V rámci rozboru Rychlebských hor jsou zpracována následující sídla: Johanka/Johannaburg, Bílá Voda/Weisswasser, Jedlovec/Tannzapfen, Růženec/Rosenkranz, Zálesí/Waldek a Hraničky/Gränzdorf.
Johanka / Johannaburg
Zaniklá osada Johanka stojí u státní hranice u silnice vedoucí z Velkých Kunětic do Vidnavy.
František Urban Mikusch, majitel dolního dvora ve Staré Červené Vodě a vysoký státní úředník jež zastával ve Vidnavě úřad zemského staršího (zastupoval zájmy císařovny v rakouském Niském knížectví), v 60. letech 18. století rozparceloval část pozemků velkostatku a založil přímo u rakousko-pruské hranice osadu, kterou pojmenoval po své manželce Johaně Falkenhaynové. František Urban Mikusch proslul jako pokrokový hospodář - na svých statcích totiž jako první na Jesenicku zavedl pěstování jetele a brambor.
V roce 1806 měla osada Johanka 9 domů, přičemž jedním z nich byl i zájezdní hostinec, který těžil z výhodné polohy na císařské cestě z Glucholaz do Vidnavy. O 30 let později už žilo v osadě 66 obyvatel a od zámečku v Dolní Červené Vodě bylo podél cesty do Johanky vysázeno stromořadí. V roce 1869 měla víska více jak 70 osadníků, v dalších desetiletích se počet obyvatel ustálil na padesátce. Po vzniku Československa tak v Johance žilo v 10 domech 51 obyvatel. Poloha osady na hranici znamenala častou přítomnost příslušníků Finanční stráže, kteří se zde snažili zabránit pašování - v době první republiky měli finančníci v osadě zřízenou malou strážnici, kam pravidelně chodili na hlídku z domovské stanice ve Staré Červené Vodě. Zánik Johanky přímo souvisel s poválečným odsunem původního německého obyvatelstva. Z politických a bezpečnostních důvodů nebylo povoleno dosídlení osady. Domy se staly cílem nejprve zlatokopů a později byly rozebírány na stavební materiál. Oficiálně osada zanikla v roce 1965. V současnosti její ruiny zakrývá vegetace, ale v zimních a jarních měsících není a tak se vydává svědectví o zapomenuté osadě. Na místě se dále nachází dřevěný kříž s informační tabulí. Někdejší zahrady a pole osady se změnily na pastviny.
Osada Johanka a její pozůstatky
Osada Johanka na letecké mapě z roku 1953 a ze současnosti
Bílá Voda / Weisswasser
Bílá Voda je nejsevernější i nejzápadnější obcí ve Slezsku. První písemná zmínka o obci se váže k roku 1532 - s největší pravděpodobností šlo o nové osídlení na místě zpustlé vsi Wyssoka. Bílou Vodu zřejmě založila rodina Schoffova a byla až do roku 1794 spojena se statkem v Hertwigswaldau (dnes Doboszowice). Koncem 16. století získali tento statek s dvorem Maltitzové. Za třicetileté války (1618-1648) Bílá Voda zpustla natolik, že musela být prodána, ale nakonec celý statek zdědil v roce 1687 hraběcí rod kladské větve Lichtenštejnů. V roce 1579 zde žilo 10 sedláků a 42 zahradníků, v roce 1722 8 sedláků a 39 zahradníků.
Do historie Bílé Vody se nejvíce zapsal Jakub Arnošt Lichtenštejn, olomoucký kanovník a pozdější biskup, který se ujal správy statku v roce 1714. Jakub Arnošt Lichtenštejn záhy povolal do Bílé Vody řád piaristů. Piaristé byli proslulí svou vzdělaností a hudbymilovností. Kromě pastorační a misijní činnosti měli piaristé v Bílé Vodě svým školským působením pozvednout kulturní a duchovní vyspělost a pomoci v této oblasti dosud těžko dostupnému nižšímu a střednímu školství v tomto kraji. Pro splnění poslání piaristů založil Jakub Arnošt v Bílé Vodě vzdělávací instituci pojmenovanou jako piaristický klášter - pro kolej, triviální školu a gymnázium byl postaven v letech 1723-1733 rozsáhlý klášterní (kolejní) a školní (seminární) areál, který je stavebně propojen s kostelem Navštívení Panny Marie. Autorem projektu kláštera je Václav Schiller, který se nechal inspirovat architektonickou podobou piaristické koleje v Kroměříži. Stavební práce, na kterých se podílela pod vedením zednického mistra Antonína Daniela řada kameníků, tesařských mistrů, sochařů, klempířů a pokrývačů, řídil rektor koleje P. Kornelius Horneš. Klášterní budova je postavena v obdélníkovém půdorysu, který se skládá ze dvou spojených čtyřstranů - v první (východní) budově bylo šestitřídní gymnázium a ve druhé (západní) byla triviální škola. Budova je rozdělena na dvě nádvoří, se dvěma ambity a arkádami a rajskou zahradou. Ke klášteru patřily i hospodářské budovy, lékařský dům a lékárna. Piaristé zajišťovali v nově vystaveném klášteře výuku (zahájena v roce 1727) na triviální škole a šestitřídním gymnáziu, v roce 1751 bylo otevřeno studium filozofie. V dobách největšího rozkvětu navštěvovalo věhlasný piaristický ústav i přes 300 žáků a studentů. Škola se vedle vzdělávání stala také střediskem divadelního a hudebního života - působilo zde divadlo, orchestr a sbor. Vývoj kulturního života vrcholil za rektora a hudebního skladatele Antonína Brossmana. Po smrti zakladatele piaristického kláštera Jakuba Arnošta nastal v činnosti školství dlouhodobý útlum, který byl podpořen odtržením velkých území Slezska po prohraných rakousko-pruských válkách. Počet žáků a studentů každoročně klesal a za výukou přestala dojíždět mládež z pruského Slezska. Po Brossmanově odchodu v roce 1787 výuka na škole stagnovala, až se nakonec v roce 1829 rozhodlo o zrušení gymnázia. Piaristům zůstala nadále fara a hlavní škola, která ovšem v roce 1872 přešla do péče státu. Nicméně duchovní činnost piaristé zajišťovali v obci až do roku 1938.
Jak již bylo řečeno, klášter byl přímo propojen s kostelem. Na místě současného chrámu stával malý kostelík, který nechal v letech 1602-1604 postavit majitel Bílé Vody Kryštov Maltitz. Původně filiální kostel, který byl oblíbeným a hojně navštěvovaným cílem poutníků k zázračné pozdně gotické sošce Panny Marie s Jezulátkem umístěné na hlavním oltáři, byl po roce 1727 povýšen na kostel farní a předán piaristům. Z podnětu zakladatele piaristického kláštera Jakuba Arnošta byl starý kostel, který přestal vyhovovat poutníkům i samotnému řádu, roku 1754 zbořen a na jeho místě vystavěn v letech 1755-1765 nový v duchu baroka. Dne 14. září 1777 byl nový kostel vysvěcen. Chrám je zasvěcen Navštívení Panny Marie. U kostelní zdi vedla státní hranice, až v 50. letech minulého století byla posunuta dál od chrámu. Legenda, že se sakristie nacházela na pruské straně hranice (a hraniční čára tudíž vedla kostelem) je nepravdivá.
Kromě kostela za zmínku stojí ještě dvě stavby. Tou první je zámek. První zmínka o zámku pochází z roku 1691, kdy jeho majitelem byl František Karel Lichtenštejn Castelcorn, otec zakladatele piaristické koleje. Jeho syn Jakub Arnošt zdědil zámek v roce 1714. Tehdy byl poměrně velký dvůr obklopený hospodářskými staveními. V osudovém roce 1742 byl na zámku podepsán dílčí protokol o rozdělení Slezska. Od konce 18. století vlastnily zámek šlechtické rody. V roce 1854 ho získala nizozemská princezna Marianna Oranžská za cenu 175 tisíc pruských tolarů. V témže roce nařídila přestavbu celého objektu - přistavělo se jedno patro a věž, dále se přestavěl zámecký park do anglického slohu, zřídil se zahradníkův dům, zahradní skleník, hřebčinec, střelnice, obnovil se pomník císaře Josefa II. jež navštívil Bílou Vodu v roce 1779. Po 2. světové válce byl zámek znárodněn a bylo v něm zřízeno dětské sanatorium. Od roku 1954 zde funguje psychiatrická léčebna. V důsledku mnoho přestaveb jsou vnitřní části zámku zcela změněny a nedochovalo se nic z původního vybavení. Pouze v zachovalé části parku je patrno, že byl založen v anglickém slohu. Nacházejí se zde dvě sochy - sv. Floriána a sv. Vendelína z 2. poloviny 18. století. Druhým objektem, který bych rád zmínil, je hřbitov. Na bělovodském hřbitově, který byl v roce 2000 prohlášen kulturní památkou, jsou kromě hrobů obyvatel Bílé Vody umístěny náhrobky někdejších majitelů Bílé Vody, členů piaristů a rektorů koleje, společný hrob obětí pochodů smrti z roku 1945 a řady náhrobních desek řeholních sester (cca 750) podle jednotlivých řádů, které zde byly internovány po roce 1950.
Bílá Voda na starých fotografiích (na obr. 3 a 4 zámek, na obr. 5 kostel, na obr. 6 a 7 klášter)
V roce 1742 se obec Bílá Voda stala hraniční obcí v majetku habsburského Slezska. V roce 1748 udělila císařovna Marie Terezie právo čtyřikrát ročně pořádat trhy a povýšila část vsi na městys (zástavba domů kolem kláštera a kostela). Důvodem k tomuto aktu bylo odříznutí obce od pruského hospodářského zázemí. Posledního srpnového dne roku 1779 navštívil Bílou Vodu budoucí císař Josef II. za účelem inspekce pohraničí. Při pohledu na pruské roviny měl údajně pronést větu: „Zahrádku mi vzali a plot nechali.“ V roce 1854 koupila panství v Bílé Vodě nizozemská a pruská princezna Marianna Oranžská, která vlastnila majetky i na pruském území. Princezna proslula v Bílé Vodě a okolí svou charitativní činností, dále založila zdejší školu a nechala přestavět zámek, stala se majitelkou řady vápenek ve městě Reichenstein. A nezůstalo jen u Bílé Vody. Počiny Marianny Oranžské měly obrovský vliv na hospodářský a společenský rozvoj celého Kladska. Vybudovala zde domy, silnice, hutě, kamenolomy, vápenky a menší řemeslnické podniky. Obhospodařovala rozlehlá zalesněná území v Rychlebských horách a v horském masívu Králického Sněžníku, zřídila zde myslivny a lesní průseky.
Mapa Stabilního katastru z roku 1836 s vedením hranice u kostela a kláštera v Bílé Vodě, za kostelem je osazen hraniční sloup č. CXXXIV
V 70. letech 19. století péči o školství v Bílé Vodě převzal od piaristů nový konvent Chudých školských sester de Notre Dame, který zde vybudoval své sídlo. Chudé školské sestry de Notre Dame přišly do Bílé Vody po zrušení své filiálky v Prusku - jednalo se o vůbec první internaci řádových sester v Bílé Vodě - nejprve si našly ubytování v prostorách již bývalé piaristické koleje, později si koupily budovu čp. 60 naproti koleji, ke které přistavily pro sociální a školní účely budovu čp. 74. Do 30. let 20. století sestry v Bílé Vodě vedly obecnou, měšťanskou a hospodyňskou školu s dívčím penzionátem. Kongregace sester rovněž spravovala sociální ústav (sloužil zde dětský domov, zotavovna a domov pro přestárlé sestry). V roce 1940 byl jeden dům přeměněn na útulek pro přistěhovalce, v lednu roku 1945 pak pro běžence. Do srpna roku 1946 se sestry staraly o odsunované matky s dětmi. Po zrušení klášterních škol komunistickým režimem v roce 1948 byl dívčí internát přeměněn na ústav pro mentálně postižené muže. Obě budovy byly společně s bývalým piaristickým klášterem použity v roce 1950 jako internační středisko řeholnic z různých řádů a kongregací.
První zpráva o stavu hospodářství obce je z roku 1691. Kromě 42 zahradníků (majitelů menších pozemků) zde bylo jen 7 sedláků. Představitelem obce je rychtář, vedle vrchnosti největší vlastník pozemků v obci, který měl kromě důležitých správních a právních funkcí rovněž právo šenku. Své řemeslo zde provozoval švec, krejčí, kovář a mlynář. Vrchnost vlastnila a provozovala lom na vápenec, kde pálila v polních vápenkách vápno, dále cihelnu, pilu a dva rybníky. V 18. století se začala rozvíjet textilní výroba, ale převážně jen jako domácí přadláctví. Na větším rozvoji textilnictví měli zásluhu řečtí bratři Zuppanové, kteří si v Bílé Vodě najali apretovnu lnu, kterou provozovala tkalcovská rodina Goeblů z Javorníku. Tovární výroba textilu ovšem neměla dlouhého trvání a brzy zanikla. Výnosnějším druhem podnikání byla těžba vápence v nedalekých ložiscích u rakousko-pruské hranice. V době jejího největšího rozkvětu vznikaly na pruské straně u Reichensteinu velké závody na zpracování vápence (tzv. vápenky) ze čtyř místních lomů (tři na rakouské a jeden na pruské straně hranice). Po roce 1945 byly lomy opuštěny. V období první republiky v obci fungovaly dva hotely, záložna, elektrifikační družstvo, konzum a pošta. V roce 1917 byl velkostatek respektive rozsáhlé hospodářství v Bílé Vodě prodáno Josefu Kutzovi a jeho ženě Friedě. Hospodaření rodiny Kutzů nebylo nijak oslnivé. V roce 1934 byli nuceni zcela zadlužený velkostatek prodat. Za více než 7 milionů tehdejších korun odkoupil celé hospodářství (pole, lesy, pastviny, louky, zahrady a hospodářské budovy se zámečkem) majitel realit a velkoobchodník Max Weiss z Vratislavi. Max Weiss se svou ženou se na místní zámek uchýlil i přes sílící perzekuci židovského obyvatelstva v Německu a po nástupu nacistů k moci. Nový azyl rodiny tak neměl dlouhého trvání, ještě před rokem 1938 musela rodina Weissova utéct do Prahy, kde byla donucena podepsat nevýhodnou smlouvu o prodeji svého majetku v Bílé Vodě. Velkostatek získal německý hrabě Johann von Welczek. Z rodiny Weissů přežila válku jen jejich dcera Lilli Carpel, která se pokoušela po skončení války a pak po roce 1989 zpět získat rodinný majetek v Bílé Vodě. Neúspěšně. Ve 30. letech minulého století zřídila firma Haro výrobu plnících per, která Bílou Vodu načas proslavila. V roce 1806 počet obyvatel Bílé Vody dosáhl 1 023 ve 166 domech, v roce 1900 bydlelo v městské a venkovské části 1 277 obyvatel ve 238 domech (z toho 159/33 v samostatné katastrální obci Kamenička, 47/12 v osadě Růženec, 545/120 ve vsi a konečně 526/73 v městysu). Do roku 1918 bydleli v obci pouze Němci, po vzniku Československa se sem přistěhovalo několik českých rodin. V roce 1930 počet obyvatel dosáhl 1 104.
Podzimní období roku 1938 přineslo do pohraniční vesnice horké dny. V noci z 19. na 20. září, několik dní před podpisem Mnichovské dohody, byla z říšského území ostřelována bělovodská celnice. Příslušníci Stráže obrany státu a úředníci byli nuceni stáhnout se více do vnitrozemí. Ve stejný den Freikorps společně s představiteli Sudetoněmecké strany převzali v obci správu. 16. října vpochodovali do obce jednotky německé armády. Ke konci 2. světové války byli obyvatelé Bílé Vody svědky tzv. pochodu smrti, kterého se účastnili vězni koncentračního tábora Osvětim.
Poválečná léta přinesla do Bílé Vody natolik radikální změny, že tím byl ovlivněn celý další vývoj obce. Odsunem původního německého obyvatelstva a dosídlením nových přišel kraj o svou historii, tradice a zvyky. V roce 1950 byly v obci internovány řádové sestry z mnoha míst a z různých konventů na území Československa. V Bílé Vodě se tak od začátku 50. let postupně zabydlovaly objekty řádovými sestrami. Kromě bývalé piaristické koleje byla upravena pro řeholní účely celá řada stavení (do roku 1989 obývaly sestry celkem 20 domů). Život řeholnic byl přísně omezen jen na soustřeďovací středisko a snahou bylo naprosto je izolovat od společnosti. I v těchto malých komunitách bylo na ně nazíráno jako na nejreakčnější živel, který není schopen převýchovy. Nový ústav řádových sester v Bílé Vodě s názvem Charitní domov pro řeholnice, byl předán České katolické charitě v Praze 12. listopadu 1951. Kromě stávajících kongregací Bílou Vodu obývaly členky dalších řádů. V jednotlivých střediscích byli ustanoveni správcové ústavů, kteří vydávali sestrám propustky na jízdy k lékaři nebo na nákupy mimo obec. Pod kontrolou byl jejich pohyb mimo obec, každá návštěva musela být hlášena. Sestry zhotovovaly dorty a koláčky na svatby a oslavy v širokém okolí Bílé Vody. Věrnost svému poslání a oddanost Bohu znamenala pro režim nepřekonatelný problém. Řeholnice žily stále ve víře, že přijde doba, kdy se budou moci vrátit do svých starých působišť. Do svých původních mateřinců se řády a kongregace mohly navrátit až po dlouhých 40 letech, většina z jejich členek se však již nikdy nevrátila. Lesní půdu bývalého velkostatku převzala státní správa - v roce 1955 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo a v roce 1963 bylo připojeno ke Státnímu semenářskému statku v Javorníku. Nezemědělské výrobny postupně zanikaly. Velkou přeměnou prošel i zámeček - někdejší hlavní budova panského velkostatku. Budova byla celkově opravena a v roce 1954 v něm byla zřízena psychiatrická léčebna se 150 lůžky. V bývalé vesnické škole vznikla protialkoholní léčebna se 40 lůžky. V polovině 70. let se v obci nacházelo kromě původní zástavby několik bytovek a nově postavených domků internovaných řeholních sester, budova místního národního výboru, jednostupňová základní škola, dětský útulek, pošta, konzum, pohostinství se sálem a kulturní sál s klubovnou Socialistického svazu mládeže. V roce 1974 měla obec 515 obyvatel, z toho 300 řeholních sester.
Internované řeholní sestry v Bílé Vodě na fotografiích
Na počátku 90. let minulého století bydlelo v Bílé Vodě 545 obyvatel v 67 domech včetně 365 řádových sester. Většina řádových sester se začala navracet na dřívější působiště svých kongregací. Původní obyvatelky bělovodského kláštera se v roce 1996 přemístily do sídla své provincie ve Slavkově u Brna. Postupný odchod řeholnic tak vedl k novému demografickému poklesu (na začátku 21. století se počet obyvatel pohyboval přes 300) a celkové změně obce, která má v současnosti díky malebné krajině, historickým památkám i otevřeným hranicím turistický potenciál. Psychiatrická léčebna (se specializací na léčení alkoholismu a drogové závislosti) v zámku funguje dál. V Bílé Vodě, pěkně stranou od lidí a každodenního spěchu, se vyrábějí hostie jakožto v jediné výrobně v České republice (od roku 1985 je vyráběly řádové sestry, od roku 2001 v hostiárně pracují civilní zaměstnanci). V obci je provozováno Muzeum izolace, internace a integrace.
Kostel a bývalý klášter v Bílé Vodě
Hřbitov v Bílé Vodě
Obec Bílá Voda má tři místní části - Městys Bílá Voda (východní část obce), Ves Bílá Voda (západní část obce) a Kamenička. Obec je ze tří stran ohraničena státní hranicí - severně od obce se přelévá bělovodský výběžek, který je nejsevernějším cípem českého Slezska. Obec má dva hraniční přechody - na východě Bílá Voda/Kamienica a na západě Bílá Voda/Zloty Stok. Oba hraniční přechody jsou od sebe vzdáleny dva kilometry po silnici.
Jedlovec / Tannzapfen
Malá osada Jedlovec ležela při cestě z Bílé Vody přes Růženec do kladského Schönau (dnes Orlowiec). Základem osady byl hostinec U Jedlové šišky (Zum Tannzapfen), který stával na místě středověkého svobodného šenku téhož jména. První písemná zmínka o hostinci pochází z roku 1787. Původní krčma (v domě čp. 54) se v 19. století přestěhovala do větší panské myslivny, kdy pak jako výletní restaurace sloužila návštěvníkům až do konce 2. světové války. Myslivnu na hostinec zařídil August Pradel, později podnik vedl Reinold Schmidt. Oba byli pouhými nájemci objektu. Až v roce 1929 hostinec koupil Alfred Schroth a vedl ho až do odsunu německého obyvatelstva po válce. V hostinci se pravidelně konaly tancovačky, v parku za domem stály kolotoče a houpačky pro děti. Kromě hostince se na Jedlovci nacházelo dalším sedm stavení. Většina místních obyvatel pracovala v lese a obživu získávala i z políček v okolí. V období první republiky začaly být některé objekty využívány i k sezónní rekreaci. V roce 1930 měla osada 8 domů s 37 obyvateli.
Osada Jedlovec na starých fotografiích (na obr. 5 až 8 hostinec, na obr. 8 v roce 1944)
V roce 1939 nastal na Jesenicku naprostý nedostatek pracovních sil, především v zemědělství a lesním hospodářství. Situace se ještě zhoršovala v průběhu 2. světové války, kdy místní němečtí muži postupně odcházeli na bojiště. Náhradou za místní pracovníky se stali zajatci a nuceně nasazení z řad obyvatel nepřátelských států. V celém období války fungovalo na území Jesenicka kolem 40 táborů s celkovou kapacitou 3 tisíce osob. Zajatci, kteří byli nasazeni na těžké práce v lese, zemědělství a kamenolomech, trpěli nedostatečnou stravou, zimou a nemocemi. Za 2. světové války byl v jednom z domů na Jedlovci (čp. 56) zřízen tábor pro ruské, polské a francouzské zajatce, kteří pracovali v blízkých lesích. Průměrně zde mělo pobývat asi 35 zajatců.
Po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti, výstavní hostinec byl ještě chvíli v provozu (hostinským Vaňkem). Uzavření hranice a odlehlost místa však znamenaly, že živnost skomírala a hostinský Vaněk zanedlouho odešel. Do opuštěných domů v osadě se po válce nenastěhovali ani další obyvatelé. Stavení byla zakrátko vyrabována a posléze prodána zájemcům jako stavební materiál - tak byly domy postupně zlikvidovány, stejně jako rozsáhlé ovocné sady. Na co nestačily síly stavebníků, dokončila později armáda. V současnosti ruiny osady zakrývá vegetace.
Osada Jedlovec a její pozůstatky
Osada Jedlovec na letecké mapě z roku 1953 a ze současnosti
