Roty Volarské brigády - Trojmezenský úsek
Do Trojmezenského úseku je pojato pět rot Volarské brigády, které byly dislokovány v lokalitě Trojmezenského pralesa a zároveň při státní hranici v horách, kde se nacházelo trojmezí Československa, Spolkové republiky Německo a Rakouska. Patří sem roty Stoka, Třístoličník, Plešné jezero, Planina a Smrčina. Jednotky se nacházely na svazích hraničních hor (úsek Špičák-Třístoličník-Plechý-Studničná-Smrčina) v nadmořských výškách čítajících okolo tisíc metrů. Vlivem těžko přístupného terénu a vzdálené civilizace bylo všech pět jednotek vystavěno na místě. V lokalitě Trojmezenského úseku působily k dubnu 1949 tyto útvary Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti: četa Jelení Vrchy, četa Nová Pec a četa Josefův Důl, všechny útvary při rotě Horní Planá.
Rota Stoka
Svůj název jednotka dostala od Schwarzenberského plavebního kanálu (stoky), který rotu ohraničoval ze západu. Umístěna byla 300 metrů od turistického ukazatele Rosenauerův pomník, u modré turistické značky severním směrem. Od zaujetí sestavy brigády to byla 13. rota 3. praporu Stožec, v roce 1955 12. rota 2. praporu Stožec, v roce 1965 to byla 18. rota 3. praporu Volary brigády Sušice. Rota Stoka byla zrušena k 20. únoru 1966.
Rota stála v nadmořské výšce 928 metrů. Hlavním objektem útvaru byly dva UBA baráky, pak na stejném místě mezi léty 1960-1961 proběhla modernizace na budovu TUBA (dvě křídla propojená chodbou). Na leteckých snímcích z let 1959 a 1962 jsou k vidění obě stavební varianty roty. Po zrušení roty proběhla její demolice. V současnosti je na místě les a můžeme dohledat zděné základy, rozvaliny a zemní okopy.
Rota Třístoličník
Svůj název jednotka dostala od nedaleké významné hraniční hory. Umístěna byla u Trojmezenské cesty, 900 metrů od lomu této cesty s červenou turistickou značkou. Od zaujetí sestavy brigády to byla 14. rota 3. praporu Stožec, v roce 1955 13. rota 2. praporu Stožec. Rota Třístoličník byla zrušena 10. října 1958. Zrušení útvaru souvisí s přestavbou elektrifikovaného drátěného zátarasu v roce 1957 a následnou změnou hranice zakázaného pásma. Nový drátěný zátaras vedl částečně po nové trase – zatímco před přestavbou probíhal mezi rotou a státní hranicí podél výběžku hranice, po přestavbě byl EZOH výrazně posunut mimo výběžek.
Rota stála v nadmořské výšce 1 058 metrů. Hlavním objektem útvaru byly dva UBA baráky. Na leteckém snímku z roku 1952 je rota k vidění, na snímcích z let 1959/1962 je už zbouraná. V současnosti je na místě les a můžeme dohledat zděné základy, rozvaliny a součásti příslušenství jednotky. Od místa je pěkný pohled na vrchol Třístoličníku.
Rota Plešné jezero
Svůj název jednotka dostala od ledovcového jezera a umístěna byla na jeho hrázi. Od zaujetí sestavy brigády to byla 15. rota 3. praporu Stožec, v roce 1955 14. rota 3. praporu Horní Planá, v roce 1965 to byla 19. rota 3. praporu Volary brigády Sušice. Pod praporem ve Volarech a brigádou Sušice byla zrušena k 1. listopadu 1978. V rámci Volarské brigády při rotě Plešné jezero působil piket na Jeleních Vrších, a to od listopadu 1953.
Rota stála v nadmořské výšce 1 088 metrů. V roce 1911 byla na hrázi Plešného jezera postavena dřevěná Lucemburská chata pro lesní personál, občerstvení a odpočinek. V roce 1935 byla chata přestavěna a tím i rozšířena. Hlavním objektem útvaru byla tato turistická chata (která však v roce 1952 zčásti vyhořela) a jeden UBA barák. Ve druhé polovině 50. let proběhla modernizace na velkou zděnou patrovou budovu. Na leteckých snímcích z let 1952 a 1959/1962 jsou k vidění obě stavební varianty roty. Demolice jednotky proběhla až ve druhé polovině 80. let. V současnosti je na místě louka s hloučky stromů a nenajdeme zde žádné velké stavební základy.
Do krajiny okolo Plešného jezera zasáhl elektrifikovaný drátěný zátaras, který strmě klesal k jezeru západní karovou stěnou. Od Stifterova pomníku byl vzdálen 100 metrů a ještě o kousek dále dosahoval nadmořské výšky 1 329 metrů, což bylo nejvýše v československém pohraničí. Už v roce 1957 byl však zátaras přetrasován a přicházel k jezeru severozápadními svahy podél dnešní zeleně značené turistické cesty. Pak byla nejvýše položeným místem kudy zátaras vedl Černá hora ve výšce 1 315 metrů. Pamětníci v karové stěně jezera pamatují kromě sloupů s izolátory i zbytky dřevěného chodníku pro pohyb hlídek. Elektrifikovaný drátěný zátaras pokračoval od jezera dál na východ Kamenným mořem - v tomto nepříznivém terénu bylo použito křížového drátěného zátarasu.
Rota Plešné jezero střežila úsek státní hranice se Spolkovou republikou Německo a Rakouskem. V úseku jednotky došlo k zajímavému narušení státní hranice. V květnu roku 1953 byl dekorován prezidentem republiky vyznamenáním Za statečnost četař Alois Šedivý a desátník Josef Novák. Oba jmenovaní zadrželi v úseku roty Plešné jezero dne 7. ledna 1953 zběha Aloise Jeřábka, který byl četařem z povolání a příslušníkem sousední roty Planina. Kóta 1 053, kde došlo ke střetnutí, začala být nazývána jako kóta Šedivého. Pohraničníci zadržení popisují v kronice roty Planina, kde vojenský zběh Jeřábek sloužil. Byl to svobodník Šedivý (za čin byl povýšen na četaře), který se rozhodl pronásledovat zběha přes státní hranici do Rakouska. „Tam však nezastavuje a jde dále teď již po stopách zrádce. Dostihuje jej na dostřel asi 2 km na rakouském území. Svobodník Šedivý vyzývá, aby zastavil. Zrádce však namísto toho snímá lyže a zalehává a začíná přestřelka mezi zrádcem a našimi příslušníky. A zde se osvědčila puška jako spolehlivá zbraň. Přestřelka trvá asi jednu hodinu, zběh je dvakrát raněn do nohou. Poslední rána z pušky soudruha Šedivého do prsou sráží ho k zemi a padá na záda. Poslední vysvobození selhává. Zrádce se chce zastřelit z pistole, ale smrtící rána v důsledku selhání nevyšla. Odhazuje tudíž nepotřebnou pistoli. Svobodník Šedivý se soudruhem Novákem z Plešného přibližují se k zběhovi a zajišťují jej. To již přijíždí hlídka desátníka Plášila z naší roty. Zrádce není schopen chůze a proto jej s velkými obtížemi přetahují na naše území. Hlídka desátníka Plášila se vrací zpět pro příslušníka z Plešného a pro lyže na rakouskou stranu. Zběh je pomalu a s častými přestávkami dopraven na Plešné, protože to bylo blíže než na naši rotu. Při přepravě je při plném vědomí a na otázky, proč překročil státní hranici s úmyslem uprchnout do zahraničí, odmítá odpovídat. K samotnému pronásledování a nakonec i přepravě dopadeného zběha bylo třeba nadlidského úsilí příslušníků, kdy již zcela vyčerpáni ve vysokém sněhu 1 m, střídajících se téměř každých 20 m. Překonávali s tímto břemenem úsek přes 3 km k Plešnému. Svobodník Šedivý byl za projevenou statečnost, rozhodnost a houževnatost povýšen velitelem brigády na četaře, odměnou obdržel knihu a byl navržen presidentu republiky k vyznamenání řádem za statečnost. A kóta s bodem číslo jedna (kóta 1054) byla přejmenována na kótu soudruha Šedivého. K uděleným odměnám byl soudruh Šedivý poslán na 10denní dovolenou.“ Odměn se dočkali i další členové zasahující hlídky.
Rota Planina
Svůj název útvar dostal od lesní tratě Planina, která se nachází mezi hraniční kótou Studničná a Schwarzenberským plavebním kanálem. Umístěna byla u zatáčky cesty Chornice s protékajícím Novopeckým potokem. Od zaujetí sestavy brigády to byla 16. rota 4. praporu Horní Planá, v roce 1955 15. rota 3. praporu Horní Planá. Rota Planina byla pod praporem v Horní Plané a brigádou České Budějovice zrušena k 31. prosinci 1963 a jako náhrada za ni vznikla rota Nová Pec (400 metrů od turistického ukazatele Klápa), která fungovala až do zániku Pohraniční stráže. Rota Nová Pec (Klápa) se skládala ze dvou zděných patrových budov, přičemž pravé křídlo větší budovy bylo přestavěno z původního turistického domu pod Smrčinou, který v roce 1946 vyhořel.
Rota stála v nadmořské výšce 985 metrů. Hlavním objektem útvaru byly dva UBA baráky. Na leteckých snímcích z let 1959 a 1962 je rota k vidění. Po zrušení roty proběhla její demolice. V současnosti je na místě les a můžeme dohledat zděné základy, rozvaliny, součásti příslušenství jednotky a zemní okopy. U roty Nová Pec zůstala po roce 1990 větší budova opuštěná, zatímco menší budova fungovala jako stanoviště Policie ČR a v současnosti je užívaná jako penzion Klápa.
Rota Smrčina
Svůj název jednotka dostala od nedaleké významné hraniční hory. Umístěna byla u turistického ukazatele Pod Smrčinou. Od zaujetí sestavy brigády to byla 17. rota 4. praporu Horní Planá, v roce 1955 16. rota 3. praporu Horní Planá. Rota Smrčina zanikla společně se zrušením Volarské brigády k 1. říjnu 1962. V kronice roty Smrčina se píše, že „roty Smrčina a Planina nevyhovovaly svým vybavením a polohou novým požadavkům OSH. Proto bylo dne 1. května 1962 započato s výstavbou nové roty Na Klápě. Dne 1. října 1962 byla zrušena rota Smrčina a střežení úseku se provádí z roty Planina a piketem na bývalé Smrčině. Ve dnech 22. až 24. prosince 1963 se stěhuje rota Planina do nových budov Na Klápě, které nejsou ještě dokončeny. Stěhování, které skončilo v odpoledních hodinách Štědrého dne.“
Rota stála v nadmořské výšce 1 169 metrů. Hlavním objektem útvaru byly dva UBA baráky. Na leteckých snímcích z let 1952 a 1962 je k vidění stavební vývoj útvaru. Po zrušení roty proběhla její demolice. V současnosti je na místě les a můžeme dohledat zděné základy, rozvaliny, součásti příslušenství jednotky a zemní okopy.
Útvar na Smrčině se svou nadmořskou výškou 1 169 metrů se stal nejvýše položenou rotou Volarské brigády. Nelehká byla výstavba, která je zachycena v kronice roty. „Zde to bude! Tři slova jejichž smysl skrývá v sobě mnoho, tři slova, která o několik dní později znamenala tolik práce, snahy, houževnatosti i odříkání. Ano! Zde uprostřed šumavských lesů byla pronesena tato věta, aby započala novou epochu příslušníků pohraniční stráže, kteří zde společnou prací a životem ostrahou státních hranic přispějí tak k budování socialismu v naší vlasti. Však nyní soudruzi čeká úkol, nezapomínejte na rozkaz, který zní, zde to bude! Že není kámen? Najdem jej a sami vyzvedneme ze země! A co ty stromy soudruzi? To vše musíme zdolat, že cesta je špatná? Víme, avšak sami soudruzi, sami vše zdoláme! Úkol zněl do 1. ledna postavit nový útvar PS. Toho mlhavého rána ozvaly se pod kótou 1337 údery seker a skřípání pil. Z bývalého útvaru na Klápě přišli soudruzi, aby ticho lesa naplnili svými mladými hlasy a vykáceli lesní prostor a zde, na tomto místě postavili si nové kasárna, útvar. Bylo to dne 16. listopadu 1950. A již prvý smrk se vysoko zvedal k obloze, padá s rachotem k zemi. O chvíli později druhý, třetí a tak to jde po celý den. V poledne při ohni je v několika minutách sněden studený oběd, v rychlosti vykouřena cigareta a již opět svírají ruce sekery, aby její ostří zaseklo se do dalšího stromu, který má již svůj život předem ukončen. Ten večer, kdy prvně odchází soudruzi zpět dolů, kde na ně čeká teplá večeře a nocleh, ten večer cítí, že snad přeci jen se lekali toho tmavého hvozdu marně. Odchází a ještě dlouho ozývá se nad pasekou, která svými čerstvými ranami svítí do šera, jejich hovor. Končí prvý pracovní den, nastává noc a zítra, zítra čeká nová práce. Zatím však sešli se již soudruzi dole na útvaru ku krátké pracovní poradě. Tak co soudruzi, půjde to? V krátké schůzce promlouvá velitel soudruh Pinc o vykonané práci a nanáší úkol na příští den. Hodiny ukazují 22. hodin, doznívá hovor a ti řečníci zanechali již svých šprýmů a nyní slyšíš jen klidné oddechování.“ To byl první pracovní den. Kronika je v popisu výstavby útvaru velmi podrobná, proto celou věc můžeme shrnout velmi stručně. Doprava materiálu, výstavba roty, k tomu ještě střežení hranice a zadržování narušitelů, od října 1950 až do května 1951 ležel pod Smrčinou sníh, po tání sněhu zde bylo bláto. A to byl jen začátek dalších překážek, které se musely den co den překonávat. V květnu 1951 byly již dvě budovy roty schopné používání, nicméně na budovatele útvaru čekala ještě spousta práce na konečné úpravě budov a okolí. Na konci srpna 1951 bylo rozhodnuto o přestavbě spodní budovy. „Na jaře, když povolily mrazy, ukázalo se totiž, že podezdívka stavěná v zimě nevydrží váhu budovy. Její střed se začal povážlivě vysouvat a jen silné kmeny, jimiž jsme ji podepřeli, zabránily tomu, aby se zřítila. Bylo třeba celou podezdívku zbořit a postavit novou, aniž by přitom spadla budova.“ O rok později v říjnu a listopadu 1952 se baráky UBA přestavovaly znovu.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: ROTA STOKA / letecká mapa z roku 1959 (1) a 1962 (2-3), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (4), rota v letech 1967-1969 (5, zdroj: Jaroslav Pacholík), současný stav (6-16, z toho pozůstatky po EZOH 16). ROTA TŘÍSTOLIČNÍK / letecká mapa z roku 1952 (17) a 1959 (18) a 1962 (19), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (20), současný stav (21-38). ROTA PLEŠNÉ JEZERO / letecká mapa z roku 1952 (39) a 1959 (40) a 1962 (41), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (42), Lucemburská chata v předválečném období a v roce 1946 (43-44), rota v 50. letech (45-46), rota v 70. letech (47-48), momentky v prostoru roty z 50. a 60. let (49-51, zdroj 50: Václav Kubina, zdroj 51: Lukáš Málek), EZOH v letech 1962-1964 (52-53, zdroj: Lukáš Málek), současný stav (54-59, z toho průseky po EZOH 57-59). ROTA PLANINA / letecká mapa z roku 1959 (60) a 1962 (61), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (62), rota v letech 1958-1962 (63-67, zdroj 63-64 a 66-67: Josef Musil, zdroj 65: filmový dokument Pohraniční stráž / listy z kronik), současný stav (68-87, z toho průseky po EZOH 86-87). ROTA SMRČINA / letecká mapa z roku 1952 (88) a 1962 (89-90), topografická mapa z roku 1952 a 1966 (91), kresba výstavby roty v kronice roty Smrčina (92), současný stav (93-114, z toho průseky po EZOH 113-114).
