Rozbor Bělska a Poběžovicka
Do oblasti Bělska a Poběžovicka lze zařadit pruh pohraničního lesa, který se rozkládá na západ od městeček Bělá nad Radbuzou a Poběžovice. Státní hranice zde probíhají v mírně zvlněném až zvlněném terénu (v lese v rozmanité nadmořské výšce okolo 500-800 metrů). Výjimkou je lokalita tzv. jezírek a nivních luk u Rozvadova, kde hraniční linie v rovinatém terénu nepřesahuje nadmořskou výšku 500 metrů. Hraniční linie vede z větší části v (místy podmáčených) lesích, dále pak vodními toky a jen zřídka okolo hospodářských pozemků a pastvin. Státní hranice v prostoru Bělska a Poběžovicka mají povahu umělých-geometrických hranic (umělé hranice jsou typické pro rovinatou nebo mírně zvlněnou krajinu a byly takto vyznačeny především pro oddělení sousedních majetků respektive pozemků) a přirozených-orografických hranic (zejména vodní toky).
Výchozím bodem je místo u hraničních znaků 6D a 6 nedaleko (2 km) dálničního hraničního přechodu Rozvadov/Waidhaus, kde Hraniční potok přestává tvořit státní hranici.
Konec Hraničního potoka na státní hranici u hraničních znaků 6D a 6
Hranice od „šestek“ vede v délce 9.2 km ke hraničnímu přechodu Železná/Eslarn. Takřka celá devítikilometrová linie probíhá podmáčeným lesem, který je po obou stranách hranice promíchán s nivami a rašeliništi. Jsou tady jezírka, rybníčky, potoky a další mokřady. V minulosti byla lokalita odvodněna množstvím kanálů a příkopů, kterými proudí rašelinná voda doposud. Po odvodnění mokřadů se vzniklé plochy začaly používat jako orná půda s velkým obsahem humusu. Na české straně hranice je menší přírodní rezervace Jezírka u Rozvadova (vyhlášena v roce 1984), která je tvořena třemi rašelinnými jezírky. V 80. letech minulého století se tady prováděly rozsáhlé meliorace a hlavní potok jež protékal jezírky a sytil je vodou byl napřímen, prohlouben a veden mimo jezírka. V 90. letech byl přítok obnoven a tak se jezírka zachovala, byť postupně zarůstají. Potoky-kanály protínají státní hranici u hraničního znaku 8/8. Melioračním opatřením se nevyhnula ani bavorská strana hranice, kde byla v roce 1987 vyhlášena přírodní rezervace Torflohe und Pfrentschwiese. Z českého území do Bavorska odtéká Kateřinský potok (protíná hranici u hraničních znaků 10/2 a 10/3) a Nivní potok (tvoří hranici mezi hraničními znaky 11 a 11D až 12 a 12C). V místech jejich soutoku byla provedena rozsáhlá meliorační opatření, která jsou patrná z letecké mapy - mimo kanálů a jezírek neuniknou pozornosti dva příkopy ve tvaru písmenek H a S.
Přírodní rezervace Jezírka u Rozvadova - rašelinná jezírka a jeden z kanálů u hraničního znaku 8/8
Přírodní rezervace Torflohe und Pfrentschwiese - zobrazení v aplikaci statnihranice.cz
Přírodní rezervace Torflohe und Pfrentschwiese
Kateřinský potok protínající státní hranici, a pak začátek a konec Nivního potoka na státní hranici
Historie jezírek, rašelinišť a nivních luk u Rozvadova má však daleko hlubší kořeny. V roce 1362 v těchto místech vznikl Vranečský rybník (Pfrentschweiher) přehrazením Kateřinského potoka nad německou obcí Pfrentsch. Svojí rozlohou okolo sto hektarů a délkou údajně až 6 kilometrů se jednalo o největší rybník v Českém lese i okolí. Plochou zasahoval i do českého území. Na ryby bohaté jezero bylo stálým předmětem svárů šlechty i poddaných, usazených v jeho blízkosti. Neutuchající spory a předválečná demarkace zapříčinila zánik vodního jezera. Na začátku 40. let 19. století se rybník zrušil a dno vysušilo. Je to už asi pravidlem, ale i tady jsme přišli o kus území. Původní česko-bavorská zemská hranice vedla totiž přirozeně - mapa kultur Stabilního katastru z let 1837-1844 dokladuje vedení hranice Nivním, Kateřinským a Hraničním potokem. Na historické mapě z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas je plocha Vranečského rybníka zakreslena - vodní plocha je napájena Kateřinským potokem a jeho dvěma přítoky (Nivním a Hraničním potokem). Z kresby je zřejmé, že jedna třetina rybníka je na českém území. Ze západu je rybník ohraničen hrází u obce Pfrentsch. Severní a východní břeh Vranečského rybníka byl uznán za novou česko-bavorskou hranici, která byla po rozhraničovacích pracích ve 40. letech 19. století a následným přijetím hraniční smlouvy v roce 1862 napřímena do současné podoby. Zatímco přírodní rezervace Torflohe und Pfrentschwiese pokrývá část dna bývalého rybníka, podle jedné z teorií česká rezervace Jezírka u Rozvadova kopíruje břeh nebo spíše zátoku rybníka. Nedaleko Vranečského rybníka, na českém území při Kateřinském potoku, stávala samota Weiherweisenhaus. Ta byla po 2. světové válce zbořena a lokalita přejmenována na Rybničnou (U Rybníka). Byla zde postavena rota Pohraniční stráže - nejprve klasické dřevěné baráky a později areál, který tu stojí doposud.
Mapa z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas se zakreslením Vranečského rybníka, mapa kultur Stabilního katastru z let 1837-1844 s vedením česko-bavorské zemské hranice vodními toky, mapa katastrálního území Stabilního katastru s vyznačením původní hranice
Hraniční přechod Železná/Eslarn (hraniční znaky 15 a 16) odnepaměti spojoval sídla na obou stranách hranice - na české straně osadu Železná a městečko Bělá nad Radbuzou a na bavorské straně městečko Eslarn. Historii přechodu nám dokladují dobové fotografie se dvěma časovými řadami. Ta první zabírá staré dobré časy - prostou silnici, kterou rozděluje zastavěná část Železné a bavorské domy samoty Tillyschanz. Napravo od silnice stojí hraniční mezník a za ním bavorská celnice (objekt se ve zrekonstruované podobě dochoval), nalevo se stáčí podél hranice obecní cesta a úplně nalevo je kousek českého stavení. Československý celní úřad stál v Železné. Druhá časová řada se dotýká období železné opony. Z bavorské strany hranice byly pořízeny v 50. a 60. letech fotografie na torzo hraničního přechodu - dřevěná závora, dva hraniční mezníky, na české straně vojsková pozorovatelna s drátěnými zátarasy a dům (nejprve s odstraněnou střechou a pak už zničený úplně). Fotografie deklarují i to, že v době železné opony byl přechod sice uzavřen, ale československá strana jej využívala k vývozu dřeva. Lesníci přivezli dřevo až ke hranici, tam si jej za dohledu pohraničníků i celníků převzal německý zaměstnanec. Dřevo se označilo, podnikatel za něj zaplatil a odvezl ke zpracování. Takováto setkání byla i příležitostí k neformálním rozhovorům mezi Čechoslováky a Němci. V 80. letech byla na české straně přechodového místa už jen holá pláň. 1. července 1991 byl hraniční přechod otevřen pro pěší a cyklisty, později i pro osobní automobily. A jak už to bývá, i tady na české straně hraničního přechodu vzniklo tržiště a areál nabízející zboží a služby. Mějme ale na paměti, že tato obchodní plocha je něčím zvláštním - byla vystavěna na místě zahuštěné zástavby částečně zaniklé osady Železná (Eisendorf), která je nyní součástí městečka Bělá nad Radbuzou.
Hraniční přechod Železná/Eslarn na staré fotografii a polním náčrtku z roku 1937
Hraniční přechod Železná/Eslarn v době železné opony (na obr. 1 v 50. letech, na obr. 2 až 4 v 60. letech, na obr. 5 v 80. letech)
Hraniční přechod Železná/Eslarn v současnosti
Pár slov k osadě Železná. První písemná zpráva k ní se váže k roku 1591, kdy Železná byla součástí královské správy vykonávané z hradu Přimda. Na začátku 17. století bylo panství Přimda zrušeno a ze Železné se stal samostatný statek. Během třicetileté války (1618-1648) ves zpustla, kdy různá vojska devastovala i tento kraj. Na bavorském území se dochovalo polní opevnění Tillyschanz (Tillyho šance), nazvané podle císařského maršála Johanna Tillyho. Statek Eisendorf až do 2. světové války drželo několik šlechtických rodů. Železná se postupně rozvíjela. Největšího rozmachu dosáhla během sklářského průmyslu, kdy tady a v okolí bylo založeno několik skláren. V roce 1905 byla Železná povýšena na městys. Dne 15. června 1908 propukl ve vsi úmyslný požár - vyhořelo 58 usedlostí, zřítila se kostelní věž. Uvádí se, že bez střechy zůstalo 115 rodin a 600 obyvatel. V roce 1930 zde žilo ve 174 domech 1138 obyvatel. K osadě Železná existuje autentické video z konce září 1946, kdy ves opustili poslední odsunutí němečtí obyvatelé a naopak ji obsadily mládežnické brigády, aby (alespoň částečně) obhospodařily opuštěná stavení, zemědělské pozemky i zvířata. Video je na konci této stránky. Po odsunu německého obyvatelstva byla ves částečně dosídlena (k roku 1950 je v Železné uváděno 250 obyvatel), avšak o několik let později byla zahrnuta do hraničního pásma. Ze Železné se stala izolovaná příhraniční osada, přeťaly ji drátěné zátarasy. Zaniklo asi 90 % zástavby, zůstalo stát několik domů v nejvýchodnější části osady při silnici do Bělé nad Radbuzou a ty objekty, které si pro svoje účely vybrala Pohraniční stráž. V polovině 60. let byl zbourán zchátralý kostel sv. Barbory z roku 1770. Dnes na jeho místě stojí bývalá kasárna Pohraniční stráže, která nahradila v 80. letech zastaralé objekty. V Železné stál i zámeček s přilehlým parčíkem. Na jeho místě vznikl na počátku 21. století tzv. Park smíření s altánem a fontánou. Je na každém z nás, nač při návštěvě parku pomyslí. V současnosti má každé zaniklé sídlo u hranic nějaký památník, křížek, kus kamenného soklu nebo kamennou zídku. Každý takovýto artefakt dává zavzpomínat na nelehký život a krutý osud obyvatel v té či oné osadě. Kromě Parku smíření stojí v Železné ještě zrestaurovaný památník na paměť padlých ve válkách a pohřbených v Železné do roku 1952.
Osada Železná na starých fotografiích (na obr. 3 celnice, na obr. 4 a 5 kostel, na obr. 5 v roce 1965)
Osada Železná v roce 1946 (zdroj: Archiv České televize)
Osada Železná na letecké mapě z roku 1947 a ze současnosti
Osada Železná a Park smíření
Od hraničního přechodu Železná/Eslarn hraniční linie urazí 6 km a doputuje ke hraničnímu přechodu Pleš/Friedrichshäng. Turistický předěl navazuje na starou cestu, která spojovala jednu z největších a nejvýše položených vsí v Českém lese, obec Pleš s bavorskou vsí Friedrichshäng a městečkem Schönsee. Ke hraničnímu přechodu jsou osazeny hraniční mezníky VII/1 (začátek sedmého úseku česko-německé státní hranice v bavorském dílu) a 2. Přechod byl znovuotevřen v roce 1991 a byť je ryze turistický, občas tudy projede auto. Na českém území v místech zaniklé obce Pleš, i na bavorské straně hraničního přechodu u Historisches Grenzwirtshaus (historický příhraniční hostinec), je poskytováno občerstvení. Při státní hranici se v okolí Pleše nacházejí další zaniklá sídla - osada Železná Huť, osada Frančina Huť, osada Rabov a osada Václav.
Hraniční přechod Pleš/Friedrichshäng v 50. a 80. letech - vojskové pozorování na obou stranách hranice
Hraniční přechod Pleš/Friedrichshäng v současnosti
Od hraničního přechodu Pleš/Friedrichshäng státní hranice stoupá do místa, které připomíná oblouk - tady hraniční linie dosahuje úctyhodné nadmořské výšky 800-850 metrů. Následně hranice klesá k prameništi Zlaté studánky u hraničních znaků 8C a 8D. Odtud mokrá hraniční linie, pojmenovaná ve starých mapách jako Zlatý potok (v současnosti Černice), teče do sedla ke hraničnímu přechodu Rybník/Stadlern. V devítikilometrovém úseku hranice probíhá i společnou hraniční cestou, která má charakter úvozové cesty - je pozůstatkem obchodní a pašerácké cesty tzv. Sautreiberweg - po cestě putovala prasata z Čech do Německa, později se tudy zvířata pašovala, aby se ušetřilo na clu. Na obou stranách oblouku jsou kóty - na české straně Malý Zvon (848 m. n. m.) a na bavorské straně Ebene (894 m. n. m.). Na kopci Ebene stojí od roku 1983 rozhledna Böhmerwaldturm. Hlavní účel dřevěné třicetimetrové stavby byl ten, aby se lidé odsunutí z našeho pohraničí mohli dívat do kdysi rodného kraje. Mezi státní hranicí a rozhlednou na Ebene, na bavorském území, jsou pozůstatky zaniklé osady Bügellohe. Vznikla v období 1946 odsunutými německými obyvateli vsí Pleš, Rabov a Václav. Některé z rodin vlastnily pozemky na německém území. Vlivem sílícího tlaku a represí ze strany českých úřadů tady našly přechodné útočiště. V letech 1946-1948 se tady usídlilo 11 rodin ve dřevěných obydlích. Do osady Bügellohe nevedla žádná sjízdná silnice a chyběly tady zdroje obživy - nebylo tak možné se natrvalo usadit a zdomácnět. Rodiny žily v naději, že se budou moci vrátit zpátky do Čech. To se však už nestalo. Lidé si tak museli vše zařídit natrvalo - bylo třeba přestavět obydlí, zajistit přívod vody a sjízdnost cesty. Snahy na vybudování plnohodnotné vesničky se však ukázaly jako marné a tak zánik osady Bügellohe byl nevyhnutelný. Největší překážkou se ukázala nemožnost získat finanční prostředky na stavbu silnice k vesnici. Posledním obyvatelem se stal bývalý hostinský Josef Licha z osady Václav, který v Bügellohe provozoval hostinec a vydržel zde až do konce roku 1969. K tomuto období zde bylo už jen 5 domků. V současnosti je tu z celé osady jediný přeživší domek, částečně zrekonstruovaný a pietně upravený coby volně přístupné malé muzeum.
Prameniště Zlaté studánky a stará úvozová cesta na státní hranici
Rozhledna Böhmerwaldturm na Ebene
Osada Bügellohe na staré fotografii
Osada Bügellohe v současnosti
A čím je zajímavá česká strana hranice v místě tzv. oblouku? Necelé 2 kilometry na sever od kóty Malý Zvon je vzdálen její vyšší soused Velký Zvon (v nadmořské výšce 863 metrů). Zalesněná nejvyšší kóta v popisovaném úseku Bělska a Poběžovicka (Velký) Zvon byla nejprve využívána jako vyhlídkové místo, dokud nezarostla mohutnými buky. Je to už velmi dávno, kdy vrchol Zvonu byl zván jako Kocova vyhlídka. Lidé sem chodili na výlety. Kromě běžných návštěvníků sem zavítali i tehdejší majitelé blízkého statku Újezd Svatého Kříže Kocové z Dobrše. Ti, společně s jejich myslivci, loveckými hosty, ale třeba i zdejšími skláři, zapisovali svoje jména se vzkazy do skal, které vystupují z vrcholu hory na severní a jižní straně. Útvary jsou známé pod označením Kocovy kameny. Ve třicátých letech minulého století byla na vrcholu Zvonu postavena dřevěná triangulační věž. Těmi se zeměměřicky zajišťovaly významné kóty u hranic i ve vnitrozemí, zároveň sloužily i jako rozhledny (byly dostupné po žebřících). Zvon je však více poznamenaný vývojem ve 2. polovině 20. století. Nově vzniklý radiotechnický útvar Zbiroh už v roce 1961, kromě dalších investičních úkolů, řešil výstavbu objektů na Zvonu. Od šedesátých let se na vrcholu spustil provoz průzkumné techniky z automobilů a nástaveb. Vrchol okupovali i hláskaři a tak se musela postavit vidová hláska. Stály tady dvě dřevěné věže - jednu používali hláskaři a druhou průzkumáci. Vyrostly tu dva zděné domky pro plnění úkolů a zároveň jako krátkodobá odpočívárna. Od roku 1963 bydleli průzkumáci pod Zvonem v místnostech po zrušené pohraniční rotě Václav, která se pak ještě přestavěla. Specifickým úkolem vojska v této době bylo postupné odlesňování vrcholu Zvonu. V letech 1969-1975 proběhla výstavba plnohodnotného areálu stanoviště. V dalším období probíhaly různé přístavby a rekonstrukce. Například se zrušil dřevěný ochoz pro hláskaře (k jeho faktickému odstranění došlo až po roce 1990, dochovaly se kovové podpěry trčící z věže pod nástavbou) a vojáci chodili do ohrádky, která se nacházela nahoře nad věží. Průzkumáci se po výstavbě stanoviště přesunuli po dobu služby do věže, na ubytování do kasáren v Poběžovicích, Klenčí pod Čerchovem, později i do Bělé nad Radbuzou. Uvolněnou rotu na Václavu užívali hláskaři a od začátku osmdesátých let pohraničníci - rota se jmenovala Pleš, i když stála na katastru bývalé osady Václav. Od sedmdesátých let začali na Zvonu působit vojáci Sovětské armády, kteří zde měli jedno stanoviště a kasárnu v Hostouni. V současnosti stanoviště patří nástupcům vojáků ČSLA plnící průzkumné a podpůrné úkoly. Velký Zvon je jedním z několika stacionárních průzkumných stanovišť, které organizačně patří pod 53. pluk průzkumu a elektronického boje Armády České republiky se sídlem v Opavě. Tak jako před rokem 1990, i v této době podléhá určitému režimu, do kterého patří i nezveřejňování informací o jeho současném použití. I přes tento handicap v časopise A-report, který vydává ministerstvo obrany, byl v roce 2009 uveřejněn článek o stanovišti. Jeho pracovníci Zdeněk Pavlík a Jan Zuzák tady přibližují úkoly. „Věž je vysoká čtyřicet metrů a má osm podlaží. Jsou v nich kanceláře, sklady, kuchyňky, ložnice hotelového typu, protože tu přespávají vojáci, kteří sem jezdí na zdokonalovací výcvik. Nad osmým patrem budova pokračuje dvěma nástavbami. Oproti spodní zděné části jsou smontovány z radioprůzračného materiálu - laminátu, dřeva a silonových šroubů. Nástavby jsou širší, aby se v nich daly umístit anténní systémy. Spodní hala slouží civilním institucím (např. radiokomunikacím, záchrannému systému a mobilním operátorům). Vrchní podlaží je určeno pro vojenské účely. Antény našich sledovacích systémů Věra jsou umístěny až na střeše. Mozkem celého stanoviště je řídicí sál. Obsluha zařízení se v něm střídá ve stálých 24hodinových směnách. Ve dne ji vypomáhají další příslušníci 53. pluku, kteří se tu střídají v týdenních stážích. Řídicí sál je jediné místo Velkého Zvonu, které je pro neprofesionály zapovězené. Jedná se o režimové pracoviště, neboť informace, s nimiž tu vojáci pracují, jsou zařazeny do utajovaného stupně. Je to důsledek 11. září 2001. Posláním stanoviště je kromě výcviku obsluh monitorování radiotechnické situace a tvorba podkladů pro databáze. Nejedná se ale pouze o sběr informací z lokálních prostředků. Naše pracoviště má stacionární techniku, systémy Věra, rozmístěnou na desítkách kót po celé republice. A tady se provádí fúze dat, kdy vytváříme společný obraz reálné vzdušné situace v republice a jejím okolí. Zájem je však také o pozemní prostředky, jako jsou například trvale rozmístěné radiolokátory včasné výstrahy. K dispozici tu rovněž máme informace z multiradaru, jenž je prostředkem řízení letového provozu.“ Objekt je střežen kamerami a samotná věž zabezpečena jak kamerovým, tak dalším elektronickým systémem. Volný je přístup po cestě až k bráně areálu. Do roku 2010 se tady pořádaly dny otevřených dveří. Pak došlo v souladu se standardy NATO a požadavky Národního bezpečnostního úřadu ke zpřísnění podmínek pro vstup a pohyb osob v objektu.
Velký Zvon (na obr. 1 prvorepubliková triangulační věž, na obr. 2 až 4 vojenské stanoviště v 60. a 80. letech, obrázek 2 až 4 zdroj: Václav Ilčík)
Velký Zvon v současnosti
Hraniční přechod Rybník/Stadlern (hraniční znaky 11C a 12D) je turisty znám pod označením Švarcava/Schwarzach podle zaniklé obce Švarcava na české straně hranice a bavorské zástavby vesničky Schwarzach. Nedaleko obce Švarcava stály další vísky - osada Bernstein a osada Dianin Dvůr. Avšak Sdělení Ministerstva vnitra o vyhlášení seznamu hraničních přechodů a seznamů přeshraničních propojení, hraniční přechod pojmenovalo podle nejbližších spádových center (Rybník/Stadlern). Dějiny hraničního přechodu s turistickým potenciálem se opakují - do válečného období hraniční mostek přes Černici spojoval obě vísky, během železné opony byl uzavřen, v 90. letech pak obnoven jako turistické místo. Máme-li k dispozici dobové fotografie hraničních přechodů, i ty mnohé napoví. Na prvorepublikové fotografii hraničního přechodu Švarcava je zobrazen hraniční mostek a na české straně hraniční orientační sloup a domek coby celní úřad. V době železné opony jsou na české straně pláně - v místech zbořených domů stojí drátěné zátarasy a pozorovací věž.
Hraniční přechod Švarcava ve 30. letech a v roce 1960
Hraniční přechod Švarcava v současnosti
Od hraničního přechodu Rybník/Stadlern hranice směřuje do 14 km dlouhého úseku, který končí u hraničního přechodu Lísková/Waldmünchen. Hraniční linie ve čtrnáctikilometrovém úseku je vedena ve dvou rovinách. Za prvé vodními toky - Černicí (hraniční znaky 8C a 8D až 14D), Šedým potokem (hraniční znaky 14D až 15C a 15D) a Kamenným potokem (hraniční znaky 17/3C a 17/3D až 18D a 18). Tam, kde není přirozeného vodního toku, je hranice „poslepována“ přímkami. Při hranici se ve 14 km dlouhém úseku rozprostírala následující sídla - osada Dolní Huť, osada Horní Huť, osada Hraničná, osada Úpor a obec Lučina. Krajina při státní hranici v této lokalitě patřila původně k německé Falci. K Českému království byla připojena v období 1708 (česko-bavorský hraniční reces z roku 1707) a definitivně pak na základě rakousko-bavorské hraniční smlouvy z roku 1764. V místě hraničních znaků 15C a 15D (kde Šedý potok přestává tvořit hranici) začínal VI. úsek česko-bavorské hranice podle rakousko-bavorské smlouvy z roku 1862, která byla posledním hraničním statutem před vznikem Československé republiky. Hraničním znakem vyznačující začátek starého úseku je tereziánský kámen s původním pořadovým číslem N (Numerus) 1. Původní pořadové číslo je překryté tím současným 15-0/1. Již z výkladu o historii hranic v Českém lese víme, že ve hraničním úseku VI (Grubbach coby Šedý potok), který se táhnul až ke Svaté Kateřině u Nýrska a končil na šumavské hoře Svaroh, byly ponechány původní tereziánské kameny. Z uvedeného vyplývá, že odtud až ke konci Českého lesa (u Svaté Kateřiny), bude turista míjet barevné hraniční mezníky s letopočty 1765 a 1766 upomínající na období vytyčení a omezníkování česko-bavorské hranice. Konkrétně tady (od Šedého potoka ke hraničnímu přechodu Lísková/Waldmünchen) míjíme 7 kusů tereziánských barevných kamenů s letopočtem 1765, iniciálami KB (Königreich Böhmen - Království české) a HP (Herzogtum Pfalz - Vévodství falcké), a někde i s původními pořadovými čísly. Jedná se o hraniční znaky 15-0/1, 16/12-0/1, 17/1-0/1 (s letopočtem 1708, který byl patrně vytesán spontánně po období 1764 s odkazem na dočasné připojení území), 17/19-0/1D, 21/6-0/1, 22/10-0/1 a 23/1-0/1. Na závěr se ještě sluší doplnit, že čtrnáctikilometrovou hraniční linii protíná hraniční přechod Lučina/Untergrafenried (hraniční znaky 20 a 21) coby turistické místo. I u něj zůstává jeho využití v proměnách času neměnné - do válečného období spojoval obce na obou stranách hranice, během železné opony byl uzavřen, po roce 1989 pak obnoven.
Československá Pohraniční stráž v 50. letech a německá správa v 80. letech u tereziánského hraničního kamene N 1 vyznačující VI. úsek hranice podle smlouvy z roku 1862 (obrázek 1 zdroj: Rudolf Kalčík a Jaroslav Zima / Stráže na pomezí)
Hraniční znak 15-0/1 (původní tereziánský hraniční kámen N 1) u místa hraničních znaků 15C a 15D, kde Šedý potok přestává tvořit hranici
Hraniční znak 17/1-0/1
Hraniční přechod Lučina/Untergrafenried
Vedení hranice v lokalitě jezírek a nivních luk u Rozvadova
Vedení hranice v úseku Železná-Lísková
VIDEO K TÉMATU: osada Železná v roce 1946 (zdroj: Archiv České televize)