Roklanská hájenka a chata / Rachelhaus
Se samotou v Podroklaní jsou spjaty dva objekty - Roklanská hájenka a Roklanská chata. Podroklaní je mýtinou s podmáčenou lučinou a rozprostírá se v kotlině, kterou uzavírají hory - Medvědí hora, Studená hora, V Koutě, ale zejména pak majestátný Roklan, jehož vrchol vykukuje nad vrcholky smrkového porostu. Podroklanská mýtina byla nejodlehlejším a nejvýše položeným celoročně obývaným stavením na Šumavě - Roklanská hájenka a Roklanská chata se nacházely v nadmořské výšce 1 185 metrů. Minulost Podroklanské mýtiny ovšem odnesla historie a zub času. Roklanská hájenka vyhořela. Roklanská chata sice stojí, ale vlivem drsného klimatu velmi chátrá. Nad chatou ční ze země základové zdivo bývalé pohraniční roty. Na opačnou stranu přes cestu krajině dominuje torzo bývalé nádrže na plavení dřeva, a to kus uměle navršené hráze se zdevastovanou propustí.
Vznik Roklanské hájenky souvisí s dřevařským průmyslem v okolních lesích a s tím spojeným organizovaným lesním hospodářstvím, ke kterému přistoupil kníže Schwarzenberg po koupi Prášilského panství. Není známo, kdy byla Roklanská hájenka pro potřeby hajného ve schwarzenberských službách postavena, avšak na mapě Stabilního katastru z roku 1837 je již zakreslena. Tento rok je promítnut do rozhodného období 1804 až 1856, tj. mezi léty dostavby dřevěné a nové kamenné myslivny na nedalekém Březníku. Mezi uvedeným časovým intervalem již na Podroklanské mýtině žil hajný. Pro výběr místa na zbudování hájenky nerozhodoval okolní stav pralesovitých porostů, ale zejména možnost vhodné vodní cesty, jak z těchto horských a nepřístupných poloh dřevo co nejlevněji a nejrychleji dostat. Roklanský potok a podmáčená lučina byla dobrým místem pro zbudování nádržky na plavení dřeva. Vodní nádržku se nakonec podařilo vybudovat, zároveň se upravilo koryto Roklanského potoka k plavení. Roklanská nádržka měla kruhovitý tvar a její vodní plocha činila 1 580 m2. Při jejím naplnění dosahoval obsah vody až k 18 000 m3. Mohla dodávat vodu do Roklanského potoka po dobu 10 až 12 hodin. Roklanská hájenka sloužila hajnému. Navíc se v ní postupně vystřídalo několik dřevorubců, kteří potřebovali stálé zázemí pro každodenní práci v lese, dále pro obsluhu nádrže a plavení dřeva. Roklanská hájenka se dočkala v roce 1870 povýšení a z Podroklaní se stal lesní okrsek. Do hájovny byl ustanoven první revírník Josef Trampus. Již dříve sloužil Josef Trampus jako adjunkt čtyři roky na Březníku a dalších devět let jako hajný na Modravě. Jestli byla služba na nedalekém Březníku vzhledem k odlehlosti a drsnosti kraje těžká, tak služba v Podroklaní byla přímo trestem a v zimních měsících vězením. Ani výše platu zdejšího revírníka 1 200 zlatých ročně nemohla nahradit strašnou samotu a těžkost služby. Trampusovi v Podroklaní žili do roku 1884 a narodili se jim tady tři synové. V období první republiky pronikala do Podroklaní více turistika. Lidé sem chodili z Modravy, Březníku a Javoří Pily, po chodníčku turisticky zeleně vyznačeném pokračovali přes hranici k Roklanu a Roklanskému jezeru. V zapomenuté krajině Podroklanské mýtiny byli turisté vždy přátelsky vítáni. V Roklanské hájence bylo možné se občerstvit a dokonce i přespat. Zlatá léta turistiky gradovala ve 30. letech minulého století. Turistické možnosti v Podroklaní uvádí šumavští průvodci. Stařičký průvodce z roku 1883 říká: „Z Madru vede pěkná lesní silnice až k Rokelské chalupě na pokraji slatin Kaltstaudenských, kde bydlí drvoštěp," u kterého lze dostat potraviny uvedené v následujícím průvodci, nikoliv ale nocleh. Průvodce z roku 1896 uvádí: „Rokelská chalupa leží u tůně zvané Rachelschwelle, jíž protéká potok Rokelský. U drvoštěpa zde bydlícího možno dostati mléko, máslo, chléb, vejce a nocleh (2 postele). Také obstará průvodce na horu nad Roklí.“ Průvodce z roku 1908: „Chata Roklanská jest nejvýše ležící v Šumavě obydlená budova. Stojí na lesní mýtině při potoku Roklici, patří Schwarzenbergům a jest po celý rok obydlena revírníkem. V chatě hostinec: za doby letní lze tu dostati pivo, máslo, mléko. Pro pozdní chodce připravena 4 lůžka. U chaty Roklanské vodní nádrž, zvaná Roklanská jímka, jež slouží na jaře ku plavení dříví. Koupati se v jímce nedoporučuje se pro chladnost vody.“ Průvodce z roku 1923 vesměs opisuje řádky toho z roku 1908, navíc dodává, že „v Klostermannově knize „Ze světa lesních samot“ líčí se život revírníkovy rodiny v této osamělé chatě.“ Průvodce z roku 1935 zmiňuje v Roklanské chatě restauraci a 11 lůžek. Průvodce z roku 1938 říká: „Roklanská chata je státní hájenka vedle domku lesních dělníků. V hájence noclehárna, 10 lůžek s peřinami v bílých povlacích (velmi čisté), dostaneme mléko i pokrmy. Bývala myslivnou revírníka Malého (Ze světa lesních samot).“ Povšimněte si, jak se s postupem času (a vývojem turistiky) služby na Roklanské chalupě zkvalitňovaly.
S životem v Roklanské hájence je spjata rodina Franze a Albíny Kortusových, která v Podroklaní žila v letech 1910-1933. Franz Kortus byl zdejším lesníkem. Erika Zemanová, která je dcerou Marie Malchusové rozené Kortusové jež se narodila a žila s rodinou na hájence, vzpomíná. „Hájenka byla typická stavba chalupy, jaké se po celém kraji Šumavy stavěly. Vše bylo pod jednou střechou, obytná část, seník, chlév apod. V chalupě byla jedna větší obytná místnost, ve které stála velká kachlová kamna, jimiž byly vyhřívány jedna menší místnost a dvě vedlejší komůrky. V chodbě byla umístěna pec na pečení chleba. V místnosti s kachlovými kamny se sušily houby, byliny a lesní plody, což místnosti krásně provonělo. U kamen stála lavice, na níž se dobře ohřívala záda pana lesního, když přišel domů promáčený a promrzlý z obchůzky lesa. U zdi v rohu byla rohová lavice, u ní velký stůl, několik židlí a hned vedle truhla. Na zdi visely svaté obrázky a kříž. U dveří nechyběla kropenka na svěcenou vodu, která se používala při nemoci a modlení. Domácnost byla zásobena vodou z potoka, který vytékal z vodní nádrže. Na hájence nebyla zavedena elektrická síť, zdrojem světla byly petrolejové lampy, používaly se i svíčky. Pro vodu se chodilo k potoku s kbelíky. Máchání prádla se provádělo v potoce. V chlévě musela být alespoň jedna dojná kráva pro potřebu mléka pro celou rodinu a dřevorubce. Chovaly se husy, slepice se nedržely, protože se většinou stávaly lehkou kořistí dravců. Kravičku, jak měla svůj čas, odvedli k býkovi na Březník. Tenkrát bez krav se nedalo existovat, z mléka se dělaly různé pokrmy. Pečení chleba se dělo jednou týdně a to po celý rok. Vším, co se nosilo na hájenku, se muselo hodně šetřit. Brambory se nedaly pěstovat vůbec, protože brzy napadl sníh a na zemi ležel až do května. Mnoho potravin se muselo kupovat. Jedinými sousedy v blízkém okolí byli dřevorubci ubytovaní v chatce postavené v blízkosti hájenky. Když rodinka potřebovala v nouzi pomoci, nejbližší obyvatelé byli na Březníku. Z hájenky bylo do Bavorska asi půl hodiny cesty, v případě potřeby soli se chodilo tam, protože do obchodu v Modravě to bylo dál. Nejhorší bylo přečkání dlouhé a kruté zimy. Skoro celý zimní čas bylo nutné trávit mezi čtyřmi stěnami, do malinkých oken málokdy zasvitlo zimní denní světlo, proto bylo věčně šero, venku bývaly skoro denně mlhy, vítr, sněhová chumelenice a velké sněhy, že se nedalo vyjít ven. Nedej Bože, kdyby v zimě v těchto končinách někdo vážně onemocněl, dojít pro doktora v těchto sněhových podmínkách nebylo možné, všechny cestičky byly zaváté.“ Ještě krátce v roce 1933 působil v hájence Walter Paleček, avšak po střetu s bavorskými pytláky byl přemístěn do vnitrozemí. V letech 1934-1938 žil v Podroklaní hajný Karel Vlášek se svojí ženou Františkou, v jejich manželství se zde narodily tři děti. Kortusovi v roce 1927 založili návštěvní knihu, do které turisté zapisovali své dojmy z cest, ubytování a pohoštění od paní lesní. V roce 1934 byla založena Vláškovými nová návštěvní kniha, která se dochovala. Uveďme si některé ze zápisků: „Poutníče, ať jdeš pomalu či v chvatu, na Šumavě navštiv Roklanskou chatu. Tam se dobře najíš a pobavíš se mile a zažiješ tu mnohé milé chvíle.“ „Nejen pstruzi milí druzi, ale i na řízkách si každý pochutná, kdo je v chatě pod Roklanem ochutná.“ „Velice dobře jsme se tu měli, čerstvě zastřelení pstruzi, dobré protivínské pivo a Satrapova gulášová polévka dodávali nám odvahu k neznámému cíli.“ Nechybí ani kritické připomínky: „Chata leží v překrásném údolí, pro drahotu si však nic nedávej, trpte hlad do nejbližšího hostince – 2 vajíčka s chlebem za 2.50 Kč.“ „Varujeme každého, by se vydal na Roklan, prší-li. Doplatí na to šeredně svým zdravím.“ „Uvolněte chaty pro turisty – za přiměřené, častěji kontrolovatelné ceny a pro letní hosty postavte hotely.“ Poslední zápis je datován k 22. srpnu 1938. Roklanská hájenka nepřežila 2. světovou válku. Vyhořela. V roce 1946 se hovoří o sutinách se zbylým komínem. Na podzim roku 1950 se v Podroklaní začala budovat zdejší rota Pohraniční stráže - v tomto období tak zmizely poslední pozůstatky kdysi slavné hájenky pod Roklanem. Roklanská hájenka byla nazývána i jako Roklanská bouda, Roklanská chalupa, Rokelská chalupa, Chata pod Roklanem, Chata pod Roklí, ve 30. letech se uvádí název Roklanská chata a Státní lesní hájenka.
Roklanská hájenka byla využívána turisty a s jedním hajným tady stála osamocena napospas nebezpečí bavorského pytláctví, které ve 30. letech minulého století gradovalo. Vznikla potřeba zřídit na Podroklanské mýtině domek pro další lesnický personál, který měl pracovními výkony posílit lesní hospodářství v revíru Březník, který byl velký a nejodloučenější z celé správy. Také měl chránit majetek proti bavorským pytlákům. V lednu 1934 byl zpracován projekt na výstavbu bytu mladšího hajného a lesního dělníka v polesí Březník. Výstavby domku se ujal sušický architekt Karel Houra, a to od června do září roku 1935. Vlivem dalších úprav a následné kolaudace se objekt podařilo obsadit až v roce 1937. Dům sloužil svému účelu velmi krátce - na podzim roku 1938 došlo k zabrání československého pohraničí a objekt přešel do německé správy. Existuje k němu jen několik málo prvorepublikových pohlednic - a to například z roku 1935, kdy je zabrána již pokročilá výstavba, dále pak v plné parádě z roku 1937. Domek lesního personálu přežil 2. světovou válku. Život do něj se vrátil v poválečných letech - od této doby až do současnosti se pro něj vžilo označení Roklanská chata. V období 1951-1963 se chata stala jedním z objektů pohraniční roty Roklan. Hlavní budova roty se postavila hned nad chatou - v současnosti jsou na místě patrné zděné základy. Mimo hlavní budovy a Roklanské chaty tady ještě stál finský domek pro důstojníky. Po zrušení roty sloužila Roklanská chata jako odloučené stanoviště pohraniční roty Březník. I když zůstala po roce 1978 (kdy byla zrušena jednotka na Březníku) opuštěná, přesto přežila zbytek komunistického režimu. V roce 1995 byla chata opravena, a to krov, dále střecha (namísto eternitových tašek byl osazen dřevěný šindel) s komínem a přední stěna budovy, vnitřní část chaty opravena nebyla. V současnosti je Roklanská chata opuštěná a chátrá.
Samota Podroklaní na starých fotografiích (na obr. 6 pohraniční rota v 50. letech, na obr. 7 a 8 Roklanská chata v 70. a 80. letech, obrázek 6 zdroj: František Mandák, obrázek 7 zdroj: Josef Frýdl)
Samota Podroklaní v současnosti
Březník / Pürstling
První písemná zmínka o Březníku pochází z roku 1787 a mapa Franze Traxlera z roku 1796 zde dokládá několik chalup označených jako Pürstling hütten. I vznik samoty na Březníku je však spjat s dřevařským průmyslem v okolních lesích a s osobností knížete ze Schwarzenberga. V roce 1804 nadlesní František Janovský rozdělil lesy Prášilského panství na 5 polesí a jedním z nich se stává i Březník. Se vznikem polesí Březník souvisí i výstavba dřevěné myslivny v roce 1804 pro knížecí lesní personál a právě tato myslivna je spjata se vznikem samoty na Březníku. Prvním revírníkem na Březníku byl v letech 1804-1810 Jan Eisner. Ze začátku byla hlavní náplní služebních povinností myslivost, zejména pak tok a pohyb tetřevů pro knížecí hosty. Teprve později to byla činnost spjatá kolem těžby a plávky dřeva, odvodňování slatí a obnova v zalesňování vykácených ploch. Služba na Březníku, to byla velká odlehlost a samota, kterou ještě více ztrpčovaly velmi tvrdé klimatické podmínky. V zimě vysoký sníh zahradil cesty na několik týdnů a znemožňoval pohyb i v okolí myslivny. Karel Klostermann k zimě na Březníku v románu Ze světa lesních samot dodává: „Mezi myslivnou a obydlím hajného přerušeno všecko spojení, ohromné závěje položily se mezi budovy v nepřekročitelných, desateronásobných hradbách. Kdyby kde byl oheň vypukl, kdyby nemoc byla přišla, neštěstí jakékoli bylo přikvačilo, nebyli by si lidé mohli navzájem pomoci. I dřevaři, uvěznění v chatách svých, zasypaných sněhem, že jedva komín vyčníval, trávili čas jako syslové v zimním pelechu. Líně plížil se čas, od rána do večera hořely bukové louče, noci černé jako stíny podsvětí, bez svitu luny, bez třepetavého kmitu hvězdiček.“ Na dlouhou zimu pak navazovalo již zpravidla léto, ale to bývalo krátké, jelikož chladný podzim na sebe nenechal dlouho čekat. Březník byl a i nyní je uváděn jako nejdeštivější místo v Čechách. Na Březníku se vystřídal i početný pomocný lesnický personál, zejména pak příručí. Za všechny příručí jmenujme Josefa Trampuse, který na Březníku působil v letech 1858-1861. Mimo revírníků a příručích působil v polesí ještě hajný. Za všechny jmenujme Waltera Palečka, jehož celý rod zasvětil život lesu a službě u knížete Schwarzenberga. Všichni tito lesní úředníci měli jedno společné - museli být velmi otrlí a oddáni knížecí službě. V roce 1844 přijel do Prášilských lesů majitel panství kníže Jan Adolf Schwarzenberg na zevrubnou prohlídku hospodaření s lesy. Byl překvapen velkými nezalesněnými plochami, spousty zbytků dříví na pasekách, přestárlými a usychajícími stromy. Nápravné kroky na sebe nenechaly dlouho čekat. Do funkce lesního hospodáře jmenoval kníže Vincence Schönauera. Nový knížecí lesmistr zpracoval v roce 1850 nový plán hospodaření pro polesí Březník. Do tohoto období spadá výstavba nové pohodlné cesty z Modravy na Březník podél Modravského potoka. Ta byla z Březníku prodloužena dále až na Podroklanskou mýtinu. Kromě toho byla nad původní dřevěnou myslivnou dostavěna v roce 1856 rozsáhlá kamenná myslivna. Její část byla používána jako hájovna. V nové myslivně byl byt revírníka, příručího a hajného, dále kancelář polesí a reprezentační místnost pro lovce. Celá stavba je přes 50 metrů dlouhá a její součástí byla i stáj pro hovězí dobytek, konírna, stodola na suché krmení a přístřešek pro kočáry a saně. V původní dřevěné budově byly ubytovány rodiny dřevařských dělníků a další pomocný personál. Krátce v ní bydlel i hajný, proto bývá původní dřevěná budova nazývána i jako hájovna. Nová i původní myslivna nebyly jedinými staveními na Březníku. Na horských svažitých lukách se nacházely ještě dva dřevařské domky a kůlna. V roce 1890 je uváděno na Březníku 5 domů s 38 obyvateli a v roce 1910 3 domy se 13 obyvateli.
V období první republiky pronikala do kraje okolo Březníku více turistika. Z Březníku se dalo jít na všechny světové strany - Luzenským údolím na Luzný, prudkým stoupáním přes Malou Mokrůvku k Pramenům Vltavy a přes Podroklanskou mýtinu na Roklan nebo Javoří Pilu. Schwarzenberská myslivna v této době poskytovala ubytování a kuchyni. Z turistického ruchu na Březníku se dochovala návštěvní kniha. Pojďme si připomenout alespoň tři chvíle zlaté turistiky na Modravsku. Zápis z 26. února 1934: „Svět je krásný. Pod Luzným je však překrásně, takže jsme nutkáni na oslavu psáti básně. Šumavské hvozdy kol dokola šumí – Ládik mi ze zadu do péra hledí. Přijeli jsme sem z Javoří Pily, potom jsme ještě na Luzným byli. Všude se v každém směru moc dobře máme, kdo se nás zeptá, tomu dobrou radu dáme. Lyže maž ve dne, sebe pak v noci, jinak si dělej, co je v Tvé moci! Čtyřčlenná lyžařská četa KČST Praha.“ Zápis z 15. března 1936: „Počet účastníků 11, mezi nimi 1 cizinec neznámý – prý učitel z Kvildy – Josef Chmelík, který se ukázal jako výborný rekordman. Na věčnou paměť tu budiž zaznamenáno, že ten cizinec snědl 15 palačinek v čase 9:46:23 minut, čímž se úplně zmrzačil – bylo mu blond. Slepice za ním běžely až na Morkopf. Lyžaři KČST, odboru ve Strakonicích furt na Březníku.“ Zápis z 10. června 1937: „Jedna hora vysoká, druhá hora nízká, já tam na ní nepolezu, když ji vidím z blízka. Zoubková z Horažďovicka.“ Co o turistické základně na Březníku praví šumavští průvodci? Stařičký průvodce z roku 1883 žádné služby pro turisty nezmiňuje - je pouze psáno, že „Pürstlink jest myslivna a hájovna, kde nelze dostati noclehu. Pouze ten, kdo má doporučující list od knížete Švarcenberka, nalezne v myslivně výtečný nocleh a pohostění.“ Průvodce z roku 1896 hovoří o „myslivně Pürstlingské. Zde možno dostati malé občerstvení (chléb, vejce, máslo, pivo), ale žádného noclehu.“ Průvodce z roku 1908 říká o Pürstlinku: „Samota lesní v krásné poloze na levém břehu potoka Lužného (Lužná), který odtud slove Modrá nebo Modrý. Jest zde hájovna a myslivna. Soukromý telefon. V hájovně dostane se českým turistům vřelého uvítání bodrými hajnými Kohoutem a Vláškem. Dostati tu možno pivo, máslo, chléb, mléko, vejce, vůbec vše jako v každém horském hostinci šumavském a za ceny velmi mírné. Znaveným uchystáno jest stále as 10 noclehů. Poplatek za nocleh pro členy Národní jednoty pošumavské 70 haléřů. Českým turistům doporučuje se k přenocování Pürstlink vřeleji, než Modrá, v níž není té pohostinnosti jako v hájovně českého hajného pürstlinkského.“ Průvodce z roku 1923 hovoří o „hájovně se dvěma dřevorubeckými chalupami (ve všech noclehy, celkem 21 a studentský nocleh 7 loží), idylické místo, snad nejkrásnější z celé Šumavy. Širé luhy k jihu obrácené s lysým temenem Lužného v pozadí.“ Průvodce z roku 1935 uvádí „v hájovně restauraci a 13 lůžek (ve dvou sousedních chalupách 8 lůžek).“ Průvodce z roku 1938 zmiňuje i trvalé osídlení Březníku, když píše, že se zde nachází 21 obyvatel a osada patří k Filipově Huti. Dále jsou tu „chalupy a státní hájenka, v ní 13 lůžek ve 3 světnicích, občerstvení, vyhlášené palačinky. Idylické místo je dějištěm „Ze světa lesních samot“ Karla Klostermanna. Hájovna bývala myslivnou, kde bydlel revírník Kořán a lesní příručí Svijanský, pod ní chatka byla obydlím hajného Vavrucha.“ Povšimněte si, jak se s postupem času (a vývojem turistiky) služby na Březníku zkvalitňovaly.
Během 2. světové války Březník obsadili němečtí lesníci. Pak tady byl pracovní tábor - zajatců bylo využíváno v lesích při těžbě dřeva a jeho plávce. Po válce se však na Březník vrátila nepřerušená tradice českých lesníků. Na podzim roku 1945 se na březnickou myslivnu stěhuje hajný Bohuslav Vrabec s manželkou Emilií. Rodina Vrabců zde působí 6 let až do roku 1951, kdy území zabírá Pohraniční stráž. V den, kdy se rodina Vrabců stěhuje z Březníku, je paní hajné Vrabcové předán lesním radou Kaizlerem do opatrování zvon, který visel ve zvoničce u jednoho z dřevařských domků. Do doby začátku 50. let spadá důkladná demolice staré dřevěné myslivny a dřevařských domků. Od roku 1951 březnickou myslivnu obsadila Pohraniční stráž. Sídlila v ní pohraniční rota Březník. Nad již bývalou myslivnou se postavila hlavní budova roty a finský domek pro důstojníky a jejich rodiny. V roce 1961 se pohraničníci přestěhovali do nové zděné budovy, která se nacházela 200 metrů západně od myslivny. Myslivna dále sloužila do roku 1969 jako stáje a seník, dřevěné baráky nad ní byly zbourány. Rota Březník zanikla v roce 1978 v rámci reorganizace ochrany a ostrahy hranic. Od 70. let myslivna zůstala opuštěná a chátrala, po roce 1978 i zděný areál roty. Až v 90. letech se přikročilo k rekonstrukcím. V roce 1990 byl správou Národního parku Šumava celý areál roty zbourán a myslivna byla v letech 1998-2002 zrekonstruována. 24. května 2002 se otevřela veřejnosti jako informační centrum Národního parku Šumava. O rok později byla v horním patře otevřena výstava spisovatele Karla Klostermanna, jehož jméno a román Ze světa lesních samot je s Březníkem, Luzenským údolím a Podroklaním spjat. V roce 2025 byla otevřena nová expozice o dějinách Březníku. Dále je v myslivně koutek s občerstvením. Emilie Vrabcová, manželka posledního hajného na Březníku, nezapomněla. V roce 2008 vydala vzpomínky na život na Březníku. V tento rok rovněž předala Národnímu parku Šumava zvon z březnické zvoničky, který tenkráte pro obyvatele Březníku, lesní zaměstnance a turisty, byl jakýmsi starostlivým zvukovým majákem - svolával obyvatele rozptýlené po loukách a lesích k obědu, životně důležitým se stal v mlhách a zimních vánicích, když naváděl obyvatele a pocestné. Zvon je v současnosti zavěšen na střechu slavné březnické myslivny, která jako jediná přežila radosti a strasti historií tolik zkoušeného kraje na Březníku.
Samota Březník na starých fotografiích a v roce 1990 (na obr. 3 stará myslivna, na obr. 4 nová myslivna, na obr. 5 pohraniční rota v 50. letech, obrázek 5 zdroj: Viliam Kaszmány, obrázek 6 zdroj: Věra Mátlová)
Samota Březník v současnosti
Se samotou na Březníku je spjato Březnické a Luzenské údolí. Březnické údolí je situováno ke svažitým loukám nebo spíše stráním, na kterých se nacházely březnické samoty. Loukami protéká Březnický a Luzenský potok, které soutokem pod hlavní strání s březnickou myslivnou vytvářejí Modravský potok. Na Březnické údolí navazuje Luzenské a táhne se od severu na jih ke státním hranicím podél Luzenského potoka. Luzenské údolí je pokryto lučinami, které se vyznačují silným zamokřením. Celý tento mokrý koberec, kterým protéká Luzenský potok a jeho přítoky, patří do rozsáhlého komplexu Hraniční slatě. Březnické a Luzenské údolí mají mnoho společného. Údolí jsou ze tří světových stran ověnčena hraničními horami, ze severu jsou ohraničena samotou na Březníku. Údolím vévodí kuželovitý vrchol Luzného. Březnické a Luzenské údolí je uváděno jako nejdeštivější místo v České republice. Zdejší příroda je nádherná, ale tvrdá. Z informačních tabulí na Březníku se můžeme dočíst následující: průměrná nadmořská výška 1 150 metrů, průměrná roční teplota 3.7 stupňů, sněhová pokrývka se drží asi 140 dní v roce, roční úhrn srážek 1 436 milimetrů (jedno z nejdeštivějších míst vůbec), fyzická zima (méně než 0 stupňů) 149 dní, krátká vegetační doba aj. Březnické a Luzenské údolí je po právu nazýváno jako drahokam Šumavy. Okouzlí každého návštěvníka ve slunných letních i zimních měsících, kdy na konci údolí jako klenot září skalní vrchol Luzného. Po celý takový den jsou údolí ozářena sluncem, které svitem začíná dole na lučinách a potocích a končí nahoře v lesnatých horách. Nenechme se však mýlit pěkným počasím. Počasí se tady dokáže měnit během několika minut. Když nastoupí déšť a mlha, je po požitku. I přesto je tento kout kouzelným místem Šumavy. Ne náhodou si toto místo vybral i spisovatel Karel Klostermann do románu Ze světa lesních samot. A nemusel si přitom příliš vymýšlet.
Březnické a Luzenské údolí
