Vybraná zaniklá sídla Dyleňska
V rámci rozboru Dyleňska jsou zpracována následující sídla: Rovinka/Boden, Oldřichov/Ulrichsgrün, Nové Mohelno/Neumugl a Slatina/Lohhäuser.
Rovinka / Boden
Boden byla malou osadou, která ležela v blízkosti hraničního přechodu Mýtina/Neualbenreuth. Podíváme-li se od přechodu na české území, uvidíme pole a za ním hájek - tady spočívají ruiny osady Boden. První zmínka je vázána k roku 1316. Vyvřeliny blízké vyhaslé sopky Železná hůrka vytvořily podél potůčku úrodnou černozem - obyvatelé Bodenu se tak živili výhradně zemědělstvím. Ves Boden ležela v území Fraisch, kde se střídalo držení města Chebu a kláštera Waldsassen. V roce 1846 připadla osada definitivně k Čechám a v roce 1850 byla administrativně připojena k nedaleké obci Mýtina. Význačným dnem pro osadu Boden se stal 23. srpen 1823, kdy Johann Wolfgang Goethe navštívil v doprovodu chebského magistrátního rady Železnou hůrku. V roce 1900 žilo v devíti statcích na obou stranách potoka se třemi rybníky 62 obyvatel. Z osady Boden se rozbíhalo několik cest na všechny strany - jedna z nich ke státní hranici - v místech dochovaného křížku stával celní úřad. V osadě působil sedlák a švec Nattmüller, který si v roce 1910 otevřel výčep s vínem, což nemělo na venkovském Chebsku tehdy obdoby. Po vysídlení původních německých obyvatel zůstala vesnička nedosídlena. Návrh přejmenování osady na Rovinku z roku 1948 již nebyl prakticky použit. V roce 1953 byla osada srovnána se zemí.
Osada Boden na starých fotografiích
Osada Boden na letecké mapě z roku 1948
Osada Boden v současnosti
Oldřichov / Ulrichsgrün
Ves Oldřichov se nacházela na severozápadním úpatí hory Dyleň. Osadu založili v polovině 12. století markraběcí ministeriálové bratři Piligrimus a Udalricus de Egere. První zmínka o Oldřichově je doložena k roku 1293, kdy se Albrecht Nothaft von Falkenau vzdal lenních práv na vesnici a tato se stala majetkem chebských klarisek. K roku 1395 je zde uvedeno 15 sedláků a v roce 1424 měla ves 13 statků. V průběhu 15. a 16. století byl Oldřichov několikrát zpustošen procházejícími vojsky (např. 1447 vyplundrování saskými trupami, 1452 vypálení českou armádou, 1562 vpády loupežnické rodiny Prunstlů, 1596 vyplundrování valonskými žoldáky). Po třicetileté válce (1618-1648) byla ves znovu postavena a rozšířila se z původní malé vesnice. Oldřichov byl především zemědělskou vsí. Po zrušení chebských klarisek v roce 1782 se oldřichovští sedláci stali poddanými církevního dobročinného fondu Sv. Klára. V roce 1850 byl Oldřichov administrativně připojen k obci Mýtina. Ve vsi byly kromě statků dva mlýny, hostinec U zelené louky, od roku 1839 škola. Polovinu katastrálního území Oldřichova tvořily lesy, které byly využívány k honitbě. Nedaleko osady byla vystavěna myslivna. Na počátku 30. let 20. století byla na úpatí Dyleně zřízena farma s chovem stříbrných lišek. V té době měl Oldřichov 127 obyvatel, kteří bydleli ve 27 domech. Poloha vesnice u státních hranic rozhodla po válce o jejím dalším osudu. Nejprve byli vysídleni původní němečtí obyvatelé a pak byl Oldřichov částečně nově dosídlen. V roce 1948 však byl vystěhován - odešlo 9 Čechů, 9 Němců a 6 obyvatel jiné národnosti. V 50. letech byl Oldřichov zdemolován. Od roku 1951 tady začala působit pohraniční rota - sestávala z několika postavených baráků a pohraničníci ještě využívali velký oldřichovský statek. Po výstavbě nového pohraničního areálu pod Dylení se rota zrušila. V místech zaniklé vsi Oldřichov, mezi listnatými stromy a další vegetací, nalezneme malé zbytky základů domů. U hraničního znaku 4/9 na bavorské straně hranice je pietní místo v podobě kříže a pamětního kamene.
Osada Oldřichov na starých fotografiích (na obr. 5 škola, na obr. 6 myslivna, na obr. 7 v 50. letech, na obr. 8 v roce 1960, na obr. 9 pohraniční rota v 50. letech, obrázek 9 zdroj: Stanislav Kvasnička)
Osada Oldřichov na letecké mapě z roku 1948
Osada Oldřichov v současnosti
Nové Mohelno / Neumugl
Osada Nové Mohelno se nacházela na jihozápadních svazích kóty Čupřina na (dodnes) odlesněné Mohelenské pláni, která se svažuje ke státním hranicím - nadmořská výška od 710 do 750 metrů činí z tohoto místa nejvýše položenou zaniklou osadu při hranicích v lokalitě Chebska. Na německé straně hranice se doposud nachází obec Altmugl (Staré Mohelno). Název Mohelno (Mugl) má slovanský původ a pochází od českého slova „mohyla, mogyla“, což značí hrob, násep zeminy nad hrobem. Jako první je připomínáno Mohelno na bavorské straně, a to již v letech 1312 a 1359 jako Mugel. Mohelno na české straně bylo založeno poblíž až mnohem později - bylo nazváno Nové a pro rozlišení původní Mohelno dostalo název Staré. Nové Mohelno bylo menší než jeho bavorský soused. Poprvé se uvádí v letech 1654-1655 - pod názvem Neue Mugel se připomínají čtyři skromné chaloupky s uhlíři, kteří tady pálili uhlí. Obyvatelé se v okolních lesích živili dřevorubectvím a zpracováním dřeva. Několik sedláků zde mělo pozemky pro zemědělskou činnost. V roce 1747 je v Novém Mohelně uváděno deset stavení s deseti hospodáři. V roce 1847 již 24 stavení se 146 obyvateli a myslivna. Do zrušení vrchnostenských poměrů v roce 1848 patřila ves pod panství Kynžvart.
České i bavorské Mohelno po celá staletí leželo ve sporném území Fraisch a hranice zde byla nejednoznačná. Definitivně byla hranice stanovena až hraniční smlouvou z roku 1862. Poloha osady Nové Mohelno v hraničním území Fraisch souvisela s duchovní a školskou správou. Nejbližší českou farností, kam osada administrativně patřila, byl v té době Kynžvart, avšak velmi vzdálen. A tak mohelenští chodili na obřady (mše, křest narozeného dítěte, uzavření sňatku, pohřby) do kostela do nedalekého bavorského Neualbenreuthu. V roce 1787 bylo Nové Mohelno přifařeno k nové duchovní správě v bavorském Otíně (Ottengrün), který ležel 4 kilometry od Mohelna a tenkrát ještě patřil k Čechám. I po stanovení definitivní hranice na základě smlouvy z roku 1862 Nové Mohelno dál patřilo k farnosti do Otína. Tamní farář zajišťoval pro mohelenské děti výuku náboženství, vedl novomohelenskou matriku a vykonával církevní obřady. Dostával za to od našich úřadů roční plat. Když bylo Nové Mohelno v roce 1787 přifařeno pod Otín, rozhodlo se, že mohelenské děti budou chodit i do otínské školy. Realizace se však nezdařila a tak bylo dojednáno se sousední bavorskou osadou Staré Mohelno, že založí společnou putovní školu. Toto se opravdu realizovalo, avšak v roce 1853 tato forma školní výuky skončila - bavorské úřady zakázaly dětem chodit přes hranici do školy. Do roku 1870 fungovala v Novém Mohelně putovní škola, kdy učitel střídal jednotlivé domy. V tomto roce byl pronajat v jednom domě prostor pro vyučování, nicméně škola se nakonec postavila (1896). V roce 1890 byla postavena nová kaple sv. Šebestiána, která nahradila starou dřevěnou kapličku. Na střeše kaple byla zvonice. Dobová fotografie nám dokladuje, že mezi kaplí a školou byla zahrádka a pro potřeby tělocviku hrazda se žebříkem a tyčemi. V roce 1921 je ve vsi uváděno 23 stavení se 109 obyvateli.
V roce 1946 bylo odsunuto německé obyvatelstvo. O rok později byla osada systematicky zlikvidována - došlo k rozebírání stavení, odvozu stavebního materiálu a zemědělského náčiní, část osady vyhořela. Zbyla po ní jen pláň s hloučky stromů zakrývající ruiny zbořených domků. Zanikly taktéž původní cesty - později byly přesunuty na komunikace sledující pás drátěných zátarasů. Od roku 1951 začala již v bývalé vsi působit pohraniční rota Mohelno. Na leteckém snímku z roku 1958 jsou zabrány objekty roty typické pro 50. léta - dva UBA baráky, finský domek a další drobné stavby. Z leteckého snímku je dobře patrná pěticípá hvězda mezi oběma baráky - tyto artefakty se v 50. letech v areálech pohraničních rot budovaly (z kamenů, mletých cihel aj.) jako výraz přátelství se Sovětským svazem. Obecně platilo, že koncem 50. let a na začátku 60. let se dřevěné UBA baráky začaly modernizovat na tzv. TUBA objekty - zpravidla modernizace proběhla tak, že dřevěné baráky se zbořily a na místo nich se na kvalitních základech vystavěly dvě zděné podlouhlé budovy a propojily se spojovací chodbou. Tato modernizace proběhla i na rotě Mohelno - koncem 50. let byla vystavěna nová (hlavní) budova a domky pro důstojníky a jejich rodiny. Pohraniční rota Mohelno byla zrušena v roce 1978 a později zbořena. Avšak památka na tento pohraniční útvar zůstala - odtud patrně pochází pohraničářská písnička „Na staré Mohelně, na státní hranici.“ Na okraji lesa nad Mohelenskou plání lze dohledat několik objektů, které byly součástí obrany československých západních hranic v době studené války - a to železobetonový palebný kulometný objekt, objekt určený k ukrytí a okop.
Osada Nové Mohelno na starých fotografiích (na obr. 3 kaple a škola, na obr. 4 až 7 pohraniční rota v 60. a 70. letech, obrázek 5 až 7 zdroj: Miroslav Landa)
Osada Nové Mohelno na mapě Stabilního katastru z roku 1841 a pohraniční rota Mohelno na letecké mapě z roku 1958
Osada Nové Mohelno v současnosti
Slatina / Lohhäuser
Ves Slatina se nacházela na jihozápadních svazích kóty Tišina uprostřed hlubokých pohraničních lesů na lučině Hamerského potoka. První zmínka patrně souvisí s prvním postaveným domem a základem pozdějšího osídlení - byla jím panská myslivna vystavěná v roce 1667. V roce 1781 zde stálo už 6 domků. Původně se osada jmenovala Finkenschlag (Pěnkaví zpěv), tento název v roce 1797 nahradilo jméno Lohhäuser, odvozené od místní půdy slatiny. Úředního názvu Slatina se vsi dostalo až v roce 1947. Osada administrativně a farností patřila pod obec Tři Sekery, avšak v roce 1888 se Lohhäuser stal samostatnou obcí. Obživu dával obyvatelům především okolní les - kromě těžby dřeva a pálení milířů se vyráběly v domácnostech i dřevěné knoflíky a šindele. V letech 1782-1816 a 1848-1888 byla v Lohhäuseru v provozu sklárna, která produkovala skleněné prsteny, knoflíky a korálky. U 12 hutních pánví bylo zaměstnáno přes 100 dělníků. V roce 1893 byla ve vsi postavena škola. V roce 1848 je ve Slatině uváděno 18 domů a 167 obyvatel. V roce 1921 měla obec 126 obyvatel. Roku 1925 byl postaven pomník věnovaný padlým z 1. světové války. Mimo to zde bylo po dvou hostincích, mlýnech, myslivnách a obchodech, dále jedno povoznictví a trafika. U hraničního mezníku 17/2 na české straně hranice stával mlýn Lochmühle. Stavení bylo postaveno v roce 1838 knížetem Windischgrätzem coby majitelem tachovského panství (ten například přispěl na stavbu školy nebo oživil provoz sklárny). Do roku 1884 sloužil mlýn též jako pila a hospoda. V tomto roce při zábavě došlo k požáru a mlýn vyhořel. K obnově došlo hned v roce 1886, a to Fridrichem Huberem. Kromě vlastního provozu mlýna se tady předtavovala hornina dodávaná místní sklárně. Dne 31. srpna 1947 postihl mlýn druhý ničivý požár - říká se, že odsunutý majitel z německého území vhodil do mlýna zápalnou láhev. Ke mlýnu byl přiveden náhon z Hamerského potoka.
V průběhu 2. světové války byli do vesnice nasazováni cizinci a váleční zajatci k práci jako náhrada za narukované místní muže. Pracovali v lesích a na polích. V roce 1939 bylo ve vsi hlášeno 131 obyvatel, do války narukovalo 26 mužů, přičemž 5 se jich už nevrátilo. V roce 1946 byl proveden odsun původního obyvatelstva. Vesnice zůstala prázdná a postupně byla vypleněna - přijížděli sem organizované skupiny, které rozebíraly 29 liduprázdných domů a odvážely materiál z nich. Od 90. let postupně docházelo, a to nejen na Slatině, k obnově historických památek v místech zaniklých sídel. Na Slatině byl v roce 1993 obnoven válečný památník - na žulovém balvanu spočívají jména padlých v obou světových válkách. Dále je zde, jako na ostatních zaniklých místech, informační tabule o historii vesnice. V bývalé vsi, jejíž ruiny jsou ukryty při okrajích lesa, je Janovského pramen - pojmenovaný podle českého hajného Janovského, který v roce 1935 obdržel čestné občanství obce Lohhäuser. Přímo u státní hranice jsou ruiny mlýna. Tereziánský hraniční kámen č. 17/6 spojuje původní tzv. Horní kostelní cestu mezi Lohhäuserem a Mähringem. Název cesty je odvislý od skutečnosti, že většina zástavby vsi Lohhäuser se nacházela v její horní části a jako pěšina směřovala přímo ke kostelu v bavorském Mähringu. V současnosti tato cesta není hraničním přechodem, ale jakousi spojnicí k napojení na síť turistických cest na obou stranách hranice. Nedaleko, u tereziánského hraničního kamene č. 17, je na české straně hranice těleso silnice z Mariánských Lázní do Mähringu. Těsně před hranicí je torzo komunikace přerušeno valem, což je další artefakt z období zabezpečení našich hranic.
Obec Slatina na starých fotografiích (na obr. 5 mlýn, na obr. 8 v roce 1950)
Obec Slatina na letecké mapě z roku 1948
Obec Slatina v současnosti
