Strážci prvorepublikových hranic
Finanční stráž
Po vzniku Československa Finanční stráž převzala systém monarchie, začala však diskuze o reorganizaci sboru. Navrhované změny chtěly výrazněji odlišit strážní službu na státních hranicích a hospodářskou kontrolní službu ve vnitrozemí. K prvnímu úkolu měla být ustanovena pohraniční Finanční stráž, ke druhému pak Důchodková kontrola. V prosinci 1919 byl přijat návrh vlády a jako zákon č. 28/1920 z. a n. byl zanesen do československého práva. Nový celní zákon z roku 1927 opětovně zavedl Finanční stráž jako sbor určený k ostraze hranice a zabraňování celním přestupkům. Mimo samotné služby v terénu dostali financové za úkol zajišťovat provoz silničních celních úřadů. Nejnižší organizační jednotku Finanční stráže tvořilo oddělení, několik oddělení bylo seskupeno v inspektorát a nad nimi stálo zemské finanční ředitelství. Byly zavedeny i nové úřední tituly. U podúředníků jimi byl dozorce, naddozorce, respicient a vrchní respicient. Do úřednických hodností byl zahrnut kontrolor, inspektor a vrchní inspektor.
Vládní nařízení č. 202/1930 z. a n. definovalo široké spektrum úkolů a povinností příslušníků Finanční stráže. Ve vztahu ke státním hranicím se jednalo zejména o střežení celní hranice, dohlížení na přechod osob a zboží přes celní hranici, zabraňování celním a jiným finančním deliktům, vykonávání celních řízení, střežení státní hranice, dozírání na pohraniční osobní styk a oběh zboží, zabraňování přestupu hranic osobám jež se nemohou náležitě prokázat a spolupůsobení při vojenské ochraně hranic. Hraniční pochůzkovou strážní službu vykonávali finančníci ve hlídkách, a to podle plánu správce oddělení Finanční stráže. Samotný výkon služby byl podmíněn přesnou znalostí průběhu státní hranice, vnitřní celní hranice a všech důležitých (operačních) bodů. Hlavní zásadu hlídkování u hranic lze shrnout větou „nebýt viděn, ale vidět vše.“
Tradičním protiprávním činem na hranicích bylo pašeráctví. Pašeráci a podloudníci jednotlivě či organizováni ve skupinách, z nouze či v touze po dobrodružství, ilegálně přenášeli přes státní hranice rozličné zboží. Pašování probíhalo ve všech dobách a na každé hranici. Pro obyvatele pohraničí byl tento handl důležitým zdrojem příjmu. Zeměpáni si byli vědomi toho, že hraniční poplatky představují vydatné zdroje příjmů. Na druhé straně to byli obchodníci, kteří mnohdy nechápali, proč mají na každém celním přechodu platit za zboží. Tak vznikl úporný boj mezi pašeráky a strážci zákona. Pašovalo se všechno, co bylo na druhé straně hranice levnější - potraviny, cukr, šňupací tabák, sůl, káva, víno, mladý dobytek, ale i trhací prach do pušek. Dále se pašovala nedostatková komodita. Hranice takto dávala obživu zejména osobám ze spodních sociálních vrstev, čeledínům, nádeníkům a nezaměstnaným. Pašeráci se ve vesnicích u hranic narodili, ve zdejších lesích vyrůstali a znali tu každý kámen a strom. Chodili v noci nebo mlze ve tmavém oděvu s černým kloboukem na hlavě a s rancem nebo nůší na zádech. Aby je nebylo možno poznat, černili si obličeje nebo se falešnými fousy maskovali k nepoznání. Povolání se obvykle dědilo z otce na syna, který byl seznámen se všemi úkryty i triky, jimiž bylo možné strážce přelstít. Činnost pašeráků považovala venkovská společnost za zcela legální činnost - pašeráci požívali mezi sousedy vážnosti. Jedenácté přikázání pašeráků znělo: „Nesmíš se nechat přistihnout.“ Když byli pašeráci přistiženi strážci hranice, většinou odhodili zboží a dali se na útěk. Tyto věci pak byly zabaveny. Trestem za pašování byly několikanásobky částek celních poplatků, v případě opakování pak trest vězení a nucené práce. Po nástupu Adolfa Hitlera v Německu k moci se objevovaly mezi pašovanými předměty stále ve větší míře zbraně a ochrana hranic nabývala politický charakter.
Stráž obrany státu
Po převzetí moci nacisty v Německu v roce 1933 se ukázala nutnost zajistit přímou ochranu státních hranic Československa nejen po celní stránce, ale i po stránce neporušitelnosti státního území a suverenity. Nejvyšší rada obrany státu (orgán zřízený k přípravě a organizaci obrany státu) ustanovila komisi zástupců ministerstva národní obrany, ministerstva vnitra a ministerstva financí, z jejichž podnětu vznikla vládním nařízením ze dne 23. října 1936 Stráž obrany státu.
Tato zvláštní složka byla tvořena příslušníky četnictva, státní policie, Finanční stráže a vojenskými záložníky, žijícími v blízkosti plánovaného nasazení. V době míru fungovala Stráž obrany státu rámcově a k její aktivaci docházelo jen v případě vyhlášení pohotovosti. Sbor měl být vojensko-policejním činitelem nejen při ochraně neporušitelnosti hranic proti vnějšímu nepříteli, ale i při potírání protistátní iredenty v pohraničních národnostně smíšených krajích. Celé území republiky bylo rozděleno na 31 politicko-správních obvodů, kde byl vždy určen hlavní okresní úřad jako sídlo velitelství praporu SOS a pod ním správní obvody okresních úřadů tvořící obvod praporu SOS. Samotný prapor SOS se dále dělil na roty, čety a družstva. V době míru byly prapory SOS podřízeny hlavním okresním úřadům, pod vojenské velení přecházely okamžikem přepadení státních hranic nepřítelem nebo vyhlášením ostrahy hranic. V případě převzetí vojenského velení byla každá jednotka SOS podřízena veliteli vojenských jednotek příslušného úseku. Jelikož prapory fungovaly v mírové době jen rámcově, mohli četníci, finančníci a policisté v nich zařazení vykonávat běžnou rezortní službu a pro potřeby SOS byli povoláváni jen do pravidelných výcvikových kurzů. Podle úkolů byly jednotky sosáků rozděleny na tři sledy: sled pozorovací v těsné blízkosti státní hranice, sled obranný zajišťující linie opevnění do příchodu armády (k celoplošné obraně státu byla určena československá branná moc) .a sled mobilní zálohy. Kromě úkolů u státních hranic sosáci spolupůsobili při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti.
Kritická 30. léta se završila v roce 1938. V květnu tohoto roku získala rozvědka zprávy o velkých přesunech německých vojsk, které nápadně připomínaly přípravy nacistů před záborem Rakouska v březnu téhož roku. 20. května byla vyhlášena první pohotovost, což znamenalo první faktické nasazení jednotek SOS. Vojenská ostraha na hranicích s Německem byla ukončena 13. června. Stráž obrany státu sestávala ze složek, které podléhaly různým ministerstvům. Každý rezort se snažil prosazovat své zájmy. Květnová mimořádná opatření a dlouhotrvající pohotovost přinesla velké nároky na všechny složky SOS. K tomu se přidal psychologický teror německé menšiny a fyzická střetnutí s příslušníky sudetoněmeckého Freikorpsu. Na přelomu srpna a září 1938 začala armáda povolávat do zbraně čím dál větší počet záložníků, počátkem září se začal zvětšovat i počet aktivovaných sosáků. Boj o hranici se pomalu rozhoříval. 12. září promluvil Adolf Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku k otázce německé menšiny v Československu. Projev byl signálem pro vypuknutí povstání českých Němců. Československým pohraničím se začala valit vlna brutálního násilí, organizovaného Sudetendeutsche Partei. Docházelo k přepadávání služeben Finanční stráže, četnictva, státní policie, poštovních úřadů, nádraží a celnic. V následujících dnech přijímala armáda další a další opatření. Podpisem Mnichovské dohody skončila přímá ochrana a bojová pohotovost na československých státních hranicích. Po likvidaci zbytku státu v březnu 1939 byli někteří sosáci zatčeni a perzekvováni za svou činnost při podzimní ostraze hranic a potlačování povstání. Stráž obrany státu byla zrušena až nařízením protektorátní vlády ze dne 21. prosince 1939.
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: strážci prvorepublikových hranic (1-3, z toho na Knížecích Pláních na Šumavě ve 30. letech 1, na styku hranic Čech, Bavorska a Rakouska ve 30. letech 2, u hraničního přechodu Aš v roce 1938 3).
