Původ pojmu hranice
Hranice jako pojem je spjat s vlastnickým a pozemkovým právem. Původními hranicemi byly ty, které označovaly majetek – vlastnické hranice. Jakub Menšík z Menštejna o původu slova hranice napsal ve významném právním díle O mezech, hranicích, soudu a rozepři mezní i příslušenství jich v Království českém z roku 1600 následující: „A slove hranice jako hradnice a meze jako mezi. Hradnice mezi sausedy, že se tu jeden saused znameními mezními od druhého sauseda hradí. Meze a hranice sau ta místa, kde se saused od sauseda grunty neb dědinami svými dělí, a kde se gruntové a dědiny obau sausedův, podlé sebe grunty majících, jenž žádného sauseda gruntův a dědin mězi nimi není, začínají a skonávají.“ V současnosti lze vypozorovat pozůstatky rozhraničení pozemků – kamenné snosy a valy, příkopy. Nemusí zůstat jen u bývalých osad v pohraničí. Totéž platí i o rozhraničení vesnic nebo jiných administrativních jednotek ve vnitrozemí (měst, revírů, panství). I v tomto případě lze dohledat pozůstatky rozhraničení – kamenné snosy a hraniční kameny. Takovýchto kamenů je ve vnitrozemí České republiky rozeseto nespočet. Ba i na státní hranici je lze vypozorovat. Nemuselo zůstat jen u klasických hraničních kamenů, mohlo jít o hraniční ukazatele, tabulky nebo sloupy.
Čeněk M. Kadlec připomíná slovanský původ pojmu hranice. Staří Slované uplatňovali zvyk vymezovat hranice složením hromádky dřeva do čtyř hran v určitých vzdálenostech od hraniční čáry. Tuto hraniční značku přebírali i ostatní sousedé. Němci pro vymezení hranic začali užívat výraz Grenze a podobně i Maďaři výraz megy, ze slovanského medja, meja, mez. Výraz meza postupně svůj význam rozšířil na hraniční nebo mezní čáru.
Slovo hranice v neposlední řadě rozebírá Eduard Jelínek ve Zeměměřičském věstníku z roku 1936. „Slovo hranice původně znamenalo mezník, zroubený ze dřeva do hran. Proto asi setkáváme se tak často v originálních popisech hranic katastrálních území (mezepisech) s těmito hraničními znaky: různé velikosti přitesaný klát dřeva s příslušným označením (začáteční písmena hraničicích území, nebo běžná čísla anebo jiné značky).“
Termíny spjaté s hranicí prošly velkým vývojem – některé pojmy byly vytlačeny a nahrazeny jinými, některé však zůstaly. Co přetrvalo? Hraniční mezníky, místa označovaná jako Trojhran/Trojmezí, zaniklé a existující obce u hranice přeložené jako Pomezí nebo Hraničky. A nelze samozřejmě opomenout samotné hranice.
Státní hranice
Státní hranice jsou podle ustanovení § 2 odst. 1 věty první zákona č. 312/2001 Sb., o státních hranicích, definovány jako „výsostné území České republiky oddělené od území sousedních států jak na zemském povrchu, tak svislým směrem ve vzdušném prostoru i pod zemským povrchem, v nadzemních i podzemních stavbách a zařízeních.“ Zákonná definice státních hranic vychází ze skutečnosti, že státní hranice oddělují od sebe sousední suverénní státy. Děje se tak ve třech rovinách – na suchozemském prostoru, nad zemí (což má význam pro letectví) a pod povrchem země (praktické uplatnění při dolování v blízkosti hranic). Definice připomíná rovněž nadzemní a podzemní zařízení a stavby – hraniční mosty a rozhledny nebo tunely a jeskyně vedoucí přes státní hranice.
S definicí státních hranic souvisí i čára státních hranic (hraniční čára). Ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 312/2001 Sb. definuje čáru státních hranic jako „souvislou množinu bodů, které určují průběh státních hranic na zemském povrchu a jejichž polohu lze určit z hraničního dokumentárního díla.“ Souvislou množinou bodů má zákon na mysli celou délku státních hranic České republiky. Bodem ze souvislé množiny je místo, kterým státní hranice prochází. Polohu takového místa lze určit a zakreslení bodu lze spatřit v hraničním dokumentárním díle.
Rád bych zmínil i svoji vlastní definici. Státní hranicí rozumím myšlenou čáru na zemi, pod i nad ní, která ohraničuje území České republiky, přičemž tato myšlená čára na zemi je zanesena již nemyšleně do příslušné dokumentace zúčastněných států. Těžiště definice spatřuji v tom, že v přírodě pozoruji patrnou (myšlenou) čáru hranice a svoje pocity (výsledky) získané pozorováním si mohu ověřit v dokumentu, ve kterém je čára hranice fyzicky zakreslena a je zde její poloha. Domnívám se, že na státní hranice lze nahlížet i formou negativního vymezení. V tomto směru bych je vymezil jako místa, kde se střetávají dva (v případě trojmezních styků tři) odlišné specifické právní řády a kultury, které mohou být vzájemně konfliktní a odporovat si. V důsledku této definice nahlížím na státní hranici jako na místo častých konfliktních střetů a jednání popřípadě provokací.
Státní území a územní výsost
Pojmy státního území a územní výsosti souvisejí s problematikou definice státních hranic.
Státní území je část zemského útvaru. Tento kus země je uznán mezinárodním právem, vykonává se na něm suverénní moc státu a tvoří nedílný celek. Ústava České republiky ve čl. 11 konstatuje, že území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem. Státní území České republiky je oploceno nebo chcete-li ohraničeno souvislou čárou – státní hranicí. Státní území se nachází na povrchu, pod povrchem země a ve vzdušném prostoru nad zemí. Existují výjimky ze státního území. Zúčastněné státy se mohou dohodnout, že v konkrétních případech a situacích mohou vykonávat svoji suverénní moc i na území druhého státu. Typickým příkladem je úprava pravomocí složek integrovaného záchranného systému (přeshraniční zásahy v případě ohrožení života a zdraví lidí) a otázek spjatých s kriminalitou (pronásledování podezřelých řidičů na území druhého státu).
Územní výsost je právem státu jakožto suveréna s mocí vykonávat veškerou veřejnou moc na státním území. I v otázkách územní výsosti existují výjimky. V některých záležitostech je stát oprávněn k výkonu územní výsosti (výsostných práv) mimo vlastní území. V případě České republiky se tak může stát například při pobytu cizích vojsk na našem území nebo při plnění závazků vyplývající ze členství v Severoatlantické alianci.