Ženijně technické zabezpečení
Nejdůležitějším prvkem ženijně technických prostředků ke střežení státní hranice se v období do roku 1965 stalo elektrické zařízení k ochraně hranic (EZOH). Od jara 1951 se započalo s vytyčováním a následně kácením lesních průseků pro výstavbu EZOH. Obecně platilo, že přednostně se práce vykonávaly na tzv. hlavních směrech postupu narušitelů, avšak do konce roku 1953 byl ženijní zátaras dobudován. Základem zařízení byl drátěný zátaras, který se budoval zpravidla jako třístěnný, ale též jako dvoustěnný nebo jednostěnný. Byl stavěn ze dřevěných kůlů, které se později případně nahrazovaly betonovými sloupky. Pokud byl zátaras vybudován jako třístěnný tak platilo, že střední stěna byla propletena vodiči vysokého napětí a krajní stěny (tzv. odrazové ploty) měly za úkol zpomalit útěk narušitele a zamezit přístupu zvěře a pohraničníků ke hlavní stěně s elektrickým proudem. Hlavním prvkem EZOH byla tedy ta stěna drátěného zátarasu, která byla zesílena několika vodiči s vysokým napětím. Vodiče byly napojeny na rotní transformátor, ve kterém se přeměňovalo elektrické napětí na hodnotu 2000-6000 voltů. K rotní transformátorové stanici patřila dále rozvodná deska, na které byl umístěn hlavní vypínač pro celý úsek roty, jednotlivé vypínače pro podúseky roty, kontrolní žárovky a signální klapky pro zjištění uzavření elektrického okruhu. Při přerušení vodiče (například při přestřižení) došlo ke zkratu a automatickému vypnutí dodávky elektrického proudu do zařízení v celém úseku roty. Současně se zkratem se rozsvítila u dozorčího roty signální žárovka jež signalizovala přerušení vodiče v příslušném úseku, v transformátoru zhasla žárovka a spadla signalizační klapka příslušného úseku - tímto způsobem byla rota informována o narušení konkrétního místa. Elektrický proud nebyl zapojen pořád, byl zapínán podle rozhodnutí velitele roty popřípadě praporu nebo brigády na základě operativní situace, povětrnostních podmínek, denní a noční doby apod. Ostnaté dráty tvořící stěny zátarasu se připevňovaly tak, že při překonávání zátarasu byly vytrženy z úchytu a hlídky prověřující signál nebo kontrolující zátaras mohly rozpoznat místo narušení. Zátaras se postupně opatřoval signalizačním zařízením, které světelným signálem oznamovalo místo narušení. V zátarasu byly postaveny podchody s poklopy pro pohyb pohraničníků. Později se podchody nahradily dvířky a vraty. Ve skalnatém nebo bažinatém terénu, kde nebylo možné stavět zátaras z kůlů zapuštěných do země, byl používán křížový zátaras - kůly se spojily do křížů a hustě vypletly ostnatým drátem, i tímto zátarasem byly vedeny vodiče s vysokým napětím. Drátěný zátaras byl doplňován kontrolním orným pásem, na kterém měl narušitel zanechat stopy jež hlídce označily místo přechodu a usnadňovaly pronásledování. Při sněhové pokrývce plnil funkci orného pásu sněhový kontrolní pás a dále tzv. lyžnice, což byly pohraničníky vyježděné lyžařské stopy určené ke kontrole státní hranice, ženijního zátarasu a sněhového pásu. V souvislosti s rušením některých rot a se změnami zakázaného a hraničního pásma byla trasa drátěného zátarasu měněna. Velmi často probíhala přestavba vlivem poškození a chátrání. V roce 1964 po zrušení zakázaného pásma a zúžení hraničního pásma bylo rozhodnuto, že veškerá výstavba zařízení bude plánovala centrálně. EZOH mělo být stavěno jako dvoustěnný zátaras s nástražnými vodiči vysokého napětí, signalizačním zařízením a kontrolním orným pásem. Při překonávání drátěného zátarasu se narušiteli nabízely univerzálně dvě možnosti jak toho docílit - buď ho přelézt vrchem anebo prostříhat spodní část a podlézt. Nejprve však musel vyzkratovat elektrický proud, pokud nebyl zrovna vypnutý. Pohraničníci měli daný postup jak například otevírat vrata a pouštět brigádníky za drátěný zátaras. Nejprve zavolali na jednotku a nechali si vypnout elektrický proud v příslušném úseku. Při práci v EZOH používali gumové rukavice a gumové holínky. Následně se k vodičům přiložila zkratovací tyč, aby se pohraničníci vizuálně přesvědčili, že je proud skutečně vypnutý. Pokud by vypnutý nebyl, došlo by ke zkratu. Posledním krokem bylo použití zkratovacích řetízků, které se nejprve zapíchly do země a pak přehodily přes vodiče. Tento nástroj byl pojistkou pro situaci, kdyby byl například nedopatřením vypnutý proud znovu zapojen. Řetízky by vodiče vysokého napětí okamžitě vyzkratovaly. V zimním období při vysoké vrstvě sněhu mohl narušitel spoléhat na zátaras zapadaný sněhem a zároveň vypnutý elektrický proud. Elektrické zařízení k ochraně hranic bylo nehumánním a nebezpečným nástrojem jak zastavit narušitele při překonávání hranice. Jeho otcem je Ludvík Hlavačka, velitel Pohraniční stráže v letech 1950-1954, který našel oblibu v mučení elektrickým proudem při výsleších politických vězňů po únoru 1948. Smrtelná zranění se nevyhnula zvěři a pohraničníkům, kteří byli nuceni se zařízením manipulovat nebo řešit na něm nepředvídatelné situace. Podnětem k vypojení elektrického proudu v drátěném zátarasu ke konci roku 1965 byly mezinárodní stížnosti - železná opona smrti byla zrušena tlakem sousedního Rakouska, západního Německa, Československo kritizovala Organizace spojených národů. Navíc byla elektřina drahá, což se podepisovalo na ekonomice státu.
K dalším ženijně technickým prostředkům patřily věžové pozorovatelny (tzv. špačkárny). Pozorovatelny ze dřeva se budovaly zejména na průsecích podél drátěného zátarasu. Během období 1952-1954 byly postaveny věže typu 53. V letech 1960-1961 byly vystavěny nové dřevěné věže po zavedení jednotného vzoru pozorovatelen v roce 1961. Podél drátěného zátarasu, na hlavních směrech postupu narušitelů a dalších exponovaných místech se používala od roku 1953 signální nebo též nástražná osvětlovadla (tzv. výmetnice). Jednalo se o výmetnou trubku, do které se umístila signální světlice. Od trubky vedl nástražný drát umístěný několik cm nad zemí. Jakmile o něj narušitel zavadil nebo se ho pokusil přestřihnout, vystřelený signální náboj osvětlil terén a umožnil tak hlídce okamžitý zásah. Velmi kontroverzním ženijním prvkem ostrahy hranice se stalo zaminování některých exponovaných úseků v zakázaném pásmu. Střepinové nebo nášlapné miny byly zřizovány už od jara 1952, avšak jejich použití se ukázalo být nespolehlivým a nebezpečným nástrojem. Nášlapem zvěří i vlivem počasí docházelo k samovolným výbuchům, které poškozovaly drátěný zátaras a ohrožovaly hlídky i osoby pracující v pásmu. Do odstranění posledních minových zátarasů v roce 1957 přišlo o život několik civilistů a pohraničníků. Nepoužívané komunikace a cesty vedoucí ke státní hranici byly překopány, na ostatní se umístili oceloví rozsocháči jako zátarasy. Poslední ženijní prvek, který můžeme zmínit, souvisel s obranou pohraničních jednotek. Roty byly po dostavbě v období 1951-1953 (kdy ještě nebyl zapojen elektrifikovaný drátěný zátaras) doplněny systémem zemních okopů a krytů, které měly sloužit jako kruhová obrana pro případ ozbrojeného napadení roty. Nezáleželo na tom, kdo agresorem byl, zda-li ozbrojená skupina z vnitrozemí nebo nepřítel z druhé strany hranice. Podobné okopy, v tomto případě jako obranné čáry, se zřizovaly i v úsecích rot. Podél elektrifikovaného drátěného zátarasu vedla jednoduchá telefonní síť. První telefonní spojení bylo zajišťováno polními kabely, které se vedly většinou po stromech. Tato vedení byla značně poruchová a špatně odolávala povětrnostním vlivům, později byla rušena a přebudována na samostatné trasy se železnými vodiči. U některých jednotek se provedla zemní kabeláž, která se však nezdařila. Později přešla Pohraniční stráž na systém permanentního telefonního spojení vedeného po dřevěných impregnovaných sloupech v blízkosti linie elektrifikovaného drátěného zátarasu. Telefonní vedení bylo opatřeno řadou zásuvek, k nimž bylo možné připojit skládací přenosný mikrotelefon (tzv. pojítko) a využít ho ke spojení s rotou. Telefonní spojení bylo zaváděno i na pozorovatelny. Každá jednotka disponovala přenosnou radiostanicí.
Po zrušení elektrifikovaného drátěného zátarasu na konci roku 1965 (vypnutý EZOH ještě pár let na některých místech sloužil jako překážka pro narušitele, postupně byl odstraněn) se začal používat jednostěnný drátěný zátaras se slaboproudým signalizačním zařízením - tzv. signální stěna U-60. Stavěla se do upravené trasy po urovnání terénu a zřízení propustí. Na dřevěných sloupcích byla natažena osnova z vodičů z ostnatého drátu. Vodiče byly na sloupky připevňovány tak, aby se vahou při šlápnutí na drát daly vytrhnout. Signální stěna byla rozdělena na pravou a levou stranu, každá strana měla několik úseků. Signální zařízení umožňovalo zaznamenávat překonávání stěny v určitém úseku - pracovalo na principu narušení elektrických hodnot signální stěny například při zkratu, uzemnění nebo poklesu hodnot při přestřižení vodiče. Po změně těchto hodnot zařízení vyvolalo na ústředně nebo-li desce signálního přístroje signál, o kterém dozorčí signálního přístroje ihned informoval dozorčího roty a ten okamžitě vyhlásil pohraniční poplach. Jednotlivé úseky signální stěny byly spojeny s ústřednou pomocí napájecího a měřicího vedení, které se stavělo po trase sloupového telefonního vedení. Na podpěrách signální stěny se stavělo v případě, že telefonní vedení nesledovalo trasu drátěného zátarasu. Napájecí vodič sloužil k napájení úsekových přístrojů, které vyhodnocovaly elektrické změny v konkrétním úseku a podávaly signál na ústřednu. Měřicí vodič sloužil k vyhodnocení místa a úseku, kde došlo k narušení signální stěny. Drátěný zátaras se slaboproudým signalizačním zařízením U-60 byl od 70. let inovován na verzi U-70 a v roce 1983 byla zpracována dokumentace k rotnímu signálnímu zařízení již ve verzi U-80. Pravidelně probíhala výměna osnovy vlivem jejího opotřebení. Důležitým konstrukčním prvkem drátěného zátarasu byla uzamykatelná vrátka pro průchod a vrata pro průjezd dopravních prostředků. Signální stěna se zabezpečovala proti podhrabání, a to buď pokládkou panelů před zátaras nebo instalací nástražného vodiče jež se umístil strojově rýhovačem do země. Vodní toky byly zabezpečeny ochrannými mřížemi. Od 70. let byly podél signální stěny stavěny odrazové (ochranné) ploty proti zvěři, která způsobovala často plané poplachy. Signální stěna byla doplněna kontrolním pásem pro odhalení stop narušitele. Zatímco vzdálenost mezi státní hranicí a elektrifikovaným drátěným zátarasem činila několik set metrů (někdy stačilo od zátarasu ke hranici ujít pár desítek kroků ale také půldruhý kilometr), signální stěna (hovorově signálka) byla posunuta již dál od státní hranice a vedla vhodnějším terénem než-li EZOH. Mnohokrát kopírovala linie současných turistických cest a komunikací. Zkrátka její trasa musela být stavěna v takové vzdálenosti od hranice, aby po zachycení signálu na rotě měly pohraniční hlídky dostatečný čas k zásahu, kterým by narušitele předešly a přehradily mu cestu zpravidla na tzv. čáře překrytí. K tomuto účelu byly stavěny komunikace umožňující rychlé manévry pohraničních hlídek pomocí automobilů. Věžové pozorovatelny se od roku 1971 měnily za kovové, inovací procházela i nástražná osvětlovadla. Od 70. let byly pohraniční roty vybavovány reflektory a dalšími osvětlovacími prostředky k osvětlování terénu při pátracích akcích. Otevřený terén, který by umožňoval přejezd hranic byl zabezpečen železobetonovými jehlanci. Od 80. let se na specifické úseky stavěly doplňkové překážky (například brunoválce z ostnatého drátu), které měly zpomalit postup narušitele. Telefonní spojení bylo i nadále zajišťováno pomocí sloupového vedení, ke kterému se připojoval skládací mikrotelefon. Pojítko se dalo připojit i do zástrčky u průchodů signální stěny, u ochranného plotu, u věžových pozorovatelen a na dalších stanovištích. Pohraničníci využívali v terénu i přenosnou radiostanici, kterou nosili na zádech. Pokud z nějakého důvodu procházeli průchody v signální stěně, museli se spojit s dozorčím signálního přístroje aby věděl, proč bude mít v daném úseku tvrdý zkrat. V první polovině 80. let bylo dokončeno ochranné oplocení všech jednotek signální stěnou.
Služba u Pohraniční stráže
V normalizačních 70. letech bylo přijato několik služebních předpisů k ochraně státních hranic, které nahradily předchozí úpravu. Vymezme si některé charakteristiky.
Službu u Pohraniční stráže vykonávali vybraní příslušníci pracujícího lidu, speciálně připravení k ochraně hranic. Její úkoly by se daly shrnout do pěti bodů - za prvé provádění ochrany státních hranic a zabraňování jejich narušování, za druhé kontrola dodržování režimu v hraničním pásmu, zajišťování bezpečnosti osob, veřejného pořádku a ochrany majetku v hraničním pásmu a přilehlém území, za třetí pravidelná kontrola neporušenosti vyznačení průběhu státních hranic, za čtvrté spolupůsobení při řešení incidentů na státních hranicích a za páté plnění bojových úkolů souvisejících s obranou republiky a dále úkolů pomocných hlásek v systému protivzdušné obrany státu. Pohraniční stráž plnila uložené úkoly v součinnosti se Sborem národní bezpečnosti a útvary Československé lidové armády. Opírala se přitom o orgány samosprávy a státní správy, spolupracovala rovněž s hospodářskými organizacemi a místním obyvatelstvem. Při plnění úkolů byla Pohraniční stráž nadána oprávněními: za prvé zadržet každou osobu, která narušila státní hranice nebo se o jejich narušení pokusila, jakož i osobu podezřelou z jiné trestné činnosti, za druhé zabraňovat osobám pohybujícím se v blízkosti státní hranice v provádění činnosti, která může ohrožovat zájmy republiky a mít souvislost s trestnou činností (například vést nepovolené rozhovory, dorozumívat se signály, předávat a přebírat věci přes státní hranice), za třetí kontrolovat doklady osob v hraničním pásmu i mimo něj, za čtvrté provádět osobní a domovní prohlídku, prohlídku zavazadel i dopravních prostředků v hraničním pásmu a v některých případech i mimo něj v souladu s trestními předpisy, za páté zajistit každého, kdo v hraničním pásmu nevhodným chováním narušuje veřejný pořádek a mj. za šesté použít zbraně podle nařízení o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně.
Každý pohraničník byl obecně povinen vždy být připraven k ochraně státních hranic a splnění bojového úkolu. Ve službě i mimo ni musel znát pravidla pohraničního režimu a přesně oprávnění k použití zbraně. Při ochraně hranic byl pohraničník povinen splnit svoji vojenskou přísahu: „Ani nebezpečí smrti nemůže pohraničníkovi zabránit v důsledném plnění bojového úkolu při střetnutí s narušitelem, nic ho nesmí donutit vzdát se nepříteli a vyzradit státní nebo služební tajemství.“ Nesměl přecházet bez předepsaných dokladů na území sousedního státu. Pokud se tak omylem stalo, byl povinen okamžitě se vrátit zpátky a nahlásit incident veliteli roty. Při případném zadržení cizími pohraničními orgány byl povinen prohlásit, že hranici přešel omylem, žádat důrazně o okamžité vrácení do ČSSR nebo rozhovor s představitelem ČSSR. Byl povinen zachovávat mlčenlivost o věcech týkajících se ochrany státních hranic, i kdyby mu bylo vyhrožováno fyzickou likvidací.
Zadržení narušitele se provádělo na výzvu člena hlídky: „Stůj, ruce vzhůru!“ Hlídka držela zbraně tak, aby je mohla v případě neuposlechnutí výzvy okamžitě použít. Pokud byla hlídka vzdálena od narušitele, neměla možnost se k němu přiblížit a hrozilo nebezpečí jeho uniknutí, vyzvala ho: „Stůj!“ Jakmile narušitel uposlechl výzvy hlídky, byl vyzván k odhození předmětů a pak mu byla nasazena pouta. Těžce zraněným, dětem, starým lidem, těhotným ženám a osobám s vážnou tělesnou vadou se pouta zpravidla nepřikládala. U spoutaného narušitele provedla hlídka předběžnou osobní prohlídku. Krátkým dotazem u něj zjišťovala, zda šel sám, je-li ozbrojen a kde jsou případně další osoby se kterými uskutečňoval přechod státní hranice. Neuposlechl-li narušitel mírnějších prostředků v podobě výzvy, výstrahy (důrazná výzva doprovázená pohrůžkou použití zbraně) a varovného výstřelu do vzduchu, použil pohraničník zbraň. Ta byla však krajním prostředkem ke splnění úkolu a tak před jejím použitím, pokud to situace dovolila, použil pohraničník některého z dalších mírnějších prostředků - hmaty a chvaty sebeobrany, služebního psa, slzotvorné prostředky, pouta a úder zbraní. Podle článku 192 předpisu OSH-I-1 ve spojení s nařízením ministra národní bezpečnosti č. 70/1951 Sb., o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně, byl pohraničník oprávněn použít zbraně při výkonu své pravomoci v těchto případech: za prvé proti narušitelům, kteří se na výstrahu nezastaví, za druhé bez výstrahy, pokud je podniknut útok proti pohraničníkovi, jiné osobě nebo proti stanovišti, které střeží, za třetí bez výstrahy k zamezení útěku osob zatčených, zadržených nebo nebezpečných pachatelů trestných činů pokud není možné jinak útěku zabránit a za čtvrté proti osobám, které se zprotiví služebním zákrokům pohraničníka pokud není možné jinak a přes výstrahu překonat odpor směřující ke zmaření služebního zákroku. Při každém použití zbraně vedl pohraničník palbu tak, aby střely nedopadaly na území sousedního státu. V 50. letech byly hlídky vyzbrojovány samopalem vz. 24/26 a puškou vz. 52, navíc mohly být vyzbrojeny lehkým kulometem, útočnými noži a ručními granáty. Od začátku 60. let došlo k přezbrojení na samopal vz. 58, který pohraničníci používali dalších 30 let. Ke specifické výzbroji hlídky dále patřila signální pistole s náboji, signální prostředky a pouta. Pohraniční roty byly vyzbrojeny tarasnicemi, pancéřovkami a těžkým kulometem - tyto zbraně sloužily výhradně pro odražení tankového útoku.
Pohraničníci byli vojáky základní služby. Byli povoláni provádět v praktické uplatnění právní a služební předpisy. Právní rámec byl vytvořen představiteli československé státní moci a na vrcholu pyramidy stál Sovětský svaz, který řídil ochranu státních hranic s kapitalistickými zeměmi. Pohraničníci podléhali vojenské soudní pravomoci - bylo trestáno nesplnění rozkazu nebo nezdařená pohraniční operace. Mladí a životem nezkušení kluci se museli vypořádat s výše uvedeným a dalšími prvky nástrah v pohraničním území. Bylo více než lidské držet pohromadě a po odchodu do civilu vytvořit pevné kamarádské pouto. Přátelské i pietní vzpomínky se výrazně promítají i do současné doby - kolem hranic jsou rozesety pomníčky padlých pohraničníků, bývalí pohraničníci se účastní pravidelných setkání a pietních událostí padlých strážců hranic, sepisují povídky a v neposlední řadě předávají mladší generaci odkaz o jedné etapě střežení našich hranic. Služba u Pohraniční stráže byla náročná a mnozí kluci, dnes již tátové a dědové na ni zůstali hrdi.
Začátek a konec železné opony
Pro zajímavost si uveďme, kde železná opona u československých hranic začínala a kde končila. Lokalita začátku linie se nachází nedaleko trojmezí hranic České republiky, Saska a Bavorska. Je to v místě, kde státní hranici tvoří potok Bystřina u hraničních mezníků č. 13/9C a 13/9. Nicméně je třeba upřesnit, že u místa průseku česko-saské linie je použita jakási výjimka – státní hranice je vyvedena z hraničního vodního toku a probíhá přímo. Děje se tak od mezníku č. 13/9 k mezníku č. 13/10, pak se hranice zase vrací do Bystřiny. Hranice tak probíhá až za potokem Bystřina, který patří do českého území – je to pozůstatek onoho přechodu drátěných zátarasů mezi Československem a Německou demokratickou republikou – byla tady zřízena umělá propust a neobešlo se to bez drobné změny státní hranice. Hraniční mezníky č. 13/10 a 13/10C se nacházely už za dráty. Konec linie železné opony se nachází jen kousek od trojmezí hranic Slovenska, Maďarska a Rakouska. Místo průseku slovensko-maďarské linie je situováno ke hraničním mezníkům č. 1/2x a 1/3x.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: pohraniční rota (1-24, z toho výstavba UBA objektů na Šumavě 1-12, život na jednotce v 50. letech 13-17, rota typu TUBA na Zadních Chalupách a Žďárku 18-19, rota adaptovaná z celnice na Svaté Kateřině a z hotelu v Prášilech 20-21, moderní kasárenské objekty na Dyleni, ve Všerubech a Českých Žlebech 22-24, zdroj 2-7 a 9-12: filmový dokument Pohraniční stráž / listy z kronik, zdroj 13-17: Rudolf Kalčík a Jaroslav Zima / Stráže na pomezí), kácení průseků pro výstavbu elektrifikovaného drátěného zátarasu (25), elektrifikovaný drátěný zátaras (26-28, z toho pod Devínem 26, u Knížecích Plání 27, u Lískové 28, zdroj 26: Antonín Trnavský), signální stěna (29-31, z toho u Spálence 29, u Modravy 30, u Debrníku 31, zdroj 30: Petr Větrovský, zdroj 31: Marek Syč), pozůstatky signální stěny u Čížova (32-37), začátek signální stěny u československých hranic (38-41, zdroj 38: Pavel Breuer), konec signální stěny u československých hranic (42-43).