Vedení státní hranice v oblasti modravského hřebene je proměnlivé. Za prvé státní hranice probíhají po hlavním hřebeni Šumavy, který je zároveň rozvodím - vody z českých svahů náleží k Labi a Severnímu moři, vody z bavorských svahů náleží k Dunaji a Černému moři. Oním hlavním hřebenem je úsek V Koutě-Malá Mokrůvka. Za druhé státní hranice probíhají vodním tokem - mokrou hranici tvoří Čertova voda. Státní hranice vedené po hřebeni a ve vodních tocích mají povahu přirozených-orografických hranic. Za třetí státní hranice probíhají svahy hor - v důsledku toho sem tam hranici překonávají říčky a pramenné potůčky - hranice ztrácí charakter souvislého hřebenu a rozvodí. Takovým úsekem je hranice vedená mezi Poledníkem a Roklanem. Státní hranice vedená v takovémto terénu má povahu zčásti přirozených-orografických hranic a z části umělých-geometrických hranic. Umělá hranice byla vytvořena v přímých liniích bez použití přírodního útvaru (horského hřebenu nebo vodního toku) - je pro ni charakteristická oblast Roklanského lesa a hranice v prostoru Černé hory a Pramenů Vltavy. Modravský hřeben je lokalitou Přírodních památek Modravské slatě a Prameny Vltavy - pro zdejší hraniční terén jsou charakteristická podmáčená místa (místy s prameništi potůčků) a slatě - v některých případech jsou státní hranicí rozpůleny i vrchovištní soustavy slatí, u Biskupské slatě je rozpůlen dokonce i revitalizovaný odvodňovací příkop. V podmáčených místech hranice na Šumavě najdeme pozůstatky po zpevnění terénu (prkénka, hatě, klády). Mezi slatěmi jsou atraktivní jezírka - v blízkosti státní hranice se nacházejí jezírka na Javoří, Rokytecké, Roklanské, Vrchové, Novohuťské, Blatenské a Hraniční slati. Hranice vedená v modravském hřebeni je terénně velmi pestrá a pochůzkově náročná. U hranic se v lokalitě modravského hřebene nacházely tři sídelní jednotky coby osamocená obydlí tvořená několika málo chalupami, které vznikly vlivem dřevařské kolonizace - Javoří Pila, Roklanská hájenka a chata a Březník.
Hlavní hřeben popisované oblasti V Koutě-Malá Mokrůvka, v pozadí Luzný pod nímž se státní hranice lomí (zdroj: Jiří Jiroušek)
Hlavní hřeben popisované oblasti Blatný vrch-Luzný, Blatný vrch a Špičník je dvouhlavý - každý stát má svůj vrchol a státní hranice prochází v sedle mezi nimi (zdroj: Jiří Jiroušek)
Hlavní hřeben popisované oblasti Velká Mokrůvka-Malá Mokrůvka (zdroj: Jiří Jiroušek)
Prvním úsekem hranice v lokalitě modravského hřebene je oblast mezi Poledníkem a Roklanem. Hraniční přechod Poledník/Buchenau (hraniční znak 16/14, 1 140 m. n. m.) spojuje centrální části Národních parků Šumava a Bavorský les. Hranice mezi Poledníkem a Roklanem v délce 7.5 km probíhá zvlněným terénem, místy s klesáním a stoupáním. Hranice vede ve svazích hor, překonává protékající potůčky (hlavní toky - u hraničního znaku 16/20 Jelení potok, u hraničního znaku 17/9 Javoří potok, u hraničního znaku 22/9 Malá Řezná), probíhá u okraje komplexu slatí Zwieselter Filz (linie hraničních znaků 17/4 až 17/9), míjí další zajímavosti (například u hraničního znaku 18/6 bavorská louka Vordere Sulz, u hraničního znaku 22/4 bavorská louka Verlorener Schachten, u hraničních znaků 23/6 a 23/7 skalní útvary Roklanského lesa) a také původní hraniční mezníky 20/13-0/1 a 22-0/1 s letopočtem 1765. V prostoru hraničního znaku 21 se v minulosti nacházel počátek VIII. úseku česko-bavorské hranice charakterizovaný jako „Počátek kamerálních lesů na šumavské hoře Roklan“. Pod Roklanem se u hraničního znaku 24 hraniční linie lomí ze severu na jihovýchod. Je třeba doplnit, že u lomu hranice se na obě strany rozbíhají (umělé) přímé hraniční linie, které byly takto vymezeny při rozdělování Roklanského lesa mezi Čechy a Bavorsko v roce 1764. Dalším důkazem rozdělení lesa jsou původní tereziánské kameny s letopočtem 1765.
Hraniční přechod Poledník/Buchenau
Skalní útvary Roklanského lesa
Pojďme si něco povědět o Roklanu. Když se řekne Roklan, vybaví se každému z nás výrazná hora s nezaměnitelnou siluetou. Dva vrcholy dělají z Roklanu pozoruhodný útvar. Na jihovýchod je situován Velký Roklan a k severozápadu Malý Roklan. Oba vrcholy odděluje mělké sedlo zvané jako Roklanská louka. Roklan (Velký Roklan)/Rachel (Grosser Rachel) v nadmořské výšce 1 453 metrů je druhou nejvyšší horou česko-bavorské Šumavy, za Velkým Javorem zaostává o pouhé 3 metry. Velký Roklan je pozoruhodným geologickým útvarem. Metamorfóza hornin zde proběhla s mnohem větší intenzitou, než v ostatních částech Šumavy. Původní sedimenty byly po dobu 500 miliónů let opakovaně vystavovány vysokému horotvornému tlaku a při teplotě až 650 stupňů se proměnily v plastickou hmotu. Na profilu skalních útvarů i ležících balvanů jsou dobře patrné silně zprohýbané vrstvy zdejší tzv. roklanské pararuly. V nich jsou rozloženy hlavní druhy minerálů - šupiny tmavého biolitu, modravý až šedozelený cordierit, světlé vrstvy křemene, živce a šedobílý silimanit. Německý název hory Rachel se často odvozuje od keltského termínu „rachia“, což má znamenat něco jako drsný, holý, skalnatý. Velký Roklan je rulovým hřebenem. Vrcholová plošina je tvořena protáhlou rulovou skálou, která vykukuje nad stromy. Na svazích jsou četné skalní stěny a balvany. Nejprudší svahy jsou situovány k jihovýchodu - jsou přemodelované činností ledovce na kar s Roklanským jezerem. Na vrcholové skále je osazen velký dřevěný kříž. U vrcholové skalky je umístěna dřevěná bouda, která patří zdejší Horské službě. 400 metrů jihozápadně od vrcholové skály Velkého Roklanu se nachází horská chata Waldschmidthaus. Chata v nadmořské výšce 1 360 metrů poskytuje občerstvení. Postavena byla v roce 1912 a pojmenována po bavorském spisovateli Maximilianu Schmidtovi. Malý Roklan (Roklanec)/Kleiner Rachel (1 399 m. n. m.) je situován cca 900 metrů severozápadně od Velkého Roklanu. Vrcholová plošina je v současnosti odlesněna, polomy jsou roztroušeny do paseky pokryté trávou a borůvčím. Místy nastupují nové smrky. Vrcholek Malého Roklanu je situován do severozápadní části kruhové vrcholové plošiny ke skalám. Na okraj jedné z nich je posazen kovový kříž. Do jihovýchodních svahů Velkého Roklanu je zahloubeno, v nadmořské výšce 1 071 metrů, Roklanské jezero. Velikost jezera činí 5.7 hektarů a maximální hloubka vody dosahuje k 13.5 metrům. Maximální délka jezera je 350 metrů a maximální šířka 200 metrů. Jezerní kar prošel komplikovaným vývojem. V době vrcholného zalednění se na horském hřebeni vytvořilo rozlehlé firnové pole a sněhové převisy, které na přilehlých svazích přecházely do tří ledových proudů. Ty se pak spojily v obrovský ledovec a vyhloubily trojdílný kar. V důsledku toho vznikly kromě Roklanského jezera ještě další (nyní již zarostlé) vodní plochy - kotlina tzv. Starého jezera (Felsensturz), kotlina Seebuchet a bezvodý kar tzv. Zazemněného jezera. Karová stěna Roklanského jezera se vypíná do výšky 229 metrů a je velmi strmá (průměrný sklon je 46 %) s četnými stupni a plošinami. Ledovec vyhloubil dva bazény, které jsou příčně odděleny skalnatým povrchem. Severní bazén pod jezerní stěnou je karový a hluboký až 3 metry. Vzdálenější bazén je oválný, hluboký až 13 metrů, je hrazený čelní morénou. Jezero je napájeno a záhy odvodňováno Jezerním potokem, který pramení v karové stěně. Vysoko nad hladinou Roklanského jezera, na severním skalnatém výběžku karové stěny, se v nadmořské výšce 1 200 metrů vypíná Roklanská kaplička. Za svou existenci vděčí především Ludwigu Leythäuserovi, který se na tomto místě takříkajíc podruhé narodil. Byl to bavorský lesní správce a k jeho činnosti patřil i dohled nad místními lesy. Někdy kolem roku 1885 vyjel na obhlídku na koni. Zaskočila jej mlha a než se nadál, neviděl na metr před sebe. Při představě nocování v horách se rozhodl v cestě pokračovat. Jeho kůň klopýtal cestou, aby jej donesl k domovu. Ušli již pěkný kus cesty, když se najednou kůň zastavil. Ač jej polesný vydatně pobízel, nechtěl kůň udělat ani krok vpřed. Leythäuser sesedl a když koně obešel, všiml si, že s koníkem stojí na samém okraji srázu jezerní stěny Roklanského jezera. Jako poděkování Boží prozřetelnosti, která zastavila koně včas, nechal právě na místě své záchrany vystavět dřevěnou kapli. Dřevěná kaple vyhořela po 2. světové válce. V roce 1951 byla obnovena. Následovaly však další rekonstrukce, a to vlivem požáru (70. léta) a chátrání (1999-2000). Interiér kaple byl ozdoben dřevořezbami Johanna Lentnera ze Spiegelau, tzv. řezbáře pána Boha. Dřevořezby zachycují Svatou rodinu, ukřižování Ježíše Krista a Matku Boží.
Roklanská sada na starých fotografiích - dvouhlavý Roklan, Velký Roklan, vrchol Velkého Roklanu, v popředí chata Waldschmidthaus a v pozadí Malý Roklan a Roklanská louka, Roklanské jezero a Roklanská kaplička
Roklanská sada v současnosti - vrchol Velkého Roklanu, vrchol Malého Roklanu, Roklanské jezero a Roklanská kaplička
Jak již bylo řečeno, oba Roklany jsou odděleny Roklanskou loukou coby bývalou horskou pastvinou. Obydlených míst v horách bylo v Bavorsku dost, pro obživu místních obyvatel se sem soustřeďoval i hospodářský dobytek. Vznikla zde umělým odlesněním asi desítka míst s název Schachten. Schachten bylo označení pro místa, kde se pásl mladý dobytek. Sedláci z okolí měli právo k lesní pastvě. Na počátku června pastevci vyháněli skot na pastviny a trávili s ním zde celé léto až do září. Pastevec zde měl primitivní boudu k nocování (Hütte). Pasení dobytka se na bavorských Schachten místně udrželo až do 60. let minulého století. V současnosti jsou tyto pastviny vnímány jako historická památka a doklad hospodaření předků. Takovýchto luk je roztroušeno na bavorské straně hranice mezi Poledníkem a Roklanem několik - Kohl Schachten, Hoch Schachten, Alm Schachten a Verlorener Schachten. Pastviny svého času vlastnil sklářský statek rodiny Poschingerů. Pastvina Kohl Schachten měla původní rozlohu 16 hektarů (nyní 7.5 hektarů) a první zmínka o pastevectví se u ní váže k roku 1733, naposledy byla využita v roce 1961. Hoch Schachten byla využívána v období 1733-1961, Alm Schachten 1773-1920 a Verlorener Schachten 1829-1963. V současnosti bývalými pastvinami, na kterých se rozprostírají osamocené stromy s často bizardními tvary, prochází turistická cesta. Listnaté solitéry jsou velmi staré, některé rostou, jiné už odumřely. Byly tu kdysi při mýcení lesa ponechány jako opěrné body, aby poskytovaly stín pro dobytek a odpočívající pastevce. U Verlorener Schachten se nachází dřevěná chaloupka (Verlorener Hütte), která vznikla přestavbou zchátralé boudy v roce 1976. O chalupu a její okolí pečuje spolek Bavorského lesa ze sekce Frauenau. Louka je z jihovýchodu ohraničena státní hranicí. Na okraji louky lze vypozorovat řádku kamenných snosů - jedná se o pozůstatek ohrady pastvy.
Kohl Schachten a Verlorener Schachten
Druhým úsekem hranice v lokalitě modravského hřebene je státní hranice vedená po hřebeni horstva V Koutě-Malá Mokrůvka. Od lomu státní hranice u hraničního znaku 24 tato probíhá 2.5 km zvlněným terénem se stoupáním na kótu V Koutě (hraniční znaky 25/11 až 25/13, 1 276 m. n. m.). Tato hraniční kóta není moc známá - v mapách není zaznačena - jméno dostala patrně od koutku-ohybu státní hranice, která zde jinak probíhá přímočaře. Ještě před dosažením kóty hranice míjí původní hraniční mezník 24/3-0/1 s letopočtem 1765 a erby obou zemí. Z kóty V Koutě hranice klesá do sedla s Kruhovou slatí a odtud stoupá na Blatný vrch, to vše v délce 2 km. Kruhová slať je tvořena malým vrchovištěm s mrazovou formou smrku, svým tvarem kruh opravdu připomíná. U Kruhové slatě stojí původní hraniční kámen s erby obou zemí, letopočtem 1772 a původním pořadovým číslem 6. Nachází se na bavorské straně hranice u hraničního znaku 26 - stojí tedy mimo hraniční linii a nemá tak „úřední“ číslo. Tento historický kámen, společně s dalšími původními (které mají podobu zpravidla balvanu, do kterého je vytesáno číslo, hraniční křížek a rysky - například u hraničních znaků 23/10, 27/7 a 28/6, ale také u historického hraničního znaku 24/3-0/1), jsou pozůstatkem dřívějšího vedení hranice. Blatný vrch (Šumná)/Plattenhausen je pozoruhodný tím, že je dvojvrchol - česká vrcholová plošina je situována do nadmořské výšky 1 367 metrů a bavorská vrcholová plošina se nachází v nadmořské výšce 1 376 metrů. Mezi oběma vrcholovými plošinami v sedle probíhá státní hranice, děje se tak v nadmořské výšce 1 370 metrů. Nadmořská výška 1 370 metrů dělá z hraniční vrstevnice, společně s vrcholem Velké Mokrůvky, nejvyšší kótu Plzeňského kraje. K Blatnému vrchu je situován hlavní hraniční znak 27. Z geografického hlediska je Blatný vrch výrazným sukem se zbytky zarovnaného povrchu ve vrcholové části. Svahy na české straně jsou mírné, na německé straně velmi prudké. Vrcholová plošina s četnými balvany a sutí je odlesněna s výjimkou několika uskupení smrků na německé straně. U jedné takové partie smrků je skupina tří plochých skalek, právě k nim je situován nejvyšší bod německé vrcholové plošiny. Na západním svahu Blatného vrchu, u hraničního znaku 26/10, je na bavorské straně hranice viditelný křížek s tabulkou. Pietní místo upomíná na rok 1963, kdy v těchto končinách zahynuli dva českoslovenští piloti na svých strojích. Dne 20. června 1963 v odpoledních hodinách z letiště Líně vzlétl tříčlenný roj letounů Mig-15 ve složení npor. Dostál (vedoucí roje), por. Šrotýř a npor. Beran. Měli úkol provést přelet na trati Líně-Brno-Piešťany. Vlivem ztráty orientace vedoucího roje a nepřízně počasí skupina před narušením státní hranice s Německou spolkovou republikou sledovala železniční trať Klatovy-Železná Ruda. V prostoru města Zwiesel vzlétla skupina do mraků. Npor. Beran se od skupiny odpoutal a pomocí prostředků pozemního zabezpečení a navigace byl doveden zpátky nad letiště Líně a v pořádku přistál. Tímto se zachránil. Nicméně, když přelétal z Německé spolkové republiky zpět do Československa, byly proti jeho letounu zvednuty čtyři bojové stroje. Po identifikaci, že nejde o nepřátelské letadlo, byla akce zrušena. Zbylá dvojice v prostoru bavorského města Zwiesel změnila směr letu na východ. Před 16. hodinou dvojice havarovala, a to zachycením o vrcholky stromů 500 metrů západně od kóty 1 275 Blatný vrch. Hlavní části trosek letounů s těly pilotů dopadly na území Německa do hloubky cca 200 metrů od čáry státní hranice. U hraničního znaku 26/10 dále stojí kuželovitý kámen. Původně vyznačoval území sklárny v Riedlhütte, které sahalo až ke hraničním lesům mezi Roklanem a Blatným vrchem. Další dva kuželovité kameny jsou u hraničních znaků 25/10 a 25/13.
Původní hraniční kámen 6 u hraničního znaku 26 u Kruhové slatě v 90. letech a v současnosti
Blatný vrch, každý stát má svůj vrchol - státní hranice prochází v sedle mezi nimi
Česká a bavorská vrcholová plošina Blatného vrchu
Tragická událost u Blatného vrchu ze dne 20. června 1963
Z Blatného vrchu hranice klesá do sedla se Špičáckou slatí a odtud stoupá na Špičník, to vše v délce 1.3 km. Špičácká slať, zasahující převážně do Bavorska, je tvořena vrchovištěm s klečí borovice a smrčinou. Špičník (Velký Špičník, Špičák)/Spitzberg (Grosser Spitzberg) je taktéž dvojvrcholem - česká vrcholová plošina je situována do nadmořské výšky 1 351 metrů, bavorský vrchol o jeden metr výše. Mezi oběma vrcholovými plošinami v sedle probíhá státní hranice, děje se tak v nadmořské výšce 1 340 metrů. Ke Špičníku náleží dva historické hraniční znaky. Ten první představuje hraniční skalku, na kterou je posazen hlavní hraniční mezník č. 28. Na straně skalky, která je přivrácena k Čechám, je vytesaný český lev a pod ním letopočet 1772. Protilehlá strana skalky nese bavorskou šachovnici. Nad ní je do zpevňovací hmoty obepínající mezník zvýrazněn letopočet 1933, který souvisí s omezníkováním hranice po roce 1918. Druhý původní znak má podobu hraničního mezníku (č. 28/2-0/1), má vytesány erby obou zemí, letopočet 1765 a písmeno L (Lagerstein - něco jako mezilehlý-vedlejší kámen). Z geografického hlediska je Špičník plochým sukem se zbytky zarovnaného povrchu ve vrcholové části. Svahy na české straně jsou mírné, na německé straně velmi prudké. Vrcholová plošina s četnými balvany a sutí je odlesněna. Ze Špičníku hranice v délce 1.8 km klesá přes Malou Hraniční slať ke Hraniční hoře. Hraniční hora (Malý Špičník)/Kleiner Spitzberg má nadmořskou výšku 1 233 m. n. m. a je v podstatě spočinkem Špičníku. Ke Hraniční hoře je situován hlavní hraniční znak 29. U něj se nachází historický hraniční kámen (č. 28/23-0/1) s letopočtem 1772 a erby obou zemí. Malá Hraniční slať je odlehlou součástí rozsáhlého komplexu Hraničních slatí situovaných do Luzenského údolí. Je menším kruhovitým rašeliništěm s mrazovou formou smrku.
Špičník - hraniční sedlo, historický hraniční znak ve skalce a historický hraniční kámen 28/2-0/1
Hraniční hora - historický hraniční kámen 28/23-0/1
Z Hraniční hory státní hranice v délce 1 km klesá ke hraničnímu přechodu Modrý sloup/Blaue Säule. Lokalita U Modrého sloupu byla od pradávna spojována s jižním okrajem Luzenského údolí u hranic s Bavorskem. Avšak nejvíce je Modrý sloup spojován s přechodovým místem na česko-bavorské hranici. Kde se vzal název Modrý sloup? Pochází až z 19. století, kdy se nově vyznačovala hranice po tom, co se Bavorsko stalo v roce 1806 královstvím. Při vyznačování hranice nového království byl na místě hraničního přechodu postaven sloup v tradiční bavorské bílomodré barvě. S dávnou historií Šumavy u hranic jsou spojeny obchodní nebo chcete-li zlaté či solné stezky. Sůl ve středověku byla důležitým artiklem. V Českých zemích jí byl nedostatek a proto musela být dovážena z prosperujícího bavorského Pasova. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily i drahé látky, koření, víno, tropické plody a další zboží. Opačným směrem putovalo zejména obilí, chmel, pivo, vlna nebo kůže. Hory jižně za Modravou protínaly hned dvě obchodní stezky. První z nich byla Karlova cesta - byla zbudována okolo roku 1356 a probíhala z Kašperských Hor do Pasova. Za nynější Modravou překonávala pohraniční hvozdy v úseku od Malé Mokrůvky k Luznému. Ve stejné době vznikla i souběžná trasa Kašperskohorské cesty, která vedla taktéž z Kašperských Hor, hranici překonávala na Bučině a mířila opět do Pasova. Putování po Karlově cestě bylo náročné a kopcovitá trasa byla nevyhovující. Proto se okolo roku 1572 dokončila výstavba nové trasy. Nová trasa se stala jakousi odnoží a zároveň konkurencí Kašperskohorské cesty. Probíhala z Kašperských Hor a Horské Kvildy dále na Modravu. Odtud zlatá stezka pokračovala nebo spíše kopírovala pozdější Starobřeznickou cestu na Březník (v současnosti Starobřeznickou cestu kopíruje zelené turistické značení). Z Březníku cesta stoupala úbočím Malého Špičníku ke hranici (do prostoru současného hraničního znaku 29) a podél hranice pokračovala do místa nynějšího přechodu Modrý sloup/Blaue Säule. Význam zlaté stezky poklesl v 17. století. V roce 1706 čilý obchodní ruch utichl úplně - Josef I. zakázal dovážet bavorskou sůl do Čech, aby podpořil její prodej z vlastního mocnářství. Po roce 1706 se z obchodních stezky protínající Modrý sloup stala pašerácká cesta. Pašeráci se vyhýbali celnici u nedalekého hraničního přechodu na Bučině. Pašovalo se všechno, co bylo na druhé straně hranice levnější - potraviny, cukr, šňupací tabák, bavorská sůl, káva, víno, mladý dobytek, ale i trhací prach do pušek. Pašeráci se na Šumavě narodili, v šumavských lesích vyrůstali a znali tu každý kámen a strom. Chodili v noci nebo mlze ve tmavém oděvu s černým kloboukem na hlavě a s rancem nebo nůší na zádech. Povolání se obvykle dědilo z otce na syna, který byl seznámen se všemi úkryty i triky, jimiž bylo možné celníky a četníky přelstít. Činnost pašeráků považovala venkovská společnost za zcela legální činnost - pašeráci požívali mezi sousedy vážnosti. Jedenácté přikázání pašeráků znělo: „Nesmíš se nechat přistihnout.“ Když byli pašeráci přistiženi strážci hranice, většinou odhodili zboží a dali se na útěk. Tyto věci pak byly zabaveny. Trestem za pašování byly několikanásobky částek celních poplatků, v případě opakování pak trest vězení a nucené práce. S přechodovým místem u Modrého sloupu je spjata také tzv. samoobsluha a mezinárodní šibenice. Nedaleko Modrého sloupu, snad v místech pramene Luzenského potoka, stávala do začátku 20. století pastevecká chata Obere Waldhaus. Zde odpočívali pastevci, kteří pásli dobytek v lesích mezi Roklanem a Luzným. U chaty prý býval samoobslužný stánek s chlebem. Pekař z Grafenau sem každý týden přivezl chléb, aby se soumaři mohli při zdlouhavé cestě občerstvit. Za chléb však museli zaplatit do pokladničky, jinak jim hrozila nedaleká šibenice. Ale obchodníci byli poctiví a žádný z nich oběšen nebyl. Údajné popraviště se šibenicí stávalo přímo v místech nynějšího přechodu na Modrém sloupu, kde zlatá stezka překračovala zemskou hranici. Šibenici tvořily dva kamenné sloupy, mezi kterými bylo nataženo břevno. Jeden ze sloupů byl na českém území a druhý na bavorském. Oběšenec se tedy měl houpat přímo nad zemskou hranicí. Při putování po zlaté stezce bychom tenkrát narazili na smírčí ukazatel v podobě dřevěné ruky. Říkalo se mu Handhab, což znamenalo v podstatě „ruka má právo.“ Šlo o výstrahu, že vstupujete na území, kde platí právo svobodného území Králováků. Hrdelní právo se zde vykonávalo jinak - každý zloděj nebo vrah, který svým činem porušil smír na obchodní stezce a byl při činu dopaden, mohl být odveden na popraviště na hranicích. Aby byla zachována alespoň nějaká spravedlnost a právo nebylo zneužíváno, byl provinilec na hranicích souzen soudem složeným z obchodníků, kteří po stezce právě putovali. Pokud byl přistižený hříšník odsouzen, jeho hrdlo propadlo na zdejší mezinárodní šibenici. Oběšenci prý zůstávali na šibenici tak dlouho, až kostra oklovaná dravci klapala ve větru. Důvodem vlastního hrdelního práva byla značná odlehlost území a velká vzdálenost k hrdelním soudům. Horalé si proto zařídili vlastní právo a slušní lidé jej respektovali. Popraviště bylo podle dochovaných dokladů opravováno v letech 1629, 1657 a 1670. V pozdějších dobách význam popraviště zmizel a bývalá šibenice byla využívána jako hraniční mezník. Na popraviště se dochovala vzpomínka na německých mapách, které u Modrého sloupu uvádějí lokalitu „Auf dem Hochgericht“, což lze volně přeložit jako „Na popravišti“ nebo „Na spravedlnosti.“ V současnosti je Modrý sloup turistickým hraničním přechodem (v nadmořské výšce 1 188 metrů) spojující centrální část české a bavorské Šumavy. Jsou k němu situovány hraniční znaky 29/12-0/1 a 30. Kromě hraničních mezníků je zde ještě neoznačený žulový kámen a kamenný podstavec s křížem.
Hraniční přechod Modrý sloup/Blaue Säule
