Rozbor trojmezenského hřebene

Státní hranice v Trojmezenské oblasti probíhají po hlavním hřebeni Šumavy, který je zároveň rozvodím - vody z českých svahů náleží k Labi a Severnímu moři, vody z bavorských svahů náleží k Dunaji a Černému moři. Oním hlavním hřebenem je úsek Třístoličník-Plechý-Smrčina. Na patách Trojmezenského hřebene pramení potoky, které tak hřbet ohraničují. Tyto potoky jsou zároveň hraničními vodními toky - na česko-bavorských hranicích je to Údolský potok (teče pozvolným spádem až ke hraničnímu přechodu Nové Údolí/Haidmühle) a na česko-rakouských hranicích je to Pestřice (teče spádem až ke hraničnímu přechodu Zadní Zvonková/Schöneben). Státní hranice vedené po hřebeni horstva a vodními toky mají povahu přirozených-orografických hranic. V sedle mezi Trojmeznou a Plechým se nachází trojmezí České republiky, Německa a Rakouska. Hlavní hřeben Třístoličník-Plechý-Smrčina je zároveň součástí Trojmezenského pralesa - největšího a nejlépe dochovaného zbytku horského smrkového lesa ve střední Evropě. Původní lesy jsou zde tvořeny horskými smrky s jeřábem, na kamenných sutích rostou kleče borovice a místy jsou zde podmáčené smrčiny a rašeliniště. V níže položených částech lesa se vyskytují buky a jedle.
 
Hlavní hřeben popisované oblasti Třístoličník-Trojmezná (zdroj: Jiří Jiroušek)
 
 
 
Hlavní hřeben popisované oblasti Trojmezná-Plechý (zdroj: Jiří Jiroušek)
 
 
 
Hlavní hřeben popisované oblasti Plechý-Třístoličník, v popředí Plešné jezero (zdroj: Jiří Jiroušek)
 
 
 
Od hraničního přechodu Nové Údolí/Haidmühle probíhá státní hranice v délce 2 km Údolským potokem, a to až k jeho prameništi u hraničních znaků 9/21C a 9/21D. U hraničního přechodu v Novém Údolí hraniční Údolský potok odvodňuje mokřady Spáleného luhu - v tomto místě je použito několika hraničních kůlů z kovu, které se používají k vyznačování hranic v zamokřených oblastech. Ve Spáleném luhu je místy hranice vedena přímo, bez ohledu na tok Údolského potoka - a to v blízkosti železničního mostku a v místě vedení hranice pomocí kovových kůlů (hraniční znaky 9/6-0/1 až 9/6-0/5). Od „jednadvacítek“ u prameniště Údolského potoka hranice stoupá na kótu Špičák (1 021 m. n. m., hraniční znak 11) a záhy klesá ke hraničnímu znaku 11/6, u kterého státní hranici protíná Rosenauerův potůček. To vše přímočaře v délce 1.8 km. Několik desítek metrů od hranice (u hraničního znaku 11/6) je lučina s protékajícím Rosenauerovým potůčkem coby bývalá Rosenauerova nádrž na plavení dřeva (v roce 1962 byla nádržka zdevastována odstřelením hráze). Vodní rezervoár, který mohl zadržet až 17 000 m3 vody a dodávat ji po dobu 8 hodin, byl přívalovou vlnou pro plávku dřeva na nedalekém Schwarzenberském plavebním kanále. Rosenauerův potůček se zanedlouho spojuje s říčkou Světlá - právě do těchto míst byl situován začátek kanálu. Pár slov k největší technické památce na Šumavě. Schwarzenberský plavební kanál byl vybudován v letech 1789-1823 podle návrhu Josefa Rosenauera, tehdejšího plavebního ředitele a knížecího schwarzenberského inženýra. Kanál spojil povodí Vltavy s povodím Dunaje a umožnil dopravit dřevo z lesů z české strany Šumavy do řeky Grosse Mühl a odtud po Dunaji až do Vídně. Pomocí systému podpůrných kanálů a nádrží se mohlo rozhodnout, zda se dřevo pošle do Dunaje pro vídeňský trh nebo do Vltavy pro pražský trh. Velká města monarchie tehdy trpěla nedostatkem stavebního a palivového dřeva. Stavba probíhala ve dvou etapách. První část díla (úsek Jezerní potok-ústí do řeky Grosse Mühl) byla vybudována v období 1789-1793, některé úseky této části byly provozovány již od roku 1791. Druhá část kanálu (úsek Jezerní potok-Rosenauerova nádržka) včetně 419 metrů dlouhého tunelu pod Plešivcem na Jeleních Vrších, byla vystavěna v pozdějším období 1821-1823, 17 let po Rosenauerově smrti pod dohledem inženýra Falty. Běžné rozměry kanálu jsou 2.5 metru šířky a 1 metr hloubky. Do kanálu ústily tři plavební přítoky-smyky (na jejichž tocích byly další rezervoáry vody) a umožňovaly tak dopravu dřeva z výše položených lokalit - Jelení potok s Jelením jezírkem, Jezerní potok s Plešným jezerem a Koňský potok s nádržkou Říjiště. Schwarzenberský plavební kanál v době svého provozu znamenal mohutný rozvoj oblastí, vznik četných sídel a možnost práce pro místní obyvatele. Požadavky na provoz kanálu se postupně snižovaly, zejména vlivem konkurence a dosahu železniční sítě. Na českém území se plavilo až do roku 1962. V následujícím období technický stav kanálu postupně chátral, v 70. letech byly prováděny místní opravy. V současné době je Schwarzenberský kanál z větší části zrekonstruovaný a jeho využití se posunulo od plavení dřeva k turistickému potenciálu. Pravidelně jsou pořádány ukázky plavení dřeva. U začátku kanálu stojí od roku 1928 památník věnovaný právě Josefu Rosenauerovi, který stál u zrodu šumavských plavebních kanálů (kromě Schwarzenberského ještě u Vchynicko-Tetovského, po němž se plavilo dřevo do Prahy). Později se ještě ke Schwarzenberskému plavebnímu kanálu vrátíme, jelikož třikrát protne česko-rakouskou státní hranici na Šumavě.
 
Spálený luh a vedení státní hranice
 
 
 
Od „plavebního“ hraničního znaku 11/6 hranice probíhá mírně zvlněným terénem v délce 600 metrů ke krátkému mokrému úseku hranice - mezi hraničními znaky 11/11 a 11/11C až 13C a 13D hraniční linie vede v délce 600 metrů potoky Světlá a Malá Světlá (potoky se potkávají u hraničních znaků 12/1C a 12/1D). Od „třináctek“ hranice v délce 1.5 kilometru stoupá na významnou šumavskou horu Třístoličník/Dreisessel.
 
Třístoličník - jižní vrchol s lomem státní hranice (zdroj: Jiří Jiroušek)
 
 
 
Třístoličník z hraničního chodníku
 
 
 
Třístoličník je česko-bavorská hora. Vrcholové partie Třístoličníku se rozkládají v nadmořských výškách přes 1 300 metrů a jsou tvořeny zaobleným hřbetem protáhlým od severu na jih v délce 500 metrů s četnými žulovými skalními útvary, které vznikly zvětráváním. Třístoličník byl nazýván i jako Třízubec. Svoje jméno dostal podle skalní skupiny, která byla kdysi dávno mnohem vyšší a sestávala ze tří mohutných skal-stolic. Třístoličníková skála byla až do roku 1765 hraničním bodem mezi českým, pasovským a rakouským územím. Prameny ze 16. století hovoří o tom, že na třístoličníkové skále se vlastně stýkaly hranice čtyř panství ze tří zemí - z Čech panství Český Krumlov (ze severu), z Pasovska panství Wolfstein (ze západu), z Rakouska panství Rannariedl (z jihu) a území kláštera Schlägl (z východu). Jaroslav Schaller v roce 1789 zpravil, že na Třístoličníku „spatříme tři kamenná sedadla, z nichž každé je označeno erbem a ukazuje hraniční rozvod mezi Čechami, Horním Rakouskem a Pasovským biskupstvím.“ Lidová tvořivost to samozřejmě chtěla mít názornější a posadila na třístoličníkovou skálu tři krále, kteří odtud přehlédli a ohraničili své země. Adalbert Stifter k tomu napsal: „V prastarých pohanských dobách tu jednou seděli tři králové a stanovili hranice svých zemí: Čech, Bavor a Rakouska - ve skále byly vytesány tři stolice, a každý seděl ve své vlastní zemi.“ Pasovský biskup Leopold Ernst hrabě z Firmianu získal v říjnu 1765 zpět pro Pasovské biskupské knížectví, po 250 let Rakousku patřící, kdysi pasovské panství Rannariedl, čímž vznikla nutnost nového vytyčení hranic mezi Pasovskem a Rakouskem. Tehdy se trojmezí ze Třístoličníku přesunulo na nynější místo, mezi nejvýznamnější vrcholy hřebene, Třístoličník a Plechý. O dva roky později, v roce 1767, následovalo také definitivní stanovení hranice mezi Čechami a Pasovskem. To zapříčinilo, že v tomto roce byl pod třístoličníkovou skálu osazen hraniční kámen a po jeho zničení následoval v roce 1802 trojhranný kámen z untersberského mramoru - vyznačoval rozhraní pasovských panství Wolfstein a Jandelsbrunn (už o rok později proběhla sekularizace Pasovska) se schwarzenberským panstvím Český Krumlov. Jaká je současnost místa? Skála s vysekanými (vladařskými) sedátky je zároveň jižním-vedlejším vrcholem Třístoličníku v nadmořské výšce 1 311 metrů. Na vyhlídkovou skálu se stoupá po kamenných schodech. Pod vyhlídkovou skálou se stoličkami je ohbí státní hranice - hraniční čára se v historickém hraničním mezníku 14 prudce stáčí ze severovýchodu na jihovýchod. Vrcholová partie českého území Třístoličníku je promítnuta právě sem k ohbí hranice - do nadmořské výšky 1 302 metrů. Letopočet 1844 na mezníku souvisí s definitivním stanovením hranice na základě smlouvy z roku 1862 a demarkačního protokolu z roku 1842. Původní nápisy na mezníku K BÖHMEN (Království české) a K BAYERN (Královský bavorské) však po vzniku Československé republiky při rozhraničovacích pracích ve 30. letech zmizely, a namísto nich byly vytesány iniciály obou republik. U jižního vrcholu (tj. u státní hranice) se nachází německá horská chata Berggasthof Dreisessel (postavena v roce 1913 s 10 pokoji a noclehárnou, po požáru v roce 1949 vystavěna znovu). Původní horská bouda tu stála již od roku 1888 (6 lůžek s noclehárnou s provozem o rok později). Z německé strany sem vede silnice. Naproti horské chatě stával domek, kterým procházela státní hranice (mezi hraničními znaky 13/15-0/1 a 13/15-0/2). Původní hraniční dřevěná bouda tady stála už od roku 1883, později byla opakovaně opravována. Sloužila jako turistická útulna s občerstvením, ve 2. polovině minulého století zde měli Němci prodejnu suvenýrů. Hraniční bouda v roce 2016 vyhořela. Maximální nadmořské výšky 1 333 metrů dosahuje severní vrchol Třístoličníku Vysoký kámen (Hochstein), který je plně v Bavorsku. Je jím vyhlídková skála s křížem. Pod skálou se nachází kaple Johanna Nepomuka Neumanna - tomuto biskupovi, českému rodákovi a prvnímu severoamerickému světci, je zasvěcena. Kaple vznikla v roce 1980. Třístoličník je zároveň turistickým hraničním přechodem - setkává se zde turistické značení z obou stran hranice. Třístoličník je (dalším) důkazem nespravedlivého rozdělení hranice - oba vrcholy, jižní i severní, leží na bavorské půdě.
 
Třístoličník-jižní vrchol v roce 1886, 1906, 1907, 1916, 1922, 1932 a 1938 a Třístoličník-Vysoký kámen v roce 1935
 
 
 
Třístoličník-jižní vrchol v době železné opony
 
 
 
Historický hraniční mezník na Třístoličníku ve 20. letech s č. 16 a 30. letech s č. 14 (obrázek 2 zdroj: Horst Wondraschek)
 
 
 
Třístoličník-jižní vrchol se sedátky panovníků a pohledem na lom státní hranice
 
 
 
Třístoličník-Vysoký kámen
 
 
 
Co o Třístoličníku praví šumavští průvodci? Ten z pera Jiřího Chudoby z roku 1896 píše: „Na vrcholu hory Třístoličné zvedají se k sedadlům podobné skály žulové, od nichž hora jméno má. Zde jest také turistický dům, kde možno dostati chléb, máslo, pivo bavorské, drůbež, konservy, polévku, sýr. Nocleh stojí 1 marku. Jest zde také pošta a zápisní kniha pro cizince. Venku jsou dřevěné stoly a lavice. Na nejvyšší skupinu přijdeme po kamenitých schodech. Nahoře zřízeno jest dřevěné zábradlí. Na hoře Třístoličné slaví se dne 25. července slavnost národní, kterou jmenovitě lid Bavorský četně navštěvuje. Odtud vede pěkná cesta na Vysoký kámen (Hohenstein), jenž tvoří krásnější a velebnější skalní skupiny než hora Třístoličná. Na vrchol vystoupíme po částečně kamenných a dřevěných schodech. Na vrcholu jest široká skalina opatřena zábradlím.“ Průvodce Antonína Bašty z roku 1908 je taktéž velice vděčný při popisu hory a útulny: „Třístoličná jest jedním z nejvyšších bodů prahorního hřbetu, pnoucího se od průsmyku kunžvartského  podél hranic českých. V době, kdy živel český pronikal až za bavorskou mez, jmenoval okolní lid horu tu charakteristickým jménem Říruřec. Bylo by jenom spravedlivo, aby starý název hory Říruřce znovu byl užíván. Asi dvacet kroků od skalní skupiny stojí turistická útulna, zbudována roku 1888 turistickým spolkem v Neureichenau v Bavořích. Třiceti noclehy postaráno zde o pohovu návštěvníků. Černé pivo v bavorských hliněných džbáncích a pokrmy bavorské příchuti praví nám, že jsme zde již na půdě bavorské. Ceny nápojů a jídel stanoveny jsou pevně ceníkem, vyvěšeným na zdi útulny. Bohatá série pohlednic dokazuje, že i sem, do výše více než třinácti set metrů pronikl duch kultury. Travnatá plocha před útulnou vyplněna jest stoly a lavicemi, jež zvláště o dni svatojakubském (25. července) hostí nesčetné množství německého lidu z vůkolí, který schází se zde k letní hlučné slavnosti zvané Hinterkirchtag. V létě jest zde turisty přeplněno a nedoporučuje se spoléhati předem, že dostane se noclehů, zvláště pro větší společnost. Pracuje se o rozšíření útulny o novou budovu s 9 pokoji a 16 lůžky. Mimo to jest v blízkém prostranném srubu postaráno o noclehy hromadně 14 lůžky matracovými.“ Průvodce Jaroslava Dostála z roku 1938 už varuje při přechodu hranic: „Vrchol skály je již na bavorské půdě, kámen č. 14 při její patě. Pozor i při těchto několika krocích (nezmění-li se zatím poměry), abychom bez přepustky nebo i s ní neměli nepříjemnosti a neplatili vysokou pokutu. Nevstupujme ani do bavorské chaty, vystavěné právě na hranicích. Za bídný čaj se platí 5 Kč a přitom číhá nebezpečí pokuty.“
 
Slavnost Hinterkirchtag na Třístoličníku v roce 1920
 
 
 
Od Třístoličníku hranice v délce 1 kilometru stoupá na kótu Vysoký hřeben (1 341 m. n. m., hraniční znak 15). Hranice je paradoxně svedena na jižní svah hory a vrcholová plošina je na českém území (100 metrů od hranice). Že by malá náhrada za Třístoličník, jehož vrchol leží zase na bavorské straně? Od Vysokého hřebene hranice v délce 1.3 km pozvolným terénem jde ke kótě Trojmezná/Bayerischer Plöckenstein (1 361 m. n. m., hraniční znaky na žulových skalách 15/7 a 16, dále hraniční znaky 16/1 a 16/2). Trojmezná je skalnatým hřbetem s několika hraničními vrcholovými žulovými skálami (skály jsou utvořeny z nakupených žulových kamenů-bloků). Okolí skal je porostlé rozvolněnou smrčinou s příměsí kleče borovice a jeřábu. Bavorské svahy Trojmezné jsou pokryty kamennými moři. Z hory státní hranice klesá v délce 700 metrů do sedla mezi Trojmeznou a Plechým, ve kterém se nachází Trojmezí České republiky, Německa a Rakouska.
 
Trojmezná s kamenným mořem na bavorské straně
 
 
 
Česko-německo-rakouské trojmezí na Šumavě pod Plechým (v nadmořské výšce 1 320 metrů) je velmi staré. Vzniklo s velkými územními změnami za panování Marie Terezie ve 2. polovině 18. století. Až do roku 1765 se trojmezí Čech, Pasovska a Rakous nacházelo na Třístoličníku. Po tomto období se posunulo, na základě pasovsko-rakouských územních změn, mezi významné vrcholy Třístoličník a Plechý. Trojmezí bylo označeno trojbokým, erby ozdobeným kamenem. Roku 1767 byla provedena konečná regulace česko-pasovské hranice. Trojboký kámen č. 1 z roku 1765 tak ještě obdržel, jako koncový mezník česko-pasovské hraniční regulace, číslo 17 a letopočet 1767. V roce 1803 bylo Pasovsko sekularizováno a roku 1806 připadlo Bavorsku. Na nejstarších fotografiích ze začátku 20. století je trojmezí vyznačeno oním trojbokým mezníkem se zkratkami jednotlivých zemí (C, B, A) a letopočty 1765 a 1767 (na české straně kamene). V bezprostřední blízkosti trojmezníku se nacházel česko-bavorský hraniční mezník s nápisy K BÖHMEN (Království české) a K BAYERN (Království bavorské). Po vzniku Československa v roce 1918 byly rozhraničeny nové československé hranice - na šumavském trojmezí byl ve 20. letech v rámci rozhraničovacích prací s Rakouskem ponechán trojboký mezník a do příslušných ploch se zapustily desky se státními znaky a datem platnosti mírové smlouvy. Dobové fotografie nám v další fázi vývoje trojmezí dokladují, že trojboký mezník byl zničen - nejprve byly odstraněny zapuštěné desky a později byla ulomena jeho vrchní část. Ve 30. letech, která jsou charakteristická pro rozhraničovací práce s Bavorskem, byl osazen nový trojboký monolit - do každé stěny byl zapuštěn příslušný státní znak. Zároveň byl osazen nový československo-bavorský mezník číslo 17 s iniciálami ČS a DB. V této době zde stál nejvýše položený hraniční orientační sloup v československém pohraničí - umístění na tomto místě bylo čistě reprezentativní. Průvodce Jaroslava Dostála z roku 1938 předurčuje další osudy Trojmezí. „Trojmezí, kde se sbíhaly hranice ČSR, Německa a spolkového státu Rakouského. Sloupy se znaky všech tří států, okrouhlý hraničník se znaky a písmeny ČS, DB, Ö a několik orientačních tabulí oživovalo toto zákoutí. Rozhraní tří států patří již historii.“ Během 2. světové války byl trojboký monolit zcela zničen. V místě styku hranic Československa, Spolkové republiky Německo a Rakouska byl dne 5. července 1956 osazen jako podstavec hraniční mezník, který vyčníval 20 cm nad povrchem terénu. Na jeho vrchní část byl postaven válec ze žuly, na který byly vyznačeny iniciály ČS, B a Ö a směrové značky.
 
Jak šel čas na Trojmezí - na obr. 1 trojboký mezník s letopočtem 1765, na obr. 2 a 3 trojboký mezník se zapuštěnými deskami, na obr. 4 až 7 jednotlivé fáze poškození trojbokého mezníku
 
 
 
Jak šel čas na Trojmezí - trojboký monolit (obrázek 4 zdroj: Horst Wondraschek)
 
 
 
Jak šel čas na Trojmezí - zimní idylka v prvorepublikovém období a zničení/absence trojbokého monolitu ve válečném období
 
 
 
Jak šel čas na Trojmezí - socialistický válec
 
 
 
Vznik České republiky a dalších demokracií v Evropě s sebou přinesl výměnu trojmezního hraničního znaku na šumavském trojmezí. Od roku 1993 zde stojí markantní trojboký sloup se stříškou. Každá strana stěny nese název státu a státní znak (u Německa a Rakouska je navíc název a znak spolkové země - Svobodný stát Bavorsko a Země Horní Rakousko). Na vrcholu stříšky jsou směrové značky. Česko-bavorský mezník, až na drobné úpravy, nedoznal změn. Letopočet 1844 upomíná na ustálení česko-bavorské hranice na základě smlouvy z roku 1862 a demarkačního protokolu z roku 1842. Zemské hranice byly rozděleny na 9 hraničních úseků, přičemž poslední úsek končil právě tady, na trojmezí hranic Království českého, bavorského a arcivévodství rakouského. Trojstátní hraniční znak má tři pořadová čísla - na česko-německé hranici 18, na česko-rakouské hranici I (vyznačuje první úsek česko-rakouské státní hranice), na německo-rakouské hranici H1. Mnozí z nás si mohou položit otázku, proč na Trojmezí není česko-rakouský a německo-rakouský mezník. Vysvětlením by mohl být například argument, že oba tyto hraniční mezníky mohly být odstraněny po anšlusu Rakouska a záboru Sudet Německem. Není tomu tak - v minulosti se na Trojmezí nacházel jen česko-bavorský mezník s letopočtem 1844.
 
Trojmezí - pohled z českého, německého a rakouského území
 
 
 
Trojmezí - stříška trojstátního hraničního znaku s vyznačením hraniční linie
 
 
 
Trojmezí - rakousko-německá státní hranice bez společného hraničního chodníku
 
 
 
Následuje 1.5 km dlouhý úsek. Z Trojmezí hranice stoupá na kótu Nad Rakouskou loukou (1 360 m. n. m., hraniční znak I/2) s několika vrcholovými žulovými skalisky, záhy klesá do sedla na Rakouskou louku (1 343 m. n. m., hraniční znak I/3) - jedná se o bezlesou plochu s porostem horské trávy smilky tuhé, louka na české straně hranice přechází v menší vrchovištní rašeliniště s prameništěm Stockého potoka.
 
Rakouská louka
 
 
 
Z Rakouské louky hranice stoupá na nejvyšší českou horu Šumavy Plechý/Plöckenstein (s nadmořskou výškou 1 378 metrů je i nejvyšší kótou Jihočeského kraje a rakouské Šumavy). Pojmenování hory vzniklo z původního německého názvu a znamená lesklý kámen nebo skála - motivem k názvu byla pravděpodobně třpytící se hladina ledovcového jezera na severovýchodním svahu hory. Šumavský průvodce Antonína Bašty z roku 1908 však zmiňuje ještě starší pojmenování Plechého. „Původ jména hledají Němci v pojmu „Block“ vzhledem k balvanité hlavě hory.“ Plechý má oblý vrchol na strukturním hřbetu, jeho svahy jsou vyvinuty asymetricky a je na nich množství tvarů glaciální a periglaciální modelace. Do severovýchodního svahu je zahlouben kar s ledovcovým jezerem, jehož příkré stěny se skalními výchozy a suťovými proudy dosahují téměř k samému vrcholu. Masiv Plechého je velice kompaktní. Na jeho formování se podílely pohyby zemské kůry od nejstarších geologických dob až po ohlasy alpínského vrásnění ve třetihorách. Jeho skalní podloží navazuje na šumavskou větev centrálního moldanubického plutonu - toto obrovské těleso hlubinných vyvřelin k nám zasahuje ze sousedního Bavorska a Horního Rakouska a zde vystupuje na povrch v podobě několika samostatných granitových těles a masiv Plechého je jedním z nich. Převládající horninou jsou středně až hrubě zrnité granitoidy - světlá dvojslídná žula eisgarnského typu, označovaná jako plekenštejnská žula. Je to hornatina s vyšším obsahem hliníku a fosforu, který se zvětráváním uvolňuje a prostřednictvím přítoků splavuje do jezerních vod. Masiv Plechého byl do dnešní podoby domodelován během čtvrtohor a zejména v pleistocénu. V té době se střídaly chladné glaciály s teplejšími interglaciály a docházelo k intenzivnímu mrazovému zvětrávání hornin. Mrznoucí voda pronikala do skalních spár a narušovala celistvost skalních stěn. Od nich se pak oddělovaly mohutné bloky a balvany, ty se sesouvaly po svazích a ledovec je roznášel i do vzdálenějších údolních poloh. Skalnaté vrcholy se tím značně snížily, vznikly mrazové sruby, skalní hradby, balvanité sutě a rozlehlá balvanová moře. Vrchol Plechého leží těsně pod horní hranicí lesa a v minulosti byl zalesněn horskou smrčinou s příměsí jeřábu a plochami porostlými kapradinou a borůvčím. Vrchol hory tvoří skála s rozpadajícími se žulovými bloky. Plechý byl ideálním místem pro geodetická měření. Jedno takové proběhlo triangulační komisí v roce 1816. Tehdy tu měla vzniknout, na nejvyšší skále Plechého, dřevěná věž. Při katastrálním vyměřování v roce 1828 byla věž obnovena v pyramidální formě. Souběžné trigonometrické měření vykázalo 4351 vídeňských stop, cca 1 375 metrů, čímž byl Plechý definován jako nejvyšší vrchol v české části Šumavy. I v prvorepublikové době byla na Plechém dřevěná triangulační věž. Průvodce z roku 1938 praví, že věž je dobře dostupná po pevných žebřících a je z ní kruhový výhled. Od roku 2014 je na skále vrcholový kříž - byl vztyčen rakouskou stranou a sestává ze dřevěných trámů a železného rámu, ukotveného ke skále pomocí ocelových lan. Na skále je hraniční znak I/4, jehož čtyři součástky jsou zaneseny do dvou žulových bloků (severní kamenný blok nese značky C a I/4, jižní kamenný blok nese značku Ö a křížek s ryskami). Je zde rovněž geodetický bod.
 
Plechý s Plešným jezerem (zdroj: Jiří Jiroušek)
 
 
 
Plechý na starých fotografiích a v roce 1995
 
 
 
Plechý - vrcholové skalisko s křížem, hraniční znak I/4 a pohledy na hraniční chodník
 
 
 
Plešné jezero, zahloubené do severovýchodního svahu Plechého, je nejvýše položeným šumavským ledovcovým jezerem v nadmořské výšce 1 090 metrů. Plocha hladiny jezera činí 7.63 hektarů a objem zadržované vody 620 000 m3, maximální hloubka 18.7 metrů a střední hloubka 8.1 metrů. Jezero je dlouhé 540 metrů a široké 150 metrů. Napájí jej a záhy odvodňuje Jezerní potok do Vltavy a Severního moře. Na severovýchodních svazích Plechého se vytvořil obrovský ledovec, který byl zásobován sněhem z výše položených firnových polí. Převládající vzdušné proudy podporovaly vznik sněhových převisů na horní hraně karu a akumulaci firnu na závětrných svazích. V chladných obdobích pleistocénu ledovec narůstal. Ve vrcholném würmu zasahoval jeho splaz až 150 metrů pod dnešní jezero, kde zanechal ústupovou morénu. V teplejších obdobích se opět stahoval do chladných poloh na úpatí karové stěny. Po ústupu ledovce vynikla strmá jezerní stěna s četnými skalními výstupky, římsami a ohlazy. Dnes se stěna zvedá nad hladinou jezera do výšky 290 metrů a uzavírá celou kotlinu. K jezerní stěně se váže pověst. V útrobách se prý nachází obrovský poklad (zlato, stříbro, granáty a další relikvie). Měl patřit pohanskému králi ze Saska, který sem uprchl před králem Karlem a nechal se v útrobách skal pohřbít. Brána k pokladu je začarována a otevírá se jen v době pašijí. Kdo ale včas ze skály neodejde, může zde být uvězněn zaživa, což se prý stalo jednomu hospodáři. Jihozápadní část jezera byla ledovcem vyhloubena ve skalnatém podloží a je karová, zatímco severovýchodní část byla hrazena čelní morénou. Přítomností fosforu v plekenštejnské žule má Plešné jezero (v porovnání s ostatními) vyšší produkci fytoplanktonu i zelenější zbarvení vody. Na březích jezera v minulosti leželo velké množství balvanů (jezero bylo zváno i jako Balvanité). Projevovalo se to zejména v dobách plavení dřeva, kdy hladina jezera poklesla na minimum - Plešné jezero plnilo funkci plavební nádrže v systému Schwarzenberského plavebního kanálu, čelní moréna jezera byla v roce 1789 zpevněna, zvýšena a opatřena stavidlem. Do krajiny okolo Plešného jezera výrazně zasáhla železná opona - pod jezerní stěnou byla dopadová plocha střelnice na pěchotní střelivo a v karové stěně byl vysekán průsek a položen elektrifikovaný drátěný zátaras (od Stifterova pomníku byl vzdálen 100 metrů). A nejen to, v roce 1997 dostali filmaři povolení k natáčení pohádky Jezerní královna - hráz Plešného jezera byla porušena a hladina silně poklesla. Pozornost u Plešného jezera zasluhuje Kamenné moře, kterým probíhá turistická cesta. Je to významný geomorfologický útvar, který vznikl mrazovým zvětráváním a rozpadem skalnatého povrchu. Obrovské balvany byly rozneseny menším ledovcem po strmém svahu a vznikl tak mocný balvanový val o rozloze 6 hektarů. Na Kamenném moři se udržuje subalpínská vegetace - mezi balvany převažuje borová kleč, na okrajích skupinky smrčiny, jeřábů a bříz. V roce 1911 bylo Kamenné moře upraveno jako cesta - údajně měla být vystavěna tak, aby jí mohlo projet auto. I tudy vedl nechvalně proslulý elektrifikovaný drátěný zátaras.
 
Plešné jezero a Kamenné moře na starých fotografiích a pohraniční rota v 50. a 60. letech (obrázek 8 zdroj: Václav Kubina)
 
 
 
Plešné jezero a Kamenné moře
 
 
 
V roce 1911 byla na hrázi Plešného jezera postavena dřevěná Lucemburská chata. Byly zde 4 skromné pokoje s 10 lůžky. Původně bylo ubytování a občerstvení určeno jen pro lesní personál a hosty, kteří sem jezdili na lov. V turisticky významných 30. letech byla chata přestavěna respektive rozšířena - stalo se tak v roce 1935. Přestavbou byla zvětšena kapacita na 46 lůžek, interiéry zahrnovaly 10 zařízených vytápěných pokojů, jednu společnou noclehárnu a dvě prostorné místnosti s kamny. Chata měla venkovní terasu a byla otevřena celoročně. Lucemburka byla v provozu až do roku 1945. Se zřízením hraničního pásma chatu zabrala Pohraniční stráž a upravila ji pro své účely. V roce 1952 chata vyhořela a pohraničníci bydleli v jednoduchém dřevěném baráku, který tu byl na začátku 50. let vybudován. Až v roce 1956 bylo započato se stavbou nové zděné budovy, a to na místě původní Lucemburské chaty. Později u novostavby vyrostly další (tradiční) součásti pohraniční roty - dva domky, kotce, ale též například střelnice. V letech 1966-1970 bylo Plešné jezero dočasně turisticky zpřístupněno. Rota Plešné jezero byla zrušena k roku 1978. Po pádu železné opony byla pohraniční rota Správou Národního parku Šumava zbořena a dnes, u dřevěných stolů a laviček na hrázi Plešného jezera, nenajdeme nic z původní roty natož chaty. V roce 1999 (po natočení Jezerní královny) se opravila hráz jezera, kdy se postavil dnešní přepad s mostkem a plošina po rotě byla srovnána a upravena do dnešní podoby. U břehu jezera je kámen na památku návštěvy prince Jana Nepomuka ze Schwarzenbergu, pozdějšího majitele panství - nese nápisy J. S. 13 August 1868. Vskutku nádherně Plešné jezero líčí šumavský průvodce Antonína Bašty z roku 1908: „Krásným a mohutným dojmem působí jezero, v jehož klidné hladině odráží se tmavá zeleň lesů. Vystoupí-li nad lesy slunce, jezero jako by pronikalo novým životem - jest nejpřívětivějším ze všech jezer šumavských. Kráčíme za hlasitého hovoru nebo zpěvu kolem jezera a les opakuje po nás všechna slova naše. S námi mluví, s námi směje se a s námi zpívá český, s jinými německý nápěv. Když z pušky se vystřelí, na svazích ozývá se rachot, jako když skály se bortí.“ „U břehu jezera primitivní plavidlo, jímž možno doplouti do středu hladiny, odkud naskýtá se zajímavý pohled na okolí jezera.“
 
Lucemburská chata u Plešného jezera v roce 1913 a 1935
 
 
 
Nad vodní hladinou Plešného jezera se nabízejí dvě vyhlídková místa - ta jsou mezistanicí při krkolomné turistické pěšině od jezera na Plechý. První vyhlídkové místo je u Stifterova památníku, který na počest šumavského spisovatele, básníka a malíře Adalberta Stiftera, v obtížně přístupném srázu nad jezerem, postavili v letech 1876-1877 šumavští kameníci. Památník má tvar 14.5 metrů vysokého obelisku z kvádrů, zhotovených z plekenštejnské žuly. Druhé vyhlídkové místo stojí o kousek výše a je pojmenováno jako Kučerova vyhlídka po šumavském botanikovi Stanislavu Kučerovi.
 
Stifterův památník na starých fotografiích
 
 
 
Stifterův památník a vyhlídka od něj na Plešné jezero
 
 
 
K vyznačení státní hranice v úseku Třístoličník-Plechý. Hranice je vyznačena hraničními mezníky. Mimo to jsou v úseku česko-bavorské hranice dva hraniční znaky zanesené do kamene (15/1 a 15/7) a v úseku česko-rakouské hranice čtyři hraniční znaky zanesené taky do přírodního útvaru, přičemž tyto česko-rakouské kameny svým tvarem připomínají různé věci/motivy (kámen jedničkářů I/1-1, tank I/1-3, ořech I/3-2 a bota I/3-3). Paradoxně na celém reliktním úseku hranice nenajdeme žádný hraniční znak s letopočtem či jinými symboly odkazující na historii předělu (s výjimkou č. 17 u Trojmezí).
 
Hraniční znaky coby kámen jedničkářů, tank, ořech a bota
 
 
 
Turistická hřebenová cesta ze Třístoličníku na Plechý a odtud přes Stifterův památník k Plešnému jezeru je velmi stará. Z počátku byl hraniční průsek s odbočkou k jezeru neschůdný, koncem 19. století byly pěšiny upraveny. Šumavský průvodce z roku 1896 uvádí, že od jezera vede méně pěkná a také málo pohodlná stezka (obzvláště za deštivého počasí) ke Stifterovu pomníku, od pomníku je pak pěšina velice neschůdná a sotva znatelná k vrcholu Plechého. Od Plechého ke Trojmezí je chůze po pěšině velice obtížná a namáhavá. Od Trojmezí pak vede dosti pěkná stezka k vrcholu hory Třístoličné. Hlavní hřeben je starým průvodcem z roku 1896 charakterizován jako „nejvyšší pásmo Šumavy, kde roste jen kleč a smrky. Po obou stranách pěšiny rozprostírají se ohromné slatiny.“ Průvodci z 20. a 30. let minulého století již uvádějí pohodlnější cesty. V tomto období byla hřebenovka vyznačena českou červenou a bavorskou/rakouskou zelenou značkou, naše značka pak u Plechého klesala přes Stifterův památník k jezeru. Průvodce Jaroslava Dostála z roku 1938 popisuje hřebenovku následujíce. Od Třístoličníku „naše červená (místy německá zelená) pokračuje po hranicích. Mírně stoupá na kótu 1332, označenou kamenem 15. Máme jen omezené výhledy. Na kótě 1362, kámen 16, se zvedá mocná skála, omezený rozhled. Hodně kamenitá cesta jde až ke kameni 16/3. Sestupujeme do mělkého, širokého sedla mezi Třístoličníkem a Plechým. Je to Trojmezí. Naše červená mírně stoupá po hranicích. Ocitáme se na velmi kamenité stezce v oblasti Plechého. Na Plechém opouštíme hranice. Značky sestupují ke Stiftrovu pomníku. Od pomníku sestupujeme velmi zlou, příkrou a kamenitou stezkou, vroubenou vysokým borůvčím k Plöckenštejnskému jezeru.“
 
Z Plechého státní hranice v délce 2.2 kilometrů klesá do sedla, které rozděluje hřbety Třístoličník-Plechý a Studničná-Smrčina. Česko-rakouské sedlo v nadmořské výšce 1 015 metrů je odlehlým místem. Velmi dávno tudy vedla obchodní cesta, která musela být mezi hornatými zalesněnými hradbami prosekána. Chodilo se z Horní Plané přes Novou Pec, odtud horským sedlem, údolím potoka Klafferbachu do Klafferstrasse, Waldkirchenu a Pasova. Později byl průchod využíván lesním personálem. V současnosti je, u hraničního znaku I/10, oficiální hraniční přechod pro turisty a lyžaře. Některá přechodová místa tzv. malých pohraničních styků mají více pojmenování - odlišné názvy se pak objevují v mapách, na turistických směrovkách, ba i v úředních listinách. Sedlo u hraničního znaku I/10 coby hraniční přechod je pojmenováván jako Nová Pec, Rakouská cesta - I/10, Pod Plechým, Plešné jezero, Říjiště aj. Podle Sdělení Ministerstva vnitra č. 98/2018 Sb., o vyhlášení seznamu hraničních přechodů a seznamů přeshraničních propojení, je náš turistický přechod pojmenován jako Nová Pec-Říjiště/Holzschlag. Podobně jako na silničních hraničních přechodech, i v místech turistických styků se kontrolovaly příslušné doklady - důkazem toho jsou zde opuštěné celní boudy. Od sedla u hraničního znaku I/10 hranice v délce 1.3 km stoupá na kótu Studničná (1 160 m. n. m.). Hranice je paradoxně svedena na jihozápadní svahy hory a vrcholová plošina je na českém území (250 metrů od hranice). Hřebenovou linií Studničné prochází červená turistická značka, která sem odbíhá ze státní hranice (mezi hraničními znaky I/12 až I/14-2), aby se vyhnula mokřadům na hranici. Ke Studničné se váže ještě jedna zajímavost, která souvisí se Schwarzenberským plavebním kanálem. V minulosti české partie Studničné byly zahrnuty do správy rakouského kláštera Schlägl. Plavební kanál se budoval i na rakouském území a bylo třeba vykoupit od vlastníka pozemky. Klášter Schlägl nechtěl českokrumlovskému panství pozemky prodat a tak nakonec došlo k dohodě - rakouské pozemky byly předány do užívání (nikoliv do vlastnictví), na oplátku předalo českokrumlovské panství klášteru Schlägl do užívání pozemky v prostoru Studničné (lesnaté území o skoro 14 hektarech mezi současnými hraničními znaky I/11 a I/15 na české straně hranice). Tak tomu bylo v letech 1791-1935. Na původní správní hranici tzv. Klášterního lesa lze dohledat hraniční mezníky. Od Studničné státní hranice stoupá přes kótu Hraničník/Reischelberg (1 281 m. n. m., hraniční znak I/16) a dále zvlněným terénem dosahuje Smrčiny/Hochficht (1 338 m. n. m., hraniční znak I/21), to vše v délce 2.8 kilometrů. Ještě před Smrčinou je na rakouské straně hranice skalisko s vrcholovým křížem pojmenované jako Schönbergfelsen (u hraničního znaku I/19-3). Smrčina uzavírá trojmezenský hřeben. Vrchol hory se nachází na rakouském území (několik desítek metrů od hranice) v nadmořské výšce 1 338 metrů a je vyznačen křížem, který spočívá na vrcholové skále. Nejvyšší bod české Smrčiny činí u hraničního znaku č. I/21 1 332 metrů nad mořem. Na rakouské straně Smrčiny, podobně jako na rakouské straně Hraničníku, je vybudován sjezdový areál s horní stanicí lanovky u hranice. Vrchol Smrčiny je zalesněn, jak jinak než-li smrčinou. Ve hraničním znaku I/21, jehož čtyři součástky jsou zaneseny do kamene, se hranice láme ze severu na východ - hranice ze Smrčiny klesá v délce 5 kilometrů ke hraničnímu přechodu Zadní Zvonková/Schöneben. Před hraničním přechodem na Zadní Zvonkové státní hranice přechází do mokré podoby - u hraničních znaků I/29-1C a I/29-1Ö ji začíná tvořit potok Pestřice, který pramení na české straně hranice.
 
Hraniční přechod Nová Pec-Říjiště/Holzschlag
 
 
 
Hraniční mezník vyznačující původní hranici Klášterního lesa
 
 
 
Hraničník
 
 
 
Smrčina na starých fotografiích
 
 
 
Smrčina
 
 
 
Začátek hraničního toku Pestřice
 
 
 
K vyznačení státní hranice v úseku Plechý-Smrčina. Hranice je vyznačena hraničními mezníky. Mimo to je v úseku několik hraničních znaků zanesených do kamene. Paradoxně na celém reliktním úseku hranice nenajdeme žádný hraniční znak s letopočtem či jinými symboly odkazující na historii předělu. Lze však dohledat několik původních hraničních kamenů (například č. 60 a 63), které v minulosti vyznačovaly česko-rakouskou hranici a jsou zakresleny na mapě Stabilního katastru z roku 1826.
 
Původní hraniční kameny na česko-rakouských hranicích trojmezenského hřebene
 
 
 
Vedení státní hranice v úseku Nové Údolí-Třístoličník
 
 
 
Vedení státní hranice v úseku Třístoličník-Nová Pec
 
 
 
Vedení státní hranice v úseku Nová Pec-Zadní Zvonková