Vybraná zaniklá sídla Čerchovska a Všerubska

V rámci rozboru Čerchovska a Všerubska jsou zpracována následující sídla: Lísková/Haselbach, Bystřice/Fichtenbach, Kubička/Plassendorf, Slatiny/Traxelmoos, Myslív/Schneiderhof, Švarcava/Schwarzau, Sruby/Heuhof a Červené Dřevo/Rothenbaum.
 
 
Lísková / Haselbach
 
Obec Lísková se rozprostírala u hraničního přechodu Lísková/Waldmünchen. Pojmenování dostala podle blízkého Lískoveckého (nyní Černého) potoka. Kdysi dávno tudy vedla obchodní stezka z Prahy přes Plzeň do německého Regensburgu. První písemná zpráva k Lískové se váže k roku 1546, ves je rovněž zaznamenána na hraniční mapě z roku 1629. I tato obec, podobně jako další v okolí při hranici, náležela původně k Německu. I tady došlo k dočasnému (1708) a později trvalému (1764) připojení pruhu hraničního území k Čechám. Na tyto územní změny upomíná tereziánský hraniční kámen s letopočtem 1765 (hraniční znak 2/3-0/1), který se vypíná 300 metrů nad hraničním přechodem. Samotné založení Haselbachu souvisí se sklářským průmyslem. Později ke sklárnám přibyly brusírny a leštírny vystavěné sklářskou rodinou Zieglerů, i ty využívaly sílu toku Lískoveckého potoka. V roce 1838 se zde nacházelo 10 sklářských provozů a o rok později zde bylo evidováno 23 roztroušených usedlostí. Ve stejné době zde žilo přibližně 210 německy mluvících obyvatel.  V roce 1930 ve vsi stálo 56 domů a žilo 449 obyvatel. V Haselbachu stála česká a německá škola, pošta, spořitelna, celní úřad, restaurace, kavárna, tři obchody s potravinami, řeznictví, trafika, obchod s obuví (Baťa) a v neposlední řadě pekařství. Z průmyslových budov tu byl mlýn, cihelna a provozovny na výrobu zrcadel. Ze živností tu působil tesař, kolář, kovář, kloboučník, holič, obuvník, krejčí, malíř, zahradník a porodní bába. K významnějším budovám ve vsi patřila Zieglerova vila - domov rodiny jedné z nejznámějších sklářských rodin v Českém lese. Vila v roce 1906 vyhořela a později zde bylo zřízeno zahradnictví. Lískové dlouho chyběla církevní budova, nejbližší kostelík byl v Nemanicích. Až v letech 1931-1932 byla v Horní Lískové (nad silnicí) vystavěna kaple a zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie. Pod obec spadaly osady Černá Řeka, Jindřichova Hora a Nemaničky. V souvislosti s napětím na podzim roku 1938 se v prostoru Lískové odehrálo několik ozbrojených střetnutí Stráže obrany státu s fanatickými ordnery. Jedna taková přestřelka se stala osudnou Josefu Röhrichovi, na jehož skon upomíná pomník vybudovaný u hraničního přechodu.
 
V roce 1945 stálo v Lískové 76 domů. V roce 1946 bylo uskutečněno vysídlení původních německých obyvatel. Vesnice byla částečně dosídlena - z celkových 76 domů se jich podařilo obsadit 20. Ostatní objekty sloužily jako zásobárna stavebního materiálu pro obyvatele z okolních vesnic. Tím docházelo k postupné likvidaci stavení ještě před samotnou demolicí v roce 1956. Před zřízením hraničního pásma lidé využívali hraniční přechod na Lískové jako místo, kde bylo snadné ilegálně překročit hranici. Někdy se oficiálně nastěhovali do opuštěných domů u hranice a pak v noci utekli do Německa. V roce 1951 bylo zřízeno hraniční pásmo a poslední obyvatelé Lískové museli ves opustit. V roce 1956 došlo k demolici zástavby (celnice, česká škola a další dva objekty stály ještě krátkou dobu). Pohraniční stráž sídlila v nedaleké obci Nemanice. Po roce 1989 padla železná opona a do zpustošené Lískové „vtrhli“ lidé z druhé strany hranice - kromě zvědavců mezi nimi byli původní obyvatelé Haselbachu a jejich potomci. Pohled na zničené místo byl pro většinu těchto lidí obrazem pohnuté historie na česko-bavorském pomezí, kde společně lidé obou národností žili před válkou bezkonfliktním životem. I když v současné Lískové je několik objektů, žádný z nich není původní! Tato komerční zástavba vznikla až po roce 1989 - tržiště, restaurace, benzínová pumpa a další budovy - prostě další z areálů u hraničních přechodů nabízející zboží a služby. V lese okolo silnice jsou však skryty pozůstatky a artefakty zaniklých domů a sklářských provozů. Na místě kaple Nanebevzetí Panny Marie stojí od roku 1992 dochovaný původní žulový sokl, na který byl umístěn nepůvodní kříž vykovaný rodákem z Lískové Franzem Fischerem (původní litinový kříž byl v roce 1990 nalezen zničený). Lísková v současnosti patří administrativně k obci Nemanice.
 
Obec Lísková na starých fotografiích (na obr. 6 česká škola, na obr. 7 německá škola, na obr. 8 celnice, na obr. 9 trafika)
 
 
 
Obec Lísková v roce 1956
 
 
 
Obec Lísková na letecké mapě z roku 1950
 
 
 
Obec Lísková v současnosti
 
 
 
Bystřice / Fichtenbach
 
Obec Bystřice (též Fuchsova Huť) byla jedinou souvisle osídlenou lokalitou v zalesněném pohraničním Čerchovském hvozdě. Rozkládala se v údolí u potoka Chladná Bystřice, nedaleko historického trojmezí Čech, Horní Falce a Bavorska. Celé lesnaté údolí při Chladné Bystřici náleželo původně Bavorsku. K roku 1708 připadlo Českému království do správy královského města Domažlice. Síla Chladné Bystřice, společně s rozlehlými a vzrostlými lesy, sehrála důležitou úlohu při osidlování a hospodářském využití tohoto místa - lidé zde našli živobytí v prosperujících sklárnách a na ně navazujících provozech nebo v lesích jako dřevaři.
 
V roce 1710 v údolí Jan Jiří Schmaus založil sklárnu, kterou Schmausové provozovali do roku 1765. Poté ji převzali Fuchsové, a odtud dostala osada své jméno jako Fuchsova Huť. Sklárna vyráběla tabulové sklo a korálky do růženců (tzv. páteříky). Roku 1793 jsou zde uváděny dvě hutě - starší Dolní huť a mladší Horní huť, které byly od sebe vzdáleny něco přes 2 kilometry. Horní huť v místech lokality Zámeček se nerozvinula a brzo zanikla. V roce 1823 koupil sklárnu hrabě Filip Kinský. Za hraběcího rodu Kinských byla v údolí vystavěna kaskáda brusíren a leštíren skla, jejichž zařízení byla poháněna vodou z Chladné Bystřice. Při Dolní Fuchsově (Fichtenbašské) huti vznikla postupně vesnice. V roce 1839 zde vedle sklárny, brusírny a leštírny stálo 25 domů se 151 obyvateli. V roce 1852 zaměstnávaly sklárny 60 sklářských dělníků, 34 dřevorubců a 3 povozníky. Dále zde pracovalo 20 brusičů, 18 leštičů, 4 pokladači zrcadel, 1 fasetář a 30 dobrušovačů. Za Kinských zde byl dále vybudován zámeček se zahradou a skleníkem. V blízkosti zámku stála kaple sv. Karla z roku 1772. Dále tady fungovala sklářská hospoda, proslavená největším odběrem piva v širokém okolí. V roce 1872 prodala Eliška Kinská Dolní Fuchsovu huť bance Kredit Feucier, od ní ji pak získala firma Kupfer a Glaser, která vlastnila sklářské provozy až do jejich úplného zániku v roce 1908. Chátrající sklárny měli nějaký čas v pronájmu skláři, pak celou oblast koupil pruský obchodník se dřevem a většina sklářů přešla na práci v lese. Po 1. světové válce získalo Fuchsovu Huť město Domažlice. To už byly sklárny zpustlé a lesy vytěžené. Město Domažlice využilo zámeček pro rekreaci, opravena byla hospoda pro turisty, byla založena česká škola. V roce 1930 zde stálo 34 domů s 331 obyvateli, z toho bylo 221 Němců a 97 Čechoslováků. Nádherné údolí s potokem obklopené lesy lákalo na letní byty zájemce až z Prahy a turisty trousící se na nedaleký Čerchov, pořádány zde byly letní skautské tábory. V této době se zde vyráběly sklářské drobnosti a suvenýry, a to až do roku 1934. Od roku 1951 zaujala v již bývalé vesnici sestavu rota Pohraniční stráže. Hlavní objekt roty se nacházel v zámečku s přistavěnou budovou. Dále byly využívány původní hospodářské budovy. V prosinci 1955 a lednu 1956 byla vesnice zbořena včetně osamocených sklářských provozů při Chladné Bystřici. Do současnosti přetrvaly pustnoucí objekty Pohraniční stráže. Důstojným pietním prostranstvím zaniklé obce Bystřice je obnovený pomník padlých v 1. světové válce a litinový křížek u pomníku. A pak dubová alej. Pro Vánoce roku 2013 byl v prostoru zaniklé obce Bystřice poražen 25 metrů vysoký smrk - ozdobil Svatopetrské náměstí ve Vatikánu. Jak již bylo výše řečeno, něco přes 2 kilometry byla od Bystřice vzdálena lokalita Zámeček (s bývalou Horní Fichtenbašskou hutí). Původně tady stála honosná hájovna-zámeček, kterou vystavěli zdejší sklářští podnikatelé. Pak zde fungoval pensionát s restaurací. V letech 1951-1964 zde sídlila rota Pohraniční stráže. Pak byl zámeček pobořen a nyní jsou z něj jen ruiny.
 
Obec Bystřice na starých fotografiích (na obr. 7 zámeček, na obr. 8 coby pohraniční rota v 80. letech)
 
 
 
Obec Bystřice na mapě Stabilního katastru z roku 1870 - Dolní huť (Bystřice), Horní huť (Zámeček), sklářské provozy při Chladné Bystřici mezi oběma hutěmi
 
 
 
Obec Bystřice v současnosti
 
 
 
Kubička / Plassendorf
 
Malá osada Kubička se nacházela v cípu hranice mezi Folmavou a Spálencem na stráni nad hraničním Medvědím potokem. Osada byla založena v roce 1707, kdy byla nedaleko panského lesa u Prenetu prodána místa k výstavbě chalup. V roce 1757 stálo ve vsi 7 chalup, v roce 1839 je to tentýž počet usedlostí s 99 obyvateli. V roce 1921 osadu tvořilo 8 usedlostí se 41 obyvateli. Byl zde hostinec Zum grünen Kranze. Ves administrativně patřila ke Starému Prenetu (Starému Spálenci). Osada zanikla v roce 1950. Místo zaniklé vsi je ukryto v lesíku uprostřed luk nedaleko železniční trati a přechodu Česká Kubice/Furth im Wald.
 
Osada Kubička na starých fotografiích a v roce 1950
 
 
 
Osada Kubička na mapě Stabilního katastru z roku 1871 a letecké mapě z roku 1949
 
 
 
Osada Kubička v současnosti
 
 
 
Slatiny / Traxelmoos
 
Malá osada Slatiny se nacházela při Spáleneckém potoce nedaleko Maxova, ke kterému administrativně patřila. Dříve byl potok zván jako Dangelsbach nebo Draxelmoserbach. Osada vznikla někdy na začátku 18. století mezi léty 1703-1710. V roce 1757 je tu uváděno 5 osadníků. V roce 1839 je ve Slatinách vypočítáno 6 usedlostí s 58 obyvateli, v roce 1930 pak 7 domů s 33 obyvateli. V 50. letech osada zanikla. Místo zaniklé vsi připomíná pás stromků při potoce táhnoucí se ke státní hranici.
 
Osada Slatiny na starých fotografiích
 
 
 
Osada Slatiny na letecké mapě z roku 1950
 
 
 
Osada Slatiny v současnosti
 
 
 
Myslív / Schneiderhof
 
Obec Myslív se rozprostírala 1.5 km západně od městečka Všeruby, nedaleko Myslívského rybníka. Ves byla založena kolem roku 1579 jako sklářská osada. V polovině 18. století žilo v obci 20 poddanských rodin. V obci byl mimo jiné chovný rybník, kovárna a mlýn. V roce 1789 tvořilo Myslív 34 usedlostí. V roce 1930 žilo v obci 266 obyvatel v 56 usedlostech. Po odsunu německého obyvatelstva byla ves zčásti dosídlena, ale se zřízením hraničního pásma museli obyvatelé odejít. Ves byla zlikvidována mimo několika objektů využívaných Pohraniční stráží. I ty byly později strženy poté, co se posunovaly dráty - původní elektrifikovaný drátěný zátaras vedl jižně od vsi po hrázi dosud existujícího Myslívského rybníka, na počátku 70. let se nová signální stěna posunula k silnici Všeruby-Maxov a torzo vsi Myslív se tak ocitlo za dráty. Místo zaniklé vsi je ukryto v lesíku uprostřed luk, v jeho severní části se zachoval zděný transformátor. U hráze Myslívského rybníka stál mlýn Weyermühle (Na rybníce). Jeho kola poháněl potok vypouštěný z rybníka.
 
Hráz Myslívského rybníka se nachází necelých 200 metrů od státní hranice a v letech 1948-1951 tato lokalita posloužila jako jedna z míst komunistické akce tzv. Kámen (pojmenováno podle hraničních kamenů). Zákeřná provokativní akce byla cílena na ty, kteří chtěli ilegálně opustit hranice. Nešťastníkům pak byl připsán trestný čin neoprávněného opuštění území republiky (co na tom, že se nacházeli na československém území) a další delikty. A mimo to důvěřivci orgánům prozradili jména jejich nejbližších s případnou ilegální činností. To vše bez námahy. Nejprve se fiktivně posunula státní hranice na hráz Myslívského rybníka a do nejjižnější části obce Myslív (čp. 42) se umístila falešná úřadovna americké zpravodajské služby, která se pro tyto účely náležitě naaranžovala. Samotná akce nezačínala na hranicích. Nejprve agent-provokatér nabídl vyhlédnuté osobě bezpečnou cestu na západ. Pak byla osoba dovezena ke hranicím. U obětí se plně využívalo neznalosti terénu a tmy. Po domnělém překročení hranice byli běženci zastaveni fiktivní hlídkou německých pohraničníků, která je dovedla do falešné úřadovny americké zpravodajské služby. Tady byla k vidění americká vlajka s portrétem prezidenta, na stole láhev whisky a z rádia vyhrával jazz. A také přátelské pohovoření s „Američany“ v uniformách, zapůjčených z divadel. Za pomoci falešného tlumočníka pak byli emigranti podrobeni zpravodajskému výslechu. Údajné americké zpravodajce zajímalo všechno - příbuzní a přátelé, protikomunisticky smýšlející občané, zájemci o spolupráci s Američany aj. Mnohé nešťastné oběti, ve snaze důkladně podpořit žádost o azyl, zveličovaly svou ilegální činnost nebo si ji vymýšlely. A jak se emigranti z fiktivního německého území dostali zpět do Československa? Některým bylo sděleno, že se žádost zamítá pro jejich nedůvěryhodnost a byli vráceni, jiné po odchodu z falešné americké strážnice přepadla hlídka SNB, která náhle pronikla na „německé“ území a emigranty zavlekla „zpět na československé“ území. Výslechové papíry v rukou komunistických vyšetřovatelů pak byly vysvětleny jako dar od Američanů. Následovalo zatčení, obžalování a soud. To vyústilo ve vězení, někdy i trest smrti. Někteří běženci se o provokační akci dozvěděli teprve ve vězení, jiní to nezjistili nikdy. Domnívali se, že byli na skutečné americké strážnici a poté měli jednoduše smůlu. Akce Kámen byla ukončena po emigraci několika jejích účastníků a varovném vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa dne 31. srpna 1951.
 
Obec Myslív na starých fotografiích
 
 
 
Obec Myslív a akce Kámen - nákres a falešná americká strážnice
 
 
 
Obec Myslív na letecké mapě z roku 1950
 
 
 
Obec Myslív v současnosti
 
 
 
Švarcava / Schwarzau
 
Osada se nacházela nad hraničním potokem Kouba nedaleko Všerub. Švarcava byla založena v průběhu 2. poloviny 18. století. V roce 1838 je tady uváděno 12 rozptýlených chalup, rozložených nad mokřinatým údolím Kouby. U Kouby nedaleko hranice stával Švarcavský mlýn. V roce 1930 zde stálo 13 chalup se 65 obyvateli. Švarcava administrativně patřila k obci Pomezí. Ves byla pobořena v roce 1955. Většina chalup byla rozptýlena do míst, která jsou v současnosti zemědělskými políčky okolo panelové cesty, kterou vybudovali vojáci ve 2. polovině minulého století. 
 
Osada Švarcava na letecké mapě z roku 1949
 
 
 
Osada Švarcava v současnosti
 
 
 
Sruby / Heuhof
 
Obec Sruby se nacházela v mokřinatém údolí u potoka Kouba, který obcí protékal a záhy tvořil hranici. Od spádového městečka Všeruby byla vzdálena 3.5 km na jihovýchod. Obec podle německých pramenů vznikla již někdy za vlády pánů z Bogenu mezi léty 1086-1242. Nicméně nejstarší zmínka o vsi pochází až z roku 1514. V roce 1518 jsou zde zmiňovány 3 selské dvory a 2 půllánní dvory. Zemská správa obce byla jako na houpačce - Sruby patřily střídavě k Bavorsku i k Čechám. K Čechám připadla ves až úpravou hranice k roku 1708. Zůstala ovšem vsí, tak jako ostatní pohraniční osady, obývanou výhradně Němci. Ve 2. polovině 18. století v obci bylo 5 hospodářských dvorů. V roce 1838 je zde uváděno 73 obyvatel ve 12 usedlostech. Před 2. světovou válkou bylo ve Srubech 21 domů, v nichž žilo 147 obyvatel německé národnosti a 7 obyvatel české národnosti, dále 3 cizinci. Po roce 1945 bylo německé obyvatelstvo vysídleno a ves zůstala pustá. V roce 1955 byla pobořena. Od roku 1951 tady zaujala sestavu Pohraniční stráž. Nejprve rota Sruby byla umístěna do několika usedlostí zaniklé obce. Později byl vybudován kasárenský areál a do něj začleněn původní dům čp. 14, který je nyní s okolními objekty opuštěn.
 
Obec Sruby na staré fotografii a coby pohraniční rota v letech 1963 a 1988
 
 
 
Obec Sruby na letecké mapě z roku 1949
 
 
 
Obec Sruby v současnosti
 
 
 
Červené Dřevo / Rothenbaum
 
700 metrů severně od Fleků a zároveň necelý kilometr od státní hranice se nacházela osada s malebným názvem Červené Dřevo. Ves byla založena ve druhé polovině 17. století Maxmiliánem Lamingenem z Albenreuthu. K zakládání vsi a zejména zdejšího kostela Panny Marie Bolestné v roce 1676 se váže pověst, podle níž při lovu objevil Wolf Fridrich Lamingen z Albenreuthu (starší bratr Maxmiliána) u léčivého pramene dutý strom. Dutina byla červeně natřena a v ní byla soška Panny Marie, kterou sem vložili pasáci dobytka z nedalekých Fleků. Lamingen pak nakázal na tomto místě zbudovat kostelík. Výklad pojmenování Červené Dřevo by mohl být i takový, že zde rostly stromy, které byly červené - šlo zřejmě o modříny, které měly kůru (případně větve) červené barvy. Ostatně dřevo kdysi znamenalo totéž co strom. Založení kostela bylo žádoucí i z praktického hlediska, jelikož vesnice v této části Chodského panství do té doby spadaly pod faru v Loučimi. Kostelík byl vystavěn v letech 1676-1680. Nad léčivým pramenem byla v roce 1834 vystavěna poutní kaple. Fara byla zřízena z loveckého zámečku Lamingerů. Osada Červené Dřevo měla kromě kostela s farou i školu - tak byla spádovým centrem několika dalších vesnic a samot. V nevelké vsi bylo v roce 1890 napočítáno jen 10 domů s 69 Němci a 3 Čechy. V roce 1921 tady stálo 12 domů s 57 Němci a 3 Čechy. Ves Červené Dřevo administrativně patřila pod obec Fleky.
 
Po roce 1945 byli němečtí obyvatelé odsunuti. Kostel Panny Marie Bolestné s farou dne 3. května 1953 vyhořel. Ve dnech 18. až 20. prosince 1957 byly jeho ruiny odstraněny. Zničen byl i přilehlý hřbitov. Zkáza čekala také na zdejší přízemní budovu školy a ostatní domy. V letech 1951-1965 zde působila pohraniční rota Červené Dřevo. Drátěné zátarasy oddělily areál kostela, hřbitova, fary a poutní kaple od pustnoucí osady. V 60. letech byl v Červeném Dřevě postaven zemědělský objekt. Po pádu železné opony a otevření hranic vysídlení Němci projevili zájem o místa, kde kdysi jako děti či mladí žili. Spolek Víra a domov jež sdružoval vysídlené obyvatele, už v letech 1990-1991 odkryl základy kostela Panny Marie Bolestné a alespoň částečně obnovil zdejší hřbitov. V roce 1997 pak spolek za podpory německých dárců pietně upravil základy kostela. Na místě oltáře byl vztyčen dřevěný kříž. V roce 2013 byly upraveny a pietně uspořádány i náhrobky ze zdejšího hřbitova. Kromě důstojného pietního místa do současnosti přetrval pustnoucí zemědělský objekt (přestavěný z původního objektu osady) a obydlené objekty bývalé pohraniční roty (původní dům osady a finský domek).
 
Osada Červené Dřevo na starých fotografiích a v roce 1992 (na obr. 3 škola, na obr. 4 a 5 kostel, na obr. 6 a 7 kostel v roce 1992)
 
 
 
Osada Červené Dřevo na letecké mapě z roku 1949
 
 
 
Osada Červené Dřevo v současnosti