Polsko po válce přišlo o část východních hranic (západní části Ukrajiny, Běloruska a Litvy) a v důsledku toho požadovalo náhradní území na západě. Ve vztahu k Československu si Polsko nárokovalo připojení Těšínska, Oravy a Spiše. Polská strana přenesla svoje požadavky do terénu – v letech 1944 a 1945 polské vojsko, během postupu z východu, obsadilo hraniční čáru vymezníkovanou v době německé okupace bez ohledu na její původní průběh. Zasáhnout musel až Stalin, který varoval Polsko před takovými činy, které by mohly ovlivnit i nadcházející konferenci v Postupimi. Obavy z toho, že by Polsko mohlo více ztratit než získat, pak převládly a vedly k potlačení extrémních cílů. Československo pomýšlelo na některé korekce hranic ve slezské oblasti včetně Kladska. Na tyto úvahy opět Polsko svérázně zareagovalo. V létě 1945 bylo přemístěno do jihozápadních oblastí 693 tisíc nových polských osadníků. Přitom čeští obyvatelé byli vyzváni, že pokud se do 30. listopadu 1945 nepřihlásí k polské národnosti, budou ze země vyhnáni. To Čechy vedlo k vystěhování se z Polska – z Kladska jich muselo uprchnout 4 tisíce, z pruského Slezska 8 tisíc a z ostatních částí Polska 9 tisíc. Takto si Polsko zabezpečilo nárokovatelná území ze strany Československa. Spory ovšem neustaly a trvaly až do roku 1947, kdy byla mezi Československem a Polskem uzavřena Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci. K uzavření přispělo osobní poselství Stalina, aby obě strany uzavřely dohodu a vyřešily existující sporné otázky. Lze tedy konstatovat, že československo-polské hranice byly obnoveny v předmnichovském stavu. Změnily se ovšem trojmezní body – československo-polská hranice se prodloužila (na základě rozhodnutí velmocí na postupimské konferenci) až k soutoku Lužické Nisy a Oldřichovského potoka (trojmezí s Německou demokratickou republikou) a zároveň se zkrátila (v souvislosti s odstoupením Podkarpatské Rusi Sovětskému Svazu) ke trojmeznímu bodu na kótě Kremenec na hlavním hřebenu Karpat (trojmezí se Sovětským svazem respektive s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou).
Stav na československo-polských hranicích po válečných událostech byl katastrofální. Československá strana měla zájem na provedení redemarkace, avšak iniciativy předané polské straně zůstávaly řadu let bez odpovědí. Polská strana zareagovala až v roce 1954, avšak požadovala, aby hranice byly vytyčovány v delších přímých úsecích, čímž by byl zredukován i počet hraničních znaků na čtyři tisíce, což by umožnilo ukončit redemarkační práce už v roce 1956. Tento návrh by měl však negativní dopad na přehlednost hranic. Československá a polská strana se nakonec dohodly na dvou polních sezónách 1956 a 1957, i když to byla doba velmi krátká. Redemarkační práce zahrnovaly rekognoskaci, vytyčování a omezníkování hranice, dále měřické práce a vyhotovení hraničních dokumentů. Na dosavadní probíhající hraniční čáře byly připuštěny drobné změny, které měly být nezbytné ve vztahu k zájmu místního obyvatelstva a účelnému hospodářství. Realizované odchylky však převážně reagovaly na potřebu ochrany hranic (zejména jejich zkrácení v zájmu jednodušší ostrahy). Poměrně značně rozsáhlá redemarkace, která proběhla v nezvykle krátkém časovém úseku (jež si Polsko prosadilo), měla za následek nepřesně naměřené údaje. Redemarkační práce byly zakončeny Smlouvou mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic (podepsána 13. června 1958 ve Varšavě, publikována pod č. 23/1959 Sb.). Práce si vyžádaly změny hranice – například v předpolí Rychlebských hor na čáře Velké Kunětice-Vidnava-Javorník-Bílá Voda bylo realizováno 9 změn státní hranice. Změny hraniční čáry měly za následek územní zisk 368.54 hektarů ve prospěch Československa. 13. června 1958 vzniklo taky Ujednání mezi vládou Československé republiky a vládou Polské lidové republiky o kompenzaci československého územního zisku ve formě výměny diplomatických nót ministrů zahraničí obou republik (Václav David a Adam Rapacki). Oba státy se zavázaly, že vzniklý čs. územní zisk 368.54 hektarů bude Polsku nahrazen nikoliv územně, ale majetkově, a sice tak, že Československo převede do vlastnictví Polska pozemky o rozloze 368.54 hektarů, které se nacházejí sice ve vlastnictví Československa nebo jeho fyzických či právnických osob, ale leží na území Polska. Princip majetkového vyrovnání dostal přednost před územním vyrovnáním z důvodu, že v socialistickém hospodářství dvojvlastnické poměry neměly místo. Hlavním důvodem však byla nevěrohodnost plošných údajů, ze kterých územní zisk vyplynul.
Dne 2. prosince 1967 byla v Praze podepsána Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právních vztazích na československo-polských státních hranicích, o spolupráci a vzájemné pomoci v hraničních otázkách (publikována pod č. 80/1971 Sb.). Ve čl. 5 byl zakotven způsob vyznačení hranice v zátopě Oravské přehrady – bylo použito železobetonových monolitů ve tvaru čtyřbokých komolých jehlanů. K úpravě podmínek provádění Smlouvy byly v letech 1971 a 1974 podepsány ve Varšavě a Praze Dohody vlád zúčastněných států o provedení Smlouvy. Dohoda z roku 1974 zakotvovala Stálou československo-polskou hraniční komisi.
V letech 1976-1982 bylo provedeno přezkoušení hranic na vodních tocích. Výsledkem těchto prací bylo vyhotovení hraničních dokumentů jako doplněk ke hraniční dokumentaci z roku 1958. Přezkoušení mokrých hranic završila Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o průběhu státních hranic v souvislosti s výsledky prvního společného přezkoušení průběhu československo-polských státních hranic na hraničních vodních tocích (podepsána 10. prosince 1986, publikována pod č. 126/1989 Sb.).
V 70. letech zamýšlelo Polsko vybudovat na Dunajci přehradu. Nádrž byla projektována na polském území, v jižní části byl její přirozenou stěnou svah na slovenském území. Polsko se zavázalo, že vykoná svými prostředky a na svůj náklad, ve spolupráci s československou stranou, všechna opatření spojená se zaměřením a vytyčením hranic a vyhotovením hraničních dokumentů. O změnách průběhu hranic byly vyhotoveny nové hraniční dokumenty a tyto se staly součástí Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o změně průběhu státních hranic a o některých dalších otázkách souvisejících s výstavbou a provozem polské přehrady na Dunajci (podepsána 21. března 1975).
V řeči čísel a Trojmezí
Celková délka československo-polských hranic činila 1 309.9 km o 6 hraničních úsecích. Celkem bylo osazeno 18 080 hraničních znaků (iniciály ČS a P, bílý nátěr, hlavy a stěny 6 cm od hlav natřeny červeně).
Trojmezní body: karpatská kóta Kremenec (s Ukrajinou) – soutok Lužické Nisy a Oldřichovského potoka (s Německem).
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: údržba hraničního monolitu na vypuštěné Oravské přehradě (1, zdroj: Oddělení vojenské geografie a hydrometeorologie Ministerstva obrany), hraniční přechod Mníšek nad Popradom/Piwniczna Zdrój (2, zdroj: fotopolska.eu), hraniční přechod Český Těšín/Cieszyn (3-6, zdroj: fotopolska.eu), hranice na Sněžce (7-9, zdroj: fotopolska.eu), hranice na Králickém Sněžníku (10), hraniční hory a příslušníci polské Pohraniční stráže (11-13, zdroj: fotopolska.eu).
