Rozbor ašského výběžku

Ašský výběžek je klínem na úplném západě Čech, který vybíhá do území Německa. Centrem výběžku je město Aš. Státní hranice zde probíhají v rovinatém až mírně zvlněném terénu. Pestrá krajina vedení státních hranic, v nadmořské výšce okolo 500-650 metrů, se vyznačuje lesy (místy podmáčenými), pastvinami, hospodářsky obdělávanými pozemky a vodními toky. Státní hranice v ašském výběžku mají povahu přirozených-orografických hranic (vodní toky), ale zejména pak povahu umělých-geometrických hranic. Umělé hranice jsou typické pro rovinatou nebo mírně zvlněnou krajinu a byly takto vyznačeny především pro oddělení sousedních majetků respektive pozemků.
 
Lokalita ašského výběžku začíná u ryze turistického hraničního přechodu Trojmezí/Dreiländereck. Trojmezí České republiky se Saskem a Bavorskem (coby dvěma spolkovými zeměmi Německa) se nachází v severozápadní výspě ašského výběžku, pojmenované jako Kočičí hlava - na mapě skutečně hlavu kočky připomíná. Takovýto název dali výspě českoslovenští pohraničníci - právě zde na Trojmezí od 50. do 80. let 20. století byla hranice mezi západní a východní Evropou, tady začínala československá železná opona. Historie Trojmezí v ašském výběžku je velmi stará. Za počátek vývoje můžeme označit 19. století, kdy jsou na prvních fotografiích z této doby zobrazeny dva hraniční mezníky se symboly Království českého, saského a bavorského. Česko-saský mezník nese nápisy K BÖHMEN (Království české) a K SACHSEN (Království saské). Na česko-bavorském mezníku je nápis K BÖHMEN a K BAYERN (Království bavorské), a dále letopočet 1844 upomínající na omezníkování česko-bavorských hranic podle protokolu z roku 1842 a následné hraniční smlouvy z roku 1862. Oba hraniční mezníky nesou pořadová čísla I. - na česko-bavorském i česko-saském úseku hranice zde tak začínaly první úseky hraniční linie. Zatímco tato historická souvislost přetrvala na bavorském úseku česko-německé hranice (současný hraniční znak I/1), na saském úseku téže hranice je to úplně obráceně (současný hraniční znak 18 coby poslední hraniční znak posledního hraničního úseku XXIII). Na mapě Stabilního katastru z roku 1841 jsou oba hraniční znaky taktéž zakresleny. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se na popisovaném místě stýkaly hranice Československa a Svobodných států Německa Saska a Bavorska. Historické nápisy byly odstraněny, zůstal letopočet 1844 na československo-bavorském hraničním mezníku, česko-saský mezník začal používat číslo 18. Od 50. do 80. let 20. století, kromě toho, že se zde rozdělovala západní a východní Evropa, zde probíhalo trojmezí Československa, Německé demokratické republiky a Spolkové republiky Německo.
 
Jak šel čas na Trojmezí - přelom 19. a 20. století
 
 
 
Jak šel čas na Trojmezí - 40. a 50. léta 20. století
 
 
 
Jak šel čas na Trojmezí - železná opona
 
 
 
Současná podoba zemského trojmezí České republiky, Svobodného státu Sasko a Svobodného státu Bavorsko, v podstatě nedoznala změn. Trojmezní bod se nachází v Mlýnském potoce (náhonu), a to v místě, kde česko-německá státní hranice protíná tento náhon mezi oběma hraničními mezníky. Hraniční linie v bezprostřední blízkosti trojmezního bodu je vyznačena hraničními znaky 18 (C/DS, česko-saský mezník) a I/1 (C/DB 1844, česko-bavorský mezník). Trojmezní bod je v Mlýnském náhoně vyznačen kolíkem - jedná se o provizorní vyznačení hranice, které má pomocný charakter a není zaneseno do hraničních dokumentů. Mlýnský potok je pozůstatek starého náhonu - na německé straně nakrátko tvoří zemskou hranici mezi Saskem a Bavorskem a pak se vlévá do Rokytnice (Regnitz). Na české straně vede náhon k zaniklému mlýnu jehož pozůstatky jsou na místě Trojmezí patrné dodnes (vchod do sklepa a zazděný mlýnský kámen). Původně hamr, později mlýn a naposledy hostinec byl součástí osady Císařský Hamr.
 
Mapa Stabilního katastru z roku 1841 a polní náčrtek z roku 1937 pořízený při rozhraničování československo-německé státní hranice se zobrazením Trojmezí s mlýnem a náhonem
 
 
 
Trojmezí - pohledy z česko-saské hranice a původní hraniční mezníky
 
 
 
Několik desítek kroků od hraničního přechodu Trojmezí/Dreiländereck se nacházejí další „jedničkové“ hraniční mezníky - od hraničních znaků 1/1 a 1/1D státní hranice přechází do 14 kilometrů dlouhého úseku, který končí u nejzápadnějšího bodu České republiky (hraniční znaky 9C a 9D). Hraniční linie ve čtrnáctikilometrovém úseku je vedena z velké části vodními toky, nicméně i na suchých partiích s přímým vedením hranice převládá mokrost vlivem všudypřítomné lužní krajiny. Z hraničních vodních toků je zastoupena Rokytnice (hraniční znaky 1/1 a 1/1D až 3C), Lužní potok (hraniční znaky 3C až 5C a 5D), Kněžský potok (hraniční znaky 5C a 5D až 5/8) a Pekelský potok (hraniční znaky 7/2C a 7/2D až 8D a 8). Kněžský a Pekelský potok představuje močálovitou strouhu. Nad soutokem Lužního a Kněžského potoka se nachází zaniklá obec Pastviny. Jak již bylo řečeno, u hraničních mezníků „devítek“, se nachází západní pól. Nejzápadnější bod České republiky se nachází v hraničním vodním toku, v důsledku čehož je vyznačen hraničními znaky nepřímo. Nejzápadnějším bodem ČR je místo, kde Újezdský potok coby hraniční vodní tok opouští hranici a teče dál do Bavorska. Hranice se v nejzápadnějším bodu lomí a nehledě na strouhu jež vtéká do Újezdského potoka, probíhá dále v přímé linii severovýchodním směrem. Újezdský potok je pojmenován podle obce Újezd, která se zde nacházela a byla tak nejzápadnější obydlenou výspou. Nejzápadnější bod ČR se tedy nachází v Újezdském potoce. Bod (a zároveň lom státní hranice) je vyznačen nepřímo hraničními mezníky 9C a 9D s letopočty 1844. Hraniční mezník 9C je nejzápadnějším hraničním znakem České republiky.
 
Začátek hraničního toku Rokytnice u Trojmezí
 
 
 
Nejzápadnější bod České republiky při zvýšeném stavu vody - v popředí strouha, v pozadí Újezdský potok
 
 
 
Od západního pólu hranice probíhá v délce 7 kilometrů ke hraničnímu přechodu Nové Domy/Neuhausen. Hranice v tomto úseku je vedena ve svazích Mlýnského a Štítarského vrchu, na začátku a konci úseku hraniční linie probíhá vodními toky - Újezdským potokem (hraniční znaky 9C a 9D až 10C a 10) a Štítarským potokem (hraniční znaky 13/1 a 13/1D až 13/8C a 13/8D). Zemská hranice po celá staletí nebyla pro soužití Čechů a Němců nijak důležitá. Osady a samoty u hranic byly mezi sebou spojeny cestami, z nichž mnohé překračovaly hranice. Česká sídla byla od těch německých sice hranicí administrativně oddělena, nicméně představovala společně s bavorskými vískami jisté civilizační pouto - chodilo se na nákupy a návštěvy, tancovačky a mše, poutě a výlety. I přes Újezdský potok (v prostoru hraničního znaku 9/3C) vedl můstek, který spojoval ves Újezd s bavorským městečkem Rehau. Poválečná léta minulého století byla ve znamení boření společných cest a uzavření hranice. Oproti tomu devadesátá léta téhož století byla ve znamení obnovy a spojování těchto cest, na konci roku 2007 Česká republika přistoupila ke Schengenskému prostoru a hranice se otevřely. A nejen to, začaly se budovat Mosty přátelství, Mosty Evropy, jednoduše mosty překonávající státní hranice. V roce 2008 jeden takový vznikl na starých základech přes Újezdský potok. Podobný osud měl i hraniční přechod Nové Domy/Neuhausen (hraniční znaky 15 a 16 s letopočty 1844). Ten navazuje na dávnou silničku z Aše do Rehau (ostatně důkazem dávné komunikace je zachovalý a udržovaný milník u silnice při výjezdu z osady Neuhausen do Rehau - nese nápis „6 km nach Asch“). V dobách železné opony byl přechod sice uzavřen, ale československá strana jej využívala k vývozu dřeva. Lesníci přivezli dřevo až ke hranici, tam si jej za dohledu pohraničníků i celníků převzal německý zaměstnanec. Dřevo se označilo, podnikatel za něj zaplatil a odvezl ke zpracování. Takováto setkání byla i příležitostí k neformálním rozhovorům mezi Čechoslováky a Němci. V roce 2003 byl hraniční přechod coby malý pohraniční styk obnoven a o rok později byl u přechodu vybudován, při příležitosti rozšíření Evropské unie na východ, památník Znovunalezení.
 
Most přátelství přes Újezdský potok a konec jeho hraničního toku
 
 
 
Hraniční přechod Nové Domy/Neuhausen v době železné opony
 
 
 
Hraniční přechod Nové Domy/Neuhausen v současnosti
 
 
 
Od Trojmezí až k Novým Domům míjíme mnoho původních hraničních znaků. Nejpočetněji je zastoupena, a to v podstatě na celém Ašsku a Chebsku, skupina hlavních hraničních mezníků s letopočtem 1844, které se nacházejí zpravidla na hraničních přechodech, na začátku a konci místa kde vodní tok tvoří hranici a při vyznačení hlavních změn směrů hraniční čáry. Kromě těchto mezníků jsou to v úseku Trojmezí-Nové Domy následující:
 
1) Za prvé hraniční mezníky s pořadovým číslem a iniciálou K. W. (Königswald - Královský les) - například 8/9-0/4 s původním pořadovým číslem 82 nebo mimo hraniční linii například s původním pořadovým číslem 203 u hraničního znaku 10/1D. Tyto mezníky rozhraničovaly konkrétní správní území v bavorském vnitrozemí - pokud se správní hranice kryla s hranicí státní, bylo použito těchto mezníků i na státních hranicích.
 
2) Za druhé hraniční mezníky nesoucí různé nápisy a symboly - například 6/3-0/2, 6/5-0/1 (na české straně nápis V. Z. S., na bavorské straně znamení zvěrokruhu) a 12/7-0/2.
 
3) Za třetí hraniční mezník 11-0/3 s letopočtem 1740 (jeden z nejstarších hraničních znaků na Chebsku) a iniciálou A a R (čemuž odpovídají spádová města na obou stranách hranice - Asch a Rehau).
 
4) Za čtvrté hraniční mezníky stojící mimo hraniční linii na bavorské straně hranice - například mezník s nápisem St. Gem. R. (což značí Stadtgemeinde Roglersreut coby tehdejší správní celek) nebo mezník s nápisem St. W. (což značí Stadt Wald coby městský les).
 
5) Za páté ani ne tak hraniční mezníky jako spíše žulové kameny. Ve 200 metrů dlouhém úseku mezi hraničními znaky 11/9 až 12/3 (na úbočí Štítarského vrchu) se nachází na bavorské straně hranice řada vztyčených žulových kamenů-sloupků. Těžko říci, jaký měly tyto kameny účel. Mohla jimi být zdůrazněna hranice za určitým účelem (například vymezení pozemku), mohla zde být kdysi stará cesta, může to být překážka pro průjezd nebo zkrátka a dobře něco jiného. Žulové kameny jsou prosté bez jakýchkoliv nápisů/symbolů. Podobná řada vztyčených žulových kamenů (ovšem v pouhém počtu 4 kusů) se nachází u hraničního znaku 8/12.
 
Historické hraniční mezníky s letopočtem 1844 v popisovaném úseku se zastoupením kompletního členění - základní, hlavní, mezilehlý a doplňkový
 
 
 
Hraniční mezník s letopočtem 1740 (hraniční znak 11-0/3) před nátěrem a po nátěru (obrázek 1 a 2 zdroj: Petr Karlíček)
 
 
 
Hraniční znak 6/5-0/1 před nátěrem a po nátěru (obrázek 1 a 2 zdroj: Rudolf Zemek)
 
 
 
Hraniční mezníky s nápisem K. W. (hraniční znak 8/9-0/4 a u hraničního znaku 10/1) a hraniční mezník s nápisem St. Gem. R. 
 
 
 
Řada žulových kamenů (na obr. 1-3 u Štítarského vrchu, na obr. 4 u hraničního znaku 8/12)
 
 
 
Od hraničního přechodu Nové Domy/Neuhausen, který je malým pohraničním stykem na předměstí města Aš, státní hranice probíhá v délce 5 kilometrů k silničnímu a o kousek dále železničnímu hraničnímu přechodu Aš/Selb. Hranice se v tomto relativně krátkém úseku často lomí a na mapě tvoří několik zubů - tato skutečnost je důsledkem historického umělého rozhraničení pro oddělení sousedních majetků a pozemků. U hraničního znaku 17/15 se nachází Benešův palouček. Památník připomíná událost, která se odehrála dne 1. září 1915. Tehdy Edvard Beneš utíkal před zatčením, jelikož byl členem českého vlasteneckého spolku Maffie a podporoval svou činností osamostatnění českých zemí. Rakouské orgány v činnosti spolku spatřovaly vlastizradu a proto na členy Maffie vydaly zatykač. Dr. Beneš se rozhodl utéci do švýcarské Ženevy, kde pobýval T. G. Masaryk. Zvažoval, kudy bezpečně přejít hranici - vzpomněl si na svého přítele-spolužáka Dr. Ammerlinga, který působil toho času jako lékař v ašském lazaretu. Kontaktoval ho a koncem srpna 1915 ho navštívil. Dr. Ammerling byl důstojník rakouské armády a měl propustku do Německa, znal místní poměry na hranicích. Dne 1. září 1915 vyšel Dr. Ammerling v důstojnické uniformě z lazaretu a vydal se mezi zahrádkami směrem do Německa. Za ním asi 100 metrů šel Dr. Edvard Beneš. Byli domluveni tak, že jakmile oficír spatří policejní hlídku, otevře za zády knihu a Dr. Beneš se ukryje v lese. K tomu nedošlo a tak oba prošli až ke státní hranici do míst současného hraničního mezníku č. 17/15, odkud dále pokračovali do Německa. Cílem cesty byla železniční stanice v Schönwaldu. Na německém území potkal Dr. Ammerling policistu. Zeptal se ho, kudy se jde do nejbližší hospody, ale fakticky chtěl odvést pozornost a odvést policistu pryč, aby se Dr. Beneš mohl ukrýt. Když se pak Dr. Ammerling vrátil zpátky tak Dr. Beneše už nenašel. Ten došel do Schönwaldu a vlakem dojel do Hofu a pak do Mnichova, následovala cesta až do Ženevy. Po čase dostal Dr. Ammerling lístek, který potvrzoval Benešovu šťastnou cestu a setkání s Masarykem. Místo překročení státní hranice znovu Dr. Beneš navštívil dne 1. srpna 1922, společně se svojí ženou. V místě, kde budoucí prezident přešel hranici, byl dne 31. srpna 1947 vztyčen pomník. V 50. letech jej však zlikvidoval komunistický režim. V roce 1995 byl pomník obnoven a postaven u budovy 3. základní školy (v Okružní ulici) coby bývalého lazaretu. Na státní hranici byl zřízen památný přechod známý pod označením Benešův palouček. Tvoří ho navýšený val s vytvořeným nápisem 1. IX. 1915 (z bílých a modrých dlažebních kostek), kolem dokola je vysázen živý plot.
 
Edvard Beneš (patrně) v roce 1922 v místech (u hraničního mezníku č. 25, v současnosti je zde hraniční mezník č. 17/16 a 100 metrů vzdálený Benešův palouček), kde v roce 1915 odešel do emigrace, a pak pomník přímo na státní hranici odhalený v roce 1947 (obrázek 1 zdroj: Národní archiv, obrázek 2 zdroj: Petr Staněk)
 
 
 
Benešův palouček
 
 
 
Nedaleko Benešova paloučku, na české straně hranice, stojí smírčí kříž. Podle legendy vyznačuje hrob francouzského důstojníka (kolem kříže bylo kopáno do hloubky 6 metrů, ale nic se nenašlo). Ještě méně pravděpodobná je pověst o dvou dívkách, které spolu bojovaly kosami a jedna z nich padla mrtvá na tomto místě. Kříž je vysoký 111 cm a mírně nakloněn. Jaký účel mají vlastně v minulosti postavené smírčí kříže. Na Ašsku a Chebsku je jich mnoho, a to i u státních hranic. Smírčí kříže patří mezi drobné památky - jsou zahaleny tajuplností a záhadou, protože málokdo ví, co se za nimi skrývá. Obecně platí, že označují místo násilného činu, který byl časem zapomenut, ale kříž zůstal stát do dnešní doby jako němý svědek události. Kříže neoznačují hroby - přezdívá se jim smírčí, jelikož zde bylo zpravidla uplatněno smírčí právo, tj. za svůj hřích (většinou vraždu) pachatel musel mimo jiné postavit kamenný kříž na místo činu jako projev svého pokání. Ne vždy se ale tyto kříže stavěly na základě smírčího práva. Možná i dnes by měl jejich název přinášet pokání a odpuštění, na které se v dnešní době nebere příliš ohled.
 
Smírčí kříž u Benešova paloučku
 
 
 
Současný silniční hraniční přechod Aš/Selb navazuje na jednoduchou cestu, která v dávných dobách spojovala městečka Aš a Selb. Prastarý hraniční přechod Aš/Selb je zobrazen již na fotografii z roku 1902. Mezi sloupy Bavorského království a Rakouského císařství je kromě policejních nebo celních úředníků hraniční mezník č. 29 s letopočtem 1844. Totéž pořadové číslo mezníku je vyznačeno na mapě Stabilního katastru z roku 1841. V době první republiky stály na obou stranách přechodového místa celnice - ta na české straně byla postavena v letech 1931-1932. Další dobová fotografie, tentokrát z vypjatého roku 1938, nám dokládá oba celní úřady a umístění železné závory s ochrannými zídkami coby objektu zvláštního zařízení před československým celním úřadem. I státní hranice je z fotografie patrná - umístění hraničního mezníku č. II/1 a hraničních sloupů obou zemí. Podzim roku 1938 byl ve znamení podpisu Mnichovské dohody a obsazení Sudet. 21. září 1938 vtrhly do Aše silné oddíly Freikorpsu a mimo jiné přepadly celnici. V následujících dnech byl celý ašský výběžek obsazen henleinovci - toto území Němci označovali jako Svobodné město Aš. Mnichovská dohoda, podepsaná 30. září 1938, tuto situaci vlastně zlegalizovala. 3. října 1938 po 11. hodině projel hraničním přechodem Adolf Hitler v limuzíně.
 
Hraniční přechod Aš/Selb v roce 1902, v roce 1938 před obsazením Sudet a dne 3. října 1938
 
 
 
I po válce nebyla situace nikterak růžová. Ve 2. polovině 40. let na hraničním přechodu panoval omezený hraniční režim. Začátkem 50. let přišla železná opona a pohraničí se stalo neprostupnou oblastí. Hraniční přechod Aš/Selb byl uzavřen a na české straně byla překopána cesta vedoucí ke přechodu. Asi 200 metrů od hraničního přechodu se nacházela linie drátěného zátarasu doplněná protitankovými jehlany a ježky pro případný průjezd vozidel. Celnice a za ní budova bývalého hotelu nebyla paradoxně zbourána, ale vlivem jejího opuštění místo zarůstalo a budovy chátraly.
 
Hraniční přechod Aš/Selb v roce 1965, 1984 a 1989 s linií železné opony (na obr. 2-3 s železničním hraničním přechodem)
 
 
 
Hraniční přechod Aš/Selb v 80. letech
 
 
 
Od začátku roku 1990 se započalo s obnovou hraničního přechodu Aš/Selb - byla položena nová silnice na české straně a stará celnice s hotelem byla zbourána, na české straně bylo postaveno nové společné celniště. Dne 1. července 1990 byl hraniční přechod Aš/Selb otevřen. Z ospalého městečka na konci naší země bylo najednou místo, kam se za nákupy a službami začaly valit davy obyvatel z německého příhraničí. O 10 let později se započalo s výstavbou jihozápadního obchvatu města Aš (silnice č. 64 vedoucí ke státní hranici). Do současnosti prošel zásadní rekonstrukcí i prostor celnice, a to v důsledku zrušení hraničních kontrol po vstupu ČR do Evropské unie a Schengenského prostoru - rekonstrukce přinesly do objektů obchody a služby. Státní hranice v prostoru hraničního přechodu Aš/Selb je vyznačena původním hraničním mezníkem II/1 s letopočtem 1844 (začátek druhého úseku česko-bavorské státní hranice), hraničním znakem 2 zasazeným do silničního tělesa a doplňkovým hraničním mezníkem 2-0/1.
 
Hraniční přechod Aš/Selb v roce 1990
 
 
 
Hraniční přechod Aš/Selb v současnosti
 
 
 
I nedaleký železniční hraniční přechod Aš/Selb má bohatou historii. Výstavba železnice v Aši byla čistě bavorskou záležitostí. Stavba byla posvěcena smlouvou ze dne 15. září 1863 mezi bavorskými dopravními zařízeními, městem Hof a majitelem továrny Theodorem von Cramer-Klett z Norimberku. Už o 2 roky později, dne 1. listopadu 1865, bylo 48 km dlouhé spojení Cheb - Aš - Oberkotzau uvedeno do provozu. Trať jakož i ašské nádraží bylo tenkrát v majetku Bavorska. Hraniční přechod Aš/Selb sloužil nejen pro osobní, ale i nákladní dopravu - trať byla významná pro vývoz západočeského uhlí. Osobní doprava na železničním přechodu nebyla po 2. světové válce obnovena s výjimkou neplánované jízdy tzv. Vlaku svobody v roce 1951. O co tenkrát šlo? S událostmi v roce 1948 a pozdějším zřízením železné opony rostly počty emigrací a útěků na západ. Vlak svobody (lidové označení vlaku č. 3717 z Chebu do Aše) dne 11. září 1951 místo zastavení rychle projel Aší do německého Selbu. Šlo o úspěšnou akci několika odpůrců režimu, nikoliv o masový útěk v pravém slova smyslu - většina ze 110 cestujících se za hranice dostala naprosto nečekaně a 77 z nich se poté vrátilo do Československa (většinou se jednalo o žáky chebského gymnázia a pacienty z Františkových Lázní). V Hazlově (poslední stanice před Aší) dostal strojvedoucí od dalšího účastníka akce znamení, že výhybka na ašském nádraží je postavena směrem do Německa - to se dělo jen při průjezdu vlaků s uhlím a dřevem do západního Německa. V Hazlově také strojvedoucí uzavřel zařízení k ovládání brzd vlaku a zkontroloval, zda jsou brzdy na všech vozech povolené. Ještě před Aší vlak krátce zastavil a strojvedoucí znovu zkontroloval na vozech uzavření brzd. Po této poslední zastávce na našem území vlak zrychlil natolik, že stanici v Aši přejel rychlostí kolem 70 km/hod. Pak přerazil dřevěnou hraniční závoru, přejel hraniční přechod a zastavil asi 300 metrů za státní hranicí na německém území u strážního domku u vesnice Wildenau. Tam byl vlak očekáván americkými vojáky, německými financi a česky mluvícími muži. Asi hodinu po zastavení dostal vlak svolení od přednosty v Selbu k tomu, aby dojel do stanice Selb-Plösberg, kde jeho cesta skončila. Tehdy patnáctiletá studentka chebského gymnázia Milena Šnáblová vzpomínala na to, když se vraceli zpět do Československa a na hranicích se úřadovalo při předávání osob. „Byl tam takový velký stůl a obě strany vyměřovaly, aby stál přesně prostředkem na hranici. Dokonce to měřili i metrem. Na každé straně hranice musela být přesná polovina stolu.“ Povedená akce ale přiměla komunistický režim k zabezpečení železničních přechodových míst. Došlo k vytrhání a zasypání kolejí na mnoha nevyužívaných přechodech, aby se zabránilo podobnému incidentu. Do využívaných úseků byly instalovány výkolejky uzamykatelné nikoliv železničáři, ale pohraničníky. Dále se přes kolejiště montovala vrata nebo zábrany vysunované z betonových bloků. Nákladní doprava přes železniční přechod Aš/Selb však během socialismu neustala. Byla však z ekonomických důvodů ukončena k 1. červnu 1995. Na začátku 21. století vyvstal projekt na znovuobnovení železniční tratě a zprovoznění tak i železničního přechodu. Po komplikovaných přípravách stavební projekt proběhl, a to v letech 2013-2015. Dne 13. prosince 2015 vyrazil na hraniční železniční přechod Aš/Selb první osobní vlak. K železničnímu přechodu Aš/Selb jsou osazeny hraniční znaky 2/2 a 2/3. V kolejišti můžeme vypozorovat odlišné betonové pražce a rozdíl mezi uchycením kolejí.
 
Železniční hraniční přechod Aš/Selb
 
 
 
Od silničního a železničního přechodu Aš/Selb státní hranice probíhá v délce 14 kilometrů až ke hraničnímu přechodu Libá/Liebensteiner Tor, který v podstatě uzavírá ašský výběžek. Čtrnáctikilometrový úsek kopíruje do písmene již dříve zmíněný charakter vedení hranice na celém Chebsku - tj. hranice probíhají při okrajích lesa a pastvin, v (místy podmáčeném) lese a též potoky. Nelze opomenout ani vedení hranice společnými hraničními cestami, které vesměs kopírují původní komunikace.  Z hraničních vodních toků je zastoupen Račí potok (hraniční znaky 2/6 a 2/6C až 3C a 3D, a pak 4/3C až 4/4D a 4/4), Kopřivový potok (hraniční znaky 4C a 4D až 4/3C), Mlýnský potok (hraniční znaky 6 a 6C až 7C a 7) a Slatinný potok (hraniční znaky 8/6C a 8/6D až 8/8C a 8/8). Ve čtrnáctikilometrovém úseku je co do výskytu historických hraničních znaků a pozoruhodnosti vedení hranice zajímavá lokalita tzv. Slatinného lesa. Název lesa vypovídá o slatinách, které se nacházejí i na hranici - kromě mokřin je hraniční linie vedena Slatinným potokem a dále strouhou, která je v hraničních dokumentech označena jako Černý příkop (hraniční znaky 7/1 a 7/1D až 7/4-0/2C a 7/4-0/2D). Ve Slatinném lese je na hranici (nedalo Nového Žďáru) turistické rozcestí označené jako Hraniční mezníky. Tady se nachází historický hraniční mezník č. 7-9/2C. Na české straně kamene je vyobrazen bílo-červeno-černý erb Zedtwitzů z Aše, na bavorské straně kamene jsou tři zlaté hvězdy v černém pruhu coby znak panského roku Lindenfelsů z Erkersreuthu. Panství Erkersreuth v roce 1696 odkoupil od bavorské správy rod Lindenfelsů. Členové rodu patřili mezi vysoké úředníky Bavorského kurfiřtství. V roce 1748 si rod postavil v obci nový zámek. Později rod panství prodal. Naproti tomu Zedtwitzové vlastnili celé Ašsko více jak 500 let (od období kolem roku 1400 až do 2. světové války). Tento původní hraniční mezník vyznačoval tehdejší hranice honiteb, které byly takto ustáleny po hraničních sporech o honitby a těžbu dřeva. Později se tento mezník, společně s dalšími šesti (hraniční znaky 7/12-0/1, 8/2-0/1, 8/8-0/1, 8/13-0/1, 9/2-0/1 a 9/7-0/1) ve Slatinném lese, stal součástí hraničního značení. Po původních tereziánských meznících (s českým lvem, bavorskou šachovnicí respektive falckým lvem) jsou to další a poslední hraniční znaky na česko-bavorských hranicích, které se od jisté doby barevně natírají. Dva ze sedmi mezníků nesou letopočty 1718 a 1754, které tak souvisejí s ustálením hranice honiteb. U hraničního rozcestí je informační tabule a tam se píše, že „vedle hostince Wartberg v Längenau také stojí hraniční kámen se znaky markrabat a Zedtwitzů, který se v roce 1848 stal přebytečný.“ Ves Längenau je nedaleko - je první obydlenou výspou po překročení pohraničního Slatinného lesa směrem do Bavorska. Při pochůzce státní hranicí jsem si udělal odbočku a vypravil se tam - historický kámen tam stojí dodnes.
 
Černý příkop coby hraniční strouha
 
 
 
Historické hraniční mezníky s erby Zedtwitzů z Aše a Lindenfelsů z Erkersreuthu - hraniční znaky 7/12-0/1 a 9/7-0/1, a pak u hostince Wartberg v Längenau
 
 
 
Ve Slatinném lese, který se táhne od Nového Žďáru a navazuje na něj Polenský a Libský les ke hraničnímu přechodu Libá, jsou další zajímavosti. Tou první je hraniční znak č. 8, který lze zařadit do kategorie tzv. křížových a mísových kamenů. V terénu se jedná o malé a velké balvany, skály aj. Jedno mají tyto přírodní útvary společné - jsou do nich vytesány kříže a mísové prohlubně různých tvarů a velikostí a další značky. Zpravidla jsou do takovýchto balvanů a skal vsazeny standardní hraniční mezníky nebo se mezníky nacházejí poblíž u přírodního útvaru. Balvany a skály doplněné o symboliku jsou mnohdy neurčeného stáří. Kříže, šipky, mísy, sedátka a další znaky vyjadřují symboliku, rituály a obyčeje našich předků. A jak vlastně hraniční znak č. 8 vypadá? Je to standardní hraniční mezník zapuštěný do mísovité prohlubně balvanu. Mezník byl po vzniku Československé republiky vyměněn - ten původní měl pořadové číslo 38 a nesl nápisy „Kgr. Böhmen“ a „Kgr. Bayern“ (Království české a Království bavorské). Povrch balvanu je opatřen dvěma vysekanými kříži a dvěma sedátky - podle pověsti měli na kamenná sedátka sedávat králové obou zemí. Do balvanu je vytesaný nám dobře známý letopočet 1844.  Druhou zajímavostí je kámen připomínající smírčí kříž (u hraničního znaku 9/8). O tomto kameni se vedou dohady, zda-li smírčím křížem vůbec je - objekt v důsledku toho není zanesen v seznamu těchto památek. Jako třetí zajímavost se může jevit hraniční znak č. 5 s letopočtem 1988. Letopočet zřejmě upomíná na zaměření hranice v tomto úseku, přičemž o rok později byl k tomuto úseku vyhotoven polní náčrt. Tyto hraniční práce byly součástí rozsáhlého zaměření a údržby stávajícího vyznačení hranic v letech 1983-1989. Neposlední zajímavostí je balvan v zemi s nápisem „1992 LADEN BRUNNEN“ (u hraničního znaku 12). Označení Ladenbrunnen je zaznamenáno na historické mapě z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas. Zřejmě se jedná o jeden z pramenů Libského potoka, který v těchto místech sbírá pramenné větévky a na českém území vytváří souvislý tok.
 
Hraniční znak 8
 
 
 
Hraniční přechod Libá/Liebensteiner Tor (hraniční znaky 14 a 15 s letopočtem 1844) je malým pohraničním stykem. Tzv. Libská brána (Liebensteiner Tor) mezi bavorským Selbem a českou Libou (Liebenstein) sloužila po staletí jako část silničního spojení mezi Hofem a Chebem. Na bavorské straně hraničního přechodu stojí malá dřevěná kaplička Nanebevstoupení Páně, kterážto byla postavena a vysvěcena v roce 2007. Kaple je postavena z přírodních materiálů (kromě dřeva jednu stranu zdobí kříž z barevného skla, uvnitř stojí oltář z mramoru) - je dalším symbolem přeshraniční spolupráce a spjatosti národů. Pravidelně se zde konají bohoslužby a sváteční setkání. Součástí kaple je tzv. bylinná zahrádka se dřevěnými sochami mnichů symbolizující duchovní spojení obou národů a dále Libský kámen - žulový kámen s důlkem, do kterého proudí voda z pramene Wolfsbrunnen.
 
Hraniční přechod Libá/Liebensteiner Tor v roce 1980 (zdroj: Jindřich Pavlíček)
 
 
 
Hraniční přechod Libá/Liebensteiner Tor v současnosti
 
 
 
Vedení státní hranice v úseku Trojmezí-Aš
 
 
 
Vedení státní hranice v úseku Aš-Libá