebyla tak výrazná nebo lesní pásmo bylo zúžené osídlením a kultivačními zásahy.
Se Šumavou je v období od 16. do 18. století spojováno množství hraničních sporů o Železnorudsko a nejvyšší horu Šumavy Velký Javor. V této době se šumavská hranice v Královském hvozdu táhla od Ostrého ke Svarohu a dále probíhala jižním horským hřebenem na Javor. Odtud klesala hranice k bavorskému městečku Zwiesel, dále pokračovala k hoře Roklan a Luzný, a odtud probíhala k nynější bavorské obci Finsterau. Je to už hodně dávno, kdy zemská hranice mezi Čechami a Bavorskem probíhala na odvrácených svazích Šumavy směrem k Bavorsku. Čechám tak patřil šumavský horský masív a řídce obydlené území v lesích pod horami. Dlouhé a krvavé spory probíhaly zejména o jižní svahy Javoru. Příslušnost a hranice Velkého Javoru se projednávaly například v roce 1512 v Praze a Klatovech. Závěrem sjednávání dočasného hraničního míru bylo vyhotovení hraniční mapy, kde hraniční čára byla vedena přes vrchol Javoru. I toto zřetelné vymezení hranice však nezabránilo dalším sporům. Spory se přenesly k jižním svahům Javoru respektive k Velkému Javorskému jezeru. Dějepisec Aventinus se zmiňuje o častých krvavých potyčkách mezi Čechy a Bavory, zejména při oslavách posvícení na březích Velkého Javorského jezera, do kterého byly prý házeny všechny oběti srážek. Lumír Kothera zmiňuje další hádky, a to v 70. letech 16. století, kdy páni z Gutštejna dostali od císaře oblast pohraničního hvozdu do zástavy. Páni z Gutštejna nelenili a pronajali neobydlené území huťmistrovi Geisslerovi a Fiedlerovi, kteří zde v roce 1569 postavili huť na tavení železa. V důsledku tohoto počinu došlo k dalším ostrým výměnám stanovisek. Ještě v témže roce si rakouská a bavorská vláda vyměnily ostré nóty. Na základě výměny názorů byla do Čech vyslána bavorská komise, která učinila následující rozhodnutí: „Železná ruda je pro tuto huť těžena z území tři míle od Sušic. Protože všechny vody stékají do Bavorska, obecné pravidlo všech hranic je a má být to, že jak se koule kutálí a voda teče, tam majetek patří. Proto je tato huť a území bavorská.“ Dotčené prohlášení komise přineslo další spory. V roce 1577 docílil bavorský úředník Schrenk toho, že sporné území spadalo pod bavorskou vládu. V roce 1652 nechal Wolf Jindřich Nothaft zapsat území do českých zemských desek, avšak po dalších sporech připadlo území v roce 1688 opět Bavorsku. Spor byl i o Roklanský prales - Bavorsko jej požadovalo celý pro sebe, zřejmě aby tak byla zachována celistvost území, které skrývalo nerostné bohatství. Na úpatí Roklanu se kdysi dávno nacházelo nejvýše položené rýžoviště zlata v Čechách. Na Roklanu se i dolovaly drahé kovy - pyritová ruda, snad i zlato a stříbro. Historické zprávy o dolování rudy na Roklanu počínají rokem 1571, nejvíce zpráv se však datuje až do 18. století. V roce 1707 byly částečně vyřešeny hraniční spory, když byl dohodnut česko-bavorský hraniční reces. V letech 1706-1708 bylo provedeno zaměření a vytyčení zemských hranic, sporná oblast Železnorudska a dále Roklanského lesa byla dočasně připojena k Čechám. Čeněk M. Kadlec podává další poselství o náležitosti Javoru k Čechám. Mělo tak být na základě mapy vyhotovené v roce 1720 císařským inženýrem Janem Kryštofem Müllerem. Hranice podle mapy probíhala od Svarohu na vrchol Velkého Javoru, odtud k jižnímu Javorskému jezeru (tj. Velkému Javorskému jezeru), dále podél jeho levého břehu a po jezerním potoku Seebach až k ústí do toku Řezné. K definitivní ztrátě Javoru a rozsáhlé změně hranic došlo až za vlády Marie Terezie.
V jihovýchodní části Šumavy se řešily spory Schwarzenberského panství a Pasovského biskupství. V úseku od Knížecích Plání až ke Trojmezí byly hranice určeny v letech 1752 a 1767. V roce 1765 se trojmezí Čech, Bavorska a Rakous posunulo ze Třístoličníku na současné místo pod horu Plechý.
Pro další vývoj šumavských hranic Českého království a Bavorského kurfiřtství (od roku 1806 Bavorského království) byl rozhodný rok 1764. K velkým a pro Šumavu klíčovým změnám zemských hranic a ztrátám českého území došlo za vlády Marie Terezie. Příčinou byly války o španělské a rakouské dědictví. Na hranici s Bavorskem se tak stalo na základě smlouvy mezi Rakouskem a Bavorskem z 3. března 1764. Na Šumavě byla dohoda uplatněna tak, že zemská hranice byla nově vedena horským masívem. Bavorsko tak získalo zejména Javor a celý Roklan. Hranice na Železnorudsku byla přímočaře prosekána ze Svarohu do Železnorudské kotliny a dále na Debrník. Roklanský prales byl rozdělen napůl mezi obě země, i tady byla hraniční linie přímočaře vytyčena. Nezvykle rychle bylo provedeno i omezníkování – stalo se tak v následujících letech po podepsání smlouvy, tj. 1765 a 1766. Některé hraniční kameny na Šumavě z této doby přetrvaly až do současnosti - uvedené letopočty 1765 a 1766 na nich jsou tichými svědky ztrát českého území. V dalších letech byly činěny ještě společné pochůzky a sporné hraniční body byly zpřesňovány - tereziánské hraniční kameny tak nesou další letopočty (176x a 177x).
Spory o česko-bavorské zemské hranice probíhaly dále. Ale nebyl to jediný důvod k novému omezníkování hraniční linie. Chyběla podrobná hraniční dokumentace a zeměměřické metody postoupily o nějaký ten krok dopředu. Nashromážděné hraniční spory a nedostatky ve vymezení česko-bavorských hranic tak vedly k potřebě jejich zaměření, omezníkování a zdokumentování do příslušných hraničních dokumentů. Dne 24. června 1862 byla ve Vídni podepsána Státní smlouva mezi Rakouskem a Bavorskem o úpravě hraniční čáry a jiných teritoriálních poměrech mezi Zemí českou a Bavorskem. Neoddělitelnými přílohami smlouvy byly komisionální protokoly ze čtyřicátých let sledovaného století o zjištění soukromoprávních poměrů ovlivněných dotčenou smlouvou. Zemské hranice Českého a Bavorského království byly rozděleny na 9 hraničních sekcí. Do Šumavy se promítly následující hraniční sekce: VI. Grubbach (Šedý potok) - VII. Zwercheck (Svaroh) - VIII. Rachel (počátek kamerálních lesů na Roklanu) - IX. Lusen (pod Luzným, hraniční mezník č. 10) - Trojmezí hranic Království českého, bavorského a arcivévodství rakouského. Ve hraničních sekcích VI, VII a VIII byly ponechány původní hraniční kameny - což je důkazem toho, že v současnosti od Luzného až ke Trojmezí nenalezneme původní kameny z tereziánského období. V hraniční sekci IX byly nově osazeny hraniční kameny v souladu s protokolem z 2. srpna 1842. Kromě dalších jsou jimi na několika místech mezníky s letopočtem 1844. Smlouvou z roku 1862 se v podstatě česko-bavorská hranice ustálila.
Po první světové válce v roce 1918 České i Bavorské království zaniklo a na Šumavě začala probíhat nová československo-německá státní hranice v bavorském dílu. Versailleská mírová smlouva u hranic s Bavorskem odkazovala na jejich stav z roku 1914 a nepřímo tak potvrdila Smlouvu mezi Rakouskem a Bavorskem z roku 1862. V letech 1926-1929 (rekognoskace a přezkoušení hranic) a 1932-1933 (samotné práce včetně omezníkování hranice) byly na Šumavě provedeny veškeré rozhraničovací práce. Ponechány byly i kameny z původní demarkace - například ty tereziánské (úsek Svatá Kateřina-Luzný). Změnou prošly mezníky s letopočtem 1844 (úsek Luzný-Trojmezí) – původní nápisy K BÖHMEN (Království české) a K BAYERN (Království bavorské) zmizely a namísto nich (tak jako na ostatním hraničním značení včetně toho tereziánského s letopočty 176x a 177x) byly vytesány iniciály obou států (ČS a DB). Dalším důkazem vyznačení starých hranic jsou volně roztroušené kameny, do kterých je vytesáno číslo, hraniční křížek a rysky (zejména v úseku Roklan-Luzný) - jsou pozůstatkem původního vedení hranice.
Po druhé světové válce Československo po poraženém Německu požadovalo na Šumavě posunutí hraniční čáry na odvrácené svahy pohoří - dotčeno mělo být minimálně území, které Čechám kdysi patřilo a navždy bylo ztraceno v roce 1764 za vlády Marie Terezie. Požadovaná linie kopíruje čáru Svaroh-Javor-Velké Javorské jezero-Falkenstein-Plesná. Maximální požadavek sahal ještě více do hloubky bavorského území - v lokalitě Modravska se dotýkal Roklanu a Luzného a dále území pod hřebenem až k obci Finsterau. Posunutím hranice z hřebenů na jejich úpatí směrem do Německa se sledovalo zlepšení jejich celkové ostrahy, obrany i přehlednosti. Změny však Šumavu nepostihly a tak bylo přistoupeno „pouze“ k obnově hraničního značení, které bylo po válce výrazně poškozené. Od té doby státní hranice na Šumavě s Bavorskem nedoznala změn. Až do 80. let minulého století spadá počátek barevného zvýrazňování symbolů (erbů) na původních tereziánských kamenech (český bílý lev na červeném podkladě a bavorská modrobílá šachovnice). Dále tereziánské znaky nesou původní iniciály státních útvarů - KB (Königreich Böhmen - Království české) a CB (Churfürstentum Bayern - Kurfiřtství bavorské).
Historie státních hranic česko-rakouské Šumavy
I zde se historie neobešla bez hraničních sporů, které vznikaly a záhy se rozsuzovaly v důsledku mýcení lesů a uplatňování vlastnických nároků. Spory zde nebyly tak závažné a neteklo tady tolik krve jako v případě hranice s Bavorskem.
I česko-rakouská hranice na Šumavě se již odpradávna opírá o přirozený reliéf pohoří - severozápadní část zemské hranice mezi Českým královstvím a Arcivévodstvím rakouským tvořila horská hradba Plechého a Smrčiny, v té době neprostupný prales. Jihovýchodní části od Zvonkové k Pasečné se dotkla výstavba Schwarzenberského plavebního kanálu, který zasahoval až ke hranicím. Ještě před výstavbou první části plavebního díla (v letech 1789-1793) byla na vybraných místech vytyčena česko-rakouská hranice. Královský zeměměřič a strůjce plavebního kanálu Josef Rosenauer se sám podílel v roce 1788 na těchto pracích. Měly ryze praktický důvod. Budoucí plavební úsek (Otovský potok-Světlá) byl divokou bystřinou, která se prodírala úzkým skalnatým údolím a padala přes četné vodopády. Bylo žádoucí, aby byl budoucí plavební kanál včetně opevnění obou břehů na české straně hranice. Hranice Josef Rosenauer vytyčil tak, aby plavební řečiště leželo na české straně hranice na pozemcích spravovaných knížetem ze Schwarzenbergu. Dodnes zde stojí hraniční kámen s letopočtem 1788, který upomíná na souvislé rozhraničovací práce na vybraných úsecích šumavské hranice mezi Čechami a Horními Rakousy.
Saint-Germainská mírová smlouva z roku 1919 potvrdila staré správní hranice mezi Čechami a Horními Rakousy. V letech 1920-1923 byly na Šumavě na československo-rakouské státní hranici provedeny veškeré rozhraničovací práce včetně osázení hranice hraničními znaky. Ponechány byly některé původní hraniční kameny.
Státní hranici postihla drobná změna ve druhé polovině minulého století. U rakouské osady Guglwald si místní domorodec postavil hospodářský objekt na státní hranici. Porušení mezinárodní smlouvy se projednávalo v hraniční komisi na přelomu 70. a 80. let, kdy se při měřickém přezkoušení hranic tato skutečnost zjistila. Československá strana byla k případu maximálně vstřícná a nevyužila svého práva požadovat demolici hospodářského objektu. Naopak souhlasila s posunutím hranice proti rovnocenné územní náhradě. Změna byla právně zajištěna až v roce 2001, a to Smlouvou mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o změnách průběhu společných státních hranic. Od té doby státní hranice na Šumavě s Rakouskem nedoznala změn.
Z TERÉNU...
K ŠUMAVĚ JSOU PŘIŘAZENY OBRAZOVÉ GALERIE 017-SUM AŽ 026-SUM - odkazy na obrazové galerie jsou pod vybranými zpracovanými tématy. Rozbor pohraniční lokality odpovídá stavu z let 2012-2017 s příležitostnými aktualizacemi v dalších letech.