Jak bavorští policisté u mě našli zbraň
Komentář z října 2014
Pochůzka po hranici se změnila v peklo
Třetí červnový den roku 2014 bylo nádherné počasí. Na tento den jsem si naplánoval pochůzku po státní hranici v rámci pobytu na Chebsku, a to v úseku od turistického přechodu na Mýtině až po silniční přechod Broumov. Pochůzka se mi vskutku vydařila. Asi 300 metrů před hraničním přechodem Broumov/Mähring jsem si sedl na hraniční mezník a posvačil. Říkal jsem si, že ten pochod šel nečekaně hladce. Plánoval jsem dojít od hraničního přechodu do obce Broumov, zde si dát jídlo a pak odjet autobusem do Chebu. Bohužel, za pár minut události nabraly jiný spád.
Již při prvních toulkách v pohraničí jsem si byl vědom toho, že pochůzka po státní hranici je specifickým koníčkem. Na rozdíl od chození například po železničních kolejích, pochůzka státní hranicí není zakázána ani nikterak životu nebezpečná, nicméně lidé, kteří podél státní hranice chodí, se vystavují různým rizikům. Mezi tato rizika patří pohraniční kontroly nebo v důsledku bezpečnostní akce zaujetí jistého podezření na spáchání určitého deliktu. Může se stát cokoliv nepředvídatelného.
Naše země sousedí s Německem, Rakouskem, Polskem a Slovenskem. Tyto státy lze nezpochybnitelně označit za demokratické. Německo a Rakousko bych navíc označil termínem suprademokracie. Napadlo by vás před pochůzkou česko-německou státní hranicí prostudovat, co všechno je v Německu zakázané a co se tam nesmí? Přeci jen, německá demokracie a kultura je nám již pouhým sousedstvím dobře známá, na rozdíl například od východních států, kde pokud bychom chodili po hranicích, tak by bylo praktické se o těchto státech něco dozvědět ve vztahu k našemu koníčku.
Nyní bych vám představil silniční hraniční přechod Broumov/Mähring. Hraniční přechod je vyznačen přímo dvěma hraničními mezníky č. 22 a 23, a dvěma původními hraničními znaky zanesenými do silničního tělesa, rovněž s čísly 22 a 23 – tyto hraniční znaky již nejsou zaneseny do oficiálního průběhu státní hranice nicméně pořád ji (pomocně) vyznačují. Fotil jsem hraniční mezník č. 22 a již předtím jsem si všiml na protilehlé straně silnice dvou aut a lidí. Dívali se na mě. Zde jsem se domníval, že jde o bavorské občany, kteří zde odpočívají. Pak jsem přistoupil ke hraničnímu znaku č. 22 zaneseného do silnice. V tu chvíli už z protilehlé strany ke mně přicházejí dva muži. Domníval jsem se, že se mě zeptají, proč fotím hraniční znaky. Sem tam se to totiž stává. Ani ve snu mě nenapadlo, že v Německu mohou policisté provádět službu v civilním oděvu a civilních autech. Jakmile jsem hraniční znak vyfotil, ukázal mi jeden z nich služební průkaz – bavorská policejní kontrola byla zahájena přímo na státních hranicích, ne-li ještě na českém území! Neměl jsem obavy z jakékoliv pohraniční kontroly, i sebedůkladnější. Měl jsem čisté svědomí. Odebral jsem se s policisty k odpočívadlu jež se nachází na německé straně pár metrů od státní hranice. Zde byla dvě civilní auta bavorské policie a celkem čtyři policejní inspektoři se zbraněmi za pasem.
Bavorská policejní kontrola
Nechci zde do detailu popisovat, jak policejní kontrola probíhala. Ostatně mnozí občané České republiky tyto kontroly popisují na internetu. Nejprve jsem odevzdal ke kontrole občanský průkaz. Jeden policista mi v gumových rukavicích prohledával kapsy, druhý policista v rukavicích pak prohledával celý batoh. Možná by si rukavice ani nevzal, ale jelikož hned nahoře byla rulička toaletního papíru, nedal jsem mu jinou možnost. Pak našli v dolní přihrádce batohu nůž, který používám vesměs na potraviny a když je zkrátka třeba něco ukrojit nebo přeřezat. Nůž byl vystřelovací, dlouhý 18 cm, zasunutý 11 cm. Ani nevím, kde jsem ho koupil. Snad někde na tržnici nebo na nádraží. Nebo jsem ho dostal. Nevím. Od chvíle, co policisté nůž našli, značně ožili a začali být arogantnější. Mě ale ještě v této chvíli pořád nedocházelo, že tento druh nože je v Německu zakázán respektive je na něj pohlíženo jako na zbraň. Kontrola byla u konce. Chtěl jsem odejít. Požadoval jsem po policistech vrácení občanského průkazu a nože. K mojí smůle ani jeden ze čtyř inspektorů ze sebe nevypravil české slovíčko. Jeden z nich byl hodně mladý a s ním jsem se asi čtvrt hodiny dohadoval. Ostatní na nás koukali. Hájil jsem se institutem Schengenského prostoru a argumentem, že na takové důkladné kontroly prostě nemá právo. Pak jsem mu řekl, že jdu zavolat českou policii k objasnění případu. Udělal jsem pár kroků a k překročení státní hranice do České republiky mi jich už zbývalo několik. V tom okamžiku jeden z postávajících policistů mi z ruky vytrhl batoh, začal řvát a „přinutil“ mě nasednout do auta. Není divu. Mladý sebestředný policista si se mnou už nevěděl rady a tak nastoupili ti zkušenější.
Odjel jsem se dvěma policisty do cca 25 km vzdáleného bavorského města Waldsassen, kde se nacházel tamní policejní inspektorát. Druhé vozidlo se dvěma policisty zůstalo na místě. Řídil ten mladý a bylo patrné, že cestu moc nezná. Jelikož jsem přišel o nůž a občanský průkaz, až teď jsem vytušil, že problém pohraniční kontroly vyvstal z nalezení nože. Ale nevěděl jsem, jaký bude následovat trest. Pomýšlel jsem i na situaci, že na mě bude uvalena vazba.
Asi jsem se měl pohraniční kontrole účinně bránit, ale tak nějak to nebylo v mých silách. Po celodenní náročné túře jsem byl zesláblý a hladový. Mobilní telefon byl vybitý. Neměl jsem až doposud žádné zkušenosti s pohraničními kontrolami. Nicméně na obranu došlo, a to formou stížností. Ale o tom více až později.
Na policejní služebně ve Waldsassenu se mě ujal, zřejmě velitel stanice, který česky uměl. Než jsme započali psát protokol, přišla se na mě podívat celá policejní stanice. Jak vypadá špinavý český turista. Nebo kriminálník? Na služebně jsem strávil slabou hodinku. Vyšetřující policista s nožem zacházel jako s vražedným nástrojem – prohlížel jej opatrně a jeho popis uváděl do protokolu až když byl nůž v průhledném obalu. Ukázal mi katalog zakázaných nožů. Nakonec mi uvedl, že v mém případě by mohlo být upuštěno od pokuty nebo tato by mohla být stanovena maximálně do výše 200 EUR. Jen připomínám, že v této věci může soud udělit pokutu až do výše 2 500 EUR. Vedoucí policista mě oslovoval jako „vandrovnik“. Po sepsání protokolu a vrácení občanského průkazu mě dotčení dva policisté na moji žádost odvezli ke hraničnímu přechodu Cheb/Waldsassen. Podotýkám ale, že vyšetřující policista nejprve namítal, že můžu jít ke hraničnímu přechodu pěšky (vzdálenost cca 5 km), když jsem vandrovnik.
Po vykládce u hraničního přechodu Cheb/Waldsassen jsem kmital za hraniční kameny na české území. Civilní policejní auto s osádkou zůstalo na bavorské straně hranice. Šel jsem do Chebu na ubikaci. Zbytek pobytu jsem měl zkažený. Jak šel ale čas, tak jsem se ze zážitku vzpamatovával. Tu pravou kuráž jsem nabyl až v okamžiku, kdy jsem se po více jak měsíci vypravil na osudové místo pořídit snímky (při příležitosti otevření muzea v Rozvadově). Na hraničním přechodu Broumov/Mähring opět stála bavorská policejní kontrola, i když dál od státní hranice. Tento hraniční přechod je z hlediska pohraničních kontrol asi dost vytížený.
Důsledky policejní kontroly
Jaké byly důsledky pohraniční kontroly respektive odebraného nože? Do případu jsem se, jak je mým zvykem, dost zamotal.
Na počátku celého procesu byl sepsaný protokol o sdělení obvinění ze spáchání přestupku. Stalo se tak 3. června 2014. Zhruba po týdnu jsem započal se sepisováním stížností. První stížnost jsem adresoval Velvyslanectví České republiky v Berlíně a druhá stížnost putovala k rukám ministra vnitra Milana Chovance. Těžiště stížností bylo vyjádřeno ve dvou bodech:
a) zahájení německé policejní kontroly bylo učiněno přímo na státní hranici, a to ještě na českém území, což je z hlediska ústavního a mezinárodního práva nepřípustné v otázce přítomnosti mého nože a výkladu německého zákona o zbraních,
b) jelikož ani jeden ze čtyř policistů neuměl česká slovíčka, chtěl jsem zavolat českou policii na objasnění celého případu (a přitom překročit státní hranici do České republiky), to mi nebylo umožněno, naopak po tomto incidentu byli policisté arogantní a byl jsem nucen s nimi odjet na služebnu.
Z Velvyslanectví České republiky v Berlíně mi přišla, dle mého názoru laciná, ale na druhou stranu zřejmě očekávaná odpověď. Pracovníci konzulátu si vyžádali vyjádření dotčených policejních inspektorů, kteří jakékoliv pochybení důrazně odmítli.
Odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra České republiky byl o trochu sdílnější. Vedoucí příslušného odboru v odpovědi mimo jiné vyjmenovává mezinárodní smlouvy, které má Česká republika s Německem uzavřeny. Tvrdí, že ani jedna z těchto smluv nepřipouští, aby byla osoba na území České republiky bavorskou policií prohledávána. Musím souhlasit s tvrzením pisatele, že někdy může být velmi náročné určit přesný průběh státní hranice. Z teorie bych k tomu dodal asi toto. Okolo čáry státní hranice by se mělo dodržovat pomyslné jednometrové pásmo a v tomto pásmu by neměly být činěny specifické úkony, což se nepochybně týká i pohraničních kontrol a s tím spjatých úkonů a zásahů. Vedoucí odboru bezpečnostní politiky dále uvádí. „V obecné rovině lze ale uvést, že pokud příslušníci policie jednoho státu v důsledku uplatnění své moci, která však nemá oporu v právu, odvezou osobu z území jednoho státu do jiného, představuje takové jednání významný zásah do svrchovanosti státu. Podle trestního zákoníku se navíc ten, kdo jiného lstí, násilím nebo hrozbou násilí nebo jiné újmy zavleče do ciziny, nebo ho přiměje, aby se do ciziny odebral, dopouští trestného činu.“ Pisatel mě vybízí, že mám-li za to, že došlo ke spáchání dotčeného trestného činu, můžu toto oznámit útvaru Policie České republiky nebo státnímu zástupci.
Z výše uvedeného vyplývá jediné. Zvážit všechny okolnosti a rozhodnout se, zda se pouštět, dle mého názoru na hodně tenký led a v důsledku toho podávat na bavorské policejní inspektory trestní oznámení. Položte si otázku. Měli by jste chuť nechat se vláčet po českých a německých soudech, platit dopravu, ubytování a soudní náklady a v konečné fázi ničeho nedosáhnout? A dále. Trestní oznámení bych podával proti někomu. A ten někdo se chce také bránit. Lze očekávat tvrdou obranu policejních inspektorů se špičkovými právníky. Asi lze shrnout, že v tomto případě malý český človíček by měl raději držet hubu a krok.
Písemná komunikace se soudem
Uplynul zhruba měsíc od policejní kontroly. Přišel mi z bavorského soudu trestní příkaz vyměřujíce peněžitý trest ve výši 100 EUR. V poučení bylo dále uvedeno, že k peněžitému trestu budou přičteny náklady řízení. V evropských demokraciích obecně platí zásada, že proti trestnímu příkazu lze podat odpor. Podaným odporem se trestní příkaz ruší a nastupuje soudní řízení. Podaný odpor nelze vzít zpět. Avšak v německém rozhodnutí mě zaujala poznámka v poučení o opravných prostředcích, že „v případě včas podaného odporu se bude konat hlavní líčení, nevezmete-li podaný odpor zpět.“ Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud podám odpor proti trestnímu příkazu, nařídí soud soudní řízení. Měl jsem ale jiný záměr. Naivně jsem se domníval, že po vylíčení všech skutečností v odporu soud řízení zastaví. Pokud by soud nařídil soudní řízení (což bylo mnohem pravděpodobnější), měl bych dvě možnosti. Dostavit se k soudu a k tíži si připsat další náklady nebo vzít podaný odpor zpět a přijmout tak stanovenou pokutu 100 EUR. Neměl jsem tedy co ztratit a podal jsem odpor. Jen pro pořádek dodávám, že veškerá komunikace mezi soudem a mnou byla vedena v německém jazyce, a to dosti odborném.
Začátkem srpna přišel od soudu dopis ve věci nařízení soudního řízení. Měl jsem se dostavit začátkem září k bavorskému soudu do města Tirschenreuth. Byl mi ustanoven právní zástupce ex offo (z úřední povinnosti) a tlumočník. Protistranou měl být jeden z policejních inspektorů. Začal jsem přemýšlet. Mám se zúčastnit této šaškárny a kreslit jim tam státní hranici a hraniční kameny a v důsledku toho platit další náklady? Nebo podat žádost o zpětvzetí odporu proti trestnímu příkazu a přijmout tak dříve stanovený trest? V tomto případě jsem v zájmu zachování zdravého rozumu učinil tu druhou alternativu.
Na přelomu srpna a září mi přišla celkem tři písma. První dopis zrušil nařízené soudní řízení na základě mnou podané žádosti o zpětvzetí odporu. Druhý dopis již obsahoval pravomocné rozhodnutí o uložení peněžitého trestu. Klíčovým dokumentem však byl v pořadí třetí dopis, odeslaný již nikoliv bavorským soudem, ale bavorským státním zastupitelstvím Weiden in der Oberpfalz. Dokument stanovil dvě částky: peněžitý trest ve výši 100 EUR a náklady řízení ve výši 70 EUR. Je na pováženou, že pokud bych nepodával odpor a následně ho nevzal zpět, mohly být náklady řízení o něco nižší. Ale kostky byly vrženy a nyní nezbývalo nic jiného než částku 170 EUR zaplatit. Po zaplacení jsem dotčenému státnímu zastupitelství zaslal email, ať mi potvrdí úhradu. Úhrada mi byla potvrzena. A co by mi hrozilo za neuhrazení peněžitého trestu a nákladů řízení? Samozřejmě exekuce. Ale to není všechno. Pokud bych byl znovu v Německu v budoucnu kontrolován, tak by na mě bylo následně uvaleno desetidenní vězení.
Závěrečná úvaha
Co k tomu dodat? Ještě před adresováním stížností jsem pomýšlel na to, že vyváznu bez pokuty. Avšak okolnosti nabraly jiný spád. Na internetu je několik podobných kauz, kdy nic netušící český občan doplatil na přítomnost nenápadného nožíku v kufru auta nebo v kapse kalhot. A vždycky německý soud pokutu udělil. V roce 2014 jsem studoval výše pokut, které byly českým občanům za prohřešek uděleny – zpravidla od 100 EUR do 800 EUR, v jednom případě byla udělena pokuta v maximální výši, tj. 2 500 EUR. Nechť je tento článek ponaučením.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: zabavený nůž (1), hraniční přechod Broumov/Mähring (2-7, z toho hraniční mezník č. 22 s pozadím osudové bavorské policejní kontroly 4, hraniční znak č. 22 v silničním tělese u kterého byla zahájena policejní kontrola 6, odpočívadlo na bavorské straně hranice 7).
