Vybraná zaniklá sídla Ašska a Chebska
V rámci rozboru ašského výběžku a chebského předměstí jsou zpracována následující sídla: Císařský Hamr/Kaiserhammer, Pastviny/Friedersreuth, Újezd/Mähring, Dubina/Eichelberg, Rybáře/Fischern, Pomezná/Markhausen, Hradčany/Rathsam, Horní Hraničná/Oberkunreuth, Horní Pelhřimov/Oberpilmersreuth, Stráž u Chebu/Wies a Krásná Lípa/Schönlind.
Císařský Hamr / Kaiserhammer
Malá osada Císařský Hamr se nacházela při cestě vedoucí ke Trojmezí Česka, Saska a Bavorska. Centrem několika volně roztroušených mlýnů a chalup bylo místo u dodnes dochovaného tzv. smírčího kříže. První zmínka o osadě pochází z roku 1396. Na počátku 15. století byl v místech smírčího kříže vybudován hamr, ve kterém se tavilo železo. Přes osadu s hamrem vedla důležitá tzv. Železná cesta do Hofu. V 18. století byl na místě hamru postaven mlýn. Hartensteinův mlýn (Hartenstein Mühle) byl poháněn kolem z Mlýnského potoka-náhonu, který sem byl přiveden z hraniční říčky Rokytnice. S mlýnem je spjata mlynářská generace Hartensteinů. Byla zde výrobna drátu a hřebíků. Další mlýny stály taktéž podél Mlýnského potoka, a to Dolní mlýn a Horní mlýn. Mlýny v osadě disponovaly mlýnskými koly o výkonu 2 koňských sil. Dolní mlýn (Untere Mühle) se nacházel přímo u Trojmezí. Původně na tomto místě stál hamr. Kolem roku 1716 jsou zmiňovány dva mlecí a pilové mlýny. Vystřídalo se zde několik mlynářů - např. v roce 1786 zde působil Johann Andreas Richter, roku 1850 pak Johan Nicol Hofmann. Provoz byl ukončen na počátku 20. století a Dolní mlýn byl přeměněn na oblíbený hostinec Willy Hofmann (též Gasthaus Drei-Länder-Ecke). V roce 1906 zde působila Franziska Hofmannová a ve 30. letech Willy Hofmann. Usedlost byla zbořena v roce 1950, dochoval se pouze sklep hospodářské části objektu a zazděný mlýnský kámen. I Horní mlýn (Obere Mühle) měl zajímavou historii. Ve druhé polovině 19. století zde bylo zbudováno zařízení na louhování dřevěných štěpek za účelem získávání barviv, kterými byly zásobovány v té době nově vznikající barevny. Po přechodu na anilinová barviva došlo k zániku této specifické živnosti. Vystřídalo se zde několik mlynářů - např. v roce 1786 zde působil Nicolaus Wolf Richter, v roce 1850 pak Johann Keller, naposledy byl mlýn využíván rodinou Jacobů jako pila. Jacobům patřil také nedaleký hostinec Jakobs Restaurant (hostinec se nacházel u Hartensteinova mlýna).
Kromě mlynářského řemesla se lidé v osadě živili zemědělstvím, tkalcovstvím a také se pokoušeli v okolí těžit železnou rudu, fylit a v potoce cín. Po vzniku Československa byla lokalita Císařského Hamru vyhledávaná německými výletníky, kteří navštěvovali hostinec Jakobs Restaurant a na samotném Trojmezí pak hostinec Willy Hofmann (Gasthaus Drei-Länder-Ecke). V roce 1930 měla osada Císařský Hamr 9 domů a asi 50 obyvatel. Po válce bylo odsunuto původní obyvatelstvo a nedaleký hraniční přechod na Trojmezí byl uzavřen. Domy osady byly odstřeleny v roce 1950 a místo se stalo na celých 40 let zcela nepřístupným. Do nynějších dnů přetrvaly rozvaliny zarostlé vegetací, sklepení, štola dobývání železné rudy a Mlýnský náhon. Dochoval se rovněž smírčí kříž, který upomíná na souboj dvou důstojníků, z nichž jeden padl. Jestli byl kříž postaven na počest zabitého jako pietní památka nebo ho za trest vysekal a postavil jeho protivník, se už nedozvíme. Kříž je vysoký 106 cm a nachýlený přibližně o 75 stupňů.
Osada Císařský Hamr se smírčím křížem na starých fotografiích
Objekty osady Císařský hamr na starých fotografiích (na obr. 1 a 2 Hartensteinův mlýn, na obr. 3 a 4 Horní mlýn, na obr. 5 až 8 hostinec Jakobs Restaurant a další domy na Císařském Hamru, na obr. 9 až 12 hostinec Willy Hofmann u Trojmezí, na obr. 2, 7, 8 a 11 v roce 1950, na obr. 12 v roce 1957)
Osada Císařský Hamr na mapě Stabilního katastru z roku 1841
Osada Císařský Hamr v současnosti
Pastviny / Friedersreuth
Nad soutokem Lužního a Kněžského potoka, 3 kilometry jihozápadně od městečka Hranice, se nachází zaniklá obec Pastviny. K původním Pastvinám se váže stará legenda - podle ní si obyvatelé usnadňovali život loupežemi v okolí a zejména při středověké cestě do saského Plavna. Zakročilo proti nim až vojsko Fridricha I. v roce 1159, část vojáků v tomto kraji zůstala a pojmenovala toto místo jako Friedersreuth (Fridrichova mýtina). Nejstarší zmínka o Pastvinách pochází z roku 1413, a to ve smlouvě, kde Konrád Neuberg prodává Pastviny Zedtwitzům. Pastviny se rozvíjely jako zemědělská osada. Tvrdý, ale poklidný život obyvatel narušila v 18. století okupace pruským vojskem, provázená drancováním. Na konci 19. století je zde zmiňováno 132 domů se 856 obyvateli. Kromě zemědělství část populace pracovala v přádelně v nedaleké Studánce a mnoho rodin se zabývalo domácím tkalcovstvím. V meziválečném období žilo v obci ve 162 domech již 921 obyvatel. Stálo zde několik hostinců, dva mlýny (u soutoku hraničního Lužního a Kněžského potoka stál Dolní mlýn), od roku 1823 probíhalo vyučování v provizorní škole, v roce 1893 se otevřela nově postavená škola. Na bojištích 1. světové války padlo 42 mužů z Pastvin - jejich jména připomíná dochovaný památník z roku 1929. Oběti 2. světové války zůstaly anonymní. Po odsunu původního německého obyvatelstva po roce 1945 zde zůstalo jen málo lidí a vinou špatné dosídlovací politiky nebylo nikoho, kdo by se postaral o místní usedlosti a hospodářství. Později při vyznačování hraničního pásma bylo strženo 90 % zástavby. Některé původní domy využívali pohraničníci, v roce 1962 byla zbořena původní škola a na jejím místě postavena kasárna Pohraniční stráže, o kus dál byly postaveny finské domky pro vojáky z povolání. Nyní je v osadě Pastviny, která patří k městu Hranice, roztroušeno několik domů - zrekonstruované finské domky (dvojdomky, kde každý domek má stejné uspořádání, jen zrcadlově otočené), kasárna Pohraniční stráže (kde sídlí soukromá firma), farma a další usedlosti. Žije zde kolem 15 obyvatel.
Obec Pastviny na starých fotografiích (na obr. 4 škola, na obr. 6 až 8 Dolní mlýn)
Obec Pastviny na letecké mapě z roku 1948
Obec Pastviny v současnosti
Újezd / Mähring
Újezd byl odnepaměti nejzápadnější obydlenou vsí při česko-bavorských hranicích. Obec se rozprostírala v odlesněném údolí při rozsáhlém prameništi Újezdského potoka mezi kótami Mlýnský vrch, Peklo, Smrkovec a Štítarský vrch. Újezd ležel na pomezí dvou spádových městeček - 5 km západně od Aše a 5 km východně od bavorského Rehau. První písemná zmínka o osadě Mering se váže k roku 1331. V kronice obce je za rok založení vesnice považován 1300. V 15. a 16. století se objevuje název Merring a Märring, poté se již obec nazývá Mähring. Ves byla nejprve v majetku rodu Neubergů (kteří zde měli postavenou srubovou tvrz), po roce 1400 přešla do majetku rodu Zedtwitzů. V novodobé historii ze správního hlediska náležel Újezd do roku 1904 k obci Krásná, pak se stal samostatnou obcí. V roce 1921 byla ves elektrifikována, o rok později byla postavena okresní silnice z Újezdu do Krásné a tím se propojila s městem Aš. V roce 1930 byl v obci zřízen první telefon. Újezd byl vyloženě rolnickou vesnicí s částmi Horní ves (Oberdorf), Dolní ves (Unterdorf) a Kout (Winkel). Většina obyvatel obce se věnovala zemědělství a těžbě dřeva. Většina půdy byla obdělávána za pomoci volských spřežení, jen několik větších sedláků mělo koně. Jelikož vesnice ležela ve vysoké nadmořské výšce (600 metrů), nepěstovala se zde pšenice, ale hlavně oves, žito, len a brambory. V roce 1688 už bylo ve vsi 24 hospodářských dvorů. V roce 1890 zde žilo ve 46 domech 295 obyvatel. V roce 1939 měl Újezd 175 obyvatel ve 40 domácnostech. Území obce se rozkládalo na úctyhodných 708 hektarech, z toho 385 hektarů tvořil les. Vesnice se svým katastrem byla nejoblíbenějším loveckým územím pro rod Zedtwitzů, kteří sídlili v Krásné a vlastnili majetek až do začátku 20. století. V újezdských lesích bývalo velmi mnoho vysoké zvěře. Traduje se informace o posledním medvědovi, který měl být zastřelen roku 1800.
Kromě domů zde stálo několik větších statků a další stavby. V roce 1861 byla postavena škola. Uvnitř budovy se nacházela učebna a byt pro učitele, malý zvoneček na budově školy zvonil 3x denně - k ranní a večerní modlitbě, stejně tak jako v 11 hodin k času oběda, zvoněním byla rovněž oznamována úmrtí. Školní zahrada byla využívána též jako hřiště a cvičiště. Předtím mezi roky 1806-1844 zde fungovala tzv. putovní škola, tzn. že učitel po 6 dnech střídal jednotlivé domy. Ve vesnici byla řada spolků, vedle hasičů zde fungoval Svazek zemědělců, Spolek německé zemské mládeže, Společenství myslivců a Pohřební spolek. Pro místní i návštěvníky byl velice oblíbeným místem velký Panský rybník, který patřil ke mlýnu a sloužil i ke koupání. Mlýn s rybníkem se nacházel nedaleko nynějšího nejzápadnějšího bodu České republiky a tudíž to byl nejzápadnější mlýn bývalé rakousko-uherské monarchie a Československé republiky. Poprvé je zmiňován v roce 1648. Práce na mlýně zahrnovala právo na mletí a dále provozování pily. K mlýnu vodu přiváděl náhon z hraničního Újezdského potoka. Ke stavení patřilo 11 hektarů zemědělské plochy, 4 hektary lesa, přímo u mlýna Mlýnský rybník a nedaleko něj ještě Panský rybník. Posledními majiteli mlýna byli Egon a Emma Korndörferovi, kteří stavení až do svého vyhnání obhospodařovali. Egon Korndörfer byl nalezen utonulý v Panském rybníce - nikdy se nevysvětlilo, jestli to byla nehoda, vražda či zda se rozhodl dobrovolně ukončit svůj život vlivem blížícího se vysídlení. V Újezdě dále byl hostinec Gasthaus Ludwig. Původní usedlost s kovárnou se datuje do roku 1817. Majitel v domě posléze otevřel pohostinství. Celý objekt byl v roce 1925 stržen a znovu vystavěn v nové podobě i s tanečním sálem. Hostinec byl oblíbeným výletním místem turistů z Chebska i Bavorska. Byl sídlem místních spolků a každých čtrnáct dní zde byly pořádány tancovačky. V roce 1865 byl v obci založen hřbitov. Před tím byli všichni újezdští obyvatelé pohřbíváni v Aši - to byla ale daleká a obtížná cesta, zejména v zimě. Poslední pohřeb se v Újezdě konal v lednu 1946 (utonulý mlynář Egon Korndörfer). Téhož roku (1946) byl hřbitov zcela zničen, dokonce byly otevřeny i hroby. Kromě několika náhrobků a olemování se nic jiného nedochovalo.
Konec 2. světové války zasáhl i ves Újezd. 16. a 17. dubna 1945 dorazili do Rehau Američané. Vystřelili několik granátů směrem na Újezd, ty ale nezpůsobily škody. 20. dubna přijely do Aše tanky. Jednotky americké armády se dostaly i do Újezdu - domy byly prohledány a zbraně musely být odevzdány. Když se Američané stáhli na podzim 1945 zpět do Bavorska, převzali veškeré důležité pozice Češi. Od této doby byly hranice uzavřeny a střeženy. Díky odlehlé poloze vesnice nebyli místní postiženi násilným odsunem v létě 1945 - ke dni 3. července 1945 bylo v Újezdě evidováno ještě 46 německých obyvatel. Vyhoštěni byli až začátkem roku 1946 a s sebou si směli vzít na jednu osobu zavazadlo o váze 50 kg. Poslední rodiny opustily Újezd v srpnu 1946. Nové osídlení vesnice vlivem polohy v pohraničí nebylo plánováno a tak roku 1948 obec formálně zanikla. V roce 1953 byly zbytky vydrancované vesnice zbourány - domy byly odstřeleny a srovnány se zemí. Po zřízení hraničního pásma již zaniklý Újezd obklopily ze tří stran drátěné zátarasy. Ve východní části zaniklého Újezdu byla zřízena stejnojmenná pohraniční rota (dřevěné baráky, od 60. let zděné baráky, v 80. letech postaven nový areál - tzv. horský hotel). Pohraniční stráž využívala jeden hospodářský objekt zaniklé vsi jako pozorovatelnu. Zatímco pozorovatelna byla po roce 1989 stržena, areál roty je doposud nevyužitý a pomalu se rozpadá.
Místo zaniklé obce Újezd v současnosti připomínají louky s košatými stromy a dvě pietní místa. Tím prvním je bývalý hřbitov - jeho středem vede stromová alej, která je nyní obklopena pozůstatky náhrobních kamenů a dřevěným křížem. Hřbitov byl do současné podoby revitalizován v roce 2009. Druhým pietním místem je obnovený válečný památník padlých vojáků z 1. a 2. světové války. Památník stojí v blízkosti zbořené újezdské školy. Byl vytvořen v roce 1925 ze sbírek v nákladu 11 000 Kč. V roce 1992 byl památník nalezen tehdejšími obyvateli vsi poražený nápisem nahoru v trávě. Tvrdá žula byla sice silně zvětralá, ale artefakt nástrahy komunistické doby překonal. V tomto roce byl památník postaven na původní místo, avšak kompletního zrestaurování se dočkal až v roce 2000. Byla k němu přidána deska, na které je seznam obyvatel Újezdu, kteří padli během 2. světové války. V říjnu 2000 byl památník slavnostně odhalen. O 10 let později byla na újezdské louce postavena větrná elektrárna. Jakýmsi třetím místem důstojné památky na zaniklou ves Újezd je Most přátelství, který vznikl v roce 2008 na starých základech mostku přes hraniční Újezdský potok (u hraničního znaku 9/3C). V dobách života ve vsi mostek spojoval Čechy a Němce - chodilo se tudy do bavorského Rehau a z druhé strany hranice do Újezdu a dále do Aše. Poválečná léta minulého století byla ve znamení boření společných cest a uzavření hranice. Přímo u mostu stála na české straně hranice zemědělská usedlost rodiny Ritterových. Po odsunu německého obyvatelstva poslední majitelka usedlosti Emma Ritterová v roce 1953 z bavorské strany sledovala, jak byl její rodinný dům vyhozen do povětří a následně srovnán se zemí.
Obec Újezd na starých fotografiích (na obr. 9 a 10 škola)
Obec Újezd na starých fotografiích (na obr. 1 až 4 mlýn, na obr. 5 usedlost rodiny Ritterových u státní hranice, na obr. 4 v roce 1953)
Obec Újezd v roce 1988 a 1990 (na obr. 2 válečný památník)
Obec Újezd na letecké mapě z roku 1948
Obec Újezd v současnosti
Dubina / Eichelberg
Dva kilometry jižně od Libé ležela, na plošině nad hraniční řekou Ohře, vesnice Dubina. Jako shluk několika roztroušených statků ležících u Libé, byla osada založena už někdy okolo roku 1400, nicméně první písemná zmínka je datována až k roku 1572. Obec spadala, podobně jako ostatní obce v okolí, pod rod Zedtwitzů, tady se sídlem v nedaleké Libé. Obyvatelé se živili zemědělstvím a lesnictvím, v 19. století se přidalo tkalcovství a rukavičkářství - textilní výrobou se v té době zabývalo přes 100 domácích dělníků. V obci fungovala dále drátovna, lisovna oleje, několik hamrů, mlýn s pilou, drtička štěrku, ale například i hrnčířské řemeslo. Na Dubině působila od roku 1810 jednotřídní obecná škola, od roku 1872 nově postavená dvoutřídní škola. V roce 1850 se Dubina stala samostatnou obcí a spadala pod politický okres v Chebu. V roce 1893 žilo v Dubině ve 108 domech 846 obyvatel. V té době k ní náležely osady Dobrošov (Tobiessenreuth), Hůrka (Riehm), Lužná (Kammerdorf), statky Klausehof a Sorghof a mlýn Drahtmühle. V roce 1913 žilo v obci 745 obyvatel a ves patřila k farnosti v Libé. V Dubině fungovalo několik spolků - k největším patřil Dělnický tělocvičný spolek a Sbor dobrovolných hasičů. Ve 30. letech minulého století žilo v Dubině 623 obyvatel. Nové poválečné osídlení obce po nuceném vysídlení německých obyvatel probíhalo komplikovaně. V lednu 1946 jsou v Dubině hlášeni dva národní správci, přestože je zde evidováno 6 živností a 52 hospodářství. V roce 1948 zde bylo založeno strojní zemědělské družstvo s 19 členy a rok před tím slavnostně vyhlášen nový název obce Roubená - ten se však neujal a tak byl úředně změněn na Dubinu. Ještě v roce 1950 žilo v celé obci i s přičleněnými osadami 113 obyvatel. Na podzim 1950 byla Dubina jako vesnice ležící v hraničním pásmu úředně zrušena a byla zahájena její likvidace. Území ovládla Pohraniční stráž - nejprve využívala objekty již bývalé Dubiny (hostinec zvětšený přístavbou a budovy okolo něj, ve 2. polovině 80. let byla vystavěna nová prostorná kasárna). Kasárna je jediným pozůstatkem života na Dubině - v současnosti zde sídlí kemp cílený ke školním pobytům a dětským táborům. Když jsem se na Dubině proplétal mezi zplanýrovanými ovocnými keři, tak jsem vyšel u bývalé roty a bylo tu opravdu živo.
Pojďme si něco povědět o demoličních pracích v pohraničí v 50. letech. Archivní dokumenty praví toto. Následkem přesídlení obyvatel nejpozději na jaře roku 1952 zůstaly příhraniční obce, osady a samoty v zakázaném pásmu opuštěné a tím přestaly de facto existovat. Státní orgány byly nuceny začít řešit problém opuštěných nemovitostí, které rychle chátraly a měnily se v ruiny. Přítomnost opuštěných objektů navíc znesnadňovala službu Pohraniční stráži - sílila obava, aby objekty nesloužily jako úkryt osobám coby narušitelům státních hranic. Již v lednu 1952 bylo na meziministerské komisi navrženo, aby veškeré stavební objekty v zakázaném pásmu, pokud o ně neprojeví zájem Pohraniční stráž a armáda, byly zbourány a staveniště srovnána s povrchem. Návrh komise posvětilo dne 2. dubna 1952 předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Zvláštní režim se měl uplatnit u hřbitovů - samotná pohřebiště se nelikvidovala, hrobky a pomníky si mohli pozůstalí přenést, byla povolena exhumace nebožtíků a jejich převoz na jiný hřbitov. Vnitřní vybavení kostelů mělo být předáno příslušným farním úřadům - varhany, zvony a všechno bohoslužebné zařízení. Značným problémem demoličních akcí bylo nedodržení dohodnutých termínů - původně stanovený rok 1953 se protáhl do konce padesátých let, a to zejména kvůli vleklým majetkoprávním vypořádáním. Likvidované objekty byly navíc odstraňovány pomalu a řada bouraček (vykazovaných jako zlikvidovaných) nebyla ve skutečnosti zcela odstraněna. Samotný způsob demolice byl prováděn několika způsoby. Objekty byly zdarma nabídnuty socialistickým podnikům ke zbourání - vlastním nákladem a získaný stavební materiál k užití pro své účely. Dále byly bouračky přidělovány také soukromým zájemcům, kteří obdrželi stavební povolení a mohli také získaný stavební materiál upotřebit pro vlastní potřebu. V obou případech bylo podmínkou úplné odstranění objektů a úprava zbořeniště do úrovně okolního terénu. Ostatní objekty, o které neměl zájem podnik ani soukromý zájemce, byly zadány ke zbourání na náklady státu - a to buď brigádníkům nebo stavebním podnikům. Krom výše uvedené podmínky úplného odstranění a úpravy zbořeniště do úrovně okolního terénu, se musel upotřebitelný stavební materiál odevzdávat na příslušný místní národní výbor. Stavební podniky k provedení demoličních úkolů využívaly těžkou techniku. U bourání na státní náklady byla praxe taková, že především soukromníci využívali provádění demolic k získání stavebního materiálu pro vlastní potřebu a zbytek bouračky nechali stát. Na závěr spontánně můžeme konstatovat, že to, co důkladně nezlikvidoval pracující lid, dokonalo drsné klima u hranic a příroda. Jen v okrese Aš bylo mezi léty 1955-1957 na demoliční akce vydáno 150 000 Kč, v okrese Cheb to bylo v téže časové ose celkem 435 000 Kč.
Obec Dubina na starých fotografiích (na obr. 6 a 7 v 50. letech, na obr. 8 a 9 pohraniční rota v 50. a 70. letech, obrázek 9 zdroj: Milan Zmarzlák)
Obec Dubina na letecké mapě z roku 1948
Obec Dubina v současnosti
Rybáře / Fischern
Vesnice Rybáře se nachází na obou stranách česko-bavorské státní hranice. Zatímco české Rybáře zanikly, bavorské Fischern dodnes existují. Předělem mezi osadami byla a i nyní je řeka Ohře - ale hranice zde nevede uprostřed toku (tj. spravedlivě), nýbrž po německém břehu. Řeka Ohře tak byla, společně s tzv. Rybářskou kyselkou, významným vodním zdrojem české osady Rybáře. Bavorské Fischern jsou ze severu ohraničeny Ohří a z východu hraniční řekou Reslavou. Až do roku 1415, kdy jsou poprvé zmiňovány vsi „chebský“ a „markraběcí“ Fischern, byly jednou lenní vesnicí s jedním velkým statkem a dvěma půlstatky, pěti menšími usedlostmi a mlýnem. V roce 1561 byla mezi Českým královstvím a markrabětem Georgem Friedrichem uzavřena smlouva, která určovala v toku řek Ohře a Reslavy hraniční linii platící až dodnes. Česká část vesnice se pak v odlišení od sousedního bavorského Fischernu nazývala chebský Fischern, později Böhmische Fischern. Osada byla v majetku města Cheb. V roce 1850 byla víska přičleněna k obci Pomezí, v této době je zde uváděno 49 obyvatel. Od roku 1920 byla součástí Pomezné. České Rybáře tvořilo jen 7 usedlostí včetně hostince a vodního mlýna. Mlýn zásoboval osadu elektrickou energií. Hraniční řeku Ohři protínal a civilizační pouto v obou osadách spojoval most - v roce 1902 byla stará dřevěná lávka nahrazena novým železným mostem. Obyvatelstvo obou částí vesnice bylo čistě německé. Po 2. světové válce necelá třicítka obyvatel osady Böhmische Fischern spontánně opustila svá stavení a přešla přes most do Bavorska. Brzy poté byl most zničen - zobrazen je ještě na dobové fotografii z roku 1947, i když již v poničeném stavu (nacházel se u hraničního znaku 21/5). Opuštěná česká část, přejmenovaná na Rybáře (nejprve však Rybářice), stála až do roku 1950, kdy byl použitelný materiál rozebrán a zbytky budov odstřeleny. Z celé osady zůstal zachován jen pramen Rybářské kyselky u původního mlýnského náhonu. Minerální pramen (jde o typ tzv. železité kyselky) je součástí Přírodní rezervace Rathsam, která byla v okolí soutoku Ohře a Reslavy vyhlášena v roce 1990. Jdeme-li cestou podél Ohře, míjíme zde opuštěnou říční nivu s neprostupnými porosty břehových a mokřadních rostlinných společenstev.
Osada Rybáře na starých fotografiích (na obr. 6 v roce 1947, na obr. 7 a 8 v roce 1950, na obr. 9 v 50. letech)
Osada Rybáře na letecké mapě z roku 1948
Osada Rybáře v současnosti
Pomezná / Markhausen
Vesnice Pomezná ležela na levém břehu Ohře tam, kde nyní začíná vodní nádrž Skalka u Pomezí nad Ohří. Pomezná byla od 13. století původně panským sídlem. V průběhu staletí často měnila majitele. V novodobé historii od roku 1850 se ves stala součástí Pomezí nad Ohří, od roku 1920 pak samostatnou politickou obcí. Obyvatelé se živili zemědělstvím a rybářstvím - v severní části katastru obce bylo založeno více jak 30 rybníků. V 16. století se místní sedláci pokoušeli těžit uhlí a železnou rudu, obojí ale bez větších úspěchů. Kolem roku 1800 měla Pomezná 22 usedlostí se 122 obyvateli. Podobně jako v okolních osadách na Chebsku, měly i zde v Pomezné domy svébytné architektonické prvky. Byly to většinou trojstranné až čtyřstranné usedlosti s patrem. Stavení měla (a některá dodnes mají) bohatě členěné a zdobené hrázděné štíty, často se složitými šachovnicovými obrazci. Po 2. světové válce se ves nazývala Olšovka, v roce 1949 dostala úřední název Pomezná a byla připojena k obci Pomezí nad Ohří. Vzhledem ke své poloze u státních hranic se Pomezná ocitla v hraničním pásmu a musela tak být zbourána. Postupně byly zbořeny všechny stavby, jako poslední zmizel z povrchu zemského mlýn u Ohře. Zůstala stát pouze věž bývalé tvrze a domek po pohraničnících.
Ve 14. století byla vystavěna, v západní části obce Pomezná, pod mírným svahem nedaleko řeky Ohře, gotická tvrz. Tvrziště pravděpodobně stálo na místě původního opevněného panského sídla, které bylo v roce 1417 procházejícím vojskem norimberského purkrabího zničeno. Postupně ale panská tvrz ztrácí svoji vojensko-správní a rezidenční funkci a od druhé poloviny 16. století se tak stává součástí usedlosti (patrně slouží jako sýpka). Kolem roku 1908 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce kamenné věže. Během železné opony stavba zcela zchátrala. Od roku 2014 byla zahájena záchrana zdevastovaného objektu tvrziště - zachována zůstala mohutná podsklepená dvoupatrová věž z lomového kamene. Dříve však bývala zastřešena vysokou strmou valbovou střechou. Tvrz je evidována jako kulturní památka - takto zapsána byla už v roce 1958.
Obec Pomezná na starých fotografiích (na obr. 5 tvrz, na obr. 6 v roce 1958)
Obec Pomezná na letecké mapě z roku 1948
Obec Pomezná v současnosti
Hradčany / Rathsam
Osada Rathsam ležela na břehu řeky Reslavy nedaleko hraničního přechodu Pomezí nad Ohří/Schirnding. Vesnice patřila mezi nejstarší kolonizační sídla na Chebsku - již v roce 1322 nacházíme Rathsam v seznamu zastavených obcí Chebska. V roce 1395 je známo 12 sedláků a v roce 1424 podchyceny 3 velké statky, 4 menší usedlosti a 5 malých hospodářství. V letech 1462 a 1526, jakož i během třicetileté války (1618-1648), byl Rathsam procházejícími vojsky zpustošen, takže po roce 1635 zůstal na 20 let rozvalinou. Nová vesnice byla vystavěna po roce 1655. V roce 1850 se Rathsam s 15 usedlostmi a 96 obyvateli stal součástí obce Pomezí. Vedle obživy v zemědělství se pokoušeli místní sedláci těžit v okolí uhlí, ovšem bez většího úspěchu. V roce 1920 se Rathsam s 16 usedlostmi a 81 obyvateli stal osadou nově vzniklé (samostatné) obce Pomezná, se kterou měl od stavby nového mostu přes Ohři v roce 1900 přímé spojení. V roce 1931 byl u silnice nedaleko hraničního přechodu postaven zájezdní hostinec. Po válce čekal na osadu stejný osud jako u těch ostatních - avšak ony úkony byly uspíšeny vlivem nedosídlení - zanikla tak rychle, že československé úřady jí nestačily dát české jméno - údajně se měla jmenovat Hradčany. V současnosti k zaniklé osadě Rathsam nevede žádná přístupová cesta - ta hlavní přicházela do vsi od silnice pod železničním viaduktem a pokračovala dále.
Osada Rathsam na starých fotografiích (na obr. 7 hostinec)
Osada Rathsam na letecké mapě z roku 1948
Osada Rathsam v současnosti
Horní Hraničná / Oberkunreuth
Osada Horní Hraničná se rozprostírala na jihozápadním úbočí Zelené hory. Ves byla založena již ve 12. století, první písemná zmínka je datována k roku 1249 a to pod názvem Cunenrute. Od roku 1320 byla ves zvaná jako Oberkunreuth. Na počátku byla majetkem kláštera ve Waldsassenu, od 14. století přecházela střídavě do držení chebské šlechty a místních měšťanů. Zdejším panským sídlem byla gotická tvrz z 15. století s poplužním dvorem. Ta byla v roce 1563 rodem Junckerů z Chebu přestavěna na renesanční zámeček s obytným křídlem s hrázděným patrem. V roce 1735 se majitelem zámku (jakož i celé osady) stalo město Cheb, které od roku 1905 využívalo zámek jako letní ozdravovnu pro děti postižené plicními chorobami. Od roku 1850 byla Horní Hraničná součástí nedaleké obce Horní Pelhřimov. V roce 1920 žilo v Horní Hraničné 111 osob ve 21 domech. Poválečný osud této vsi byl stejný jako u ostatních ve hraničním pásmu. V renesančním zámečku a přilehlých hospodářských stavbách sídlila rota Pohraniční stráže. I přesto ale zámek chátral a měnil se v ruinu. V roce 1977 byl zdemolován. Mezi zlikvidovanými stavbami byla i nejstarší hrázděná vozová kůlna na Chebsku z roku 1696. Pohraničníci začali obývat nově postavenou kasárnu - v současnosti je areál bývalé roty jediným mementem života v osadě Horní Hraničná. Objekt je nevyužívaný, avšak před areálem je útulek pro psy.
Osada Horní Hraničná na starých fotografiích (na obr. 3 a 4 zámek, na obr. 4 v roce 1970)
Osada Horní Hraničná na letecké mapě z roku 1948
Osada Horní Hraničná v současnosti
Horní Pelhřimov / Oberpilmersreuth
Obec Horní Pelhřimov se rozprostírala na jihovýchodním úbočí Zelené hory. Ves byla založena již ve 12. století, první zmínka je datována k roku 1125 a to pod názvem Pilgrimus. Na počátku 15. století zde patrně vzniklo panské sídlo - v roce 1424 nalézáme ve vsi dva větší a šest menších dvorců, zástavbu návsi uzavíral poplužní dvůr se zámeckou budovou. Barokní budova s valbovou střechou (coby původní tvrz přestavěna v 18. století) byla až do roku 1945 vyhlášenou výletní restaurací U Železného rytíře. V roce 1850 se Horní Pelhřimov stal samostatnou obcí s několika osadami a samostatnými sídly. Kolem roku 1900 měla obec 127 obyvatel v 18 usedlostech. V roce 1930 žilo v Horním Pelhřimově 125 lidí ve 26 domech. Na návrší severně nad obcí (východní úbočí Zelené hory) byla v roce 1518 postavena pozdně gotická kaple. Později byla kaple postupně přestavěna na poutní kostel sv. Anny - stavba barokního chrámu byla dokončena v roce 1691. Přilehlá poustevna byla přestavěna na faru, dále zde byl hřbitov a součástí poutního místa byla od roku 1802 i školní budova. Poutní kostel, nedaleká Bismarckova rozhledna a hostinec U Železného rytíře, učinily z vesnice oblíbené výletní místo. Po 2. světové válce přišlo nucené vysídlení původních obyvatel, neúspěšné pokusy o nové osídlení a zřízení hraničního pásma. V letech 1951-1960 fungovala na bývalém poutním místě pohraniční rota Svatá Anna - pohraničníci sídlili ve škole a faře. Poté začaly objekty chátrat a během 60. let byly všechny domy s kostelem zbořeny. Po roce 1989 bylo zdevastované poutní místo alespoň částečně obnoveno - v roce 1992 byl na místě hřbitova vztyčen dřevěný kříž a byly zde rozmístěny nalezené náhrobní kameny, opodál stojí památník padlých v 1. světové válce. Z mohutného kostela zůstaly jen základy. Do současnosti zůstal v osadě (která je součástí města Cheb) stát jeden původní dům, přibylo několik novostaveb.
Obec Horní Pelhřimov na starých fotografiích (na obr. 3 až 6 poutní místo, na obr. 5 a 6 v roce 1966)
Obec Horní Pelhřimov na letecké mapě z roku 1948
Poutní místo obce Horní Pelhřimov v současnosti
Stráž u Chebu / Wies
Vesnička Wies ležela přímo u hranice na staré cestě do Waldsassenu (v místech současného hraničního přechodu Svatý Kříž/Waldsassen). Oproti ostatním osadám na Chebsku vznikla Wies až v polovině 18. století. Toto místo „V lukách“ se stalo kolem roku 1750 poutním místem - chebská měšťanka Barbara Stölzer tady upevnila na strom obraz zbičovaného Krista, záhy byla postavena barokní kaple, kterou město Cheb přestavělo na poutní kostelík Zbičovaného Vykupitele. V jednolodní stavbě s valbovou střechou byl v chóru za oltářem umístěn kmen stromu, kterému byla připisována léčivá moc a z něhož si každý návštěvník odnášel zázračné třísky. Dalším zdrojem poutního zázraku se stala studánka pod kaplí, jejíž pramenitá voda prý pomáhala předcházet slepotě. Ke kostelíku byla přistavěna fara. Kolem poutního místa u silnice vznikla menší osada - první zmínka je vázána k roku 1782 (Wiesen), od roku 1850 se začal užívat název Wies. Osada patřila administrativně k obci Háje. Osada Wies kromě kostelíku s farou měla několik stavení, hájovnu, celnici, vlastní školu, hostinec, od roku 1905 sirotčinec. V roce 1930 bylo ve Wiesu 15 domů se 104 obyvateli. K osadě patřil rybník, který i v současnosti z jihovýchodu „olizuje“ hraniční čáru. Jelikož se ves nacházela přímo u hranic, likvidace na sebe nenechala po válce dlouho čekat. V roce 1948 měla osada Wies dostat úřední jméno Stráž u Chebu, ale k tomu už nedošlo. Započala likvidace vsi a v roce 1949 zůstal stát jen kostelík a hostinec. Z interiéru kostela se zachránily obrazy (uloženy v muzeu ve Františkových Lázních) a torzo krucifixu. K zachráněnému kříži Krista je vázána událost z podzimu roku 1951. Dělníci pracující na zbořeništi si rozdělali u závory oheň. Jeden z nich přinesl z kostela krucifix a po rozbití ho hodil do ohně. Po uhašení ohně neshořelou postavu Krista „oběsil“ na drátěné smyčce na hraniční závoře. Příslušníci německé pohraniční policie si artefakt přitáhli tyčí na své území a tím jej zachránili. V současnosti je artefakt uložen v bazilice ve Waldsassenu. V roce 1952 byly poslední objekty již bývalé osady Wies, kostel s hostincem, zlikvidovány. Až pojedete kolem bývalého celniště s obchody a službami u hraničního přechodu Svatý Kříž/Waldsassen, tak vzpomeňte, že v těchto místech kdysi stávala vesnička.
Osada Wies na starých fotografiích (na obr. 3 hraniční přechod, na obr. 4 až 6 kostel)
Osada Wies na letecké mapě z roku 1948
Osada Wies v současnosti
Krásná Lípa / Schönlind
Osada Krásná Lípa ležela na nyní již neexistující železniční trati spojující Cheb a Waldsassen u soutoku hraničních toků Tříselného potoka a Odravy. První zmínka k osadě Schönlind se váže k roku 1312. Už v roce 1395 zde žilo 16 sedláků a v roce 1424 je zmiňováno devět velkých statků, pět menších hospodářství a jeden mlýn. Krásná Lípa, podobně jako další pomezní sídla směrem k Dyleni, ležela v území zvaném Fraisch - to bylo předmětem sporů mezi Čechy a Bavorskem po dlouhá staletí - v Krásné Lípě se ve výkonu vrchnostenských práv střídalo město Cheb s klášterem ve Waldsassenu. Až v roce 1846 byla sporná hranice rozsouzena a osada Krásná Lípa se (v roce 1850) administrativně připojila k obci Háje. V tomto období žilo v Krásné Lípě 62 obyvatel ve 14 staveních. Obyvatelé obce se živili převážně zemědělskou činností. U hranice stála čtyřstranná usedlost Kunstmühle, která představovala mlýn s pilou a malou elektrárnou - z hraniční Odravy byl ke stavení přiveden náhon, který obsluhoval mlýnské kolo a dvě turbíny na výrobu elektrické energie. Od roku 1907 bylo odtud zásobováno elektřinou devět vsí na obou stranách hranice (pět na české a čtyři na bavorské straně). Ostatně toto nám potvrzuje polní náčrtek z roku 1937 pořízený při rozhraničování československo-německé státní hranice. Je na něm zobrazena čtyřstranná usedlost se dvorem, u hraničního znaku 17/4C začátek náhonu a u hraničního znaku 17/5D odtokový kanál, dále je patrné vedení náhonu do jedné z budov (ve které byly turbíny na výrobu elektrické energie) a rozvodová síť elektřiny. Velkou událostí bylo zřízení vlakové zastávky v sousední vsi Slapany v roce 1898 - místním se dostalo lepšího spojení s okolním světem. Pro pěší byla Krásná Lípa spojena s obcemi na bavorské straně mostem přes Odravu. V roce 1930 žilo v Krásné Lípě ve 22 usedlostech 148 obyvatel. K osadě patřil od roku 1902 hřbitov, na kterém se pohřbívali lidé i z blízkého okolí. Po roce 1945 se dosud příznivá poloha na hranicích stala pro vesnici pohromou. I když po ukončení nuceného vysídlení německých obyvatel v roce 1946 byly téměř všechny statky relativně rychle osídleny novými českými obyvateli, neminul Krásnou Lípu osud vesnic ležících v hraničním pásmu. Po komunistickém převratu v roce 1948 se podařilo osmnácti dosídlencům utéci přes hranice. Od roku 1949 bylo posledních 42 zde žijících obyvatel vystěhováno. Vesnice byla srovnána se zemí (až) v roce 1957. V místech zaniklé osady Krásná Lípa je nyní březový hájek - je rozpůlen cestou podél které vedly drátěné zátarasy, tu a tam můžeme najít rozvaliny. Pietním místem je bývalý hřbitov, nu a při staré cestě z Wiesu do Krásné Lípy můžeme spatřit boží muka.
Osada Krásná Lípa na starých fotografiích
Osada Krásná Lípa na letecké mapě z roku 1948
Polní náčrtek z roku 1937 pořízený při rozhraničování československo-německé státní hranice se zobrazením usedlosti Kunstmühle
Osada Krásná Lípa v současnosti
