Územní dluh vůči Polsku
Komentář z prosince 2015
Občas prostřednictvím médií slýcháváme, že se budou měnit česko-polské státní hranice v souvislosti s vyrovnáním územního dluhu vůči Polsku. Tyto zprávy vyplouvají na povrch prakticky ze dvou důvodů – buď nám polská strana občas územní dluh připomene anebo se vytipovávají příslušné pohraniční lokality k postoupení Polsku, s čímž ale nesouhlasí starostové a občané dotčených obcí. I když média v příspěvku shrnou kusé informace, nezabývají se tím, co územnímu dluhu předcházelo a zda-li je vůbec oprávněný. Proto se pokusím o rozbor této kauzy a zejména toho, co jí předcházelo.
Hned na úvod je třeba poznamenat jednu smutnou, ale bohužel pravdivou skutečnost. Českoslovenští a čeští pracovníci na státních hranicích odváděli vždy precizní práci. Československo po světových válkách mělo vždy prvotní zájem o kvalitní obnovu hranic. Zkrátka a dobře, naši hraniční pracovníci patřili k evropské špičce. Zcela jinak tomu bylo na mnohem důležitější mezinárodní a diplomatické úrovni, kde představitelé států a velmocí rozhodovali o hraničních sporech a územních změnách. Zde Československo takřka vždy ztratilo, zejména proto, že opačná strana dokázala využít všechny možné i nemožné prostředky k prosazení svého zájmu. Důkazem toho jsou naše minimální územní zisky po světových válkách, ale také územní ztráty za vlády Marie Terezie, které byly učiněny v neprospěch zemí Koruny české. A česko-polská kauza územního dluhu 368.54 hektarů, o které vlastně pojednává tento článek, je dalším důkazem neschopnosti československých a českých vládních a diplomatických představitelů.
Nyní již k jádru tématu. Všechno to začalo po 2. světové válce, kdy bylo třeba obnovit (zkontrolovat hraniční značení a opravit ho, zaměřit státní hranice a vyhotovit hraniční dokumenty) československé hranice se sousedními státy. Československo mělo velký zájem mimo jiné na obnovení hranic s Polskem. Polsko na naši iniciativu nereagovalo. První souhlas s přezkoušením hranic z roku 1954 byl polskou stranou vázán na dvě podmínky. Polsko požadovalo, aby se hraniční čára maximálně napřímila a tudíž zkrátila. Polsko dále chtělo hranici na východě přizpůsobit linii z doby německé okupace a využít i potenciál vojenského obsazení z roku 1945, což by znamenalo mj. obsazení Těšínska a dalších východních území. Ještě z protokolu o prvním zasedání hraniční komise ze září 1955 vyplývá, že polská strana požadovala, aby hranice byly vytyčovány v delších přímých úsecích, čímž by byl zredukován i počet hraničních znaků na čtyři tisíce, což by umožnilo ukončit redemarkační práce už v roce 1956. Tento návrh by měl však negativní dopad na přehlednost hranic. Finální podobu budoucích redemarkačních prací shrnuje usnesení politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Československa z prosince 1955, které mělo váhu i pro polské politické ústředí. Politické byro „nesouhlasí s polským návrhem na napřimování hraniční čáry po celé její délce, souhlasí pouze s drobnou úpravou hraniční čáry dohodnutou již komisí na podkladě konkrétních návrhů, eventuelně dalších návrhů, které by vyplynuly z provedené rekognoskace, pokud by to nebylo na újmu československých zájmů a za předpokladu, že území bude plošně i hodnotově vykompenzováno. Dále nesouhlasí, aby byly přijímány návrhy na změnu hraniční čáry, spojené s přestěhováním obyvatelstva.“ Usnesení je zakončeno tvrzením, aby československá složka hraniční komise sdělila s odůvodněním polské straně, že Československo nemůže dokončit redemarkaci do konce roku 1956 a aby Polsko předložilo návrh pracovního harmonogramu na léta 1956-1957.
Československá a polská strana se nakonec dohodly na dvou polních sezónách 1956 a 1957, i když to byla doba velmi krátká. Bylo to Polsko, které si krátký časový harmonogram prosadilo. Tato rychlost měla za následek nepřesně naměřené údaje. Práce byly svěřeny šesti subkomisím, každé z nich připadl úsek přibližně 230 km dlouhý. Rozsah prací byl poměrně obšírný, obsahoval zejména rekognoskaci hranic, návrhy korekcí, vytyčení a zaměření hraniční čáry, výpočetní práce, osazení 18 tisíc hraničních znaků, zhuštění sítě trigonometrických bodů a po skončení prací v terénu pak vyhotovení hraničních dokumentů. Původní hranice byla na některých místech napřímena - ani ne tak kvůli hospodářským důvodům se zájmy obyvatelstva jako spíše pro jejich efektivnější ostrahu ze strany polské Pohraniční stráže. Napřímením hranic, což bylo nakonec příhodné pro jejich přehlednost a ostrahu, došlo ke 85 změnám v průběhu hraniční čáry. Změny hraniční čáry měly za následek územní zisk 368.54 hektarů ve prospěch Československa (od Polska bylo odděleno 1 205.90 hektarů a od Československa 837.36 hektarů území). Hraniční práce byly završeny pod Smlouvu o konečném vytyčení státních hranic (podepsána 13. června 1958). Tentýž den bylo uzavřeno Ujednání mezi vládou Československé republiky a vládou Polské lidové republiky o kompenzaci československého územního zisku ve formě výměny diplomatických nót ministrů zahraničí obou republik (Václav David a Adam Rapacki). Podle Dohody David-Rapacki se oba státy zavázaly, že vzniklý čs. územní zisk 368.54 hektarů bude Polsku nahrazen nikoliv územně, ale majetkově, a sice tak, že Československo převede do vlastnictví Polska pozemky v této rozloze, které se nacházejí sice ve vlastnictví Československa, ale leží na území Polska. Princip majetkového vyrovnání dostal přednost před územním vyrovnáním z důvodu, že v socialistickém hospodářství dvojvlastnické poměry neměly místo. Hlavním důvodem však byla nevěrohodnost plošných údajů, ze kterých územní zisk vyplynul. Čeněk M. Kadlec upozorňuje na to, že poměrně značně rozsáhlá redemarkace, která proběhla v nezvykle krátkém časovém úseku, měla za následek nepřesně naměřené údaje. Údajně se přešlo až k takovým extrémům, že namísto měření byly některé vzdálenosti odkráčeny. Na nepřesnost měření je poukázáno i v hraničních dokumentech z roku 1958 a potvrdili ji i přímí vykonavatelé. Z toho plyne, že výsledky měření neměly být použity jako základ pro výpočet oddělených ploch státních území. Nepřesnost zaměření hranic pak vyplynula při měřickém přezkoušení hranic v 70. a 80. letech.
Polská strana začala své stanovisko k Dohodě David-Rapacki postupně měnit. V 60. letech se Poláci snažili oddělit problematiku dvojvlastnických poměrů od územního vyrovnání, v roce 1969 polská vláda odmítla schválit dokument související s poskytnutím údajů potřebných pro majetkové vyrovnání. V roce 1976 na jednání hraničních zmocněnců vystoupilo Polsko s návrhem na vyrovnání čs. zisku územním způsobem. Naše strana s návrhem nesouhlasila, neboť obě strany v té době již měly dostatek existujících podkladů pro majetkové vypořádání. Na přelomu 80. a 90. let, kdy došlo ke generační obměně v hraničních komisích a změně politického režimu, začala polská strana, obdobně jako v poválečném období, oživovat staré územní nároky. Neváhala o nich informovat i světové organizace. Na konferenci Organizace spojených národů konané v roce 1992 v New Yorku, polská delegace oživila požadavky vztahující se zejména k Těšínsku, Oravě a Spiši, odmítala rovněž princip majetkového vyrovnání územního dluhu z 50. let. Československá strana nedokázala čelit polskému odmítání závaznosti Dohody David-Rapacki. Dohoda o majetkovém vyrovnání byla zrušena a do budoucna se tak muselo přistoupit k územnímu vyrovnání. Zrušovacím aktem se stalo Ujednání mezi vládou České a Slovenské Federativní republiky a vládou Polské republiky o řešení československého územního zisku ve formě výměny diplomatických nót ministrů zahraničí obou republik (Jiří Dienstbier a Krzysztof Skubiszewski) z 4. května 1992. Výměna nót mající charakter vládní smlouvy nebyla publikována ve Sbírce zákonů. Podle nóty „obě vlády souhlasí s tím, aby čs. územní zisk byl vyrovnán smlouvou, která bude sjednána mezi oběma státy na podkladě výsledků komplexního přezkoušení státních hranic. Toto vyrovnání bude realizováno zejména v souvislosti s přirozenými a umělými změnami vodních toků.“ Toto přezkoušení však nevytvořilo potřebné podmínky pro předpokládané vyrovnání územního dluhu. Za problematickou je třeba považovat skutečnost, že citované vládní ujednání nebylo projednáno v tehdejším Federálním shromáždění, a je proto otázkou, zda byly naplněny požadavky obsažené ve článku 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. o československé federaci. Tyto požadavky souvisejí s povinností ústavodárného procesu při budoucích změnách státních hranic.
Po rozdělení Československa na samostatné státy v roce 1993 bylo nutné vyřešit otázku rozdělení čs. územního zisku mezi nově vzniklou Českou republiku a Slovenskou republiku. Celková bilance územních zisků a ztrát z 50. let byla takováto: 383.24 hektarů ve prospěch České republiky vůči Polsku a 14.70 hektarů v neprospěch Slovenské republiky vůči Polsku. Oba státy se dohodly, že česká strana nemusí slovenské straně nic územně nahrazovat. Od roku 2003 Polsko postupně odmítalo českou stranou navržené finanční a majetkové vyrovnání. V dalších letech již započala česká strana vyhledávat vhodná území (pozemky bez infrastruktury a zdrojů pitné vody) určená k územnímu vyrovnání. V současnosti je situace taková, že problém je v řešení, přičemž aby byl dořešen co nejdříve, tak nám ho Polsko občas připomene. V minulosti byly skloňovány názvy obcí, kterých se územní změna měla dotknout. Například v listopadu 2015 obdržela obec Uhelná ministerský přípis s návrhem na předání několika hektarů pozemků Polsku. Do lokality mělo být vytipováno území, na kterém se rozprostírá zaniklá osada Hraničky a dále prameniště Račího a Vojtovického potoka. Česká republika by předáním území ztratila kus historie Rychlebských hor, a to celistvost bývalé osady Hraničky s loukami, hloučky lesů a pozůstatky domů. Zastupitelstvo obce Uhelná ministerský návrh v prosinci 2015 jednomyslně zamítlo.
Co říci na závěr?
1) Kdyby nebyla zrušena Dohoda David-Rapacki, která byla součástí československo-polské hraniční smlouvy z roku 1958, nemuselo by k územní náhradě vůbec dojít. Na pořadu dne by tak byla „pouze“ majetková náhrada. Právě princip majetkového vyrovnání byl tenkrát přijat v důsledku nevěrohodnosti hraničních prací provedených v letech 1956-1957. Dohoda David-Rapacki byla platným smluvním dokumentem. Dokument byl sjednán svobodně mezi oběma státy bez možnosti vypovězení. Proč česká diplomacie zapříčinila zrušení dokumentu?
2) Územní zisk 368.54 hektarů byl vypočten na základě nepřesně naměřených údajů, což potvrzovalo nezpůsobilost k jakékoliv územní nebo majetkové náhradě. Lze tvrdit, že číslo 368.54 hektarů, které je v současnosti s konečnou platností skloňováno, by mělo být ve skutečnosti jiné. Je ovšem otázkou, zda-li by toto číslo umazalo náš územní dluh vůči Polsku nebo ho naopak navýšilo.
Polsko bylo vždy a i nyní je nevypočitatelné a nečitelné co se týče řešení otázek na státních hranicích. A Česká republika? Když už je neschopná česká diplomacie, tak těmi schopnými by se měly stát obecní a krajské samosprávy a situaci řešit soudní cestou – lakonicky řečeno, územní vyrovnání vůči Polsku nepřichází v úvahu, protože je od samého počátku neplatné.