Vrchol Králického Sněžníku odnepaměti lákal turisty nejen k výstupu, ale i k zadostiučinění za náročný výšlap. Ovšem satisfakcí bylo většinou zklamání - rozlehlá planina na vrcholu hory neposkytovala téměř žádný výhled do okolí. Pokud se turista chtěl alespoň částečně pokochat vyhlídkou, pak musel obejít celou vrcholovou partii v délce bezmála dva kilometry. Bylo tedy zjevné, že skutečně dokonalou vyhlídku poskytne až dostatečně vysoká rozhledna. První myšlenky na výstavbu rozhledny se začaly rodit již v první polovině 19. století. Byla to však jen zbožná přání - nebylo nikoho, kdo by stavbu rozhledny zafinancoval a realizoval. V posledních desetiletích 19. století dochází k velkému rozmachu prozatím neorganizované turistiky v pohraničních horách. K prosazení společných zájmů v regionu vznikají v roce 1881 organizované turistické spolky - v pruském pohraničí Kladský horský spolek (se sídlem v Kladsku) a v rakouském regionu Moravsko-slezský sudetský horský spolek (se sídlem ve Frývaldově). Oba spolky se vzájemně respektovaly a vycházely si všemožně vstříc. K tomu přispívala i skutečnost, že v obou případech šlo o německé spolky. Kladský spolek i Moravsko-slezský spolek (se sekcí ve Starém Městě) se od počátku svého vzniku začaly zaobírat myšlenkou na vybudování rozhledny na Králickém Sněžníku. Kladský spolek, který měl menší rajón než-li jeho soused, si stanovil jako primární cíl právě vybudování sněžnické rozhledny. Moravsko-slezský spolek se zpočátku upřednostňoval na vybudování horských chat v Jeseníkách a přilehlých pohořích. Oba turistické spolky si byly co do počtu svých členů podobné a tudíž i finančně stejně silné. Nicméně Kladský spolek měl menší zájmové území a své prostředky tak mohl soustředit na menší počet akcí. Kladský spolek měl další výhodu - vybudovaný záchytný bod (chata Švýcárna) pod vrcholem Králického Sněžníku, zatímco staroměstská sekce Moravsko-slezského spolku upřednostňovala vybudování chaty pod vrcholem hory (k čemuž také později došlo).
Vyprávění o rozhledně na Králickém Sněžníku je převzato z knihy Vítězslava Korandy Dějiny turistiky na Staroměstsku.
Při trigonometrickém měření na Králickém Sněžníku v 70. letech 19. století bylo zjištěno, že věž umožňující dostatečný kruhový výhled musí být vysoká nejméně 90-95 stop (což odpovídalo výšce nejméně 30 metrů). Na stavbu věže bylo ale pořád brzy - myšlenka výstavby byla sice často diskutována, avšak záhy účastníky vždy odrazovala složitost jednání s úřady a vysoké pořizovací náklady - levná konstrukce ze dřeva nepřicházela v úvahu a vysoké náklady kamenné rozhledny účastníky odradily. V roce 1884 staroměstská sekce Moravsko-slezského spolku vystavěla na vrcholu hory malou dřevěnou pyramidu, která však velmi rychle padla za oběť zdejšímu drsnému klimatu. Zásadním mezníkem pro výstavbu králické rozhledny byla smrt německého císaře a pruského krále Viléma I. v březnu roku 1888. Načež se stala módou po celém Německu výstavba pomníků císaři Vilémovi. Jedním z nich měla být právě rozhledna. 8. dubna 1888 vedení Kladského spolku vyhlásilo, že rozhledna bude vybudována na paměť velkého císaře v podobě monumentálního pomníku jako Kaiser-Wilhelm-Turm (věž císaře Viléma). Oficiální souhlas vrchnosti se pak už zdál jen formalitou, avšak vyřizování příslušných záležitostí s administrativou prince Albrechta Pruského (synovec německého císaře) trvalo další 2 roky - v roce 1890 udělil princ Kladskému spolku příslušné povolení k výstavbě rozhledny. Veškerá jednání s vrchností vedl bývalý předseda Kladského spolku královský notář a advokát Felix Burczek. Kladský spolek si poté vyžádal z různých stran stavební projekty. S vedením panství byly koncipovány návrhy smlouvy včetně rozpočtu stavby (například zednický mistr a pozdější stavitel věže Emil Giesser z Kladska vyčíslil náklady výstavby na 36 tisíc marek, snížené o zhruba 6 tisíc marek v důsledku využití kamenů z vrcholu hory). Jednání byla opět komplikovaná - uplynuly další 2 roky, aby mohly být schváleny dohodnuté podmínky Kladským spolkem dne 30. dubna 1892. Nicméně dalšího půldruhého roku trvalo, než byla příslušná smlouva mezi generálním zmocněncem prince Albrechta Pruského a vedením Kladského spolku dne 13. října 1893 podepsána. Felix Burczek a Adalbert Köhly (předseda vratislavské sekce Kladského spolku) - to byli muži, kteří se hlavně zasloužili o vybojování povolení stavby na jinak neochotné a nevstřícné feudální správě.
Mezitím Kladský spolek posuzoval došlé stavební projekty. V březnu roku 1893 předal spolku svůj návrh architekt Felix Henry z Vratislavi, který si nakonec vybral princ Albrecht Pruský. Podle první verze návrhu měla na Králickém Sněžníku stát 30 metrů vysoká čtvercová věž, na vrcholu ověnčená cimbuřím, v přízemí pak s pamětní halou zesnulého císaře. K věži měl přiléhat 15 metrů vysoký dům (stejně široký jako věž), v němž by byla malá restaurace s ubytovnou a především pak schodiště, z něhož by se přecházelo do věže. Celá stavba však působila příliš těžkopádně a architektonicky nepříliš vkusně (zatímco věž měla půdorys čtvercový, dům byl na svém konci zakončen stěnou na polokruhovém základě). Princ Albrecht nechal architekta Henryho celý projekt důkladně přepracovat.
První projekt Felixe Henryho z roku 1893
Felix Henry urychleně zpracoval nový hrubý návrh, který byl princem schválen již 8. června 1893. Druhého října 1893 pozval princ architekta Henryho do Kamenze. Ten princi předvedl sádrový model věže a blíže osvětlil svůj projekt, byly dohodnuty poslední změny. Podle přepracované (tedy druhé) verze projektu měla stavba sestávat ze dvou věží. Ke hlavní 33 metrů vysoké věži měla přiléhat 17.5 metrů vysoká vedlejší věž, v níž by mělo být zabudováno schodiště pro první tři patra. To bylo nutné pro vybudování 5 metrů vysoké pamětní haly císaře Viléma v přízemí hlavní věže. Ve čtvrtém patře bylo možné ze schodiště přejít na vrcholovou plošinu menší vedlejší věže. V hlavní věži pak schody pokračovaly přes další dvě patra do výstupní věžičky, umístěné na vyhlídkové plošině. Obě věže pak měly být olemovány středověkým cimbuřím. K menší věži pak přiléhala navíc malá chatka, ve které se počítalo s restaurací. Následně byla s feudální správou dne 23. září 1893 dojednána smlouva, která definitivně stanovila podmínky, za kterých byla stavba povolena. Dohoda byla oběma stranami podepsána 13. října 1893. Mimo jiné stanovila tyto teze: stavba je žádoucí v nejpevnější konstrukci za výhradního upotřebení kamene a železa, přičemž stavební kameny lze odebírat na Sněžníku, věž musí být vysoká nejméně 30 metrů, spolek věž staví na své vlastní náklady a zavazuje se k trvalému udržování stavby, spolek střeží věž a vybírá mírné vstupné, odprodej pozemku je vyloučen, spolku je povoleno podávání jídla a pití.
Přepracovaný projekt Felixe Henryho (zdroj: Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)
Ještě v létě roku 1893 byly na Králickém Sněžníku vykonány různé přípravné práce. Od knížecí lichtenštejnské správy bylo vymoženo povolení k odběru vody z pramene Moravy. Nicméně pořád chybělo to hlavní - finance na samotnou výstavbu. Na schůzi Kladského spolku dne 9. července 1893 se rozhodlo, že se stavbou se smí začít až bude k dispozici nejméně polovina stavební částky - předpokládané náklady činily 32 000 marek, rezervní fond v té době obnášel 7 350 marek. Dále se rozhodlo o vydání dluhopisů (5 tisíc kusů po 5 markách) s prodejem od přelomu let 1893/1894. Staroměstská sekce Moravsko-slezského spolku se na výstavbě rozhledny podílela alespoň tím, že si odkoupila dluhopisy ve výši 250 marek. V roce 1894 činil rezervní stavební fond přes 18 000 marek, z toho 3 900 marek bylo z dluhopisů. Spolek tak disponoval již polovinou stavební částky a tak dne 8. července 1894 bylo rozhodnuto o zahájení faktické stavby. Avšak zahájení stavby bylo ještě o celý rok pozdrženo kvůli neúspěchu při vypsání soutěže na stavební práce, kdy došlé nabídky přesahovaly schválenou částku. Nakonec byla vybrána firma stavebního mistra Emila Giessera z Kladska a dne 4. března 1895 uzavřena příslušná dohoda. 6. června došlo k předání staveniště a 17. července 1895 ke slavnostnímu zahájení stavby. Základní materiál ke stavbě jako kámen (sněžnickou rulu) a vodu odebírali stavebníci přímo z hory. Jako písek byl využit zdejší méněcenný drcený štěrk ze zvětralého kamene na Sněžníku - nešlo tedy o pravý písek, což se negativně odrazilo na kvalitě spojovací malty. Další stavební materiál se dovážel. Dělníci bydleli v nouzové stavbě na vrcholu a dolů sestupovali jen o nedělích. Práce samotné probíhaly v náročných klimatických podmínkách. Dne 5. října 1895 byly práce vlivem počasí zastaveny - stavba byla již 8 metrů vysoká, když základy věže byly nejméně 2 metry hluboké. V roce 1896 probíhaly stavební práce od 8. června do 1. října - věž se podařilo vyhnat do výšky 17 metrů. V roce 1897 povyrostla o dalších 8 metrů a do výšky trámoví byla přistavena přilehlá chatka. V roce 1898 práce probíhaly od 22. května, dne 27. srpna vytáhli dělníci nahoru poslední kámen a zazdili ho do cimbuří, do 14. října pokračovaly vnitřní práce (klenba, omítky, schodiště). Kronikář stavby Gustav Nentwig zapsal: „Žhavý sluneční žár se často rychle měnil v déšť, bouři, zimu, dokonce i sníh! Proto také často odsud stavebníci jednoduše utíkali a museli být stále znova nahrazováni. Nestálé počasí nutilo stavebníky často trávit celé dny nečinně ve stavební boudě - velká vzdálenost staveniště od lidských obydlí, případně od jiných stavenišť, bránila tomu je využít jinde. Museli však dostat zaplacenu každou hodinu, ať již pracovat mohli nebo museli nepracovat. Vystaveni nečasu na tělesu věže, od všeho styku s lidmi odloučeni, požadovali dělníci vyšší mzdy, než bylo v místě jinak obvyklé. Tím vším došlo k velkému navýšení mezd. Také stavební sezóna v roce byla jen krátká. Koně kolabovali v řídkém vzduchu, cesta od Švýcárny k vrcholu si vyžadovala trojnásobné spřežení.“ V souvislosti s dopravou materiálu měli stavebníci tu výhodu, že až ke Švýcárně vedla silnice. Avšak od Švýcárny na Králický Sněžník byli stavebníci odkázáni na primitivní stavební cestu - brzy tu byly vyježděné koleje, v nichž vozy zůstávaly trčet. V červnu roku 1899 byly dokončeny poslední práce společně s výzdobou pamětní síně a vybavení chatky. Ke slavnostnímu otevření rozhledny Wilhelmswarte došlo dne 9. července 1899 za přítomnosti prince Albrechta Pruského.
Rozhledna sestávala z hlavní 33.5 metrů vysoké věže (vyhlídková terasa byla ve výšce 30 metrů) a k ní na jižní straně přiléhající 17 metrů vysoké vedlejší věže (vyhlídková terasa v téže výšce). Celé dílo bylo postaveno ze zešedivělé ruly, dobývané přímo na místě. Cimbuří bylo zhotoveno ze žlutobílého pískovce. Hlavní věž sestávala ze šesti pater, když první a druhé patro bylo nahrazeno pamětní halou císaře Viléma (s jeho bustou a erby kladských měst). Do haly se vstupovalo hlavním vchodem, který byl situován k severozápadu k městu Glatz (dnes Klodzko). Z haly zároveň vedly dveře do předpokoje sousední menší věže - odtud se vcházelo na točité železné schodiště (vedlo na vyhlídkovou plošinu menší věže a po přestoupení na schodiště hlavní věže, odkud se vystupovalo až úplně nahoru) nebo do přístřešku (kde byla restaurace). Nahoře v hlavní věži byl vyhlídkový sál, zakrytý skleněnou kopulí. Ze sálu se vystupovalo do vyhlídkové věžičky a z ní na volnou, cimbuřím olemovanou plošinu. V každém patře byla čtyři okna, v posledním šestém patře bylo osm oken. Za oběma věžemi se ukrývala malá chatka o ploše 8 x 5 metrů, postavená rovněž z kamene se šindelovou střechou. Do boudy se vcházelo z předpokoje menší věže nebo přes vstupní verandu. Chatka poskytovala občerstvení - v přízemí byla restaurace, skladové prostory a sporák, voda se do chatky musela dovážet. Byl zde možný i nocleh, když pod střechou byl dvojlůžkový pokoj a společná noclehárna s jedenácti palandami, dále zde byla komora pro dozorce věže a personál. Před nepříjemnými severními větry byl přístřešek kryt masou obou věží, z východní strany jej chránila tlustá zeď. Celkové náklady na výstavbu rozhledny činily 40 750 marek. Stavba byla financována z rezervního fondu a pokladny spolku a v neposlední řadě z prodaných dluhopisů (prodalo se jich 45 % z plánovaného počtu). Uvedená částka odpovídala zhruba 46 000 rakouským korunám. Když srovnáme, že výstavba Lichtenštejnovy chaty stála přes 75 000 rakouských korun a rozhledna na Pradědu 110 000 rakouských korun, tak lze shrnout, že Kladský spolek postavil svou monumentální rozhlednu skutečně velice levně. Věž byla v provozu jen v letním období. Vstup na rozhlednu byl podmíněn zaplacením poplatku (20-30 feniků), členové spolku měli na rozhlednu volný vstup.
První roky nové rozhledny na Králickém Sněžníku ukázaly, že věž se postavila důkladně a poměrně dobře překonávala kruté zimní podmínky, kdy byla celá zabalena do silného krunýře zmrzlého sněhu a ledu (který svou vahou trhal jednotlivé části věže). Padající velké kusy ledu byly nebezpečné nejen pro návštěvníky, ale část ledových ker dopadala i na střechu chaty, kterou bez milosti prorážela. Rozhledna tomuto soustavnému útoku ze strany přírody dlouho úspěšně čelila - po zimním období se věž a poškozená střecha chatky opravovala. Naopak v prvních letech po otevření rozhledny začala strádat chatka. Její východní zeď se ukázala jako značně hygroskopická, takže dovnitř pronikala vlhkost a mokro, čímž se malá restaurace stávala postupně zcela neobyvatelnou. Kladský spolek problém vyřešil velkoryse, když po obtížných jednáních s vrchností dostal povolení k přestavbě chaty. Rekonstrukce se v letech 1905-1906 ujal tesařský mistr Straube z Landecku. Celý přístřešek rozšířil, když vybudoval další prostory - tím rozměry chaty v podstatě zdvojnásobil (zejména byla zvětšena restaurační místnost a kuchyň). Rozšíření chaty si vyžádalo i novou střechu. Zvětšením chaty již tato nebyla zcela skryta za tělesem věže - přečnívala ze severu i z jihu. Nové prostory byly vybudovány převážně ze dřeva, které lépe izolovalo vnitřní část chatky než-li kamenná zeď. Kamenné zdi původního přístřešku zůstaly zachovány (zůstaly skryty uprostřed objektu). Ke slavnostnímu otevření nové restaurace došlo opět 9. července, tentokrát však v roce 1906. V roce 1907 se Kladský spolek rozhodl ustanovit dozorce rozhledny, který zde v letní době prováděl stráž a běžnou údržbu. Dozorce bydlel ve skromném přístřešku nedaleko rozhledny.
Rozhledna a pamětní hala v roce 1910 (obrázek 3 zdroj: Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)
Další etapou dějin rozhledny na Králickém Sněžníku jsou meziválečná léta coby zlatá éra prvorepublikové turistiky. 13. července 1924 uspořádal Kladský spolek u příležitosti 25. výročí otevření rozhledny velkou oslavu, které se zúčastnil na Králickém Sněžníku značný počet návštěvníků. Při této příležitosti byla ve věži odhalena pamětní deska stavebnímu mistrovi Emilu Giesserovi. Ještě téhož roku přešel pozemek se stojící rozhlednou do plného vlastnictví Kladského spolku. V roce 1935 je vybudována od Švýcárny k rozhledně nová pohodlná cesta. V této době se ustanovuje nájemce rozhledny i chatky. V roce 1937 tuto funkci převzala rodina Frenzelova. Podle svědectví paní Frenzelové šlo o velmi krásné a idylické časy. Chodilo se brzy spát, zato bylo leckdy nutno vstávat už ve tři hodiny ráno, kdy se hosté vypravovali na věž pozorovat východ slunce. Na druhou stranu, zařízení věže nedalo spát vandalům a zlatokopům - v zimních měsících svévolně ničili zařízení chatky i rozhledny, spolku tak vznikaly další značné náklady, jako by nestačily ty, které bylo nutno vydat na soustavnou údržbu. Prvorepubliková léta shrnují turističtí průvodci. Jaroslav Dostál v průvodci z roku 1931 píše: „Vrchol Králického Sněžníku má mnoho podobného s Pradědem. Skládá se z ruly, jež větrajíc poskytuje dosti živné půdy horské květeně. Rozložitá kupa je 3/4 km dlouhá a 1/2 km široká. Hodinu trvá, než ji obejdeme. Na nejvyšším místě je rozhledna 33.5 metrů, dokončená 1899, je zbudována z lomového kamene o 5 patrech. Nahoru 145 schodů, na ochozu čtyři měděné desky zobrazují obsáhlý rozhled.“ Julius Mücke v německém průvodci z roku 1930 píše: „U věže přistavěná chatka je obhospodařována hostinským ze Švýcárny - poskytuje jednoduchou stravu a omezené možnosti ubytování, i to jen ve vyložené nouzi. Chata je otevřena celoročně.“ Bezstarostné časy narušila Mnichovská dohoda a vypuknutí války. Na rozdíl od předchozího světového konfliktu, ten druhý nepřinesl rapidní úbytek turistů, a tak rozhledna mohla sloužit svému účelu i v době války. V roce 1941 byl nájemce Ernst Frenzel povolán do armády a paní Frenzelová nebyla schopna obhospodařovat věž sama. Od tohoto okamžiku začala vlivem drsného klimatu a vandalů samočinná devastace rozhledny.
Setkání na Králickém Sněžníku dne 13. července 1924 u příležitosti 25. výročí otevření rozhledny
Rozhledna v prvorepublikovém období
Vnitřní prostory chatky ve 30. letech (zdroj: Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)
Reklamní poutač z roku 1937 (zdroj: Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)
Po 2. světové válce pruské Slezsko připadlo Polsku a veškeré německé obyvatelstvo z obou stran nové československo-polské hranice muselo odejít. Majetek německých turistických spolků byl zkonfiskován. Rozhledna byla během války i v poválečných letech běžně přístupná, ale neměla zde bydlícího správce. Opuštěné prostory po válce vybízely k další devastaci, k čemuž přispěla i nižší kulturní úroveň nových přistěhovalců. Jen rozhledna měla rozbitá okna, kterými do věže proudil vítr, déšť, v zimě sníh a led. Drsné klimatické podmínky ji začaly postupně rozhlodávat. Rozhledny i s přilehlou chatkou se zmocnila kladská pobočka Polského turistického svazu, která až v roce 1948 podnikla základní opravy. Při té příležitosti byla v sále věže umístěna pamětní deska k 75. výročí založení Polského turistického svazu. Věž však vyžadovala důkladnou opravu a soustavnou údržbu - na tyto operace turistickému spolku chyběly finanční prostředky a kvalitní stavební materiál. Nestalo se nic a věž na Králickém Sněžníku byla i nadále ponechána svému osudu. Králická rozhledna se však postavila kvalitně a tak ještě dlouho zdatně odolávala nepřízni drsného počasí. Fotografie z 50. a 60. let deklarují stále horší stav věže, kdy vlivem drsného zimního klimatu z dříku vypadávaly kameny. V závěrečné fázi pak už je prostranství kolem věže kameny přímo poseto a v samotném dříku obou věží jsou vidět díry. Jako přes kopírák můžeme hovořit i o přilehlé chatce - střecha byla ničena padajícím kamením a ledem, další škody způsobili zloději a vandalové. V neudržované chatce byly odstraněny její dřevěné části (které zchátraly nejdříve), takže přístřešek se tu objevil ve své původní kamenné podobě. Střecha byla přizpůsobena opět menšímu rozměru domu. I původní přístřešek však rychle chátral. I tady nám devastaci chatičky dokumentují dobové fotografie z 50. a 60. let. I přesto byla rozhledna běžně navštěvována turisty, kterých sem chodilo zejména z polské strany velmi mnoho. Našim návštěvníkům byl vstup na polské území zakázán. Polští pohraničníci brali ostrahu své hranice nesmírně vážně a učinili ji v podstatě nepropustnou, nesměli ji překročit Češi ani Poláci. Ve druhé polovině 60. let byl už stav věže natolik tristní, že byl vydán zákaz vstupu - nejspodnější schody se odmontovaly, aby bylo zabráněno vstupu. Životy návštěvníků byly ohrožovány jednak padajícím kamením z dříku věže a jednak zchátralým stavem uvnitř věže (propadlé části schodiště, chybějící kusy zábradlí).
Polské vojsko na ochozu rozhledny v roce 1946 a turisté na přelomu 50. a 60. let (na obr. 3 jsou podél hranice rozmístěni polští pohraničníci)
Chátrající rozhledna v 60. letech
Pro naprosto kritický stav věže rozhodla polská strana o jejím stržení. Slavná rozhledna na Králickém Sněžníku byla dne 11. října 1973 polskými vojáky odstřelením zbořena. Zůstala z ní jen několik metrů vysoká hromada kamení, která od té doby začala zdobit vrchol Králického Sněžníku. Odstřel rozhledny byl tajný a realizovaný za špatného počasí, aby se zde nevyskytoval žádný turista (svědek). Polští vojáci se dokonce nenamáhali obehnat celý prostor nějakou bezpečnostní zónou. Nicméně svědek se na Králický Sněžník nakonec dostavil - byl to Jürgen Schölzel, který zasvětil dějinám rozhledny na Králickém Sněžníku kus svého života. Jürgen Schölzel si se ženou naplánovali na tento den výlet na Králický Sněžník. Těsně pod vrcholem uslyšeli první výbuchy. Zrovna v tu chvíli se roztrhala na okamžik mlha a tak spatřili ještě stojící rozhlednu, již bez vedlejší věže. Běželi proto k rozhledně, kde viděli skupinu polských vojáků jak rozvinují kabel a nosí trhaviny do hlavní věže. Vedlejší věž a chatka už ležely v troskách. Příchozí svědky vojáci ignorovali a pokračovali ve své práci. První nálož hlavní věži nikterak neublížila - prach vyráží z okenních otvorů, ale žádný z uvolněných kamenů ve fasádě nevypadl. V čase 14:01 zahřměl další výbuch a věž se zhroutila do pětimetrové hromady kamení. Vojáci vyšplhali na haldu kamení, vyfotografovali se, pak rychle sbalili svoje nářadí a odtáhli pryč. Ve Starém Městě zbourání rozhledny bylo zjištěno až poté, co se změnilo počasí.
Ruiny odstřelené rozhledny v březnu roku 1974 (zdroj: Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)
V dalších desetiletích se lidé scházeli na Králickém Sněžníku a fotili se u navršených kamenných artefaktů bývalé rozhledny. Těžko říct, kdy přesně začal ožívat polský projekt na vybudování nové věže. První zprávy se k české veřejnosti dostaly na začátku 10. let nynějšího století. V dalším období se vybíral projekt (vítězný návrh byl zveřejněn v roce 2013 a pochází z dílny firmy Marcin Skoczen z Vratislavi), schvalovala se povolení a dávaly se dohromady finanční prostředky. Zadavatelem stavby je město Stronie Slaskie. Samotná stavba začala v letních měsících roku 2020 a dokončena byla na podzim 2022. Slavnostní otevření proběhlo 26. září 2022 za mlhavého počasí. Rozhledna má konstrukci tvořenou do 13 metrů železem a betonem s kamenným obložením, zbylá část je z větší části prosklená. Výška věže je 34 metrů. Má celkem 18 pater (poslední patro je vyhlídkovou plošinou), z toho 7 pater je skryto za obložením bez výhledu.
Ruiny rozhledny v 10. letech nynějšího století
Nová rozhledna po dokončení
