Do oblasti Dyleňska lze zahrnout atraktivní jižní část Chebska, kde státní hranice probíhá ve svazích kót Dyleň-Čupřina-Hraniční vrch-Tišina. Dominantou lokality je Dyleňský les s nejvyšší kótou Dyleň v nadmořské výšce 940 metrů. Státní hranice zde probíhají v mírně zvlněném terénu, výjimkou je stoupání na nejvyšší horu Chebska. Hranice vedou v (místy podmáčených) lesích, a to v nadmořské výšce okolo 600-800 metrů. Další atraktivitou Dyleňska jsou barevně zvýrazněné původní tereziánské hraniční kameny a další zajímavosti na hranici, které při celé linii česko-bavorské státní hranice najdeme jen tady - bývalá sopka Železná hůrka, minerální Kyselecký pramen, Královský kámen, Střed Evropy a oplocený pozemek vodojemu přímo na hranici. Státní hranice v prostoru Dyleňska mají povahu umělých-geometrických hranic a z menší části povahu přirozených-orografických hranic (zejména Mikulášský potok coby jediný hraniční vodní tok v popisované oblasti). Umělé hranice jsou typické pro rovinatou nebo mírně zvlněnou krajinu a byly takto vyznačeny především pro oddělení sousedních majetků respektive pozemků.
Výchozím bodem je hraniční přechod Mýtina/Neualbenreuth, který navazuje na starou cestu mezi osadami Mýtina (původně Starý Albenreuth - Altalbenreuth) a Neualbenreuth. České vsi byly od těch německých sice hranicí administrativně odděleny, nicméně představovaly společně s bavorskými vískami jisté civilizační pouto - přeshraničními cestami se chodilo na nákupy a návštěvy, tancovačky a mše, poutě a výlety. Poválečná léta minulého století byla ve znamení boření společných cest a uzavření hranice. Oproti tomu devadesátá léta téhož století byla ve znamení obnovy a spojování těchto cest - v roce 1995 byl otevřen hraniční přechod pro pěší Mýtina/Neualbenreuth. K přechodovému místu jsou osazeny dva původní hraniční mezníky s letopočty 1844 - a to číslo IV/1 (začátek čtvrtého úseku česko-německé státní hranice v bavorském dílu) a číslo 2. Na české straně přechodu stojí malebná bouda pro odpočinek - její konstrukce upomíná na tradiční motiv chebských stavení - je zde použita technika hrázdění. U hraničního přechodu Mýtina/Neualbenreuth se nachází zaniklá osada Boden a opodál vyhaslá sopka Železná hůrka, která v terénu vystupuje jako nepatrné travnaté návrší na okraji pole.
Hraniční přechod Mýtina/Neualbenreuth s celnicí k roku 1945 na kresbě
Hraniční přechod Mýtina/Neualbenreuth v současnosti
Železnou hůrku tvoří lom odkrývající část nejmladší známé sopky na území České republiky. Údaje o stáří sopky se pohybují v rozmezí 150 až 400 tisíc let. Sopka byla naposledy činná v období pleistocénu (starší čtvrtohory). Její název je zřejmě odvozen od nálezů čistého železa, které vzniklo při průchodu magmatu uhelnými slojemi. Je pozůstatkem struskovitého kužele navršeného během dvou explozivních fází - dvou erupcí strombolského a havajského typu. Geologický profil sopky je dobře patrný na zachovalých stěnách malého lomu - můžeme zde spatřit jednotlivé vrstvy sopečného popela s úlomky čedičové strusky - možná, že tyto artefakty a sopka samotná působí dojmem, jako by erupce skončily teprve nedávno. Je třeba dodat, že sopka je částečně odtěžená - lidé sem chodili těžit strusku, kterou používali na zpevnění cest a další stavby - těžbou byl v podstatě odkryt profil vnitřní stavby sopky. Řada badatelů se snažila o záchranu Železné hůrky před jejím odtěžením a zničením - například v roce 1928 doporučil německý vulkanolog a paleontolog Hans Gottfried Reck ochranu, aby nedocházelo k těžbě sopečného materiálu pro místní potřebu. Těžba však pokračovala dál a až po geologickém průzkumu v roce 1957 byl formulován návrh na ochranu. V roce 1961 byla vyhlášena Národní přírodní památka Železná hůrka, ovšem lidé ji mohli navštívit až po roce 1989, jelikož se do té doby nacházela v hraničním pásmu.
Železná hůrka
Od hraničního přechodu Mýtina/Neualbenreuth (590 metrů nad mořem) hraniční linie pozvolně a pak důsledně stoupá v délce 5.7 kilometrů k ohbí státní hranice pod Dylení u hraničního znaku 8. Při téměř šestikilometrovém úseku se na české straně hranice nacházejí dvě zaniklá sídla. Tím prvním je Kyselecký hamr s nedalekým minerálním Kyseleckým pramenem. Lokalita se nachází v údolí Stebnického potoka. Kyselecký pramen je mineralizovanou železnatou sírano-uhličitano-chloridovou sodnou kyselkou. Vydatný vývěr vody s množstvím stoupajících bublin oxidu uhličitého naplňuje čtvercový žulový žlab, který má zachované kamenné jímání ze žulových bloků a vytesaný letopočet 1698. Jímání kyselky tímto způsobem se dochovalo z roku 1648. Pramen je znám již od roku 1588. Byl velmi oblíben - využívali jej obyvatelé okolních vsí, turisté, lázeňští hosté, pramen byl dokonce distribuován v lahvích do prodeje. Čtvercový žlab kyselky a nedaleký Kyselecký hamr (Säuerlinghammer) je zachycen na mapě Stabilního katastru z roku 1846. Podle mapy zde stálo čtyřstranné stavení se třemi dalšími domky a dvěma rybníky. Rybníky byly propojeny kanálem. Původně to byl mlýn, který sloužil i k ubytování návštěvníků. V pozdějším hamru fungovala kovářská dílna vybavená stroji poháněnými vodním kolem. Kování na hamru bylo jediným možným způsobem, jak získat kujnou ocel ze surového železa, přičemž výrobkem byl často polotovar k dalšímu zpracování. Na Kyseleckém hamru se například kovalo nářadí ke kultivaci půdy (kosy, srpy, radlice). Hamr fungoval až do poloviny 20. století - ostatně je (ještě) zobrazen na letecké mapě z roku 1948. Ani on ale neušel likvidaci v důsledku jeho umístění v hraničním pásmu. Druhým zaniklým sídlem je osada Oldřichov.
Kyselecký hamr - nákres na mapě Stabilního katastru z roku 1846 a rekonstrukce podle Martina Plevného z roku 1900
Kyselecký pramen v roce 1976 a 1989 (obrázek 1 zdroj: Václav Fryč)
Lokalita Kyseleckého hamru s pramenem
U hraničního mezníku 8 s letopočtem 1844 hraniční linie dosahuje nadmořské výšky 825 metrů, což je nejvyšší místo na státní hranici v lokalitě Chebska. Vrchol Dyleně je již nedaleko - 500 metrů jihovýchodním směrem. Dyleňský les a hora Dyleň je bájným a mystickým místem - bylo tomu tak v historii a je tomu tak dodnes. K Dyleni se váže několik pověstí. Ta hlavní vypráví o kdysi bohatém městečku, které stihlo trest za lidskou chtivost. Je to velmi dávno, když pánem a duchem hory byl jakýsi Wotana. Jeho poddaní, tuze pracovití skřítci a permoníci v nitru hory vykutávali chodby. Přitom objevovali žíly zlata a stříbra, granáty. Wotana byl tak zavalen nesmírným bohatstvím a přemýšlel, jak s ním naloží. Nechtěl, aby nádhera drahých kovů zůstala ukryta pod zemí před zraky pozemských obyvatel a proto rozhodl, že se postaví na Dyleni město, které bude ze zlata a stříbra, město které bude zářit svým leskem do dálky, město, které ještě nikdy nikdo neviděl. Sláva města se měla rychle rozšířit a přilákat tak obchodníky, řemeslníky a další lidi s dobrým úmyslem, kteří by zde byli šťastni. Wotana dobře znal lidskou povahu a byl připraven přivolat kletbu v případě nedobrých úmyslů. Armáda trpaslíků, permoníků a dalších skřítků tak vystavěla skvostné město. Domy se stavěly ze zlatých cihel, ještě okázalejší paláce měly vysoké zlaté kupole. Usazovali se tady bohatí měšťané, obchodníci, zlatníci a zbrojaři. Oblékali se do sametu a chodili po cestách vykládaných českými granáty a zlatem. Horníci a další dělníci, kteří převzali práci od permoníků a pustili se do těžby zlata, stříbra a granátů, patřili mezi nejchudší obyvatele města. Všude po okolí šly o městu na Dyleni zprávy. Davy poctivých obchodníků, ale i dobrodruhů toužících po snadném zisku, se začaly do města sjíždět. Čím bylo město bohatší, tím více nastával větší mravní úpadek jeho obyvatel. Dyleňské občany ovládala lakota a hrabivost, po nich lstivost, podvádění, loupeživost a nakonec i vraždění. Proti hýřivosti města stálo velké množství chudých a utlačovaných, kteří sem putovali v naději, že na ně zbude něco od stolů boháčů. Ti je ale hnali z města psy a holemi. Kromě toho bylo město obklopeno vysokou kamennou zdí se střílnami a strážními věžemi, aby odolávalo všem útokům. Nejvíce trpěli tovaryši a dělníci, kteří pracovali pro město. Jednalo se s nimi jako s nevolníky. Ale chudáků přibývalo a tak je boháči drželi na uzdě tím, že přijímali žoldnéře a pověřovali je ochranou před poddanými. Tím jenom rostl hněv proti bohatým a samotné město se přibližovalo vyplnění kletby. Skřítkové nosili Wotanovi zlé zprávy, vyprávěli o nenasytnosti a lakotě, která se ve městě rychle šířila. V této situaci uvalil dyleňský duch kletbu na všechno bohatství, které lidé z hory vydolovali. Život ve městě se trochu zklidnil a chvilku se zdálo, že jeho obyvatelé zmoudřeli. To ale netrvalo dlouho. Jednou se poblíž města utábořila skupina Cikánů. Skřítkové je zvědavě okukovali a pak viděli, jak byli i oni ve městě zle odbyti nadutými boháči. Pak se do města vypravil cikánský král, velmi letitý a moudrý muž. Ani jemu se nedostalo ničeho dobrého. Když mu nic jiného nezbývalo, pokusil se pro své druhy ukrást něco k jídlu. Byl však přistižen a ihned odsouzen k smrti oběšením. Na náměstí byla postavena šibenice, lidé se shromáždili kolem popravčího místa. Kat už chtěl nasadit starci oprátku, ale ten ho poprosil, aby mu ještě na chvíli sundal pouta. Chtěl se ještě pomodlit a vyřknout poslední přání. Kat svolil. Cikán si nato klekl na zem, napřáhl své ruce k nebi a něco mumlal. Pak se postavil a s hromovým hlasem pravil: „Pohlť země toto bezbožné město!“ Jakmile to dořekl, s velkým rachotem se hora otevřela a celé město s pokladem se do ní propadlo. Vtom zasáhl duch hory Wotana. Zželelo se mu lidí a chtěl jim dát ještě jednu příležitost. Trosky města, které nestačily propadnout pod zem, nechal zbylým obyvatelům, kteří dostali poslední možnost žít tak, jak si Wotana přál - tedy spořádaně a čestně. Netrvalo dlouho a město se znovu obnovilo. Tentokrát na rekonstrukci pracovali jeho obyvatelé a tak se zdálo, že si své práce budou vážit a poctivě žít. Jaký to byl ale omyl. Městu a jeho obyvatelům se začalo opět dařit a zanedlouho si jen málokdo vzpomněl na nedávnou zkázu. Rozmáhala se ale znovu lakota a hrabivost. Každý se snažil dosáhnout co největších zisků a nikdo nedbal na stížnosti formanů a vozků, že na neudržovaných cestách v okolí města se jim lámou nápravy a kola vozů, koně padají a jsou zranění. Všechno dění sledovali pilně skřítci a všechno zvěstovali Wotanovi. Ten už se zase začínal na dyleňský lid zlobit. Jednoho dne se blížil k Dyleni plně naložený povoz. Cesta nahoru byla ale stále strmější a horší. Koně byli stále naléhavěji pobízeni, ale vyčerpáním nemohli dále. Náhle na jednom hrbolu vůz praskl a z něho se vysypaly do bahna látky, samet a hedvábí. Forman viděl, že je vše ztraceno. Zvedl obě ruce se sevřenými pěstmi, obrátil se k Dyleni a zvolal: „Ó, ty třikrát prokleté, zatracené město, ty sídlo neřesti a hříchu, kéž by ses propadlo do země s celým svým pekelným rodem a s celým svým bohatstvím a ničemnými obyvateli!“ A Wotana s formanem tentokrát plně souhlasil. Dyleň byla prokleta potřetí! Náhlý závan vichru s hromobitím a duněním objal město hustou mlhou. Nastalo strašlivé povětří a když utichlo, celé město zmizelo. S městem pod zem se ztratilo i všechno jeho bohatství. Po prokletí se život na Dyleni i v jejím nitru zpomalil, všude se rozhostilo až nesnesitelné ticho. Když bohaté město Dyleň s poklady pohltila země, našlo se mnoho dobrodruhů, kteří se snažili něco z pokladu najít a přilepšit si. Generace obyvatel v okolí vzpomínají na strašidelné podzemní úkryty s poklady, znovu se vynořují podivné historky o nich. Vypráví se o tom, jak se k nim dostat, neboť jsou střeženy armádou skřítků, permoníků a trpaslíků spolu s duchem hory Wotanem. Všechny vchody do podzemí Dyleně byly hlídači dokonale zamaskovány navalenými balvany na ně. Celé skály byly přemístěny k velkým vchodům. Jediný, kdo má naději na objevení vchodu do jeskyně s pokladem, je člověk narozený v neděli. Další nadějí, jak se dostat k pokladu, je na Květnou neděli a na Velký pátek. Místem, kde lze bájný dyleňský poklad hledat, je vrchol hory a potom místa, kde jsou velké hromady kamení či místa nálezů granátů. Poklady uvnitř hory může také prozradit mohutný strom, který má kromě neobvykle velké koruny množství kořenů, rozbíhajících se do dálek po svahu hory. Do těchto míst už přišlo mnoho hledačů pokladů. Každý z nich byl vždycky nenápadně doprovázen nezbednými skřítky, kteří s velkou radostí každému připravili různá překvapení a podivnosti. Další báje o Dyleni mají podobné rozuzlení - zatímco starým a poctivým lidem se zde dostalo pokladu a porozumění, ty chamtivé a zlé stihl trest.
Státní hranice u hraničního znaku 8
Dyleň/Tillenberg (940 m. n. m.) leží na jihozápadním okraji Karlovarského kraje a je dominantou Chebska. Hora je zalesněná, kruhová vrcholová plošina je odlesněná, ze západu svahy klesají k česko-bavorské hranici - hraniční linie je od vrcholu vzdálena 500 metrů. Hora Dyleň je v současnosti spojována se železnou oponou - je poznamenaná vývojem ve 2. polovině 20. století - na vrcholu stojí věž coby pozůstatek vojenského stanoviště elektronické ostrahy státní hranice, hora je protkána sítí vojenských cest a průseků, v neposlední řadě tady nalezneme (zchátralé) pozůstatky vojenských objektů. První etapou historie Dyleně však byla prvorepubliková turistika. Po vzniku Československa započal obšírný projekt zeměměřického zajištění významných kót na hranicích i ve vnitrozemí. Na vrcholcích hor se stavěly dřevěné triangulační věže, které posloužily zároveň i jako jednoduché rozhledny. Ochozy věží byly dostupné po pevných žebřících a umožňovaly kruhový výhled do okolí. Jedna takováto věž stála od roku 1934 i na Dyleni. Už v roce 1865 byl na vrcholu vztyčen rakouskými armádními geometry trigonometrický kámen. 500 metrů severně od vrcholu Dyleně a zároveň 100 metrů severovýchodně od ohbí hranice u hraničního mezníku č. 8, stávala od roku 1926, v nadmořské výšce 820 metrů, turistická chata. Jak vlastně vznikla myšlenka výstavby chaty na svahu Dyleně? Zalesněná horská krajina okolo Dyleně odnepaměti přitahovala turisty. Už na konci roku 1893 byla v Chebu založena sekce turistického Německo-rakouského alpského spolku. Tehdy se všechny prostředky a síly soustředily do turistické infrastruktury v Alpách. To se změnilo po vzniku Československa, kdy se sdružení v roce 1920 přejmenovalo na Německý alpský spolek Cheb a Chebsko, a nasměrovalo svoji činnost do domácích destinací. V této době vznikají turisticky značené cesty a některé z nich začínají nebo procházejí přes Dyleň. Při této příležitosti se objevuje myšlenka vybudovat zde turistickou chatu. 24. června 1924 uspořádal spolek na Dyleni první horskou slavnost, která se poté stala tradicí. V roce 1925 zakoupil na západním svahu Dyleně první pozemek v blízkosti Granátového pramene a na mimořádném shromáždění dne 17. prosince 1925 výbor spolku rozhodl o výstavbě chaty. Projekt oslovil chebskou veřejnost natolik, že během sbírky na podporu stavebního fondu se vybralo přes 76 tisíc Kč. 24. března 1926 získala chebská firma Karel Jačík smlouvu na výstavbu kamenného soklu chaty. Výstavba dřevěné části byla svěřena firmě Josef Woisetschläger z Vyššího Brodu. Základní kámen se položil 25. dubna 1926. Výstavba probíhala intenzivně přes celé jaro a léto - na kamenném suterénu se postavila patrová dřevěná budova. Dne 3. října 1926 byla chata slavnostně otevřena. Poskytovala občerstvení i nocleh. Vedle ní se vybudoval oválný bazén s vodní kaskádou a vodotryskem, pro něž byla voda přiváděna ze stráně nad chatou, kde vyvěral Granátový pramen. Dobře zařízená chata byla velice oblíbeným cílem pro návštěvníky z obou stran hranice. Turistický spolek se postaral o nové turistické značení, které dyleňskou chatu napojilo na síť turistických cest a dále se vybudovala nová silnička z Oldřichova. Přikoupily se další pozemky. Pro zimní sporty investoval spolek do výstavby lyžařského centra - okolí chaty se využívalo k lyžařským kurzům a závodům. Po válce chata fungovala do roku 1947. V roce 1948 však přišel její zánik (letecký snímek z roku 1948 byl zřejmě pořízen ještě před zničením chaty, jelikož je zde stavba ještě zachycena). V současnosti jsou v terénu patrné kamenné základy chaty a oválné těleso bazénu. Na začátku 30. let minulého století byla nedaleko chaty zřízena farma (firmy Mayer und Co.) s chovem stříbrných lišek, i ta však musela po válce ustoupit hraničnímu pásmu.
Dyleň na starých fotografiích (na obr. 2 liščí farma, na obr. 3 vrchol s trigonometrickým kamenem)
Turistická chata na Dyleni na starých fotografiích (na obr. 1 slavnostní otevření v roce 1926, na obr. 6 a 7 vnitřní prostory, na obr. 8 rozhled do okolí)
Současný stav turistické chaty na Dyleni
Zásadní zlom v dějinách Dyleně přišel až se studenou válkou. Ta udělala z hory rozsáhlý vojenský areál - bylo zde pozemní stanoviště rádiového a radiotechnického průzkumu, stanoviště protivzdušné obrany státu a rota Pohraniční stráže. Když v roce 1961 začalo budování radiotechnického pluku ve Zbirohu, který byl určený k plnění cílů elektronické ostrahy státní hranice, hned první bojová skupina se vydala stavět budoucí pozemní stanoviště rádiového a radiotechnického průzkumu Dyleň. Na počátku se úkoly plnily z polních podmínek - ze dřevěných věží, stanů a zamaskovaných vozidel. K výstavbě plnohodnotných průzkumných areálů docházelo postupně. V roce 1963 na Dyleni k zaměřování sloužila dřevěná věž, kterou si průzkumáci v podstatě pronajali od pohraničníků (byla to klasická špačkárna). Na přelomu let 1963/1964 při drobném požáru shořel ochoz věže. Od té doby byla věž snížena o jedno patro, ochoz se postavil nový. Mezi další stavby areálu v jeho počátcích patřila patrová budova s velitelským stanovištěm, telefonní ústřednou, šifrovacím pracovištěm, zbrojnicí a planžetem. Pak tady byly dvě buňky a dřevěné rampy pro vozidla. V této době se na Dyleni sloužilo bez stálého ubytování, provizorní odpočinek zajišťovala malá roubená budova vystavěná nedaleko tehdejší roty Pohraniční stráže. Přípravné práce na budování komplexního stanoviště započaly ke konci roku 1967. Během jara a léta 1968 se podařilo zabetonovat všechny základy, postavit točku pro vnější mobilní techniku, stěny několika budov a kostru budoucí půlkruhové haly s pozemním anténním provozem. Pak se pokračovalo s provozní přízemní budovou a s oplášťováním haly. V roce 1970 byla zahájena výstavba věže, která zcela změnila siluetu vrcholu Dyleň. Věžová nástavba a plášť půlkruhové haly byl vytvořen ze sklolaminátu (ten ovšem stárnutím materiálu zvyšoval odpor vůči průchodu rádiových vln, proto se experimentovalo i s použitím dalších materiálů, například speciální foukané pryskyřice). Konstrukci tvořily lepené nosníky z tvrdého dřeva. Namísto kovového spojovacího materiálu (kterým by byla rušena průchodnost rádiových vln) se používaly silonové šrouby. V roce 1973 byl areál po strategické stránce dostavěn a plně funkční, v tomto roce se zbořila vedle stojící dřevěná špačkárna. Stanoviště získalo důkladné oplocení. V patrech věže byla rozmístěna jednotlivá pracoviště podle druhu odposlouchávané frekvence. V přízemní půlkruhové hale byla umístěna průzkumná technika a speciální anténní a průzkumné systémy společně s částí pracovišť operátorů. Hala byla kryta kopulí před klimatickými změnami a vizuálním průzkumem nepřítele. V 80. letech byla do venkovního prostoru instalována další (moderní) technika. Od 70. let byly průzkumné jednotky z Dyleně ubytovány pod vrcholem v areálu zdejší roty Pohraniční stráže. Po několika dezercích průzkumáků byly ubytovací prostory staženy mimo hraniční pásmo do domovské posádky v Mariánských Lázních, kde byla kasárna coby odloučená jednotka zbirožského útvaru. Stalo se tak na přelomu období 1980/1981. Průzkumáky do služeb na Dyleň vozil autobus. K areálu na vrcholu Dyleně dále náležela vidová hláska protivzdušné obrany státu. Hláskaři využívali ochoz, který se obepínal okolo věžové nástavby. Objekt na Dyleni nebyl jediným při hranici s Bavorskem, další stanoviště byla umístěna například na Čerchově, Havranu nebo Poledníku. I Němci měli svá vojenská stanoviště elektronické války. Bojové a zpravodajské složky na druhé straně hranice měly zájem zjistit o naší technice co nejvíce informací. Oblety amerických a německých vrtulníků byly spojené s fotografickým a rádiovým průzkumem. Jakýkoliv větší pohyb na stanovišti nebo instalace nové techniky okamžitě přilákal minimálně jeden stroj z druhé strany. Docházelo i k provokacím. V tom lepším případě nepřátelský stroj pravidelně létal nad hraničními kameny, pokud se dočkal soupeře, pak letěly oba stroje rovnoběžně s hranicí. V horším případě americké bojové vrtulníky přelétávaly hranici. Jejich častý přelet byl důvodem, že v pohraničí vznikla stanoviště protiletecké obrany. Obrana chtěla mít možnost rychlejší reakce ve členitém horském pohraničním terénu.
Stanoviště na Dyleni v letech 1963-1973 (zdroj: Václav Ilčík)
Dyleň v 80. letech (obrázek 1 zdroj: Martin Hrdý)
Stanoviště na Dyleni v 80. letech (zdroj: Václav Ilčík)
Izolace a střežení Dyleně skončilo po roce 1989. Objekt armáda opustila v roce 1992 a nabídla ho k prodeji. V roce 1994 odkoupilo celý objekt soukromé rádio, vybavení stanoviště bylo demontováno a věž byla přebudována na telekomunikační věž a vysílač televizních a rozhlasových programů. V současnosti je tady vysílač pozemního digitálního vysílání. Areál je pro veřejnost nepřístupný, otevřený je výjimečně při pořádání vybraných akcí.
Vrchol Dyleně v 90. letech (na obr. 1 až 3 v roce 1993, na obr. 4 v roce 1999, obrázek 1 až 3 zdroj: Jiří Šádek)
Vrchol Dyleně v současnosti
Asi 1 kilometr severně od vrcholu Dyleně se nacházela rota Pohraniční stráže. Ostatně monstrózní chátrající stavbu, jako z hororu vystřiženou, míjíme při turistické značce. „Horský hotel“ byl postaven ve 2. polovině 60. let a zkolaudován v roce 1971 - od 70. let zde byli ubytováni pohraničníci a vojáci sloužící na stanovišti nahoře na Dyleni. Rota byla zásobována vodou z nedalekého vývěru u bývalé turistické chaty. Rozsáhlý areál pohraniční roty Dyleň nahradil původní dyleňskou rotu z 50. let sloužící na témže místě, která sestávala ze dvou podlouhlých baráků, finského domku pro důstojníky s rodinami a několika dalších objektů. V roce 2010 byl založen zájmový spolek Život na Dyleň s cílem rozvíjet turistiku v zapomenutém koutu u česko-bavorských hranic v okolí Dyleně a ve spojení s připomínáním a péčí o zaniklé historické stavby tohoto regionu. Jedním ze stěžejních cílů spolku je výstavba zaniklé turistické chaty na Dyleni. Popřejme spolku mnoho zdaru - od pádu železné opony uplynula hezká řádka let, přesto je lokalita okolo Dyleně málo turisticky využívaná.
Pohraniční rota Dyleň (na obr. 1 až 4 stará rota, na obr. 5 až 8 nová rota, obrázek 1 zdroj: František Blažek, obrázek 2 zdroj: Karel Matas, obrázek 3 zdroj: Stanislav Kvasnička, obrázek 4 zdroj: Miloslav Ertl, obrázek 6 a 8 zdroj: Marián Zajíček, obrázek 7 zdroj: Josef Urban)
Hlavní objekt bývalé pohraniční roty Dyleň v současnosti
