V rámci rozboru Lipenska jsou zpracována následující sídla: Huťský Dvůr/Hüttenhof, Josefův Důl/Josefsthal, Zvonková/Glöckelberg, Račín/Ratschin, Pestřice/Stögenwald, Kozí stráň/Geisleiten, Kyselov/Sarau, Růžový vrch/Rosenhügel, Hraničná/Markschlag, Otov/Ottenschlag, Jasánky/Asang, Horní Ureš/Oberuresch, Německý Rychnůvek/Deutsch Reichenau, Rožnov/Rosenau, Pernek/Bernek, Mezilesí/Multerberg a Kaplické Chalupy/Kapellner Waldhäuser.
Huťský Dvůr / Hüttenhof
Osada Huťský Dvůr vznikla na počátku 17. století na dolním svahu Smrčiny jako sklářská huť Planer Glashütten (Plánská sklárna - nazvaná podle nedaleké Horní Plané). Zakladatelem sklárny byl Niclas Preyssler, v dalších letech hutě vlastnil mimo jiné Pranghofer, Mayr a Wimmer. V roce 1670 postihl sklářské hutě požár, avšak sklárna byla znovu postavena. Vlastníci skláren měli povinnost odvádět do pokladny majitelů panství knížat z Eggenbergu poplatky. V důsledku neplacení povinných poplatků huťmistrem Wimmerem bylo v roce 1694 rozhodnuto, že celý podnik do vlastní režie převezme správa panství. Tento milník znamenal dosazení správce Hauera a povznesení sklářského řemesla v Planer Glashütten na velmi vysokou úroveň. Ke sklárně v této době patřila i císařská dílna a pucherna, bylo započato s výrobou křídového skla. Hauer spravoval sklářské hutě do roku 1703, novým správcem se pak stal další z rodu Pranghoferů. Po vyčerpání okolních zásob dřeva v pohraničních hvozdech roku 1715 sklárna zanikla.
Na místě sklářské hutě Planer Glashütten byl v roce 1730 založen panský dvorec Huťský Dvůr. Situace se ještě více změnila se stavbou Schwarzenberského plavebního kanálu - v roce 1792 vznikla díky vodnímu dílu nová osada, která přejala své jméno z názvu staršího dvora, jehož pozemky přidělil kníže Schwarzenberg patnácti dřevařům pro výstavbu domů. Osada spadala pod Zvonkovou. Svážení a plavení dřeva dávalo lidem práci a tak v roce 1840 měla osada již 57 domů s 519 obyvateli, roku 1890 zde bylo již 75 domů s 533 obyvateli. V roce 1910 byla na Huťském Dvoře postavena jednotřídní škola coby pobočka té v Zadní Zvonkové. V letech 1929-1930 zde stálo 80 domů s 519 obyvateli (z toho 518 německé národnosti). Osada měla trpký poválečný osud, ostatně jako ty další v okolí. I přesto ještě v roce 1950 na Huťském Dvoře stálo 39 domů s 64 obyvateli.
Osada Huťský Dvůr na starých fotografiích
Osada Huťský Dvůr na letecké mapě z roku 1949
Osada Huťský Dvůr v současnosti
Josefův Důl / Josefsthal
Josefův Důl vznikl v roce 1720 na dolním svahu Smrčiny jako dřevařská osada. I tato osada byla součástí Zvonkové a rozrostla se po dostavbě Schwarzenberského plavebního kanálu, který vísku protínal. Kromě svážení a plavení dřeva zde byla založena v roce 1822 sklářská huť na barevné sklo, pojmenovaná po majiteli panství knížeti Josefu Schwarzenbergovi. Huť založil a provozoval sklářský mistr Leopold Schnudermayer. Společně s ní vyrostlo i deset dvojdomků pro rodiny sklářů. Sklárna měla zužitkovat především odpadové dřevo, které se nehodilo ku plavbě kanálem. Výroba dutého, tabulového, křišťálového a především lékárnického skla na Josefově Dole probíhala až do roku 1894, kdy byla sklárna vyhašena. Již za další dva roky provedli noví majitele sklárny Karl Stölzle a Josef Palfinger modernizaci a obnovili pece. Roku 1902 zahájila provoz brusírna na benzinový pohon. V roce 1840 měla osada 11 domů se 127 obyvateli, v roce 1910 již 20 domů a 295 obyvatel. Roku 1922 zaměstnávala sklárna 180 zaměstnanců a vyvážela výrobky do celého světa, provoz ukončila až v roce 1930 v důsledku hospodářské krize. V letech 1929-1930 zde stálo 20 domů s 255 obyvateli (z toho 175 německé národnosti a 6 české národnosti). Průvodce Jaroslava Dostála z roku 1938 v Josefově Dole zmiňuje restauraci, vily pro letní hosty a pokoje pro turisty.
Osada Josefův Důl na starých fotografiích (na obr. 5 a 6 sklárna)
Osada Josefův Důl na letecké mapě z roku 1949
Osada Josefův Důl v současnosti
Zvonková / Glöckelberg
Se Šumavou u rakouských hranic je spjata jedna z největších příhraničních obcí Zvonková (Glöckelberg). Obec se dělila na Přední Zvonkovou (Vorderglöckelberg) a Zadní Zvonkovou (Hinterglöckelberg), která byla vysunuta ke hranicím. Zvonková coby dřevorubecká osada byla založena ve druhé polovině 17. století v místech staré obchodní stezky z Čech do Horních Rakous. Již ve 14. století tudy vedla jedna z pobočných větví Zlaté stezky z Čech do Pasova. V roce 1670 sem bylo přiděleno několik mužů, kteří si zde postavili dřevěné chýše a provozovali velkou palírnu dřevěného uhlí. Čtyři chýše se staly základem vznikající Zvonkové, postupně je doplnila další stavení, která vytvořila nejstarší-jižní část obce. V roce 1705 bylo ve vsi již 30 dřevěných stavení. Vesnice se značně rozrostla po výstavbě Schwarzenberského plavebního kanálu, který obec protíná. V obci fungovalo několik hostinců (podle průvodce z roku 1938 F. Kary 7 lůžek, J. Poverl 3 lůžka, K. Löfflerová 2 lůžka) a obchodů se smíšeným zbožím, trafika, spořitelna, mlýn, hamr, pila, pošta, škola (založena v roce 1794, zvětšená roku 1838) a mimo jiné celní úřad a chudobinec. Dominantou Zadní Zvonkové byl a i nyní je kostel sv. Jana Nepomuckého - v letech 1788-1794 byl vystavěn jako dřevěný, po požáru dne 21. května 1876 byl nahrazen v letech 1878-1880 současným novogotickým. Ze zvonkovských řemesel lze zmínit krejčovství, řeznictví, obuvnictví, kovářství, hamernictví, konzumní družstvo, obchod s dobytkem a další. Roku 1840 měla Zvonková 67 domů a 493 obyvatel. V letech 1929-1930 ve Zvonkové stálo 217 domů s 1526 obyvateli (1396 německé národnosti). V prvorepublikové době se Zvonková stala vyhledávaným turistickým střediskem především v zimních měsících - lyžaři využívali i příhraniční rakouský Hochficht. Po válce následoval odsun německého obyvatelstva a téměř všechny domy byly srovnány v 50. letech se zemí. Pár desítek kroků od kostela se nacházela farní budova a škola. Tyto budovy posloužily Pohraniční stráži, která zde zřídila od roku 1951 rotu Zvonková. Ubikace mužstva byly ve škole. Na faře se nacházelo velitelství roty. V kostele byla tělocvična. Věž kostela se používala ke strážení. V 80. letech byla rota Zvonková přestěhována do nového prostorného objektu k silničce mezi Přední a Zadní Zvonkovou.
Zadní Zvonkovou nám dnes připomíná zrekonstruovaný kostel sv. Jana Nepomuckého a hřbitov s původními náhrobky. Kostel sloužil během studené války jako vojenské skladiště a jeho věž byla ideální k pozorování příhraničního prostoru. Pokud pohlédneme na věžní hodiny kostela, uvidíme trvale nastavený čas 11:55. Čas poukazuje na záchranu kostela na poslední chvíli (za pět minut dvanáct) - sakrální stavba se hřbitovem byla zrekonstruována německými rodáky už v letech 1990-1992. Opodál kostela se nachází malá muzejní expozice pojmenovaná podle Johannese Urzidila, pražského spisovatele a novináře, který napsal o okolí Zvonkové několik povídek. Muzeum (které je umístěno v původním zrekonstruovaném domě) vypovídá o životě v dnes již zaniklé obci. Nový život v Zadní Zvonkové ještě doplňuje penzion Marie zřízený v původním domě a několik rekreačních domů v Přední Zvonkové.
O původu názvu obce existuje několik verzí. Buď je odvozen od tvarů okolních vrcholů pokrytých lesy - toho, že kopce mají tvar zvonů, si měl údajně všimnout zakladatel Zvonkové Jan Kristián I. z Eggenbergu, když tyto končiny navštívil při obhlídce svého panství. Anebo podle lučních květin zvonků. Podle pověsti spatřil Jan Kristián I. z Eggenbergu při návštěvě obce skupinu žen nesoucí domů v nůších trávu, mezi stébly zahlédl i několik kvítků zvonků. Zeptal se žen, co za květinu to nesou. Prý zvonky z kopce. Knížeti se údajně jméno a vzhled květiny tak zalíbil, že po ní dal název i dosud bezejmenné obci. Jiná verze pověsti zase říká, že obyvatelé obce dali knížeti při jeho návštěvě jako dárek na uvítanou velkou kytici zvonků, jejichž kráse se on velice obdivoval. Další verze praví, že jméno obce je odvozeno od zvonců soumarských karavan přepravujících zboží mezi Čechami a Rakousy.
Obec Zadní Zvonková na starých fotografiích (na obr. 7 a 8 škola, na obr. 9 v 50. letech, na obr. 10 pohraniční rota)
Obec Zadní Zvonková a kostel se hřbitovem na starých fotografiích (na obr. 3 v roce 1974, na obr. 4 v 80. letech, na obr. 5 a 6 v roce 1990)
Obec Zadní Zvonková a každodenní život na starých fotografiích
Obec Zadní Zvonková na letecké mapě z roku 1949
Obec Zadní Zvonková v současnosti
Račín / Ratschin
Račín (Ratschin) coby dřevařská osada vznikla na konci 17. století na severních svazích Pestřického vrchu. V roce 1694 je poprvé písemně uváděn jako, volně přeloženo, Nové domky Vltavské farnosti. Osada administrativně patřila pod Pestřice. Račín měl podélnou náves se selskými staveními. V roce 1885 tady byla postavena škola, do které chodily děti ze všech částí obce Pestřice. V turistickém průvodci z roku 1938 je zde uváděno 102 obyvatel. Po poválečném odsunu obyvatel byla osada zlikvidována. Pohraniční stráž si jako objekt roty upravila zdejší školu, která dodnes, byť v polorozpadlém stavu stojí. Naproti staré školy stojí zrekonstruovaný rekreační domek - ve finském domku byli tenkrát ubytováni důstojníci s rodinami.
Osada Račín na starých fotografiích (na obr. 3 škola)
Osada Račín na letecké mapě z roku 1947
Osada Račín v současnosti
Pestřice / Stögenwald
Pestřice, podobně jako okolní vsi, vznikla na slatinných lukách a řídkých podmáčených lesích. Pestřice nevytvořila soustředěnou vesnici, v zásadě ji tvořily dvě skupiny samot (Dolní a Horní Stögenwald) obepínající východní svahy Pestřického vrchu. Původní jméno obce Stögenwald je spojeno pravděpodobně se sklářským rodem Stögerů, který zde měl v polovině 17. století první sklárnu. První zmínka o obci se váže k roku 1634. V lesích okolo sklářské hutě se postupně začali usazovat první osadníci - nejstarším z nich byl Kaspar Nader, který si zde postavil domek už v roce 1655. Většina domů byla postavena v průběhu 18. století. V roce 1869 žilo v obci (počítaje i s Račínem) 162 obyvatel ve 21 domech. V roce 1930 měla Pestřice 59 domů se 412 obyvateli (z toho 14 české národnosti). V 50. letech minulého století tu bylo zaměstnáno extenzivním pastevectvím několik rodin, které zde byly i ubytované. S trvalým osídlením, tak jako v okolních vesnicích, se nepočítalo - sídla mezi Lipenskou přehradou a přísně střeženou hranicí neměla žádnou perspektivu a tak musela být zbourána. V současnosti se na plochách, a to nejen bývalé obce Pestřice, střídají menší lesíky s loukami, na kterých se pase hovězí dobytek.
Obec Pestřice na staré fotografii
Obec Pestřice na letecké mapě z roku 1949
Obec Pestřice v současnosti
Kozí stráň / Geisleiten
Osada Kozí stráň byla založena klášterem Schlägl v roce 1670 coby roztroušená stavení lesních dělníků. To bylo tak, když řeka Vltava se stala jakýmsi předělem mezi klášterními statky rakouského Schläglu a české Zlaté Koruny. Kromě Kozí stráně založili premonstráti ve Schläglu i nedalekou (spádovou) ves Kyselov. Chalupy na Kozí stráni vyrůstaly na vyklučených pasekách - na východním úpatí rakouské hory Bärenstein. Pojmenování osady je odvislé patrně od staroněmeckého „Leithen“, což označovalo svah kopce přivráceného ke slunci, který byl jistě dobrým místem pro pasení koz. Po výstavbě Schwarzenberského plavebního kanálu našla řada zdejších lidí příležitostnou práci při splavování dříví. K roku 1789 je na Kozí stráni uváděno 22 domů se 116 obyvateli. K roku 1930 měla ves 27 domů se 189 obyvateli.
Osada Kozí stráň na letecké mapě z roku 1952
Osada Kozí stráň v současnosti
Kyselov / Sarau
Kdysi malebná ves Kyselov (Sarau) poskládaná z osmi čtyřstranných selských dvorců, několika mlýnů a chalup, stála pár kroků od pozdějšího zátopového pásma budované Lipenské nádrže (např. Payerův mlýn a Nivní mlýn patřící k obci byl zatopen). Už v roce 1332 je uváděn na kyselovské straně Vltavský dvorec s mlýnem, který obhospodařoval plochu 187 hektarů. Založení Kyselova se váže k roku 1457, kdy zde stálo dvacet usedlostí. Název Kyselov byl uměle zaveden až po 1. světové válce - je odvozen od původního jména obce Sarau, a to vzniklo ve středověku odvozením od povahy zdejších pozemků. Sauer-Au značí kyselou, vlhkou půdu. Tenkráte zde hojně rostla vltavská niva, velmi bohatá na mokřady a slatě. Kyselov se od 19. století stal samostatnou politickou obcí, i když do školy nebo na poštu museli obyvatelé chodit do blízké Dolní Vltavice. V roce 1869 je zde uváděno 26 domů se 113 obyvateli. Po vzniku Československa byl u Kyselova na státní hranici zřízen hraniční přechod s novou celnicí. Celnici postavila firma Augustina Křížka, stavitele z Vodňan. Kolaudace budovy proběhla 25. září 1934. Při sčítání lidu v roce 1930 měl Kyselov 29 domů s 256 obyvateli (z toho byli dva Češi). Po poválečném odsunu německého obyvatelstva byl do několika opuštěných statků sveden dobytek z německého hospodářství a později některé budovy využívalo vojsko. Payerův mlýn byl ještě v roce 1948 v provozu společně s parní pilou, která dávala práci několika novým osídlencům a dodávala do okolí elektřinu. V roce 1950, kdy je v Kyselově uváděno 32 domů s 18 obyvateli, byla formálně zrušena administrativní samostatnost Kyselova a území bylo připojeno k Dolní Vltavici. V průběhu 50. let těžká technika zplanýrovala zbytky vsi, aby se nestaly úkrytem pro narušitele státní hranice. Do současnosti se v Kyselově dochovala, jako jediná na Šumavě, prvorepubliková budova celního úřadu u státní hranice. Celnice na Kyselově přečkala celou historii 20. století - prvorepublikovou dobu, zábor pohraničí v roce 1938 (německé oddíly tudy prošly 1. října, u celního úřadu byly vybudovány objekty na obranu republiky v podobě železné závory s ochrannými zídkami a třířadé uzávěry z kolejnic zabetonovaných v délce přes 13 metrů), druhou světovou válku, železnou oponu a porevoluční období. Přispěla k tomu skutečnost, že zde působící pohraniční rota Kyselov fungovala až do pádu železné opony a posléze sem byl umístěn útvar Cizinecké a pohraniční policie. V současnosti je objekt opuštěný, nicméně občas je nabízen k prodeji, což značí, že je v relativně zachovalém stavu. U vchodu jsou pozůstatky objektu zvláštního zařízení (dochovala se ochranná betonová zídka a pak kolejnicová uzávěra, která byla ovšem v 60. letech obezděna a celý vnitřek byl zasypán). Okolo celnice se rozprostírají garáže, kotce a další již bývalé prostory pohraniční roty. V minulosti zde byly ještě dva patrové domy, ve kterých byli ubytováni funkcionáři pohraniční roty a jejich rodiny.
Obec Kyselov na starých fotografiích (na obr. 3 a 4 pohraniční rota v 80. letech)
Obec Kyselov na letecké mapě z roku 1946
Obec Kyselov v současnosti
