Rozhraničovací práce

Rozhraničovací práce na nových československých státních hranicích zahrnovaly souvislý soubor dílčích odborných činností, jejichž cílem bylo stanovení československých státních hranic v terénu i na papíře. Touto problematikou se zabývají Augustin Semerád a Ondřej Krčmář ve svých příspěvcích v Zeměměřičském věstníku, ročníky 1922 a 1928.
 
Ustavení rozhraničovací komise
 
Stanovením podrobného průběhu hraniční čáry se vším možným šetřením, vyznačením hranice v přírodě i hraniční dokumentaci, byly pověřeny mezinárodní delimitační (rozhraničovací) komise. Komise byly určené zvlášť pro každou hranici. Tvořilo ji obecně sedm členů – zástupci (komisaři) dohodových států (po jednom zástupci z každého tohoto státu – Francie, Velká Británie, Itálie, Japonsko a USA) a zástupci zúčastněných států na státní hranici. Předsedou komise byl vždy představitel jedné z velmocí. Tímto si velmoci zajistily v komisích i v jejich práci jednoznačný vliv.
 
Delimitační komise na československo-polské hranici tvořená dohodovými komisaři (Francie, Velká Británie, Itálie, Japonsko) a zástupcem z každého státu (zdroj: Narodowe Archiwum Cyfrowe)
 
 
 
Za všechny členy československé delegace v rozhraničovacích komisích jmenujme Václava Roubíka, sekčního šéfa ministerstva veřejných prací, československého komisaře pro hraniční věci a zakladatele moderních československých státních hranic. Československou delegaci dále tvořil zástupce komisaře a techničtí přidělenci s příslušným personálem technickým, administrativním, účetním a pomocným. Vlastní polní práce uskutečňovaly smíšené technické skupiny. Personálně i materiálně zajišťovalo činnost československých delegací ministerstvo veřejných prací s personálním přispěním měřických úředníků katastru a důstojníků vojenského zeměpisného ústavu. Jak již bylo řečeno, československá delegace byla určena zvlášť pro každý úsek hranice. Sídlo československé delegace československo-německé komise bylo v Opavě, československo-rakouské komise v Českých Budějovicích (později v Brně), československo-polské komise v Lubochni (později v Hradci Králové), československo-maďarské komise v Levici (později v Bratislavě) a československo-rumunské komise v Košicích (později v Brně). Vzhledem k rozlehlosti hranice byly zřízeny v sídlech delegace technická oddělení a technické dozorčí orgány.
 
Václav Roubík, sekční šéf ministerstva veřejných prací, československý komisař pro hraniční věci a otec moderních československých státních hranic
 
 
 
Československo-polská delegace během schůze v roce 1927 - zleva T. Gryglaszewski, B. Romaniszyn, vedoucí delegací V. Roubík a W. Goetel, J. Rousek (zdroj: Narodowe Archiwum Cyfrowe)
 
 
 
Instrukce pro rozhraničovací práce
 
Pro činnost delimitačních komisí byly vydány Konferencí velvyslanců (coby nadřízeným orgánem) Instrukce pro rozhraničovací práce ze dne 22. července 1920, doplňované pak rozhodnutími téže instituce ve všech zvláštních případech. Instrukce pro rozhraničovací práce se skládaly ze čtyř částí.
 
V části I., Všeobecná ustanovení, jsou popsány základní úkoly a oprávnění rozhraničovací komise.
 
V části II., Organizace rozhraničovacích komisí, jsou mimo jiné obsaženy tzv. všeobecné pokyny pro pracovní postup rozhraničovacích komisí. Pokyny obsahují čtyři body. Bod č. 1 zmiňuje pracovní plán a jeho sestavení. Každá komise se má odebrat na své místo a prostudovat veškerou dokumentaci, na základě toho sestaví pracovní plán. Je-li třeba, rozdělí hranici na úseky a podúseky podle území a povahy. Má-li být na místě samém určena hraniční čára, komise podrobně tuto čáru stanoví v plánu velkého měřítka na základě vysvětlivek dodaných zúčastněnými státy. Komise dále stanoví postupy provádění prací, tvary, značení a číslování mezníků. Určení hraniční čáry je jev natolik klíčový pro rozhraničovací práce, že je podrobněji rozveden v bodu č. 2. Nejprve je konána předběžná obhlídka v hraničním území. Komise má umožnit výslech místních zástupců a dodání veškeré dokumentace o místních hospodářských potřebách. Pro části hranice, které mají být určeny na místě samém, komise vyzve zúčastněné státy, aby se dohodly o návrzích a tyto pak předložily. Každý komisař zúčastněného státu vyhotoví návrh pro komisi, která rozhodne o různostech návrhů. Pro části hranice, jež v zásadě nepotřebují rozhodnutí komise, podají zúčastnění komisaři návrhy jejich změn a komise se usnese, má-li o nich jednat. Z uvedeného lze usoudit, že komise jako celek má v první řadě zájem na tom, aby se mezi sebou zúčastněné státy (respektive jejich komisaři) dohodli na stanovení hraniční čáry. V důsledku toho komise rozhoduje jen ve sporných případech zúčastněných států. Bod č. 3 hovoří o vymezníkování hranice. Vymezníkovací práce jsou svěřeny zúčastněným státům. Komise stanoví způsob osazení mezníků, jejich popis, číslování a usměrnění. Nad vymezníkovacími pracemi má dozor jeden z komisařů nezúčastněných států, který byl komisí k tomu zvolen a rozhodoval o sporných bodech mezi zúčastněnými státy. Ověření rozhraničovacích prací a pořízení jednacích zápisů o rozhraničování je obsahem bodu č. 4. Po skončeném vymezníkování komise ověří provedené práce (v terénu i na papíře) a současně sestaví povšechný popis hranice.
 
Část III., Technické práce, pojednává o vyznačení hranic. Platí, že v případě rozdílu (rozporu) mezi popisem hranice a jejím zanesením do mapy, rozhoduje popis. Hranice má být vyznačena upravenými mezníky z trvalé látky a jednotného tvaru pro tentýž úsek, přičemž každý mezník má určovat pořadové číslo a rozlišovací značky úseku a podúseku, směr sousedních mezníků a oba státy. Trojstátní hraniční znaky a mezníky ukončující úseky, mají mít zvláštní tvar a označení data mírové smlouvy. Každý mezník má být zajištěn tak, aby mohl být v případě ztráty znovu usazen na své místo. Na starých hranicích se ověří správnost původních mezníků a jejich popisy se zanesou do jednotné úpravy. Další problematika se dotýká vodních toků. Rozhraničovací komisi přísluší vyjádření se ke hraniční čáře ve vodních tocích (pevné a pohyblivé vedení hranice). Instrukce se dále zabývá vymezníkováním hranice v průběhu toku v souvislosti s jejím vedením na jezerech a v soutocích – bude možné hranici vyznačit zaměřením vztaženým ke kamenům umístěných na březích, dále plovoucími a pevnými bójemi. Část III. je uzavřena výčtem dokladů, které komise zpracuje po skončení rozhraničovacích prací: celkový plán ve velkém měřítku (s vyznačením hranice jemnou a souvislou čarou a umístění mezníků číslicemi a značkami doprovázenými podrobným popisem hranice od mezníku k mezníku), doklady zajišťující usměrnění mezníků, zápisy pořízené komisí pro veškerá rozhodnutí (souhlasná a doplňovací stanoviska, prokázání článku mírové smlouvy aj.) a případně všeobecná zpráva o postupu prací.
 
Poslední část IV., Vymezníkování nové státní hranice, se dotýká pouze československo-rakouské hranice, ke které byla vypracována ještě zvláštní instrukce československo-rakouskou komisí. Obsah instruktážní čtvrté části je zmíněn u československo-rakouských hranic a jejich rozhraničení.
 
Samotné rozhraničovací práce
 
Postup při určování průběhu hraniční čáry v jednotlivých úsecích hranic byl ten, že komisaři zúčastněných států předložili vedoucímu komise své návrhy na vedení hranice. Dělo se tak formou dohodnutého společného návrhu nebo návrhů odlišných. Návrhy musely být řádně odůvodněny a zakresleny v mapách nebo na skicách a doplněny slovním popisem. Na základě těchto návrhů nastala první práce techniků-zeměměřičů – vyšetřit v mapách, operátech i na místě samém veškeré důležité okolnosti, které mohly mít vliv na vedení hranice, zejména poměry místní, hospodářské a terénní. Tyto práce (zejména pak na hranici maďarské a rumunské, kde celá hranice krok za krokem byla určována detailně podle vyšetřených dat) byly nesmírně obtížné pro nedostatek řádně vedených map, zmatené majetkové poměry a válkou způsobené nepořádky v úředních operátech.
 
Na základě zjištěných dat techniky-zeměměřiči se vyhotovené návrhy staly předmětem zkoumání komisí, která rozhodla pro ten či onen návrh. Vyloučena nebyla ani možnost, že dohodoví komisaři vyhledali vlastní (třetí) řešení. O návrzích se hlasovalo a rozhodla prostá většina hlasů. V případě rovnosti hlasů měl vedoucí komise právo použití druhého hlasu, kterým celou věc rozhodl. Na základě této systematické práce komise byly v podstatě vyřešeny (odhlasovány) všechny hraniční otázky kromě tzv. samostatných kauz, které musely být rozhodnuty mezinárodními institucemi anebo se jejich řešení značně protáhlo.
 
Ve hraničních vodních tocích byla hraniční linie stanovena dvěma variantami – buď jako pevná nebo jako pohyblivá.
 
Po odhlasování hraniční čáry delimitační komisí nastala hlavní fáze rozhraničovacích prací - tzv. polní práce, které zahrnovaly technické práce, vytyčení hranice, vymezníkování hranice, zaměření hranice s přilehlými pruhy území. Každá hranice byla rozdělena na pracovní úseky a tyto byly obsazeny pracovními skupinami. Polní práce se prováděly nepřetržitě, s přestávkami pouze v zimních měsících, kdy byly přerušeny. V období polních prací se ukázala vysoká úroveň československých zeměměřičů, kterým byla většina prací svěřena. Uvažme, že státní hranice jsou vedeny po většině přirozenými horskými útvary, v území neschůdném a řídce obydleném. Následkem toho byly nekonečné obtíže v samotných pracích i dopravě potřebných hmot. Ve mnohých úsecích byli správcové skupin po dlouhou dobu odříznuti od styku s ostatním světem, byli nuceni odpírat si po týdny a měsíce i ty nejvšednější existenční potřeby, ve všem byli odkázáni na primitivní prostředky daného okolí. Poměrně málo bylo těch, jimž připadly úseky snadněji přístupné, poblíž větších míst a komunikací. V některých partiích hranic (zejména s Polskem a Rumunskem) bylo provedení nutných prací umožněno jedině postavením nebo adaptováním (horských) chat, které byly pak jediným možným útočištěm. A při tom bylo třeba podávat stoprocentní výkony a hájit československé zájmy při řešení mnohých nejasností.
 
Do hraniční čáry byly nejprve zaraženy kolíky, později byla místa osazena hraničními mezníky. V zásadě každý lom hraniční čáry byl označen mezníkem, přičemž nejdůležitější podmínkou bylo, aby z každého mezníku byly viditelné oba sousední. Pro všechny hranice byly přijaty mezníky stejných typů kromě trojstátních hraničních znaků, různých a ponejvíce monumentálních typů a dále kromě hlučínské hranice, kde bylo použito poněkud odlišných mezníků ve tvaru mírných komolých jehlanců. Podle významu označovaného bodu bylo užito základních mezníků (35 x 35 x 180 cm), hlavních mezníků (25 x 25 x 140 cm), mezilehlých mezníků (20 x 20 x 90 cm) a doplňovacích mezníků (20 x 15 x 70 cm, jen na hranici s Rakouskem a Maďarskem). K označení vodních toků bylo užito polygonálních kamenů vesměs ve tvaru hranolu (20 x 20 x 90 cm). Polygonální kameny nestojí v hraniční linii, pouze ji indikují. V některých partiích na hranicích, zejména pak v bažinách, bylo užito dubových kůlů. K mezníkům dále Ondřej Krčmář dodává: „Mezníky základní, hlavní a z mezilehlých ony, jež tvoří vrcholy polygonálních pořadů, jakož i kameny polygonální, zajištěny podzemně plotnami různých typů a dimensí. Z celkového počtu mezníků dodaly vždy súčastněné delegace po polovině: československé mezníky jsou vesměs ze žuly, druhé delegace dodaly mezníky z různého, vesměs však dobrého materiálu. Na hranici československo-rakouské a československo-polské část mezníků doplňovacích vyrobena z betonu, v horských úsecích pak část mezníků všech typů vyrobena na místě. Všechny mezníky opatřeny jsou výsostnými značkami obou sousedících států, systematickým číslováním na každé hranici zvlášť, rytými směrovými značkami na sousední mezníky a trvalým bílým nátěrem. Značky a čísla mezníků jsou malovány olejovou barvou, pouze na hranici československo-rumunské a části hranice československo-polské jsou ryty.“ Doprava mezníků byla obtížným problémem, zvláště v horských úsecích hranice československo-polské a československo-rumunské, kde pro naprostý nedostatek cest musely tyto být nejdříve zřizovány. V horském terénu, kde převládaly skály, byly hraniční znaky vtesány do těchto přírodních útvarů. V důsledku toho se na dopravě a samotné výrobě ušetřilo.
 
Pracovní skupina a dále členové komise (zástupce z Japonska a Francie a po jednom z každého státu) při demarkačních pracích na československo-polské hranici (zdroj: Světozor / časopis č. 27 z let 1919-1920 a Zdeněk Filípek)
 
 
 
Měřické práce
 
Zaměření hraniční linie a přilehlého pruhu území bylo provedeno metodou trigonometricko-polygonometrickou za účelem získání jednotného podkladu pro vyhotovení hraniční dokumentace, jakož i pro zakreslení do katastrálních map. Hraniční triangulace byla provedena zvláštními triangulačními skupinami, a to vždy na podkladě identických bodů katastrální sítě, která byla základem pro vyhotovení katastrálních map. Hraniční triangulační síť nebyla počítána celá v jednom systému – mimo jiné byly použity metody soustavy Gaussovy konformní válcové projekce, stereografická soustava budapešťská nebo soustava štěpánská. Měřické body hraniční triangulace byly voleny buď přímo v hraniční linii nebo v její blízkosti pro účelné připojení polygonálních hraničních pořadů. Polygonizace a podrobné měření hraniční linie a přilehlého hraničního pásma v šířce 50-300 metrů, bylo provedeno na podkladě trigonometrické sítě podle předpisů polygonálních instrukcí bývalé monarchie, které však byly doplněny odpovídajícími podrobnými návody vypracovanými v jednotlivých komisích.
 
Paralelně s měřickými pracemi byla provedena revize topografické mapy v hraničním pruhu 300-500 metrů po obou stranách hranice. Revizí byly pověřeny zvláštní topografické skupiny. Topografické názvy byly opraveny podle oficiálních nových názvů a na základě šetření na místě.
 
Vyhotovení hraniční dokumentace
 
Po zpracování výsledků měřických prací bylo přikročeno k poslední fázi rozhraničovacích prací, a sice k vyhotovení konečné hraniční dokumentace. Hraniční dokumentace se skládala z následujících dílů: podrobná hraniční mapa (v měřítku 1:2500, 1:2880 nebo 1:5000, znázorňující hraniční linii se všemi hraničními znaky a podrobnou situací zaměřeného hraničního pruhu), podrobný popis hranice (slovní popis hraničního průběhu a veškeré přímo měřené a počtářsky vyšetřené údaje každého hraničního znaku), generelní popis hranice (údaje o vedení hranice v hlavních rysech vzhledem k význačným bodům terénu, komunikací, vodních toků a obcí po obou stranách hranice), hraniční mapa v měřítku 1:200000 (doplňuje popis hranice, vyhotovená zanesením hraniční linie do stávajících listů této mapy a opravením dosavadních názvů novými), sbírka protokolů o sezeních komisí (k nim připojeny jako přílohy všechny texty a mapy na jejichž základě byla určena hraniční linie), konečný protokol o delimitaci (stručné uvedení všech okolností významných pro delimitaci a pak prohlášení komise, že definitivní hraniční demarkace úplně souhlasí se zobrazením a popisy v jednotlivých dílech dokumentace) a přehledná hraniční mapa v měřítku 1:25000.
 
Tři exempláře každého dílu dokumentace byly podepsány všemi členy delimitačních komisí a jako důkaz provedení delimitace doručeny velvyslanecké konferenci v Paříži, která po přezkoušení a schválení jeden exemplář uložila ve vlastním archivu a po jednom doručila příslušným vládám zúčastněných států.
 
Polní náčrt z roku 1937 jako součást hraniční dokumentace československo-německé státní hranice v bavorském dílu, se zobrazením nádraží v Železné Rudě. Historické-prvorepublikové hraniční dokumenty jsou veřejně dostupné v aplikaci statnihranice.cz.
 
 
 
Polní náčrt z roku 1922 jako součást hraniční dokumentace československo-rakouské státní hranice, se zobrazením spáditého úseku Schwarzenberského plavebního kanálu na Šumavě. Ve výřezu úřední údaje. Nejprve doložky o správnosti měřických prací s podpisy měřických pracovníků delegace Československa a Rakouska. Pak razidla a podpisy představitelů delegace Československa (podepsán Václav Roubík), Rakouska a za dohodový stát Itálie. Historické-prvorepublikové hraniční dokumenty jsou veřejně dostupné v aplikaci statnihranice.cz.
 
 
 
Přijetí hraničních smluv (hraničních statutů) a správa hranic
 
Po rozhraničovacích pracích byly přijímány mezi zúčastněnými státy příslušné smlouvy – tzv. hraniční statuty, které řešily statusové a režimové otázky státních hranic. Mezi statusové otázky patřily věci spjaté s dozorem, evidencí a udržováním hranic. Mezi režimové otázky patřily věci spjaté s pohraničním stykem, právními poměry na veřejných komunikacích a hraničních vodních tocích a v neposlední řadě problematiky o omezení vlastnických práv majitelů pohraničních pozemků.
 
Vládní nařízení č. 237 Sb. z. a n. ze dne 10. prosince 1937 stanovilo ukončení doby provádění tzv. rozhraničovacích ustanovení mezinárodních smluv s termínem k 1. lednu 1938. Do tohoto data obstarávalo všechny technické a správní záležitosti státních hranic ministerstvo veřejných prací. V roce 1938 převzalo archiv ministerstvo vnitra (hraniční oddělení) a zřídilo pro naplňování uvedených úkolů, v souladu s vládním nařízením č. 61 Sb. z. a n. ze dne 25. března 1938, technickou službu zeměměřickou pro plnění úkolů správy státních hranic. Tímto vládním aktem byli zeměměřiči oficiálně pověřeni, aby po technické stránce pečovali o hranice československého státu.
 
Československé státní hranice byly zakotveny do mezinárodních aktů – byly jimi mírové smlouvy a rozhodnutí velvyslanecké konference, dále akty uzavřené mezi zúčastněnými státy na státních hranicích (zejména hraniční statuty, smlouvy o vypracovaných hraničních dokumentech a smlouvy o změnách hranic). Mezinárodní akty se promítly do vnitrostátního zákonodárství. Z vnitrostátní úpravy nutno zmínit Ústavu Československé republiky z roku 1920, která v ustanovení § 3 stanovovala, že „území Československé republiky tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou býti měněny jen ústavním zákonem.“ Je důležité také uvést zákon č. 245/1921 Sb., o státních hranicích. Ten, oproti současnému stavu, velmi zatěžoval vlastníky pozemků. Tito měli povinnosti nejen strpět vymezníkování hranice a pochůzky po ní, ale museli, zpravidla bez nároku na náhradu, udržovat hraniční pruh v šířce 1 metr od hranic – „vymýtiti pruh lesa a odstraniti odtud veškeré pařezy, jakož i poražené kmeny a klestí ve stanovené lhůtě.“ Vlastníci břehů u hraničních vod museli vymýtit pruh porostu až do šíře 2 metry. Nesplnění povinnosti se trestalo pokutou od 100 Kč do 10 000 Kč nebo vězením do tří měsíců. Je zajímavé, že zákon o státních hranicích z roku 1921 přežil 80 let do roku 2001, kdy byla přijata nová právní úprava. Neméně důležitým byl zákon č. 254/1921 Sb., o ochraně hraničních mezníků a trigonometrických značek. Ten ukládal tresty za deliktní jednání osob ve vztahu ke hraničnímu značení. Tak například úmyslné a neoprávněné zničení mezníku bylo kvalifikováno jako přečin s trestem tuhého vězení od 1 měsíce do 1 roku. Nedbalostní zničení mezníku bylo přestupkem s trestem vězení od 3 dnů do 3 měsíců. Posledním článkem vnitrostátní právní úpravy byly podzákonné předpisy ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy.
 
Administrativně a právně precizní Československá republika „rozpracovala“ obsah hraničních smluv uzavřených se sousedními státy v prováděcích instrukcích pro Finanční stráž. Instrukce pak obsahovaly mimo jiné podrobná pravidla postupu při zjišťování, hlášení a odstraňování závad v hraničním značení. Návody byly zapracovány i do učebních textů pro nově přijaté příslušníky Finanční stráže. Finanční stráž tak byla povolána k těmto úkolům s ohledem na své služební určení.
 
Poslední strana první československo-rakouské hraniční smlouvy (Úmluva mezi republikou Československou a republikou Rakouskou o vedení rakousko-československé hranice a některých souvislých otázkách, podepsána v Praze dne 10. března 1921), podepsáni vedoucí delegací - za Československo Ing. Václav Roubík a za Rakousko Dr. Robert Davy (zdroj: Oddělení státních hranic Ministerstva vnitra)
 
 
 
Rozhraničovací práce na československo-německé státní hranici v bavorském dílu skončily nejpozději - byly završeny podpisem hraničního dokumentárního díla v roce 1937, v tomto období se na Šumavu pod horu Luzný vydali naši delegáti - Václav Roubík a vedoucí měřický úředník Stanislav Veverka (zdroj: Ústřední archiv zeměměřictví a katastru)
 
 
 
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: doprava hraničního kamene na hranici s Polskem (1-2, zdroj 1: Polska Akademia Umiejetności, zdroj 2: Jaroslav Sovinský / Státní hranice Československa a České republiky), úprava cesty pro dopravu hraničních kamenů na hranici s Polskem (3-4, zdroj: Jaroslav Sovinský / Státní hranice Československa a České republiky), doprava hraničních kamenů u přívozu přes Tisu na hranici s Rumunskem (5, zdroj: Světozor / časopis č. 48 z let 1928-1929), tesání hraničního znaku ve Vysokých Tatrách na hranici s Polskem (6, zdroj: Jaroslav Sovinský / Státní hranice Československa a České republiky), zasazování hraničních kamenů a měření (7-12, z toho na hranici s Rakouskem 7-8, na hranici s Polskem 9-12, zdroj 7: Ondřej Krčmář / Českoslovenští zeměměřiči a stanovení státních hranic, zdroj 8: Oddělení státních hranic Ministerstva vnitra, zdroj 9-10 a 12: Polska Akademia Umiejetności, zdroj 11: Jaroslav Sovinský / Státní hranice Československa a České republiky), dočasné ubytování pracovních skupin (13-14, z toho na hranici s Polskem 13, na hranici s Rumunskem 14, zdroj 13: Polska Akademia Umiejetności, zdroj 14: Světozor / časopis č. 48 z let 1928-1929).
11.jpg
12.jpg
13.jpg
14.jpg
15.jpg
16.jpg
17.jpg
18.jpg
19.jpg
20.jpg
21.jpg
22.jpg
23.jpg
24.jpg