Vybraná zaniklá sídla Tachovska
V rámci rozboru Tachovska jsou zpracována následující sídla: Hraničná/Hermannsreith, Pavlův Studenec/Paulusbrunn, Pavlova Huť/Paulushütte, Skláře/Neuwindischgrätz, Zlatý Potok/Goldbach, Nová Knížecí Huť/Neu Fürstenhütte, Stoupa/Alt Pocher, Česká Ves/Böhmischdorf, České Nové Domky/Böhmisch Neuhäusl, Zahájí/Waldheim, Jedlina/Neu Losimthal, Hraničky/Reichenthal a Střeble/Ströbl.
Hraničná / Hermannsreith
Na náhorní plošině (v nadmořské výšce 760 metrů) nad hraniční řekou Mže se rozkládá zaniklá osada Hraničná. Z východu je ohraničena lesy a ze západu státní hranicí, přes kterou se rozprostírá dodnes stojící bavorská Hraničná (Hermannsreuth). Základem osídlení planiny byla Hraničná na bavorské straně hranice - poprvé uváděna v roce 1350 a původně pojmenovaná jako Hartmansreuth, tedy Hartmanovo mýto, mýtnice. Později se název změnil podle častěji užívaného osobního jména Hermann na Hermannsreuth. Na začátku 18. století se bavorská Hraničná rozrostla na české území - v roce 1713 je na české straně hranice doloženo 5 usedlostí. Těch postupně přibývalo - v roce 1921 bylo v české Hraničné 23 domů se 129 obyvateli (z toho 110 německé národnosti), k roku 1945 je evidováno 27 domů se 125 obyvateli. Byla zde malá kaplička, obchod se smíšeným zbožím, hospůdka, ze živností krejčí, kovář a výrobce knoflíků. Osada Hraničná administrativně patřila k obci Pavlův Studenec. A hranice? Zemská hranice po celá staletí nebyla pro soužití Čechů a Němců nijak důležitá. Osady a samoty u hranic byly mezi sebou spojeny cestami. Česká sídla byla od těch německých sice hranicí administrativně oddělena, nicméně představovala společně s bavorskými vískami jisté civilizační pouto - chodilo se na nákupy a návštěvy, tancovačky a mše, poutě a výlety. Poválečná léta minulého století byla ve znamení boření společných cest a uzavření hranice. Po roce 1945 přišel odsun původního německého obyvatelstva, mnozí obyvatelé české Hraničné hledali (a našli) útočiště na druhé straně hranice v bavorské Hraničné. Na české straně zůstalo jen málo lidí a vinou špatné osídlovací politiky nebylo nikoho, kdo by se postaral o místní usedlosti a hospodářství. Později byla veškerá zástavba stržena. Území ovládla Pohraniční stráž. Společné cesty se spojily a hranice otevřely až v 90. letech. Český Hermannsreith i bavorský Hermannsreuth jsem si prošel a vžil se do pocitů těch, kteří zde žili a žijí. Na území české Hraničné není nic - jen 500 metrů dlouhá cesta spojující okraj lesa a státní hranici. Kolem cesty je louka a snad se ani nechce uvěřit, že na ní byla zástavba. Na území bavorské Hraničné jsou domky s velkými dřevěnými stodolami a malá kaplička. U okraje státní hranice (u hraničních mezníků 35C a 35D) stojí opuštěná dřevěná celní bouda (podobně jako na silničních hraničních přechodech, i v místech přechodů na turistických stezkách se v 90. letech kontrolovaly příslušné doklady) a, můžeme říci, památník - v mramorové desce je znázorněna mapa české Hraničné a seznam domů a obyvatel. U okraje lesa při cestě stojí pomník četnického strážmistra Ladislava Mráze, který byl v těchto místech dne 26. září 1938 zastřelen henleinovci. U pomníku jsou artefakty objektu zvláštního zařízení vybudovaného v roce 1937 na obranu Československé republiky - jedná se o pozůstatky po umístění železné závory a dvouřadé kolejnicové uzávěry.
K oběma osadám existuje autentické video z roku 1949 - bylo pořízeno z bavorského území a zachycuje demoliční práce na české straně hranice. Nejprve je kratičký záběr na bavorský Hermannsreuth a záhy na český Hermannsreith, následuje záběr na hraniční mezník 35C s jednoduchou závorou na české straně hranice. Jádrem minutového sestřihu jsou však demoliční práce usedlostí české Hraničné s promenádou vojenských patrol na obou stranách hranice. Za českou Hraničnou, v lese, je viditelná dřevěná triangulační věž. Těmito věžemi, které v prvorepublikové době sloužily i jako rozhledny, se zeměměřicky zajišťovaly významné kóty u hranic i ve vnitrozemí po roce 1918. Video je na konci této stránky. Možná, že po jeho shlédnutí se vžijeme do pocitů těch, kteří… …při odsunu původních německých obyvatel se jich mnoho přesídlilo jen o několik desítek metrů od svých původních domovů, které tak měli ještě nějaký čas na očích. Pak ale sledovali ničení svých usedlostí během demoliční akce na podzim roku 1949 - část demolice je zachycena právě na videu. Podle očitých svědků likvidaci provádělo 130 vojáků v uniformách. Vojáci začali nejprve snášet na hromadu všechno co mohlo shořet, následovalo rozebrání zbytků domů a odvezení materiálu do vnitrozemí. Poslední fáze demolice, kdy byl v podstatě srovnán terén se zemí, byla provedena v roce 1951.
Pojďme si něco povědět o demoličních pracích v pohraničí v 50. letech. Archivní dokumenty praví toto. Následkem přesídlení obyvatel nejpozději na jaře roku 1952 zůstaly příhraniční obce, osady a samoty v zakázaném pásmu opuštěné a tím přestaly de facto existovat. Státní orgány byly nuceny začít řešit problém opuštěných nemovitostí, které rychle chátraly a měnily se v ruiny. Přítomnost opuštěných objektů navíc znesnadňovala službu Pohraniční stráži - sílila obava, aby objekty nesloužily jako úkryt osobám coby narušitelům státních hranic. Již v lednu 1952 bylo na meziministerské komisi navrženo, aby veškeré stavební objekty v zakázaném pásmu, pokud o ně neprojeví zájem Pohraniční stráž a armáda, byly zbourány a staveniště srovnána s povrchem. Návrh komise posvětilo dne 2. dubna 1952 předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Zvláštní režim se měl uplatnit u hřbitovů - samotná pohřebiště se nelikvidovala, hrobky a pomníky si mohli pozůstalí přenést, byla povolena exhumace nebožtíků a jejich převoz na jiný hřbitov. Vnitřní vybavení kostelů mělo být předáno příslušným farním úřadům - varhany, zvony a všechno bohoslužebné zařízení. Značným problémem demoličních akcí bylo nedodržení dohodnutých termínů - původně stanovený rok 1953 se protáhl do konce padesátých let, a to zejména kvůli vleklým majetkoprávním vypořádáním. Likvidované objekty byly navíc odstraňovány pomalu a řada bouraček (vykazovaných jako zlikvidovaných) nebyla ve skutečnosti zcela odstraněna. Samotný způsob demolice byl prováděn několika způsoby. Objekty byly zdarma nabídnuty socialistickým podnikům ke zbourání - vlastním nákladem a získaný stavební materiál k užití pro své účely. Dále byly bouračky přidělovány také soukromým zájemcům, kteří obdrželi stavební povolení a mohli také získaný stavební materiál upotřebit pro vlastní potřebu. V obou případech bylo podmínkou úplné odstranění objektů a úprava zbořeniště do úrovně okolního terénu. Ostatní objekty, o které neměl zájem podnik ani soukromý zájemce, byly zadány ke zbourání na náklady státu - a to buď brigádníkům nebo stavebním podnikům. Krom výše uvedené podmínky úplného odstranění a úpravy zbořeniště do úrovně okolního terénu, se musel upotřebitelný stavební materiál odevzdávat na příslušný místní národní výbor. Stavební podniky k provedení demoličních úkolů využívaly těžkou techniku. U bourání na státní náklady byla praxe taková, že především soukromníci využívali provádění demolic k získání stavebního materiálu pro vlastní potřebu a zbytek bouračky nechali stát. Na závěr spontánně můžeme konstatovat, že to, co důkladně nezlikvidoval pracující lid, dokonalo drsné klima u hranic a příroda.
Osada Hraničná na staré fotografii a v roce 1949 (obrázek 2 až 6 zdroj: Bundesarchiv)
Osada Hraničná na letecké mapě z roku 1948
Osada Hraničná v současnosti
Pavlův Studenec / Paulusbrunn
Obec Pavlův Studenec patřila k největším obcím v pohraničí Českého lesa, nacházela se 10 km západně od Tachova u hraničního přechodu Pavlův Studenec/Bärnau. Na počátku místo pozdějšího Pavlova Studence leželo na Zlaté cestě (která byla jednou z větví Norimberské stezky směřující z Prahy přes Plzeň do Norimberku) - významné obchodní stezce, která vedla přes Tachov a Pavlův Studenec do Bärnau. Už v roce 1503 pronajal majitel tachovského panství Jindřich z Gutštejna měšťanům z Bärnau lesní pozemky na české straně hranice v těch místech, kde později vznikla ves Pavlův Studenec. Pomístní název Paulsen Prunner se objevuje již v roce 1548 a označuje studánku, která patřila nějakému Pavlovi, snad měšťanovi z nedaleké německé obce Bärnau. Počátek vlastního osidlování se váže k roku 1681, kdy prvním postaveným objektem v Pavlově Studenci byla panská hájovna s lovčím. Postupně se ves osidlovala, zástavba však byla značně rozptýlena na poměrně velkém katastru a vzniklé osady spadaly postupně pod administrativu obce Pavlův Studenec - ta měla postupným rozšiřováním a zahušťováním pohraničního pásu největší zástavbu. Považme, že k obci Pavlův Studenec patřily osady (od severu k jihu) Hraničná, Větrov, Na Šancích, Pomezná, Francovy Domky, Přední Chalupy, Na Spálenci a mimo jiné Pavlova Huť. Mementem přítomnosti těchto osad jsou louky a pastviny (rozprostírající se od Hraničné po Pavlovu Huť), které obepínají lesy. Tímto se Pavlův Studenec stal největším katastrálním celkem v pohraničí Českého lesa.
Nejenom Pavlův Studenec, ale v podstatě všechny okolní vsi a samoty jsou spjaty se sklářským, železářským a dřevařským průmyslem. Vždyť rozsáhlé pohraniční hvozdy s bohatými zásobami palivového a stavebního dřeva se staly důležitým zdrojem surovin. Kolonizace pohraničních hvozdů je tak spjatá s budováním skláren a v menší míře i železných hutí a hamrů, brusíren a leštíren. Dále pak s usazováním tzv. lesních domkářů a dřevařstvím. Lesní domkáři se usazovali v pohraničních lesích. Živili se drobným zemědělstvím, domácí výrobou (zejména zpracováním perleti), ale zejména pak prací v lese jako dřevorubci a lesní řemeslníci. Jednou takovou vsí lesních domkářů byl právě Pavlův Studenec. Kromě lesních prací se ve druhé polovině 19. století rozšířila v Pavlově Studenci výroba perleťových knoflíků, postupně v česko-bavorském regionu vznikaly další knoflíkářské dílny a továrny. Němečtí obyvatelé Pavlova Studence pracovali i v bavorském Bärnau, kde se nyní nachází muzeum výroby knoflíků. Pole v okolí vesnice byla velmi chudá, považme i nadmořskou výšku čítající 700-800 metrů. V roce 1713 je v obci uváděno 17 usedlostí. V roce 1838 bylo v obci již 84 domů se 662 obyvateli. V roce 1921 bylo v Pavlově Studenci 218 usedlostí s 1411 obyvateli (z toho tři české národnosti). V obci bylo několik smíšených obchodů, živností a 7 hostinců, což dělalo z Pavlova Studence menší turistické letovisko. Dále zde byla pošta, škola, četnická stanice a celní úřad. V letech 1838-1839 byl ve vsi postaven kostel, od roku 1855 byla v Pavlově Studenci samostatná farnost.
Dne 24. dubna 1945 do obce dorazila americká armáda a ještě 1. května během bojů s ustupujícími Němci bylo zničeno několik usedlostí Pavlova Studence. Část německého obyvatelstva odešla ze svých domovů se svým majetkem přes hranici ještě před započetím organizovaného vysídlování. Zbylá část původního německého obyvatelstva byla shromážděna ve sběrném středisku v Tachově a odsunuta. Do opuštěné vesnice přišli noví obyvatelé z vnitrozemí a reemigranti především z Rumunska. Avšak dosídlovací politika byla špatná - noví obyvatelé, neznajíce drsný život v pohraničí ve vysokých nadmořských výškách, zde dlouho nevydrželi. Obec Pavlův Studenec a pás dalších osad se stal součástí hraničního pásma a všechny objekty byly zbourány. K úřednímu zániku obce došlo 1. července 1952 sloučením s obcí Obora. Ve skutečnosti se jednalo pouze o úřední záležitost, jelikož Pavlův Studenec ležící přímo u hranic již fyzicky neexistoval. Od roku 1951 zaujala v Pavlově Studenci sestavu rota Pohraniční stráže, a to v objektech osady, které se pro tuto potřebu adaptovaly - škola, fara, kostel a několik dalších přilehlých domků. Kostel sloužil jako skladiště a tělocvična. Využívána byla i celnice stojící přímo u hraničního přechodu, jelikož tato byla zbourána až v roce 1956. Kostel v roce 1959 vyhořel - zůstal bez střechy, zbytek věže byl upraven na pozorovatelnu. Tento stav zůstal až do roku 1976, kdy se rota Pohraniční stráže přestěhovala o kilometr zpět do vnitrozemí do nové budovy. O rok později byly objekty roty v bývalé obci zbořeny. Areál kasárenské budovy u silnice je opuštěný.
Centrum bývalé vsi Pavlův Studenec se rozprostírá u křižovatky silnice vedoucí ke hraničnímu přechodu s červeně značenou příhraniční cestou. U křižovatky stojí tzv. Böttgerův památník (na počest Josefa Böttgera, který se zasloužil o dokončení silnice Pavlův Studenec-Zahájí v roce 1893). Na území bývalé vsi jsou převážně louky, z nichž některé slouží i jako pastviny. Rozlehlost katastrálního území Pavlova Studence přetrvala do současnosti - pás hraničního území od Hraničné až po kótu Havran je rozdělen na tři katastrální území - Pavlův Studenec 1 až 3. Pietní místa Pavlova Studence jsou dvě. U křižovatky je to upravený hřbitov s křížem a restaurovanými náhrobky. Druhou připomínkou je kaplička s pamětním kamenem stojící na bavorské straně hranice mezi hraničními znaky 4/3 a 4/4.
Obec Pavlův Studenec na starých fotografiích (na obr. 7 a 8 kostel a fara, na obr. 9 celnice, na obr. 10 hostinec, na obr. 11 a 12 škola)
Obec Pavlův Studenec v roce 1956 a coby pohraniční rota v 70. letech (obrázek 3 zdroj: Jiří Boušek)
Obec Pavlův Studenec na letecké mapě z roku 1948
Obec Pavlův Studenec v současnosti
Pavlova Huť / Paulushütte
Osada Pavlova Huť ležela na horním toku Sklářského potoka. Původně zde byla sklářská huť, kterou v roce 1740 založili skláři Baltazar a Michael Fuchsové. Jméno sklárna převzala po obci Pavlův Studenec, ke které administrativně patřila. Největšího rozmachu sklárna dosáhla na přelomu 18. a 19. století. Disponovala i vlastní pilou. S využitím jedné pece a osmi sklářských pánví se vyráběly skleněné tabule, kotoučky do oken, lahve, pivní sklenice a sklíčka do hodinek. V roce 1810 byla sklárna uzavřena. Po tomto období začalo v lokalitě bývalé sklárny systematické usazování lesních domkářů. K roku 1838 je ve vsi uváděno 7 stavení s 51 obyvateli. V roce 1920 bylo v osadě již 12 domů s 88 obyvateli a v roce 1930 měla ves 14 usedlostí s 86 obyvateli. Po roce 1945 postihl ves stejný osud jako v nedalekém Pavlově Studenci - byli vysídleni původní obyvatelé, osada byla srovnána se zemí a území ovládla Pohraniční stráž. Bývalou Pavlovu Huť připomíná už jen turistická křižovatka, louky a hloučky lesního porostu ukrývající snad nějaké rozvaliny. V prostoru bývalé osady lze dohledat několik objektů, které byly součástí obrany československých západních hranic v době studené války - zejména železobetonový palebný kulometný objekt a objekt určený k ukrytí.
Osada Pavlova Huť na starých fotografiích
Osada Pavlova Huť na letecké mapě z roku 1948
Osada Pavlova Huť v současnosti
Skláře / Neuwindischgrätz
Osada Skláře se nacházela na severovýchodním úbočí kóty Havran u Celního potoka. Název osady, podobně jako ostatní v lesnaté lokalitě okolo Havranu, vypovídá o dávném sklářském průmyslu. Místo bývalé sklárny založil Jan Kašpar Lenk ve druhé polovině 18. století. Sklárna byla uvedena do provozu v roce 1793 a až do roku 1839 se tady vyrábělo tabulové sklo a zrcadla. V roce 1838 je v osadě Skláře uváděno 5 domů se 105 obyvateli. Na sklářský provoz navázal ten dřevařský, když tamní lesy skýtaly bohaté zásoby palivového a stavebního dřeva. Avšak v osadě Skláře je k roku 1930 uváděna pouze hájovna a obydlí pro dřevorubce s osmi stálými obyvateli. Osada administrativně patřila k obci Pavlův Studenec. Po 2. světové válce byly lesní domky zbourány. V místech již bývalé osady Skláře byla postavena stejnojmenná rota Pohraniční stráže. Sestávala ze dvou podlouhlých dřevěných tzv. UBA baráků a několika dalších objektů, později byly dřevěné baráky zbourány a nahrazeny zděnou stavbou. Rota Skláře zde působila do první poloviny 60. let. Po roce 1989 byl areál pohraniční roty zlikvidován a v současnosti na loučce mezi stromy nenajdeme nic z pozůstatků osídlení místa.
Osada Skláře na starých fotografiích
Osada Skláře na letecké mapě z roku 1947
Osada Skláře v současnosti
Zlatý Potok / Goldbach
Zaniklá osada Zlatý Potok se rozprostírá na turistické křižovatce Bývalý Zlatý Potok, kde se turistické značky rozbíhají do všech světových stran. Protéká zde potok, při něm se v pradávných dobách rýžovalo zlato - potok ale není zván Zlatý, nýbrž Celní. Osada vznikla v roce 1736 jako sklářská huť. Téměř okamžitě však byla zničena ozbrojenci ze sousedního bavorského Waldthurnu. Ti totiž považovali místní lesy za své a sklárna Goldbach byla nevítanou konkurencí jejich sklárny. Situace se opakovala ještě jednou o rok později - traduje se, že v roce 1737 na 300 ozbrojenců vytáhlo na Goldbach, aby ho celý vypálili. V roce 1739 došlo k příměří, když se obě sousední panství dohodla na průběhu zemských hranic. Roku 1743 byla huť sklářem Michaelem Fuchsem obnovena. Největšího rozmachu osada dosáhla v 1. polovině 18. století, kdy u sklárny stálo 19 domů se 261 obyvateli. Sklárna s 14 tavicími pecemi pracovala až do roku 1894 a zaměstnávala několik desítek lidí. Poté byla zbourána a lokalita se začala postupně vylidňovat - z osady čítající bezmála 300 obyvatel zbyla jen hájovna, hospoda a škola. V roce 1921 bylo v osadě 6 domů s 92 obyvateli. Administrativně patřila pod Pavlův Studenec. Místo se však stalo vyhledávaným turistickým letoviskem, které bylo oblíbené pro svou polohu a křížení turistických cest uprostřed krásné krajiny. Nejinak tomu je i nyní. Po roce 1989 vyrostly na Zlatém Potoce na kamenných základech zdemolovaných domů dvě nové chaty, z nichž jedna poskytuje v letním období občerstvení. Co ale zcela jistě připomíná původní osídlení, je poměrně dobře dochované kamenné přízemí se stropem jedné z budov.
Osada Zlatý Potok na starých fotografiích
Osada Zlatý Potok na letecké mapě z roku 1947
Osada Zlatý Potok v současnosti
Nová Knížecí Huť / Neu Fürstenhütte
Nová Knížecí Huť je další osadou, která vznikla na místě sklářské huti, a to na severním úbočí Huťského vrchu u Huťského potoka. Sklárna byla založena okolo roku 1738 rodem Lobkoviců, kteří toho času vlastnili panství Waldheim (Zahájí). V této době se v pamětech objevuje poprvé sousední Stará Knížecí Huť (částečně dochovaná osada, která je součástí obce Lesná). Ta byla okolo roku 1750 už zpustošená, protože v okolí se vytěžilo veškeré dříví. A tak se sklárna přesunula o kus dál a aby se odlišila od Staré, dostala název Nová Knížecí Huť. První zprávy o „nové knížecí sklářské huti“ se objevují v roce 1743. V místním provozu se vyrábělo zejména tabulové sklo a zrcadla. Sklářská ves měla 13 domů s 123 obyvateli. Do současnosti přetrval Huťský rybník, který zásoboval vodou sklářskou i přidruženou výrobu. Roku 1838 zaměstnávala sklárna 6 sklářů, 1 taviče, 1 stoupaře, 2 topiče a 2 nosiče dřeva. Sklárna zanikla okolo roku 1884. V provozu zůstala brusírna a leštírna, a to až do roku 1938. Kromě usedlostí ve vsi stával panský dům a krčma. K roku 1930 je zde evidováno 7 domů s 71 obyvateli. Všechny budovy kromě hájovny zanikly již před 2. světovou válkou. Huťský rybník je jedinou připomínkou zdejšího sklářského života ve vsi.
Osada Nová Knížecí Huť na letecké mapě z roku 1947
Osada Nová Knížecí Huť v současnosti
Stoupa / Alt Pocher
Osada Stoupa ležela něco přes kilometr západně od dosud existující Staré Knížecí Huti. Ves pojmenovaná původně jako Starý Pochr vznikla ve druhé polovině 18. století v souvislosti se sklářstvím, ostatně jako další osady v okolí. Avšak kolem roku 1710 je zde zmiňována vybudovaná dřevěná stoupa na drcení křemene pro Starou Knížecí Huť a další sklárny v okolí (ostatně stoupa dala osadě poválečný název). V roce 1930 měl Starý Pochr 29 usedlostí se 173 obyvateli. Byla zde vyhlášená restaurace. Stoupa administrativně patřila k osadě Česká Ves, která rovněž zanikla.
Osada Stoupa na starých fotografiích
Osada Stoupa na letecké mapě z roku 1947
Osada Stoupa v současnosti
Česká Ves / Böhmischdorf
Vesnice se rozprostírala u Celního potoka mezi osadami Stoupa a České Nové Domky. První zmínka o sklářské osadě Česká Ves je datována k roku 1625. Jméno vsi vystihovalo pouze její polohu na území Českého království, obyvatelstvo bylo vždy německé. K roku 1930 je zde uváděno 24 domů se 125 obyvateli. Bylo zde 9 zemědělských objektů, hostinec, obchod s potravinami a řezník. V roce 1873 byla v obci založena škola. V současnosti je na místě zaniklé vsi pastvina, kterou protéká Celní potok a jeho přítoky. U znatelné původní cesty ze Stoupy k Českým Novým Domkům je několik stromových seskupení - a právě ta sem byla vysázena namísto zbořených usedlostí.
Obec Česká Ves na starých fotografiích (na obr. 4 škola)
Obec Česká Ves na letecké mapě z roku 1947
Obec Česká Ves v současnosti
České Nové Domky / Böhmisch Neuhäusl
Zaniklá osada České Nové Domky a existující protilehlá bavorská osada Neudorf je typickou ukázkou starých časů, kdy zástavby na obou stranách hranice splývaly a lidé si byli tak blízcí, že v podstatě žádná hranice jim nebyla na překážku. To vše změnila železná opona a vytyčené hraniční pásmo. Hraniční kameny zde lemují společnou hraniční cestu - z jedné strany mezníky hledí k bavorským plotům, zahradám a usedlostem, z druhé strany pozorují louky a pastviny s osamocenými stromky. Snad bludný mísový balvan na státní hranici, na jehož vrchol je posazen hraniční mezník č. 19, by se mohl rozpovídat co se dobrých i zlých časů týče. Ale nepromluví. Nechme tedy promluvit paměti. Na mapách je nejprve zaznamenán Neuhäusel, a to v letech 1764-1768. V pramenech se pak v roce 1780 objevuje Neuhäuseln. K roku 1838 je na mapě napočítáno již 14 usedlostí. V roce 1929 je v Českých Nových Domcích uváděno 26 domů se 248 německými obyvateli. Ve vsi stál koloniál a velký hostinec. Osada administrativně patřila k obci Česká Ves. Poválečný odsun původního německého obyvatelstva znamenal krátkodobou reemigraci. Na začátku 50. let byla osada České Nové Domky srovnána se zemí - obyvatelé protilehlého Neudorfu byly svědky zničení vesnice buldozery.
Osada České Nové Domky na starých fotografiích
Osada České Nové Domky na letecké mapě z roku 1947
Osada České Nové Domky v současnosti
Zahájí / Waldheim
Zaniklá ves a panské sídlo Waldheim se rozkládalo od hraničního přechodu Přední Zahájí/Waldheim podél Zahájského potoka. Obec se dělila na Přední Zahájí (v místech přechodu) a Zadní Zahájí (v místech rybníka). Přední Zahájí se rozrostlo až za hranici na bavorskou stranu - tato stavení napočítáme na prstech rukou. Zakladatelem vsi byl sklářský podnikatel Pavel Schürer, který zakoupil v roce 1607 kus lesa a postavil sklárnu, pivovar, krčmu, zámek a obytné domy. Ves zakladatel nazval po šlechtickém predikátu své rodiny - Waldheim. Přední Zahájí je připomínáno dříve než-li Zadní Zahájí. V roce 1654 měl Přední Waldheim 6 usedlostí. Zakladatel sídla Schürer se ve Waldheimu, pro majetkové spory se sousedním rodem falckých Wirsbergů, dlouho nezdržel a již roku 1617 majetek prodal. Statek pak vystřídal řadu majitelů. V roce 1666 ho koupil panský rod Lobkoviců, který vlastnil rozsáhlý majetek v sousedním Bavorsku. Lobkovicové panství značně zvelebili, založili nedaleké sklárny Stará a Nová Knížecí Huť. Dalšími pány ve Waldheimu jsou na dlouhá léta Malovcové (1813-1884), i ti se věnují především rozvoji sklářství. V letech 1884-1938 jsou zdejší sklárny postupně majetkem několika židovských sklářských firem. V roce 1930 žilo v Předním Zahájí ve 32 domech 165 obyvatel a v Zadním Zahájí bylo 21 domů se 139 obyvateli. V Předním Waldheimu stála přímo na zemské hranici hospoda. O jejím kuriózním umístění psali již staří topografové. V roce 1665 vedla hranice až k hostinci, kde probíhala stájí a poté se trochu odchýlila, aby se vyhnula jizbě. V roce 1836 dle ústního podání stával hraniční kámen již přímo uprostřed kuchyně, která sloužila i jako výčep. Vlevo od kamene se prý čepovalo bavorské pivo, vpravo pivo české. Polovice hospody tedy byla rozdělena hranicí. Usedlost s hostincem byla označena čp. 11. V roce 1803 měla objekt ve vlastnictví rodina Steidlova. Na historické mapě z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas je hospoda přímo na hranici zobrazena. Ještě zajímavější je zobrazení lokality na mapě Stabilního katastru z roku 1838. Z mapy jsou patrné dvě hraniční linie. Před rozhraničovacími pracemi a následným přijetím hraniční smlouvy v roce 1862 hranice vedla přímkou a protínala hospodu. Po tomto období (v mapě je vyznačena oprava k roku 1849) hranice nově sleduje přirozený hraniční vodní tok a hospodě se tak vyhýbá. Hostinec tak zůstal v Čechách a ztratil svou výjimečnost. Waldheim byl hojně využívaným hraničním přechodem a celním místem - vedla tudy cesta z Tachova přes Lesnou do Bavorska do Waldthurnu. Nejstarší zmínky o celnici se vztahují k roku 1776. V roce 1829 se na zdejším celním úřadě v rodině finančního úředníka narodil český herec a umělec František Karel Kolár.
Zámeček, který vybudoval sklářský podnikatel Pavel Schürer, byl údajně zničen během třicetileté války. Lobkovicové záhy nechali vystavět nový zámek, který však v roce 1836 vyhořel. O dva roky později je zde připomínána už jen interesantní zřícenina. Další majitelé statku Waldheim Malovcové vybudovali v letech 1827-1829 v místech bývalého Schürerova zámku nové panské sídlo, které roku 1843 doplnili o nedalekou rodinnou hrobku. Hrobka byla později zrušena a ostatky zemřelých Malovců uloženy na hřbitově v nedaleké Jedlině. Zřícenina zámku Lobkoviců a panské sídlo Malovců zaniklo ještě před 2. světovou válkou. Z obou panských sídel, která byla vystavěna v lesíku na návrší, se zachovaly viditelné zbytky. Dne 26. dubna 1945 vstoupili po waldheimské silnici do Čech Američané. Ve Waldheimu se nacházelo několik kulometných hnízd, které bránila německá pěchota. Vesnice byla nejprve ostřelována přes hranici z návrší u Brünstu. Němci se vzdali, když začaly hořet první waldheimské domy. Co se dělo v poválečných letech je již obehranou notou. Dobové fotografie nám deklarují zničení Předního Zahájí k roku 1955. Na snímcích je zachycen pásový bagr srovnávajíce torza zničených domů se zemí. Je zde patrný i hraniční mezník č. 20C. Domy byly předtím zapáleny a zbořeny. Za memento zničeného Zahájí lze považovat cestu od hraničního přechodu k rybníčku s hloučky stromů, kde se nacházely usedlosti. Tu a tam se země otvírá do starých sklepeních domů.
Obec Zahájí na starých fotografiích a v roce 1955 (na obr. 4 zámek)
Hospoda na hranici v Zahájí na mapě z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas a na mapě Stabilního katastru z roku 1838
Obec Zahájí na letecké mapě z roku 1947
Obec Zahájí v současnosti
Jedlina / Neu Losimthal
Obec Jedlina se rozkládala v lučinatém údolí a skládala se z hlavní zástavby a několika izolovaných částí a samot. Centrum zástavby bylo soustředěno k nynější křižovatce cest ze Staré Knížecí Hutě, Zahájí a Hraniček u Spáleného potoka. Dějiny Nového Losimtalu začínají v roce 1626, kdy 8 poddaných žádá tachovskou vrchnost o povolení založit na dominikálních pozemcích nedaleko Waldheimu novou osadu. Ves byla nazvána jako Neu Donhausen, její rozvoj však zmařila třicetiletá válka (1618-1648). V roce 1636 byla zpustlá ves osídlena novými osadníky. V této době zde vzniká vrchnostenská sklárna. V souvislosti s válečnými událostmi je však v roce 1648 zdejší sklářská huť uváděna jako pustá. Klidnější rozvoj lokality nastává od 60. let 17. století, v tomto období je ves poprvé nazývána jako Neu Losimthal. Stalo se tak na paměť nového majitele panství Johanna Antona Losyho z Losimthalu, který získal tachovské panství v roce 1664. V roce 1699 se objevuje zmínka, že zdejší sklářská huť je vyhořelá. V roce 1787 byla v Jedlině založena farnost. První bohoslužby se konaly ve stodole jednoho z domů. Od roku 1816 se v Jedlině začal stavět kostel sv. Anny, přičemž výstavba probíhala téměř 40 let - věž ke kostelu byla přistavěna v letech 1854-1855. Hřbitov v Jedlině byl založen už v roce 1787 společně s farou. Na hřbitově byly v roce 1943 pohřbeny ostatky členů významného českého šlechtického rodu Malovců, kteří vlastnili blízký statek Waldheim. V roce 1823 se postavila škola. Školní obvod byl poměrně rozsáhlý - spadaly do něj všechny sklářské osady a samoty v okolí. Nárůst školou povinných dětí znamenal v roce 1883 rozšíření ústavu na trojtřídku. Prostory však nepostačovaly a kromě školy se učilo ve dvou dalších obecních budovách. V roce 1889 sem docházelo 237 dětí, byla otevřena čtvrtá třída. Roku 1893 se postavila nová školní budova. Mezi pozoruhodné stavby obce náležela Güntnerova nemocnice, vybudovaná v období let 1897-1898. Paradoxní na tom je, že se jednalo s největší pravděpodobností o jediný špitál na linii sídel u hranic, které zanikly v souvislosti s vybudováním železné opony. Prostředky na výstavbu a provoz nemocnice daroval rodné obci Dr. Wenzel Güntner. Od roku 1921 byl ústav využíván jako chorobinec. Mezi světovými válkami v obci dále stávala továrna na dřevěné výrobky, několik obchodů s potravinami a pekárnou, čtyři hospody, řezník, pošta a četnická stanice. Obyvatelé se živili jednak sklářským a dřevařským průmyslem a jednak zemědělstvím. V roce 1921 bylo v obci 90 domů, ve kterých žilo 602 obyvatel (z toho 588 německé národnosti).
Po 2. světové válce bylo původní obyvatelstvo vysídleno a ves zbořena. V letech 1951-1966 v již bývalé obci Jedlina působila stejnojmenná rota Pohraniční stráže. Sídlila v bývalé nemocnici. Věž kostela sloužila jako pozorovatelna. Po zrušení pohraniční roty byla zbořena zbylá zástavba. Zaniklou ves Jedlina nyní připomíná hřbitov, který byl na začátku 90. let opraven - bylo provedeno celkové vyčištění, postaveny původní kamenné náhrobky a vztyčen velký dřevěný kříž. Dále u cesty stojí opravený památník obětem 1. světové války. Ostatní memento se opakuje - zarůstající ruiny domů.
Obec Jedlina na starých fotografiích (na obr. 6 kostel, na obr. 7 nemocnice, na obr. 8 pohraniční rota v roce 1961, obrázek 8 zdroj: Jan Špirka)
Obec Jedlina na letecké mapě z roku 1947
Obec Jedlina v současnosti
Hraničky / Reichenthal
Obec Hraničky ležela v údolí Hraničního potoka 4 km severozápadně od Rozvadova. Ves vznikla v roce 1716 jako sklářská osada. V roce 1730 zahájila v údolí provoz vrchnostenská železárna s několika hamry. V roce 1732 bylo sídlo přejmenováno na Reichenthal, což v překladu značí Bohaté údolí. Severozápadní část místa se nazývala Ober Reichenthal, později přejmenována na samostatnou osadu Nová Huť. Železo se zde zpracovávalo až do roku 1866. V roce 1838 jsou v Hraničkách zmiňovány hamry na tyče, kovové pruty, plech a cín. Po roce 1867 byly hamry ležící při Hraničním potoce přestavěny na leštírny a brusírny skla. Sklářský průmysl živil obec až do roku 1938. V roce 1838 žilo v osadě ve 30 domech 522 obyvatel, v roce 1930 zde bylo již 53 domů a 334 obyvatel. U břehu Mlýnského rybníka stávala od roku 1856 kaple zasvěcená Nanebevstoupení Páně. Od 2. poloviny 18. století v obci stála škola, výrazně přestavěna byla v roce 1897. V roce 1927 je zde zmíněna česká menšinová škola. V obci byly dále tři hostince, řeznictví a pekařství, panský dvůr a šindelna.
Zlom v poklidném životě příhraničních osad přišel nejprve po skončení 2. světové války. Německé obyvatelstvo bylo z příhraničního prostoru obnoveného Československa odsunuto. Nové obyvatelstvo tvořili čeští a slovenští navrátilci a starousedlíci, ale též přistěhovalci této a další-východní národnosti. Zásadní ránu přinesly až události po únoru 1948 a vznik železné opony a s tím související zřízení hraničních pásem. Jelikož se zakázané a hraniční pásmo s několikakilometrovou hloubkou od státní hranice mělo stát pro civilistu neprostupnou oblastí a mnohé domky osad by mohly sloužit jako dočasné úkryty agentů a přeběhlíků z východu na západ a naopak, byly téměř všechny obce, osady a samoty smeteny z povrchu zemského. Osadu Hraničky demolice neminula, byla provedena okolo roku 1950. Území zabrala Pohraniční stráž a upravila si dva domky již bývalé osady pro svoje účely – společně s vybudovaným hlavním barákem tak vznikla pohraniční rota Hraničky. Až v 80. letech vojáci přešli do nové roty v nedalekých Nových Domcích. Do současnosti v Hraničkách přežil zrekonstruovaný pomník obětem 1. světové války. Dále zde najdeme typické pozůstatky ve formě základů kamenných zdí domů a sklepů, náhony mlýnů, zarůstající cestičky. Pietní místo osady je symbolizováno dřevěným křížem pod lípami, který nechali zhotovit původní obyvatelé vsi. V místech zaniklých osad se pravidelně konají setkání původních obyvatel, jejich rodinných příslušníků a přátel. Sjíždějí se sem nejen z Bavorska, ale i velmi vzdálených koutů Evropy. Hraničky nejsou výjimkou.
Obec Hraničky na starých fotografiích (na obr. 4 škola, na obr. 5 a 6 pohraniční rota v 50. letech, obrázek 5 a 6 zdroj: Pavel Gažák)
Obec Hraničky na letecké mapě z roku 1947
Obec Hraničky v současnosti
Střeble / Ströbl
V místě hraničního přechodu Rozvadov/Waidhaus stávala osada Střeble. Centrum zástavby se nacházelo mezi Hraničním potokem a Střebelským rybníkem, tedy mezi oběma hraničními přechody (silničním i dálničním). První zmínka k místu se datuje do roku 1387, kdy na potoce Rehling (nyní Hraniční potok) stával hamr k provozu železné huti. V roce 1461 je tento hamr pojmenován jako Strebel. V roce 1566 nejspíš hamr zanikl, protože místo je uváděno jako pusté. V roce 1577 obnovil Střebli Kaspar Mayer. Rodák z nedalekého Waidhausu vystavěl na střebelském pozemku nový dvůr - zemědělská stavení, starý hamr byl obnoven a později přestavěn na sklárnu. Střebelský dvůr během 16. až 18. století často měnil majitele. Například v letech 1652-1724 je majitelem rod Kramerů, který dal za vznik střebelským papírnám. Období největšího rozkvětu zažil střebelský statek za sklářského podnikatele Františka Kohlera, který jej v roce 1773 koupil. Za Kohlerů byly ve Střebli vystavěny nejstarší brusírny skla v širém kraji, zřízen hamr na cínové fólie k potahování zrcadel, obnoven provoz papírny a zprovozněny další drobné průmyslové podniky. Jeho výrobky, především okenní čočky a zrcadla, se vyvážely do Německa, Holandska i Uher. Dále zde rod Kohlerů nechal vystavět zámeček (vyhořel v roce 1923). Dvoupatrová budova zámku byla spojena s kaplí. K zámku přiléhal park. V roce 1830 stálo v osadě 13 domů a žilo zde 153 obyvatel. Byla zde dále kovárna (později přestavěna na školu), pivovar, hostinec a chudobinec. Pozdější majitelé statku se již živili pouze zemědělstvím, které bylo prodělečné. V důsledku toho na počátku 20. století byl statek rozprodán malým soukromým zemědělcům. Po tomto prodeji došlo v osadě Střeble k nárůstu obyvatel. Změnami prošla zástavba, kterou zpočátku tvořily hospodářské a technické stavby - tyto byly později přestavěny na obytné zemědělské domy. Novodobí obyvatelé osady zde žili až do konce 2. světové války, po němž byli při odsunu deportováni do Německa. V roce 1938 měla Střeble 19 domů a 133 obyvatel. U hraničního přechodu se nacházely dva objekty patřící taktéž k osadě Střeble. Prvním z nich byl hostinec „Hotel zur Landesgrenze“, jenž byl uveden do provozu v roce 1924. Druhým objektem byl celní úřad postavený v roce 1936. Zatímco hotel byl v 60. letech minulého století zbořen, celní úřad plnil svůj účel během socialismu a nyní je v něm umístěno Muzeum železné opony. Celnice se stala jedinou stavbou Střeble dochovanou do nynější doby. V současnosti najde návštěvník na místě původní zástavby osady lesík s mokřinami a zbytky náhonů. Ze západu lesík klesá ke Hraničnímu potoku, na východě se otevírají pohledy na dálnici (která ústí ke hraničnímu přechodu) a rozsáhlý areál pro kamiony. V lese lze nalézt i dva artefakty z doby železné opony. Tím prvním je pomník pohraničníka Pavla Juhase, který byl v roce 1955 zavražděn svým kolegou Janem Fojtíkem. Ten záhy zběhl přes Hraniční potok do Bavorska. Druhým artefaktem je zemní pozorovatelna coby součást tzv. objektů utajené obrany železné opony. V místech hraničních kamenů 3D a 4C stával mostek - na protilehlém břehu se nacházelo (a dodnes nachází) několik stavení malé bavorské osady Oberströbl (Horní Střeble).
Osada Střeble na starých fotografiích (na obr. 4 celnice a hotel)
Osada Střeble na mapě Stabilního katastru z roku 1838
Osada Střeble na letecké mapě z roku 1947
Osada Střeble v současnosti
VIDEO K TÉMATU: osada Hraničná (český Hermannsreith a bavorský Hermannsreuth) v roce 1949 (zdroj: Bundesarchiv)