O Pohraniční stráži
Příprava vojenské koncepce střežení hranice
Od začátku roku 1950 se začala intenzivně zpracovávat nová koncepce služby na státních hranicích. Připravovaná vojsková ochrana státních hranic podle sovětského vzoru byla kvalitativním zlomem. 23. května 1950 došlo k rozhodnutí rozdělit ministerstvo vnitra a z jeho části zřídit ministerstvo národní bezpečnosti. Do působnosti nově zřízeného resortu přešla Pohraniční stráž SNB. Československá lidová armáda prošla reorganizací a ministerstvo národní obrany poskytlo pohraničním svazkům další síly pro doplnění početních stavů - 12. října 1950 došlo k předání 13. pěší divize a 64. pěšího pluku do sestavy Pohraniční stráže SNB. Jednotky ČSLA o síle 4 tisíce vojáků druhého ročníku a 4 tisíce nováčků byly převedeny k postupně se tvořícím vojskovým brigádám Pohraniční stráže. Armádní příslušníci byli soustředěni do výcvikových středisek, která byla umístěna do sídel budoucích brigád dislokovaných proti území Spolkové republiky Německo. Tady nováčci absolvovali kompletní výcvik, druhoročáci dílčí výcvik pro službu na hranicích. Celkový počet příslušníků Pohraniční stráže byl stanoven na 18 tisíc, nynější stav čítal 14 tisíc osob. Zbývající počet do stanoveného limitu byl k 1. únoru 1951 doplněn vojáky prvního ročníku základní vojenské služby. Od července 1951 se pak Pohraniční stráž doplňovala odvedenci, kteří nahrazovali záklaďáky odcházející do civilu.
6. a 16. října 1950 se konaly vojenské porady v Bystřici u Domažlic, kde se setkali funkcionáři pražského velitelství Pohraniční stráže, budoucí velitelé pohraničních útvarů a v neposlední řadě sovětští poradci. Sovětský svaz byl vzorem na každém kroku, a tak byla přijata koncepce odvíjející se právě od systému sovětských pohraničních vojáků. Službu měli vykonávat mladíci jako svoji brannou povinnost a organizační struktura měla zahrnovat třístupňový systém brigáda-prapor-rota. Na první poradě byla stanovena místa umístění praporů a rot, úseky střežení a vydány úkoly pro průzkum. Jelikož pohraniční roty měly být dislokovány nedaleko státní hranice, klad se důraz na to, aby útvar nebyl viditelný nepřítelem z druhé strany. Průzkum terénu spočíval ve stanovení hlavních a vedlejších objektů a prostorů střežení, dále v určení stanovišť stráží podle ohodnocení terénu a případných možností nepřítele, v neposlední řadě bylo třeba umístěním roty vykrýt hlavní místa ilegálních přechodů. Na druhé poradě se zhodnotil již provedený průzkum, schválila se organizační sestava Pohraniční stráže a byly vydány rozkazy pro zahájení výstavby pohraničních útvarů. Pohraniční stráž byla dislokována do pěti brigád (5. chebská, 12. plánská, 9. poběžovická, 7. sušická, 10. volarská) a čtyř oddílů (o rok později také brigád), které působily proti území Rakouska a Německé demokratické republiky (3. karlovarská, 15. českobudějovická, 4. znojemská, 11. bratislavská). Zaujetí vojskové Pohraniční stráže bylo dohodnuto na 1. leden 1951.
Budování pohraničních útvarů u hranic
Na podzim 1950 sice byla definitivně schválena nová koncepce vojskové Pohraniční stráže a vytipována místa pohraničních rot podél státních hranic, avšak nové útvary se musely postavit. Obecně se výstavba dotkla rot umístěných v pohraničních lesích, kdežto ve vysídlených osadách domovy pohraničníků vznikaly adaptací původních objektů (velké domy, hostince, hájovny, školy, fary, celní úřady, budovy Finanční stráže, kostely posloužily jako skladiště a tělocvičny). Mezinárodní situace v této době byla mimořádně neutěšená a vyžadovala rychlá řešení. Zatímco adaptace objektů v zaniklých osadách se nezdála být obtížným úkolem, u stavby dřevěných ubytovacích baráků (tzv. UBA - ubytovací barák armády) pod lesnatým hraničním hřbetem ve vysokých nadmořských výškách, kde už v říjnu 1950 napadl první sníh, byla situace opačná. Budování útvarů v lesích popisují kroniky rot Pohraniční stráže. Stavitelé věděli, že k 1. lednu 1951 musí zaujmout novou sestavu Pohraniční stráže a v podstatě do tohoto data útvar postavit, ale v zimních podmínkách bylo téměř nemožné termín dodržet. S výstavbou se tak pokračovalo v jarních i letních měsících roku 1951. Některé jednotky byly sice postaveny včas, ale nekvalitně odvedenou práci bylo třeba znovu opravovat. Od 50. let byly UBA baráky v počtu dvou kusů základním ubytováním pro pohraničníky. Šlo výhradně o dřevěné typizované objekty, kdy byly díly přivezeny na místo (nebo se vyrobily přímo na místě) a většinou smontovány svépomocí. Předcházela tomu úprava terénu - vymýcení lesnatého porostu, jeho odvodnění a zarovnání terénu. Dodavatelem dřevěných baráků byl národní podnik Ligna Praha. Další stavební materiál a vnitřní výbava se odvíjela od dodávek. Političtí a vojenští funkcionáři pravidelně zajížděli přímo do závodů, kde dělníkům vysvětlovali složitost situace a význam pohraničních jednotek, aby byl materiál dodán včas. Materiál se dopravoval do nejbližších železničních stanic, následně byl rozvezen a vyskládán v prostoru vozidlu dostupném. Odtud se dopravoval podle možností - koňskými potahy, saněmi, ale i sami strážci hranic a jim přidělení pomocníci nosili prkna a trámy, v tlumocích cihly. Baráky měly zpravidla cihlovou podezdívku, některé vlivem nestabilního terénu stály na pilotech. Stěny byly ze dřevěných panelů, někde pro zateplení se pobily eternitovými taškami nebo dřevěnými prkny. Cihly se používaly i na obezdění komínů. Při vybavování baráků platilo heslo „zajistěte z místních zdrojů“ - z opuštěných domů sem byla přinesena například kamna, hospodářské a domácí nástroje, ale také stavební materiál z bouraček. K zásobování vodou se používaly nalezené umělé nebo přírodní vodní zdroje, studny se kopaly později. Zatímco období 1950-1951 se neslo ve znamení výstavby ubytovacích baráků pro pohraničníky, v roce 1952 se přistoupilo k výstavbě domků pro vojáky z povolání a jejich rodiny. Tzv. finské domky se začaly stavět v období po roce 1946 v rámci mezinárodní poválečné pomoci UNRRA a začalo se jim říkat finské domky, ač by se měly jmenovat švédské domky, protože byly vyvinuty ve Švédsku. Finské domky tak nejsou rozhodně stavbami omezenými na Pohraniční stráž. Byl zvolen typový objekt domu s vnitřní dispozicí 3+1 a příslušenstvím, přičemž každý objekt byl dvojdomkem. Obě části měly stejné uspořádání, jen zrcadlově otočené. Posledním větším objektem na rotě byly celozděné stáje pro koně.
V průběhu 50. let a zejména od první poloviny 60. let se dřevěné UBA baráky začaly modernizovat na tzv. TUBA objekty. Modernizace probíhala tak, že se dřevěné baráky zbořily a na místo nich se na kvalitních základech vystavěly nové zděné podlouhlé budovy a propojily se spojovací chodbou. Někdy se obezdily dřevěné konstrukce původních baráků a některé z nich tak přežily až do konce existence Pohraniční stráže. Modernizací procházely i finské domky pro funkcionáře roty. Období od druhé poloviny 70. let až do první poloviny 80. let bylo synonymem pro výstavbu moderních kasárenských objektů (tzv. horských hotelů) Pohraniční stráže, které se budovaly zpravidla na okrajích pohraničních obcí.
Zaujetí nové sestavy a organizační změny
Završením celé etapy vzniku vojskové sestavy Pohraniční stráže a přebudování systému ochrany státních hranic se stalo přijetí zákona o ochraně státních hranic dne 11. července 1951. Zákon, který platil 40 let, zakotvil povinnost každého občana k ochraně státních hranic a dále Pohraniční stráž jako základní orgán k provádění ochrany státních hranic. Příslušníci Pohraniční stráže měli stejné práva a povinnosti jako příslušníci vojska a při výkonu své pravomoci byli nadáni též právním postavením příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Vývoj dislokace pohraničních jednotek souvisel s postupným zdokonalováním ochrany a ostrahy státních hranic. Například při zaujetí nové sestavy Pohraniční stráže k 1. lednu 1951 působilo v oblasti Šumavy 42 pohraničních rot, které byly dislokovány ke třem pohraničním brigádám. V polovině 60. let se jejich počet výrazně zredukoval na 27. Na konci 80. let to byla méně než polovina počtu uvedeného k roku 1951 - celkem 19 pohraničních rot při dvou brigádách.
Už v prvním a následujícím roce zaujetí nové sestavy PS došlo ke změnám, kdy se roty přemisťovaly z místa na místo většinou z důvodu nevyhovujících podmínek. K 1. září 1953 zaniklo ministerstvo národní bezpečnosti opětovným sloučením s ministerstvem vnitra a Pohraniční stráž přešla do jeho působnosti. Od 60. let se začal počet jednotek redukovat výrazněji - situace v ochraně státních hranic se stabilizovala a některé roty přestávaly vyhovovat novější koncepci vojskového střežení hranic.
K 1. lednu 1966 přešla Pohraniční stráž z působnosti ministerstva vnitra do podřízenosti ministerstva národní obrany. Změna byla součástí celkových úprav režimu na státní hranici se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem. Vzhledem k postupnému uvolňování možnosti vycestování ze země a klesajícím snahám o nelegální překročení hranic nebyl kladen takový důraz na jejich střežení. Politické důvody k opuštění republiky postupně ustupovaly a naopak převládaly důvody kriminální povahy. Nový poměr sil v raketových a dalších zbraních států Varšavské smlouvy a Severoatlantické aliance vyžadoval širší zapojení Pohraniční stráže do bojové pohotovosti. Československé plány počítaly primárně s obranou západní hranice a ve vytvoření podmínek pro přechod hlavních spojeneckých sil do útoku směrem na západ. Pohraniční stráž se měla přímo podílet na branné pohotovosti státu. V případě nutnosti měla tzv. přikrýt státní hranici společně s vyčleněnými silami ČSLA a zajistit tak obsazení hlavního pásma obrany a rozvinutí hlavních sil ČSLA. Pohraniční stráž se tak stala zvláštní vojenskou složkou na hranicích a postupně ztrácela bezpečnostní charakter. Od roku 1967 začaly být pohraniční jednotky vyzbrojovány těžkými zbraněmi v podobě obrněných transportérů a bezzákluzových kanónů. Případný boj s nepřítelem Severoatlantické aliance by Pohraniční stráž vedla z tzv. opěrných bodů svých rot. Došlo k reorganizaci brigád, zrušily se pohraniční prapory čímž došlo ke dvoustupňovému řízení: velitelství brigády-pohraniční rota. V rámci změn také došlo v roce 1966 ke zrušení některých prvosledových jednotek. Převod Pohraniční stráže do armádních struktur provázela redukce početních stavů, protože část pohraničníků přešla k útvarům ČSLA. Úbytek byl vykompenzován převelením pohraničníků ze zrušených brigád a jednotek střežící do jara 1966 hranici s Německou demokratickou republikou, a dále pohraničníky, kteří přišli ze zrušených rot a pohraničních praporů. V roce 1969 se uskutečnily změny v doplňování odvedenců k Pohraniční stráži. Rukovalo se dvakrát ročně a základní vojenská služba trvala 24 měsíců namísto dosavadních 26 měsíců. Ukázalo se, že jednotky PS a ČSLA nejsou zcela kompatibilní. Po okupaci v srpnu 1968 byla na našem území rozmístěna sovětská vojska a tím se posílila ČSLA pro plnění operačních úkolů. Tyto a další argumenty (například nižší počty zadržených narušitelů na hranicích) byly důvodem pro návrat Pohraniční stráže pod křídla federálního ministerstva vnitra, což se stalo k 1. lednu 1972. K 15. červnu 1973 byla v rámci federálního ministerstva vnitra namísto velitelství Pohraniční stráže vytvořena Hlavní správa Pohraniční stráže a ochrany státních hranic, která podle jednotného systému nadále organizovala ostrahu československých hranic se sousedními státy. Do struktury pohraničních brigád se jako mezičlánek velení vrátily pohraniční prapory.
Události po 17. listopadu 1989 znamenaly pro Pohraniční stráž a ostrahu státních hranic rychlý spád. Na jaře 1990 probíhala likvidace drátěného zátarasu, do podzimu téhož roku byly odstraněny ostatní ženijně technické prostředky. V letech 1990-1991 se likvidovala organizační struktura Pohraniční stráže, proběhla její transformace na poloprofesionální sbor Pohraniční policie. V sestavě Pohraniční stráže se postupně snížily počty příslušníků. Další pohraničníci nastoupili k nově vytvořeným stanicím Pohraniční policie v místech bývalých pohraničních rot, které zaujaly sestavu jako tzv. oddělení ochrany státních hranic. 10. července 1991 byl schválen a 27. srpna 1991 vstoupil v platnost zákon o Federálním policejním sboru, kterému byla svěřena ochrana státních hranic. Předpis zrušil zákon o ochraně státních hranic z roku 1951. Tím skončilo čtyřicetileté období Pohraniční stráže, i když poslední vojáci základní služby odešli od jednotek až v roce 1992. Z pohraničníků z povolání se stali policisté a složili novou přísahu.
Zakázané a hraniční pásmo
Složky střežící hranice v poválečných letech působily v celním pohraničním území, což bylo pásmo široké 10-15 km od státní hranice do vnitrozemí. Život obyvatelstva v tomto území nebyl nikterak výrazně usměrňován. Zakázané a hraniční pásmo vzniklo jako reakce na neklesající počet útěků a ilegálních přechodů přes státní hranici. Zřízením těchto pásem se usměrňoval pohyb obyvatelstva v blízkosti hranic a vytvářel se operační prostor pro Pohraniční stráž. Nejprve se v dubnu 1950 vyhlásilo hraniční pásmo. O rok později byly pohraniční okresy prohlášeny pohraničním územím. Pohraniční území se rozdělilo na zakázané pásmo, hraniční pásmo a třetí pohraniční pásmo, které lze chápat spíše jako pohraniční území jež nepodléhalo žádnému zvláštnímu omezení.
Zakázané pásmo představovalo území s nejvyšší mírou restriktivních opatření o hloubce až 2 km od státní hranice. Pásmo bylo vysídleno (všechny budovy mimo objektů pro hospodářské a vojenské účely byly určeny k demolici) a pohyb v něm dovolen pouze příslušníkům Pohraniční stráže. Vstup a pohyb jiných osob byl podmíněn povolením jednotky PS a za doprovodu pohraničníků. Později se mohli bez doprovodu příslušníků PS v zakázaném pásmu zdržovat jen naprosto spolehliví stálí pracovníci zemědělství nebo lesního hospodářství. Na zakázané pásmo navazovalo hraniční pásmo. Jeho hloubka činila 2 až 6 km od hraniční čáry. Hranice hraničního pásma zpravidla vedla podél silnic, turistických stezek a po čarách vyznačujících terénní celky. Také se přihlíželo k tomu, aby s ohledem na co nejmenší narušení chodu národního hospodářství byla z hraničního pásma vyjmuta větší města a hospodářsky významnější střediska. Z hraničního pásma byli vysídleni nespolehliví obyvatelé. Osoby v hraničním pásmu trvale bydlící nebo dlouhodobě zaměstnané a dále držitelé zemědělských pozemků v hraničním pásmu, dostali povolení k pobytu. Pro přechodný pobyt například brigádníků, rekreantů nebo osob majících v pohraničních obcích příbuzné, byla na dobu jejich pobytu v hraničním pásmu vystavována časově omezená povolení. Pro všechny vyjmenované osoby platil v hraničním pásmu zákaz zdržovat se od setmění do svítání mimo veřejné cesty, a dále pořizovat fotografie krajiny, budov a zařízení.
Systém tří restriktivních pásem se ukázal jako hospodářsky neúnosný - zejména v přísně střeženém zakázaném pásmu se nacházely tisíce hektarů zemědělské a lesní půdy. Od poloviny 50. let docházelo k úpravám hloubky zakázaného i hraničního pásma, aby jeho značná velikost neomezovala hospodářský, kulturní a politický rozvoj pohraničí. Dílčí úpravy vyvrcholily v roce 1964 zrušením zakázaného pásma a zúžením hraničního pásma, které bylo stanoveno v rozsahu 1 až 3 km od státní hranice. Přispělo k tomu ústředí komunistické strany jež požadovalo ještě racionálnější využití zemědělské půdy. Nešlo jen o půdu a další přírodní bohatství, ale i o pronikající turismus do pohraničí a jeho kulturní rozvoj. V roce 1964 byl schválen Statut hraničního pásma. Vstup do něj byl povolen držitelům tzv. propustky, která se vydávala hlavně kvůli plnění pracovních úkolů. Propustky byly vydávány zpravidla pro občany, kteří nebydleli trvale v obcích nacházejících se u hraničního pásma, a to s platností na určité místo a určitou dobu. Doklad vystavovala příslušná oddělení Veřejné bezpečnosti. Žádající osoby byly prověřovány lustrací, pokud nešlo o osoby, jejichž spolehlivost byla nepochybná. Naproti tomu povolení ke vstupu do hraničního pásma bylo určeno pro stálé zaměstnance zemědělských a lesních závodů hospodařících na pozemcích ve hraničním pásmu. Takové povolení se vyznačilo do občanského průkazu a bylo vázáno na pracovní poměr zaměstnance. Vstup do hraničního pásma na propustku se musel předem projednat s velitelem pohraniční roty. Majitelé stálého povolení tuto povinnost plnili pouze v případech vstupu za trasu drátěného zátarasu. K provedení naléhavých a kalamitních prací ve hraničním pásmu se povoloval hromadný vstup pracovním brigádám. Propustkou disponoval jen její vedoucí. Doklad byl vybaven seznamem členů brigády s jejich osobními údaji. Brigádníci se mohli v pásmu zdržovat jen společně. Osoby pohybující se ve hraničním pásmu s propustkou se musely smířit s dohledem ozbrojených pohraničních hlídek. Zaměstnanci závodů s povolením a pracovní brigády byly zajišťovány až v prostoru mezi drátěným zátarasem a státní hranicí, prostor bez zajištění mezi hranicí hraničního pásma a drátěným zátarasem byl podmíněn po předchozím projednání s pohraniční jednotkou. Pohyb v prostoru mezi drátěným zátarasem a státní hranicí bez zajištění byl možný jen pro vlastníky povolení, které schválilo velitelství pohraniční brigády nebo velitel roty disponující touto pravomocí. Museli to být naprosto spolehliví, stálí a místní pracovníci. K menším změnám hranice pásma docházelo od konce 60. let po vystavění nových tras drátěných zátarasů se signální stěnou. Ve druhé polovině 80. let se upustilo od střežení osob, které vykonávaly práce mezi trasou drátěného zátarasu a státní hranicí.
Operační prostor Pohraniční stráže nebyl omezen na vymezené hraniční pásmo. Existovalo tzv. pásmo přístupů sahající do různé hloubky pohraničních okresů. V něm se pohybovaly kontrolní hlídky a prováděly průzkum, kontrolovala se nádraží, vlaky, autobusy, osobní vozidla, rekreační oblasti. Důležitou roli v kontrolním mechanismu pásma přístupů hráli pomocníci Pohraniční stráže a uvědomělé civilní obyvatelstvo. Důmyslná taktika si kladla za cíl zadržet podezřelou osobu ještě před příchodem ke drátěnému zátarasu.
Ženijně technické zabezpečení
Nejdůležitějším prvkem ženijně technických prostředků ke střežení státní hranice se v období do roku 1965 stalo elektrické zařízení k ochraně hranic (EZOH). Od jara 1951 se započalo s vytyčováním a následně kácením lesních průseků pro výstavbu EZOH. Obecně platilo, že přednostně se práce vykonávaly na tzv. hlavních směrech postupu narušitelů, avšak do konce roku 1953 byl ženijní zátaras dobudován. Základem zařízení byl drátěný zátaras, který se budoval zpravidla jako třístěnný, ale též jako dvoustěnný nebo jednostěnný. Byl stavěn ze dřevěných kůlů, které se později případně nahrazovaly betonovými sloupky. Pokud byl zátaras vybudován jako třístěnný tak platilo, že střední stěna byla propletena vodiči vysokého napětí a krajní stěny (tzv. odrazové ploty) měly za úkol zpomalit útěk narušitele a zamezit přístupu zvěře a pohraničníků ke hlavní stěně s elektrickým proudem. Hlavním prvkem EZOH byla tedy ta stěna drátěného zátarasu, která byla zesílena několika vodiči s vysokým napětím. Vodiče byly napojeny na rotní transformátor, ve kterém se přeměňovalo elektrické napětí na hodnotu 2000-6000 voltů. K rotní transformátorové stanici patřila dále rozvodná deska, na které byl umístěn hlavní vypínač pro celý úsek roty, jednotlivé vypínače pro podúseky roty, kontrolní žárovky a signální klapky pro zjištění uzavření elektrického okruhu. Při přerušení vodiče (například při přestřižení) došlo ke zkratu a automatickému vypnutí dodávky elektrického proudu do zařízení v celém úseku roty. Současně se zkratem se rozsvítila u dozorčího roty signální žárovka jež signalizovala přerušení vodiče v příslušném úseku, v transformátoru zhasla žárovka a spadla signalizační klapka příslušného úseku - tímto způsobem byla rota informována o narušení konkrétního místa. Elektrický proud nebyl zapojen pořád, byl zapínán podle rozhodnutí velitele roty popřípadě praporu nebo brigády na základě operativní situace, povětrnostních podmínek, denní a noční doby apod. Ostnaté dráty tvořící stěny zátarasu se připevňovaly tak, že při překonávání zátarasu byly vytrženy z úchytu a hlídky prověřující signál nebo kontrolující zátaras mohly rozpoznat místo narušení. Zátaras se postupně opatřoval signalizačním zařízením, které světelným signálem oznamovalo místo narušení. V zátarasu byly postaveny podchody s poklopy pro pohyb pohraničníků. Později se podchody nahradily dvířky a vraty. Ve skalnatém nebo bažinatém terénu, kde nebylo možné stavět zátaras z kůlů zapuštěných do země, byl používán křížový zátaras - kůly se spojily do křížů a hustě vypletly ostnatým drátem, i tímto zátarasem byly vedeny vodiče s vysokým napětím. Drátěný zátaras byl doplňován kontrolním orným pásem, na kterém měl narušitel zanechat stopy jež hlídce označily místo přechodu a usnadňovaly pronásledování. Při sněhové pokrývce plnil funkci orného pásu sněhový kontrolní pás a dále tzv. lyžnice, což byly pohraničníky vyježděné lyžařské stopy určené ke kontrole státní hranice, ženijního zátarasu a sněhového pásu. V souvislosti s rušením některých rot a se změnami zakázaného a hraničního pásma byla trasa drátěného zátarasu měněna. Velmi často probíhala přestavba vlivem poškození a chátrání. V roce 1964 po zrušení zakázaného pásma a zúžení hraničního pásma bylo rozhodnuto, že veškerá výstavba zařízení bude plánovala centrálně. EZOH mělo být stavěno jako dvoustěnný zátaras s nástražnými vodiči vysokého napětí, signalizačním zařízením a kontrolním orným pásem. Při překonávání drátěného zátarasu se narušiteli nabízely univerzálně dvě možnosti jak toho docílit - buď ho přelézt vrchem anebo prostříhat spodní část a podlézt. Nejprve však musel vyzkratovat elektrický proud, pokud nebyl zrovna vypnutý. Pohraničníci měli daný postup jak například otevírat vrata a pouštět brigádníky za drátěný zátaras. Nejprve zavolali na jednotku a nechali si vypnout elektrický proud v příslušném úseku. Při práci v EZOH používali gumové rukavice a gumové holínky. Následně se k vodičům přiložila zkratovací tyč, aby se pohraničníci vizuálně přesvědčili, že je proud skutečně vypnutý. Pokud by vypnutý nebyl, došlo by ke zkratu. Posledním krokem bylo použití zkratovacích řetízků, které se nejprve zapíchly do země a pak přehodily přes vodiče. Tento nástroj byl pojistkou pro situaci, kdyby byl například nedopatřením vypnutý proud znovu zapojen. Řetízky by vodiče vysokého napětí okamžitě vyzkratovaly. V zimním období při vysoké vrstvě sněhu mohl narušitel spoléhat na zátaras zapadaný sněhem a zároveň vypnutý elektrický proud. Elektrické zařízení k ochraně hranic bylo nehumánním a nebezpečným nástrojem jak zastavit narušitele při překonávání hranice. Jeho otcem je Ludvík Hlavačka, velitel Pohraniční stráže v letech 1950-1954, který našel oblibu v mučení elektrickým proudem při výsleších politických vězňů po únoru 1948. Smrtelná zranění se nevyhnula zvěři a pohraničníkům, kteří byli nuceni se zařízením manipulovat nebo řešit na něm nepředvídatelné situace. Podnětem k vypojení elektrického proudu v drátěném zátarasu ke konci roku 1965 byly mezinárodní stížnosti - železná opona smrti byla zrušena tlakem sousedního Rakouska, západního Německa, Československo kritizovala Organizace spojených národů. Navíc byla elektřina drahá, což se podepisovalo na ekonomice státu.
K dalším ženijně technickým prostředkům patřily věžové pozorovatelny (tzv. špačkárny). Pozorovatelny ze dřeva se budovaly zejména na průsecích podél drátěného zátarasu. Během období 1952-1954 byly postaveny věže typu 53. V letech 1960-1961 byly vystavěny nové dřevěné věže po zavedení jednotného vzoru pozorovatelen v roce 1961. Podél drátěného zátarasu, na hlavních směrech postupu narušitelů a dalších exponovaných místech se používala od roku 1953 signální nebo též nástražná osvětlovadla (tzv. výmetnice). Jednalo se o výmetnou trubku, do které se umístila signální světlice. Od trubky vedl nástražný drát umístěný několik cm nad zemí. Jakmile o něj narušitel zavadil nebo se ho pokusil přestřihnout, vystřelený signální náboj osvětlil terén a umožnil tak hlídce okamžitý zásah. Velmi kontroverzním ženijním prvkem ostrahy hranice se stalo zaminování některých exponovaných úseků v zakázaném pásmu. Střepinové nebo nášlapné miny byly zřizovány už od jara 1952, avšak jejich použití se ukázalo být nespolehlivým a nebezpečným nástrojem. Nášlapem zvěří i vlivem počasí docházelo k samovolným výbuchům, které poškozovaly drátěný zátaras a ohrožovaly hlídky i osoby pracující v pásmu. Do odstranění posledních minových zátarasů v roce 1957 přišlo o život několik civilistů a pohraničníků. Nepoužívané komunikace a cesty vedoucí ke státní hranici byly překopány, na ostatní se umístili oceloví rozsocháči jako zátarasy. Poslední ženijní prvek, který můžeme zmínit, souvisel s obranou pohraničních jednotek. Roty byly po dostavbě v období 1951-1953 (kdy ještě nebyl zapojen elektrifikovaný drátěný zátaras) doplněny systémem zemních okopů a krytů, které měly sloužit jako kruhová obrana pro případ ozbrojeného napadení roty. Nezáleželo na tom, kdo agresorem byl, zda-li ozbrojená skupina z vnitrozemí nebo nepřítel z druhé strany hranice. Podobné okopy, v tomto případě jako obranné čáry, se zřizovaly i v úsecích rot. Podél elektrifikovaného drátěného zátarasu vedla jednoduchá telefonní síť. První telefonní spojení bylo zajišťováno polními kabely, které se vedly většinou po stromech. Tato vedení byla značně poruchová a špatně odolávala povětrnostním vlivům, později byla rušena a přebudována na samostatné trasy se železnými vodiči. U některých jednotek se provedla zemní kabeláž, která se však nezdařila. Později přešla Pohraniční stráž na systém permanentního telefonního spojení vedeného po dřevěných impregnovaných sloupech v blízkosti linie elektrifikovaného drátěného zátarasu. Telefonní vedení bylo opatřeno řadou zásuvek, k nimž bylo možné připojit skládací přenosný mikrotelefon (tzv. pojítko) a využít ho ke spojení s rotou. Telefonní spojení bylo zaváděno i na pozorovatelny. Každá jednotka disponovala přenosnou radiostanicí.
Po zrušení elektrifikovaného drátěného zátarasu na konci roku 1965 (vypnutý EZOH ještě pár let na některých místech sloužil jako překážka pro narušitele, postupně byl odstraněn) se začal používat jednostěnný drátěný zátaras se slaboproudým signalizačním zařízením - tzv. signální stěna U-60. Stavěla se do upravené trasy po urovnání terénu a zřízení propustí. Na dřevěných sloupcích byla natažena osnova z vodičů z ostnatého drátu. Vodiče byly na sloupky připevňovány tak, aby se vahou při šlápnutí na drát daly vytrhnout. Signální stěna byla rozdělena na pravou a levou stranu, každá strana měla několik úseků. Signální zařízení umožňovalo zaznamenávat překonávání stěny v určitém úseku - pracovalo na principu narušení elektrických hodnot signální stěny například při zkratu, uzemnění nebo poklesu hodnot při přestřižení vodiče. Po změně těchto hodnot zařízení vyvolalo na ústředně nebo-li desce signálního přístroje signál, o kterém dozorčí signálního přístroje ihned informoval dozorčího roty a ten okamžitě vyhlásil pohraniční poplach. Jednotlivé úseky signální stěny byly spojeny s ústřednou pomocí napájecího a měřicího vedení, které se stavělo po trase sloupového telefonního vedení. Na podpěrách signální stěny se stavělo v případě, že telefonní vedení nesledovalo trasu drátěného zátarasu. Napájecí vodič sloužil k napájení úsekových přístrojů, které vyhodnocovaly elektrické změny v konkrétním úseku a podávaly signál na ústřednu. Měřicí vodič sloužil k vyhodnocení místa a úseku, kde došlo k narušení signální stěny. Drátěný zátaras se slaboproudým signalizačním zařízením U-60 byl od 70. let inovován na verzi U-70 a v roce 1983 byla zpracována dokumentace k rotnímu signálnímu zařízení již ve verzi U-80. Pravidelně probíhala výměna osnovy vlivem jejího opotřebení. Důležitým konstrukčním prvkem drátěného zátarasu byla uzamykatelná vrátka pro průchod a vrata pro průjezd dopravních prostředků. Signální stěna se zabezpečovala proti podhrabání, a to buď pokládkou panelů před zátaras nebo instalací nástražného vodiče jež se umístil strojově rýhovačem do země. Vodní toky byly zabezpečeny ochrannými mřížemi. Od 70. let byly podél signální stěny stavěny odrazové (ochranné) ploty proti zvěři, která způsobovala často plané poplachy. Signální stěna byla doplněna kontrolním pásem pro odhalení stop narušitele. Zatímco vzdálenost mezi státní hranicí a elektrifikovaným drátěným zátarasem činila několik set metrů (někdy stačilo od zátarasu ke hranici ujít pár desítek kroků ale také půldruhý kilometr), signální stěna (hovorově signálka) byla posunuta již dál od státní hranice a vedla vhodnějším terénem než-li EZOH. Mnohokrát kopírovala linie současných turistických cest a komunikací. Zkrátka její trasa musela být stavěna v takové vzdálenosti od hranice, aby po zachycení signálu na rotě měly pohraniční hlídky dostatečný čas k zásahu, kterým by narušitele předešly a přehradily mu cestu zpravidla na tzv. čáře překrytí. K tomuto účelu byly stavěny komunikace umožňující rychlé manévry pohraničních hlídek pomocí automobilů. Věžové pozorovatelny se od roku 1971 měnily za kovové, inovací procházela i nástražná osvětlovadla. Od 70. let byly pohraniční roty vybavovány reflektory a dalšími osvětlovacími prostředky k osvětlování terénu při pátracích akcích. Otevřený terén, který by umožňoval přejezd hranic byl zabezpečen železobetonovými jehlanci. Od 80. let se na specifické úseky stavěly doplňkové překážky (například brunoválce z ostnatého drátu), které měly zpomalit postup narušitele. Telefonní spojení bylo i nadále zajišťováno pomocí sloupového vedení, ke kterému se připojoval skládací mikrotelefon. Pojítko se dalo připojit i do zástrčky u průchodů signální stěny, u ochranného plotu, u věžových pozorovatelen a na dalších stanovištích. Pohraničníci využívali v terénu i přenosnou radiostanici, kterou nosili na zádech. Pokud z nějakého důvodu procházeli průchody v signální stěně, museli se spojit s dozorčím signálního přístroje aby věděl, proč bude mít v daném úseku tvrdý zkrat. V první polovině 80. let bylo dokončeno ochranné oplocení všech jednotek signální stěnou.
Služba u Pohraniční stráže
V normalizačních 70. letech bylo přijato několik služebních předpisů k ochraně státních hranic, které nahradily předchozí úpravu. Vymezme si některé charakteristiky.
Službu u Pohraniční stráže vykonávali vybraní příslušníci pracujícího lidu, speciálně připravení k ochraně hranic. Její úkoly by se daly shrnout do pěti bodů - za prvé provádění ochrany státních hranic a zabraňování jejich narušování, za druhé kontrola dodržování režimu v hraničním pásmu, zajišťování bezpečnosti osob, veřejného pořádku a ochrany majetku v hraničním pásmu a přilehlém území, za třetí pravidelná kontrola neporušenosti vyznačení průběhu státních hranic, za čtvrté spolupůsobení při řešení incidentů na státních hranicích a za páté plnění bojových úkolů souvisejících s obranou republiky a dále úkolů pomocných hlásek v systému protivzdušné obrany státu. Pohraniční stráž plnila uložené úkoly v součinnosti se Sborem národní bezpečnosti a útvary Československé lidové armády. Opírala se přitom o orgány samosprávy a státní správy, spolupracovala rovněž s hospodářskými organizacemi a místním obyvatelstvem. Při plnění úkolů byla Pohraniční stráž nadána oprávněními: za prvé zadržet každou osobu, která narušila státní hranice nebo se o jejich narušení pokusila, jakož i osobu podezřelou z jiné trestné činnosti, za druhé zabraňovat osobám pohybujícím se v blízkosti státní hranice v provádění činnosti, která může ohrožovat zájmy republiky a mít souvislost s trestnou činností (například vést nepovolené rozhovory, dorozumívat se signály, předávat a přebírat věci přes státní hranice), za třetí kontrolovat doklady osob v hraničním pásmu i mimo něj, za čtvrté provádět osobní a domovní prohlídku, prohlídku zavazadel i dopravních prostředků v hraničním pásmu a v některých případech i mimo něj v souladu s trestními předpisy, za páté zajistit každého, kdo v hraničním pásmu nevhodným chováním narušuje veřejný pořádek a mj. za šesté použít zbraně podle nařízení o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně.
Každý pohraničník byl obecně povinen vždy být připraven k ochraně státních hranic a splnění bojového úkolu. Ve službě i mimo ni musel znát pravidla pohraničního režimu a přesně oprávnění k použití zbraně. Při ochraně hranic byl pohraničník povinen splnit svoji vojenskou přísahu: „Ani nebezpečí smrti nemůže pohraničníkovi zabránit v důsledném plnění bojového úkolu při střetnutí s narušitelem, nic ho nesmí donutit vzdát se nepříteli a vyzradit státní nebo služební tajemství.“ Nesměl přecházet bez předepsaných dokladů na území sousedního státu. Pokud se tak omylem stalo, byl povinen okamžitě se vrátit zpátky a nahlásit incident veliteli roty. Při případném zadržení cizími pohraničními orgány byl povinen prohlásit, že hranici přešel omylem, žádat důrazně o okamžité vrácení do ČSSR nebo rozhovor s představitelem ČSSR. Byl povinen zachovávat mlčenlivost o věcech týkajících se ochrany státních hranic, i kdyby mu bylo vyhrožováno fyzickou likvidací.
Zadržení narušitele se provádělo na výzvu člena hlídky: „Stůj, ruce vzhůru!“ Hlídka držela zbraně tak, aby je mohla v případě neuposlechnutí výzvy okamžitě použít. Pokud byla hlídka vzdálena od narušitele, neměla možnost se k němu přiblížit a hrozilo nebezpečí jeho uniknutí, vyzvala ho: „Stůj!“ Jakmile narušitel uposlechl výzvy hlídky, byl vyzván k odhození předmětů a pak mu byla nasazena pouta. Těžce zraněným, dětem, starým lidem, těhotným ženám a osobám s vážnou tělesnou vadou se pouta zpravidla nepřikládala. U spoutaného narušitele provedla hlídka předběžnou osobní prohlídku. Krátkým dotazem u něj zjišťovala, zda šel sám, je-li ozbrojen a kde jsou případně další osoby se kterými uskutečňoval přechod státní hranice. Neuposlechl-li narušitel mírnějších prostředků v podobě výzvy, výstrahy (důrazná výzva doprovázená pohrůžkou použití zbraně) a varovného výstřelu do vzduchu, použil pohraničník zbraň. Ta byla však krajním prostředkem ke splnění úkolu a tak před jejím použitím, pokud to situace dovolila, použil pohraničník některého z dalších mírnějších prostředků - hmaty a chvaty sebeobrany, služebního psa, slzotvorné prostředky, pouta a úder zbraní. Podle článku 192 předpisu OSH-I-1 ve spojení s nařízením ministra národní bezpečnosti č. 70/1951 Sb., o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně, byl pohraničník oprávněn použít zbraně při výkonu své pravomoci v těchto případech: za prvé proti narušitelům, kteří se na výstrahu nezastaví, za druhé bez výstrahy, pokud je podniknut útok proti pohraničníkovi, jiné osobě nebo proti stanovišti, které střeží, za třetí bez výstrahy k zamezení útěku osob zatčených, zadržených nebo nebezpečných pachatelů trestných činů pokud není možné jinak útěku zabránit a za čtvrté proti osobám, které se zprotiví služebním zákrokům pohraničníka pokud není možné jinak a přes výstrahu překonat odpor směřující ke zmaření služebního zákroku. Při každém použití zbraně vedl pohraničník palbu tak, aby střely nedopadaly na území sousedního státu. V 50. letech byly hlídky vyzbrojovány samopalem vz. 24/26 a puškou vz. 52, navíc mohly být vyzbrojeny lehkým kulometem, útočnými noži a ručními granáty. Od začátku 60. let došlo k přezbrojení na samopal vz. 58, který pohraničníci používali dalších 30 let. Ke specifické výzbroji hlídky dále patřila signální pistole s náboji, signální prostředky a pouta. Pohraniční roty byly vyzbrojeny tarasnicemi, pancéřovkami a těžkým kulometem - tyto zbraně sloužily výhradně pro odražení tankového útoku.
Pohraničníci byli vojáky základní služby. Byli povoláni provádět v praktické uplatnění právní a služební předpisy. Právní rámec byl vytvořen představiteli československé státní moci a na vrcholu pyramidy stál Sovětský svaz, který řídil ochranu státních hranic s kapitalistickými zeměmi. Pohraničníci podléhali vojenské soudní pravomoci - bylo trestáno nesplnění rozkazu nebo nezdařená pohraniční operace. Mladí a životem nezkušení kluci se museli vypořádat s výše uvedeným a dalšími prvky nástrah v pohraničním území. Bylo více než lidské držet pohromadě a po odchodu do civilu vytvořit pevné kamarádské pouto. Přátelské i pietní vzpomínky se výrazně promítají i do současné doby - kolem hranic jsou rozesety pomníčky padlých pohraničníků, bývalí pohraničníci se účastní pravidelných setkání a pietních událostí padlých strážců hranic, sepisují povídky a v neposlední řadě předávají mladší generaci odkaz o jedné etapě střežení našich hranic. Služba u Pohraniční stráže byla náročná a mnozí kluci, dnes již tátové a dědové na ni zůstali hrdi.
Začátek a konec železné opony
Pro zajímavost si uveďme, kde železná opona u československých hranic začínala a kde končila. Lokalita začátku linie se nachází nedaleko trojmezí hranic České republiky, Saska a Bavorska. Je to v místě, kde státní hranici tvoří potok Bystřina u hraničních mezníků č. 13/9C a 13/9. Nicméně je třeba upřesnit, že u místa průseku česko-saské linie je použita jakási výjimka – státní hranice je vyvedena z hraničního vodního toku a probíhá přímo. Děje se tak od mezníku č. 13/9 k mezníku č. 13/10, pak se hranice zase vrací do Bystřiny. Hranice tak probíhá až za potokem Bystřina, který patří do českého území – je to pozůstatek onoho přechodu drátěných zátarasů mezi Československem a Německou demokratickou republikou – byla tady zřízena umělá propust a neobešlo se to bez drobné změny státní hranice. Hraniční mezníky č. 13/10 a 13/10C se nacházely už za dráty. Konec linie železné opony se nachází jen kousek od trojmezí hranic Slovenska, Maďarska a Rakouska. Místo průseku slovensko-maďarské linie je situováno ke hraničním mezníkům č. 1/2x a 1/3x.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: pohraniční rota (1-24, z toho výstavba UBA objektů na Šumavě 1-12, život na jednotce v 50. letech 13-17, rota typu TUBA na Zadních Chalupách a Žďárku 18-19, rota adaptovaná z celnice na Svaté Kateřině a z hotelu v Prášilech 20-21, moderní kasárenské objekty na Dyleni, ve Všerubech a Českých Žlebech 22-24, zdroj 2-7 a 9-12: filmový dokument Pohraniční stráž / listy z kronik, zdroj 13-17: Rudolf Kalčík a Jaroslav Zima / Stráže na pomezí), kácení průseků pro výstavbu elektrifikovaného drátěného zátarasu (25), elektrifikovaný drátěný zátaras (26-28, z toho pod Devínem 26, u Knížecích Plání 27, u Lískové 28, zdroj 26: Antonín Trnavský), signální stěna (29-31, z toho u Spálence 29, u Modravy 30, u Debrníku 31, zdroj 30: Petr Větrovský, zdroj 31: Marek Syč), pozůstatky signální stěny u Čížova (32-37), začátek signální stěny u československých hranic (38-41, zdroj 38: Pavel Breuer), konec signální stěny u československých hranic (42-43).
