Železnorudský průsmyk je tvořen hned třemi hraničními přechody s pojmenováním Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein. Je to silniční, turistický a železniční hraniční přechod.
Současný silniční hraniční přechod navazuje na jednoduchou silničku, která v dobách staré Šumavy spojovala osadu Alžbětín s bavorskou obcí Eisenstein. V předválečné době stály na obou stranách hranice přechodového místa celnice - na české straně stará rakouská celnice a hned za ní německá celnice postavená v roce 1922. Celnice si byly velmi blízko - rozdělovala je prakticky jen hranice. Naproti české celnice stál dům s koloniálním zbožím, benzínová pumpa a hraniční orientační sloup. V souvislosti s blížícím se nástupem nacistů k moci zde byl vybudován objekt zvláštního zařízení v podobě železné závory s ochrannými zídkami a jednou výhybnou zídkou. 8. října 1938 hraničním přechodem prošly jednotky německé armády a obsadily Sudety. Ve 2. polovině 40. let na hraničním přechodu panoval omezený hraniční režim. Na přelomu 40. a 50. let přišla železná opona a pohraničí se stalo neprostupnou oblastí. Hraniční přechod Železná Ruda/Bavorská Železná Ruda byl uzavřen a stará československá celnice zbourána. Jelikož byl ale přechod v Železnorudském průsmyku mezi hraničními hřebeny důležitou spojnicí zejména pro nákladní dopravu, byl po navázání diplomatických styků mezi Československem a Spolkovou republikou Německo znovuotevřen (pro osobní a nákladní dopravu). Stalo se tak dne 1. července 1969 po položení nové silnice a opravě mostu přes řeku Svarožnou. Do této doby rovněž spadá zasazení dvou hraničních znaků do silničního tělesa. Bývalý koloniál, který byl po válce používán krátce jako celnice a posléze jako pozorovací stanoviště vojenských hlídek, byl v roce 1969 stržen. Byla vystavěna, 200 metrů od hraničního přechodu, nová celnice a oddělení pasové kontroly. Na začátku 90. let byl zmírněn pohraniční režim a po přistoupení České republiky ke Schengenskému prostoru byly v roce 2008 odstraněny některé celní objekty, avšak objekt novodobé celnice stojí dodnes. Na bavorské straně hranice se dochovala původní celnice. Silniční hraniční přechod Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein (v nadmořské výšce 713 metrů) je osazen dvěma hraničními znaky zasazenými do silničního tělesa. Nesou čísla X/1 a 2 - na hraničním přechodu tak začíná desátý úsek bavorského dílu česko-německé hranice, hraniční znak X/1 je jediným základním hraničním znakem na celé česko-bavorské státní hranici, jež nemá podobu standardního mezníku. Osazení hraničních znaků do silnice značně ztěžuje (okamžité) zjištění průběhu státní hranice na hraničním přechodu. Říčka Svarožná na české straně možná svádí k tomu, že hraniční linie vede (přirozeně) vodním tokem. Není tomu tak a ani v minulosti tudy hranice nevedla. Hranice v prostoru celého Železnorudského průsmyku je určena geometricky. Nad silničním hraničním přechodem (asi 100 metrů) se na české straně hranice v porostu tyčí kamenné sloupky se stříškou - v předválečné době zde stála knížecí myslivna a po pozemkové reformě se do objektu nastěhovala alžbětínská pobočka Správy státních lesů. Byl to skvostný dům v zelenobílých barvách - vyjímal se na návrší nad celnicí a hranice tudy vedla podél dřevěného plotu, který byl zpevněn právě těmito kamennými sloupky.
Hraniční přechod Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein ve 20. letech, 30. letech, 1937, 1967, 70. letech a 80. letech
Hraniční přechod Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein
Sídlo Správy státních lesů u hraničního přechodu Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein v roce 1937 a v současnosti (obrázek 1 zdroj: Zdeněk Roučka / Šumavou ze svobody do opony)
Dalším v pořadí je turistický hraniční přechod Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein, což je v podstatě přednádražní společná komunikace u hraničního znaku 3.
Turistický hraniční přechod Železná Ruda/Bayerisch Eisenstein
Třetím přechodovým místem je železniční hraniční přechod respektive hraniční nádraží, které nemá v Evropě obdoby. Pojďme si něco povědět o jeho historii. Pro oživení obchodu a turistiky byly v roce 1873 podepsány dohody mezi Rakousko-Uherskem a Bavorským královstvím o propojení Plzeňsko-březenské dráhy a Královské bavorské východní dráhy. Česko-bavorská trať se měla propojit ve společném nádraží v Rudě na Šumavě. Smlouva z roku 1873 pojmenovávala budoucí hraniční nádraží jako „střídací štaci Eisenštejnskou.“ Dokument stanovil také dodnes přetrvávající raritu zdejší železniční stranice: „nádraží eisenštejnské… založí se… tak, že prostředek jeho bude se dotýkati čáry pomezní.“ Důsledkem umístění nádraží byla tehdejší dobrá spolupráce mezi oběma zeměmi. Samotná stavba nádraží proběhla v letech 1876-1877. Nádražní budova symetrické koncepce v bavorském stylu se dvěma dvoupatrovými stavbami na křídlech a spojovací částí byla vybudována dělníky Bavorské východní dráhy. Nádraží bylo a je i nyní rozděleno ve svém středu státní hranicí. Společně s nádražní budovou je takto rozděleno i kolejiště. 20. října 1877 bylo nádraží slavnostně otevřeno a uvedeno do pravidelného provozu. Nádraží je postaveno asi deset metrů nad původní úrovní terénu. Nejdříve byly udělány základy v původním terénu. Na základech byly vyzděny dvojité arkády až na úroveň sklepů a na těch pak byl postaven žulový plášť budovy. Teprve pak bylo započato se zavážkou, která je místy až patnáct metrů vysoká. Odvodnění bylo provedeno tak, že potoky tekoucí přes pozemek nádraží byly svedeny do rour a stavbu podtékají. Původní odvodnění slouží doposud. Styl, ve kterém byly všechny budovy postaveny (původně jich bylo mnohem více), vychází z bavorských předpisů. Společnosti se dohodly, že nebudou stavět každou polovinu jinak, ale že nádraží postaví v jednom stylu, zrcadlově, a volba padla na bavorský styl, který se vyznačuje žulovými stěnami. Stěny budovy jsou mírně nakloněné směrem dovnitř, pravděpodobně pro zvětšení pevnosti. Nádraží potřebovalo pro svůj provoz cca 120 zaměstnanců. Byli zde i dva přednostové – rakouský (český) a bavorský. V nádraží s devíti kolejemi byla celnice, poštovní a telegrafní úřad, nádražní restaurace a čekárny. Za kolejištěm stály budovy pro celní odbavení nákladních vlaků a sklady pro zboží. Nechyběly budovy pro úředníky. Na podlaze haly byla hranice vyznačena mosaznou páskou a na každé straně byl z mozaiky udělán státní znak - český lev a bavorský lev. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 převzaly trať na naší straně i s polovinou hraničního nádraží Československé dráhy. Trať i nádraží byly hojně využívány, zdejší oblast Železnorudska byla turisticky velmi oblíbená. Před nádražím ještě ve 30. letech minulého století stál kamenný mezník se znaky obou zemí a letopočtem 1882. Kámen sem byl vztyčen patrně v souvislosti s pětiletým výročím provozu nádraží a dráhy. Společné nádraží fungovalo až do roku 1938, kdy bylo po Mnichovské dohodě zabráno Německem. Ještě před záborem byl před nádražím na české straně hranice vybudován objekt zvláštního zařízení - dvouřadá uzávěra ze zabetonovaných kolejnic. Až do roku 1945 spravovaly celou stanici Říšské dráhy. Po americkém osvobození Šumavy v roce 1945 byl provoz v železniční stanici obnoven pod vojenským dozorem. První český motoráček mohl z Nýrska do společného nádraží v Alžbětíně jet již 2. června 1945. Železnorudským nádražím byly vedeny mimo jiné transporty odsunutých sudetských Němců. Přelom 40. a 50. let však přináší další změny v souvislosti se studenou válkou. Z příkazu americké armády bylo kolejiště na státní hranici rozděleno dřevěnými zábranami. Od roku 1948 byla celá oblast i s nádražím veřejnosti nepřístupná. V roce 1953 dochází k definitivnímu zastavení dopravy. Dne 3. září 1953 bylo nádraží Železná Ruda-Alžbětín jako přechodová stanice zrušena. Česká osobní pokladna byla zazděna, dále byly zazděny všechny spojovací dveře mezi kancelářemi a chodbami, koleje na naší straně byly zasypány (v provozu zůstala jen jedna kolej), na nástupišti byla vystavěna zeď z tvárnic a samotné nádraží přeťaly zátarasy, tentokrát mohutnější než ty americké. Po událostech s únosem vlaku v Aši do západního Německa (v září 1951) byly položeny výkolejky na dopravní koleje. Provoz ve stanici měl zvláštní charakter. Na německé straně běžně jezdily vlaky s cestujícími na svoji polovinu nádraží k plotu. Na české straně jezdily k plotu pouze manipulační vlaky se dřevem, a to pod dohledem Pohraniční stráže. Konečnou stanicí na trati Plzeň-Železná Ruda se stala zastávka Železná Ruda-město. Ta však měla jen jednu dopravní a jednu manipulační kolej a nemohly se tam otáčet dlouhé vlaky s parními a později motorovými lokomotivami. Když takový vlak dorazil do Železné Rudy a cestující vystoupili, lokomotiva pozpátku sunula prázdné vagóny zpět do stanice Špičák. Na Špičáku bylo možné lokomotivu přepřáhnout na druhou stranu vlaku. Opět pozpátku se vlak vydal do Železné Rudy, kde mohli nastoupit cestující a vlak mohl konečně vyrazit směrem na Klatovy. Česká polovina nádraží během socialismu postupně zchátrala a měla být zbourána - demolice byla naplánována na začátek prosince 1989, nicméně doslova na poslední chvíli ji zastavily revoluční události. Úvahy o obnovení přechodové stanice a tratě nabyly na tempu. Po podpisu příslušné dohody v dubnu 1990 byla za jediný rok uskutečněna rekonstrukce společného hraničního nádraží i tratě. Dne 2. června 1991 byla po dlouhých letech slavnostně zprovozněna česká polovina stanice za přítomnosti českého premiéra Petra Pitharta a německého kancléře Helmuta Kohla. Do současnosti hraniční nádraží prošlo několika rekonstrukcemi. V bývalé odbavovací hale nádraží sídlí společné Informační centrum Národních parků Šumava a Bavorský les. Součástí společné expozice je i plastická mapa česko-bavorské Šumavy se světelnou signalizací - modelem je proťata státní hranice, na což upozorňuje hraniční znak zapuštěný do dlažby.
Železnorudské hraniční nádraží na starých fotografiích a v roce 1965 (obrázek 3 zdroj: Jiří Trnka)
Železnorudské hraniční nádraží v době železné opony - kolejiště a společná hala s hraničním znakem 3/1
Železnorudské hraniční nádraží v době železné opony - přednádražní prostor a letecké fotografie
Slavnostní otevření české stanice Železná Ruda-Alžbětín dne 2. června 1991
K průběhu a vyznačení státní hranice v prostoru hraničního nádraží. Státní hranice protíná budovu i kolejiště sice přímočaře, ale nikoliv rovnoměrně. Z hraničního dokumentárního díla nebo ze zobrazení lokality v aplikaci statnihranice.cz je zřejmé, že státní hranice je ve vztahu k budově nádraží a kolejišti šikmo zkosena v neprospěch České republiky. Hranice v Železnorudském průsmyku byla stanovena uměle po územních ztrátách za vlády Marie Terezie po roce 1764. K lokalitě společného nádraží i kolejiště jsou situovány hraniční znaky 3, 3/1, 3/1-0/1, 3/2 a 3/3. Celkem pět hraničních znaků vyznačuje hranici přímo: hraniční znak č. 3 má jako jediný podobu standardního hraničního mezníku, hraniční znak č. 3/1 je z původního vyznačení hranice a je zapuštěn do dlažby (nalezneme ho pod modelem plastické mapy v Informačním centru), hraniční znak č. 3/1-0/1 je zapuštěn ke vchodovým dveřím jež vedou do služebních prostor zaměstnanců nádraží, hraniční znak č. 3/2 je zapuštěn do povrchu prvního nástupiště, následují čtyři společná kolejiště (v hraničních dokumentech je zakresleno původních šest společných kolejí), za nimiž je do země zapuštěn hraniční znak č. 3/3 (zpravidla není viditelný v důsledku jeho znečištění nánosem vegetace). Pro lepší viditelnost průběhu státních hranic je v prostoru hraničního nádraží použito pomocného hraničního značení. Kromě tradičních bavorských bílomodrých kolíků je v prostoru nádraží použito „pročerchování“ dlažebních kostek v Informačním centru (v celé hraniční linii od dveří ke dveřím) a červenou barvou natřená čára na prvním nástupišti (od hraničního znaku 3/1-0/1 ke hraničnímu znaku 3/2). Pomocné hraniční značení se nutně nemusí krýt s čárou státní hranice. Podobně jako u silničního přechodu, i zde se domnívám, že by měl být prostor doplněn o hraniční znaky tak, aby bylo možné okamžitě zjistit průběh státní hranice - toto se dotýká zejména kolejiště, kde by měly být osazeny alespoň dva doplňkové hraniční mezníky.
Pamětní mezník před železnorudským hraničním nádražím na starých fotografiích (obrázek 1 zdroj: Zdeněk Roučka / Šumavou ze svobody do opony)
Vedení státní hranice v prostoru železnorudského hraničního nádraží - zobrazení v hraničním dokumentárním díle a aplikaci statnihranice.cz
Vedení státní hranice v prostoru železnorudského hraničního nádraží - na prvním nástupišti, v kolejišti a ve společné aule
Železná Ruda má ještě jednu zajímavost co se železnice týče. V letech 1874-1877 byl pod horou Špičák ražen železniční tunel a záhy celá oblast Železnorudska byla zpřístupněna široké veřejnosti a stala se vyhledávaným cílem mnoha turistů. Na výstavbě tunelu pracovaly stovky zahraničních dělníků - tzv. Barabové - pocházeli z Itálie, Chorvatska, Dalmácie aj. Mnoho jich při stavbě tunelu přišlo o život. Na pohřebišti Barabů jich byla část pohřbena - pietní místo mezi Železnou Rudou a Špičákem bylo obnoveno v roce 2002. Tunel je dlouhý 1 747 metrů. V době vlakové výluky jsem si ho prošel.
Od hraničních přechodů v Železnorudském průsmyku je na dohled nejvyšší šumavská hora Velký Javor/Grosser Arber v nadmořské výšce 1 456 metrů. Není od věci si něco o této bizardní hoře povědět. Zaujme diváka již od hraničního přechodu - v krajině tvoří výraznou dominantu. Vrcholová plošina je kruhová a její průměr činí 500 metrů. Plošina je tvořena, kromě drobnějších skalisek, čtyřmi skalními uskupeními - skály jsou pojmenovány. První skálou je Bernstein, která je situována k východu. Kromě výhledu na zbytek vrcholové partie Velkého Javoru, je ze skály Bernstein v dohledu i kousek Velkého Javorského jezera. Pod skálou stojí kaplička svatého Bartoloměje (z roku 1956, přestavba v roce 2015, první kaple již od roku 1806). U kapličky se tyčí několik vyřezávaných umrlčích prken. Na západní straně od Bernsteinu se rozkládá skalisko Richard Wagner. I toto skalisko, podobně jako ostatní, je porostlé typickou horskou flórou - klečí borovice, lišejníkem, borůvčím a jeřábem. Hlavní (vrcholovou) skálou je Grosser Arber se dřevěným křížem, která se nachází poblíž budov s kupolemi. Čtvrtou skálou, vysunutou na severní stranu, je Ostspitze. Oko turistovo se z dálky i na vrcholové plošině nejvíce soustřeďuje na dvě budovy s kupolemi. Od doby studené války měl Velký Javor kromě turistického i strategicko-vojenský význam. Bylo sem instalováno vojenské zařízení původně se dvěma radarovými anténami. Vojenské zařízení sloužilo ke hlídání vzdušného prostoru nad východní Evropou. V současnosti jedna z kopulí skrývá modernizovaný radar protivzdušné obrany NATO. Druhá kopule obsahuje komunikační zařízení. Součástí zařízení je taktéž meteorologická stanice. Na Velkém Javoru stávala od roku 1885 útulna (v roce 1903 přestavěna na chatu), a to na severním svahu 100 metrů pod vrcholem. V současnosti vrcholovou partii hory zdobí hned dvě horské chaty - Arberschutzhaus (ve vlastnictví bavorského lesního spolku, postavena v roce 1938) a Eisensteinerhütte (ve vlastnictví Bavorské Železné Rudy - je zde odloučené pracoviště obecního úřadu a místnost pro oslavy a shromáždění). Velký Javor je v zimních měsících jedním velkým lyžařským areálem. K horským chatám, vystavěných pár desítek metrů pod vrcholem, přivádí zimní i letní turisty kabinková lanovka ze ski-areálu u silnice. Bratříčkem Velkého Javoru je Malý Javor/Kleiner Arber v nadmořské výšce 1 384 metrů. Obě hory jsou odděleny sedlem s horskou chatou Chamerhütte (postavena v roce 1952).
Velký Javor
Podobně jako naše Jezerní hora, i Velký Javor má do svahů zahloubena dvě ledovcová jezera. Na jihovýchodním svahu leží Velké Javorské jezero. Rozkládá se v nadmořské výšce 935 metrů, rozloha činí 7.7 hektarů, maximální hloubka 16 metrů. Na severozápadním svahu leží Malé Javorské jezero, a to v nadmořské výšce 918 metrů (nejníže položené šumavské jezero), rozloha činí 6.3 hektarů, maximální hloubka 9.7 metrů. Obě jezera mají své zvláštnosti. Na Malém Javorském jezeře jsou to plovoucí rašelinné ostrůvky. V dávných časech se navýšila hráz tohoto jezera a zadržená voda se začala využívat k plavení dřeva. Po zvýšení hráze (a navýšení velikosti jezera) došlo k rozpuštění podkladu rašeliniště pod jezerní stěnou a v důsledku toho se vytvořily tři rozměrné plovoucí ostrovy s mocností několika metrů. Místy jsou ostrovy „poslepovány“ menšími plovoucími ostrůvky. Na hladině Velkého Javorského jezera můžeme zase vypozorovat lekníny. A zase. Navýšením hráze opět kvůli plavbě dřeva vznikl na Velkém Javorském jezeře velký plovoucí poloostrov z rašeliniště, které se vyvíjelo pod jezerní stěnou. Javorská jezera nabízejí návštěvníkům plody, o kterých si na českých ledovcových jezerech můžeme nechat jenom zdát respektive maximálně je můžeme pozorovat na starých šumavských pohlednicích. Obě Javorská jezera mají po obvodu turistickou pěšinu - v důsledku toho můžeme mj. pozorovat přitékající potůčky ze svahů do jezera. Dalším plodem je umístění horských chat - na Velkém Javorském jezeře je to Arberseehaus a na Malém Javorském jezeře Seehütte. Břeh Velkého Javorského jezera je vybaven molem se šlapadly.
Velké Javorské jezero a Malé Javorské jezero
