Pohoří Šumavy je na státní hranici zastoupeno souvislou linií horských plání a údolí, kde státní hranice probíhá vodními toky nebo ve svazích hor a na pláních - úsek hranice od Bučiny po Nové Údolí. Při hranici se tady rozprostírá pás bývalých příhraničních obcí a osad, z nichž mnohé ještě v 50. letech minulého století stály. Za prvé zde státní hranice probíhají vodními toky - mokrou hranici tvoří Čertova voda, Červený potok, Hraniční potok, Řasnice, Mechový potok, Hraniční potok, Studená Vltava a Údolský potok. Za druhé hranice probíhá ve svazích hor a na pláních - vyznačují se zde nadmořskou výškou okolo 800-900 metrů.
Vedení hranice na šumavské pláni - hraniční Studená Vltava, na české straně zaniklé osady Nové Údolí a Na Spálenci, na bavorské straně obec Haidmühle (zdroj: Jiří Jiroušek)
Vedení hranice na šumavské pláni - hraniční Mechový potok, na české straně linie kamenných snosů coby pozůstatek civilizace, na bavorské straně domky samoty Marchhäuser u obce Bischofsreut (zdroj: Antonín Smola)
Výchozím místem rozboru je hraniční přechod Bučina/Finsterau (hraniční znaky 9D a 10C) v nadmořské výšce 1 120 metrů. Původní hraniční znak 9D nese letopočet 1844 a je tak tichým svědkem vytyčení a omezníkování česko-bavorských hranic v souladu s hraniční smlouvou z roku 1862 a demarkačním protokolem z roku 1842. Ostatně původních hraničních mezníků s letopočtem 1844 je až po styk hranic s Rakouskem několik. S dávnou historií Šumavy u hranic jsou spojeny obchodní nebo chcete-li zlaté či solné stezky. Sůl ve středověku byla důležitým artiklem. V Českých zemích jí byl nedostatek a proto musela být dovážena z prosperujícího bavorského Pasova. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily i drahé látky, koření, víno, tropické plody a další zboží. Opačným směrem putovalo zejména obilí, chmel, pivo, vlna nebo kůže. Hraniční přechod a taktéž první život na dnes již zaniklé obci Bučina je spojen se Zlatou stezkou, která vedla z Kašperských Hor přes Kvildu do Pasova. Zemskou hranici kašperskohorská větev stezky protínala na Bučině. Cesta byla zbudována okolo roku 1356. Do tohoto období spadá i výstavba královského hradu Kašperk, který strážil důležitou obchodní trasu. Význam zlaté stezky poklesl v 17. století. V roce 1706 čilý obchodní ruch utichl úplně - Josef I. zakázal dovážet bavorskou sůl do Čech, aby podpořil její prodej z vlastního mocnářství. Po tomto období hraniční předěl na Bučině fungoval jako celní přechod s nedalekou celnicí a stanicí Finanční stráže. Od celnice vedla ke hraničnímu dřevěnému mostku přes Čertův potok cesta lemovaná po obou stranách košatými stromy. Na české straně mostu, vystavěného na kamenných základech, stál hraniční orientační sloup. S hraničním přechodem na Bučině je spojováno i pašeráctví - pašovalo se všechno, co bylo na druhé straně hranice levnější - potraviny, cukr, šňupací tabák, bavorská sůl, káva, víno, mladý dobytek, ale i trhací prach do pušek. Prvního říjnového dne roku 1938 překročilo mostek německé vojsko při obsazování Šumavy. Do letního období 1938 spadá rozšíření komunikace (do podoby točny) na německé straně přechodu pro rychlé přesuny vojenských jednotek. V době studené války se přechod na Bučině stal předělem mezi východní a západní Evropou - byl soustavně vojskově pozorován z obou stran hranice. Hraniční přechod pro pěší Bučina/Finsterau byl otevřen v roce 1991. U přechodového místa na obou stranách hranice jsou zastávky pro autobusovou dopravu.
Hraniční přechod Bučina/Finsterau v roce 1926, 1935, 50. letech, 1966 a 80. letech
Hraniční přechod Bučina/Finsterau v současnosti
Hranici u hraničního přechodu na Bučině tvoří Čertova voda (Čertův potok). Čertova voda, po které je pojmenováno i přechodové místo u hraničního znaku 11D, pramení nad hraničním přechodem a v délce 4.6 km tvoří mokrou hranici, a to až k soutoku s Červeným potokem u hraničního znaku 13D (Červený potok je přítokem Čertovy vody, která od soutoku odtéká do Bavorska). Od soutoku Čertovy vody a Červeného potoka (tzv. Čertův jazýček) tvoří Červený potok v délce 3 km mokrou hranici, a to až ke hraničním znakům 14C a 14 (letopočet 1844). U „čtrnáctek“ se nachází ještě další dva staré mezníky s letopočty 1870 a 1752 - zakrátko se k jednomu z nich navrátím. Přirozená hranice obou vodních toků tvoří výběžek státní hranice zasahující do Bavorska - na svazích nad potoky se rozprostírá zaniklá osada Chaloupky a obec Knížecí Pláně.
Čertův jazýček - soutok hraničních potoků Čertova voda a Červený potok
Hraniční rozcestí u čtrnáctek s historickými hraničními mezníky nesoucí letopočty 1844, 1870 a 1752
U soutoku Čertovy vody a Červeného potoka, v samotném cípu výběžku, stála Reichartova pila. Byla tak výhodně postavena, že mohla využívat síly obou potoků. Pila patřila rodině Reichartových a vyráběla prkna a dřevěné bedny. Pan Johann Baier coby vnuk pana Reicharta vzpomíná. „Z pily vedla důležitá cesta na Knížecí Pláně, umožňující převážet výrobky na nádraží do Lipky. Výrobky poté putovaly dále vlakem do Prahy a Vídně. Jedno z největších dobrodružství pro nás chlapce bylo na jaře plavení kmenů po Čertově potoce. Transport začínal u Seewaldovy pily v blízkosti Bučiny. Cesta pro dopravu klád byla upravena k potoku a ten byl udržován pro plavbu. Z míst, kde bylo koryto potoka zúžené, se ozýval hluk jako když přichází bouře. My hoši jsme tam utíkali a pozorovali velkolepé divadlo. Obrovské kmeny se hromadily, stavěly se do výše a vyskakovaly ven z koryta. Muži s tyčemi je vraceli zpět do potoka. Některé kmeny však zůstaly na břehu. Majitelé pozemků se pak radovali, že získali zadarmo dřevo. Kmeny putovaly do Ohebachu a dál po Ilzu do Pasova, kde byly svázány do vorů a dopraveny do Vídně.“ Pro kvalitní plávku dřeva na Čertově vodě byly na bavorské straně hranice postaveny dvě plavební nádrže. Horní nádrž Teufelsklause se nacházela pod Seewaldovou pilou (která byla součástí malé osady Na Mlýnské Mýtině), dolní nádrž Hammerklause byla zbudována kousek od Čertova jazýčku. Tyto rezervoáry vody byly přívalovou vlnou hraniční Čertovy vody pro plavení dřeva. Z uvedeného tedy vyplývá, že dobrá plávka dřeva byla společnou záležitostí Čechů i Bavorů. Druhou sílu hraničních potoků využívala sama Reichartova pila. Od Červeného potoka (u hraničního znaku 13/3C) vedl k pile náhon, od pily pak směřoval odtokový kanál do Čertovy vody (u hraničního znaku 12/7C). Jak vypadá místo Reichartovy pily v současnosti? Jsou zde rozvaliny a viditelné linie náhonu/odtokového kanálu. V Čertově vodě jsou pozůstatky zpevnění vodoteče pro plavení. U rozvalin pily stojí původní mezník rozhraničující tehdejší správní území obcí Bučina a Knížecí Pláně (nyní od Čertova jazýčku probíhá správní hranice mezi obcemi Kvilda a Borová Lada). Původní mezník nese pořadové číslo 225.
Polní náčrtek z roku 1937 pořízený při rozhraničování československo-německé státní hranice se zobrazením Reichartovy pily
Od „čtrnáctek“ u Červeného potoka hranice probíhá přímočaře suchým zvlněným terénem v délce 10 kilometrů, přičemž v závěrečné fázi stoupá a klesá na kóty Střední kopec (920 m. n. m., hraniční znak 20/10) a Přední kopec (995 m. n. m., hraniční znak 21/7). U hraničních znaků 22 a 22D hranice přechází do mokrého úseku, když ji zde začíná tvořit Hraniční potok. „Dvaadvacítky“ jsou původní hraniční znaky s letopočty 1844 a 1752. Letopočet 1752, který jsme zaregistrovali už u „čtrnáctek“ u Červeného potoka, upomíná na stanovení průběhu hranice v úseku Kunžvart-Kleinphilippsreut. Iniciativa stanovení hranice tu byla po zastřelení medvěda v tomto prostoru, když se obě strany dohadovaly, na kterém území byl skolen. V suchém desetikilometrovém úseku hranici protínají tři turistická přechodová místa - Landruck (hraniční znaky 17/1 a 17/2), Dolní Světlé Hory/Hinterfirmiansreut (hraniční znak 19) a Přední kopec/Vorderfirmiansreut (hraniční znak 21/11). V důsledku blízkosti sídel (na české straně hranice žel zaniklých) lze na státních hranicích vypozorovat kamenné snosy a příkopy, kterými si v minulosti majitelé oddělovali hranice pozemků - souvislé linie lze vypozorovat u zaniklé osady Stodůlky a osady Světlé Hory. Další zajímavost se nachází u hraničního znaku 18 (s letopočtem 1844), od kterého vede pěšina na nedaleký bavorský kopec Geissberg (1 018 m. n. m.). Při pěšině lze dohledat několik hraničních kamenů s iniciálou K. W. (Königswald - Královský les), jeden takovýto mezník nese navíc letopočet 1829 a je zasazen u skalky s vytesaným křížkem. Mezníky v minulosti vymezovaly předěl Královského lesa u našeho souseda.
Linie kamenných snosů na státní hranici u zaniklé osady Stodůlky
Hraniční přechod Dolní Světlé Hory/Hinterfirmiansreut
Začátek hraničního toku Hraničního potoka a historický hraniční kámen s letopočtem 1752
Od „dvaadvacítek“ státní hranice přechází do mokré podoby, a to až do Nového Údolí. Jedná se o následující hraniční vodní toky: Hraniční potok, Řasnice, Mechový potok, Hraniční potok, Studená Vltava a Údolský potok. V řeči čísel. Od hraničních znaků 22 a 22D (s letopočty 1844 a 1752) hranice probíhá v délce 5.6 kilometrů Hraničním potokem ke hraničnímu znaku 3C (s letopočtem 1844), který se zde vlévá do Řasnice, která sem teče z českého území. Od soutoku Hraničního potoka a Řasnice hranice probíhá v délce 600 metrů Řasnicí ke hraničnímu znaku 4C (s letopočtem 1844), kde Řasnice odtéká do českého území a hranici začíná tvořit sem přitékající Mechový potok. Od soutoku Řasnice a Mechového potoka hranice probíhá v délce 5 kilometrů Mechovým potokem ke hraničním znakům 6C a 6. Od hraničních znaků 6C a 6 ke hraničním znakům 7C a 7D hranice krátce (v délce 850 metrů) probíhá suchým úsekem, jelikož zde není žádného vodního toku, který by mohl být využit jako přirozený předěl. Je zajímavé, že u „šestek“ je prameniště Mechového potoka a u „sedmiček“ pramení Hraniční potok, který odtud tvoří v délce 3 kilometrů hranici až ke hraničnímu znaku 8D. U hraničního znaku 8D se Hraniční potok vlévá do Studené Vltavy, která sem teče z bavorského území. Od soutoku Hraničního potoka se Studenou Vltavou hranice probíhá v délce 2 kilometrů Studenou Vltavou ke hraničnímu znaku 9C, kde Studená Vltava odtéká do českého území a hranici začíná tvořit sem přitékající Údolský potok. Od soutoku Studené Vltavy a Údolského potoka hranice probíhá v délce 150 metrů Údolským potokem ke hraničnímu přechodu Nové Údolí/Haidmühle.
Soutok Řasnice a Mechového potoka
Soutok Studené Vltavy a Údolského potoka
Ve více než šestnáctikilometrovém úseku mokrá hranice podtéká hraniční mosty coby hraniční přechody Strážný/Philippsreut, Mlaka/Bischofsreut a Nové Údolí/Haidmühle. Kromě těchto tří významných hraničních přechodů, které jsou níže charakterizovány, česko-bavorskou Šumavu ještě spojují dvě turistická přechodová místa u Krásné Hory (hraniční znak 6/2) a u Spálence (hraniční znak 7/17D).
Ke hraničnímu přechodu Strážný/Philippsreut. Je to už hodně dávno, co zemskou hranici v místech tohoto hraničního přechodu protínala Zlatá stezka vedoucí z Vimperka do bavorského Pasova. Na ochranu vimperské větve stezky byly zřízeny tři strážní hrady - Vimperk, Kunžvart u Strážného a Wolfstein u bavorského města Freyung. Již od 13. století sídlil na hradě Wolfsteinu správce Pasovského biskupství, který od 14. století dohlížel na provoz na vimperské větvi Zlaté stezky a měl povinnost udržovat stezku v průchodném stavu. Jeho lidé pravidelně kontrolovali všechny úseky, spravovali poškozená místa, budovali přechody přes bažinaté úseky a odstraňovali následky polomů, větrných smrští a jiných pohrom. O totéž se na české straně vimperské větve starala vrchnost Vimperského panství. Po vimperské větvi stezky táhla v dobách válečných často vojska - spory probíhaly mezi Vimperskými a Pasovskými. U současného hraničního přechodu stezka pokračovala na protějším svahu dále na jih. Soumaři od zemské hranice museli překonat ještě 10 kilometrů prázdného pohraničního hvozdu, než dorazili do první obydlené osady Hinterschmiding, kde na ně čekali pasovští úředníci a požadovali zaplacení celních poplatků. Zároveň si zde však mohli soumaři odpočinout, občerstvit se, přenocovat a dát překovat své koně. Až v roce 1692 na místě starého napajedla pro soumarské koně byla založena pohraniční osada Philippsreut. Kvůli konkurenci bavorské a rakouské soli Zlatá stezka na počátku 18. století zanikla. Namísto ní byla stezka vylepšena a vznikla císařská silnice, která propojila střední Čechy s Bavorskem. Nejinak tomu je i doposud. Hraniční přechod je nejfrekventovanější na Šumavě. Ve 2. polovině 18. století byla v prostoru hraničního přechodu založena obec Silnice (Landstrassen). Do roku 1760 se víska nazývala Marchhäuser, Markhäuser (hraniční domky) - toto pojmenování zůstalo dodnes domkům na protilehlém svahu v Německu. V roce 1854 byl do vsi přestěhován celní úřad z Kunžvartu. Úřad se nacházel v prostorné budově společně s hostincem Reif u hranice. Prvního říjnového dne roku 1938 vpochodovaly přes hraniční přechod Silnice/Philippsreut do Čech německé oddíly a obsadily Sudety. Ještě před záborem byly u celního úřadu vybudovány objekty zvláštního zařízení na obranu republiky - železná závora s ochrannými zídkami a dvěma výhybnými zídkami, dvouřadé uzávěry z kolejnic v délce 2.3 metrů po pravé i levé straně ochranné zídky, příkop a deponie v délce 60 metrů. Na konci 2. světové války se stala obec Silnice velkým překladištěm zboží. Na přelomu 40. a 50. let přišla studená válka a pohraničí se stalo neprostupnou oblastí. V místě již bývalé obce Silnice začaly střežit hranici dvě roty Pohraniční stráže - Horní Silnice (zanikla v 60. letech) a Dolní Silnice. První vískou u hranice se stala obec Kunžvart, která byla v 50. letech přejmenována na Strážný. U německého ohrazení hraničního mostku stála v 50. letech bouda s typickým zakulaceným zastřešením. Tyto grenčácké boudy používala německá pohraniční policie a byly provizoriem do doby, než byly vybudovány plnohodnotné objekty. V roce 1968 došlo k dočasnému uvolnění komunistického režimu a lidé z obou stran hranice se mohli setkat. Ne však na dlouho. Po událostech Pražského jara se hraniční přechody opět uzavřely. Jelikož byl ale přechod ve Strážném důležitou spojnicí zejména pro nákladní dopravu, byl po navázání diplomatických styků mezi Československem a Spolkovou republikou Německo znovuotevřen. Stalo se tak v roce 1971 po položení nové silnice vedoucí ke hranici a dostavbě nové celnice a oddělení pasové kontroly. Od celnice vedla silnice ke státní hranici (původní) ostrou levotočivou zatáčkou. Za hraničním mostkem byla německá celnice a pasové oddělení. Po listopadových událostech v roce 1989 byla silnice napřímena, vybudován nový hraniční most, přestavěna celnice a již svobodný hraniční přechod Strážný/Philippsreut byl dne 16. října 1990 slavnostně uveden do provozu. Do současnosti celní areál prošel několika rekonstrukcemi - zejména v důsledku zrušení hraničních kontrol po vstupu ČR do Schengenského prostoru. A jak už to bývá u takových přechodů, i ten ve Strážném byl na české straně přeměněn na velký areál s nabídkou zboží a různých služeb. Státní hranice v prostoru hraničního přechodu Strážný/Philippsreut je vedena Hraničním potokem, a to v nadmořské výšce 845 metrů. Na mostní konstrukci jsou osazeny hraniční mezníky vyznačující hranici nepřímo - na bavorské straně mostu XII/1D (začátek dvanáctého-posledního úseku česko-německé hranice v bavorském dílu) a na české straně mostu 2C (s letopočtem 1991 jež upomíná na osazení mezníku).
Hraniční přechod Strážný/Philippsreut v roce 1938, 50. letech, 1965, 1966, 1968 a 1972
Hraniční přechod Strážný/Philippsreut v roce 1990 a slavnostní otevření dne 16. října téhož roku
Celní úřad u hraničního přechodu Silnice-Strážný/Philippsreut ve 30. letech, 1938, po 1945 a 1971 (obrázek 2 a 3 zdroj: Jan Lakosil / Utajená obrana Šumavy)
Hraniční přechod Strážný/Philippsreut a pohled z mostu na Hraniční potok
Turistický přechod Mlaka/Bischofsreut na Šumavě má zajímavou historii. Historii česko-bavorského hraničního mostku u bývalé osady Mlaka lze uchopit do šesti etap. První etapou byly pradávné časy, kdy zdejšími pohraničními hvozdy vedla jedna z větví obchodních Zlatých stezek, zde z Prachatic do bavorského Pasova. Tenkrát zde byly neprostupné lesy a podél nynějšího hraničního Mechového potoka se táhla bažinatá dolina. V této době netvořil hranici potok, ale široký pás lesa. Pro soumary a osadníky tak byl hranicí les. Pro překonání bažinaté doliny putující lidé používali všechno, co jim při cestě přišlo do ruky - větve, klacky, snad i větší kusy dřeva házeli na bažinatá a jinak podmáčená místa. Ve vrcholné době Zlaté stezky stál u Mechového potoka žulový sloup (tzv. Bischofshut - Biskupský klobouk), který ohraničoval území Pasovského biskupství. Druhou etapou by mohla být zlatá éra prvorepublikového období. Lidé chodili na výlety, volně překračovali hranice, nakupovali a navštěvovali sousedy z Bavorska. Další třetí etapa směřuje ke Mnichovské zradě. Píše se 1. říjen 1938 a přes hraniční kamenný mostek u osady Mlaka procházejí vojáci německé 7. pěší divize, která byla součástí VII. armádního sboru. Zabírají české pohraničí. Čtvrtá etapa kamenného mostku u Českých Žlebů připomíná osvobození Šumavy americkou armádou. Koncem dubna 1945 projíždí most americké vozidlo 56. obrněného ženijního praporu, který byl součástí 11. obrněné divize. Pátá etapa, ve srovnání se třetí etapou, je opět chladná. Po vysídlení německého obyvatelstva z českého pohraničí po 2. světové válce na Šumavě postupně ustává ruch a hraniční mostek s Mechovým potokem začíná rozdělovat východní a západní Evropu. Kamenný mostek je z české strany uzavřen mohutnou železnou závorou s ochrannými zídkami (která tu byla vybudována v roce 1937 a stojí tu doposud) a cesta z obou stran hranice je překopána. Šestá etapa je poslední. V roce 1996 vyústila snaha obnovení hraničního přechodu na kamenném mostě. V současnosti opět mostek, pod kterým protéká hraniční Mechový potok, spojuje nejen svobodné státy, ale i starodávnou trasu nejstarší větve Zlaté stezky. Pozůstatky po minulosti jsou mnohé - i nyní hraniční Mechový potok a jeho břehy připomínají bažinatý dolíček, v lese můžeme spatřit pozůstatky obchodní (úvozové) cesty, na pláních zase rozvaliny kamení po usedlostech osady Mlaka a mohutná železná závora s ochrannými zídkami je pozůstatkem obrany Československé republiky ve 30. letech minulého století. Hraniční mostek přes Mechový potok byl původně dřevěný. V roce 1841 byl nahrazen kamenným, který přetrval do současnosti. Původně byl opatřen horním ohrazením nebo chcete-li zábradlím, to však bylo po 2. světové válce svrženo z mostku do mokřin. K turistickému hraničnímu přechodu Mlaka/Bischofsreut v nadmořské výšce 845 metrů je osazen hraniční mezník č. 5/4C - vyznačuje hranici nepřímo. Nedaleko mostku se nachází historický hraniční kámen s letopočtem 1767. K roku 1767 se váže stanovení hranice v hustém pralese po sporech Schwarzenbergů s Pasovským biskupstvím. Hranici před tímto obdobím tvořil prales - hraniční spory se vyostřovaly poté, co vymýcením lesů na obou stranách hranice vzešly v platnost vlastnické nároky. Hranice byla stanovena vodními toky a dále rozsouzena až k severním svahům pralesnatého Třístoličníku.
Hraniční přechod Mlaka/Bischofsreut v době Zlaté stezky s Biskupským kloboukem, 30. letech, 1938, 1945 a 50. letech (obrázek 3 a 4 zdroj: Jan Lakosil / Utajená obrana Šumavy)
Hraniční přechod Mlaka/Bischofsreut a železná závora s ochrannými zídkami
Historický hraniční kámen u hraničního přechodu Mlaka/Bischofsreut
S hraničním přechodem Nové Údolí/Haidmühle je spjato turistické přechodové místo v nadmořské výšce 792 metrů (hraniční znaky 9/2C a 9/2) a železniční mostek (hraniční znaky 9/3 a 9/4), po kterém kdysi jezdily vlaky z Volar do Pasova. Již v roce 1884 byla na bavorské straně hranice zřízena při příhraniční cestě celnice. Do turisticky atraktivního kraje okolo osady Nové Údolí v roce 1910 pronikla železnice, čímž se zdejší oblasti dostalo přímého spojení s Bavorskem. Zastávka v Novém Údolí byla zároveň i nákladištěm s druhou manipulační kolejí. Předělem přeshraniční železnice se stal kamenný most přes Údolský potok. V současnosti tady však hranici netvoří potok. Přímá hraniční čára protíná trať až na náspu za mostem, který tak leží plně na českém území - kvůli tomu, aby most měl jediného vlastníka a správce, zde byla hranice o několik metrů posunuta. Nádraží v Haidmühle bylo přechodovou stanicí obou sousedních železničních správ. Ve 30. letech byla u hranic zřízena stanice četnictva a Finanční stráže, později byl před hranicí vybudován zvláštní objekt na obranu republiky - třířadá uzávěra z kolejnic zabetonovaných v délce 3.5 metrů. V noci z 29. na 30. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda a Německo zabralo československé pohraničí. Vojáci přes hraniční mostek vpochodovali do Nového Údolí hned následující den 1. října 1938. Zabrání Sudet a válečná léta vedla paradoxně k tomu, že zdejší tratě ožily. Trať přes Nové Údolí se stala velmi využívanou - vedle nákladních vlaků tu jezdilo denně šest párů osobních vlaků. Nové Údolí bylo osvobozeno dne 1. května 1945 jednotkami americké armády. Bylo jednou z posledních německých únikových tras, o čemž svědčí nález vagónu plného zlata odstaveného v sousedním Haidmühle den poté. Po válce Nové Údolí na nějaký čas ožilo. Konec osady a turistického ruchu nastal se zřízením hraničního pásma a vybudováním železné opony - železniční spojení do Bavorska bylo přerušeno a v roce 1951 byly na hraničním mostě na československé straně vytrhány koleje. Pravidelná osobní doprava z Volar a Černého Kříže do Nového Údolí byla oficiálně zrušena až v květnu 1977. Tehdejší vlaková zastávka byla umístěna dále od hraničního přechodu. Na německé straně byl v roce 1976 od státní hranice vytrhán téměř dvacetikilometrový úsek železnice. Od poloviny roku 1977 to na trati Černý Kříž-Volary fungovalo tak, že osobní doprava byla ukončena ve Stožci. I tak byla na úseku této trati prováděna kontrola pohraničníky. Za Stožcem byla trať přehrazena železnými vraty (na mostě před říčkou Světlou) a zatarasena výkolejkou. Povolenku do železniční stanice v Novém Údolí dostávaly jen nákladní vlaky, které sem vozily dřevo pro německé odběratele. U vrat byl vlak podroben důkladné prohlídce, pak lokomotiva natlačila vagóny za drátěný zátaras ke hranicím. Dřevo se přeložilo z vagónů na nákladní auta a odvezlo do Německa. V chatce u hranice se vyřizovaly formality při předávce. Po listopadových událostech roku 1989 padla železná opona. Hraniční přechod (mostek přes hraniční Údolský potok) spojující Nové Údolí a Haidmühle byl slavnostně otevřen v roce 1990. I železnice se do Nového Údolí vrátila - dráhy obnovily jízdy osobních vlaků až na konečnou do Nového Údolí. První vlak sem přijel 30. června 1990. V roce 1995 byla zastávka přesunuta blíže ke hraničnímu přechodu a byl zde zbudován vyvýšený perón. V roce 1994 vznikl spolek Pošumavské jižní dráhy s jediným cílem - znovupoložit kolej přes česko-bavorskou hranici. Trvalo tři roky, než-li se podařilo spolku získat zarostlou hromadu štěrku a polorozpadlý most. Práce se hnuly a vzniklo cca 70 metrů dlouhé kolejiště na původním náspu tratě z Volar do Pasova. Nebyl to ale jediný cíl Pošumavské jižní dráhy. Spolek provozuje turistické středisko, které zahrnuje studené i teplé občerstvení, prodejnu suvenýrů a muzeum ve vagonu, které upomíná na minulý život v Novém Údolí. Na nynějších cca 70 metrech kolejí jezdí ručně tažená mašinka - vyjíždí ze stanice Pošumavské jižní dráhy v Novém Údolí a šine se přes můstek až ke hraničním mezníkům č. 9/3 a 9/4, v těchto místech protíná státní hranici a je hrdá na to, že se může chlubit označením nejkratší mezinárodní tratě. Posledním výrazným počinem spolku je osazení repliky hraničního orientačního sloupu v říjnu 2018 ke příležitosti 100. výročí vzniku naší republiky. Nad hraničním přechodem byl postaven hotel Nové Údolí. Naproti hotelu je umístěn památník železné opony upomínající na studenou dobu - jedná se o repliku drátěného zátarasu a pozorovatelnu.
Hraniční přechod Nové Údolí/Haidmühle a železniční mostek v roce 1935, 1938, 50. letech a 70. letech (obrázek 2 zdroj: Jan Lakosil / Utajená obrana Šumavy)
Hraniční přechod Nové Údolí/Haidmühle, železniční mostek a hraniční orientační sloup
Více než šestnáctikilometrový úsek mokré hranice nabízí ještě další zajímavosti. U turistických směrovníků Dolní Cazov a Krásná Hora-rozcestí se nacházejí při pěšinkách ke státní hranici zbytky panelů - v době studené války zde vedly panelové cesty ke hranici pro případný postup těžké techniky v případě konfliktu mezi východem a západem. U soutoku Řasnice a Mechového potoka na Dolním Cazově (u hraničního znaku 4C) jsou přes Řasnici položeny vedle sebe dvě masivní železné lávky. Provizorní ženijní most vybudovala americká armáda a dne 26. dubna 1945 přes něj přešla, aby začala osvobozovat Šumavu. Opakem osvobození Šumavy byly události v roce 1938. Tehdy tu byl improvizovaný dřevěný můstek, vybudovaný německými ženisty, aby po něm 1. října 1938 mohlo německé vojsko překročit hranice Československa. V lokalitě suchého úseku mezi „šestkami“ a „sedmičkami“ lze dohledat starý hraniční kámen s iniciálou K. W. (Königswald - Královský les). Na závěr nutno vyjmenovat respektive odkázat na pás zaniklých příhraničních sídel okolo mokrého úseku hranice. Mimo výše zmíněných tří sídel u hraničních přechodů to dále jsou: osada Cazov, osada Kamenná Hlava, osada Krásná Hora a osada Na Spálenci.
Vedení státní hranice v úseku Bučina-Strážný
Vedení státní hranice v úseku Strážný-Nové Údolí
