Než započneme s vyprávěním o výstavbě Lichtenštejnovy chaty, je třeba uvést hlavní souvislosti realizace tohoto projektu. Hlavním argumentem byl úspěch sousedního Kladského horského spolku (turistická organizace v Kladsku), který vystavěl na vrcholu Králického Sněžníku na samém konci 19. století nádhernou rozhlednu. Představitelé staroměstské sekce Moravsko-slezského sudetského horského spolku (turistická organizace v Jeseníkách a přilehlých pohořích) se proto soustavně zaobírali myšlenkou na zřízení vlastního podniku na své straně hory, který by se stal v létě a zimě záchytným bodem pro ubytování a občerstvení. Událostmi, které napomohly k výstavbě chaty, byla vděčná pomoc knížecího rodu Lichtenštejnů, nashromážděné finanční prostředky ze sbírek a dotací a v neposlední řadě neúnavná a horlivá činnost jednotlivců.
Vyprávění o Lichtenštejnově chatě je převzato z knihy Vítězslava Korandy Dějiny turistiky na Staroměstsku.
Už v roce 1906 starosta Starého Města (a bývalý předseda staroměstské sekce Moravsko-slezského spolku) Hermann Buhl s notářem Aloisem Bullou vykonali inspekci do míst přicházejících do úvahy pro výstavbu horské chaty. S provozem alpských chat dobře obeznámený staroměstský rodák Gustav Baldermann určil místo pro chatu v nadmořské výšce 1 368 metrů na jihovýchodní straně kopce při cestě k prameni Moravy - místo v létě poskytovalo nádherný výhled do okolí, v zimě pak možnosti lyžování, zároveň umožňovalo sem rychle přejít říšským Němcům, kteří byli na návštěvě své chaty Švýcárny a rozhledny. Z pramene Moravy by bylo možné odebírat vodu pro provoz chaty. Výstavbu chaty dále prosazoval předseda staroměstské sekce spolku Robert Buhl a místní příznivci lyžování (jmenujme za všechny právě Gustava Baldermanna využívaje zkušeností z Alp), které se na Staroměstsku poměrně rychle rozvinulo a předstihlo v tomto směru i lyžování v Jeseníkách. Lyžaři pronikali hlouběji do hor až na Králický Sněžník, ovšem nezbytně tu potřebovali mít základnu s přenocováním a stravou (nedaleká pruská Švýcárna už kapacitně nedostačovala). V roce 1907 znalec Gustav Baldermann, kterému je připisováno určení místa polohy objektu, vypracoval hrubý projekt chaty. Ten byl staroměstskou sekcí spolku (jíž předsedal nově notář Alois Bulla) schválen. V první řadě byla zahájena příslušná jednání se správou panství, na němž měla chata stát. Majitelem pozemku byl lichtenštejnský kníže Jan II., který byl projektu velmi nakloněn - stavbu nejen povolil, ale umožnil bezplatnou dodávku stavebního dřeva a odběr vody. Z vděčnosti knížete měla chata nésti jeho jméno. Staroměstsko bylo tehdy relativně bohaté a prosperující, a tudíž se nepředpokládaly problémy se shromážděním budoucí stavební částky. I přesto byly vyhlášeny sbírky a konány další propagace mající za cíl sehnat finanční prostředky. Na podzim 1907 však Staré Město zasáhl ničivý požár a popelem lehla jedna třetina města, místní tak měli zcela jiné starosti.
Na počátku léta 1908 staroměstská sekce nechala upravit přístupovou cestu na Králický Sněžník, kde zejména místo dosud krátkých a strmých serpentin musela položit zcela novou cestu pro dopravu stavebního materiálu pomocí koní. Malý objem peněžních prostředků ještě nedovoloval zahájit výstavbu chaty a tak v průběhu roku 1908 probíhaly jen přípravné práce, mimo jiné sem bylo dovezeno dřevo pro výdřevu. 4. října 1908 byl sice položen základní kámen chaty, ale šlo spíše o propagační akt u příležitosti oslav narozenin knížete Jana II. Na jaře 1909 byl schválen projekt chaty stavebního inženýra Josefa Wojteka - mělo jít o dřevěnou budovu o délce 16 m a šířce 11 m. V přízemí měla být prostorná jídelna, kuchyň a byt pro nájemce. V prvním patře se mělo nalézat 7 pokojů a 1 pokoj pro služebnou. Na půdě pak byla plánována společná noclehárna, rozdělená na dva oddíly pro cca 30 osob. Ubytování na chatě mělo nalézt asi 50 osob. Aby staroměstská sekce spolku získala dostatek peněz na stavbu, začala vydávat dluhopisy. Akce přinesla ovoce. V roce 1909 přálo počasí a tak výstavba chaty započala a probíhala po celý rok. Na podzim byla již dokončena hrubá stavba a následně se zastřešila. Oproti původnímu projektu došlo ke změnám, když budovaná chata byla ještě větší. Na mohutném kamenném podstavci spočívala dřevěná budova s délkou 21 m, šířkou 12 m a výškou 13.5 m. Namísto 7 bylo vybudováno 11 pokojů. Na půdě měly být umístěny společné noclehárny. Prostorný sklep byl přikryt masivní betonovou deskou. Velká kůlna vedle domu dočasně sloužila jako ochrana dělníkům, později byla určena k umístění zásob a ustájení dobytka. K budově chaty byla již přivedena 200 metrů dlouhým vodovodem od pramene Moravy i voda. Na stavební práce v roce 1909 bylo třeba vynaložit téměř 30 000 korun - kromě financí z prodaných dluhopisů si sekce spolku musela vypomoci půjčkami a ledacos museli stavebníci zaplatit sami (zde především bohatý Gustav Baldermann).
Projekt chaty, vybrané místo s konáním přípravných prací a samotná výstavba chaty (zdroj: Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)
Po nadějném roce 1909 přišel půst. V roce 1910 nebylo doslova z čeho brát a tak se pro nedostatek peněz práce na chatě téměř zastavily. Staroměstská sekce spolku v tomto roce vynaložila téměř 4 000 korun na různé dodělávky. Stále tu však chyběla okna, dveře, vnitřní obložení, schodiště, nebyly zřízeny záchody, kamna aj. Byly konány další akce a iniciativy mající za cíl sehnat finance na dostavbu zakonzervované chaty, většinou bez valného úspěchu. I přes nedostatek peněz se začalo v létě roku 1911 u chaty opět pracovat - otcové výstavby Gustav Baldermann, Robert Buhl a Franz Winter hradili potřebné výdaje ze svého. Již na podzim 1911 byla chata svým vybavením připravena na přijetí prvních (zimních) návštěvníků. Ti také chatu začali navštěvovat a velmi si ji pochvalovali. V roce 1912 se opakoval scénář z předchozího roku - příspěvky na stavbu byly malé a tak rychlé dokončení zafinancovali otcové výstavby. Vzhledem k tomu, že se už jednalo pouze o dokončovací práce, byla chata Liechtensteinschutzhaus již v červenci 1912 připravena ke slavnostnímu otevření. Stalo se tak 21. července 1912. Při slavnostních projevech byla mimo jiné vyzdvihnuta důležitá skutečnost, jak se dospělo od myšlenky k činu, byly rovněž zmíněny těžkosti jež se stavbě stavěly do cesty. Na stavbě chaty se podílely tyto firmy: Knyh a Zeckert, Rollep ze Šumperka, Basch a Langer ze Starého Města. Celkové náklady na výstavbu činily přes 75 000 korun. Prvním nájemcem chaty byl ustaven dosavadní nájemce Švýcárny pod Králickým Sněžníkem Franz Himmel.
Chata v roce 1912
Krátce k popisu objektu. V přízemí se nalézala velká jídelna, z boku krytá dvěma malými pokoji. K velké prostorné kuchyni přiléhal malý bufet. Dřevěné schodiště vedlo k jedenácti pokojům v prvním patře. Pokoje byly různě veliké - některé s jedním, některé se dvěma okny. Každý pokoj vybavil příslušný subjekt nábytkem a dalším zařízením - knížecí správa Lichtenštejnů vybavila čtyři pokoje, sekce Olomouc dva pokoje, po jednom pokoji mimo jiné sekce Staré Město, Králíky a Zábřeh. Každý pokoj byl vytápěn kachlovými kamny. Do prvního patra se zavedla voda z pramene Moravy. Ubytovací kapacita pokojů mohla dosahovat až 50 míst. Nad prvním patrem se nacházely mansardy - jednalo se vesměs o několik společných ubytoven. Noclehárny byly velmi spoře osvětleny malými okénky. Používání luceren nebo petrolejových lamp ve zcela dřevěných prostorách bylo omezeno na minimum z bezpečnostních důvodů. Zaplněním noclehárny mohla ubytovací kapacita chaty vzrůst celkem na 80-90 osob. Chata byla v provozu celoročně. Ubytování stálo člena turistického spolku okolo 1.50 korun/noc. Ubytování v zimě bylo o něco dražší, neboť návštěvník si musel zaplatit příspěvek na topení. V roce 1913 byly u chaty postaveny stáje z kamene a cihel. Dosavadní nouzová stavba se odstranila. V roce 1914 vypukla 1. světová válka. Pro válečné účely bylo státní mocí konfiskováno vše, co se zdálo potřebné pro vedení války. Lichtenštejnovu chatu sice žádná konfiskace nepostihla, ale nastal tady tak obrovský úbytek turistů, že ji bylo nutné uzavřít. Uzavřená a zabedněná chata tak byla vydána na pospas vandalům, kteří ji dokonale vyrabovali. Údajně bylo odneseno všechno, co se odnést dalo. Vymlácena byla všechna okna, takže chata byla navíc vystavena nepřízni drsného klimatu a rychle chátrala. K vyplundrování chaty naštěstí došlo až na samém konci války, takže nebyla vystavena úpadku dlouho.
Poválečná léta byla ve znamení vzpamatovávání a probouzení se k novému životu. Pak nastupují dvacátá a třicátá léta, která jsou turisticky nejplodnější. Už začátkem 20. let staroměstská sekce Moravsko-slezského spolku posílila členskou základnu a její nový předseda Franz Ramert vyhlásil sbírku na znovuobnovení chaty. Obnova a modernizace proběhla v letech 1922-1923. Kromě rekonstrukce byla chata rozšířena o přístavbu u západní stěny budovy (místo 11 nyní 14 pokojů). V roce 1922 nastoupila na chatu nová nájemkyně Adéla Gutwinská vystřídajíce Aloise Stanzela, který na chatě hospodařil od roku 1919 a dal ji alespoň v základních věcech do pořádku. Je třeba dodat, že po vzniku Československa byly zkonfiskovány knížecí pozemky a chata se nově nacházela na pozemku československého státu - symbolický nájem z doby knížecí správy tak vzal za své. Pozitivním milníkem v provozu Lichtenštejnovy chaty se stává příchod Dr. Oskara Gutwinského (manžela paní Gutwinské), který byl dlouholetým členem šumperské sekce spolku a průkopníkem lyžování na Jesenicku. Manželé tu začínají společně správcovat a z chaty se stává prosperující horský hotel. Oblibu si získává zejména z řad lyžařů právě kvůli osobě Gutwinského. Staroměstská sekce spolku u chaty vystavěla stáj a obytný dům pro personál, bylo zde stádo skotu a Dr. Gutwinski si tady zřídil chov ušlechtilých bernardýnů. Pro dopravu potravin a dalších potřeb si obstaral spřežení z mul. Předseda sekce Franz Ramert se taktéž zasloužil o modernizaci chaty a jejího okolí. Byla rozvinuta činnost v budování, obnovování a značení cest. V období 1923-1924 bylo na chatě instalováno benzinové dynamo pro výrobu elektrického proudu, v roce 1936 se místo benzínu začala používat nafta. V roce 1925 bylo na Lichtenštejnovu chatu vybudováno ze Starého Města telefonní spojení - vedení bylo nataženo na 353 stožárech, dodnes můžeme dohledat pozorným okem dřevěné sloupy (při turistické stezce u Sněžné chaty a u kóty Stříbrnická). V červenci 1925 provedly státní orgány inspekci chaty a nařídily spolku ještě některé další úpravy, které byly záhy provedeny. V podstatě se jednalo o jakousi kolaudaci. Od roku 1923 se v blízkosti chaty nalézala meteorologická stanice. A co píší o chatě průvodci? Julius Mücke v německém průvodci z roku 1930 popsal stav chaty v roce 1926: „Solidní dvoupatrová dřevěná stavba. V přízemí se nacházejí kromě bytu nájemce ještě 3 restaurační místnosti, v 1. patře je 14 dobře zařízených hostinských pokojů se 40 postelemi, pod střechou pak dvě noclehárny pro společné ubytování celkem 60 návštěvníků. Je tu vlastní elektrické osvětlení, meteorologická budka, veřejná telefonní hovorna a na chatě již mají zavedeno rádio. Vodovod spojuje chatu s pramenem Moravy. Otevřeno po celý rok. Pořádají se tu pravidelné lyžařské kurzy.“ Jaroslav Dostál v průvodci z roku 1931 v podstatě píše totéž, načež doplňuje, že „nájemce má racionelní chov bernardýnů.“ V této době se kromě manželů Gutwinských a jejích tří synů o provoz chaty staralo dalších 11 osob jako kuchař, kočí, servírky, pokojské a účetní. V roce 1932 Oskar Gutwinski umírá. V roce 1936 nastupuje na chatu nový nájemce Leo Stoppel. Každým rokem chata potřebovala opravy, zejména po zimním období. Značné škody napáchala například noc na 1. srpna 1926, kdy do chaty a jejího okolí udeřilo několik blesků. V souvislosti s blížícím se nástupem nacistů k moci byl u Lichtenštejnovy chaty vybudován objekt zvláštního zařízení v podobě železné závory s ochrannými zídkami - masivní závora uzavřela lesní cestu ke hranici na Králickém Sněžníku a měla zabránit průjezdu německé techniky směrem do vnitrozemí Staroměstska. Ze zařízení se zachovala jedna kolejnice, která tvořila armování pravé zídky. Bezstarostné časy narušil podzim roku 1938 a Mnichovská dohoda, kdy došlo k záboru československého pohraničí. Ještě v tomto období na chatě hospodařil Leo Stoppel, který těžil ze zvýšené návštěvnosti říšských Němců. Na rozdíl od předchozího světového konfliktu, 2. světová válka nepřinesla rapidní úbytek turistů, a tak chata sloužila svému účelu i v době války. Konec poklidné válečné idyle přinesl závěr války. Region zasáhly těžké boje, u Lichtenštejnovy chaty se objevili ruští vojáci.
Chata v prvorepublikovém období
Vnitřní prostory chaty ve 30. letech (obrázek 1 zdroj: Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)
Reklamní poutač z roku 1928
Po 2. světové válce pruské Slezsko připadlo Polsku a veškeré německé obyvatelstvo z obou stran nové československo-polské hranice muselo odejít. Veškerý majetek Němců a tudíž i majetek německých turistických spolků byl zkonfiskován. Lichtenštejnovu chatu hned po válce získal Klub československých turistů a dal ji poměrně rychle do provozu, avšak nikoliv pod původním názvem - objekt dostal nové jméno jako chata U pramene Moravy. V poválečném období (1945-1949) správcoval na chatě pan Slávek Chlup s rodinou. Po únoru 1948 převzali moc komunisté a prakticky od této doby začala upadat správa a s tím spojená úroveň pohostinství chaty. Klub československých turistů byl zrušen a jeho pobočky s turistickými objekty byly převedeny pod Českou obec sokolskou. Sokolové měli jiné cíle než-li ty turistické a finanční dotování horských chat už vůbec ne. V roce 1956 byl zrušen Sokol a namísto něj zřízen Československý svaz tělesné výchovy. Sokolské chaty se postupně převedly pod ministerstvo obchodu a k jejich řízení byl ustanoven národní podnik Turista Praha. Ten řídil obsazování chat centrálně z Prahy a podle toho to také vypadalo. Stravování v objektech národního podniku Turista Praha bylo svěřeno národnímu podniku Restaurace a jídelny, čímž u nich začal převažovat restaurační charakter, ubytování bylo zatlačováno více do pozadí. Takovéto chaty už zcela přestaly sloužit turistům (kromě občerstvení) a do jejich údržby nebyly vkládány v podstatě žádné investice. Tento osud potkal i Chatu na Králickém Sněžníku, jak se objekt nyní oficiálně nazýval. Už od roku 1954 byla králická chata řízena podnikovým ředitelstvím Restaurace a jídelny v Šumperku. Chata už nebyla tak vybavená jako před válkou, navíc se zrušilo telefonické spojení a odvezen byl veškerý živý inventář. Na druhou stranu tady byla zavedena nová elektroinstalace a dieselový agregát pro výrobu elektřiny, starý šindelový venkovní obvodový plášť chaty se vyměnil za palubky a položila se nová střecha z růžového eternitu. V 50. letech se na chatě vystřídalo několik správců - mj. bývalý voják Žák, manželé Hozovi a Jan Souček (1956-1960). Materiál a potraviny se na chatu vozil koňskými povozy, ale též terénními auty (Tatra 805). Po vydatných deštích a v zimě byla cesta nesjízdná a tak správce (Jan Souček) musel nosit vše sám jako horský nosič. Byla-li chata plně obsazená, musel správce pro potraviny jezdit 2x denně do 11 kilometrů vzdáleného Starého Města. Pan Souček se ve volném čase věnoval výrobě turistického značení a sněhových tyčí. Lze tak shrnout, že provoz byl závislý na správcích a dalších jedincích.
V roce 1960 došlo v souvislosti s novým uspořádáním krajů k problematickému rozhodnutí. Vrchol Králického Sněžníku se stal součástí okresu Ústí nad Orlicí (a Východočeského kraje) - novým vlastníkem se tak stala nová pobočka národního podniku Restaurace a jídelny, a to ve Vysokém Mýtě. Nová filiálka neměla o notně vzdálenou Lichtenštejnovu chatu zájem (dost možná i proto, že atrakcí kraje byla chata na Suchém vrchu). Chata tak byla odtržena od jejího přirozeného zázemí, což mělo pro její další osud katastrofální důsledky. Spravování chaty z Vysokého Mýta se projevilo velmi brzy - stížnosti na úroveň objektu jen sršely. V první polovině 60. let se tu vystřídalo několik správců - mj. opět manželé Hozovi, Gusta Dvořáková a 3. března 1964 nastupují na chatu manželé Otto a Lieselotte Novákovi coby vůbec poslední správci chaty. Manželé Novákovi nastoupili na chatu v podstatě do katastrofálních poměrů - agregát na výrobu elektřiny nefungoval, komíny byly rozbité a ke všemu netekla voda jelikož potrubí bylo zamrzlé. Správce Novák přinutil vedení podniku k alespoň nezbytným opravám - příslušné práce byly provedeny ještě v roce 1964. Na vedení chaty byli sami, další personál tu již nebyl. Návštěvníkům poskytovali občerstvení a nocleh. Ve skladě měli několik druhů jídel ve sklenicích a konzervách a zásobu vín. Poté, co poslední povozník odešel do důchodu, museli také manželé Novákovi všechno dovážet ze Starého Města. V roce 1965 nechal správce opravit značně poškozenou střechu, byl zapojen nový agregát a téhož roku se jim podařilo na chatu zavést opět telefon. V podstatě šlo jen o prodloužení polní linky Horské služby ve Starém Městě, kterou si její členové položili ze Stříbrnic přes chatu Návrší na svou služebnu na Františkově chatě. Dále Otto Novák nechal pořídit odznaky, razítka a pohlednice. Prakticky i v 60. letech byl provoz chaty celoroční - objevovali se zde čeští a němečtí turisté, školní výlety, lyžaři, naopak jen zřídka se zde objevili Poláci jež měli zakázáno přestoupit hranice (a stejně tak i Češi). Přenocování v chatě v této době přišlo návštěvníka na cca 10 korun. K dispozici bylo 40 lůžek ve 14 pokojích a dalších 24 lůžek v podkroví. Dřevem se už netopilo - přešlo se na uhlí. Údržbu musel provádět správce chaty převážně sám, podnik Restaurace a jídelny zde prováděl jen větší opravy a to jen sporadicky a po velkém nátlaku ze strany správce. Osud Lichtenštejnovy chaty, do jejíž údržby podnik Restaurace a jídelny pramálo investoval a jež byla ve 2. polovině 60. let navíc napadena dřevokaznou houbou, se začínal nenávratně naplňovat.
Chata v 50. a 60. letech
V letech 1966-1968 se rozhodovalo o posledních osudech chaty. Probíhala nekonečná jednání o záchraně. K objektu přijížděly komise, které střídavě zjišťovaly, že chatu opravit lze i nelze. Byrokratičtí soudruzi ale už o osudu chaty měli jasno. Dotační částka 200 000 Kčs určená na opravu chaty byla lstí převedena na dofinancování úplně jiného projektu. V červnu 1968 Okresní národní výbor v Ústí nad Orlicí rozhodl o uzavření chaty pro havarijní stav, a to ke dni 5. srpna 1968. Díky vstřícnosti správce Nováka zde ještě někteří jeho dobří hosté mohli nějakou dobu setrvat. Na chatě tak proběhly smutné závěrečné večírky na rozloučenou. Poslední zápis v chatové knize byl učiněn 9. srpna 1968. Období let 1968-1970 již bylo ve znamení demolování a rabování chaty nenechavci a zlatokopy. Od podzimu 1969 do roku 1970 ještě svitla naděje, když se schylovalo k řádnému převzetí Lichtenštejnovy chaty podnikem Jadranka z Brna. Avšak další hádky o úhradu nejnutnějších oprav a postupující normalizace znamenaly definitivní konec kdysi slavné chaty na Králickém Sněžníku. Na jaře roku 1971 majitel chaty (Restaurace a jídelny Vysoké Mýto) využil dřívějšího rozhodnutí o zboření chaty (vydané Okresním národním výborem Ústí nad Orlicí dne 6. října 1969) a nechal chatu zbourat. Lichtenštejnova chata byla během srpna a září roku 1971 zbourána.
Zchátralá chata v roce 1969 a inzertní nabídka chaty v Rudém právu z 11. září 1969 (obrázek 1 zdroj: Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)
Demolice chaty v roce 1971 (zdroj: Martin Fojtík)
Předchozí a naše generace při výstupu na Králický Sněžník míjela kamenné základy chaty se sklepením a betonovou deskou. Ve sklepě bylo k vidění plno převážně železného zchátralého příslušenství chaty. Bylo zde i potrubí, ze kterého vytékala voda přiváděná sem od pramene Moravy. Stavební suť z demolice chaty byla nahromaděna i venku ve svahu. V roce 2021 zorganizovala správa Chráněné krajinné oblasti Jeseníky převoz tohoto materiálu. Vrtulník odvezl více než 400 tun suti včetně nebezpečného eternitu s azbestem. Po odstranění materiálu byl původními kameny vyskládán půdorys podezdívky chaty.
Kamenné základy chaty v 10. letech nynějšího století
Půdorys podezdívky chaty vyskládaný původními kameny po dokončení
