Hranice s Maďarskem

Maďarsko nemělo zájem o poválečnou obnovu hranic s Československem. Československo uplatnilo vůči Maďarsku územní nároky – rozšíření předmostí u Bratislavy bylo jedinou rektifikací, která byla vůči sousedním státům na hranici s Československem uplatněna po 2. světové válce. S Maďarskem coby nepřátelským státem byla po skončení války uzavřena mírová smlouva. Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i přidruženými a Maďarskem byla sjednána v Paříži dne 10. února 1947 (publikace ve slovenštině pod č. 192/1947 Sb.). Maďarsku se ve smlouvě ukládala povinnost postoupit Československu obce Horváthjárfalu, Oroszvár a Dunacsún (Rusovce, Jarovce a Čunovo) i s jejich katastrálním územím. Tím se část hranic maďarsko-rakouských stala hranicemi československo-rakouskými. Rozhraničení bylo zakončeno Závěrečným protokolem o pracích rozhraničovací komise, podepsaném v Bratislavě dne 22. prosince 1947.
 
Dne 6. června 1952 byl v Bratislavě podepsán Závěrečný protokol o jednáních vedených mezi delegací vlády Československé republiky a delegací ministerské rady Maďarské lidové republiky o úpravě drobnějších poruch československo-maďarských státních hranic. Tímto dokumentem byl ve 12 případech upraven průběh státních hranic. Na základě redemarkačních prací byla v Praze dne 13. října 1956 podepsána Smlouva mezi Československou republikou a Maďarskou lidovou republikou o úpravě režimu na státních hranicích (publikována pod č. 8/1958 Sb.). Podle smlouvy je trojmezní styk s Rakouskem vyznačen trojbokou pyramidou ze žuly, a trojmezní styk se Svazem sovětských socialistických republik, který se nachází v korytě řeky Tisy, je vyznačen třemi železobetonovými sloupy. Ač to smlouva nezmiňuje, zvláštností je vedení hranice ve společné československo-maďarské jeskyni Domica-Aggtelek, kde je hraniční čára vyznačena hraničním znakem pod zemským povrchem v jeskyni, což je v celém průběhu československých hranic ojedinělé. Součástí Smlouvy je Závěrečný protokol stanovující mimo jiné hraniční dokumenty o vytyčení hraniční čáry.
 
V 60. až 80. letech probíhaly vodohospodářské úpravy na vybraných hraničních vodních tocích. Velký počet těchto úprav měl za následek, že hraniční práce a s tím spojená smluvní úprava o změnách hranic, byla časově odsunována. Dokončení tohoto úkolu, po rozdělení státu, již připadlo Slovenské republice.
 
Dne 19. listopadu 1976 byla v Praze podepsána Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou o spolupráci a vzájemné pomoci na československo-maďarských státních hranicích (publikována pod č. 39/1978 Sb.). Tato smlouva zrušila vybraná ustanovení hraniční smlouvy z roku 1956.
 
Do historie československo-maďarské a nové slovensko-maďarské státní hranice se zapsala výstavba vodního díla Gabčíkova. Československo a Maďarsko se po 2. světové válce dohodly, že vystaví soustavu vodních děl na Dunaji. Výstavba vodního díla měla zlepšit splavnost této části řeky, zabránit záplavám v této oblasti a taktéž umožnit oběma státům přijímat elektrickou energii z vodních turbín. Vodní dílo Gabčíkovo mělo zasahovat, mimo společné mokré hranice, i do československého a maďarského území. O výstavbě byla dne 16. září 1977 v Budapešti podepsána Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Maďarskou lidovou republikou o výstavbě a provozu Soustavy vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros. Posléze začala výstavba. Do roku 1989 se se stavbou díla poměrně dost pokročilo, zejména na československém území. Na přelomu 80. a 90. let došlo v Evropě k politickým změnám. Maďarsko došlo k závěru, že celá stavba má být zastavena – je dědictvím předchozího režimu a poškodí ekosystém lužních partií ramen na starém korytě. Maďarská strana ještě v průběhu roku 1989 přerušila veškeré práce a přestala smlouvu z roku 1977 uplatňovat. Mezi lety 1989 a 1992 probíhala zdlouhavá jednání mezi oběma stranami, nevedla k úspěchu. V červenci 1991 se nakonec Československo rozhodlo ve stavbě pokračovat – zvítězila alternativa upravit vodní dílo tak, aby fungovalo bez objektů na maďarské straně. Většina toku řeky Dunaje byla následně odkloněna na československé území do přívodního kanálu, původní koryto i nadále tvořilo státní hranici, průtok v něm byl ale snížen. Ve své tehdy provizorní podobě bylo vodní dílo uvedeno do provozu v říjnu 1992. V souvislosti s rozpadem česko-slovenské federace celou problematiku od roku 1993 převzala Slovenská republika. Sekundární části stavby (zejména elektrárna) se spustily v roce 1996. Spory mezi Slovenskou republikou a Maďarskem pokračovaly. Otázku zachování či porušení mezinárodních závazků rozhodl 25. září 1997 Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Soud shledal, že Maďarsko nebylo oprávněno přerušit a následně opustit v roce 1989 práce na projektu vodního díla. Československá strana byla oprávněna ve stavbě pokračovat, nikoliv ji však uvést do provozu. Soud shledal, že Slovensko a Maďarsko musí jednat v dobré víře ve světle nastalé situace a musí učinit všechna nezbytná opatření k zajištění naplnění cílů dle ustanovení Smlouvy z roku 1977. Kauza vodního díla Gabčíkova pokračovala i na začátku 21. století, ne však již tolik energicky. K samotnému výsledku se stále nedospělo. Ostatně jak celá soustava vodních děl vypadá dnes je zřetelné z leteckých map.
 
V řeči čísel a Trojmezí
 
Celková délka československo-maďarských hranic činila 677.85 km o 20 hraničních úsecích. Celkem bylo osazeno 6 730 hraničních znaků (iniciály ČS a MO, bílý nátěr s červeným svrškem).
 
Trojmezní body: trojmezí u Bratislavy a Rajky (s Rakouskem) – řeka Tisa (s Ukrajinou)
 
 
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: vybraná ustanovení mírové smlouvy k československo-maďarským hranicím (1), jeskyně Domica-Aggtelek (2, zdroj: Čeněk M. Kadlec / Hry o hranice), trojmezí s Ukrajinou (3, zdroj: Oddělení vojenské geografie a hydrometeorologie Ministerstva obrany).
01.jpg
02.jpg
03.jpg