Zaniklé osady v pohraničí
Novověká kolonizace pohraničních hvozdů se datuje do počátku 17. století a souvisí převážně s těžbou neprostupného lesa v pohraničí. Rozvoj osad a samot tady šel v prvopočátcích pomalu – na nové obyvatele čekaly horské polohy a s tím spojené drsné klimatické podmínky. Neopomenutelnou událostí, která měla vliv na národnostní poměry v našem pohraničí, byla třicetiletá válka v 1. polovině 17. století. Po jejím skončení bylo doplněno původní obyvatelstvo převážně z řad kolonizátorů z Německa a Rakouska. Důsledkem toho se stalo, že horské příhraniční pásmo bylo obýváno převážně německými obyvateli. Tato skutečnost se nepochybně odrazila v události zabrání pohraničí v roce 1938. Hlavním chlebem obyvatelstva příhraničních osad bylo dřevo. Z podnětu vrchnosti byly zakládány dřevařské osady a v nich budovány pily, hamry, papírny a sklárny. Pěstování zeleniny a brambor bylo znemožněno drsným klimatem. Zemědělství bylo zastoupeno alespoň chovem dobytka a drůbeže. Samotná kolonizace našeho pohraničí vyvrcholila na přelomu 18. a 19. století. Rozložení osad a život v nich bez větších problémů přetrval až do klíčového období, kdy se začala Evropa politicky lámat na západ a východ.
Usedlosti, školy, kostely a další objekty příhraničních osad se nacházely zejména při starých hlavních cestách, jenž se později zpevnily a doplnily o turistické značky. Důkazem jsou nám boží muka a křížky na podstavcích při těchto cestách. U osad byly i cesty vedlejší a cesty vedoucí k zemské (později státní) hranici – i k těmto pěšinám byly domky situovány. Mnohá stavení byla i zařezána do svahů hor a horských masívů. Poslední kategorii pak tvořily domy roztroušené volně do krajiny. Konkrétní rozmístění osady můžeme vypozorovat z leteckého mapování a dobových fotografií. Nelze pochybovat o drsném horském klimatu a životních podmínkách tehdejších obyvatel příhraničních obcí. Chalupy se budovaly z kamene a dřeva. Stavba z cihel přišla později. Základem každé usedlosti byla kamenná podezdívka, na kterou navazovalo tzv. roubení ze dřeva. Mnohé tyto kamenné podezdívky v současném opuštěném pohraničí nacházíme. Pokud nenajdeme některé nástroje charakteristické pro každodenní využití (například zrezivělý hrnec nebo část zemědělského pluhu), je kamenné nebo cihelné zdivo jediným důkazem o kdysi dávné přítomnosti horských usedlostí.
Neopomenutelným aspektem příhraničních osad byla jejich blízkost hranici. Zemská hranice oddělovala kolonizované příhraniční hvozdy na české a německé (rakouské) straně až do vzniku Československé republiky v roce 1918. Pak se ze zemské hranice stala hranice státní. Některé osady nebyly z hlediska hranice nikterak dotčeny sousední (německou nebo rakouskou) sídelní strukturou, jelikož hranici zde tvořil neprostupný pás lesa nebo horského masívu. Oproti tomu existovaly české obce, které byly sice ze správního hlediska od těch německých a rakouských odděleny, nicméně představovaly společně s těmito vískami jisté civilizační pouto. Takovéto obce se nacházely takřka u sebe. Hranici u těchto struktur pak představoval hraniční potok, příkop anebo obyčejný terén, který hranici vymezoval kamennými snosy a valy.
Horská obec Bučina na Šumavě
Zlom v poklidném životě československých příhraničních osad přišel nejprve po skončení 2. světové války. Německé obyvatelstvo bylo odtud odsunuto jako reakce na výsledek hitlerovské propagandy, která vyvrcholila na podzim roku 1938. Nové obyvatelstvo tvořili čeští a slovenští navrátilci a starousedlíci, ale též přistěhovalci této a další-východní národnosti. Zásadní ránu přinesly až události po únoru 1948 a vznik železné opony. Jelikož se zakázané a hraniční pásmo s několikakilometrovou hloubkou od státní hranice mělo stát pro civilistu neprostupnou oblastí a mnohé domky osad by mohly sloužit jako dočasné úkryty agentů a přeběhlíků, byly obce, osady a samoty v pohraničí zničeny.
Demoliční práce
Archivní dokumenty k demolicím příhraničních osad na západní hranici obsahují následující. Následkem přesídlení obyvatel nejpozději na jaře roku 1952 zůstaly příhraniční obce, osady a samoty v zakázaném pásmu opuštěné a tím přestaly de facto existovat. Státní orgány byly nuceny začít řešit problém opuštěných nemovitostí, které rychle chátraly a měnily se v ruiny. Přítomnost opuštěných objektů navíc znesnadňovala službu Pohraniční stráži - sílila obava, aby objekty nesloužily jako úkryt osobám coby narušitelům státních hranic. Již v lednu 1952 bylo na meziministerské komisi navrženo, aby veškeré stavební objekty v zakázaném pásmu, pokud o ně neprojeví zájem Pohraniční stráž a armáda, byly zbourány a staveniště srovnána s povrchem. Návrh komise posvětilo dne 2. dubna 1952 předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Zvláštní režim se měl uplatnit u hřbitovů - samotná pohřebiště se nelikvidovala, hrobky a pomníky si mohli pozůstalí přenést, byla povolena exhumace nebožtíků a jejich převoz na jiný hřbitov. Vnitřní vybavení kostelů mělo být předáno příslušným farním úřadům - tj. varhany, zvony a všechno bohoslužebné zařízení.
Samotné demoliční akce se v pohraničí rozběhly po provedení přesídlení v roce 1953. Značným problémem demoličních akcí bylo nedodržení dohodnutých termínů - původně stanovený rok 1953 se protáhl do konce padesátých let, a to zejména kvůli vleklým majetkoprávním vypořádáním. Likvidované objekty byly navíc odstraňovány pomalu a řada bouraček (vykazovaných jako zlikvidovaných) nebyla ve skutečnosti zcela odstraněna. Samotný způsob demolice byl prováděn několika způsoby. Objekty byly zdarma nabídnuty socialistickým podnikům ke zbourání - vlastním nákladem a získaný stavební materiál k užití pro své účely. Dále byly bouračky přidělovány také soukromým zájemcům, kteří obdrželi stavební povolení a mohli také získaný stavební materiál upotřebit pro vlastní potřebu. V obou případech bylo podmínkou úplné odstranění objektů a úprava zbořeniště do úrovně okolního terénu. Ostatní objekty, o které neměl zájem podnik ani soukromý zájemce, byly zadány ke zbourání na náklady státu - a to buď brigádníkům nebo stavebním podnikům. Kromě výše uvedené podmínky úplného odstranění a úpravy zbořeniště do úrovně okolního terénu, se musel upotřebitelný stavební materiál odevzdávat na příslušný místní národní výbor. Stavební podniky k provedení demoličních úkolů využívaly těžkou techniku. U bourání na státní náklady byla praxe taková, že především soukromníci využívali provádění demolic k získání stavebního materiálu pro vlastní potřebu a zbytek bouračky nechali stát. Na závěr spontánně můžeme konstatovat, že to co důkladně nezlikvidoval pracující lid, dokonalo drsné klima a příroda u hranic.
Porovnávací a etapový snímek demolice obce Jasánky na Šumavě / Státní hranice zde probíhá po rakouském břehu, který přiléhá k Otovskému potoku (Schwarzenberský plavební kanál). U hranice se nacházela menší osada Morau – na české straně hranice patřila osada k Jasánkám, na rakouské straně hranice byla (a dodnes je) součástí obce Sankt Oswald bei Haslach. Na porovnávacím snímku stojí rakouští osadníci u Otovského potoka a pozorují demolici české osady Morau na protilehlém břehu. Na etapovém snímku je chronologicky seřazeno šest momentek demolice objektu, který je vyobrazen na porovnávacím snímku.
Etapový snímek demolice obce Dubina na Chebsku
Demolice osady Hraničná na Tachovsku
Komunistický režim tedy po sobě zanechal zvěrstvo – zničil celou síť (horských) příhraničních osad a samot, zanechal po sobě řadu penězi nenahraditelných škod, znehodnotil tehdejší kulturní a přírodní dědictví osídleného pohraničí a v neposlední řadě zpřetrhal vztahy mezi usedlíky z obou částí hranic.
Až doposud byly popsány osudy osad, které zanikly při hranici s Německem a Rakouskem v důsledku vystěhování původních německých obyvatel a vybudování železné opony. Nesmíme však opomenout další osady u hranic s výše uvedenými a dalšími státy, které zanikly zejména v důsledku jejich nedosídlení po 2. světové válce.
Pozůstatky zaniklých osad
Co zůstalo do současné doby? Přetrvávající nebo zarůstající původní cesty jež jsou lemovány křížky, základy kamenných zdí stavení, náhony mlýnů a pil. Dále v místech pohraničních osad pozorujeme kamenná pole - tenkrát se pozemky neoplocovaly, ale označovaly se kamennými snosy. Dodnes jsou tyto artefakty nejviditelnějším důkazem bývalých osad. Jelikož se hranice pozemků táhly až ke státním hranicím, jsou snosy někdy i u hraniční čáry. Dále v místech osad nacházíme části vybavení domácnosti (hrnce, talíře) a pracovní nástroje (lopaty, pluhy).
Drtivá většina příhraničních osad byla zlikvidována dokonale. Dosti zachovalé základy domu tak lze nalézt velmi zřídka - zpravidla se jedná o ty objekty, které si pro svoji potřebu upravila Pohraniční stráž. Typickým příkladem byly prostorné budovy škol nebo celnice, ale také kostely, které sloužily jako pozorovací stanoviště a skladiště. Velkou měrou se na zániku dochovaných pozůstatků osad, domácích a pracovních nástrojů podílí i příroda. Jsou zasypány zeminou, zarostlé travinou a stromy, zatopeny vodou.
Nastal čas pro smíření. V této době není zaniklé osady, kde by nebylo místo pro pietu, rozjímání, zbožnost, projev úcty. Takovým místem může být dřevěný kříž pod lípami, zrestaurovaný litinový křížek na kamenném soklu, pozůstatky domácích a zemědělských nástrojů vyskládaných na místě, upravený hřbitov, cedulka se jménem rodiny v místě domu anebo jakákoliv informační tabulka o historii vesnice. Na místech se pravidelně konají setkání původních obyvatel, jejich rodinných příslušníků a přátel. Sjíždějí se sem nejen z Německa a Rakouska, ale i velmi vzdálených koutů Evropy.
Turistické chaty u hranic
Hovoříme-li o příhraničních osadách a samotách, pak nesmíme opomenout turistické chaty u zemských (státních) hranic. Dříve platilo a i dnes platí, že čím více byla příroda vzdálena od civilizace, tím narůstala na kráse a panenství. Zejména ve zlaté éře prvorepublikové turistiky pronikali výletníci až ke státním hranicím, nezřídka je překračovali, aby navštívili hraniční hory a další krásy sousedních zemí. V důsledku toho se u státních hranic budovaly nejen na české straně turistické chaty a přístřešky mající prostý cíl – nabídnout výletníkovi odpočinek v podobě občerstvení a noclehu. Samoty byly dále charakteristické tím, že se budovaly zpravidla několik málo kilometrů před samotnou státní hranicí. Stavěly se u cesty, která mířila na hranici k významnému turistickému cíli nebo se u hraniční hory, jezera či další významné památky přímo nacházely. Chaty provozovali nájemci, kteří ve tvrdých podmínkách zde bydleli, často i s rodinami. V chatách často přespával i lesní personál nebo orgány provádějící ostrahu hranic. Mnohé z chat u hranic byly přestavovány nebo budovány znovu, zejména aby se navýšila jejich kapacita, ale také v důsledku požáru. Turistické chaty, až na výjimky, stihl stejný osud jako zaniklé osady.
Státní hranice oddělující bavorskou osadu Neudorf a zaniklou českou osadu České Nové Domky na Tachovsku
Zaniklá osada Stodůlky na Šumavě
Kamenné snosy u zaniklé osady Horní Světlé Hory na Šumavě
Tabulka v místě domu u zaniklé osady Dolní Hraničná na Šumavě
