K příležitosti 100. výročí vzniku Československé republiky jsem vydal Almanach československých státních hranic 1918-1938, který textově a především fotograficky dokumentuje rozhraničovací práce na československých hranicích se všemi pěti tehdejšími sousedy. V publikaci jsou zachyceny i materie z Podkarpatské Rusi. A právě této zemi, připojené k Československu v roce 1919, se věnuji v příspěvku ke dni 100. výročí vzniku Československa.
Není záhodno popisovat Podkarpatskou Rus ve vztahu k jejímu připojení k Československu. Snad jen pro pořádek si připomeňme, že dokumentem stvrzení připojení Podkarpatské Rusi k Československu, se stala Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem (tzv. malá Saint-Germainská smlouva podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919, publikována pod zákonem č. 508/1921 Sb.). V té se Československo ve čl. 10 zavazovalo, že „zřídí území Rusínů jihokarpatských v hranicích, určených čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, v rámci státu československého jako samosprávnou jednotku, která bude vybavena nejširší samosprávou slučitelnou s jednotností státu československého.“
Cílem příspěvku je přiblížit veřejnosti venkovský život, obyčeje a krajinu Podkarpatské Rusi ve 20. a 30. letech. A to prostřednictvím dobových časopisů (Český svět, Letem světem, Naší přírodou, Pestrý týden, Rozkvět, Salon, Světozor), které věrně a poutavě zachycují ráz této země v období První republiky. Posloupnost příspěvku je následující - nejprve osmička úryvků ze článků, pak prezentace několika stránek z časopisů a nakonec bohatá obrazová galerie.
Poslyšte vyprávění…
Časopis Letem světem ze dne 23. 7. 1935 napsal… „Podkarpatská Rus se rovná rozlohou čtvrtině Čech. Ze dvou třetin je hornatá a víc než z poloviny pokryta lesy, ba pralesy. Na ně vynikají horské louky, poloniny, zelenající se svěží travou, oživené od jara do podzimu stády krav, koní a ovcí. Na poloninách jsou roztroušeny koliby, stáje a mlékárny, v nichž poutník najde přístřeší i nocleh. Z horských boků stékají četné bystřiny. Na mnohých místech jsou přehrazeny a jsou tak utvořeny klausury. Ta země, prostá, ale pohostinná, zve k návštěvě. Je chudá, ale nekonečně krásná. Není nehostinná. I v osamělých místech, v lesích, na horách, přijmou poutníka prosté příbytky pastýřů, hlídačů klausur, hajných, i turistické útulky, jichž letos rázem vyrostla celá řada. Jděte bez obavy do této země a přispějte svou návštěvou k jejímu hospodářskému posílení. Vaše útrata nebude velká, daleko menší než kdekoli jinde. Jako hradba lemují zemi Poloninské Karpaty. V nich se prohýbají sedla, o něž byly sváděny kruté boje. Válečné hřbitovy svědčí o prolité krvi. Zákopy, kryty, náspy, zdi, drátěné překážky, ubikace, zbytky střel a zbraní jsou roztroušeny po celé hranici od Užockého sedla až k trojmezí ČSR, Polska a Rumunska.“
Časopis Rozkvět číslo 6 z roku 1928 napsal… „Nuže - na Podkarpatské Rusi naleznete ještě divočinu, jaké snad není ve Střední Evropě. Tvrdý, primitivní život a stálý boj s přírodou zocelil tento lid, rázovité Rusíny, Huculy a Bojky. Žijí ve svých horských samotách tak, jako před dávnými lety. Krásný jejich kroj i mrav zůstaly nedotčeny. Podkarpatská Rus prožívala doby velikého útisku politického, hospodářsky pak byla velice zanedbána. Tisíciletý útisk nezahladil však v duších jejich obyvatelů ani smysl pro krásu a svéráznost, ani pro umění architektonické. Vysoce zajímavé jsou různé starobylé zvyky.“
Časopis Rozkvět ze dne 10. 8. 1924 napsal… „Život starých horalů Podkarpatské Rusi je pospolitý, družný a rázovitý. Negramotnost, k níž lid byl odsouzen, způsobila, že vliv cizoty a „lepšího žití“ neměl sem přístupu. Lid zachoval se i jazykově úplně, ač v určitém směru zapadl v konservativnost s určitou zaostalostí, která v dnešních časech zhusta zaráží. Lid Podkarpatské Rusi jde však vlastní lepší budoucnosti vstříc. Stojí na prahu prvého pětiletí své samostatnosti a osvobození, jež před ním prostírá nejpěknější budoucnost. Jistě v ní vyspěje, jsa školami vzdělán a morálně podpořen státem, k němuž patří. Podkarpatská Rus zaslouží pozornosti všestranné, péče a pomoci nezištné, aby se záhy zvedla ve svém lidu k úrovni, která ji postaví v řadu ostatních kulturních národů světa.“
Časopis Český svět ze dne 20. 1. 1927 a 3. 2. 1927 napsal… „Hospodářské podmínky ve vysokých horách jsou vždy těžké. Příroda zde udílí kruté zákony, které zejména v letech, kdy jest ve vegetační době hodně srážek, ničí všechnu úrodu chlebovin a okopanin a stát musí přispěchat, aby rozdával a pomáhal živiti přes dlouhou zimu. Tedy příroda je zde přísným zákonodárcem a nerada dovoluje, aby si zemědělec vypěstoval aspoň nejnutnější část chlebovin a okopanin - proto také Vrchovinec věnuje největší část zemědělské plochy travinaření a chová dobytek, jehož produkty se také ponejvíce živí. Hovězí dobytek rasy šedivé, z malé části také červenostrakaté, je tedy v prvé řadě živitelem našeho Vrchovince. V úvahu přichází také ovce, která mu skýtá mléko, z něhož si dělá brymzu a urdu, ale také potřebnou vlnu, ze které si zhotovuje nutné části oděvu. Každá hospodyně má na zahrádce kousek lnu, ze kterého po zpracování tká košile. Toto domácí zpracování surovin si nechávají hospodyně na dlouhou zimu. Výrobky své si zkrášlují typickými výšivkami, které podle toho, v kterém údolí jsou vyráběny, mají vždy svůj vlastní ráz. V údolích, kde příroda ještě hodně rozdává darů svých a kde zejména je dostatek polonin, tedy i dostatek jakéhosi blahobytu, tam hýří výšivky sladěným souladem pestrých barev a zdá se, že i národ je veselejší. Ale kde příroda je přísná, je také lid uzavřenější, vážnější a práce ženy, kterou zkrášlují svůj život, nese se barvami monotónními, které prozrazují jejich vážnou a starostlivou duši. Hospodář v zimě pracuje kolem celého bohatství rodiny, kolem dobytka, čas od času jde pracovat do lesa, aby si něco přivydělal.“
„Jakmile přestává zima, všechno se raduje - lidé proto, že předrželi opět tvrdou zimu a dobytek proto, že může ven z nehostinných stájí. Neboť jakmile zmizí poslední sníh v údolí, příroda spěchá, aby se dobytek dostal brzy na údolní louku na pastvu. A jakmile vegetace postoupí z údolí směrem vertikálním na svahy, popásá se dobytek na loukách, na stráních a v poslední třetině května se dostává již na úpatí polonin, které v tu dobu jsou posety prvními pozdravy horského jara. Příroda, dobytek i lidé jsou šťastni, neboť nastává doba hojnosti a doba sklizně. Na poloninách zůstává dobytek 100 až 150 dní, což se řídí příznivostí pohody toho kterého léta. Poloniny užívají se společně, jsou ponejvíce majetkem státním, který je pronajímá za velmi přístupné poplatky. Na poloninách se dobytek rozděluje na stáda. Nejméně dostupné a nejvyšší poloniny spásány jsou ovcemi, vyšší jalovým dobytkem a nejlepší obyčejně v nejnižší poloze a na sluneční straně pak kravami. Ke společným stádům ovcí a jaloviny se najmou pasáci (bouhaři), kteří po celou dobu zůstávají věrnými strážci svěřeného majetku. Jen občas přichází nahoru někdo z vesnice, aby jim přinesl některé zásoby poživatin. Bouhaři nocují ve velmi primitivních kolibách a dobytek pod širým nebem na chráněném místě. Toto si dobytek vyhledá sám. O krávy jest již lépe postaráno. Jsou pro ně vybudovány tzv. style, primitivní stáje, z jedné strany otevřené. Sem přicházejí na noc, aby večer a ráno byly podojeny. Dojení obstarávají majerky, které bydlí v kolibách, přistavených ke stájím, vedle kterých opět jest místnost (carok) pro uschovávání mléka, které se nechá zakysnout a čas od času dopravuje dolů do údolního statku, aby zde sloužilo za potravu zemědělcově rodině, který pracuje na svých políčkách. Po skončené pastevní době, někdy také až ke konci září, postupuje dobytek s ustupující vegetací opačným směrem do údolního statku. Zde se pase opět na údolních loukách a s prvním stálým sněhem zůstává již trvale ve stáji. Tyto horské pastviny jsou největším dobrodiním obyvatele Podkarpatské Rusi, poněvadž mu skýtají lacinou pastvu pro jeho dobytek.“
Časopis Pestrý týden ze dne 3. 7. 1937 napsal… „Poloniny jsou horské louky beze stromu, klenoucí se ve výši 1200-2000 m nad hranicemi lesů, obemknuté listnatým hvozdem, který je chrání jako neproniknutelná hradba. Pasou se na nich krávy, koně, ovce, vepři. Vynikají překrásnými rozhledy, mnohé jsou zavlažovány četnými prameny a bystřinami. Některé jsou malé, jiné velmi rozsáhlé. Klausury jsou přehrady na horských bystřinách, z nichž se občas vypouští voda, aby odnesla připravené kmeny a vory. Bydlí u nich jejich hlídač, v jehož chaloupce najdeme přístřeší. Jsou vysoko v horách, uprostřed lesů, ba pralesů, malé i hodně veliké.“
Časopis Pestrý týden ze dne 3. 7. 1937 napsal… „Nejsou to jen širé hory, černé hvozdy a zelené poloniny, kterými vyniká naše Podkarpatská Rus. Nejsou to jen přírodní krásy, kterými vábí návštěvníky. Mezi půvaby a přednosti jejich patří nesporně i rázovité projevy domácí lidové kultury a lidového umění. Rusínské obyvatelstvo, Lemkové, Bojkové i Huculi žijí tu v zapadlých horských údolích jednoduchým životem téměř patriarchálně konservativním, a nejenže si zachovali řadu rysů z hodně dávných dob, nýbrž vytvořili v jejich duchu i velmi rázovité a zajímavé umělecké výtvory vlastní. Nejkrásnějšími a nejcennějšími památkami jsou tu však bezesporu dřevěné kostelíky - cerkve.“
Časopis Světozor číslo 41 z roku 1938 napsal… „Není si mnoho vsí na světě, jež by se svou romantickou polohou a svým starobylým půvabem vyrovnaly menším podkarpatoruským obcím. Zvláště doškové střechy na všech chaloupkách působí zvláštním starodávným kouzlem.“
Časopis Letem světem ze dne 5. 9. 1933 napsal… „Pražský odbor Klubu čs. turistů každoročně podniká několik velkých letních turistických výprav na Podkarpatskou Rus za vedení neúnavného vůdce E. Neuhuta, milovníka přírodních krás Podkarpatské Rusi. Neuhut jest jediným vůdcem pražských turistů, který každé léto pořádá více výprav na Podkarpatskou Rus, stráví tu celé léto s nimi, procházeje ji křížem krážem, a to tak, aby západní turisté poznali zdejší nevyčerpatelné krásy přírodní, a staví pevný most mezi západními a východními Slovany. Jako vůdce odboru slovanské Prahy snaží se všemožně jak při ubytování, tak stravování, vyhledat slovanské živly, aby peníze, přinesené na Podkarpatskou Rus, skutečně zůstaly v rukách slovanských a přišly mezi rusínský lid.“
Krásy podkarpatského umění (zdroj: časopis Pestrý týden ze dne 18. 5. 1927)
Obyčeje podkarpatoruských obyvatel (zdroj: časopisy Světozor ze dne 19. 9. 1935, Letem světem ze dne 15. 1. 1935 a Pestrý týden ze dne 25. 6. 1938)
Turistický potenciál Podkarpatské Rusi ve 30. letech očima Jaroslava Dostála coby autora turistických průvodců Československa
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: lidé (1-12, z toho svatba 9-10, pohřeb 11-12), lidová architektura (13-26, z toho vodní mlýn 21, kostel 22-23, hřbitov 24, četnická stanice 25, stanice Finanční stráže 26), práce na poloninách (27-43, z toho stáj 36, koliba 37, dojení 38-39, přeprava mléka 40-42, kosení 43), ostatní řemesla (44-61, z toho běžné hospodářství 44-45, výroba sýra 46-49, mletí obilí 50, příprava osnovy na koberec 51, hnojení louky 52, plávka dřeva 53-54, voraření 55-60, služba Finanční stráže 61), příroda a turistika (62-79, z toho lovecká chata 67, turistická chata 73, skautský tábor 74-75), pozůstatky válečného opevnění (80-88, z toho hroby 87-88).