Po 2. světové válce se Evropa rozdělila na východ a západ a část československé státní hranice se stala neprostupnou. Podél západních a jižních československých hranic byla později vztyčena železná opona. Specifická byla situace v poválečných letech, kdy pohraničí bylo plné ozbrojených agentů, zločinců a jiných škůdců. Úřady se také musely vypořádat s rizikem plynoucím z obrovské koncentrace obyvatelstva německé národnosti, uprchlíků všeho druhu, (polo)vojenských ozbrojených formací ukrytých v pohraničních lesích, a se značným množstvím munice a vojenského materiálu, který se nacházel doslova všude. Naše hranice se následkem velkého množství ilegálních přechodů stala jednou velkou tranzitní zónou a nebyl problém přes ní přepravit cokoliv - materiální hodnoty, osoby nebo zbraně. Němci se snažili přecházet předěl, aby mohli s sebou přenést svůj cenný majetek, který by jinak museli nechat v Československu. Rizika plynoucí z neutěšeného stavu byla natolik vážná, že se zabezpečení ostrahy státní hranice stalo jednou z hlavních priorit poválečných let. Útoky na příslušníky bezpečnostních složek byly časté a neodehrávaly se jen v pohraničních lesích. Významným přečinem obyvatel německé národnosti byly sabotážní činy. Zpravidla se jednalo o zakládané požáry zemědělských usedlostí či útoky proti českým osídlencům.
V závěru druhé světové války byla naše republika osvobozena a obsazena americkou a sovětskou armádou. Ve druhé polovině 40. let střežily naše hranice útvary prozatímního charakteru. Nejprve vedle Američanů a Sovětů v letních měsících roku 1945 v pohraničí působily polovojenské skupiny. Z větší části sem patřily revoluční gardy složené z českých dobrovolníků, postupně se k nim přidávaly tradiční ochranné složky - nejprve četnictvo jež se transformovalo do nově zřízeného Sboru národní bezpečnosti coby státní policie, Finanční stráž a příchodem posilových jednotek československé armády byly zrušeny všechny dosud činné polovojenské skupiny. K 31. srpnu 1945 byl vytvořen systém ochrany pohraničních oblastí sestávající z několika sledů. V prvním sledu působila Finanční stráž, která přednostně obsadila hraniční přechody a strážní službou odhalovala hospodářské delikty páchané při přecházení hranice. Do působnosti druhého sledu spočívající v samotném výkonu služby v pohraničí, spadaly pohraniční stanice Sboru národní bezpečnosti a v prostoru severozápadního pohraničí (od Broumova po Tachov) rovněž útvary Pohotovostního pluku 1 Národní bezpečnosti. Tento zvláštní vojenský útvar s vysokou bojeschopností likvidoval bandy německých záškodníků, převážně werwolfů, kteří vážně ohrožovali národní hospodářství, páchali teror a všemožně škodili osvobozené republice. Dále zajišťoval ostrahu objektů, poskytoval ozbrojenou asistenci správním úřadům a v neposlední řadě řešil kriminalitu spojenou s odsunem a osídlováním pohraničí. Pohotovostní pluk 1 Národní bezpečnosti nepůsobil v celém československém pohraničí, zaměřoval se na oblasti s početným německým obyvatelstvem, a dále s vysokou koncentrací průmyslových objektů a jiného důležitého majetku v pohraničí. Poslední třetí sled sestával z armádních oddílů, které při ostraze hranic spolupracovaly s jednotkami prvního a druhého sledu. Pohotovostní pluk 1 Národní bezpečnosti byl v polovině roku 1946 zrušen. Namísto něj došlo od července 1946 ke zřízení tří pohraničních pluků Sboru národní bezpečnosti (s krycím názvem 9600) se sídlem v Liberci, Plzni a Brně. Pluk byl složen z praporů a tyto velely podřízeným rotám o síle několika čet. Úkoly Finanční stráže a stálých stanic SNB v pohraničí se nezměnily. Jednotky pohraničních pluků SNB vykonávaly službu mezi stanovišti Finanční stráže a stálými útvary SNB, podle potřeby jim poskytovaly výpomoc. Jednotky československé armády byly po provedení odsunu německých obyvatel a stabilizaci situace z pohraničí staženy, avšak zůstaly tady vojenské pohotovostní oddíly jež se zapojovaly do práce podle požadavků Finanční stráže a útvarů SNB.
Tablo šumavského pohraničního útvaru Sboru národní bezpečnosti Hamry z roku 1947, pozornosti neunikne německý záškodník
Po únorovém převratu v roce 1948 byla v březnu velitelská sídla pohraničních pluků SNB zrušena. Sbor se nově členil do dvanácti praporů se sídlem v Hradci Králové, Liberci, Litoměřicích, Karlových Varech, Plzni, Písku, Českých Budějovicích, pro moravsko-slezské území ve Znojmě, Brně, Olomouci a Frýdku. Protože počet uprchlíků po komunistickém převratu narůstal, posílily se prapory v Karlových Varech, Plzni a Českých Budějovicích z řad příslušníků pohraničního pluku Slovensko, který vznikl v červnu 1947 a zrušen byl v dubnu 1948. Sbor národní bezpečnosti v této době zhustil a zesílil síť svých útvarů. Bylo to však dočasné řešení. Komunisté si sice upevňovali moc, ale nezbytně vyžadovali, aby byl zabezpečen klid ve státě, vnitřní bezpečnost a ochrana státních hranic. Ještě v roce 1948 se postupně schválilo několik zákonů, které podstatně ovlivňovaly budoucí činnost pohraničních útvarů SNB - byly jimi zákon na ochranu lidově demokratické republiky, zákon o národní bezpečnosti a v neposlední řadě zákon č. 275/1948 Sb., kterým se přenáší působnost Finanční stráže v celním pohraničním pásmu na Sbor národní bezpečnosti. Tento zákon zrušil Finanční stráž, která až do konce roku 1948 spolupůsobila při ochraně hranic. Přijetí výše uvedené zákonné úpravy předcházela porada konaná v březnu 1948 představiteli ministerstva vnitra a pražského ústředí útvaru SNB 9600. Týkala se sloučení pohraničních útvarů SNB a Finanční stráže společně s návrhem na vytvoření jednotné Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti. Nejprve bylo třeba vyřešit otázku, zda-li do jednotného sboru zahrnout kromě pohraničních útvarů SNB i stálé stanice SNB v pohraničním pásmu. I když zájem ostrahy hranic převažoval nad výkonem bezpečnostní služby (kterou dosud vykonávaly stálé stanice SNB), nebylo možné včlenit tyto jednotky do Pohraniční stráže SNB, jelikož by trpěla klasická pořádková a bezpečnostní služba v hloubce pohraničního pásma. Zápis z porady je zakončen úlohou budoucí Pohraniční stráže SNB: „Bude plnit všechny úkoly dosavadního pohraničního útvaru SNB v celním pásmu a mimo to úkoly, které přísluší v tomto pásmu podle platných předpisů Finanční stráže, s výjimkou pomocné služby u celních úřadů. Úkoly, které plní v pohraničním celním pásmu stálé stanice SNB Pohraniční stráž Sboru národní bezpečnosti nepřejímá, poněvadž stálé stanice SNB budou zatím zachovány.“
Dnem 1. ledna 1949 pověřilo ministerstvo vnitra ochranou státních hranic útvary Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti. Úkolem sboru bylo střežit celou československou hranici. Byla to téměř nemožná úloha. Nově budovaná ochrana státních hranic musela čelit celé řadě těžkostí, mezi ty nejnaléhavější patřily: vysoký tlak narušitelů hranic oběma směry (prchající osoby, kurýři a agenti zpravodajských služeb, pašeráci, převaděči), agresivita zpravodajských orgánů západních států (diverzní a sabotážní akce) a přechody odsunutých Němců (přenos v pohraničí ukrytého majetku, návštěva příbuzných s žádostí ochrany majetku, působení škod československému státu). Komunisté měli samozřejmě zájem na ostrahu především západní a jižní hranice. To bylo zjevným důvodem pro rozdělení celé státní hranice na dvě pásma. Velitelství Pohraniční stráže SNB bylo podřízeno 14 pohraničních praporů, rozmístěných podél celých hranic. Pásmo I zahrnovalo západní a jižní úsek hranice, velitelství praporů sídlila v Liberci, Litoměřicích, Karlových Varech, Plzni, Písku, Českých Budějovicích, Znojmě a Bratislavě. Pásmo II zahrnovalo méně exponovaný východní úsek hranice s prapory umístěnými v Hradci Králové, Opavě, Lučenci, Košicích, Prešově a Liptovském Mikuláši. Na nově vzniklých pohraničních stanicích SNB, které se staly základním organizačním článkem, převládal nejen policejní způsob řízení služby, ale i režim celkového provozu. Základní taktickou a administrativní jednotkou byly pohraniční čety, kterým byly nadřízeny roty. V průběhu období docházelo k celé řadě organizačních změn, především vznikaly nové čety a družstva. Na podzim roku 1949 bylo Pásmo I zúženo a velitelství praporů na základě reorganizace byla dislokována do Karlových Varů, Plzně, Sušice (přemístěn z Písku), Českých Budějovic, Znojma a Bratislavy. V období od jara do podzimu 1949 nastoupili k Pohraniční stráži SNB noví příslušníci, kteří absolvovali půlroční studium a výcvik v oboru bezpečnostní služby. Od začátku byl výběr k Pohraniční stráži přísný. Byli vybíráni třídně a politicky uvědomělí mladí dělníci. Ještě v říjnu 1949 bylo vyčleněno 4 000 vojáků základní služby. Ve výcvikových praporech Pohraniční stráže absolvovali půlroční cvičení pro službu na hranicích. Pohraniční jednotky posílili v dubnu 1950. Ani reorganizace a nábor však nepřinesly efektivní řešení. Postupné početní posilování a sjednocování pohraničních jednotek mělo sice dočasný vliv na zlepšení výslednosti při ochraně hranic, avšak způsob a taktika výkonu služby zůstávala na úrovni před rokem 1949. Největší potíže spočívaly v nízkých početních stavech příslušníků a s tím spojeným značným přetěžováním členů sboru službou. Ubytování bylo rozdílné - jednotky byly umístěny v soukromých, státních i konfiskovaných budovách. Útvary byly vyzbrojeny puškami vz. 24 a 98N, sovětskými samopaly vz. 41 Špagin, postupně se zaváděly samopaly vz. 23/25 a později 24/26, dále pistolemi ČZ vz. 24 a 27, lehkými kulomety vz. 26 a ručními granáty.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: strážci poválečných hranic (1-4, z toho u pohraničního útvaru SNB Zvonková 1, u pohraničního útvaru SNB Srní 2-3, u hranic s Bavorskem 4).
