Služba dědy na Šumavě
Můj děda Václav Kamený byl jedním z prvních pohraničníků na Šumavě. Pojďme si o jeho službě něco povědět.
Děda Václav Kamený jako pohraničník
Kresba na padáčku ze světlice jako památka na vojnu
Kravata jako památka na vojnu
Pohraniční rota Horní Silnice
Děda sloužil na Šumavě na pohraniční rotě Horní Silnice v letech 1954 až 1957. Rota Horní Silnice byla dislokována pod 10. brigádu Pohraniční stráže se sídlem ve Volarech. Byla to vůbec nejstarší brigáda Pohraniční stráže, která zanikla už v roce 1962. Dědu na vojně stihly dvě organizační změny. První změnou si zorganizoval život, když se dne 1. ledna 1956 oženil. Druhá změna souvisela s velkou reorganizací Volarské brigády v roce 1955. Od 1. ledna 1951 do 30. června 1955 byla 8. rota Horní Silnice součástí 2. praporu v Kunžvartě. Od 1. července 1955 kunžvartský prapor zanikl a Horní Silnice nově spadala jako rota č. 7 pod 2. prapor ve Stožci. Ještě v roce 1955 byla obec Kunžvart přejmenována na Strážný.
Rota Horní Silnice se nacházela v místě dnes již zaniklé obce Silnice (Landstrassen), na jihovýchodním úbočí kóty Pomezný v nadmořské výšce 940 metrů. Silnice byla založena ve 2. polovině 18. století a dělila se na Horní a Dolní. Rozhodnutí o osídlení území na české straně hranice bylo vydáno 8. listopadu 1752 patnácti rodinám z krumlovského a vimperského panství. Osídlování většinou probíhalo tak, že panství nechalo vyhlásit v kostele úmysl založit osadu. Z přihlášených pak vrchnost vybrala vhodné mladé rodiny, dala jim půdu, dřevo k vytěžení a použití. Domky si stavěli osadníci sami svépomocí. Do roku 1760 se osada nazývala Marchhäuser, Markhäuser (hraniční domky) – toto pojmenování zůstalo dodnes domkům na protilehlém svahu v Německu. K velké výstavbě domů došlo prvními dětmi osídlenců po roce 1820. V roce 1875 byla na Silnici zřízena škola, v roce 1907 byla postavena nová. V roce 1854 byl do vsi přestěhován celní úřad z Kunžvartu. Úřad se nacházel v prostorné budově společně s hostincem Reif u hranice. V období let 1929-1930 v obci žilo ve 42 domech 281 obyvatel (z toho 268 Němců). Prvního říjnového dne roku 1938 vpochodovaly přes hraniční přechod Silnice/Philippsreut do Čech německé oddíly a obsadily pohraničí. Na konci 2. světové války se stala obec Silnice velkým překladištěm zboží a postupně došlo k vystěhování původních německých obyvatel. Na přelomu 40. a 50. let přišla studená válka a pohraničí se stalo neprostupnou oblastí. Ves Silnice byla srovnána se zemí – k demolici objektů se přistoupilo v průběhu 50. let. Děda mi vyprávěl, že při cestě z Kunžvartského sedla na jednotku chaloupky ještě stály.
Jednotka Horní Silnice patřila k těm útvarům, které byly v zimním období na přelomu let 1950/1951 nově vybudovány systémem dřevěných UBA baráků. Obecně se areál pohraniční roty v 50. letech skládal z těchto prvků: hlavní baráky (ložnice vojáků, šatna a sušárna, jídelna, politicko-výchovná světnice, kulturní místnost, místnosti pro výkon služby, kanceláře, sklady, kuchyně, umývárna a WC), jeden nebo dva finské domky funkcionářů jednotky a jejich rodin, stáje pro koně se seníkem, garáž, kotce pro psy a psí kuchyně, polní hospodářství, překážková dráha pro pohraničníky a překážky pro psy, místo pro nabíjení a vybíjení zbraní, nástupiště jednotky, hřiště, altánek, někde i fontánka, pozorovatelna, výzdoba (zpravidla kámen se symbolem vztahujícím se k ochraně hranic, hraniční kámen) a konečně prvky obrany a ochrany roty (zemní okopy a kryty). K areálu roty přiléhala střelnice. Jediným dochovaným objektem pohraniční roty Horní Silnice je budova bývalých zděných stájí pro koně. Najdeme ji při zelené turistické značce. V současnosti budova plní funkci hospodářského objektu lesní správy. Západně od ní, dnes již v lesním porostu, stávaly hlavní baráky roty. V současnosti jsou z nich patrné zděné základy.
Nyní bych podal hlášení z provedeného průzkumu po pozůstatcích roty Horní Silnice, který jsem uskutečnil v roce 2013. Místo kde stávaly hlavní baráky připomíná prales. I přesto tady můžeme dohledat plno artefaktů – zděné základy a rozvaliny, součásti příslušenství jednotky, zemní okopy a všelijaké haraburdí. Jelikož jsem se vybavil lopatkou, tak jsem seškrábal mech a další usazeniny z dlaždiček, abych viděl jejich vzorek. Tentýž vzorek dlaždiček jsem později objevil u další roty Volarské brigády Třístoličník. Měl jsem i to štěstí nakouknout dovnitř hospodářského stavení – jsou zde mimo jiné patrné přepážky pro ustájení koní a žlaby. Co mě ale zaujalo nejvíce bylo nalezení fontánky. Podobnými fontánkami se pohraniční roty v 50. letech zřídka osazovaly. Trubka vykukovala z nahromaděné vrstvy modré skelné hmoty. Tato různobarevná skelná hmota pochází z nedalekých sklářských pecí v Lenoře. Jak vznikla? Při tavení olovnatého křišťálu zůstávaly v tavící pánvi zbytky skloviny nevhodné pro další fázi výrobního procesu. Roztavená zbytková sklovina se vylévala do zvláštního vozíku, kde byly další skleněné zbytky ze sklárny a taktéž písek. Tato hmota se pak vyvážela jako odpad. Díky žhavosti stavební hmoty materiálu vznikaly sklovité útvary různých velikostí a různých odstínů. Skláři používali větší kusy na výzdobu svých skalek při zahradách a domech. Je tedy zajímavé, že touto skelnou hmotou byla vyzdobena i fontánka roty Horní Silnice. Příruční lopatka přišla vhod. Nalámal jsem si kousky na památku. Možná by se dalo objevovat dále, nalézat dobové fotografie, ale rota Horní Silnice neměla dlouhého trvání - po deseti letech byla dne 27. července 1961 zrušena a dohledat dalšího pohraničníka tohoto útvaru je již nemožné.
Rota Horní Silnice střežila úsek státní hranice v délce 4.1 km, a to od hraničního mezníku č. 20/9 (kóta Střední kopec, styk s rotou Světlé Hory) ke hraničnímu mezníku č. 22/13C (300 metrů západně od hraničního přechodu Strážný/Philippsreuth, styk s rotou Dolní Silnice). Střežený úsek začínal na kótě Střední kopec, pokračoval horským hřebenem ke kótě Přední kopec, odtud klesal až k místu, kde státní hranici začíná tvořit Hraniční potok. Terén podél Hraničního potoka je od tohoto místa až ke hraničnímu přechodu silně podmáčený a bažinatý. Vzpomínám si, že jsem tady několikrát zapadl. Jak již bylo řečeno, úsek střežení hranice rotou Horní Silnice končil 300 metrů před hraničním přechodem.
Elektrické zařízení k ochraně hranic se nacházelo kousek pod rotou směrem ke státním hranicím. Na východ drátěný zátaras probíhal takřka přímočaře ke Kunžvartskému sedlu, z druhé strany se zátaras stáčel severozápadním směrem k Horním Světlým Horám.
Porovnávací snímek – hřiště a koňské stáje
Porovnávací snímek – vstupní brána, pozorovatelna a vzadu bavorský domek Marchhäuser
Systém pozorování a překážek proti nepříteli
Pohraniční rota Horní Silnice patřila mezi jednotky prvního sledu provádějící soustavné a někdy i zvýšené vojskové pozorování. Nejen na šumavské hranici v době studené války bylo mnoho bodů, které se staly předmětem stálého pozorování vojskem na obou stranách hranice. Je třeba připomenout, že období studené války bylo doprovázeno různými provokacemi a vojenskými operacemi na stranách Československa i Spolkové republiky Německo. Československé i západoněmecké složky sledovaly všechno co se na území souseda sledovat dalo - například práce na ženijním zabezpečení hranice, hospodářské práce prováděné civilními osobami v blízkosti hranice, stavební práce, pohyb vozidel, obsazování stanovišť. Pozorování prováděli pohraničníci a jednotky Československé lidové armády. U německého souseda to byla Bavorská pohraniční policie, Sbor spolkové ostrahy hranic, Spolková celní služba a američtí vojáci z lehkého obrněného pluku, který byl součástí polní americké armády. Pravidelně se vyhlašovaly poplachy československých i západoněmeckých jednotek.
Pohraniční útvary disponovaly od 50. let zvláštní výzbrojí pro odražení útoku těžkého vozidla včetně tanku. Jednotky byly vyzbrojeny tarasnicemi, pancéřovkami a těžkým kulometem Gorjunov. Obsluhu těchto zbraní mělo na pohraniční rotě zajišťovat kulometné družstvo. Děda Václav byl zařazen do tohoto družstva, dále na jednotce působila střelecká družstva, hospodářské družstvo a družstvo psovodů. Ve vojenské kronice Volarské brigády se dočteme, že soustavné vojskové pozorování v 50. a 60. letech s cílem zjištění činnosti německých jednotek bylo prováděno zejména u rot Bučina, Knížecí Pláně, Horní Silnice, Dolní Silnice, České Žleby, Krásná Hora a Nové Údolí. Pozorování se provádělo ze strážních věží, vytvořených posedů a skrytých stanovišť. Na našem území byly vytvořeny překážky pro případný nástup vojenské techniky nepřítele – překopané cesty u státní hranice, protitankové a protipěchotní překážky, závory a další zařízení zvláštní ochrany. Dále naše vojsko zpevnilo některé cesty vedoucí ke hranici položením panelů pro případný postup naší vojenské těžké techniky. Jen v pohraničí kolem dnešního Strážného můžeme takovýchto míst, pozůstatků překážek a panelových cest zaznamenat několik – některé z nich jsou prezentovány v obrazové galerii. Překážky nesloužily jen k nástupu západoněmeckého nepřítele, ale i naopak - měly zabránit průjezdu vozidla (narušitele) z vnitrozemí do západního Německa.
Pokud se budeme držet úseku jednotky Horní Silnice tak zjistíme následující. Státní hranice probíhala Hraničním potokem v údolí. Na české straně se podél potoka zvedají svahy kót Pomezný a Silnická hora. Na bavorském území se taktéž od Hraničního potoka zvedá terén, a to až za domky Marchhäuser. Vlivem této kotliny oba státy měly usnadněné pozorování, ovšem k našemu neprospěchu. Tento argument se stal hlavním důvodem pro zrušení roty Horní Silnice ke dni 27. července 1961. V listinách se píše, že „z hlediska ochrany státní hranice je rota poměrně nevhodně umístěna, protože veškerá činnost na rotě může být dobře pozorována z území protilehlého státu z prostoru Marchhäuser, zejména pak z pozorovacího stanoviště americké armády z okraje lesa při silnici. Oproti sousedním rotám je tato rota vysunuta směrem ke státní hranici, čímž se značně prodlužuje pásmo střežení vzhledem k průběhu státní hranice a vyžaduje poměrně dosti sil a prostředků.“ Pozůstatky zmíněného pozorovacího stanoviště americké armády se dochovaly – nacházejí se na kopci za domky Marchhäuser. Je od něj překrásný rozhled do našeho území – na dohled je hraniční přechod Strážný/Philippsreuth a úseky střežení rot Horní Silnice a Dolní Silnice, tenkrát nebyl lesní porost a tak byla viditelná i samotná rota Horní Silnice. Okolí pozorovacího stanoviště bylo zřejmě oploceno ostnatým drátem a překážkami (prasečími ocásky), což dokládají mé nálezy na místě.
Pohraničníci z roty Horní Silnice prováděli pozorování prostoru hraničních domků Marchhäuser a taktéž zrušeného hraničního přechodu. Kolem roty byly vybudovány okopy pro obranu roty v případě napadení a některé linie jsou znatelné dodnes. Na vybraných mezích mezi státní hranicí a rotami Horní Silnice a Dolní Silnice byly vybudovány protitankové valy a položeny protitankové překážky.
Na československé straně hranice se mimo výše uvedených opatření spjatých s pozorováním nepřítele nacházely železobetonové objekty polní obrany utajeného systému opevnění československých západních hranic. Tyto pevnůstky pro pozorování nepřítele a případnou obranu byly vybudovány u hranic s Bavorskem v letech 1955-1964. Patřily sem kulometné objekty, pozorovatelny a úkryty pod zemí. V prostoru roty Horní Silnice je dodnes několik takových bunkrů – některé z nich jsou vsazeny do rozvalin chaloupek osady Silnice, jiné jsou ukryty na loukách nebo v lese pod zemí a upozorňuje na ně patník (ryska na něm ukazuje směr bunkru).
Děda vzpomínal, že při hlídkování podél Hraničního potoka se na protějším břehu u hraničních domků Marchhäuser pohybovalo civilní obyvatelstvo (včetně na lehko oděných žen) a vůči pohraničníkům konalo různé provokace. Výjimkou nebylo házení různých západoněmeckých předmětů přes Hraniční potok, zejména pak cigaret.
Narušitel a pohraniční operace
Děda dosáhl hodnosti svobodníka. Sahal dokonce po desátnických výložkách, ale povýšení mu zřejmě zhatila jedna kolektivní nezdařená pohraniční akce. Pohraničníkům na rozhraní roty Dolní Silnice a Horní Silnice utekl do Bavorska člověk, který tady dříve sloužil a znal tak místní terén, ženijně technické zabezpečení a spoustu dalších věcí potřebných pro útěk do západního Německa. Krátce k samotnému narušiteli. Jan Pokusa byl v době útěku přes hranice stár 22 let. Po ukončení základní školy v roce 1948 pracoval jako dělník až do roku 1953, kdy nastoupil vojenskou základní službu k Pohraniční stráži na rotu Horní Silnice. V lednu 1956 byl v hodnosti svobodníka přeložen do zálohy. Po krátkodobém dělničení vstoupil v květnu 1956 do služeb ministerstva vnitra a začal pracovat jako strážný ve věznici v Příbrami. V červenci téhož roku se dopustil neoprávněného použití služební zbraně. Z obavy před trestem opustil svůj útvar a uprchl do zahraničí. V nočních hodinách z 2. na 3. srpna 1956 se operační kniha Volarské brigády a operační kniha praporu Stožec zaplnila hlášeními. „V 00.30 hodin zjištěn zkrat na EZOH a jest pravděpodobné narušení SH, směr nebyl dosud zjištěn, jelikož na KP narušitel stopy zahlazoval.“ „Narušitel zkratoval DZ, přelezl a uprchl do zahraničí v prostoru 22/13-22/14.“ „Pravděpodobně se jedná o narušitele, na kterého byly v předešlých dnech prováděny akce.“ „Provést zakrytí SH v úseku 7. a 8. roty, blokovat rajon v prostoru Řasnice a Horní Vltavice.“ A tak by se dalo pokračovat dál. Zápisy v operačních knihách nám však nepopíší do detailu událost - co se vlastně stalo, co tomu předcházelo a co se dělo potom po narušení státní hranice. Jan Pokusa se v zahraničí dlouho nezdržel. Neuběhly ani dva roky a chtěl se vrátit zpátky do Československa. Dne 14. května 1958 byl zadržen hlídkou Pohraniční stráže při překročení státní hranice ze SRN do Československa v prostoru hraničního přechodu Svatý Kříž/Waldsassen. Se zadrženým byl sepsán protokol o výpovědi a ten nám společně s dalšími archivními materiály poslouží jako zdroj informací.
Jan Pokusa nejprve uvedl důvody přechodu hranice do Bavorska. Učinil tak proto, jelikož měl být potrestán za střelbu ze služební pistole v opilém stavu při zábavě v Příbrami na Březových Horách, která se konala prvního červencového dne roku 1956. To je stručná verze, kterou delikvent při výslechu dál nerozvedl. Ve skutečnosti prováděl toho dne v nočních hodinách perlustraci osob na silnici a v obytných budovách. Přitom se vydával za orgán státní bezpečnosti a při akci vypálil několik ran z pistole, zřejmě z odstrašujících důvodů. Víme již, že byl příslušníkem útvaru nápravného zařízení Příbram, který spadal pod vojenskou pravomoc ministerstva vnitra. 25. července si velitel útvaru vyžádal jeho pistoli za účelem technické zkoušky nábojnic. Tentýž den velitel Pokusovi pistoli vrátil. Ten však vytušil, že následky za spáchaný čin jsou už nevyhnutelné. Zrodila se u něj myšlenka prchnout do Bavorska, aby se vyhnul potrestání. Od příbramského útvaru odešel 28. července s řádnou dovolenkou k návštěvě svých rodičů do Rychlova u Bystřice pod Hostýnem. Vzdálení veliteli zdůvodnil tím, že si jede domů pro motorku. Tentýž den ale odjel do Volar, jelikož právě tady chtěl uskutečnit přechod státní hranice pro znalost úseku z minulého vojenského zařazení. Po příjezdu do Volar šel lesem do Strážného, kam dorazil 29. července. Do obce ale nešel, ale obešel ji a zamířil ke státní hranici. Kolem 15. hodiny potkal v katastru obce Strážný pohraničníka s děvčetem v lese. Jan Pokusa se jim zmínil o záměru úprku přes hranici. Byl vybaven svou služební pistolí ČZ vz. 50 a obě osoby ohrožoval napřaženou zbraní. Pohraničníka vyzval, aby dal ruce vzhůru a šel do vnitrozemí (to proto, aby byl vzdálen od místa, kudy chtěl uskutečnit přechod hranice). Příslušník Pohraniční stráže František Podermanský odmítl uposlechnout, měl v úmyslu jít do Strážného celou situaci ohlásit. Pokusa vzal služební pistoli, pohraničníka udeřil pažbou do hlavy a ten se skácel k zemi. Děvče pohraničníka, brigádnice Jolana Koziaková, si dobrovolně lehla na zem, patrně aby nemusela utrpět ránu taky. Delikvent však na zemi udeřil pažbou do hlavy i děvče. Delikvent chtěl omráčené osoby zatáhnout do houštin. Pohraničník se však probral k vědomí a začal se s Pokusou přetahovat o zbraň, při rvačce se snažil voláním přivolat pomoc. Pohraničník byl nakonec v přetahované úspěšnější - delikventovi vzal pistoli a při další šarvátce chtěl vystřelit, ale rána nevyšla. Utíkal proto do Strážného. Jan Pokusa zamířil také do vnitrozemí, přes Strážný pokračoval až do prostoru Horní Vltavice kam dorazil 31. července. Tam přemluvil dvě děvčata pasoucí dobytek (Jiřinu Hrdličkovou a Marii Brejchovou), aby mu za peníze obstarala jídlo a cigarety. Školačky uposlechly, avšak po příchodu do Horní Vltavice oznámily podezřelé jednání okrskovému příslušníkovi Veřejné bezpečnosti. Příslušník VB Krpata se služebním psem vyrazil s dívkami k místu, kde se muž zdržoval. Jan Pokusa byl schovaný v úkrytu, protože s touto alternativou počítal. Pak už jen viděl, jak na pole přichází děvčata s ozbrojeným doprovodem (příslušníkem VB a civilistou). Utekl do blízkého lesa, a to i přesto, že ho uviděli. Za pomoci sousedních útvarů Pohraniční stráže bylo místo obklíčeno a provedena pátrací akce. Prověřováním původu pistole, které se zmocnil příslušník Pohraniční stráže Podermanský bylo zjištěno, že skutečně patří přidělenci příbramského útvaru Janu Pokusovi. Jeho popis se plně shodoval s popisem svědků. Zahájilo se celostátní pátrání. Bezpečnostní složky očekávaly, že se pokusí o přechod státních hranic. Můžeme dále předpokládat, že k přechodu chtěl využít šumavský terén v místě, kde předtím vykonával službu u Pohraniční stráže - jemu znalý úsek zahrnoval pomezí od Světlých Hor až po Kunžvartské sedlo. Jan Pokusa se v dalším čase zdržoval v prostoru Horní Vltavice. Přišel k nějaké neznámé vesnici (uvedl asi tři kilometry od Horní Vltavice). Na okraji osady nalezl prázdný dům, ve kterém na půdě na seně přespal. Až do této doby delikventovi zamýšlené plány nevycházely. Je zřejmé, že v těchto dnech byly prováděny pohraniční operace mající za cíl jeho dopadení. Avšak opatření asi dostatečná nebyla, protože po zadržení Jana Pokusy v roce 1958 učinil velitel Pohraniční stráže Miroslav Duda výtku veliteli Volarské brigády Jiřímu Davidenkovi: „Z výpovědi je zřejmé, že tehdejší vaše opatření při pohraniční operaci k jeho zadržení bylo nedůsledné a málo účinné, reakce na zprávy o jeho pobytu v blízkosti státních hranic byla pomalá. Rovněž výkon služby pohraničními hlídkami nese celou řadu nedostatků, které umožnily beztrestné narušení.“ Příští den se Janu Pokusovi podařil ve všem.
Bylo už 2. srpna a od časných ranních hodin delikvent postupoval za neutuchajícího deště lesem k obci Strážný. Tu a tam zahlédl pohraničníky, ale dokázal se jim vyhnout. Do zakázaného pásma Jan Pokusa vstoupil v prostoru roty Horní Silnice. Po setmění došel ke kontrolnímu pásu. V tuto chvíli zaslechl hlas pohraniční hlídky, proto ulehl pod smrček. Když pohraničníci odešli, začal překračovat kontrolní pás. Překonal ho tak, že šel pozpátku a stopy zahlazoval. Potom pomocí proutku před sebou zjišťoval místa výmetnic a když na ně narazil, tak je podlezl. Po překonání výmetnic zpozoroval pohraniční hlídku jak kontroluje kontrolní pás v místech, kde ho překročil. Hlídka nic nezjistila. Delikvent pokračoval dále ke třístěnnému drátěnému zátarasu, tentokrát plížením, aby zjistil případná stanoviště hlídek. Neznal jen bezvadně terén, ale i elektrické zařízení k ochraně hranic. Při příchodu k EZOH ulomil z první stěny drátěného zátarasu kus ostnatého drátu a provedl jím zkrat na prostřední stěně, která byla pod elektrickým proudem. Po zkratu přelezl zátaras vrchem. Následovalo další kontrolní pásmo, které narušitel již nikterak nezahlazoval. Poté zamířil ke státní hranici, která byla od zátarasu vzdálena asi 300 metrů. Zde již stačilo překonat Hraniční potok, což Jan Pokusa uskutečnil mezi hraničními mezníky č. 22/13C a 22/14D. Na tomto místě, které se nachází 250 metrů západně od hraničního přechodu Strážný/Philippsreuth, byl styk pohraničních jednotek Horní Silnice a Dolní Silnice. V protokolu Pokusa uvedl, že přechod přes státní hranici uskutečnil 2. srpna 1956 ve 23.30 hodin. Archivní dokumenty pracují s verzí 3. srpna a časem 00.30 hodin. Delikvent u státní hranice již na bavorském území chvíli pozoroval v otevřeném terénu činnost pohraničníků, jak prohlížejí po vyhlášeném pohraničním poplachu drátěný zátaras. Nespěchal. Za jeho zády se tyčily bavorské usedlosti osady Marchhäuser patřící k Philippsreuthu. A za domy bylo dislokováno na okraji lesa stálé pozorovací stanoviště americké armády. Pokud by pohraniční hlídky Jana Pokusu pronásledovaly i na bavorském území (k čemuž zřídka docházelo), tak by delikventa „zachránili“ buď Němci nebo o kousek dál Američané. V zalesněném horském pomezí by byla situace odlišná a Jan Pokusa by na nic nečekal a utíkal do bavorského vnitrozemí. Narušitel noc strávil v jedné usedlosti Marchhäuser. Hned ráno 3. srpna jej čekal první výslech ze strany americké armády a německých pohraničních orgánů. První předběžné dotazování se uskutečnilo u výše zmíněného pozorovacího stanoviště za domky Marchhäuser. Pokusa při výslechu uvedl, že na stanoviště americké armády bylo dokonale z roty Horní Silnice vidět. V příštích dnech se uskutečnily další výslechy v Pasově a Norimberku. Nakonec vyfasoval 14 dní vězení pro ilegální přechod státní hranice. O našeho delikventa se zajímala německá, americká, francouzská i britská rozvědka. Některé ze zpravodajských služeb chtěli Pokusu přijmout ke spolupráci, která však byla riskantní. Pokusa by působil jako agent a pravidelně by byl přes zelenou hranici vysílán do Československa. Po dobu než se chtěl vrátit zpět do Československa vykonával různé dělnické práce.
Proč se chtěl vůbec Jan Pokusa do Československa vrátit? U nás měl na svědomí několik deliktů - kromě jeho výstřelku na zábavě, zběhnutí od příbramského útvaru a podezření ze špionáže pro USA sem patří úmyslné ublížení na zdraví (ne-li vražda ve stádiu pokusu) na dvou osobách a trestný čin opuštění republiky. Ve vzduchu visely závažné trestné činy a s tím spojené tresty. Jan Pokusa v březnu 1958 začal toužit po domově a tamější režim se mu nelíbil. O tom, že se chce vrátit zpátky psal několikrát svým rodičům. Napsal i místo, kde hodlá přechod uskutečnit - u Chebu. Dal o tom vědět i československému konzulátu v Berlíně. Rodiče mu na dopisy kladně odpověděli, konzulát zůstal bez odezvy. Dne 12. května 1958 se řádně odhlásil na tamní policii s tím, že jede zpět do Československa. Byl informován o tom, že příslušníci bavorské pohraniční policie mu nebudou nikterak bránit při přechodu do Československa. Druhý den 13. května odjel na motorce do pohraničí naproti Chebu. Z příhraničního města Waldsassen vyjel 14. května ke hraničnímu přechodu Svatý Kříž/Waldsassen. Příslušníkům československé Pohraniční stráže na přechodu řekl, že se vrací do Československa. Pohraničníci ho odvedli na útvar k dalšímu vyšetření. Poslední dvě věty Jana Pokusy z výslechového protokolu zní: „Do ČSR jsem se vrátil proto, že jsem měl touhu po domově, třebaže je mi známo, že budu za svoje trestné činy potrestán. Chci v ČSR dobře pracovat a pomáhat v budování.“ Dne 3. září 1958 byl Jan Pokusa odsouzen Vyšším vojenským soudem v Praze k trestu 20 let odnětí svobody.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: fotografie z dědovy vojny (1-20), tablo roty z let 1959-1961 (21, zdroj: Jan Finster), současný stav roty Horní Silnice (22-51, z toho vstupní brána 22-23, stáje 24-30, baráky a pozůstatky 31-42, fontánka 43-44, okop 45, terén pod rotou 46-48, průseky po elektrifikovaném drátěném zátarasu 49-51), státní hranice (52-67, z toho stykové hraniční mezníky 52-53, Střední kopec 54-56, Přední kopec 57, turistický přechod Přední kopec/Vorderfirmiansreut 58-59, Hraniční potok 60-67), zaniklá obec Silnice (68-82, z toho plánek obce 68, Kunžvartské sedlo a domky Marchhäuser na staré fotografii 69, bavorské domky Marchhäuser 74-75, u státní hranice 76, dům čp. 26 80-82), objekty polní obrany (83-94, z toho objekt pod zemí 83-88, objekt zabudovaný do rozvalin domu 89-93, protitankový příkop 94), pozorovací stanoviště u bavorských domků Marchhäuser (95-103).
