Vybraná zaniklá sídla Bělska a Poběžovicka
V rámci rozboru Bělska a Poběžovicka jsou zpracována následující sídla: Železná Huť/Eisendorfhütte, Frančina Huť/Franzelhütte, Pleš/Plöss, Rabov/Rappauf, Václav/Wenzelsdorf, Bernstein/Bernštejn, Švarcava/Schwarzach, Dianin Dvůr/Dianahof, Dolní Huť/Unter Hütten, Horní Huť/Ober Hütten, Hraničná/Paadorf, Úpor/Anger a Lučina/Grafenried.
Železná Huť / Eisendorfhütte
Železná nebo též Eisendorfská Huť se rozprostírala 2 km jižně od osady Železná (ke které patřila), na horním toku Železného potoka. Byla nejstarší sklářskou hutí panství Újezd Svatého Kříže - zmiňována je už v roce 1591. V roce 1717 je uváděna výroba 599 truhel obyčejných okenních čoček, 4 600 kusů průhledných čoček a 5 323 pivních sklenic, to vše osmi skláři. V roce 1743 se nájemcem sklářské hutě stal Eliáš Zahn. O zdejších sklářích se píše jen to nejlepší - byli skutečnými mistry. Svatokřížský zámek zásobovali luxusním zbožím v podobě svícnů, lustrů, vinnými sklenicemi s karafami aj. Po roce 1800 se tady vyrábělo tabulové sklo, duté sklo a okenní čočky. V roce 1839 je sklárna popisována jako opuštěná, kolem které stojí 14 chalup s 69 osadníky. Sklárna na Železné Huti byla naposledy obnovena v roce 1871, kdy ji měl v nájmu František Schrenk. Na přelomu 19. a 20. století byly zdejší lesy už vytěžené a tak provoz byl definitivně zastaven pro nedostatek dřeva. Osadníci se přesunuli o kus dál - sklářské domky rozebrali a znovu postavili v nedaleké Železné. Po zániku sklářské huti tady majitelé svatokřížského panství vystavěli zemědělské objekty. V roce 1930 je v Eisendorfské Huti uváděno pouhých 6 domků a 42 obyvatel německé národnosti. Po spuštění železné opony zde zaujala sestavu rota Pohraniční stráže. V roce 1964 byla pohraniční jednotka v rámci reorganizace zrušena a areál začal sloužit jako pionýrský a tréninkový tábor Rudé hvězdy Praha. Provozovatelem tábora bylo Ministerstvo vnitra, a to až do začátku milénia. Bylo to neobyčejné, když vezmeme v úvahu odlehlost místa, blízkost státní hranice a drátěného zátarasu. Pamětníci vypovídají, že okolo tábora stály bílé kolíky a překročení této linie znamenalo odjezd domů. I v současnosti je areál využíván jako rekreační středisko pro děti. Pietním místem osady je kaplička.
Osada Železná Huť na staré fotografii a coby sportovní tábor (obrázek 2 až 5 zdroj: Ctibor Prestr)
Osada Železná Huť na letecké mapě z roku 1947
Osada Železná Huť v současnosti
Frančina Huť / Franzelhütte
Frančina Huť se rozprostírala 3 km jižně od osady Železná (ke které patřila), na horním toku Železného potoka. Sklářská huť, původně zvaná jako Zahnhütte, zde byla založena v roce 1741 Eliášem Zahnem. Na konci 18. století došlo ke změně názvu vsi, a to podle majitelky panství Františky Cukrové z Tamfeldu. Huť vyhasíná a zaniká v roce 1797. Na rozdíl od nedaleké Železné Huti, tady obyvatelstvo žije dále. V roce 1911 je zde uváděno 19 domů se 164 obyvateli. Byla tady pobočka školy ze Železné a trafika. K roku 1930 měla Frančina Huť 23 domů se 157 obyvateli. Od počátku 20. století se ves stala oblíbeným výletním místem rekreantů z nedaleké Železné.
Osada Frančina Huť na starých fotografiích
Osada Frančina Huť na letecké mapě z roku 1947
Osada Frančina Huť v současnosti
Pleš / Plöss
Obec Pleš byla jedním z největších a nejvýše položených sídel u hranic v prostoru Českého lesa. Rozkládala se na odlesněné náhorní plošině v nadmořské výšce okolo 760 metrů na svazích kóty Pleš při prameništi Plešského potoka. První doložená písemná zmínka o vsi Plösz na místě bývalé sklárny ze 16. století se vyskytuje v Berní rule v roce 1654 - byli zde uváděni 4 sedláci, 11 chalupníků, 2 zahradníci a dalších 13 chalup bylo údajně pustých. Němečtí badatelé první zmínky o Pleši vztahují už k roku 1606. Mimo to je Pleš s nedalekým mlýnem zakreslena v mapě z roku 1629. Pleš, coby vesnice vzniklá v 1. polovině 17. století, byla nejprve součástí panství Újezd Svatého Kříže, které patřilo nejprve Lamingenům, od roku 1678 Zdeňku Kaplířovi ze Sulevic, po celé 18. století Zuckerům z Tamfeldu, až nakonec přešlo do rodu Koců z Dobrše. V roce 1757 je v Pleši uváděno 31 hospodářů a 2 sklenáři, v provozu dva mlýny a pila. K roku 1839 je ve vsi uváděno 54 domů a 483 obyvatel se školou a kostelem. V roce 1850 se Pleš stala samostatnou obcí a připadla do politického okresu Horšovský Týn a soudního okresu Hostouň. K obci patřily další kdysi sklářské osady Štráská Huť, Václav a Rabov. Samotná Pleš byla zastavěna kolem cesty, která měla severojižní směr. Chalupy měly štíty orientované k cestě, podle níž byly stavěny - tak vznikla podélná náves o délce 600 metrů. Pleší protékal potok, který napájel malý rybník v centrální části návsi. Nad vsí byl vystavěn roku 1684 kamenný kostel svatého Jana Křtitele a kolem kostela byl zřízen hřbitov. Kostel byl několikrát rekonstruován. Po roce 1838 vzniklo téměř 50 chalup na terasovitě upraveném svahu pod kostelem. Je nezvyklé, aby obec měla dva kostely, nicméně na Pleši v roce 1906 se tak stalo. Na místě návesní dřevěné kaple Panny Marie Pomocné byl postaven pseudogotický kostel Panny Marie, po jehož stranách měly svá místa škola a fara. Z kamenného kostelíku svatého Jana Křtitele se stal hřbitovní svatostánek. K významnějším budovám ve vsi patřil hostinec Michala Flora, přestavěný na restauraci hotelového typu zvanou Gasthof Flor. Dále byly v obci Pleš dvě hájovny, dva mlýny poháněné Plešským potokem (Plössermühle a přímo u hranice Zankmühle) a oddělení Finanční stráže. Roku 1930 stálo v Pleši 105 domů s 726 obyvateli (z toho 707 německé národnosti a 8 československé národnosti). K roku 1939 je v Pleši uváděno již 124 domů s 1167 obyvateli. Z těchto údajů, tak jako jinde v pohraničí, je patrné přelidnění domků - tenkrát žila v jedné chalupě rodina mající i deset dětí, k tomu musíme připočítat i vejminkáře.
Po 2. světové válce byla ves Pleš vysídlena původním německým obyvatelstvem a nakrátko dosídlena Čechoslováky a cizinci z východu. Toto období je spjaté s pašerákem a převaděčem Josefem Zíkou, který byl na Pleši hajným. Při přechodech využíval znalost terénu v hraničním plešském polesí a své styky s místními lesníky a hajnými. Osudný se mu stal březen roku 1951, kdy byl pohraničníky zastřelen. Z bývalého výstavního hostince Gasthof Flor se od roku 1951 stala rota Pohraniční stráže. Začátkem osmdesátých let se pohraničníci přestěhovali blíže ke hranicím, a to do katastru bývalé osady Václav. Z původní zástavby přežila jen hájovna, která prodělala rekonstrukci a v současnosti je z ní malý penzion Pleš poskytující občerstvení i ubytování pro osoby vyhledávající klid pohraničí. Majitel penzionu vybudoval na místě kostela Panny Marie kapličku zasvěcenou stejné osobě. Kaple byla v roce 2016 vysvěcena. Pietně je upraven i starší kostel svatého Jana Křtitele - je zrestaurována jeho loď a na oltáři je vztyčen kříž. Upraven je i hřbitov s původními náhrobky. Je zde pohřben pašerák Josef Zíka. Důkaz, že se komunistický režim neštítil ničeho, nalezneme na hřbitově. Jsou tady dohledatelné dva objekty tzv. utajené obrany železné opony, a to železobetonový palebný kulometný objekt a objekt určený k ukrytí. Turistický ukazatel na bývalé Pleši je pojmenován symbolicky jako Pleš-náměstí přírody. Náměstíčko je utvořeno mezi shluky a řádky košatých stromů, mezi nimiž nalezneme rozvaliny usedlostí. Okolí je využíváno pro pastvu a zemědělství. Vyrostlo tady několik rekreačních domků. Zejména v letních měsících je na Pleši živo. Z obou stran hranice sem chodí lidé a přijíždějí auta. Jsou mezi nimi prostí turisté, ale i spousta lidí, kteří tohle místo znali více.
Obec Pleš na starých fotografiích (na obr. 3 stanice Finanční stráže, na obr. 4 hostinec, na obr. 5 hájenka, na obr. 6 starý kostel, na obr. 7 nový kostel)
Mlýn Zankmühle na staré fotografii a na polním náčrtku z roku 1937 pořízeného při rozhraničování československo-německé státní hranice
Obec Pleš v roce 1938, v 50. letech a coby pohraniční rota (obrázek 4 zdroj: Miroslav Lemfeld)
Obec Pleš na letecké mapě z roku 1947
Obec Pleš v současnosti
Rabov / Rappauf
Malá osada Rabov se nacházela u cesty mezi obcí Pleš a osadou Václav. Administrativně patřila k Pleši. V lokalitě Rabova je v roce 1718 zmiňována Plešská sklárna s výrobou tabulového skla, okenních čoček, páteříků a knoflíků. V roce 1747 tato sklárna zaniká a podobně jako v lokalitách ostatních hutí v okolí, namísto sklářského průmyslu nastupuje ten dřevařský a v menší míře zemědělství. V roce 1838 je v Rabově uváděno pět dřevěných chalup. Před 2. světovou válkou měla víska 16 usedlostí. V současnosti bývalý Rabov pokrývá pastvina a hlouček stromů.
Osada Rabov na starých fotografiích
Osada Rabov na letecké mapě z roku 1947
Osada Rabov v současnosti
Václav / Wenzelsdorf
Osada Václav ležela mezi kótami (Velký) Zvon a Malý Zvon, 2 km jihovýchodně od obce Pleš, ke které administrativně patřila. První zmínka o lokalitě se váže k roku 1763. Stál tady objekt pro ustájení dobytka a později malý hospodářský dvůr svatokřížského panství. Po rozprodání dvora i okolních pozemků zde vznikla osada, která dostala jméno po svém zakladateli a majiteli panství Václavu Kocovi z Dobrše. V roce 1839 měla osada 28 domů s 321 obyvateli. V roce 1913 měla osada Václav i s místní částí Rabov 61 domů a žilo zde 453 obyvatel. Obě vísky v místech zaniklého Václava připomíná pietní pomníček s křížem. Lokalitu bývalé vsi poznamenala existence vojenského areálu, který tu doposud zchátralý stojí. Nejprve tady stály od 50. let dřevěné baráky pohraniční roty. Rota Václav se sice v roce 1962 zrušila, ale vojenský areál se dále rozrůstal o další stavby - postupně tady bydleli vojáci-průzkumáci ze Zvonu, hláskaři ze stejného stanoviště a na začátku 80. let se sem přestěhovali pohraničníci z plešského hostince Gasthof Flor. Sestavu tady zaujala tzv. nová rota Pleš.
Osada Václav na staré fotografii a vojenský areál v 80. letech
Osada Václav na letecké mapě z roku 1947
Osada Václav v současnosti
Bernstein / Bernštejn
Ves Bernstein ležela mezi zaniklou Švarcavou a obcí Rybník, kilometr vzdušnou čarou od státní hranice. Podle legendy se místo kdysi jmenovalo „am Stein“, avšak když zde jakýsi hrabě skolil medvěda, bylo přejmenováno na Bärnstein. Blíže pravdě bude, že v 18. a 19. století se vrchu nad vískou říkalo Bärnstein (Medvědí kámen). Osada toto jméno následně převzala. Později byl vrch nazýván jako Velká skála. Zdejší vrchnostenský dvůr s hájovnou, který vsi předcházel, zde vznikl kolem roku 1670. V roce 1789 je tady uváděno 9 domů. V roce 1930 ve vsi stálo 17 domů s 97 obyvateli. Osada patřila administrativně k obci Rybník. Po 2. světové válce byla ves kompletně zbourána, avšak do současnosti lokalita Bernsteinu žije. V tamním areálu bývalé pohraniční roty Bernstein, který byl zrekonstruován, je provozována výchovně léčebná jednotka Medvědí kámen. Její cílovou skupinou jsou chlapci z výchovných ústavů z celé České republiky s nařízenou ústavní výchovou, kteří jsou závislými uživateli drog nebo mají poruchy chování (včetně trestné činnosti). Při toulkách v pohraničí sem tam můžeme narazit na areál mající za cíl vrátit problémové lidi zpátky do společnosti. Popřejme tedy klientům všech těchto ústavů pěkný a klidný pobyt uprostřed panenské přírody v pohraničí a šťastný návrat domů. V severní části jednotky Medvědí kámen, v lese, jsou ukryty rozvaliny usedlostí osady Bernstein.
Osada Bernstein na staré fotografii a coby pohraniční rota
Osada Bernstein na letecké mapě z roku 1947
Osada Bernstein v současnosti
Švarcava / Schwarzach
Obec Švarcava se rozkládala v mělkém údolí při hraničním Zlatém potoku (v současnosti Černice). V Bavorsku je potok pojmenovaný jako Schwarzbach (Černý potok) a odtud patrně je odvozen název vesnice. Ves stavebně navazovala na bavorskou obec Schwarzach, která doposud stojí za potokem. Pro odlišení byla česká Švarcava zvána i jako Böhmisch Schwarzach. Osídlení české Švarcavy vzniklo v roce 1626, kdy je tady označena česká celnice vybírající mýto. V roce 1644 je doložen zájezdní hostinec, který sloužil i jako mýtnice. V roce 1757 žilo ve Švarcavě 31 obyvatel. V roce 1839 tady stálo 15 domů se 134 obyvateli. V roce 1899 došlo k rozsáhlému požáru, kdy během několika hodin celá ves vyhořela. Po požáru byla znovu vystavěna - místo dřevěných domů byly postaveny usedlosti kamenné, nad vsí stávala hájovna. V roce 1904 byl ve Švarcavě otevřen poštovní úřad. V roce 1930 tady stálo 19 domů se 47 obyvateli německé národnosti a 19 obyvateli české národnosti. Celnice a stanice Finanční stráže stála od roku 1825 hned u hraničního mostku spojující obě Švarcavy. Toho využily ozbrojené jednotky Freikorpsu a dne 28. září 1938 obsadily stanici. Družstvo Stráže obrany státu sice útok odrazilo, ale němečtí fanatici s sebou za hranice odvlekli zraněného finance Josefa Oczka, kterého posléze ubili. Ostatky ubitého finance pak druhý den převezl z Německa do vlasti německý farář ze Švarcavy. Na paměť této události byl postaven pomníček, který je ukryt v lese nedaleko hraničního přechodu. Po 2. světové válce byli původní němečtí obyvatelé vysídleni, avšak k opětovnému dosídlení obyvatelstvem z vnitrozemí již nedošlo - ves stála příliš blízko hranic a takováto sídla při demoličním plánu šla první na řadu. V současnosti nám ves připomíná už jen hraniční přechod, pomník ubitého finance a zarostlé rozvaliny domů s křížkem.
Obec Švarcava na starých fotografiích a v 50. letech (na obr. 3 celnice)
Obec Švarcava na letecké mapě z roku 1947
Obec Švarcava v současnosti
Dianin Dvůr / Dianahof
Malá osada Dianin Dvůr se vypínala na návrší nad údolím hraničního Zlatého potoka nedaleko obce Švarcava. Kolem roku 1736 byl na návrší založen poplužní dvůr s ovčínem, a to Janem Bedřichem a Kryštofem Václavem Vidršpergárovými. Kolem tohoto roku je dvůr v mapách uváděn jako Schwarza Hof, tedy podle blízké obce Švarcava. Jako Diana Hoff se poprvé objevuje v roce 1763. Zřejmě v této době byl součástí dvora malý zámeček, který vrchnost využívala k lovu a dvůr přejmenovala podle bohyně lovu Diany na Dianahof. Dianin Dvůr ležel na katastrálním území obce Švarcava, ke které rovněž administrativně spadal. V roce 1812 zcela vyhořel. Roku 1819 nechal majitel statku Kryštof Vidršpergár na místě dvora vybudovat lovecký zámeček s bohatým příslušenstvím. V roce 1825 byla při zámečku zřízena kaple zasvěcená jeho patronu sv. Kryštofu. Na Dianě také stála škola, do které chodily děti nedalekých osad Dolní a Horní Huť a také ze Švarcavy. Údajně nejkvětnatějším obdobím Diany byla léta 1857-1869, kdy zde přechodně bydlel majitel mutěnínského statku baron Beck. V roce 1870 došlo novými majiteli statku hrabaty Coudenhove-Kalergi v okolí zámečku k vybudování obory pro jeleny a daňky. V roce 1916 byl stejnými majiteli přestavěn celý zámeček. Zámeček stál v čele čtverhranného dvora, ohraničeného zděnou hradbou. Strany dvora vyplňovaly hospodářské budovy. Patrovou stavbu kryla mansarda pobitá šindelem. V přízemí byla kuchyně, lovecký salonek a ložnice. V patře byly umístěny pokoje. Při fasádě, kterou pokrývaly jelení a dančí parohy, stála kamenná sedátka s reliéfy jelenů a uprostřed socha Diany s jelínkem. Při cestě, hned vedle uzavřeného areálu loveckého zámečku, stála kaple sv. Kryštofa - stavba s obdélníkovou lodí, v jejímž čele se tyčila věž, krytá jehlancovou stříškou. Od roku 1951 na zámečku Diana zaujala sestavu rota Pohraniční stráže. V 1. polovině 60. let byla rota zrušena a pohraničníci sem chodili na stanoviště. Mezitím Dianin Dvůr chátral - ještě v 70. letech měl zámeček střechu a částečně dochované interiéry, nicméně co záhy nerozkradli komunističtí papaláši nebo se nepřemístilo na okolní pohraniční útvary, to dokonala drsná příroda. Fotografie z roku 1990 na místě zámečku deklarují vojenskou pozorovatelnu, skelet bryčky jež kdysi vozila panstvo a zchátralé obvodové zdivo. Zatímco první dva artefakty už tu nejsou, výška obvodového zdiva zámečku se dalším chátráním rapidně snížila. Ostatní budovy včetně kaple byly během socialismu zbořeny mnohem důkladněji.
Osada Dianin Dvůr na starých fotografiích, v roce 1962 a 1990
Osada Dianin Dvůr na mapě Stabilního katastru z roku 1838 a letecké mapě z roku 1947
Osada Dianin Dvůr v současnosti
Dolní Huť / Unter Hütten
Osada Dolní Huť se rozkládala něco přes 1 kilometr jižně od obce Švarcava u cesty mezi Dianou a Horní Hutí. Osada byla založena Vidršpergárovými okolo roku 1740 společně se sklárnou (vyráběla korálky a duté sklo), která však kolem roku 1796 zanikla. Tehdy zde stálo 30 usedlostí s 294 obyvateli. Ves, složená převážně z dřevěných usedlostí, roku 1866 vyhořela. Majitel panství baron Beck daroval osadníkům na obnovu domků dřevo z panského lesa. V roce 1879 daroval císař František Josef obyvatelům vsi 800 zlatých. Ves je v této době popisována jako přelidněná a chudá, přičemž domky jsou využívány mnohem větším počtem obyvatel než je únosné. Ve 20. století získala Dolní Huť, společně s nedalekým Dianiným Dvorem, podobu letoviska obklopeného lesy. Byly zde provozovány 3 hostince, 2 obchody, škola a mlýn. V roce 1930 se ves (spadající pod Švarcavu) skládala z 50 domů, v nichž žilo 361 Němců a 21 Čechoslováků. V současnosti je bývalá ves porostlá lesem a křovisky.
Osada Dolní Huť na staré fotografii
Osada Dolní Huť na letecké mapě z roku 1947
Osada Dolní Huť v současnosti
Horní Huť / Ober Hütten
Osada Horní Huť se rozkládala mezi kótami Pod Horní Hutí a Záseky, nedaleko soutoku hraničních toků Černice a Šedého potoka. I tady byla vystavěna sklárna, která později zanikla a namísto ní vznikla osada. Huť vyráběla korálky do růženců, okenní terčíky a duté sklo. Po zrušení sklárny zde pracovala tzv. pokládárna zrcadel, což byl provoz, v němž se na skleněné tabule pokládaly cínové fólie a tak vznikala zrcadla. Po zastavení provozu huti bylo započato s prodejem pozemků pro výstavbu usedlostí. V roce 1788 zde stálo 14 chalup. V roce 1930 se ves (spadající pod Švarcavu) skládala z 25 domů. I zde je bývalá ves porostlá lesem a křovisky. Území kolem Horní Huti bylo v minulosti předmětem sporů mezi českou a hornofalckou šlechtou. Území českého statku Mutěnín, který vlastnili Vidršpergárové, zasahovalo ještě v 17. století poměrně hluboko do sousední Horní Falce. V roce 1708 byly připojeny k Čechám vsi Steinlohe a Eglsee, které byly již dříve v držení mutěnínských Vidršpergárů. Po podpisu hraniční smlouvy v roce 1764 a definitivní úpravě hranice však tyto vsi připadly opět k Horní Falci.
Osada Horní Huť na staré fotografii
Osada Horní Huť na letecké mapě z roku 1947
Osada Horní Huť v současnosti
Hraničná / Paadorf
Osada Hraničná se rozprostírala mezi kótami Záseky, U Březové paseky a Nad Lískovcem. Ves byla založena (ve srovnání s ostatními osadami) až ve 2. polovině 19. století. V roce 1861 prodal majitel mutěnínského panství baron Beck lesy při zemské hranici hospodářům z příslušných vsí. Toho využil roku 1872 Václav Paa z Horní Huti - koupil kus lesa v hodnotě 100 zlatých, nejprve ho vymýtil a pak z pařezů pálil dřevěné uhlí, které prodával do Domažlic. V roce 1875 v Hraničné postavil první dům. Poté získal další pozemky a proměnil je v pole a louky. V roce 1885 byla na Hraničné postavena zvonice. Teprve v roce 1921 přišlo údajně z Prahy povolení k vymýcení lesů a založení vsi. V roce 1890 měla osada 6 domů, o dvacet let později 16 a v roce 1925 jich tu stálo už 25. Počet usedlostí se až do 2. světové války ještě zvýšil. Před likvidací po roce 1945 tu stálo 36 domů. Ve vsi existovaly dva hostince, dva obchody a škola. Hraničná byla protažena od jihozápadu (u státní hranice) k severovýchodu. Patřila administrativně ke Švarcavě. Od 50. let tady zaujala sestavu Pohraniční stráž - do kasárenského areálu byla začleněna původní škola, která v současnosti na místě s okolními objekty chátrá.
Osada Hraničná na starých fotografiích a coby pohraniční rota
Osada Hraničná na letecké mapě z roku 1947
Osada Hraničná v současnosti
Úpor / Anger
Osada Úpor ležela v údolí mezi kótami Křížový vrch a Skalka nedaleko obce Lučina, ke které administrativně patřila. Nejstarší zmínky o Úporu se datují k roku 1619 v souvislosti se založením sklárny, která stála v části osady Dolní Úpor. V polovině 18. století sklárna zanikla a obyvatelé osady se živili především tkalcovstvím a chovem dobytka. Roku 1767 žilo v Úporu 27 rodin, mezi řemeslníky je zmiňováno 7 tkalců, 1 krejčí a 1 řezník. Ve vsi fungovaly také dvě bělírny příze. Roku 1839 je zmiňováno 34 usedlostí a 376 obyvatel. V roce 1930 je to 37 usedlostí a 194 obyvatel. V současnosti je místo zarostlé stromovím a křovisky. Tak jako v okolních zaniklých vsích, i tady míjíme kamenný sokl a na něm obnovený litinový křížek.
Osada Úpor na starých fotografiích
Osada Úpor na letecké mapě z roku 1947
Osada Úpor v současnosti
Lučina / Grafenried
Obec Lučina patří k pozoruhodnostem zaniklých sídel Českého lesa. Ale o tom víc až pak. Obec se nacházela 3 km severozápadně od hraničního přechodu Lísková/Waldmünchen, mezi kótami Křížový vrch a Nad Zámečkem. S okolními vesnicemi, respektive v té době ještě sklárnami, náležela původně k sousední německé Falci. K Českému království byl hraniční pruh dříve popsaných vesnic až k Lučině připojen v období 1708 a definitivně pak po roce 1764. Důkazem toho jsou původní tereziánské kameny s letopočtem omezníkování 1765, které v této lokalitě na hranici míjíme. Podle německé krajanské literatury byl Grafenried zmiňován již ve 12. století. Další, mnohem konkrétnější zmínky hovoří o tom, že Grafenried byl zničen českým vojskem krále Přemysla Otakara II. při česko-bavorských válkách v roce 1266. Zcela konkrétní je pak zpráva z roku 1541, kdy kurfiřt Friedrich II. falcký předal Jörgu Thumbovi ze Schönlindu do dědičného vlastnictví strážní dům a sklárnu v Grafenriedu. V roce 1580 kupuje zdejší statky Jiří Pelkhofer von Mosweng. V letech 1637-1667 vlastnil Grafenried s okolními sklárnami sklářský mistr Jiří Gerl. Gerlovi dědici byli Wernerové, sklářští podnikatelé ze Schönau, kteří statek vlastnili ve třech generacích. Podle výkazu daní z roku 1767 žilo v Grafenriedu 14 hospodářů. Místní obyvatelstvo se živilo především tkalcovstvím a chovem dobytka. Sklářská tradice Grafenriedu se pomalu stávala minulostí. Přispěla k tomu především naprostá devastace pohraničních lesů, kterých měl statek kvůli své malé rozloze nedostatek. Rakousko-bavorským hraničním statutem z roku 1764 byl statek Grafenried natrvalo připojen k Čechám. Je psáno, že osudové rozhodnutí mělo zdejšímu osídlení v daleké budoucnosti přinést úplný zmar a záhubu. Poslední z Wernerů prodal Grafenried Otovi Jindřichu Müllerovi. V majetku rodu Müllerů a jejich příbuzných Voithů z Voithenbergu zůstal Grafenried až do roku 1872. V roce 1874 koupilo statek sdružení místních rolníků a domkářů, které jej rozparcelovalo a dále spravovalo.
Původní zástavba Grafenriedu se tedy nacházela celá ve Falcích. Úpravou hranice došlo k rozdělení vesnice mezi dvě země. Zatímco česká ves Grafenried (Lučina) byla po 2. světové válce zbourána, protilehlá bavorská ves Untergrafenried (Dolní Lučina) zůstala stát do současnosti. V obci v roce 1913 žilo 289 obyvatel v 38 usedlostech. V roce 1930 stálo v Lučině 41 usedlostí s 247 obyvateli. V době největšího rozkvětu obce zde byly čtyři obchody, tři hostince, zámeček (který po odchodu vrchnosti z vesnice sloužil jako škola), cihelna, pivovar (v provozu v letech 1707-1925) a četnická stanice. Pracoval zde pekař, řezník, kovář, kolář, truhlář a další živnosti. 1. dubna 1920 byl do vesnice zaveden elektrický proud a o 8 let později sem zajížděly dvakrát denně autobusy. Ve středu obce stával kostel sv. Jiří. K výstavbě malé kaple, která později tvořila presbytář kostela, došlo už v 1. polovině 17. století. V roce 1753 dal majitel statku Franz Xaver Werner ke kapli přistavět kostelní loď. Věž s bání získal kostel v roce 1775. Ke chrámu byl v roce 1786 zřízen hřbitov. Od roku 1787 stála v Grafenriedu i farní budova. Samostatná farnost byla ve vsi zřízena roku 1808. V dubnu 1945 byl kostel sv. Jiří mírně poškozen americkým dělostřelectvem při postupu fronty. Po skončení 2. světové války bylo německé obyvatelstvo z pohraniční obce odsunuto. V březnu roku 1947 přišli do Grafenriedu první dosídlenci, avšak z důvodu špatných sociálních a životních podmínek se ještě téhož roku přesunuli dále do vnitrozemí. V roce 1948 dostala ves název Lučina. Obec jako taková začala zanikat od okamžiku zřízení hraničního pásma a zaujetí sestavy Pohraniční stráže od roku 1951. Od tohoto roku až do 1. poloviny 60. let tady působila pohraniční rota. Byla dislokována do čtyř budov vesnice (čp. 6, 21, 26 a 32). Ostatní usedlosti byly rozebírány na stavební materiál. Konečná likvidace Lučiny pak proběhla v roce 1955. Kostel sv. Jiří se udržel až do roku 1971, kdy byl odstřelen. V 70. letech byly pobořeny i ostatní objekty, které využívali pohraničníci. Na dobové fotografii z poloviny 50. let je Lučina zachycena s hraničním mezníkem, elektrifikovaným drátěným zátarasem a v pozadí s usedlostmi (objekty roty a kostel sv. Jiří).
A čím, že je zaniklá Lučina tak pozoruhodná? V prostoru zaniklé vsi sice najdeme několik zřícenin a rozvalin ukrytých v křoviskách coby původní zdemolované objekty, ale převažují lidskýma rukama odkryté a záhy upravené pozůstatky budov a kostela sv. Jiří. Počátek projektu odkrývání Lučiny spadá do začátku 21. století. Největší znalec historie Českého lesa Zdeněk Procházka se setkal s původním obyvatelem Grafenriedu Hansem Laubmeierem. Ten projevil přání opravit respektive vykopat základy a pietně upravit kostel sv. Jiří. Myšlenka se ve spolupráci s potomky rodáků, historiky z české strany a dalšími lidmi, stala skutečností. V roce 2011 byly částečně odkryty a pietně upraveny pozůstatky kostela sv. Jiří. Návštěvník si tady může prohlédnout odkrytý presbytář s nově vyzděnou oltářní menzou, sakristií, část lodi a zbytky věže vystavěné v čele kostela. V nároží věže je zasazen základní kámen s letopočtem 1775. V dutině uprostřed kamene bylo nalezeno 7 mincí z doby panování Marie Terezie, které sem byly vloženy při založení věže. Výklenek nad bývalým oltářem obsahuje kopii obrazu grafenriedské madony, který byl z opuštěného kostela tenkrát zachráněn a je nyní uložen ve waldmünchenském muzeu. Dne 28. dubna 2012 byly opravené pozůstatky kostela vysvěceny. A nezůstalo jen u kostela! Potomci místních rodáků obnovují ve spolupráci s českými historiky a dalšími zainteresovanými osobami další objekty. Pietně je upraven i hřbitov s původními náhrobky (zachován zůstal hřbitovní vchod - klenutá brána, jejíž portál je datován do roku 1802). Při pracích se objevily i artefakty v podobě domácích a zemědělských nástrojů - ty putovaly přímo do muzea nebo se nacházejí vyskládané na místě. Obětavou péčí vzniklo unikátní a důstojné pietní místo a prostor česko-bavorského smíření, které nemá v českém pohraničí obdoby. Opěrným bodem zaniklé vsi Lučina je turistické rozcestí, kde pod lípami stojí mohutný památník (kamenný sokl coby podstavec sochy sv. Jana Nepomuckého s křížem) na „trvalou připomínku farního kostela sv. Jiří a pomníku sv. Jana Nepomuckého farnosti Grafenried, které stály na tomto místě.“ Pod lípami jsou lavičky. Kromě úprav těchto artefaktů je Lučina dále zbavována náletové zeleně a stromů a tak nějak je více prosvětlována. V ostatním odkazuji na obrazovou dokumentaci, kterou jsem pořídil na místě, a také na slova Zdeňka Procházky z roku 2017. Prohlásil, že „je to největší odhalený skanzen vesnice zaniklé po roce 1945 na území od Aše až k Pasovu.“
Obec Lučina na starých fotografiích a v 50. letech (na obr. 5 a 6 kostel, na obr. 7 hřbitov, na obr. 8 zámeček/škola, na obr. 9 hostinec, na obr. 10 pivovar)
Obec Lučina na letecké mapě z roku 1947
Obec Lučina v současnosti
