Rozbor Dyleňska

Do oblasti Dyleňska lze zahrnout atraktivní jižní část Chebska, kde státní hranice probíhá ve svazích kót Dyleň-Čupřina-Hraniční vrch-Tišina. Dominantou lokality je Dyleňský les s nejvyšší kótou Dyleň v nadmořské výšce 940 metrů. Státní hranice zde probíhají v mírně zvlněném terénu, výjimkou je stoupání na nejvyšší horu Chebska. Hranice vedou v (místy podmáčených) lesích, a to v nadmořské výšce okolo 600-800 metrů. Další atraktivitou Dyleňska jsou barevně zvýrazněné původní tereziánské hraniční kameny a další zajímavosti na hranici, které při celé linii česko-bavorské státní hranice najdeme jen tady - bývalá sopka Železná hůrka, minerální Kyselecký pramen, Napoleonův kámen, Střed Evropy a oplocený pozemek vodojemu přímo na hranici. Státní hranice v prostoru Dyleňska mají povahu umělých-geometrických hranic a z menší části povahu přirozených-orografických hranic (zejména Mikulášský potok coby jediný hraniční vodní tok v popisované oblasti). Umělé hranice jsou typické pro rovinatou nebo mírně zvlněnou krajinu a byly takto vyznačeny především pro oddělení sousedních majetků respektive pozemků.
 
Výchozím bodem je hraniční přechod Mýtina/Neualbenreuth, který navazuje na starou cestu mezi osadami Mýtina (původně Starý Albenreuth - Altalbenreuth) a Neualbenreuth. České vsi byly od těch německých sice hranicí administrativně odděleny, nicméně představovaly společně s bavorskými vískami jisté civilizační pouto - přeshraničními cestami se chodilo na nákupy a návštěvy, tancovačky a mše, poutě a výlety.  Poválečná léta minulého století byla ve znamení boření společných cest a uzavření hranice. Oproti tomu devadesátá léta téhož století byla ve znamení obnovy a spojování těchto cest - v polovině 90. let byl otevřen hraniční přechod Mýtina/Neualbenreuth coby malý pohraniční styk. Ke přechodovému místu jsou osazeny dva původní hraniční mezníky s letopočty 1844 - a to číslo IV/1 (začátek čtvrtého úseku česko-bavorské státní hranice) a číslo 2. Na české straně přechodu stojí malebná bouda pro odpočinek - její konstrukce upomíná na tradiční motiv chebských stavení - je zde použita technika hrázdění. U hraničního přechodu Mýtina/Neualbenreuth se nachází zaniklá osada Boden  a opodál vyhaslá sopka Železná hůrka, která v terénu vystupuje jako nepatrné travnaté návrší na okraji pole.
 
Hraniční přechod Mýtina/Neualbenreuth s celnicí k roku 1945 na kresbě
 
 
 
Hraniční přechod Mýtina/Neualbenreuth v současnosti
 
 
 
Železnou hůrku tvoří lom odkrývající část nejmladší známé sopky na území České republiky. Údaje o stáří sopky se pohybují v rozmezí 150 až 400 tisíc let. Sopka byla naposledy činná v období pleistocénu (starší čtvrtohory). Její název je zřejmě odvozen od nálezů čistého železa, které vzniklo při průchodu magmatu uhelnými slojemi. Je pozůstatkem struskovitého kužele navršeného během dvou explozivních fází - dvou erupcí strombolského a havajského typu. Geologický profil sopky je dobře patrný na zachovalých stěnách malého lomu - můžeme zde spatřit jednotlivé vrstvy sopečného popela s úlomky čedičové strusky - možná, že tyto artefakty a sopka samotná působí dojmem, jako by erupce skončily teprve nedávno. Je třeba dodat, že sopka je částečně odtěžená - lidé sem chodili těžit strusku, kterou používali na zpevnění cest a další stavby - těžbou byl v podstatě odkryt profil vnitřní stavby sopky. Řada badatelů se snažila o záchranu Železné hůrky před jejím odtěžením a zničením - například v roce 1928 doporučil německý vulkanolog a paleontolog Hans Gottfried Reck ochranu, aby nedocházelo k těžbě sopečného materiálu pro místní potřebu. Těžba však pokračovala dál a až po geologickém průzkumu v roce 1957 byl formulován návrh na ochranu. V roce 1961 byla vyhlášena Národní přírodní památka Železná hůrka, ovšem lidé ji mohli navštívit až po roce 1989, jelikož se do té doby nacházela v hraničním pásmu.
 
Železná hůrka
 
 
 
Od hraničního přechodu Mýtina/Neualbenreuth (590 metrů nad mořem) hraniční linie pozvolně a pak důsledně stoupá v délce 5.7 kilometrů k ohbí státní hranice pod Dylení u hraničního znaku 8. Při téměř šestikilometrovém úseku se na české straně hranice nacházejí dvě zaniklá sídla. Tím prvním je Kyselecký hamr s nedalekým minerálním Kyseleckým pramenem. Lokalita se nachází v údolí Stebnického potoka. Kyselecký pramen je mineralizovanou železnatou sírano-uhličitano-chloridovou sodnou kyselkou. Vydatný vývěr vody s množstvím stoupajících bublin oxidu uhličitého naplňuje čtvercový žulový žlab, který má zachované kamenné jímání ze žulových bloků. Jímání kyselky tímto způsobem se dochovalo z roku 1648. Pramen je znám již od roku 1588. Byl velmi oblíben - využívali jej obyvatelé okolních vsí, turisté, pramen byl dokonce distribuován v lahvích do prodeje. Čtvercový žlab kyselky a nedaleký Kyselecký hamr (Säuerlinghammer) je zachycen na mapě Stabilního katastru z roku 1846. Podle mapy zde stálo čtyřstranné stavení se třemi dalšími domky a dvěma rybníky. Rybníky byly propojeny kanálem. Hamr představoval kovářskou dílnu vybavenou stroji poháněnými vodním kolem. Kovalo se zde nářadí ke kultivaci půdy (kosy, srpy, radlice aj.). Hamr fungoval až do poloviny 20. století - ostatně je (ještě) zobrazen na letecké mapě z roku 1948. Ani on ale neušel likvidaci v důsledku jeho umístění v hraničním pásmu. Druhým zaniklým sídlem je osada Oldřichov.
 
Kyselecký hamr - nákres na mapě Stabilního katastru z roku 1846 a rekonstrukce podle Martina Plevného z roku 1900
 
 
 
Kyselecký pramen v roce 1976 a 1989 (obrázek 1 zdroj: Václav Fryč)
 
 
 
Lokalita Kyseleckého hamru s pramenem
 
 
 
U hraničního mezníku 8 s letopočtem 1844 hraniční linie dosahuje nadmořské výšky 825 metrů, což je nejvyšší místo na státní hranici v lokalitě Chebska. Vrchol Dyleně je již nedaleko - 500 metrů jihovýchodním směrem. Dyleňský les a hora Dyleň  je bájným a mystickým místem - bylo tomu tak v historii a je tomu tak dodnes. K historii Dyleně je vázáno několik pověstí. Ta hlavní vypráví, že na Dyleni bývalo velmi bohaté a mocné městečko se skvostnými domy s vysokými zlatými kupolemi. Město, obklopeno vysokou kamennou zdí se střílnami a strážními věžemi, odolávalo všem útokům. Občané se oblékali do sametu a chodili po cestách vykládaných českými granáty a zlatem. Jak by ne - město oplývalo čilou hornickou činností - těžilo se zde zlato, stříbro a české granáty. Městská pokladnice se postupně plnila, avšak čím bylo město bohatší, tím nastával větší mravní úpadek obyvatel. Do městečka putovalo hodně chudáků v domnění, že jim zbude něco ze stolu boháčů nebo jim nasypou do ruky. Ti je však z města hnali psy a holemi. Jednou se poblíž města utábořila skupina Cikánů. Ve městě taky nic nedostali a stěžovali si tedy svému náčelníkovi. Tento velmi letitý a moudrý muž se vydal do města sám, ale ani jemu se nedostalo ničeho dobrého. Když mu nic jiného nezbývalo, pokusil se pro své druhy ukrást něco k jídlu. Byl však přistižen při činu a ihned odsouzen k smrti oběšením. Na náměstí byla postavena šibenice, lidé se shromáždili kolem popravčího místa. Kat už chtěl nasadit starci oprátku, ale ten ho pokorně poprosil, aby mu ještě na chvíli sundal pouta - chtěl se ještě pomodlit a vyřknout poslední přání. Kat svolil. Cikán si nato klekl na zem, napřáhl své ruce k nebi a něco mumlal. Pak se postavil a s hromovým hlasem pravil: „Pohlť země toto bezbožné město!“ Jakmile to dořekl, s velkým rachotem se hora otevřela a celé město se do ní propadlo. S městečkem se do země propadlo zlato, stříbro a drahé kameny - toť celý dyleňský poklad, který je legendami opřen dodnes.  Některé další pověsti v podstatě mají podobné rozuzlení - zatímco starým a poctivým lidem se zde dostalo pokladu a porozumění, ty chamtivé a zlé stihl trest.
 
Státní hranice u hraničního znaku 8
 
 
 
Dyleň/Tillenberg (940 m. n. m.) leží na jihozápadním okraji Karlovarského kraje a je dominantou Chebska. Hora je zalesněná, kruhová vrcholová plošina je odlesněná, ze západu svahy klesají k česko-bavorské hranici - hraniční linie je od vrcholu vzdálena 500 metrů. Hora Dyleň je dnes spojována se železnou oponou - je poznamenaná vývojem ve 2. polovině 20. století - na vrcholu stojí věž coby pozůstatek vojenského zařízení elektronické ostrahy státní hranice, hora je protkána sítí vojenských cest a průseků, v neposlední řadě tady nalezneme (zchátralé) pozůstatky vojenských objektů. První etapou historie Dyleně však byla prvorepubliková turistika. Ve 20. a 30. letech 20. století se na vrcholových plošinách (hraničních) hor budovaly dřevěné triangulační věže, které posloužily zároveň i jako jednoduché rozhledny. Ochozy takovýchto věží byly dostupné po pevných žebřících a umožňovaly většinou kruhový výhled. Triangulační věže byly součástí obšírného projektu po vzniku Československé republiky, kdy bylo potřeba rozhraničit nové státní hranice a zeměměřicky zajistit významné kóty na hranicích nebo v jejich blízkosti. Jedna taková triangulační věž coby jednoduchá rozhledna stála od roku 1934 i na Dyleni, a to v místě trigonometrického kamene z roku 1865. 500 metrů severně od vrcholu Dyleně a zároveň 100 metrů severovýchodně od ohbí hranice u hraničního mezníku č. 8, stávala od roku 1926, v nadmořské výšce 820 metrů, turistická chata. Jak vlastně vznikla myšlenka výstavby chaty na svahu Dyleně? Dne 30. prosince 1893 byla v Chebu založena chebská sekce turistického Německo-rakouského alpského spolku, který si v roce 1907 postavil turistickou chatu Egerhütte v Dolomitech, avšak po zániku Rakouska-Uherska nastaly problémy - chata byla vypleněna a vyvlastněna italskou vládou. Po vzniku Československa se turistický spolek v roce 1920 přejmenoval na Německý alpský spolek Cheb a Chebsko a začal uvažovat o výstavbě jiného objektu. Volba padla na nejvyšší horu Chebska Dyleň, kde se 24. června 1924 uskutečnila první horská slavnost, která se poté stala tradicí. V roce 1925 zakoupil spolek na západním svahu Dyleně první pozemek v blízkosti Granátového pramene. Na mimořádném shromáždění dne 17. prosince 1925 výbor spolku rozhodl o výstavbě nové turistické chaty. Plánovaná výstavba oslovila chebskou veřejnost natolik, že během sbírky na podporu stavebního fondu se vybralo přes 76 tisíc Kč. A nejen to, v roce 1926 stoupla členská základna na 246 osob. 24. března 1926 získala chebská firma Karel Jačík smlouvu na výstavbu kamenného soklu chaty. Výstavba dřevěné části chaty byla svěřena firmě Josef Woisetschläger z Vyššího Brodu.  Základní kámen byl položen 25. dubna 1926. Výstavba probíhala intenzivně přes celé jaro a léto - na kamenném suterénu byla postavena patrová dřevěná budova. Dne 3. října 1926 byla chata slavnostně otevřena. Chata poskytovala občerstvení i nocleh. Vedle chaty byl oválný bazén s vodní kaskádou a vodotryskem, pro něž byla voda přiváděna ze stráně nad chatou, kde byl silný vývěr pitné vody - Granátového pramene. Dobře zařízená chata byla velice oblíbeným cílem pro návštěvníky z obou stran hranice - například v roce 1932 navštívilo chatu asi 4 300 lidí. Turistický spolek se postaral o nové turistické značení, které dyleňskou chatu napojilo na síť turistických cest a dále byla vybudována nová silnička z Oldřichova. Přikoupeny byly další pozemky. Pro zimní sporty investoval spolek do výstavby lyžařského centra - okolí chaty bylo využíváno k lyžařským kurzům a závodům. Například v roce 1931 se zde konaly lyžařské závody a sjezdový závod s překážkami. Po 2. světové válce chata na Dyleni fungovala do roku 1947. V roce 1948 však přišel její zánik (letecký snímek z roku 1948 byl zřejmě pořízen ještě před zničením chaty, jelikož je zde stavba ještě zachycena). V současnosti jsou v terénu patrné kamenné základy chaty a oválné těleso bazénu. Na začátku 30. let 20. století byla nedaleko chaty zřízena farma (firmy Mayer und Co.) s chovem stříbrných lišek, i ta však musela po válce ustoupit hraničnímu pásmu.
 
Turistická chata na Dyleni na starých fotografiích (na obr. 1 slavnostní otevření v roce 1926, na obr. 8 a 9 vnitřní prostory, na obr. 10 rozhled do okolí)
 
 
 
Liščí farma v roce 1935, v pozadí turistická chata na Dyleni
 
 
 
Současný stav turistické chaty na Dyleni
 
 
 
Zásadní zlom v dějinách Dyleně přišel až se studenou válkou. Ta udělala z hory rozsáhlý vojenský areál - bylo zde pozemní stanoviště rádiového a radiotechnického průzkumu, stanoviště protivzdušné obrany státu a rota Pohraniční stráže. Na vrcholu Dyleně stál nejprve (respektive do roku 1972) domek se dřevěnou věží a mobilní rádiovou technikou. Od konce 60. let bylo započato s budováním rozsáhlého areálu coby strategického vojenského zařízení elektronické ostrahy státní hranice. Z Dyleně se tak záhy stalo zařízení tzv. elektronické války. Zařízení bylo po strategické stránce dostavěno v roce 1973 a umožňovalo sledovat rádiový provoz na území Spolkové republiky Německo. Vojenská posádka na vrcholu se věnovala odposlechu rádiových provozů. Vojáci dokázali zachytit vysílání až do vzdálenosti několik stovek kilometrů. V praxi tak měla socialistická vojska Varšavské smlouvy přehled o komunikaci vojsk Severoatlantické aliance. Konstrukce věže byla provedena bez jediného kousku železa, trámy byly spojeny silikonovými šrouby - ty totiž nejsou magnetické a tak žádným způsobem nezkreslují signály zde monitorované. Ve třech patrech věže byla rozmístěna jednotlivá pracoviště podle druhu odposlouchávané frekvence. Součástí zařízení byla, kromě jiného, přízemní krycí kopule na točně. V kopuli byla umístěna technika a speciální anténní a průzkumné systémy společně s částí pracovišť operátorů. Objekt byl obehnán dvojitou linií drátů a střežen proti vniknutí signální stěnou se slaboproudým vedením. Zařízení na Dyleni bylo přísně tajné a silně střežené. K zařízení na vrcholu Dyleně dále náležela průzkumná rota a vidová hláska protivzdušné obrany státu. Objekt na Dyleni nebyl jediným při hranici s Bavorskem, další radary byly umístěny například na Čerchově, Havranu nebo Poledníku. I Němci měli svá vojenská zařízení elektronické války. Bojové a zpravodajské složky na druhé straně hranice měly zájem zjistit o naší technice a činnosti co nejvíce. Umístění radaru, blízkost státní hranice a les bez osídlení, to přitahovalo německé a americké vzdušné síly ke kontrole hraničního prostoru a taktéž k provokacím. Pravidelně tak podél hraničních kamenů létaly německé či americké vrtulníky s úkolem zjistit co nejvíce. Legendární je americký bojový vrtulník Cobra (tzv. Redcatchers - Lovci rudých) - ten přiletěl a „pověsil“ se nad hraniční kámen, při nočním letu svítil osádce do oken na stanovišti, někdy se dočkal i soupeře - to pak letěly oba stroje rovnoběžně s hranicí.
 
Výstavba zařízení na Dyleni v letech 1968-1972
 
 
 
Dyleň v 80. letech (obrázek 1 zdroj: Martin Hrdý)
 
 
 
Zařízení na Dyleni v 80. letech
 
 
 
Izolace a střežení Dyleně skončilo po roce 1989. Objekt armáda opustila v roce 1992 a nabídla ho k prodeji. V roce 1994 odkoupilo celý objekt soukromé rádio, vybavení zařízení bylo demontováno a věž byla přebudována na telekomunikační věž a vysílač televizních a rozhlasových programů. Věž s okolními objekty je pro veřejnost nepřístupná, otevřena je výjimečně při pořádání vybraných akcí. 
 
Vrchol Dyleně v 90. letech (na obr. 1-3 v roce 1993, na obr. 4 v roce 1999, obrázek 1-3 zdroj: Jiří Šádek)
 
 
 
Vrchol Dyleně v současnosti
 
 
 
Asi 1 kilometr severně od vrcholu Dyleně se nacházela rota Pohraniční stráže. Ostatně monstrózní chátrající stavbu, jako z hororu vystřiženou, míjíme při turistické značce. „Horský hotel“ byl postaven ve 2. polovině 60. let a zkolaudován v roce 1971 - od 70. let zde byli ubytováni pohraničníci a vojáci ČSLA sloužící na stanovišti nahoře na Dyleni. Rota byla zásobována vodou z nedalekého vývěru u bývalé turistické chaty. Rozsáhlý areál pohraniční roty Dyleň nahradil původní dyleňskou rotu (sloužící od roku 1951) na témže místě, která sestávala ze dvou podlouhlých baráků, finského domku pro důstojníky s rodinami a několika dalších objektů. V roce 2010 byl založen zájmový spolek Život na Dyleň s cílem rozvíjet turistiku v zapomenutém koutu u česko-bavorských hranic v okolí Dyleně a ve spojení s připomínáním a péčí o zaniklé historické stavby tohoto regionu. Jedním ze stěžejních cílů spolku je výstavba zaniklé turistické chaty na Dyleni. Popřejme spolku mnoho zdaru - od pádu železné opony uplynula hezká řádka let, přesto je lokalita okolo Dyleně málo turisticky využívaná.
 
Pohraniční rota Dyleň (na obr. 1-4 stará rota, na obr. 5-8 nová rota, obrázek 1 zdroj: František Pouzar, obrázek 2 zdroj: František Domín, obrázek 3 zdroj: Stanislav Kvasnička, obrázek 4 zdroj: Miloslav Ertl, obrázek 6 a 8 zdroj: Marián Zajíček, obrázek 7 zdroj: Josef Urban)
 
 
 
Hlavní objekt bývalé pohraniční roty Dyleň v současnosti 
 
 
 
Vězte, že Dyleňský les má co nabídnout i na státních hranicích - historické hraniční znaky a zajímavé vyznačení hranice. Následující výklad (o šesti zajímavostech) se dotýká tříkilometrového úseku mezi hraničními znaky 8 až 11. Jedná se o následující:
 
1) Za prvé nám dobře známé hraniční mezníky s letopočtem 1844. Tyto původní kameny upomínají na omezníkování česko-bavorských hranic podle protokolu z roku 1842 a následné Státní smlouvy mezi Rakouskem a Bavorskem o úpravě hraniční čáry a jiných teritoriálních poměrech mezi Zemí českou a Bavorskem, kterážto byla podepsána dne 24. června 1862 ve Vídni. V podstatě někdy kolem roku 1844 byla česko-bavorská zemská hranice znovu vytyčena a omezníkována - byly vyřešeny sporné hraniční otázky v území Fraisch a v některých místech byla hranice osázena mezníky s letopočtem 1844. V podstatě lze říci, že v této době se česko-bavorská hranice ustálila. Hraniční mezníky s letopočtem 1844 nesly původně ještě nápisy K BÖHMEN (Království České) a K BAYERN (Království bavorské), ty však po prvorepublikových rozhraničovacích pracích zmizely a namísto nich byly vytesány iniciály obou států CS a DB.
 
Začátek společné hraniční cesty u historických hraničních mezníků s letopočtem 1844 (hraniční znaky 9 a 9D)
 
 
 
2) Za druhé tereziánské hraniční mezníky s letopočtem 1774, které se vyskytují v oblasti Chebska právě tady. V lokalitě tzv. Baderbrunnen začínal III. úsek česko-bavorské hranice podle výše uvedené rakousko-bavorské smlouvy z roku 1862. Lokalitě Baderbrunnen odpovídají severozápadní svahy kóty Čupřina na pomezí Dyleňského lesa a Mohelenských plání. Již z výkladu o historii hranic na Chebsku víme, že v hraničních úsecích I a II byly kolem roku 1844 osazeny hraniční kameny v souladu s protokolem z roku 1842. V úseku III, který taktéž zahrnuje současné Chebsko, byly ponechány původní tereziánské kameny s letopočtem 1774.  Na historické mapě z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas je v lokalitě Baderbrunnen zakreslen hraniční mezník č. I coby počátek nového (třetího) úseku - v současnosti se jedná o hraniční znak č. 11, který je takto prvním tereziánským mezníkem na linii česko-bavorské hranice. Na stěnách mezníku je český bílý lev na červeném podkladě a falcký žlutý lev na černém podkladě. Letopočet 1774 upomíná na jejich osázení a vyznačení na základě rakousko-bavorské smlouvy z roku 1764. Před letopočtem je nepůvodní latinská zkratka A. (Anno - Roku). Na polním náčrtku z roku 1937, který byl pořízen při rozhraničování československo-německé hranice, je u hraničního znaku č. 11 zakreslena Baderbrunnen coby Lázeňská studánka. Nutno na závěr shrnout, že v lokalitě Baderbrunnen končí linie hraničních mezníků s letopočtem 1844 (posledním hraničním znakem je 10C) a začíná (barevná) linie tereziánských mezníků s letopočtem 1774 (prvním hraničním znakem je 11).
 
Mapa z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas  a polní náčrtek z roku 1937 pořízený při rozhraničování československo-německé státní hranice se zobrazením lokality Baderbrunnen
 
 
 
Historický hraniční mezník s letopočtem 1774 (hraniční znak 11)
 
 
 
3) Za třetí Napoleonův kámen coby hraniční znak 9/2D. Nízké skalisko přímo na státní hranici uznal v roce 1739 jako oficiální hraniční kámen král Karel VI. V roce 1813 Napoleon II. (syn Napoleona Bonaparta) nechal hledat, v souvislosti s výstavbou silnic v Evropě, střed Evropy a při této události mu byl na kámen vytesán letopočet 18N13. Otázkou je, zda-li o tom Napoleon II. věděl. Událost oficiálně probíhala jeho jménem, ale jemu samotnému byly v roce 1813 pouhé dva roky. Nedaleký střed Evropy v roce 1813 prohlásil právě Napoleon. Další na kameni vytesaný letopočet 1844 je nám dobře znám, při demarkačních pracích v tomto období byl kámen očíslován pořadovým číslem 225. U původního hraničního křížku (připomínající lopatky mlýnského kola) je vytesaná šipka, která ukazovala (a dodnes ukazuje) na společnou hraniční cestu. Nutno doplnit, že podle starých map je Napoleonův kámen označován jako Königstein (Králův kámen). Na těchto mapách vede od Königsteinu do českého vnitrozemí správní hranice - označovala pomezí mezi osadami Mayersgrün (Vysoká) a Nové Mohelno (Neumugl).
 
Napoleonův kámen (hraniční znak 9/2D)
 
 
 
4) Za čtvrté kámen Střed Evropy, který se nachází u hraničního znaku 9/12D na německé straně hranice v nadmořské výšce 815 metrů. Toto místo za zeměpisný střed Evropy v roce 1813 měl prohlásit Napoleon Bonaparte. Mohutný žulový kámen označuje místo, které jako geografický střed evropského kontinentu zaměřila v roce 1865 rakousko-uherská astronomicko-trigonometrická komise. Téhož roku byl na vrcholu Dyleně vyznačen trigonometrický bod první řádu. Současná podoba kamene byla vystavěna v roce 1985, tedy v době, kdy Dyleňský les sevřela železná opona.  Na kameni je vytesaný nápis Mittelpunkt Europas a pod ním dlouhá textová zkratka s letopočtem 1865, zkratka značí: císařsko-královská astronomicko-trigonometrická operace pro středoevropské zaměřování. Na protilehlé straně kamene jsou dva erby - dole znak města Cheb a nad ním znak městečka Neualbenreuth. Na zbylých dvou stěnách je po dvou letopočtech - 1284 (první písemná zmínka o osadě Neualbenreuth) a 1985 (rok osazení kamene), 1591 (dohoda o územní příslušnosti v době, kdy hranice byla územím Fraisch) a 1862 (hraniční rakousko-bavorská smlouva a definitivní stanovení hranice). Vedle kamene je umístěna žulová deska s vyrytým obrysem Evropy a hlavními evropskými městy. K nim je uvedena vzdálenost z tohoto místa v kilometrech, stejně tak i ke krajním bodům kontinentu. Nedaleko středu Evropy, na německé straně hranice, je Granátová studánka coby jeden z několika pramenů, které vyvěrají z Dyleně. Dříve se v této oblasti těžil červený český granát a podle toho je pramen pojmenován.
 
Kámen Střed Evropy
 
 
 
5) Za páté původní hraniční znaky stojící mimo hraniční linii. Podobně jako jinde na hranici v lokalitě Chebska, i zde můžeme narazit na kameny, které jsou pozůstatkem původního vyznačení hranic - například u hraničního znaku 11/4. Dále jsem objevil (u hraničních znaků 9/10D a 10/4D) menší skaliska, do kterých jsou vytesány symboly (+N v prvním případě a +N8 ve druhém případě). Těžko říci, co tyto nápisy neurčeného stáří znamenají - může jít o prastaré číslování hraničních znaků užité před 19. stoletím (hraniční křížek a N jako Numerus-číslo) anebo zkrátka značky vyjadřují něco jiného - patrně souvislost s hranicemi v tajemném Dyleňském lese.
 
6) A konečné za šesté lze zmínit zajímavé vyznačení státní hranice. Hranice v popisovaném tříkilometrovém úseku probíhá vesměs společnou hraniční cestou, která kopíruje starou cestu z bývalého Oldřichova (Ulrichsgrün) do české bývalé vsi Nové Mohelno (Neumugl) a bavorské vsi Staré Mohelno (Altmugl). Míjíme tak například hraniční znaky 9/6-0/1C a 9/6-0/1D (český znak je zvýrazněn do přírodního útvaru, zatímco bavorský znak má podobu typického mezníku). Na společné hraniční cestě míjíme množství tzv. běhounů, které jsou označeny pouze hraničním křížkem a vyznačují okraje hraniční cesty. Od okrajů cest se měří středová hraniční linie. Zajímavostí je shluk čtyř hraničních znaků 10C, 10-1C, 10-1D a 10D. Proč to? Můj závěr je takový, že původní hraniční znak 10C s letopočtem 1844 je od okraje cesty vzdálen až příliš - v důsledku toho byl na protilehlé straně osazen hraniční znak 10D ve stejné vzdálenosti od okraje cesty, nu a samotné okraje cesty vyznačují dva běhouny.
 
Původní hraniční znaky pod Dylení (u hraničních znaků 11/4, 9/10D a 10/4D) a shluk „desítkových“ hraničních znaků
 
 
 
Další úsek na státní hranici měří 4 kilometry a obkrouží svahy kóty Čupřina ze západu a jihu - je to úsek v lokalitě Mohelenských plání se zaniklou osadou Nové Mohelno. Míjíme tady celkem 8 barevných tereziánských mezníků s letopočtem 1774 (hraniční znaky 11, 12, 12/8, 13, 14, 14C, 15D, 15). Vstup ke hraničnímu znaku 13 je omezen z důvodu jeho umístění v areálu oploceného pozemku s vodojemem, který je majetkem bavorské strany. Vodosběrné zařízení v těchto místech sbírá prameny Mohelenského potoka, který dále odtéká do Bavorska (ale pak u Hrozňatova tvoří hranici a dále odtéká na české území). Malebným místem je Mikulášský potok na státní hranici, který je jediným hraničním vodním tokem na Dyleňsku. Začátek hraničního Mikulášského potoka se nachází na podmáčené louce a je vyznačen hraničními znaky 14 a 14C. Konec hraničního Mikulášského potoka je pro změnu v lese a je vyznačen hraničními znaky 15D a 15.
 
Oplocený pozemek vodojemu a hraniční znak 13
 
 
 
Začátek hraničního toku Mikulášského potoka
 
 
 
Konec hraničního toku Mikulášského potoka
 
 
 
Poslední úsek na státní hranici v lokalitě Dyleňska měří 6.8 km - hraniční linie jde lesem s pravidelnými hloučky mokřadů a slatin, míjí celkem 8 barevných tereziánských mezníků s letopočtem 1774 (hraniční znaky 16, 17, 17/6, 18, 19, 19/4, 20, 21) a je zakončena hraničním přechodem Broumov/Mähring, kde na Chebsko navazuje Český les. I na tomto úseku míjíme několik zajímavostí. U historického hraničního znaku 17/6 spojuje hranici původní cesta mezi českou zaniklou obcí Slatina a bavorskou obcí Mähring. Na katastru Slatiny bylo v minulosti objeveno silné ložisko uranu, který byl záhy těžen. Vznikl tady důl Dyleň - do provozu byl předán v roce 1964. Uran odtud byl kvalitní a byla to strategická surovina během studené války. Jelikož se důl nacházel v blízkosti státní hranice, bylo rozhodnutím z roku 1973 stanoveno ochranné pásmo s omezením pro vrtné práce 50 metrů a pro hornická díla 100 metrů od průmětu státní hranice. Dobývání bylo ukončeno v roce 1991. Dnes bývalý důl připomíná pouze hromada hlušiny, která zarůstá. Důl zaměstnával cca 100-150 lidí, jeho poloha v hraničním pásmu vyžadovala pravidelné kontroly zaměstnanců ze strany pohraničníků. U hraničního znaku 19/5 a dále u hraničních znaků 20/3 a 20/4 můžeme vypozorovat staré závory. Jak již bylo dříve řečeno, na státních hranicích se setkáváme se zarůstajícími průseky jež sem vedou z obou zemí a dalšími stopami, které dávají tušit, že zde byla v minulosti cesta. Některé takové cesty jsou u hranice překopány (což je patrné u hraničního znaku 19/5) a jsou zde stopy po závoře eventuelně závora sama - tyto překážky jsou pozůstatkem zabezpečení hranice v době socialismu. Cesta u hraničního znaku 19/5 spojovala Mähring s Plánskou Hutí a cesta u hraničních znaků 20/3 a 20/4 spojovala Mähring s Chodovskou Hutí. U historického hraničního znaku 21 protíná státní hranici Pekelský potok, který odtud a dále do českého vnitrozemí tvoří přirozenou správní hranici Karlovarského kraje (okres Cheb) a Plzeňského kraje (okres Tachov).
 
Hraniční znak 16 a podmáčené hloučky hraniční linie okolo něj
 
 
 
Cesta u hraničního znaku 17/6
 
 
 
Důl Dyleň v 70. letech
 
 
 
Cesta u hraničního znaku 19/5
 
 
 
Podobně jako ostatní silniční hraniční přechody, i Broumov/Mähring navazuje na starou silničku, která v dávných dobách spojovala dvě příhraniční sídla - v našem případě českou obec Broumov a bavorskou obec Mähring. Na mapě Stabilního katastru z roku 1838 je u hraničního přechodu zakreslen původní tereziánský mezník s letopočtem 1774, ovšem ten bychom tady dnes hledali marně. V prvorepublikové době byly ke hraničnímu přechodu osazeny dva hraniční mezníky 22 a 23. Jeden z mezníků a také přítomnost hraničního orientačního sloupu jest patrno na fotografiích zachycující respicienta Finanční stráže Josefa Mináře. Právě mu se staly osudné vypjaté dny září roku 1938, kdy se schylovalo k podpisu Mnichovské dohody a postoupení sudetského pohraničí Německu. Dne 27. září 1938 byl Josef Minář coby příslušník Stráže obrany státu postřelen a ubit oddílem Freikorps při obraně celního úřadu v Broumově. Jindřich Marek v knize Smrt v celním pásmu k tomu uvádí. „Boj u celnice sílil. Respicient Minář vyskakuje z okna a pokouší se přeběhnout přes silnici. Zbytek posádky se již o stejnou akci nepokusí, protože se Minář dostal na mušku jednomu z ukrytých střelců, kteří dosud nezasáhli do boje. Padá zasažen na silnici s průstřelem plic. Umírajícího henleinovci záhy dobíjí pažbami, ačkoliv je přihlížející ženy z obce upozorňují na to, že raněný respicient je otcem čtyřleté dcery a ročního syna. Pro nacistické fanatiky, ještě před nedávnem obyčejné venkovany, to však nic neznamená. Bez váhání se mění z bojovníků za svobodu sudetských Němců v obyčejné sprosté vrahy.“ V roce 1946 byl Josefu Minářovi u celního úřadu na západním okraji obce odhalen pomník. Budova bývalé celnice a pomník zde stojí dodnes. V době neprostupné železné opony byl hraniční přechod Broumov/Mähring uzavřen. Na fotografii z roku 1984 hraniční přechod představují dvě závory (česká a bavorská) mezi nimiž je státní hranice (v tomto případě spíše země nikoho) a dva hraniční mezníky 22 a 23. Je zřejmé, že oproti prvorepublikové fotografii byly osazeny nové mezníky - lze se například domnívat, že prvorepublikové mezníky byly během okupace a války zničeny.
 
Hraniční přechod Broumov/Mähring ve 30. letech a v roce 1984 (obrázek 1 a 2 zdroj: Informační tabule u pomníku Josefa Mináře, obrázek 3 zdroj: Stanislav Kvasnička)
 
 
 
Celnice v Broumově ve 30. letech (zdroj: Informační tabule u pomníku Josefa Mináře)
 
 
 
V roce 1990 byl hraniční přechod Broumov/Mähring otevřen - od července pro pěší a cyklisty, od listopadu pro automobily. Společné celniště se nacházelo na bavorské straně. Nepřetržitý provoz a vstup České republiky do Schengenského prostoru znamenal nárůst automobilové a nákladní dopravy, a taktéž opuštění společného celniště a bývalé pohraniční roty Broumov jež byla využívána Policií České republiky (útvarem Služby cizinecké a pohraniční policie). Dnes je areál bývalé pohraniční roty v soukromých rukou a je zde obchod. I v současnosti jsou ke hraničnímu přechodu Broumov/Mähring osazeny dva hraniční mezníky 22 a 23. Nenacházejí se přímo u okraje silnice, jsou od ní pár kroků v lese. Na okrajích silnice však lze vypozorovat dva původní hraniční znaky zanesené do silničního tělesa, rovněž s pořadovými čísly 22 a 23 - tyto hraniční znaky již nejsou zaneseny do oficiálního průběhu státní hranice, nicméně pořád ji (pomocně vyznačují). Domnívám se, že tyto pozemní hraniční znaky byly osazeny po úpravě povrchu komunikace po roce 1989, kdy musely ustoupit hraniční mezníky (zobrazené na fotografii z roku 1984). Lze se dále domnívat, že osazení takovýchto hraničních znaků značně ztěžovalo (okamžité) zjištění průběhu státní hranice na hraničním přechodu, a proto byly později osazeny současné hraniční mezníky 22 a 23 k okrajím lesa. Na závěr… …na hraniční přechod Broumov/Mähring nemám dobré vzpomínky - v této věci odkazuji na samostatný příspěvek.
 
Hraniční přechod Broumov/Mähring se současnými a původními hraničními znaky
 
 
 
Bývalá celnice v Broumově
 
 
 
Vedení státní hranice v popisovaném úseku