Pražská smlouva
Hraniční otázky česko-polských státních hranic byly zastřešeny pod Smlouvu mezi Českou republikou a Polskou republikou o společných státních hranicích (podepsána 17. ledna 1995 v Praze, publikována pod č. 181/1996 Sb.). Smlouva má 30 článků a 4 části (Průběh a vyznačení státních hranic, Správa česko-polských státních hranic, Stálá česko-polská hraniční komise, Závěrečná ustanovení).
Článek 1 a 2 odkazuje na mezinárodní dokumenty, které stanovují průběh státních hranic a dále na dokumenty, které tvoří hraniční dokumentaci. Jsou jimi především Smlouva o konečném vytyčení státních hranic z roku 1958 a Smlouva o prvním společném přezkoušení státních hranic na hraničních vodních tocích z roku 1986. Články 4 až 6 řeší problematiku mokrých hranic, když je stanovují jako pohyblivé.
Článek 7 rozděluje česko-polské státní hranice na hraniční úseky I až IV. Ustanovení zakotvuje zřízení nového (beskydského) trojmezí, když konstatuje, že hraniční úsek I začíná na styku státních hranic smluvních stran se státními hranicemi Slovenské republiky. Dotčený bod styku hranic byl určen v Beskydech u české obce Hrčava. Trojmezní bod se nachází ve strži koryta potoka – je zde umístěn trojboký žulový jehlan na kamenném podstavci. Tento trojmezní bod, nikterak označený a nezanesený do hraničních dokumentů jako hraniční znak, je určen pouze geometricky – představuje střed kružnice opsané vrcholům rovnoramenného trojúhelníka. Tyto vrcholy tvoří tři trojboké žulové monolity – každý z nich se nachází na území příslušného státu a je osazen státním znakem, který je přivrácen ke trojmeznímu bodu.
Podle článku 8 je průběh hranic vyznačen hlavními hraničními znaky (na počátku hraničních úseků a v důležitých lomových bodech), pomocnými hraničními znaky (uvnitř hraničních úseků) a deskami nebo jinými znaky na skalách a silničních tělesech. K vyznačení průběhu hranic jinými hraničními znaky může dojít po vzájemné dohodě. Po vzájemné dohodě lze rovněž pozměnit přímé vyznačení hranic v nepřímé a naopak. Ve článku 9 až 19 se státy zavazují ke společné správě státních hranic. Smluvní strany zabezpečí každých 5 let společné přezkoušení hraničních znaků a zajistí odstranění nedostatků. Zaměření hraničních vodních toků se provede při každém druhém společném přezkoušení hraničních znaků. Na suchých úsecích hranic je udržován po obou stranách hranic volný pruh o šířce 1 metr a kolem nepřímých hraničních znaků volná kruhová plocha o poloměru 1 metr – ustanovení se nevztahuje na porosty sloužící k opevnění břehů a chráněné stromy a keře. Do čáry státních hranic nesmí být umisťováno označení hranic vlastnictví.
Článek 20 zřizuje Stálou česko-polskou hraniční komisi. Činnost komise (upravená až po čl. 27) nevybočuje z úkolů typických pro činnosti hraničních komisí. Stálá česko-polská hraniční komise se skládá z české a polské delegace. Pro práci v komisi může předseda každé delegace přizvat experty a pomocné síly. Komise za účelem plnění svých úkolů vytvoří smíšené měřické skupiny.
Setkání delegátů hraničních komisí po osazení trojstátního hraničního znaku u Hrčavy v Beskydech (zdroj: Pavel Mikeš / Vývoj státních hranic Československé republiky a České republiky)
Hraniční dokumentární dílo
Hraniční dokumentace byla vyhotovena v rámci Prvního společného komplexního přezkoušení česko-polských státních hranic provedeného v letech 1993 až 2004 a Prvního společného ověření stavu a rozmístění hraničních znaků na česko-polských státních hranicích provedeného v letech 2006 až 2008. Zdárné vyhotovení česko-polského hraničního dokumentárního díla v roce 2011 je promítnuto do Sdělení Ministerstva zahraničních věcí o schválení nových hraničních dokumentů česko-polských státních hranic (publikováno pod č. 37/2013 Sb. m. s.). Přílohou Sdělení je hraniční dokumentární dílo a Závěrečný protokol Stálé česko-polské hraniční komise ze dne 17. března 2011.
Další osudy česko-polských státních hranic
Do současnosti přetrval problém nebo spíše kauza územního dluhu vůči Polsku, která se vleče již od 50. let minulého století. V roce 1958 byla uzavřena dohoda mezi ministry zahraničí Československa a Polska (Dohoda David-Rapacki), která obsahovala budoucí řešení čs. územního zisku, který Československu vznikl na základě provedených redemarkačních prací v letech 1956-1957 a po následném uzavření Smlouvy o konečném vytyčení státních hranic v roce 1958. V Dohodě David-Rapacki bylo stanoveno, že čs. územní zisk 368.54 hektarů bude Polsku nahrazen nikoliv územně, ale majetkově (Československo mělo převést do vlastnictví Polska pozemky, které sice vlastnilo, ale pozemky se nacházely na území Polska). Princip majetkového vyrovnání byl přijat v důsledku nevěrohodnosti redemarkačních prací. Polská strana začala své stanovisko k Dohodě David-Rapacki postupně měnit. V 60. letech se Poláci snažili oddělit problematiku dvojvlastnických poměrů od územního vyrovnání, v roce 1969 polská vláda odmítla schválit dokument související s poskytnutím údajů potřebných pro majetkové vyrovnání. V roce 1976 na jednání hraničních zmocněnců vystoupilo Polsko s návrhem na vyrovnání čs. zisku územním způsobem. Československá strana s návrhem nesouhlasila, neboť obě strany v té době již měly dostatek existujících podkladů pro majetkové vypořádání. Na přelomu 80. a 90. let začala polská strana územní nároky oživovat. Neváhala o nich informovat i světové organizace. Na konferenci Organizace spojených národů konané v roce 1992 v New Yorku, polská delegace oživila požadavky vztahující se zejména k Těšínsku, Oravě a Spiši, odmítala rovněž princip majetkového vyrovnání územního dluhu z roku 1958. Československá strana nedokázala čelit polskému odmítání závaznosti Dohody David-Rapacki. Dohoda o majetkovém vyrovnání byla zrušena a do budoucna se tak muselo přistoupit k územnímu vyrovnání. Zrušovacím aktem se stalo Ujednání mezi vládou České a Slovenské Federativní republiky a vládou Polské republiky o řešení československého územního zisku ve formě výměny diplomatických nót ministrů zahraničí obou republik (Jiří Dienstbier a Krzysztof Skubiszewski) z 4. května 1992. Výměna nót mající charakter vládní smlouvy nebyla publikována ve Sbírce zákonů. Podle nóty „obě vlády souhlasí s tím, aby čs. územní zisk byl vyrovnán smlouvou, která bude sjednána mezi oběma státy na podkladě výsledků komplexního přezkoušení státních hranic. Toto vyrovnání bude realizováno zejména v souvislosti s přirozenými a umělými změnami vodních toků.“ Toto přezkoušení však nevytvořilo potřebné podmínky pro předpokládané vyrovnání územního dluhu. Za problematickou je třeba považovat skutečnost, že citované vládní ujednání nebylo projednáno v tehdejším Federálním shromáždění, a je proto otázkou, zda byly naplněny požadavky obsažené ve článku 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. o československé federaci. Tyto požadavky souvisejí s povinností ústavodárného procesu při budoucích změnách státních hranic. Od roku 2003 Polsko postupně odmítalo českou stranou navržené finanční a majetkové vyrovnání. V dalších letech již započala česká strana vyhledávat vhodná území (pozemky bez infrastruktury a zdrojů pitné vody) určená k územnímu vyrovnání. V současnosti je situace taková, že problém je v řešení, přičemž aby byl dořešen co nejdříve, tak nám ho Polsko občas připomene. Skloňovány jsou i názvy českých obcí, kterých se územní změna má dotknout. Na závěr bych k této kauze zmínil citaci od Pavla Mikeše coby pracovníka Oddělení státních hranic Ministerstva vnitra z roku 2018: „Nelze pominout, že kompenzace územního dluhu má významné negativní dopady na dotčené kraje a obce. Celý proces řešení dané věci bude proto nestandardní, komplikovaný a nepochybně náročný z hledisek vnitropolitických, legislativních, organizačně technických i časových.“
V řeči čísel a Trojmezí
Číselné údaje jsou vypočteny z aplikace statnihranice.cz (k 1. 2. 2024). Celková délka česko-polských hranic činí 795.781 km o 4 hraničních úsecích. Celkem je osazeno 11 496 hraničních znaků (iniciály C a P, bílý nátěr s červeným svrškem).
Trojmezní body: beskydské trojmezí u Hrčavy (se Slovenskem) – soutok Lužické Nisy a Oldřichovského potoka (s Německem).