Reaktivace státních hranic
Po skončení 2. světové války a osvobození Československa došlo ve všech úsecích československé státní hranice k plné obnově stavu z období před podpisem Mnichovské dohody, tj. ke dni 29. září 1938.
Reaktivace československých hranic souvisela se dvěma aspekty:
a) Právní stav hranic – Československé hranice byly upraveny mezinárodními smlouvami, hraničními dokumentárními díly a dalšími akty, které byly řádně schváleny zúčastněnými státy. Na těchto dokumentech nic nezměnila Mnichovská dohoda a další jí podobné akty – podpisem těchto diktátů došlo k porušení mezinárodních dohod a uznávaných nepsaných zásad mezinárodního práva. Mezi takovouto zásadu patřila skutečnost, že Československo nebylo účastníkem Mnichovské dohody (coby mezinárodní smlouvy), nýbrž jen objektem jednání, které mu pak bylo vnuceno pod hrozbou síly. Události, které vedly k uzavření Mnichovské dohody, její obsah, jakož i další události a akty navazující na Mnichovskou dohodu, byly v rozporu s právem, a proto neplatné od samého počátku. Na československých státních hranicích tak byl plně obnoven právní stav ze dne 29. září 1938.
b) Fyzický stav hranic – Československé hranice vedly podle hraničních dokumentů platných ke dni 29. září 1938. Nic na tom nezměnilo poškozené a chybějící hraniční značení po válce – bylo třeba přistoupit k redemarkaci státních hranic.
Jakýmsi doplňkovým (třetím) aspektem byla skutečnost, že během války byly z československého archivního fondu odvlečeny vybrané hraniční dokumenty a další písemnosti vztahující se k československým hranicím. Neutěšený stav nebyl bohužel navrácen v pořádek – hraniční dokumentace odvlečená do Německa nám již nebyla vrácena. Je třeba poznamenat, že téměř veškeré hraniční dokumenty pocházely z prvorepublikového období a byly vytvořeny vzhledem k technickým možnostem té doby. Čeněk M. Kadlec upozorňuje, že nelze hodnotu odcizené hraniční dokumentace přesně vyčíslit jelikož má jednak historickou hodnotu a jednak je svébytným právně-technickým dokumentem potvrzujícím naše hranice. Československá strana očekávala, že z německé strany vymůže alespoň náhradu za rozhraničovací práce a vyhotovení hraničních dokumentů. Ani k tomu však nedošlo.
Látkový kapesník k oslavě konce 2. světové války s vyznačeným územím postoupeným na základě Mnichovské dohody
Československé územní požadavky
Československo předpokládalo, že jako člen vítězné koalice bude moci na předpokládané mírové konferenci nejen potvrdit své předválečné hranice, ale nad jejich rámec vůči poraženému Německu vznést i územní požadavky (tyto se měly dotýkat i Rakouska, Polska a Maďarska).
Hlavním cílem bylo strategické zabezpečení osvobozené Československé republiky, tj. její obrana proti napadení a tomu odpovídající úpravy hranic. Rektifikace byly zamýšleny především tak, aby se hraniční čára vedoucí horským hřebenem svedla v neprospěch Německa pod něj. Dále měly být odstraněny zářezy (klíny) do československého území – tj. mělo dojít k napřímení hraniční linie. Rektifikace měly i dopravní důvody – k československému území měly být připojeny peážní úseky železnice vedoucí na německé straně. Z uvedeného vyplývá, že obecně se požadovalo vytvořit takové hranice poválečného státu, které by omezily případný nástup nepřítele.
V letech 1945 až 1947 probíhala jednání na vnitrostátní i mezinárodní úrovni o československých hraničních úpravách vůči Německu, ale taktéž vůči Rakousku, Polsku a Maďarsku. Územní požadavky byly s postupujícím časem zpřesňovány, nicméně zástupci čtyř vítězných velmocí (Velká Británie, Spojené státy, Francie a Sovětský svaz) požadovali po Československu minimalizace těchto územních požadavků. Úlohu v tom sehrála i skutečnost, že po rozhodnutí velmocí na postupimské konferenci v létě 1945 zanikl pruský díl československo-německých hranic (Německo tak přišlo o Prusko, které bylo přivtěleno k Polsku).
Jak československé územní požadavky respektive návrhy na korektury hranic dopadly? Do událostí zasáhl politický aspekt. V důsledku vývoje politické situace, která se dotkla především Německa jeho rozdělením do okupačních zón, se rektifikace nemohly uplatnit. Vůči Rakousku nepřicházely v úvahu už vůbec, jelikož bylo považováno za oběť hitlerovské agrese a nepředpokládalo se uzavření mírové smlouvy s Rakouskem. Vůči Polsku se československé požadavky vztahovaly na úsek bývalých hranic s Německem a jelikož správou těchto hranic bylo pověřeno Polsko, které nemělo povahu nepřátelského státu, nemohly ani zde být rektifikace uplatněny. Československu bylo vyhověno jen na úseku hranic s Maďarskem coby nepřátelským státem – bylo rozšířeno předmostí u Bratislavy.
Československá republika po 2. světové válce (zdroj: Marcela Havelková a Eva Semotanová / Akademie věd ČR)
