Do chebského předměstí lze zařadit místní části města Cheb a samostatné obce, které se rozkládají na západ a jih od Chebu u státních hranic. Státní hranice zde probíhají v rovinatém až mírně zvlněném terénu. Pestrá krajina vedení státních hranic, v nadmořské výšce okolo 450-650 metrů, se vyznačuje lesy (místy podmáčenými), pastvinami, hospodářsky obdělávanými pozemky a vodními toky. Státní hranice v prostoru chebského předměstí mají povahu přirozených-orografických hranic (vodní toky), ale zejména pak povahu umělých-geometrických hranic. Umělé hranice jsou typické pro rovinatou nebo mírně zvlněnou krajinu a byly takto vyznačeny především pro oddělení sousedních majetků respektive pozemků.
Od hraničního přechodu Libá/Liebensteiner Tor (hraniční znaky 14 a 15 s letopočtem 1844) hranice probíhá 6 km ke hraničnímu znaku 20. V šestikilometrovém úseku hranice vede z velké části Mezným potokem (hraniční znaky 15/5 a 15/5D až 15/8C a 15/8, dále 16/1 a 16/1C až 17/10C a 17/10D) a na úpatí stráně, která klesá k řece Ohři. V jednom místě Mezný potok netvoří hranici, ale podtéká velký balvan do jehož vrcholu je zapuštěn standardní hraniční mezník 15/12. Mohutný balvan je historickým hraničním znakem - jsou na něm vytesány nápisy K BÖHMEN (Království české) a K BAYERN (Království bavorské), původní pořadové číslo 51 a letopočet 1844 na české straně kamene. V úseku hraničních znaků 20 až 21C je hranice vedena po českém (levém) břehu Ohře a v úseku hraničních znaků 21 až 22 zase po bavorském (pravém) břehu Ohře. Výjimkou je lokalita u hraničního přechodu Dubina/Hammermühle, kde původní bavorský mlýn stojí na levém břehu Ohře a hranice je tak posunuta až za něj (hraniční znaky 20/1 až 20/6). Tříkilometrové vedení hranice po obou březích Ohře včetně výjimky u mlýna je staré - je například zaznamenáno na historické mapě z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas. Dokladem v terénu je situace, kdy zadní část stavení zasahuje do jednometrového hraničního pruhu u hraničního mezníku 20/3. V současnosti by nebylo možné takto stavbu postavit (tj. zasahovat do metrového hraničního pruhu), ale do zákazu logicky nemohou patřit původní stavby (a dále pak stavby ve veřejném zájmu nebo mající společné kulturní dědictví). Hraniční přechod Dubina/Hammermühle (hraniční znak 20/5) u původního mlýna Hammermühle je turistickým přechodem. U Ohře se na české straně hranice rozprostírají zaniklá sídla - obec Dubina, osada Rybáře a obec Pomezná. Následuje 2.7 km dlouhý úsek hranice, a to od soutoku Ohře s Reslavou (hraniční znaky 22, 22C a 22D) až ke třem hraničním přechodům Pomezí nad Ohří/Schirnding. Hranice v tomto úseku je vedena opět z větší části mokře - Reslavou (hraniční znaky 22, 22C a 22D až 23D a 23) a Pomezním potokem (hraniční znaky 23/1C a 23/1D až 23/3D a 23/3).
Hraniční znak 15/12
Ohře u hraničního znaku 20/1 - tady hranice odbíhá od českého břehu a míří k okraji původního mlýna Hammermühle
Vedení hranice u okraje původního mlýna Hammermühle
Mapa z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas s vedením hranice u mlýna Hammermühle
Hraniční přechod Dubina/Hammermühle
Obce Pomezí nad Ohří a Schirnding spojují hned tři přechodová místa. Tím nejstarším je silniční přechod. 200 metrů od něj stával od roku 1931 zájezdní hostinec, který administrativně spadal pod nedalekou osadu Rathsam. Na nejstarších pohlednicích obce Pomezí nad Ohří je v západní části vsi zobrazena silnice vedoucí od hraničního přechodu s celnicí po levé a hotelem po pravé straně, v pozadí vykukuje kostel. Tyto stavby se nacházely v místech dosud stojícího celniště vybudovaného za socialismu. Po prvorepublikové idylce přišla světová a pak studená válka. Na jaře 1949 byla silnice u hranice překopána a přehrazena hliněným valem. Po zřízení hraničního pásma chyběl na Chebsku hraniční přechod se západním Německem pro nákladní a osobní dopravu. Od 50. let se na diplomatické úrovni usilovalo o otevření přeshraniční dopravy, k čemuž skutečně došlo dne 15. září 1956. Vznikla nová celnice s oddělením pasové kontroly. V roce 1973 bylo vydáno povolení ke stavbě silnice I/6 Cheb-Pomezí nad Ohří, která po dokončení nahradila zastaralou úzkou státní silnici k přechodu. Do sedmdesátých let spadá výstavba areálu celniště s oddělením pasové kontroly. V tomto období bylo i na bavorské straně vystavěno nové celniště (které nahradilo původní celnici z roku 1929). Celní a pasové orgány měly na starosti i železniční dopravu. Dne 23. května 1978 se celnice a pasovka v Pomezí nad Ohří stala svědkem ozbrojeného únosu autobusu. Ten den trojice ozbrojených mužů unesla autobus se studenty gymnázia z Říčan u Prahy. Bratranci Barešovi s rukojmími chtěli prorazit západní hranici v Pomezí nad Ohří. Probíhala komplikovaná vyjednávání s únosci, kteří dostali slib, že po propuštění studentů dostanou povolení k beztrestnému odjezdu do Německa. S únosci zůstal v autobuse nakonec pouze řidič Jan Novák. V poslední fázi nedaleko hraničního přechodu v tmavé noci proti autobusu vyjel obrněný transportér a, řeknu-li to lakonicky, spustila se střelba ze všech stran. Stříleli únosci i pohraničníci. Zastřelen byl jeden únosce a řidič autobusu Jan Novák, který má u celniště a pasovky pomník. Střela nalezená při pitvě řidiče autobusu prokázala, že šoféra zastřelili pohraničníci. Zbylí dva únosci byli odsouzeni - jeden byl popraven a druhý dostal 25 let odnětí svobody. Po roce 1989 začal obrovský nárůst průjezdu vozidel přes obec Pomezí nad Ohří do Německa a naopak. Na stránkách obce se dále píše. „Dochází k velkému narušování životního prostředí a i nebezpečí pro občany, zejména pro děti při průchodu obcí. Dokonce musí být často povolávána policie z Chebu ke zvládnutí dopravní situace. Řidiči hromadné dopravy odmítají jezdit do Pomezí. Rychlá záchranná služba se nemůže dostat do obce ani ke zkolabovaným řidičům kamionů. K tomu ještě negativně ovlivňuje život v obci snaha občanů různých států o pronikání do SRN. Proto byla velmi podporována snaha o výstavbu obchvatu.“ Ten byl nakonec vybudován a v roce 1998 uveden do plného provozu (silnice č. E48 severozápadně od obce s novým celništěm u hranice). Současný hraniční přechod Pomezí nad Ohří/Schirnding nyní tak protíná moderní čtyřproudovou silnici. Původní silnice vedla ke přechodu rovně a protínala i železniční trať u vlakové zastávky. U státní hranice dále do Německa silnice neprobíhala rovně (jak je tomu v současnosti), ale stáčela se doleva podél Pomezního rybníka. Státní hranice v prostoru hraničního přechodu Pomezí nad Ohří/Schirnding je vyznačena hraničním mezníkem III/1 (začátek třetího úseku česko-německé státní hranice v bavorském dílu, původně zde byl mezník č. 63 s letopočtem 1844) a doplňkovými hraničními znaky 1-0/1 a 1-0/2. Následuje hraniční mezník č. 2 a jeho ryska ukazuje na plochu Pomezního rybníka. Je to jediná stojatá vodní plocha na česko-bavorském pomezí, která je rozdělena mezi oba státy. Vodní plocha je dlouhá přes 70 metrů. Na bavorské straně hraničního přechodu je domek s tabulí Grenzmuseum Schirnding. Pohraniční muzeum jsem navštívil v roce 2013. Je zde stálá expozice o historii západoněmeckých orgánů při ostraze hranic.
Hraniční přechod Pomezí nad Ohří/Schirnding ve 30. letech, v roce 1956 a 1968
Slavnostní otevření hraničního přechodu Pomezí nad Ohří/Schirnding v roce 1956
Hraniční přechod Pomezí nad Ohří/Schirnding v roce 1970 při přestavbě silnice, v roce 1978 a 1989 (na obr. 2 s železničním hraničním přechodem)
Hraniční přechod Pomezí nad Ohří/Schirnding v současnosti
Celní úřad v Pomezí nad Ohří na starých fotografiích a celní úřad s oddělením pasové kontroly v letech 1966 a 1989 (obrázek 3 zdroj: Lubomír Semerád, obrázek 4 zdroj: Karel Řeřicha)
Opuštěný celní úřad s oddělením pasové kontroly v současnosti
Momentky po ozbrojeném únosu autobusu dne 23. května 1978, na první fotografii je nad železniční tratí kontrolní stanoviště
Stará silnice vedoucí ke hraničnímu přechodu v místě křížení se železniční tratí
Tabule u staré silnice se zdravicí návštěvníkům Československa (v jazyce českém, ruském, francouzském, anglickém a německém) a pomník řidiči autobusu z osudného 23. května 1978
Pomezní rybník
Stará a nová silnice hraničního přechodu Pomezí nad Ohří/Schirnding na letecké mapě z let 1948/současnost a zobrazení Pomezního rybníka v aplikaci statnihranice.cz
Turistickým přechodovým místem Pomezí nad Ohří/Schirnding je vybudovaná a dne 13. května 2006 otevřená cyklostezka spojující obě obce (u hraničního znaku 23/3). Oba hraniční přechody (silniční i turistický) jsou odděleny náspem železniční trati coby železničním přechodem Pomezí nad Ohří/Schirnding. Výstavba trati a propojení Chebu se Schirndingem a Norimberkem spadá do druhé poloviny 19. století - toto časové období bylo příznačné pro stavbu regionálních a přeshraničních tratí. Železniční přechod začal být užíván od roku 1883, a to pro nákladní a osobní dopravu. Provoz neustal ani během socialismu - jak již bylo dříve uvedeno, o chod železničního přechodu se starala celnice a oddělení pasové kontroly Pomezí nad Ohří. Vlaky tudy jezdí i nyní. K železničnímu přechodu Pomezí nad Ohří/Schirnding je osazen hraniční znak 23/4. V kolejišti můžeme vypozorovat odlišné pražce na každé straně hranice.
Turistický hraniční přechod Pomezí nad Ohří/Schirnding
Železniční hraniční přechod Pomezí nad Ohří/Schirnding v roce 1968, vlaková zastávka v roce 1966 a 1989, a pak trať v roce 1987 (obrázek 3 zdroj: Lubomír Semerád, obrázek 4 zdroj: Karel Řeřicha)
Železniční hraniční přechod Pomezí nad Ohří/Schirnding v současnosti
Za Pomezním rybníkem u hraničních přechodů Pomezí nad Ohří/Schirnding státní hranice probíhá (opět z větší části mokrým terénem) v délce 4.8 km až do lokality tzv. Bučiny s Bukovou studnou. Mokrý úsek se dotýká Pomezního potoka (hraniční znaky 2/5C a 2/5D až 2/6C a 2/6D) a Bučinského nebo též Výhledského potoka (hraniční znaky 4 a 4C až 4/12C a 4/12D). V úseku hraničních znaků 4/12C a 4/12D až 4/17 je hranice vedena mokřadem podél Bučinského potoka, v důsledku čehož je vyznačena kovovými tyčemi. Na samotném cípu lokality Bučina (Buchbrunnen) stojí malebná modře natřená stavba ozdobená erby a nápisem BUCHBRUNN (což v překladu značí Buková studánka). Po železnorudském nádraží na Šumavě je tento malebný objekt druhou (a poslední) stavbou na česko-bavorské hranici, kterou prochází hraniční čára. Stavbička je jednou z několika zdrojnic vody pro město Cheb. Nedaleko ní stojí na české straně hranice další dvě podobné stavby - odkyselovací stanice a tlaková komora. Tento komplex, pojmenovaný jako Prameniště Bavory, dříve zásoboval okolní české vesnice včetně Chebu. Některé sběrače pitné vody pro chebský region byly sice majetkem Chebu, ale nacházely se na území Německa. Tak tomu bylo i v letech 1910-1912, kdy proběhla výstavba nového vodovodu pro město Cheb - některé zdrojnice vody byly v Čechách, některé v Bavorsku a vodárna Buchbrunn se postavila přímo na hranici. V současné době se voda pro Cheb bere ze zdrojnic v Nebanicích. Prameniště Bavory je funkční a zásobuje vodou některé vesnice. S ohledem na turisty, kteří idylické místo navštěvovali, byl postaven u pramene Bučinského potoka dřevěný pavilon. Ostatně tento přístřešek je zobrazen na fotografii z roku 1912. V altánku samočinně vytékala pitná voda, kterou zachycoval vodovod z pramene potoka. Ale to je už minulost. Jak již víme, Bučinský potok dále vymezuje státní hranici, a pak u Pomezí nad Ohří vtéká do vodní nádrže Skalka. Buková studánka stojí mezi hraničními mezníky 4/19 a 4/20. Uvnitř stavby v prostoru odtokového kanálu je usazen hraniční znak 4/19-0/1 v podobě hřebové značky. Kupodivu tento „neviditelný“ hraniční znak vymezuje historické trojmezí Chebska, Horních Frank a Horní Falce. S rozhraničením Horních Frank a Horní Falce zřejmě souvisí i vytesaná šipka na bavorské stěně objektu. Horní Franky a Horní Falc jsou v současnosti vládními obvody Bavorska. Buková studánka je z tohoto důvodu nazývána i jako trojmezní kaple. Za ní stojí na bavorské straně původní kámen se zkratkou Königswaldu. U Bukové studny (Buchbrunnen) začínal II. úsek česko-bavorské hranice podle rakousko-bavorské smlouvy z roku 1862. Na mapě Stabilního katastru z roku 1841 je zakreslen hraniční znak č. 1 coby počátek nového úseku, posledním hraničním znakem předchozího úseku je č. 67 (1844) a prvním hraničním znakem nového úseku je č. 1 (1844). Zatímco původní znak č. 67 (1844) byl odstraněn, tak ten s č. 1 (1844) byl zachován - nyní má číslo 5 a rovněž letopočet 1844.
Buková studánka s pavilonem v roce 1912
Buková studánka v současnosti
Mapa Stabilního katastru z roku 1841 a zakreslení lokality Buchbrunnen
Z Bučiny s Bukovou studnou hranice míří ke hraničnímu přechodu Svatý Kříž/Waldsassen. Ale musí urazit 9 kilometrů včetně mokré hraniční linie (Mlýnský potok - hraniční znaky 11 a 11D až 11/5C a 11/5D). V devítikilometrovém úseku (opět) míjíme několik zajímavostí. Tou první je smírčí kříž na české straně u hraničního znaku 6/13-1C. Jedná se o mohutný rovnoramenný kříž z jemnozrnné žuly, mírně nakloněný s rozměry 110 x 89 x 28 cm. Na hlavě má vyrytý křížek a na zadní straně je pomalovaný značkou ČS 40. Co tento nápis vyjadřuje se neví, ale s novodobým značením státní hranice nemá nic společného. Snad ale mohl být smírčí kříž nespornou hraniční a orientační značkou v minulosti - na historické mapě z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas je tento kříž označen jako Kreutzstein a stojí u křižovatky několika cest včetně společné hraniční cesty, která tady tvoří hranici i v současnosti. Tehdy význam kříže nebyl smírčí, ale čistě orientační. Při této příležitosti je vhodné uvést, že dodnes se na státních hranicích (nejen na Chebsku) můžeme setkat se zarůstajícími průseky jež sem vedou z obou zemí a dalšími stopami, které dávají tušit, že zde byla v minulosti cesta. Některé cesty jsou u hranice překopány a jsou zde stopy po závoře eventuelně závora sama - tyto překážky jsou pozůstatkem zabezpečení hranice v době socialismu. Samostatnou kapitolou jsou dosud používané polní a lesní cesty, které se na hranicích potkávají (například polní cesta u hraničního znaku 8 spojující osady Horní Hraničná a Pechtnersreuth).
Konec hraničního toku Mlýnského potoka
Smírčí kříž u hraničního znaku 6/13-1C
Mapa z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas se zakreslením smírčího kříže Kreutzstein
Druhou zajímavostí v devítikilometrovém úseku je několik původních hraničních mezníků (nepočítáme-li ty s letopočtem 1844). V jižní části Svatokřížského lesa nalezneme bohatý shluk „svatokřížských“ mezníků, které vyznačují státní hranici (celkem 15 hraničních znaků - 11/5-0/1, 11/5-0/2, 11/5-0/3, 11/5-0/4, 11/5-0/5, 11/7-0/1, 11/7-0/3, 11/7-0/4, 11/7-0/5, 11/10-0/1, 11/11-0/1, 11/11-0/2, 12/10-0/1, 13-0/1, 13/1-0/2). Svatokřížský les (Heiligenkreuzer Wald) dlouhá léta vlastnil Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou. Tento řád vlastnil na Chebsku řadu objektů a hospodářské pozemky. Jeho členové zajišťovali zdravotní a sociální péči ve špitálech a chudobincích, na Chebsku působili od roku 1270 až do 2. světové války. Na české straně mezníku je vytesán kříž a šesticípá hvězda - tyto symboly má řád ve znaku. Na německé straně mezníku je vytesáno písmeno W - což značí území kláštera Waldsassen. Ve shluku „svatokřížských“ mezníků narazíme na hraniční znak 11/7-0/6, který je taktéž z původní demarkace - nese starší číslo 48, avšak jsou na něm patrné stopy po zahlazení historických nápisů. Na úbočí kóty Výhledy nalezneme zase kameny stojící mimo hraniční linii a rozhraničující staré správní území - například kámen s písmenem E na české straně hranice vymezující území města Cheb (Eger) nebo u hraničního znaku 7 na bavorské straně hranice kámen s písmenem W a číslem 1 vymezující waldsassenskou hranici lesního úseku probíhající odtud do vnitrozemí. A konečně, v lokalitě Bučiny lze nalézt jeden z původních kamenů s nám dobře známou iniciálou K. W. a původním pořadovým číslem 449.
Svatokřížské hraniční mezníky (hraniční znaky 11/7-0/4 a 11/5-0/4)
Hraniční znak 11/7-0/6 a dva hraniční mezníky na úbočí kóty Výhledy
Mezi Bukovou studnou a hraničním přechodem Svatý Kříž/Waldsassen se u hranic rozprostírají zaniklá sídla - osada Horní Hraničná a obec Horní Pelhřimov. Předělem mezi oběma bývalými vískami je Zelená hora s Bismarckovou rozhlednou. Původně stála od roku 1891 na Zelené hoře dřevěná vyhlídková věž vysoká 14 metrů, vydržela pouze do roku 1907, kdy musela být pro nevyhovující stav uzavřena. V roce 1909 byla postavena z kamene nová rozhledna vysoká 18 metrů, slavnostní otevření se uskutečnilo 3. října téhož roku. Stavbu provedl zednický mistr Georg Zuber z Lipoltova podle plánů architekta Rolfa Beiera. Pojmenována byla (po prvním říšském kancléři) jako rozhledna Otto von Bismarcka - v té době byla postavena v německy mluvící části Evropy desítka podobných Bismarckových rozhleden, sloupů a dalších drobných staveb (z toho tři rozhledny jsou v ČR - ta nedaleká je na kótě Háj u Aše). V roce 1915 byla u rozhledny postavena chata s občerstvením. U věže se pravidelně konaly 1. dubna oslavy Bismarckových narozenin a 21. června oslavy slunovratu. Po 2. světové válce byly všechny odkazy na Bismarcka odstraněny včetně jeho plastiky ve věži. Po zřízení hraničního pásma rozhledna sloužila jako pozorovací hláska vojska Protivzdušné obrany státu - věž se pro tento účel ještě navýšila o dřevěnou bedněnou nástavbu. Chata se zbořila. V letech 1966-1973 byl nedaleko rozhledny postaven televizní vysílač (zelenohorská věž byla dosti provázaná s vysílačem na Klínovci - stanice si byly architektonicky totožné, dokončeny ve stejném roce 1973 a spuštěny ve stejný den, hodinu a minutu). Po roce 1989 se sice rozhledna stala volně přístupnou, ale potřebovala opravy vlivem postupného chátrání. Až v roce 2004 město Cheb zakoupilo zdejší pozemky a rozhodlo se pro rekonstrukci věže. Dne 12. června 2005 byla rozhledna znovuotevřena.
Dřevěná vyhlídková věž v roce 1900 a Bismarckova rozhledna v roce 1910
Bismarckova rozhledna v současnosti
Hraniční přechod Svatý Kříž/Waldsassen vznikl na staré pohraniční cestě spojující města Cheb a Waldsassen. V polovině 18. století byla na české straně u hraničního přechodu založena osada Wies, ke které patřila i celnice. Hraniční přechod byl hojně využíván z obou stran hranice. V roce 1948 byl na dlouhá desetiletí uzavřen. Z fotografií z období železné opony je zřejmé, že komunikace u přechodu byla udržována - hraniční přechod zde představují dvě závory mezi nimiž je státní hranice (v tomto případě spíše země nikoho) s historickým hraničním mezníkem 14 s letopočtem 1844. U bavorské závory stála v 50. letech provozní bouda s typickým zakulaceným zastřešením. Tyto grenčácké boudy používaly německé orgány a byly provizoriem do doby, než-li se definitivně rozhodlo u fungování hraničního přechodu - buď se postavilo celniště anebo v případě uzavření přechodu se boudy zrušily. Na uzavřených hraničních přechodech byly na bavorské straně hranice dále tabulky s upozorněním na zákaz vstupu na československé území. Mnohdy se takovéto tabule doplnily o informace, že československé území střeží Pohraniční stráž s právem použití zbraně.
Hraniční přechod Svatý Kříž/Waldsassen v 50. letech
Hraniční přechod Svatý Kříž/Waldsassen v 80. letech
Na začátku devadesátých let byly na obou stranách hraničního přechodu Svatý Kříž/Waldsassen postaveny nové celnice s občerstvením. Po vstupu České republiky do Schengenského prostoru zmizelo zastřešení celniště a odbavovací boxy. V současnosti je v původním celništi obsluhována restaurace, obchody a služby. Ke hraničnímu přechodu Svatý Kříž/Waldsassen jsou osazeny původní hraniční znaky 14 a 15 s letopočty 1844 a pak doplňovací hraniční znak 14-0/1. Mezník č. 14 s letopočtem 1844 paradoxně nesl totéž pořadové číslo i před prvorepublikovými rozhraničovacími pracemi - je zobrazen na mapě Stabilního katastru z roku 1841. Za mezníkem č. 14 je kovová tyč coby hraniční znak 13/12-0/1, ve kterém se hranice pravoúhle láme a dále jde podél rybníka a silnice. Nedaleko hraničního přechodu Svatý Kříž/Waldsassen u silnice stojí Památník obětem železné opony. Tvoří ho dva železné duté sloupce, mezi nimi řetěz, jehož prostřední článek je přetržen. Na památníku jsou uvedena jména 82 lidí, kteří zemřeli při pokusu o přechod státní hranice z Československa do Německa v letech 1948-1981. Památník zhotovil akademický sochař Antonín Kašpar ve spolupráci s architektem Jaroslavem Šustou. Byl odhalen 27. června 2006. Do prostoru hraničního přechodu ještě spadá jedna zajímavost - další smírčí kříž. Nachází se 400 metrů od Památníku obětem železné opony u silnice v lese. Je to žulový kříž, mírně nakloněný. Patří mezi nejstarší a se svou výškou 169 cm i mezi nejvyšší kamenné kříže na Chebsku. Ke kříži se nedochoval žádný příběh, zato ho zdobí ornament neznámého významu.
Hraniční přechod Svatý Kříž/Waldsassen v roce 1990 a jeho slavnostní otevření dne 1. července 1990, a pak prozatímní a nové celniště v letech 1990-1992 (zdroj: kronika obce Háje)
Hraniční přechod Svatý Kříž/Waldsassen v současnosti a původní hraniční mezník 14
Památník obětem železné opony u hraničního přechodu Svatý Kříž/Waldsassen
Od hraničního přechodu Svatý Kříž/Waldsassen probíhá státní hranice v délce 16 km až ke hraničnímu přechodu Mýtina/Neualbenreuth. Jednu třetinu kilometráže tvoří vodní toky: Tříselný potok (hraniční znaky 15/1C a 15/1D až 17C a 17/1D), Odrava (hraniční znaky 17C a 17/1D až 17/6C a 17/6), Malý potok (hraniční znaky 21/3C a 21/3D až 21/12D a 22C), Mohelenský potok (hraniční znaky 21/12D a 22C až 22/3D až 22/3, a pak 22/12-0/1D a 22/13D až 23D a 23) a Bílý potok (hraniční znaky 24/1 a 24/1D až 25C a 25D). Hranice v šestnáctikilometrovém úseku míjí tři turistické hraniční přechody - Cheb/Waldsassen, Starý Hrozňatov/Hatzenreuth a Mýtina/Neualbenreuth.
Turistický přechod Cheb/Waldsassen by se měl spíše jmenovat jako Slapany/Egerteich podle přilehlých obydlených sídel, avšak označení Cheb/Waldsassen je skutečně na místě. Státní hranice zde přechází původním náspem železniční trati z Chebu do bavorského Waldsassenu, nyní cyklostezkou spojující obě města. Dne 17. června 1863 byla uzavřena rakousko-bavorská smlouva o výstavbě trati a už 15. října 1865 přijel do Chebu z Waldsassenu první vlak. Z Waldsassenu se jezdilo dále do Wiesau. Dráha byla hojně využívána pro osobní i nákladní dopravu. Jen za první rok provozu se prodalo 35 tisíc jízdenek a přepravilo 55 tisíc tun nákladu. V roce 1883, kdy byla otevřena železnice z Wiesau do Marktredwitz a dále přes Schirnding do Chebu, ztratila trať na významu a začala mít spíše regionální charakter. V roce 1898 se zřídila vlaková zastávka ve Slapanech na žádost majitele místní přádelny a zdejší nákladiště se vlečkou napojilo na čedičový lom. Poslední přímý rychlík Mnichov-Karlovy Vary přes přechod projel v roce 1914. Ve 30. letech minulého století tudy jezdilo až 9 párů osobních vlaků denně o síle až 10 vagonů. Během války byla trať v normálním provozu. V dubnu 1945 bylo nádraží v Chebu zničeno spojeneckými nálety - trať do Waldsassenu však zůstala nepoškozena a jako první se obnovila již koncem května, aby se po ní přepravovala surovina na obnovu chebského nádraží z kamenolomu ve Slapanech. Do roku 1947 přes hraniční přechod jezdily vlaky s odsunutými Němci z Československa. Poté se přeprava přes hranici zastavila. Německá strana ještě nějaký čas využila hraniční úsek železnice k odstavování vysloužilé techniky, poté byly v úseku Waldsassen-státní hranice koleje vytrhány. Česká strana využívala hraniční úsek železnice ke stejnému účelu a pak i ona odstranila železniční svršek v úseku Slapany-státní hranice. O nějakém obnovení přeshraničního provozu se v době socialismu neuvažovalo - přeci jen pro osobní a nákladní dopravu byl využíván nedaleký a pružnější železniční přechod Pomezí nad Ohří/Schirnding. Nicméně na české straně probíhala osobní doprava z Chebu do zastávky Slapany, kde byl textilní podnik. Udržovat trať k obsluze jedné vesnice na samé hranici železné opony byl samozřejmě příliš velký luxus. Doprava byla zastavena ke konci roku 1963, v provozu do roku 1969 zůstala jen vlečka do místního lomu. Asi kilometrový úsek trati, přiléhající k chebskému nádraží, sloužil dále jako odstavná plocha nákladních vagonů. Tak tomu bylo až do konce 90. let. V roce 1991 byl sice podán návrh na obnovení trati s regionálním využitím, avšak obnova by byla příliš nákladná a nerentabilní a nepočítala s ní ani bavorská strana. Pak se dala do pohybu jednání a výkupy pozemků - staré vagony se odvezly, zbytek tratě rozebral a začala se stavět nová cyklostezka. Ta byla otevřena dne 13. května 2006 a spojila města Cheb a Waldsasssen (původní těleso dráhy lze projet v úseku Cheb-Egerteich). Železniční minulost připomíná na hranici historické návěstidlo, kolejové pole (část leží v České republice a část v Bavorsku), kilometrovníky a lavička osazená na železničním dvojkolí. Státní hranice je v prostoru původního náspu železniční trati a nyní cyklostezky vyznačena hraničními znaky 16/8-0/1 a 16/8-0/2. Hranice je vyznačena přímo - hraniční Tříselný potok je sveden do propustě náspu. Pomocným vyznačením hranice je úzký pruh z dlažby na komunikaci.
Hraniční přechod Cheb/Waldsassen v době železné opony a v roce 1994
Hraniční přechod Cheb/Waldsassen v současnosti
Nedaleko turistického přechodového místa Cheb/Waldsassen se nachází zaniklá osada Krásná Lípa a částečně zaniklá ves Slapany (Schloppenhof). Slapany byly soběstačnou obcí, ve které žilo ve 30. letech minulého století asi 250 obyvatel. Význam vsi poněkud vzrostl po vybudování železnice, kdy ve Slapanech vzniklo nádražíčko a celní stanice. Fungovala zde elektrárna, pila, jatka, přádelna srovnatelná s podniky ve městech, kamenolom, vařilo se zde pivo. V 50. letech se ves ocitla v blízkosti hraničního pásma a zůstala takto izolována až do konce socialismu - mnoho domů se zbořilo, s těmi původními (například i strážní domek u bývalého nádražíčka) vyrostlo několik novostaveb. V současnosti Slapany administrativně patří k Chebu.
Slapany - nádraží na staré fotografii
Slapany - cyklostezka a strážní domek
Už dne 1. března 1996 byl otevřen hraniční přechod Starý Hrozňatov/Hatzenreuth, který spojil cestu mezi Hrozňatovem a bavorskými vesnicemi Hatzenreuth a Mammersreuth. Skoro čtyřkilometrová stezka pro pěší a cyklisty z Hrozňatova do Mammersreuthu, protínající hranici u mezníku 19/3, nese název jako stezka Antona Harta. Veřejné prostranství je připomínkou na čestného občana města Cheb, který se zasloužil o obnovu poutního místa Maria Loreto v Hrozňatově. Hrozňatovský rodák Ing. Anton Hart byl po válce odsunut do Německa, v 90. letech usiloval o obnovu poutního areálu s myšlenkou společného díla Čechů a Němců. Dbal na to, aby se Maria Loreto stala místem setkávání pro obyvatele z obou stran hranice a aby nové vztahy vyrovnaly staré křivdy. To se mu podařilo. V roce 2002 se stal čestným občanem Chebu. Zemřel v roce 2004, načež v tomto roce byla přeshraniční stezka pojmenována jeho jménem. Poslední hraniční přechod Mýtina/Neualbenreuth (hraniční znaky IV/1 a 2) navazuje na původní cestu mezi oběma osadami. Otevřen byl v polovině 90. let.
Hraniční přechod Starý Hrozňatov/Hatzenreuth
Vedení státní hranice v popisovaném úseku
