Státní hranice probíhají po hlavním hřebeni Masívu Králického Sněžníku. Výjimkou je však úsek Vlaštovčí kameny-Malý Sněžník, kde hranice je svedena pod hlavní hřeben v neprospěch České republiky. Hlavní hřeben je zároveň rozvodím - zatímco vody z polských svahů vždy náleží ke Kladské Nise, Odře a Baltskému moři, vody z českých svahů náleží nejprve (úsek Kladské sedlo-Klepý) k Moravě, Dunaji a Černému moři a posléze (úsek Klepý-Dolní Lipka) k Tiché Orlici, Labi a Severnímu moři - rozvodnicovým uzlem je kóta Klepý, z jehož hraničních svahů odtékají vody do všech tří moří. Státní hranice v Masívu Králického Sněžníku mají povahu přirozených-orografických hranic.
ÚSEK 1 / Z KLADSKÉHO SEDLA KE FRANTIŠKOVĚ CHATĚ
Pohoří Králického Sněžníku je protkáno drobnými starodávnými cestami, které spojovaly naše Čechy a Moravu s kladskou kotlinou a sloužily místním obyvatelům, dřevařům, obchodníkům, výletníkům a v neposlední řadě mohly být využívány i pro vojenské účely. Cestu přes pomezní hory umožňovaly průseky, průsmyky a sedla. Ale i přes ně byla doprava obtížná. Tehdejší zemské stezky byly úzké, neurovnané, v mokrých a bažinatých místech musely být zpevňovány často obnovovanými hatěmi, přes potoky a řeky se přecházelo mělkými brody a po dřevěných mostech. Z pohraničního pralesa se k nám vstupovalo zemskými branami, u nichž stály celní stanice s právem výběru mýta. Po zemských cestách se přesouvalo zboží a suroviny. Ze začátku se zboží převáželo na soumarských koních, později se užívaly trakaře a dvoukolové vozy. Zemské stezky nesloužily pouze obchodu, ale nejednou tudy mířila i válečná tažení. Hraniční přechod Staré Město/Nowa Morawa (hraniční znaky III/59 a III/60, nadmořská výška 815 metrů) je předělem mezi Rychlebskými horami a pohořím Králického Sněžníku, a je spojován s větví Jantarové stezky, která propojovala sever Evropy na pobřeží Baltského moře s civilizačním centrem kolem Středozemního moře. Na obchodní stezce se převážel jantar, med, kožešiny a v neposlední řadě luxusní výrobky ze středomořských dílen. Už v roce 1448 je v zápise do zemských desek u Starého Města uveden institut mýta. Cesta odtud však dále nepokračovala údolím řeky Krupé podél nynější silnice č. 446, ale probíhala západněji. Ze Starého Města vedla přes Nový Rumburk do poslední pohraniční osady Špiklice (dnes Nová Seninka) a odtud vedla až do míst nynějšího nevýrazného sedla na státní hranici mezi bezejmennou kótou 845 a kótou Rykowisko. Neexistence původní cesty údolím Krupé je spojována s problematikou bažin, mokřin a častých záplav v tomto údolí. V 19. století byla zemská cesta přestavěna. Na pruském území nechala vybudovat princezna Marianna Oranžská silnici ve štěrkové podobě v letech 1845-1860, a to v délce 55 km až ke hranici. Na rakouském území byla nejprve na silnici přestavěna v letech 1829-1841 původní formanská cesta ze Starého Města do Špiklic. Silniční těleso (obcházející Špiklice z východu) ke státní hranici se serpentinami bylo vybudováno v letech 1878-1884. 20. října 1880 hraniční cestu ze Starého Města do Wilhelmsthalu (dnes Boleslawów) vysvětila pruská princezna. Následující fotografie dokládají přechod přes Kladské sedlo (původně Špiklické sedlo) v meziválečném období 1918-1938. Původní celní budova dodnes stojí na okraji Nové Seninky u silnice. Hraniční přechod na Kladském sedle byl zrušen po 2. světové válce a během socialismu trvale uzavřen.
Hraniční přechod na Kladském sedle na staré fotografii a v roce 1938
Po roce 1989 orgány samosprávy z pohraničních městeček sice jednaly o znovuotevření přechodu, ale samotná realizace byla podmíněna přijetím příslušné česko-polské mezinárodní dohody. Ta byla podepsána v lednu 1995 a od 20. února 1996 umožnila provoz malého pohraničního styku pro obyvatele pohraničí (do nabytí platnosti smlouvy byl na hraničním přechodu uplatněn zkušební provoz, a to po dobu pěti letních víkendů v roce 1995). Ještě v listopadu 1996 byla podepsána další česko-polská dohoda, která umožnila od 22. prosince téhož roku využít Kladské sedlo jako turistický přechod, a to i pro občany žijící mimo pohraničí. V letech 1996-1997 byly na obou stranách hranice zprovozněny objekty (dřevěné boudy) pro službu pohraničních orgánů. Od 1. listopadu 1997 byl zrušen zákaz vjezdu vozidel za obec Nová Seninka směrem na Kladské sedlo - dopravní prostředky tak mohly přijet až ke státní hranici. Když se blížil vstup České republiky do Schengenského prostoru, byla v letech 2005-2006 zrekonstruována a rozšířena silnice z Nové Seninky ke státní hranici (Poláci svůj úsek rekonstruovali už v roce 2000). Na rekonstrukci silnice bezprostředně navázala výstavba celodřevěné celnice pro službu policie. Objekt byl navržen tak, aby mohl být využíván jako turistický opěrný bod s ubytovací kapacitou a možností občerstvení. Nejinak tomu je i v současnosti (chata Kladské sedlo ve správě Lesů ČR). Na polské straně hranice je malé tábořiště. Dne 4. června 2007 byl hraniční přechod Staré Město/Nowa Morawa konečně otevřen i pro osobní a nákladní automobily. Kousek od Kladského sedla se při turistické značce nachází Gutwinského pramen. Studánka je pojmenována po Dr. Oskaru Gutwinském, průkopníkovi lyžování v Jeseníkách a správci Lichtenštejnovy chaty na Králickém Sněžníku.
Hraniční přechod Staré Město/Nowa Morawa před rokem 2005
Hraniční přechod Staré Město/Nowa Morawa
Od Kladského sedla hranice stoupá na kótu Rykowisko (950 m. n. m., hraniční znak III/61) a odtud probíhá zvlněným terénem až ke hraničnímu znaku III/66, to vše v délce 5 kilometrů. Od hraničního znaku III/66, který stojí v sedle pod Hraniční horou (968 m. n. m.), vede turistická cesta k prameni na české straně hranice. Vody v podobě potůčků stékajících z hraničního hřebenu mají nedaleko státních hranic svoje prameniště. Některé prameny jsou upraveny do podoby studánek. Jedna taková studánka se nachází právě tady. Manželka Dr. Gutwinského se jmenovala Adéla a zdejší pramen stékající do Stříbrnického potoka nese její název. Adélin pramen je jako jeden z mála zachycen na předválečných fotografiích s otevřenou boudou. První (ubytovací) přístřešek zde byl postaven v roce 1908 jako mezistanice pro přepravu materiálu na stavbu Lichtenštejnovy chaty na Králickém Sněžníku, v roce 1925 byl obnoven a jeho podoba zůstala nezměněna do současnosti.
Adélin pramen před a po obnově na starých fotografiích
Adélin pramen v současnosti
Od Adélina pramene je po turistické značce 2 kilometry vzdálena horská chata Návrší - poslední odpočinková výspa s možností občerstvení a ubytování při výstupu na Králický Sněžník. Chata vznikla v době prvorepublikového rozvoje turistiky při cestě ze Starého Města na Králický Sněžník. Původně zde stála salaš, kterou její majitel Karl Jungmann ze Stříbrnic adaptoval přibližně v roce 1922 na ubytovnu pro turisty. Turistika přinášela finanční prospěch, a tak se Karl Jungmann rozhodl vystavět plnohodnotnou horskou chatu, což realizoval v roce 1928. Osmnáctého listopadového dne byla chata předána do užívání. Budova byla postavena v nadmořské výšce 885 metrů ve svahu kopce, měla dvě patra a v nich celkem 22 lůžek, v přízemí byla velká restaurace a pod ní velký kamenný sklep. V chatě byla zavedena elektřina, vodovod s teplou vodou a telefon. Chata dostala název U salašních bud (Sennhüttenbaude), později Jungmannovy boudy. Ještě v roce 1928 zde byla po dohodě s vlastníkem chaty zřízena stanice Klubu československých turistů - kolemjdoucím českým turistům signalizovala, že se zde mohou bez nesnází a navíc se slevou ubytovat.
Chata dobře prosperovala až do začátku války. S obrovským úbytkem turistů chata válku přežila. Po ní došlo ke konfiskaci německého majetku - pan Jungmann byl odsunut do Německa, chata byla zabavena a na nějaký čas přešla do správy Ředitelství pošt v Olomouci, které z ní pod názvem Poštovní domov vybudovalo rekreační objekt pro své zaměstnance. Rekreační zotavovnou zůstala chata i po roce 1948, kdy přešla do držení Revolučního odborového hnutí (ROH). Odboráři se však této chaty brzo vzdali a předali ji kolem roku 1954 do vlastnictví Okresního národního výboru v Šumperku. Ten ji obratem předal odborovému svazu školství v okrese jako zařízení pro pionýrské tábory, lyžařské výcvikové kurzy a rekreaci mládeže. Současně byla chata přejmenována na Návrší. Poté, co několik let chata Návrší sloužila dětem a mládeži, v roce 1967 ji převzala závodní organizace ROH gymnázia Šumperk k letním a zimním pobytům svého žactva. V roce 1968 se provedla rozsáhlá rekonstrukce objektu - opravila se hlavní budova a vybudovala nová přístavba, když k zadní stěně chaty bylo přistavěno dvoupatrové křídlo, do něhož bylo zabudováno schodiště, umývárny a toalety. Dále byl rozšířen počet lůžek a vedení školy zabezpečilo celoroční obsazení chaty personálem (v letech 1969-1975 zde působili manželé Krylovi). Tím se stal celý objekt přístupný i veřejnosti - byla zde teplá i studená kuchyně a možnost ubytování. Chata měla kapacitu 50 lůžek a přenocování přišlo turistu na 15 Kč. V pokojích si však turista musel topit v kamnech, až začátkem 70. let zde bylo zavedeno ústřední topení. V roce 1969 byl na prudkém svahu u chaty vybudován první lyžařský vlek na Staroměstsku - byl dlouhý 213 metrů, překonával výškový rozdíl 65 metrů a za hodinu zvládl přepravu 190 osob. V roce 1974 byla přistavena prosklená jídelna a pod přístavbou byla zřízena lyžárna, střecha místo tašek byla pokryta plechem. V roce 1978 se chata vrátila opět odborovému svazu školství, v roce 1983 přešla do vlastnictví Okresního podniku služeb v Zábřehu a v roce 1990 ji získali opět odboráři gymnázia Šumperk. Ze správců zmiňme manželé Staňkovi (1975-1979) a manželé Mikovi (1979-1983, pak přešli na chatu Paprsek). V roce 1993 se na chatu Návrší vrátili manželé Krylovi, kteří zde dlouhou dobu hospodařili. Od 90. let do současnosti prošla dalšími rekonstrukcemi. Za chatou je srub s dalšími pokoji. V současnosti sem v létě dojíždějí školní výlety a turistické skupiny, v zimě chatu živí lyžařské kurzy. Moderní služby zde nehledejte - chata Návrší si udržela svoji zachovalost a útulnost s původními tradicemi a pohostinností. Chata je od civilizace notně vzdálena - člověk utíkající do přírody tady nebude ničím rušený. Je zde studánka.
Chata Návrší v proměnách času na starých fotografiích
Současná chata Návrší
Z chaty Návrší se ale vraťme na státní hranici ke hraničního znaku III/66 poblíž Adélina pramene. Hranice odtud stoupá a míří do centrální části Masívu Králického Sněžníku. Pozorný turista si v tomto úseku (u hraničního znaku 66/7) povšimne do země povaleného hraničního mezníku s číslem 88, který je z původního vyznačení rakousko-pruské hranice. Po 1.5 km dosahuje hraniční linie horského sedla (1 212 m. n. m., hraniční znak III/68), které odděluje svahy kóty Králický Sněžník (s hraničním-západním hřebenem) od svahů kóty Stříbrnická (s mokrým-východním hřebenem). V horském sedle se potkává správní hranice Pardubického a Olomouckého kraje, která dále pokračuje na mokrý hřbet v linii kót Stříbrnická-Sušina-Podbělka.
Horské sedlo u hraničního znaku III/68 a pohledy odtud na Králický Sněžník a Stříbrnickou
Státní hranice od horského sedla pod Stříbrnickou probíhá zvlněným terénem v délce 800 metrů ke hraničnímu znaku 68/15, od něhož je sto metrů vzdálena na české straně hranice chata Franciska (Františkova chata) se stejnojmenným pramenem. My turisté, kteří putujeme po horách, často narážíme na malé půvabné a ze dřeva postavené chatky, které svým umístěním daleko od civilizace vysoko v horách vzbuzují romantické představy o tom, jak pěkné by asi bylo na některé z nich přenocovat. Chaty byly stavěny pro pracovní a lovecké účely. Lesní správa na tzv. loveckých chatách ubytovávala své zaměstnance k pracovním účelům nebo pomocné brigádníky, kteří v okolí například sázeli stromky. Dočasné útočiště tady nacházely i lovecké společnosti. Sekundárně sloužily turistům k občerstvení a přespání v divočině. Chaty jsou zpravidla umístěny u vodního zdroje - pramene nebo potoka. Vnitřní vybavení takovéto chaty bylo tvořeno patrovými palandami, kamny, starým nábytkem a nádobím, svítilo se svíčkami nebo petrolejkou. I v současnosti jsou lovecké chatky majetkem příslušných lesních správ a využívány pro lesnické potřeby. To však nevylučuje možnost dohodnout se na zprostředkování ubytování. Chata Franciska, vzdálená něco málo přes kilometr od vrcholu Králického Sněžníku, má však specifické poslání - je horní stanicí Horské služby (v nadmořské výšce 1 235 metrů). 600 metrů od Francisky je vzdálena další lovecká bouda - Sněžná chata. Obě chaty stojí při turistické značce. První služebny Horské služby byly zřízeny na Lichtenštejnově chatě na Králickém Sněžníku (1955) a na Paprsku (1956). Šlo vlastně o dohodu s nájemci o využívání zařízení pro potřeby první pomoci. Od roku 1960 začala Horská služba využívat i Františkovu chatu.
Františkova chata a Sněžná chata na starých fotografiích
Františkova chata a Sněžná chata v současnosti
Vedení státní hranice v popisovaném úseku (Kladské sedlo - Františkova chata)
ÚSEK 2 / KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK
Státní hranice od hraničního znaku 68/15 stoupá v délce 500 metrů - ve druhé fázi výstupu les mizí a nastupuje alpínská vegetace. V prostoru hraničního znaku III/69 je ze státní hranice viditelná soška slůněte na kamenném podstavci a po příchodu k němu také místo, kde stávala Lichtenštejnova chata. Lichtenštejnova chata je samostatnou kapitolou dějin Králického Sněžníku, a proto je jí věnována zvláštní pozornost. Jen krátce připomeňme, že slavná turistická chata byla postavena v letech 1909-1912 a svému účelu sloužila až do roku 1971, kdy byla zbořena. Soška slůněte má s chatou souvislost. Chata byla natolik populární, že se zde scházela skupina mladých německých umělců a literátů (pocházejících z Jesenicka), která se sdružila v uskupení Jescher. Skupina vznikla v roce 1922 a původně se scházela na Ještědu, ale již v polovině 20. let se přemístila na Králický Sněžník. V odměnu za pohostinství na chatě se mladí umělci postarali o její originální vnitřní výzdobu. Mnohem výrazněji a hlavně s přetrváním do současnosti se však zvěčnili na tomto místě soškou slona, kterého si zvolili za symbol svého uměleckého spolku. Jeho skulpturu nechali v roce 1932 umístit na 1.8 m vysokém podstavci poblíž chaty, v nadmořské výšce 1 364 metrů. Soška vznikla u příležitosti 10. výročí vzniku skupiny Jescher. Návrh sošky vypracovala Amei Hallegerová, sochu vytesala kamenická firma Förster ze Zlatých Hor. Socha slona z hladce opracované šedé žuly má výšku 64 cm a délku 69 cm. Přečkala nejen pestré události dalších dějin, ale postupem času až do současnosti se stala nepsaným symbolem Králického Sněžníku. I když nese stopy drsného klimatu a vandalismu.
Soška slůněte coby nepsaný symbol Králického Sněžníku
200 metrů od sošky slůněte a zbytků základů Lichtenštejnovy chaty je vzdálen, přímo pod vrcholem Králického Sněžníku, pramen řeky Moravy. Hlavní pramen v nadmořské výšce 1 371 metrů je zachycen v zemi a vytéká z trubky z drobné zemní stavby. Mohutný přístřešek z betonu byl vybudován patrně v roce 1909, když voda odtud byla potrubím přivedena k Lichtenštejnově chatě. První pohlednice zachycující úpravnu pramene byla vydána v roce 1910. V letech 1976-1978 byl pramen Moravy opraven do současné podoby. Z důvodu zachování kvalitního zdroje vody se oproti minulému stavu pramen uzamknul. Od místa potěší nádherný pohled na velmi strmý svah (který je zároveň lavinovou dráhou), z něhož vyvěrají další vody vytvářející nejhořejší tok řeky Moravy. Avšak zde na svahu ještě jako potůček Morava pokračuje dále hlubokým údolím, které odděluje hraniční a mokrý hřeben Masívu Králického Sněžníku. V údolí Morava přijímá potůčky a potoky a stává se z ní horská řeka s četnými peřejemi. Potoky stékající ze hřbetů a přivádějící další vodu k Moravě jsou charakteristické prudkým spádem s menšími vodopády. V horní části údolí řeky Moravy se nachází jeskyně Tvarožné díry - na povrchu je jeskyně otevřena několika vchody, které fungují jako vývěry podzemního toku. Jeskyně Tvarožné díry je nepřístupná - na povrchu jsou viditelné jen uzamčené vchody. Na našem území se dále nachází Patzeltova jeskyně. Polské svahy jsou na výskyt jeskynních útvarů bohatší včetně veřejně přístupné Medvědí jeskyně. Turistický průvodce Jaroslava Dostála z roku 1931 popisuje pramen Moravy takto: „Značky jdou pod vrcholem ku prameni Moravy, upravené studánce. Řeka Morava vyskakuje z boku Králického Sněžníku, přijímá několik bystřin, protéká pověstnými Tvarožnými jamami a spadá do údolí.“
Pramen Moravy a cesta odtud k Lichtenštejnově chatě na starých fotografiích
Pramen Moravy s výhledy na strmý svah a údolí oddělující hraniční a mokrý hřeben pohoří
Od významných prvků situovaných pod vrcholem Králického Sněžníku (soška slůněte, pozůstatky Lichtenštejnovy chaty a pramen Moravy) se vracíme na státní hranici do prostoru hraničního znaku III/69. Odtud se stoupá dalších 500 metrů - ve druhé fázi výstupu se hraniční linie stáčí z jihovýchodu na jihozápad a dosahuje vrcholu Králického Sněžníku/Snieznik Klodzki (původně Velký Sněžník/Grosser Schneeberg, Kladský Sněžník/Glatzer Schneeberg, Špiklický Sněžník/Spieglitzer Schneeberg) v nadmořské výšce 1 424 metrů. K vrcholu nejvyšší hory stejnojmenného pohoří je situován hraniční znak 69/10, který stojí u geodetického kamene. Nutno podotknout, že vrcholová plošina tak významné hory jakou je Králický Sněžník, není rozdělena mezi oba státy spravedlivě napolovic. Dle mého soudu by „přelévání“ hranice z jihovýchodu na jihozápad mělo být situováno o cca 100 metrů směrem na severovýchod. Vrchol Králického Sněžníku je oficiálním turistickým hraničním přechodem. Jako turistický přechod byl vrchol hory využíván od 22. prosince 1996 s provozem jen o víkendech a pro pěší turisty, až od 28. června 2005 se tady mohla celoročně překračovat hranice. Hora je výrazným rulovým sukem s plochým temenem. Leží na styku několika horských hřbetů, kterým svou výškou dominuje. Východní část hory je zbudována ze sněžnických rul, západní část hory tvoří slídové břidlice. Vrcholová plošina je holá s alpínskou vegetací v podobě trávníků, vřesovišť a borůvčí. Na svazích jsou četná skalní a kamenná moře. Méně obvyklá fauna je na Králického Sněžníku s nedalekými Vlaštovčími kameny zastoupena malým stádem nepůvodního kamzíka, který sem migroval z Jeseníků. Klimaticky patří vrchol hory k nejdrsnějším místům v České republice. Centrální část Masívu Králického Sněžníku je od roku 1987 chráněna jako Přírodní park Králický Sněžník. Celým svým územím se park nachází v okrese Ústí nad Orlicí. Součástí parku je i národní přírodní rezervace Králický Sněžník vyhlášená v roce 1992 (jako přírodní rezervace roku 1990), která je situovaná v centrální vrcholové části horského masívu. Na polské straně navazuje na náš park Snieznicki Park Krajobrazowy vyhlášený už v roce 1981. V polském parku je několik maloplošných chráněných území (například rezerwat przyrody Snieznik Klodzki v prostoru vrcholu a svahů Králického Sněžníku).
Králický Sněžník od Kladského sedla a kóty Stříbrnická
Letecká mapa z roku 1953 a ze současnosti s vedením hranice na vrcholu Králického Sněžníku (na obr. 3 po výstavbě nové rozhledny)
Již v dávných dobách byl Králický Sněžník významnou dominantou celého kraje. Vystoupala na něj celá řada panovníků, šlechticů, umělců a dalších lidí vznešeného postavení, prostý lid nevyjímaje. Například spisovatel Alois Jirásek při návštěvě vrcholu v roce 1884 horu pojmenoval jako Králická Sněžka. V 18. a 19. století byly holé horské hřbety využívány k pastvě skotu a ovcí. S pastevectvím souvisela i stavba primitivních hospodářských budov v horách - salaší. Na Králickém Sněžníku salaše vznikaly na kladské i rakouské straně hranice. Jedna ze salaší knížecí správy Lichtenštejnů vznikla přibližně v místech současné lovecké chaty Franciska nedaleko sedla pod Stříbrnickou. Salaše poskytovaly občerstvení a jednoduchý nocleh pro zbloudilé turisty. Zejména pak ale vrchol Králického Sněžníku odnepaměti přitahoval svou polohou a charakterem turisty. Hora vybízela k vyhlídkám, i když, vrcholová plošina byla a je poměrně rozsáhlá (500-700 metrů v průměru), následkem čehož návštěvník z rozhledu moc nemá a pokud ano, je nucen obejít vrcholovou plošinu po okraji v délce bezmála dvou kilometrů. Již v roce 1884 se na rakouské straně hranice nacházela malá dřevěná věžička, nicméně vlivem drsného klimatu nepřežila ani jednu turistickou sezónu. O deset let později se začal realizovat velkolepý projekt kvalitní kamenné rozhledny, která byla na pruské straně vrcholové plošiny Králického Sněžníku vystavěna v letech 1895-1899 a svému účelu sloužila až do roku 1973, kdy byla zbořena. Rozhledna na Králickém Sněžníku je samostatnou kapitolou hory, a proto je jí věnována zvláštní pozornost. Pak byl na vrcholu hory možný rozhled toliko z hromady kamenné sutě, která byla pozůstatkem slavné rozhledny. Jeden čas byl do kamenného zbořeniště zapíchnut vysoký dřevěný kříž. Turistům na vrcholu hory sloužily lavičky se stoly. Svoje pozdravy a pocity turisté zvěčňovali do podoby malých kamenných mohyl, nápisů, ba i pomníčků. V letech 2020-2022 byla na polské straně vrcholu postavena rozhledna nová.
Králický Sněžník na fotografii z roku 1890
Králický Sněžník na starých fotografiích (na obr. 6 příhraniční cesta, v současnosti červeně značená)
Štítky na turistické hole s motivy turistických cílů Králického Sněžníku
Hraniční přechod na Králickém Sněžníku před rokem 2007
Vrchol Králického Sněžníku z východu, jihu a západu (na obr. 3 po výstavbě nové rozhledny)
Vrchol Králického Sněžníku a „přelévání“ státní hranice
Vrchol Králického Sněžníku byl taktéž ideálním místem pro astronomická pozorování a geodetická měření. V roce 1863 bylo v Evropě zahájeno přesné stupňové měření, které by se dalo spojit v jeden celek - měřily se významné evropské hory a do evropské sítě byl zahrnut i vrchol Králického Sněžníku, který se tak stal významným měřickým bodem. Na vrchol byl osazen trigonometrický bod - nacházel se u hranice na rakouském území a měl podobu 90 cm vysokého kamene s nápisem Europäische Gradmessung 1863 (bod Středoevropského stupňovitého měření). Podle opisu z hraničního triangulačního operátu (pořízeného v roce 1928) se dva metry od trigonometrického bodu nacházel další kámen, tentokrát s označením K. V. 1823. Souvisel s projektem vyměřování stabilního katastru Moravy, které probíhalo v letech 1824-1836. Po vzniku nových států a hranic po roce 1918 se provedla nová trigonometrická měření - na Moravě v letech 1922-1926 s ukončením v roce 1927. Králický Sněžník se stal trigonometrickým bodem I. řádu. V rámci hraniční triangulace byl pro tzv. „stanoviště Králický Sněžník“ využit v roce 1927 kámen s označením K. V. 1823. Tato doba je spojena i s vybudováním nového trigonometrického bodu na německém území v podobě čtyřhranného stupňovitého sloupu s nápisem T. P. (Trigonometrische Punkt) a letopočtem osazení 1927. Původní 3.2 metrů vysoký německý pilíř ze žuly přetrval do současnosti a s rozhlednou zdobí polské území. Na našem území byl osazen nový trigonometrický kámen s iniciálou T. P., který se nachází u vrcholového hraničního znaku 69/10 přesně v místech původního trigonometrického bodu z roku 1863.
S vrcholem Králického Sněžníku je spojeno historické trojmezí Čech, Moravy a Kladska. Trojmezí se nachází 200 metrů od vrcholového hraničního znaku 69/10 a je promítnuto do hraničního sloupu respektive markantního hraničního mezníku. Je to už dávno, když se tady nacházel styk hranic Českého království, Moravského markrabství, a Kladského hrabství. Historikové odkazují na umístění hraniční značky, které měl iniciovat v roce 1813 při návštěvě Čech pruský král Fridrich Vilém. Avšak v této době existovaly nejasnosti v otázce skutečné polohy trojmezí. První polovina 19. století je ve znamení budování trigonometrické a katastrální sítě pro celou habsburskou monarchii. První zkušební měření se uskutečnilo v letech 1806-1810, při němž se vytvořila základní síť bodů. Veškeré měřické práce spojené s vybudováním těchto sítí trvaly až do roku 1864. Jedním z několika výstupů měření jsou i mapy Stabilního katastru. Tyto a další výstupy mohly být spolehlivým a průkazným materiálem pro stanovení skutečné polohy trojmezí. Mapy Stabilního katastru z let 1835 (Morava) a 1839 (Čechy) již zakreslují pod vrcholem Králického Sněžníku značku se třemi stěnami, od které se rozbíhají hranice s číslovanými kameny. Zdeněk Gába a Petr Možný tvrdí, že jednoduchý dřevěný sloup na vrcholu Králického Sněžníku stál už v 17. století. Možná, že dřevěný sloup byl postupem času (vlivem chátrání na drsném bezlesí vrcholu) vyměněn za kámen. Avšak osazení kamenného sloupu v podobě, v jaké ho známe dnes, se váže k období 1844-1867, kdy se vyznačovala hranice Čech a Pruska, a v roce 1869 byla podepsána státní rakousko-pruská hraniční smlouva. Hraniční sloupek se dochoval do současnosti a existuje k němu dobová fotografie. Kámen tehdy nesl číslo I (hranice byla rozdělena na 12 úseků a právě na Králickém Sněžníku začínal první hraniční úsek na pomezí Čech a Pruska) a na stěnách označení Čech (K. B. jako Königreich Böhmen - Království české), Moravy (M. M. jako Markgrafschaft Mähren - Markrabství moravské) a Kladska (G. G. jako Grafschaft Glatz - Hrabství kladské). Kladsko se sice v roce 1818 stalo součástí Pruska, ale například noviny Naše hory ze dne 12. srpna 1927 deklarují umístění vysokého mezníku s výše uvedenou zkratkou Kladského hrabství, která tak měla symbolický význam a odkazovala do historie, kdy Kladsko bylo samostatnou zemí. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se u vrcholu Králického Sněžníku stýkaly hranice Čech, Moravy a pruského Německa (svobodný stát Prusko byl součástí Německa). Hraniční sloup při demarkačních pracích v letech 1927-1928 dostal číslo XI/1 se začátkem jedenáctého úseku pruského dílu československo-německé hranice. V době československo-polské hranice nesl hraniční sloup číslo V/70. Hraniční sloup tu stojí dodnes, již pod číslem III/70. Je nejvýchodnějším bodem Čech. Po 2. světové válce zaniklo Prusko a od této doby až do současnosti se zde stýkají hranice Čech, Moravy a Polska (při této příležitosti nutno doplnit, že pouhých 13 kilometrů vzdušnou čarou se nachází tentýž hraniční sloup, akorát při trojmezí Moravy, Slezska a Polska). Správní hranice mezi Čechami a Moravou od trojmezního sloupu klesá členitým terénem na jih k jeskyním Tvarožné díry. Odtud hranice probíhá řekou Moravou až k osadě Horní Hedeč, kde se stáčí a dále sleduje Zlatý potok. První obcí pod masívem je Dolní Morava, kterou řeka Morava protéká - dvě části obce (Dolní Morava a Horní Morava) patří k Čechám a jedna část obce (Velká Morava) patří k Moravě. Umístění trojmezního sloupu nikoliv na vrcholu Králického Sněžníku, ale 200 metrů jihozápadně od něj se může jevit jako zvláštní. Například na nedalekém Pradědu je situace podobná - trojmezní kámen z roku 1721 se tyčí 200 metrů severně od vrcholu. Domnívám se, že rozdělení významné hory mezi dva státy respektive dva administrativní celky je menší komplikací pro řešení případných hraničních sporů nebo správu místa (geodetická údržba, výstavba objektu), než aby se o vrchol dělily a staraly tři subjekty.
Trojmezní hraniční sloup na Králickém Sněžníku v proměnách doby - na rakousko-pruské hranici č. I, na československo-německé hranici č. XI/1 a na československo-polské hranici č. V/70
Mapa z roku 1863 a vyobrazení obou Trojmezí (česko-moravsko-kladské na Králickém Sněžníku a moravsko-slezsko-kladské na Smrku)
Hraniční znak III/70 coby historický trojmezní hraniční sloup
Od Trojmezí hranice klesá v délce 500 metrů do prostoru hraničního znaku 70/9, odkud vede polská turistická značka k 700 metrů vzdálené polské horské chatě. Na českém území se nacházejí Vlaštovčí kameny - skalní útvary s rozsáhlými kamennými moři, jsou tvořeny z ruly, svoru a křemence. Pár slov k polské chatě. Jak již bylo dříve řečeno, hory byly využívány k pastvě skotu a ovcí. Byly zakládány salaše. Hlavním účelem salaší nebyla podpora tehdy ještě velmi nesmělé turistiky, byť se zde pocestní mohli občerstvit a nouzově přespat. Rozhodující byla výroba másla a sýrů. V tomto se nelišily salaše v Jeseníkách a přilehlých pohořích od salaší například ve Švýcarsku. Zakládání salaší a výroba těchto produktů vyžadovalo zkušenost - majitelé panství si zvali jako odborníky salašníky právě ze Švýcarska, kteří zde měli využít svých zkušeností získaných z Alp. Podle původu salašníků byly tyto objekty nazývány Švýcárnami - tyto názvy jim zůstaly i poté, co se některé z nich přeměnily na horské turistické chaty. Majitelka zdejších lesů princezna Marianna Oranžská, která často navštěvovala Králický Sněžník, registrovala vzrůstající počet turistů a jejich rostoucí nároky. Rozhodla se proto zřídit komfortní hostinec na nejvyšší hoře Kladska. Protože nechráněný vrchol hory byl pro podobný projekt nevhodný, rozhodla se princezna postavit nový dům přímo vedle staré salaše. Místo ležící na horské pastvině asi kilometr pod vrcholem hory se totiž osvědčilo jako dobře chráněné místo před špatným počasím, navíc byl vrchol Sněžníku pohodlně dosažitelný. Nová Švýcárna tak vznikla na původní pastvině u salaše (stržena v roce 1872), a to v nadmořské výšce 1 210 metrů. Dům byl dokončen v roce 1871 a slavnostní otevření se konalo 18. září toho roku. Na nejstarších pohlednicích nacházíme na kamenné podezdívce celodřevěný dvoupatrový dům, v němž se nalézalo 14 pokojů a společná noclehárna. V prvním patře byla podle švýcarského vzoru otevřená vyhlídková promenádní chodba. Chata byla velmi pěkně vyzdobena řezbářskými pracemi. Vedle objektu byly umístěny venkovní lavice a stoly. V okolí chaty bylo vystavěno několik hospodářských budov sloužících k ustájení dobytka, který se tu v letních měsících nerušeně pásl. Švýcárna se brzy stala oblíbeným cílem návštěv turistů z obou stran hranice. V meziválečných letech turistika rostla a Švýcárna nutně potřebovala modernizaci. K té také později došlo, chata však přitom ztratila svůj půvabný švýcarský vzhled. Dům fungoval i během války. Po válce zůstal objekt opuštěný a začal chátrat. V roce 1947 chatu převzala a provozovala Správa horských chat Polského tatranského spolku. V roce 1948 dostala nový název - Schronisko (horská chata) na Sniezniku. V roce 1956 chatu převzala a začala provozovat kladská pobočka Polského turistického svazu. V této době disponovala cca 60 lůžky. Část prostor v chatě byla vyčleněna pro potřeby polské Pohraniční stráže. V roce 1983 nastoupil na chatu velmi agilní správce Zbigniew Fastnacht, který v této době objekt nechal zásadně zrekonstruovat. Pod jeho správcovstvím úroveň služeb postupně narůstala. Chata byla vybavena základními prvky (rozvod vody, moderní umývárny, telefonní spojení) a především zde byl v roce 2000 zaveden elektrický proud. Chatu Zbigniew Fastnacht spravoval prakticky až do své smrti v roce 2001. Horská chata na Sněžníku byla pojmenována jeho jménem - Schronisko na Sniezniku im. Zbigniewa Fastnachta. V současnosti patří mezi standardně vybavené objekty horského typu, je hojně navštěvována turisty z obou stran hranice a zachovala si svoji pohostinnost. Sbíhá se tady pět turistických cest. Vedoucím chaty je Jacek Fastnacht, syn slavného správce.
Chata Schronisko v proměnách času na starých fotografiích
Současná chata Schronisko
Vlaštovčí kameny s pohledem na mokrý a hraniční hřeben s údolím řeky Moravy a s pohledem na pramen téže řeky
Vedení státní hranice v popisovaném úseku (Králický Sněžník)
