Mnichovská dohoda
Mnichovský diktát rozbil systém evropské a v podstatě i světové bezpečnosti, která byla institucionálně vytvořena po 1. světové válce. Mnichovská dohoda se stala aktem vedoucím bezprostředně ke 2. světové válce a aktem, který znamenal fakticky konec nezávislosti Československa. Dokument „o nás bez nás“ byl podepsán v Mnichově v nočních hodinách z 29. na 30. září 1938. Dohodu podepsali předsedové vlád Německa, Itálie, Francie a Velké Británie.
Mnichovská dohoda měla vyřešit otázku německé národnostní menšiny v Československu jejím připojením k Německu. V důsledku toho byla Československá republika fakticky připravena o rozsáhlé oblasti pohraničí Čech, Moravy a Slezska. A nejen o tyto oblasti. Důsledkem Mnichovské dohody byly další události a akty, které způsobily narušení i ostatních úseků československých státních hranic. Lze zmínit zejména tzv. První vídeňskou arbitráž ze dne 2. listopadu 1938, na základě které byla jižní část Slovenska postoupena Maďarsku. Ztrátou těchto území byl státní život na území Československa zcela ochromen a nakonec zničen. Nejprve byla zřízena Česko-Slovenská republika (tzv. Druhá republika), která odpovídala stavu po Mnichovské dohodě až do 15. března 1939. Po tomto datu respektive po okupaci zbytku Čech, Moravy a Slezska, byl zřízen tzv. Protektorát Čechy a Morava, který se stal součástí Německé říše. Na zbytku Slovenska vznikl tzv. Slovenský štát.
Podepsáním Mnichovské dohody a dalších navazujících dokumentů došlo k porušení mezinárodních dohod a uznávaných nepsaných zásad mezinárodního práva. Mezi takovouto zásadu patřila skutečnost, že Československo nebylo účastníkem Mnichovské dohody (coby mezinárodní smlouvy), nýbrž jen objektem jednání, které mu pak bylo vnuceno pod hrozbou síly. Mnichovská dohoda odporovala i vnitrostátnímu právu. Platná československá ústava podmiňovala změnu státních hranic souhlasem Národního shromáždění, to však nebylo ani svoláno. Z uvedeného vyplývá, že události, které vedly k uzavření Mnichovské dohody, její obsah, jakož i další události a akty navazující na Mnichovskou dohodu (například akt První vídeňské arbitráže nebo období Druhé republiky), jsou v rozporu s vnitrostátním a mezinárodním právem, a proto jsou neplatné od samého počátku. V důsledku neplatnosti aktů a událostí byla diskontinuita (nesouvislost) československých státních hranic v době nesvobody jen faktická, nikoliv však právní. Abychom si časově ohraničili dobu nesvobody, můžeme uvést, že státní hranice, které měla Československá republika k 29. září 1938 (poslední den svobody) jsou tytéž i od 5. května 1945 (první den svobody, stanovený zpětně československou vládou).
Československá republika po Mnichovském diktátu (zdroj: Marcela Havelková a Eva Semotanová / Akademie věd ČR)
Signatáři Mnichovské dohody – zleva N. Chamberlain za Velkou Británii, E. Daladier za Francii, A. Hitler za Německo, B. Mussolini za Itálii
Adolf Hitler podepisuje Mnichovskou dohodu v nočních hodinách z 29. na 30. září 1938
Diskontinuita státních hranic s Německem
Mnichovská dohoda stanovovala na československém území čtyři pásma, která budou ve dnech 1. až 7. října 1938 obsazena německými vojsky. Jednalo se o oblast Šumavy, oblast šluknovského a frýdlantského výběžku, oblast západních Čech (zejména Chebsko a Tachovsko) a oblast bělovodského a osoblažského výběžku. Poslední páté pásmo mělo být určeno mezinárodní komisí tvořenou zástupci Německa, Itálie, Francie, Velké Británie a Československa a obsazeno německými vojsky do 10. října 1938. Mělo jít o oblasti obývané německou menšinou. Do tří měsíců ode dne podpisu Mnichovské dohody muselo Československo navíc postoupit další pohraniční území, a to obývané menšinou polskou a maďarskou.
Po záboru pohraničí německými oddíly v říjnu 1938 bylo přistoupeno k pracím na nové okleštěné československo-německé hranici. Byla to potupa pro Československo a pracovníky zainteresované do rozhraničení. Německo si během prací prosazovalo další a další diktáty. Adolf Hitler navíc prosadil zrušení mezinárodní komise, načež veškeré hraniční otázky měla řešit česko-slovensko-německá komise. Zahájení rozhraničovacích prací bylo stanoveno na prosinec roku 1938. Provizorní hraniční čára se vytyčovala v terénu dřevěnými kolíky (okleštěná hranice tak byla zvána i jako dřevěná). Hraniční práce byly velmi náročné a pro československou stranu potupné. Byly obsazovány obce, které podle stanovené hranice neměly být do záboru vůbec zahrnuty. Narušování prací v terénu bylo hlavní činností ordnerů, kteří obsazovali české vesnice a v průběhu prací často vytrhávali již osazené kolíky a posunovali je do vnitrozemí. Pracovní harmonogram narušovaly i nové požadavky na úpravu hranic, což způsobovalo přerušování prací. V řeči čísel Československo muselo Německu ustoupit státní území o rozloze 28 680 km2 s 3 576 719 obyvateli (z toho 738 502 obyvatel československé národnosti). Druhá fáze rozhraničovacích prací měla spočívat ve vyznačení hranice hraničními znaky. Tyto práce se předpokládaly v jarních měsících roku 1939, avšak již k nim nedošlo v důsledku okupace zbylých částí Čech, Moravy, Slezska a dalších navazujících událostí.
Zcela jinak Němci přistupovali k rozhraničovací otázce po 15. březnu 1939, kdy se ze státních hranic (Česko-Slovenské republiky a Německé říše) staly hranice vnitrostátní-protektorátní (okupované československé území Německo anektovalo a zřídilo autonomní Protektorát Čechy a Morava). V důsledku toho nebyla pro Německo agenda rozhraničovacích prací natolik důležitá. Hranice již neměly plnit standardní úkol, ale pouze úlohu vnitrostátních hranic. S podzimem 1939 přišla 2. světová válka a Německo tak soustředilo síly a prostředky jinam než-li do vytyčování vnitrostátní hranice. Úřad říšského protektora vydal dne 26. srpna 1940 výnos, kterým bylo pražské ministerstvo vnitra vyzváno, aby provedlo revizi a řádné vytyčení protektorátních hranic vlastními silami a prostředky. Zahájení prací bylo stanoveno na září roku 1940. Hlášení o postupu prací se podávala koncem každého týdne úřadu říšského protektora. Celkově se nově vytyčované hranice ustálily na délce 2 541 km. Avšak na omezníkování, jako v případě hranice Druhé republiky a Německa, již nedošlo.
Na zbytku Slovenska vznikl tzv. Slovenský štát. V důsledku toho vznikla státní hranice mezi Protektorátem Čechy a Morava a Slovenským štátem, kterou bylo třeba taktéž vymezit. K rozhraničovacím pracím došlo v letech 1941-1944. Realizací projektu byli pověřeni opět pracovníci hraničního referátu protektorátního ministerstva vnitra. V celém průběhu hranic bylo osazeno 3 340 hraničních mezníků a 201 dubových sloupů (na hraničních znacích byl Protektorát Čechy a Morava jako vazalské území Německé říše označen iniciálou D). Práce na hraničním dokumentárním díle byly ukončeny v roce 1944.
Diskontinuita státních hranic s Rakouskem fakticky neexistovala, jelikož na jaře 1938 bylo území dosavadního Rakouska připojeno k Německu. Anšlus Rakouska se tak projevil do průběhu hranic československo-německých.
Nerealizovaný projekt omezníkování území mezi Německou říší a Protektorátem Čechy a Morava (zdroj: Oddělení státních hranic Ministerstva vnitra)
Diskontinuita státních hranic s Polskem, Maďarskem a Rumunskem
Mnichovského diktátu využilo Polsko a Maďarsko. Vycházeli z dodatku ke Mnichovské dohodě, podle něhož Německo a Itálie odmítali garantovat nové hranice okleštěného Československa do té doby, než bude vyřešena otázka polské a maďarské menšiny.
Krátce po uzavření Mnichovské dohody (již 1. října) Polsko předneslo své územní požadavky a Československo bylo nuceno o nich s Polskem jednat. Výsledkem byla dohoda, na základě níž Československo postoupilo Polsku některá svá území – zejména pak Těšínsko, Oravu a Spiš. Dohodu naplnila v terénu československo-polská rozhraničovací komise, která ještě provedla další změny v neprospěch okleštěné republiky. Práce komise skončila již do konce listopadu 1938 podpisem protokolů o delimitaci. Celkem muselo Československo odstoupit Polsku území o rozloze 1 086 km2 s 230 282 obyvateli (z toho 134 311 Čechů a Slováků).
O maďarských požadavcích byla vedena jednání v říjnových dnech roku 1938. Celá věc byla nakonec postoupena arbitrážnímu řízení. To proběhlo 2. listopadu 1938 a na základě arbitrážního výroku odstoupilo Československo Maďarsku rozsáhlá jižní území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Ztráty Československa vůči Maďarsku činily 11 830 km2 území s 992 496 obyvateli (z toho 288 803 Čechů a Slováků). Další vývoj na hranici s Maďarskem pak souvisel s koncem Druhé republiky. Dne 13. března 1939 odjel na pozvání Hitlera do Berlína premiér slovenské vlády J. Tiso, kde dostal ultimátum: buď neprodleně vyhlásí samostatnost Slovenska nebo bude dána volná ruka Maďarsku. Příští den slovenský sněm odhlasoval odtržení Slovenska od zbytku republiky a jeho samostatnost. Téhož dne (14. března) začali Maďaři vojensky obsazovat Podkarpatskou Rus. Podkarpatští Rusíni se přesile bránili, avšak do týdne postupující maďarská armáda zbytek Podkarpatské Rusi obsadila. Území Podkarpatské Rusi bylo připojeno k Maďarsku, k němuž byla ještě nově připojena i část severovýchodního Slovenska. Od 14. března 1939 měl pak Slovenský štát hranici s Maďarskem, vzniklou tzv. První vídeňskou arbitráží ze dne 2. listopadu 1938.
Rumunsko bylo spojeneckým státem Československa v rámci Malé dohody a zřejmě tak v důsledku toho nevzneslo vůči československému státu žádné územní požadavky. Československo-rumunská hranice byla dotčena až vpádem Maďarů na Podkarpatskou Rus v noci ze 14. na 15. března 1939, kteří do jednoho týdne Podkarpatskou Rus připojili ke svému státu. V roce 1944 byla Podkarpatská Rus osvobozena od maďarské okupace sovětskými vojsky. Na základě složitých místních a politických událostí byla československá územní suverenita k Podkarpatské Rusi předána Sovětskému svazu. Stalo se tak Smlouvou mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: odstraňování hraničního značení na hraničním přechodu Slavonice/Fratres (1), odstraňování hraničního orientačního sloupu (2-4, z toho na hraničním přechodu Nové Hrady/Pyhrabruck 2), umísťování hraničních tabulí na bývalé československé hranici (5), nová dřevěná hranice (6-9, zdroj 7: Jaroslav Beneš / Finanční stráž československá 1918-1938).
