10. brigáda Pohraniční stráže Volary
Z praporu Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti Sušice začaly v roce 1950 vznikat dvě brigády Pohraniční stráže, které měly působit na Šumavě – 4. brigáda Sušice a 5. brigáda Volary. Vznikající 5. brigáda Volary byla posílena mimo jiné o vojáky prvního ročníku základní vojenské služby a příslušníky 77. pěšího pluku Sokolov coby útvaru Československé lidové armády.
Brigáda Pohraniční stráže se sídlem ve Volarech formálně vznikla ke dni 1. ledna 1951 na základě nařízení ministra národní bezpečnosti č. I 285T o reorganizaci velitelství Pohraniční stráže. Rozkazem ministra národní obrany č. 9 ze dne 19. března 1951 byla 5. brigáda Pohraniční stráže Volary přečíslována na 10. brigádu. Stala se vůbec nejstarší brigádou Pohraniční stráže – zrušena byla už v roce 1962 a její fungování je tak ohraničeno obdobím necelých dvanácti let. Volarská brigáda střežila náročný úsek československých západních hranic (šumavské horské hřebeny a pláně, ale i vodní plochu Lipenské přehrady) se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem. Začátek úseku brigády se nacházel na styku rot Březník (Sušická brigáda) a Švele. Konec úseku brigády se nacházel do června 1955 na styku rot Račín a Kyselov (Českobudějovická brigáda) a od července 1955 na styku rot Kyselov a Koranda (Českobudějovická brigáda). Slavnostní předání bojové zástavy 10. brigády se uskutečnilo 1. června 1953 na stadionu Pohraniční stráže ve Volarech. Po šedesáti letech (od slavnostního předání) jsem měl možnost držet bojovou zástavu Volarské brigády v ruce, a to při návštěvě Muzea Policie ČR. Ve vedení brigády se vystřídali celkem čtyři velitelé: Antonín Galus (leden 1951 - duben 1953), Jakub Vinš (duben 1953 - říjen 1954), Jiří Davidenko (říjen 1954 - leden 1961) a Stanislav Pokorný (od ledna 1961).
Volarskou brigádu tvořilo velitelství, prapory Pohraniční stráže, zabezpečovací jednotky velitelství brigády a další zařízení. Velitelství brigády bylo tvořeno štábem, politickým oddělením, zásobovacím oddělením a popřípadě dalšími orgány vytvořenými k plnění úkolů uložených brigádě. První vyjmenovaný institut můžeme označit jako management brigády, jelikož představoval řídící jednotku celé brigády - štáb velitelství brigády byl orgánem velitele brigády pro velení a řízení ochrany státních hranic. V čele štábu stál náčelník štábu, který zároveň zastával funkci prvního zástupce velitele brigády. Zabezpečovací jednotky velitelství brigády svou činností zajišťovaly chod velení brigády a podřízených jednotek, nákladní i osobní dopravu, spojení, výstavbu a údržbu ženijně technického zabezpečení, poskytovaly personální a technickou výpomoc podřízeným jednotkám a rovněž sloužily jako záloha pro velitele brigády například při pohraničních pátracích operacích nebo při kontrolách hlubokého týlu pohraničního území. Mezi základní zabezpečovací jednotky Volarské brigády patřil záložní oddíl, spojovací rota, dopravní (automobilní) rota, hospodářská četa a ženijní četa. Ve Volarech dále působila poddůstojnická škola svazku a výcvikové středisko. Výcvikové středisko se nacházelo i ve Strážném. Budovy brigády se nacházely v ulicích Tolarova, Soumarská (bývalý objekt Technolen), 5. května 149, Náměstí 24, Česká 81 a další. Kasárenský barákový tábor byl dislokován v západní části města na ulici V Kasárnách, dobře si jej můžeme prohlédnout ve filmu Ztracená stopa (1955, režie Karel Kachyňa).
Mezistupněm mezi brigádou a rotou byl prapor Pohraniční stráže, který prováděl ochranu státních hranic ve svěřeném úseku podle rozkazů velitele brigády. Pohraniční prapory Volarské brigády se nacházely ve Kvildě, Kunžvartu (zrušen roku 1955), Stožci a Horní Plané. Každý prapor disponoval záložní rotou, od roku 1956 je navíc samostatně uváděna spojovací četa, dopravní četa a ženijní družstvo. Sídlo praporu ve Kvildě sestávalo z budov, které se nacházejí u křižovatky na pravé straně ve směru na Filipovu Huť (velitelství praporu obývalo čp. 121). V Kunžvartu vlastnil prapor sedm budov (mimo jiné čp. 23, 37, 41 a 98). Ve Stožci sídlil prapor v objektu čp. 1 (středisko environmentální výchovy NP Šumava) a čp. 3 (penzion Pstruh). V Horní Plané sídlil prapor na Jiráskově ulici 186 (základní škola) a 217 (penzion Šumava). V místech praporů byly postaveny dřevěné baráky pro ubytování zabezpečovacích jednotek.
Základní organizační jednotkou Volarské brigády byly roty. V proměnách období 1951-1962 se u brigády dislokovalo celkem 22 pohraničních rot. Jedenáct z nich bylo nově postaveno jako dřevěné UBA baráky a deset rot se nacházelo v objektech zaniklých příhraničních osad – zejména v kasárnách financů a celnicích (roty České Žleby, Nové Údolí, Celnice, Kyselov), a také ve školách (roty Světlé Hory, Zvonková, Račín). Dislokace k 1. lednu 1951 vypadala následovně:
1. prapor Kvilda - 1. rota Švele, 2. rota Prameny Vltavy, 3. rota Bučina, 4. rota Kóta, 5. rota Knížecí Pláně
2. prapor Kunžvart - 6. rota Žďárek, 7. rota Světlé Hory, 8. rota Horní Silnice, 9. rota Dolní Silnice, 10. rota Cazov
3. prapor Stožec - 11. rota Krásná Hora, 12. rota Nové Údolí, 13. rota Stoka, 14. rota Třístoličník, 15. rota Plešné jezero
4. prapor Horní Planá - 16. rota Planina, 17. rota Smrčina, 18. rota Zvonková, 19. rota Celnice, 20. rota Račín
1. října 1951 došlo ke zrušení 10. roty Cazov a místo ní zaujala sestavu 10. rota Český Žleby. 1. května 1953 byla zrušena 19. rota Celnice. Největší organizační změnou prošla Volarská brigáda v polovině roku 1955. V tomto období získalo Rakousko státní suverenitu po odchodu okupačních jednotek a v důsledku toho se předpokládal zvýšený tlak na jižní hranici - bylo třeba posílit Českobudějovickou a Znojemskou pohraniční brigádu, které střežily úseky proti rakouskému území. Jižní úsek hranice byl zesílen novými pohraničníky z těch útvarů západní hranice, kde nebyl operativně zaznamenán zvýšený počet pokusů o přechod hranice. Dne 1. července 1955 vydal velitel Pohraniční stráže rozkaz, kterým byl zrušen prapor Kunžvart (v tomto roce byla stejnojmenná obec přejmenována na Strážný) a rota Kóta. Jednotky z těchto útvarů byly přemístěny k Českobudějovické brigádě. Naopak do sestavy Volarské brigády byla nově začleněna rota Kyselov. Dislokace k 1. červenci 1955 pak vypadala takto:
1. prapor Kvilda - 1. rota Švele, 2. rota Prameny Vltavy, 3. rota Bučina, 4. rota Knížecí Pláně, 5. rota Žďárek, 6. rota Světlé Hory
2. prapor Stožec - 7. rota Horní Silnice, 8. rota Dolní Silnice, 9. rota České Žleby, 10. rota Krásná Hora, 11. rota Nové Údolí, 12. rota Stoka, 13. rota Třístoličník
3. prapor Horní Planá - 14. rota Plešné jezero, 15. rota Planina, 16. rota Smrčina, 17. rota Zvonková, 18. rota Račín, 19. Kyselov
K 10. říjnu 1958 byla zrušena 13. rota Třístoličník a 27. července 1961 zanikla 7. rota Horní Silnice. Od 60. let se začal počet šumavských jednotek redukovat výrazněji, protože situace v ochraně státních hranic se stabilizovala a některé roty přestávaly vyhovovat novější koncepci vojskového střežení hranic. K 1. říjnu 1962 byla zrušena Volarská brigáda a do konce tohoto roku probíhala agenda její likvidace. Od 1. ledna 1963 se převážná část jejího úseku s pohraničními prapory a rotami včlenila do sestavy Sušické brigády. Volary však zůstaly posádkovým městem dál. K uvedenému datu tady vznikl pohraniční prapor Sušické brigády. Bylo tady výcvikové středisko a od roku 1973 záložně výcvikový prapor. Od roku 1963 ve Volarech působila poddůstojnická škola automobilní, která připravovala poddůstojníky pro celou Pohraniční stráž.
U Volarské brigády se od roku 1951 započalo s vytyčováním a pak kácením lesních průseků pro výstavbu elektrifikovaného drátěného zátarasu. Od května do listopadu 1951 byly vykáceny průseky u rot praporu Kvilda a dále u roty Světlé Hory a Krásná Hora. V listopadu 1951 byly ženijní jednotky přesunuty ke brigádám mimo Šumavu, aby započaly budovat EZOH na tzv. hlavních směrech postupu narušitelů. V červenci 1952 se pracovní jednotky na Šumavu vrátily a pokračovaly v kácení stromů a vytváření průseku pro výstavbu drátěného zátarasu a kontrolního orného pásu. Kromě příslušníků pohraničních jednotek a brigádních ženistů se na této práci podílely i jednotky Lidových milicí. Do konce srpna 1952 byly zřízeny hlavní průseky a do konce roku 1952 byl v návaznosti na ně vybudován třístěnný drátěný zátaras na hlavních směrech (roty praporů Kvilda a Kunžvart). V prosinci 1952 a lednu 1953 se budoval zátaras v úseku rot Zvonková, Celnice a Račín. I když se v období 1952-1953 projevil nedostatek materiálu (nebyl ostnatý drát a tak se do země zatloukávaly alespoň kůly), byl třístěnný drátěný zátaras u většiny jednotek dobudován do konce roku 1953. První jednotkou s elektrifikovaným zátarasem byl Račín, postupně byly elektrifikovány další pohraniční roty. Drátěný zátaras se pravidelně opravoval - souvislá údržba přicházela každý rok po zmizení sněhu. Větší modernizací byla jeho přestavba - například v roce 1957 byl přestavěn zátaras od Plešného jezera až po Račín - starý třístěnný zátaras byl rozebrán a nahrazen jednostěnným, který vedl částečně po nové trase, podchody zátarasů se nahradily vrátky. V roce 1957 započaly práce v pohraničí související s dobudováním Lipenské přehrady - byly provedeny vyčišťovací práce a kácení lesů v úseku jednotek Račín a Kyselov. K napuštění nádrže došlo o rok později a hlídky uvedených rot zahájily střežení na člunech.
Kresba z Čestného uznání příslušníkům Pohraniční stráže útvaru Volary za pomoc při žňových pracích v roce 1959
Existence Volarské brigády spadá především do hraničářsky těžkého období padesátých let. Noví pohraničníci začínali z ničeho - měli minimum zkušeností a nevalné výsledky v přípravě bojové, politické a tělesné. Ubytovací podmínky byly skromné. Služba náročná. Samostatnou kapitolou byl nebezpečný elektrifikovaný drátěný zátaras. Rok od roku se podmínky zlepšovaly na základě získaných zkušeností, ale i vlivem negativních událostí. Miroslav Tomeš, velitel praporu Stožec v letech 1953-1954, v roce 2016 prohlásil: „Je třeba věnovat pozornost době od roku 1950 až 1955 - tam se tvořily pracně základy Pohraniční stráže. Bylo to údobí velmi těžké, složité, ale nádherné - plné optimismu a velkého revolučního nadšení.“ Pětiletý cyklus první poloviny padesátých let byl obdobím hledání, učení a získávání. Zvýšení kvality ochrany státních hranic a dosahované výsledky vedly k tomu, že v roce 1956 byl poprvé vyhlášen 11. červenec (v tento den byl přijat zákon o ochraně státních hranic) za Den Pohraniční stráže. Významný den byl zaveden na podnět ministra vnitra Rudolfa Baráka.
Jen v počátečním roce 1951 bylo v úseku Volarské brigády zadrženo 163 narušitelů. Prvními zadrženými se dne 1. ledna 1951 stala skupina rakouských nezletilých osob, která chtěla překročit hranice z Rakouska do Československa v prostory Smrčiny. Zadržení provedla rota Smrčina, která se stala s nadmořskou výškou 1 169 metrů nejvýše položenou rotou brigády. První narušení hranice bez zadržení se stalo dne 17. dubna 1951, kdy skupina dělníků prováděla likvidaci baráků v Novém Údolí. Jeden dělník přitom uprchl do Bavorska. Výsledky ochrany státních hranic se rok od roku zlepšovaly. Nejproblémovějším obdobím se ukázala léta 1951-1953, tj. zaujetí nové sestavy Pohraniční stráže a absence elektrifikovaného drátěného zátarasu. V dalších letech narušitelů ubylo a počty se ustálily. V řeči čísel byly výsledky následující (zadržení / bez zadržení): rok 1951 163/29, rok 1952 69/8, rok 1953 72/10, rok 1954 35/2, rok 1955 27/3, rok 1956 26/4, rok 1957 34/0, rok 1958 22/2, rok 1959 19/0, rok 1960 21/3, rok 1961 23/6.
Žijících bývalých pohraničníků Volarské brigády je málo, i tak máme možnost občas na některého narazit a vyslechnout jeho cenné vzpomínky na službu z doby staré Šumavy a těžkého hraničářského období.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: předávání bojové zástavy funkcionářům brigády (1), bojová zástava brigády v Muzeu Policie ČR (2-4), momentky ve Volarech (5-10, z toho nástup nováčků 5, slavnostní přísaha 6, den Pohraniční stráže 7, film Ztracená stopa z roku 1955 8-10).
