Lichtenštejnova chata

Než započneme s vyprávěním o výstavbě Lichtenštejnovy chaty, je třeba uvést hlavní pohnutky realizace tohoto projektu. Hlavním argumentem byl úspěch sousedního Kladského horského spolku (turistická organizace v Kladsku), jenž vystavěl na vrcholu Králického Sněžníku na samém konci 19. století nádhernou rozhlednu. Představitelé staroměstské sekce Moravsko-slezského sudetského horského spolku (turistická organizace v Jeseníkách a přilehlých pohořích) se proto soustavně zaobírali myšlenkou na zřízení vlastního podniku na své straně hory, který by se stal v létě a zimě záchytným bodem pro ubytování a občerstvení. Událostmi, které napomohly k výstavbě chaty, byla vděčná pomoc knížecího rodu Liechtensteinů, nashromážděné finanční prostředky ze sbírek a dotací a v neposlední řadě neúnavná a horlivá činnost jednotlivců.

 

Vyprávění o Lichtenštejnově chatě je převzato z knihy Vítězslava Korandy Dějiny turistiky na Staroměstsku.

 

Už v roce 1906 starosta Starého Města (a bývalý předseda staroměstské sekce moravsko-slezského horského spolku) Hermann Buhl s notářem Aloisem Bullou vykonali inspekci do míst přicházejících do úvahy pro výstavbu horské chaty. S provozem alpských chat dobře obeznámený staroměstský rodák Gustav Baldermann určil místo pro chatu v nadmořské výšce 1 375 metrů na jihovýchodní straně kopce při cestě k prameni Moravy - místo v létě poskytovalo nádherný výhled do okolí, v zimě pak možnosti lyžování od Vánoc do Velikonoc, zároveň umožňovalo sem rychle přejít říšským Němcům, kteří byli na návštěvě své chaty Švýcárny a rozhledny. Z pramene Moravy by bylo možné odebírat vodu pro provoz chaty. Výstavbu chaty dále prosazoval předseda staroměstské sekce spolku Robert Buhl a místní příznivci lyžování (jmenujme za všechny právě Gustava Baldermanna využívaje zkušeností z Alp), které se na Staroměstsku poměrně rychle rozvinulo a předstihlo v tomto směru i lyžování v Jeseníkách. Lyžaři pronikali hlouběji do hor až na Králický Sněžník, ovšem nezbytně tu potřebovali mít základnu s přenocováním a stravou (pruská Švýcárna na druhé straně hranice už kapacitně nedostačovala). V roce 1907 Gustav Baldermann, kterému je připisováno určení místa polohy objektu, vypracoval hrubý projekt chaty. Ten byl staroměstskou sekcí (jíž předsedal nově notář Alois Bulla) spolku schválen. V první řadě byla zahájena příslušná jednání se správou panství, na němž měla chata stát - majitelem pozemku byl kníže Johann II. z Liechtensteinu. Ten byl projektu velmi nakloněn - stavbu nejen povolil, ale umožnil bezplatnou dodávku stavebního dřeva a odběr vody. Z vděčnosti knížete měla chata nésti jeho jméno. V roce 1907 se tedy zdálo, že postavení chaty nic nestojí v cestě. Staroměstsko bylo tehdy relativně bohaté a prosperující, takže se zdálo, že snadno se sežene potřebná částka na výstavbu chaty. I přesto byly na stavbu chaty vyhlášeny sbírky a konány další propagace mající za cíl sehnat finanční prostředky. Na podzim 1907 však Staré Město zasáhl ničivý požár a místní tak měli zcela jiné starosti.

 

Na počátku léta 1908 staroměstská sekce nechala upravit přístupovou cestu na Králický Sněžník, kde zejména místo dosud krátkých a strmých serpentin musela položit zcela novou cestu pro dopravu stavebního materiálu pomocí koní. Malý objem peněžních prostředků ještě nedovoloval zahájit výstavbu chaty a tak v průběhu roku 1908 probíhaly jen přípravné práce, mimo jiné sem bylo dovezeno dřevo pro výdřevu. 4. října 1908 byl položen základní kámen chaty - šlo spíše o propagační akt u příležitosti oslav narozenin knížete Johanna II. z Liechtensteinu. Na jaře 1909 byl schválen projekt chaty stavebního inženýra Josefa Wojteka - mělo jít o dřevěnou budovu o délce 16 m a šířce 11 m. V přízemí měla být prostorná jídelna, kuchyň a byt pro nájemce. V prvním patře se mělo nalézat 7 pokojů a 1 pokoj pro služebnou. Na půdě pak byla plánována společná noclehárna, rozdělená na dva oddíly pro cca 30 osob. Ubytování na chatě mělo nalézt asi 50 osob. Aby staroměstská sekce spolku získala dostatek peněz na stavbu, začala vydávat dluhopisy. Akce s dluhopisy přinesla ovoce. V roce 1909 přálo počasí a tak výstavba chaty byla zahájena a probíhala po celý rok. Na podzim byla již dokončena hrubá stavba a ta zastřešena. Oproti původnímu projektu došlo ke změnám, když budovaná chata byla ještě větší. Na mohutném kamenném podstavci spočívala dřevěná budova s délkou 21 m, šířkou 12 m a výškou 13.5 m. Namísto 7 bylo vybudováno 11 pokojů. Na půdě měly být umístěny společné noclehárny. Prostorný sklep byl přikryt masivní betonovou deskou. Velká kůlna vedle domu dočasně sloužila jako ochrana dělníkům, později byla určena k umístění zásob a ustájení dobytka. K budově chaty byla již přivedena 200 metrů dlouhým vodovodem od pramene Moravy i voda. Na stavební práce v roce 1909 bylo třeba vynaložit téměř 30 000 korun - kromě financí z prodaných dluhopisů si sekce spolku musela vypomoci půjčkami a ledacos museli stavebníci zaplatit sami (zde především bohatý mecenáš Gustav Baldermann).

 

Projekt chaty a její výstavba v roce 1909 (obrázek 2 zdroj : Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)

 

 

 

O rok později v roce 1910 nebylo doslova z čeho brát a tak se pro nedostatek peněz práce na chatě téměř zastavily. Staroměstská sekce spolku v tomto roce vynaložila téměř 4 000 korun na různé dodělávky. Stále tu však chyběla okna, dveře, vnitřní obložení, schodiště, nebyly zřízeny záchody, kamna aj. Byly konány další akce a iniciativy mající za cíl sehnat finance na dostavbu zakonzervované chaty, většinou bez valného úspěchu. I přes nedostatek peněz se začalo v létě roku 1911 u chaty opět pracovat - otcové výstavby Gustav Baldermann, Robert Buhl a Franz Winter hradili potřebné výdaje ze svého. Již na podzim 1911 byla chata svým vybavením připravena na přijetí prvních (zimních) návštěvníků. Ti také chatu začali navštěvovat a velmi si ji pochvalovali. V roce 1912 se opakoval scénář z předchozího roku - příspěvky na stavbu byly malé a tak rychlé dokončení chaty zafinancovali otcové výstavby. Vzhledem k tomu, že se už jednalo pouze o dokončovací práce, byla chata Liechtensteinschutzhaus již v červenci 1912 připravena ke slavnostnímu otevření. Stalo se tak 21. července 1912. Při slavnostních projevech byla mimo jiné vyzdvihnuta důležitá skutečnost, jak se dospělo od myšlenky k činu, byly rovněž zmíněny těžkosti jež se stavbě stavěly do cesty. Sluší se připomenout, že na stavbě Lichtenštejnovy chaty se podílely tyto firmy: stavitelé Knyh a Zeckert, firma Rollep ze Šumperka, firma Basch a Langer ze Starého Města. Celkové náklady na výstavbu chaty činily přes 75 000 korun.

 

Chata v roce 1912

 

 

 

Prvním nájemcem chaty byl ustaven dosavadní nájemce Švýcárny na Králickém Sněžníku Franz Himmel. Krátce k popisu chaty. V přízemí se nalézala velká jídelna, z boku krytá dvěma malými pokoji. K velké prostorné kuchyni přiléhal malý bufet. Dřevěné schodiště vedlo k jedenácti pokojům v prvním patře. Pokoje byly různě veliké - některé s jedním, některé se dvěma okny. Každý pokoj vybavil příslušný subjekt nábytkem a dalším zařízením - knížecí správa Liechtensteinů vybavila čtyři pokoje, sekce Olomouc dva pokoje, po jednom pokoji mimo jiné sekce Staré Město, Králíky a Zábřeh. Každý pokoj byl vytápěn kachlovými kamny. Do prvního patra byla zavedena voda z pramene Moravy. Ubytovací kapacita pokojů mohla dosahovat až 50 míst. Nad prvním patrem se nacházely mansardy - jednalo se vesměs o několik společných ubytoven. Noclehárny byly velmi spoře osvětleny malými okénky. Používání světelných zdrojů ve zcela dřevěných prostorách bylo omezeno na minimum z bezpečnostních důvodů - svítilo se svíčkami, lucernami nebo petrolejovými lampami. Zaplněním noclehárny mohla ubytovací kapacita chaty vzrůst celkem na 80-90 osob. Chata byla v provozu celoročně. Ubytování stálo člena horského turistického spolku okolo 1.50 korun/noc. Ubytování v zimě bylo o něco dražší, neboť návštěvník si musel zaplatit příspěvek na topení. V roce 1913 byly u chaty postaveny stáje z kamene a cihel. Dosavadní nouzová stavba byla odstraněna. V létě roku 1914 vypukla 1. světová válka. Pro válečné účely bylo státní mocí konfiskováno vše, co se zdálo potřebné pro vedení války. Lichtenštejnovu chatu sice žádná konfiskace nepostihla, ale nastal zde tak obrovský úbytek turistů, že ji bylo nutné uzavřít. Uzavřená a zabedněná chata tak byla vydána na pospas vandalům, kteří ji dokonale vyrabovali. Údajně bylo odneseno všechno, co se odnést dalo. Vymlácena byla všechna okna, takže chata byla navíc vystavena nepřízni drsného klimatu a rychle chátrala. K vyplundrování chaty naštěstí došlo až na samém konci války, takže chata nebyla vystavena úpadku dlouho.

 

Poválečná léta byla ve znamení vzpamatovávání a probouzení se k novému životu. Pak nastupují dvacátá a třicátá léta, která jsou ve znamení zlaté prvorepublikové turistiky. Už začátkem 20. let staroměstská sekce moravsko-slezského turistického spolku posílila svoji členskou základnu a její nový předseda Franz Ramert vyhlásil sbírku na znovuobnovení chaty. Obnova a modernizace chaty proběhla v letech 1922-1923. Kromě rekonstrukce byla chata rozšířena o přístavbu u západní stěny budovy (místo 11 zde nyní bylo 14 pokojů). V roce 1922 nastoupila na chatu nová nájemkyně Adéla Gutwinská vystřídajíce Aloise Stanzela, který na chatě hospodařil od roku 1919 a dal ji alespoň v základních věcech do pořádku. Je třeba doplnit, že po vzniku Československa byly zkonfiskovány knížecí pozemky a chata se nově nacházela na pozemku československého státu - symbolický nájem z doby knížecí správy tak vzal za své. Pozitivním milníkem v provozu Lichtenštejnovy chaty se stává příchod Dr. Oskara Gutwinského (manžela paní Gutwinské), který byl dlouholetým členem šumperské sekce spolku a průkopníkem lyžování na Jesenicku. Manželé tu začínají společně správcovat a z chaty se stává spíše horský hotel - významně se zvýšila úroveň pohostinství a stravování, chata si získala oblibu zejména mezi lyžaři jelikož Dr. Gutwinski byl neúnavný propagátor lyžování. Staroměstská sekce spolku u chaty vystavěla stáj a obytný dům pro personál, bylo zde stádo skotu a Dr. Gutwinski si tu zřídil chov ušlechtilých bernardýnů. Pro dopravu potravin a dalších potřeb si obstaral spřežení z mul. Předseda sekce Franz Ramert se taktéž zasloužil o modernizaci chaty a jejího okolí. Byla rozvinuta činnost v budování, obnovování a značení cest. Kolem let 1923/1924 bylo na chatě instalováno benzinové dynamo pro výrobu elektrického proudu, v roce 1936 se místo benzínu začala používat nafta. V roce 1925 bylo na Lichtenštejnovu chatu vybudováno ze Starého Města telefonní spojení - vedení bylo nataženo na 353 stožárech, dodnes lze vypozorovat pozorným okem dřevěné sloupy i se zbytky vedení. V červenci 1925 provedly státní orgány inspekci chaty a nařídily spolku ještě některé další úpravy, které byly záhy provedeny. V podstatě se jednalo o jakousi kolaudaci. Od roku 1923 se v blízkosti chaty nalézala meteorologická stanice. A co píší o chatě průvodci ve zlaté éře turistiky? Julius Mücke v německém průvodci z roku 1930 popsal stav chaty v roce 1926: „Solidní dvoupatrová dřevěná stavba. V přízemí se nacházejí kromě bytu nájemce ještě 3 restaurační místnosti, v 1. patře je 14 dobře zařízených hostinských pokojů se 40 postelemi, pod střechou pak dvě noclehárny pro společné ubytování celkem 60 návštěvníků. Je tu vlastní elektrické osvětlení, meteorologická budka, veřejná telefonní hovorna a na chatě již mají zavedeno rádio. Vodovod spojuje chatu s pramenem Moravy. Otevřeno po celý rok. Pořádají se tu pravidelné lyžařské kurzy.“ Jaroslav Dostál v průvodci z roku 1931 v podstatě píše totéž, načež doplňuje, že „nájemce má racionelní chov bernardýnů.“ V této době se kromě manželů Gutwinských a jejích tří synů o provoz chaty staralo dalších 11 osob jako kuchař, kočí, servírky, pokojské a účetní. V roce 1932 Dr. Oskar Gutwinski umírá. V roce 1936 nastupuje na chatu nový nájemce Leo Stoppel. Ke zlaté éře prvorepublikové turistiky patřilo vydávání pohlednic - jejich série nám dokladují, že jich bylo vydáno nesčetné množství. Mě osobně se zalíbily ty se zimní tématikou, kdy Lichtenštejnova chata je obložena neprostupným ledovým krunýřem. Nutno zdůraznit, že každým rokem bylo třeba chatu opravovat - zejména pak po zimním období. Značné škody napáchala například noc na 1. srpna 1926, kdy do chaty a jejího okolí udeřilo několik blesků. V souvislosti s blížícím se nástupem nacistů k moci byl u Lichtenštejnovy chaty vybudován objekt zvláštního zařízení v podobě železné závory s ochrannými zídkami - masivní závora přehradila lesní cestu a měla tak zabránit průjezdu německé vojenské techniky směrem do vnitrozemí Staroměstska. Bezstarostné časy narušil podzim roku 1938 a Mnichovská dohoda, kdy došlo k záboru československého pohraničí. Ještě v tomto období na chatě hospodařil Leo Stoppel, který těžil ze zvýšené návštěvnosti říšských Němců. Na rozdíl od 1. světové války, ta druhá nepřinesla rapidní úbytek turistů, a tak chata sloužila svému účelu i v době 2. světové války. Konec poklidné válečné idyle přinesl závěr války. Slezsko zasáhly těžké boje, u Lichtenštejnovy chaty se objevili ruští vojáci.

 

Chata v prvorepublikovém období (obrázek 5 zdroj : Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)

 

 

 

 

Vnitřní prostory chaty ve 30. letech

 

 

 

 

Reklamní poutač z roku 1928

 

 

 

Po 2. světové válce celé pruské Slezsko připadlo Polsku a veškeré německé obyvatelstvo z obou stran nové československo-polské hranice muselo odejít. Veškerý majetek Němců a tudíž i majetek německých turistických spolků byl zkonfiskován. Lichtenštejnovu chatu hned po válce získal Klub československých turistů a dal ji poměrně rychle do provozu, avšak nikoliv pod původním názvem - objekt dostal nové jméno jako chata U pramene Moravy. V poválečných letech (1945-1949) správcoval na chatě pan Slávek Chlup s rodinou. Po únoru 1948 převzali moc komunisté a prakticky od této doby začala upadat správa a s tím spojená úroveň pohostinství Lichtenštejnovy chaty. Klub československých turistů byl zrušen a jeho organizace byly převedeny pod Českou obec sokolskou, to se týkalo i převedení turistických objektů. Sokolové měli jiné cíle než-li ty turistické a finanční dotování horských chat už vůbec ne. V 50. letech byl zrušen Sokol a namísto něj zřízen Československý svaz tělesné výchovy a sportu. Sokolské chaty byly postupně převedeny pod ministerstvo obchodu a k jejich řízení byl ustanoven národní podnik Turista Praha. Ten řídil obsazování chat centrálně z Prahy a podle toho to také vypadalo. Stravování v objektech národního podniku Turista Praha bylo svěřeno národnímu podniku Restaurace a jídelny, čímž u nich začal převažovat restaurační charakter a charakter ubytovací byl zatlačován stále více do pozadí. Takovéto chaty už zcela přestaly sloužit turistům (kromě občerstvení) a do jejich údržby nebyly vkládány v podstatě žádné investice. Jejich další osud byl velmi tristní, což se týkalo i Chaty na Králickém Sněžníku, jak se chata nyní oficiálně nazývala. Od roku 1954 byla králická chata řízena podnikovým ředitelstvím Restaurace a jídelny v Šumperku. Chata samotná již zdaleka nebyla tak vybavená jako před válkou, bylo zrušeno telefonické spojení a odvezen veškerý živý inventář. Na druhou stranu byla v chatě zavedena nová elektroinstalace a dieselový agregát pro výrobu elektřiny, starý šindelový venkovní obvodový plášť chaty byl vyměněn za palubky, byla rovněž položena nová střecha z růžového eternitu. V 50. letech se na chatě vystřídalo několik správců - mj. bývalý voják Žák, manželé Hozovi a Jan Souček (1956-1960). Materiál a potraviny se na chatu vozil koňskými povozy, ale též terénními auty (Tatra 805). Po vydatných deštích a v zimě byla cesta na chatu nesjízdná a tak správce (Jan Souček) musel nosit vše sám jako horský nosič. Byla-li chata plně obsazená, musel správce pro potraviny jezdit 2x denně do 11 kilometrů vzdáleného Starého Města. Pan Souček se ve volném čase věnoval výrobě turistického značení a sněhových tyčí. Lze tak shrnout, že provoz chaty byl závislý na správcích a dalších jedincích.

 

V roce 1960 došlo v souvislosti s novým uspořádáním krajů k problematickému rozhodnutí. Vrchol Králického Sněžníku se stal součástí okresu Ústí nad Orlicí (a Východočeského kraje) - novým vlastníkem se tak stala nová pobočka národního podniku Restaurace a Jídelny, a to ve Vysokém Mýtě. Nová filiálka neměla o notně vzdálenou Lichtenštejnovu chatu pražádný zájem (dost možná i proto, že atrakcí kraje byla chata na Suchém vrchu). Chata tak byla odtržena od jejího přirozeného zázemí, což mělo pro její další osud katastrofální důsledky. Spravování chaty z Vysokého Mýta se projevilo velmi brzy - stížnosti na úroveň chaty jen sršely. V první polovině 60. let se tu vystřídalo několik správců - mj. opět manželé Hozovi, Gusta Dvořáková a 3. března 1964 nastupují na chatu manželé Otto a Lieselotte Novákovi coby vůbec poslední správci chaty. Manželé Novákovi nastoupili na chatu v podstatě do katastrofálních poměrů - agregát na výrobu elektřiny byl nefunkční, komíny byly rozbité a ke všemu netekla voda jelikož potrubí bylo zamrzlé. Správce Novák přinutil vedení podniku k alespoň nezbytným opravám - příslušné práce byly provedeny ještě v roce 1964. Na vedení chaty byli sami, další personál tu již nebyl. Návštěvníkům poskytovali jídlo, pití a nocleh. Ve skladě měli několik druhů jídel ve sklenicích a konzervách a zásobu vín. Poté, co poslední povozník odešel do důchodu, museli také manželé Novákovi všechno dovážet ze Starého Města. V roce 1965 nechal správce opravit značně poškozenou střechu, byl zapojen nový agregát a téhož roku se jim podařilo na chatu zavést opět telefon. V podstatě šlo jen o prodloužení polní linky Horské služby ve Starém Městě, kterou si její členové položili ze Stříbrnic přes chatu Návrší na svou služebnu na Františkově chatě. Dále Otto Novák nechal pořídit odznaky, razítka a pohlednice. Prakticky i v 60. letech byl provoz chaty celoroční - objevovali se zde čeští a němečtí turisté, školní výlety, lyžaři a běžkaři, naopak jen zřídka se zde objevili Poláci jež měli zakázáno přestoupit hranice (a stejně tak i Češi). Přenocování v chatě v této době přišlo návštěvníka na cca 10 korun. K dispozici bylo 40 lůžek ve 14 pokojích a dalších 24 lůžek v podkroví. Dřevem se už netopilo - přešlo se na uhlí. Údržbu musel provádět správce chaty převážně sám, podnik Restaurace a jídelny zde prováděl jen větší opravy a to jen sporadicky a po velkém nátlaku ze strany správce. Osud Lichtenštejnovy chaty, do jejíž údržby podnik Restaurace a jídelny pramálo investoval a jež byla ve druhé polovině 60. let navíc napadena dřevokaznou houbou, se začínal nenávratně naplňovat.

 

Chata v 50. a 60. letech

 

 

 

V letech 1966-1968 se rozhodovalo o posledních osudech chaty. Probíhala nekonečná jednání o záchraně Lichtenštejnovy chaty. K objektu přijížděly komise, které střídavě zjišťovaly, že chatu opravit lze i nelze. Byrokratičtí soudruzi ale už o osudu chaty měli jasno. Dotační částka 200 000 Kčs určená na opravu chaty byla lstí převedena na dofinancování úplně jiného projektu. V červnu 1968 Okresní národní výbor v Ústí nad Orlicí rozhodl o uzavření chaty pro její havarijní stav, a to ke dni  5. srpnu 1968. Díky vstřícnosti správce Otty Nováka zde ještě někteří jeho hosté (známí) mohli nějakou dobu setrvat. Na chatě tak proběhly smutné závěrečné večírky na rozloučenou. Poslední zápis v chatové knize byl učiněn 9. srpna 1968. Období let 1968-1970 již bylo ve znamení demolování a rabování chaty nenechavci a zlatokopy. Od podzimu 1969 do roku 1970 ještě svitla naděje, když se schylovalo k řádnému převzetí Lichtenštejnovy chaty podnikem Jadranka z Brna. Avšak další hádky (mimo jiné o úhradu nákladů nejnutnějších oprav) a postupující normalizace znamenaly definitivní konec kdysi slavné chaty na Králickém Sněžníku. Na jaře roku 1971 majitel chaty Restaurace a jídelny Vysoké Mýto využil dřívějšího rozhodnutí o zboření chaty (vydané Okresním národním výborem Ústí nad Orlicí dne 6. října 1969) a nechal chatu zbourat. Lichtenštejnova chata byla během srpna a září roku 1971 zbourána. Demolici provedla za úplatu skupina mladých lidí. Do dnešních dnů zůstaly stát kamenné základy, které jsou v podstatě sklepením chaty. Ve sklepě je plno haraburdí včetně rezavých částí postelí a židliček. Dokonce je zde potrubí, ze kterého vytéká voda přiváděná sem od pramene Moravy. Haraburdí, které se nevešlo do sklepa, je nahromaděno venku před chatou ve svahu. Na závěr nutno podotknout, že pamětníci doby se shodují v přesvědčení, že události kolem demolice chaty a demolice samotná byla účelová a plánovaná za účelem obohacení se některých vedoucích soudruhů. Pamětníci vzpomínají, že během bourání se většina trámů a prken upravovala na potřebné míry, dále se odváželo různé zařízení chaty - kachlová kamna z pokojů, zbytky materiálu jež sem navozila koncem roku 1969 Jadranka na opravu, ale i obrazy a další předměty zvláštní atypické výzdoby objektu.

 

Zchátralá chata v roce 1969 (zdroj: Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)

 

 

 

Demolice chaty v roce 1971 (obrázky 2, 4 a 6 zdroj : Zdeněk Gába a Petr Možný / Králický Sněžník a okolí na starých pohlednicích a fotografiích)

 

 

 

 

Současný stav

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (014-MKS)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz