Rozbor Tachovska

Do oblasti Tachovska lze zařadit pruh pohraničního lesa, který se rozkládá na severozápad až jihozápad od Tachova. Státní hranice zde probíhají v mírně zvlněném až zvlněném terénu (v lese v nadmořské výšce okolo 650-850 metrů) a v závěrečné fázi pozvolna klesají k Rozvadovu (Hraničním potokem v nadmořské výšce okolo 500-550 metrů). Hraniční linie vede z větší části v (podmáčených) lesích, dále pak okolo hospodářských pozemků a pastvin a ve vodních tocích. Státní hranice v prostoru Tachovska mají povahu umělých-geometrických hranic (umělé hranice jsou typické pro rovinatou nebo mírně zvlněnou krajinu a byly takto vyznačeny především pro oddělení sousedních majetků respektive pozemků) a přirozených-orografických hranic (zejména vodní toky).
 
Výchozím bodem je hraniční přechod Broumov/Mähring, který je předělem mezi Českým lesem a Chebskem. Podobně jako ostatní silniční hraniční přechody, i tento navazuje na starou silničku, která v dávných dobách spojovala dvě příhraniční sídla - v našem případě českou obec Broumov a bavorskou obec Mähring. Na mapě Stabilního katastru z roku 1838 je u hraničního přechodu zakreslen původní tereziánský mezník s letopočtem 1774, ovšem ten bychom tady dnes hledali marně. V prvorepublikové době byly ke hraničnímu přechodu osazeny dva hraniční mezníky 22 a 23. Jeden z mezníků a také přítomnost hraničního orientačního sloupu jest patrno na fotografiích zachycující respicienta Finanční stráže Josefa Mináře. Právě mu se staly osudné vypjaté dny září roku 1938, kdy se schylovalo k podpisu Mnichovské dohody a postoupení sudetského pohraničí Německu. Dne 27. září 1938 byl Josef Minář coby příslušník Stráže obrany státu postřelen a ubit oddílem Freikorps při obraně celního úřadu v Broumově. Jindřich Marek v knize Smrt v celním pásmu k tomu uvádí. „Boj u celnice sílil. Respicient Minář vyskakuje z okna a pokouší se přeběhnout přes silnici. Zbytek posádky se již o stejnou akci nepokusí, protože se Minář dostal na mušku jednomu z ukrytých střelců, kteří dosud nezasáhli do boje. Padá zasažen na silnici s průstřelem plic. Umírajícího henleinovci záhy dobíjí pažbami, ačkoliv je přihlížející ženy z obce upozorňují na to, že raněný respicient je otcem čtyřleté dcery a ročního syna. Pro nacistické fanatiky, ještě před nedávnem obyčejné venkovany, to však nic neznamená. Bez váhání se mění z bojovníků za svobodu sudetských Němců v obyčejné sprosté vrahy.“ V roce 1946 byl Josefu Minářovi u celního úřadu na západním okraji obce odhalen pomník. Budova bývalé celnice a pomník zde stojí dodnes. V době neprostupné železné opony byl hraniční přechod Broumov/Mähring uzavřen. Na fotografii z roku 1984 hraniční přechod představují dvě závory (česká a bavorská) mezi nimiž je státní hranice (v tomto případě spíše země nikoho) a dva hraniční mezníky 22 a 23. Je zřejmé, že oproti prvorepublikové fotografii byly osazeny nové mezníky - lze se například domnívat, že prvorepublikové mezníky byly během okupace a války zničeny.
 
Hraniční přechod Broumov/Mähring ve 30. letech a v roce 1984 (obrázek 1 a 2 zdroj: Informační tabule u pomníku Josefa Mináře, obrázek 3 zdroj: Stanislav Kvasnička)
 
 
 
Celnice v Broumově ve 30. letech (zdroj: Informační tabule u pomníku Josefa Mináře)
 
 
 
V roce 1990 byl hraniční přechod Broumov/Mähring otevřen - od července pro pěší a cyklisty, od listopadu pro automobily. Společné celniště se nacházelo na bavorské straně. Nepřetržitý provoz a vstup České republiky do Schengenského prostoru znamenal nárůst automobilové a nákladní dopravy, a taktéž opuštění společného celniště a bývalé pohraniční roty Broumov jež byla využívána Policií České republiky (útvarem Služby cizinecké a pohraniční policie). Dnes je areál bývalé pohraniční roty v soukromých rukou a je zde obchod. I v současnosti jsou ke hraničnímu přechodu Broumov/Mähring osazeny dva hraniční mezníky 22 a 23. Nenacházejí se přímo u okraje silnice, jsou od ní pár kroků v lese. Na okrajích silnice však lze vypozorovat dva původní hraniční znaky zanesené do silničního tělesa, rovněž s pořadovými čísly 22 a 23 - tyto hraniční znaky již nejsou zaneseny do oficiálního průběhu státní hranice, nicméně pořád ji (pomocně vyznačují). Domnívám se, že tyto pozemní hraniční znaky byly osazeny po úpravě povrchu komunikace po roce 1989, kdy musely ustoupit hraniční mezníky (zobrazené na fotografii z roku 1984). Lze se dále domnívat, že osazení takovýchto hraničních znaků značně ztěžovalo (okamžité) zjištění průběhu státní hranice na hraničním přechodu, a proto byly později osazeny současné hraniční mezníky 22 a 23 k okrajím lesa. Na závěr… …na hraniční přechod Broumov/Mähring nemám dobré vzpomínky - v této věci odkazuji na samostatný příspěvek.
 
Hraniční přechod Broumov/Mähring se současnými a původními hraničními znaky
 
 
 
Bývalá celnice v Broumově
 
 
 
Od hraničního přechodu Broumov/Mähring probíhá státní hranice v délce 14 km až ke hraničnímu přechodu Pavlův Studenec/Bärnau. Hraniční linie jde z velké části (pra)lesem s pravidelnými hloučky mokřadů a slatin - tento typ terénu okolo hranic je typický pro celý Český les a je v podstatě mementem dávného vedení hranice v pustém pralese, kde hraniční čára je vedena úzkým lesním průsekem v zemi nikoho - onu věc nikoho představují místy i pruhy bažin a jiných mokřadů.
 
Hraniční linie v úseku Broumov-řeka Mže vedená (pra)lesem s podmáčenými hloučky
 
 
 
Ve čtrnáctikilometrovém úseku hranice míjí celkem 11 tereziánských mezníků s letopočtem 1774 - hraniční znaky 24, 25, 26, 27, 28, 31, 32, 33D, 33, 35C, 37 (z toho prvních 5 kusů má vytesané erby, kteréžto jsou barevně zvýrazněny - český bílý lev na červeném podkladě a falcký žlutý lev na černém podkladě).  Letopočet 1774 upomíná na jejich osázení a vyznačení na základě rakousko-bavorské smlouvy z roku 1764. Před letopočtem je nepůvodní latinská zkratka A. (Anno - Roku). Z počtu 11 tereziánských hraničních znaků jsou 3 kusy osazeny u hraničního toku významné české řeky Mže (která soutokem s Radbuzou v Plzni vytváří Berounku). Řeka Mže pramení nedaleko hranic na bavorském území a státní hranici netvoří nikterak dlouho - cca 1.3 km mezi hraničními znaky 32 a 32C až 33D a 33. Nedaleko „dvaatřicítek“ (tj. u začátku hraničního toku Mže) je hraniční znak 31/9-0/1, který nese původní pořadové číslo 331. Na historické mapě z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas je v těchto místech zakreslen hraniční mezník č. 331, který sice stojí v linii státní hranice, ale nevyznačuje ji - tyto mezníky rozhraničovaly konkrétní správní území v bavorském vnitrozemí - pokud se správní hranice kryla s hranicí státní, bylo použito těchto mezníků i na státních hranicích. V našem případě mezník č. 331 rozhraničoval lokalitu tzv. Reichenbachwiese (louka u Mže) na bavorském území. V místě „třiatřicítek“ (tj. u konce hraničního toku Mže) začínal IV. úsek česko-bavorské hranice podle rakousko-bavorské smlouvy z roku 1862. Na mapě Stabilního katastru z roku 1838 je zakreslen hlavní hraniční mezník č. 33 coby počátek tohoto nového úseku (v současnosti totéž číslo - konec hraničního Reichenbachu-Mže), posledním hraničním znakem předchozího úseku je č. 32 s letopočtem 1774 (v současnosti totéž číslo - začátek hraničního Reichenbachu-Mže). Oproti předcházejícímu III. úseku (který začínal v lokalitě tzv. Baderbrunnen, čemuž odpovídají severozápadní svahy kóty Čupřina na pomezí Dyleňského lesa a Mohelenských plání) se v původním IV. úseku nenacházejí staré tereziánské kameny (výjimkou jsou tři hraniční znaky 35C, 37 a 11D).
 
Mapa z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas se zakreslením lokality Reichenbachwiese a mapa Stabilního katastru z roku 1838 se zakreslením začátku a konce hraničního toku řeky Mže
 
 
 
Začátek a konec hraničního toku Mže
 
 
 
Hraniční znak 25 a hraniční znak 31/9-0/1 (s původním číslem 331 rozhraničující lokalitu Reichenbachwiese)
 
 
 
Ve čtrnáctikilometrovém úseku státní hranice míjí dva hraniční přechody coby malé pohraniční styky - Žďár/Griesbach a Hraničná/Hermannsreuth. Hraniční přechod Žďár/Griesbach (hraniční znaky 27/1 a 27/2), který je turisty znám pod označením Výšina, vznikl až po roce 1990 a představuje lesní cestu. Udržované i neudržované lesní pěšiny a průseky, které vedou ke hranici z obou zemí, dávají tušit, že zde mohla být přeshraniční cesta. Některé cesty jsou u hranice překopány a jsou zde stopy po závoře eventuelně závora sama - tyto překážky jsou pozůstatkem zabezpečení hranice v době socialismu. Některé cesty mají ve starých mapách svoje jména. Původní česko-bavorská cesta, která se spojuje u hraničního přechodu Výšina, byla zvána jako Brandner Weg (Žďárská cesta) a spojovala český Hinter Brand (Zadní Žďár) a bavorský Griesbach. Nedaleko, u hraničního znaku 29, je závora s překážkou v podobě valu s příkopem (ta je patrně z období zabezpečení hranic ve 30. letech 20. století) a z obou stran hranice průseky - tato stará cesta byla zvána jako Ringelberger Weg (Výšinská cesta) a spojovala česká sídla Galtenhof (Jalový Dvůr, dnes Branka) a Ringelberg (Výšina) s bavorským Griesbach.
 
Hraniční přechod Žďár/Griesbach a překážka v podobě valu s příkopem u cesty u hraničního znaku 29
 
 
 
Druhý hraniční přechod coby malý pohraniční styk Hraničná/Hermannsreuth (hraniční znaky 35C s letopočtem 1774 a 35D) a jeho bezprostřední okolí je mementem toho, co z česko-bavorského pohraničí udělala studená válka - na české straně přechodu je louka coby zaniklá osada Hraničná (Hermannsreith), na německé straně dodnes stojí domky bavorské Hraničné (Hermannsreuth). K oběma osadám existuje autentické video z roku 1949 - bylo pořízeno z bavorské strany hranice a zachycuje demoliční práce usedlostí české Hraničné. Video společně s historií osady Hraničná je rozebráno v sekci Vybraná zaniklá sídla Tachovska. Bez zajímavosti nebude ani samotná státní hranice v prostoru české a bavorské Hraničné. U hraničních znaků 35C a 35D hraniční linie z přímky (přímého vyznačení) přechází do společné hraniční cesty (nepřímého vyznačení).  Po roce 1945 sedlák Josef Dill žijící v německé Hraničné přišel o část pozemku, který dříve byl jeho vlastní. Paradoxem bylo, že se onen kousek pozemku nacházel na české straně hranice - na něm měl hnojiště potřebné ke svému hospodaření, jelikož ho nemohl zřídit u domu na německé straně hranice kvůli nedostatku prostoru. Jelikož byla Hraničná v podstatě jednou osadou (byť administrativně rozdělenou na českou a německou sídelní jednotku), nebyl problém mít před válkou pozemek na obou stranách hranice. Studená válka však vlastnické vztahy zpřetrhala. V srpnu 1965 byl majitel usedlosti Josef Dill upozorněn českými orgány, aby hnojiště odstranil. To však sedlák odmítal, protože neměl možnost ho zřídit jinde pro nedostatek místa. Požádal německé orgány, aby se situací zabývaly a pomohly mu vyřešit vzniklý problém. Ten se už další rok (v listopadu 1966) skutečně vyřešil, snad i proto, že o kauzu byl velký mediální zájem. Josef Dill měl povoleno užívat část českého pozemku (vlastně malý kousek zadrátovaného Československa), který dříve byl jeho vlastní. Pronájem pozemku byl zdarma, podmínkou bylo zřízení pouhého hnojiště a jeho oplocení. V současnosti musíme konstatovat, že problém tak nějak přetrval. Z letecké mapy je patrné, že se u dotčeného bavorského stavení mezi hraničními znaky 34/5 a 34/6 nachází, na české straně hranice, oplocená snůška předmětů zřetelně patřící k bavorské usedlosti. A nejen to. Konstrukce plotu dvorku  je přímo na státní hranici - spodní část dřevěné branky je upravena tak, aby se tam vešel hraniční mezník 34/6. Ostatně na fotografii (která již nerozděluje východ a západ, ale Českou republiku a Bavorsko) raritu ukazuje sám Josef Dill stojící na českém území. Když pak dvířka v plotě otevře a vejde do dvorku svého obydlí, překročí vlastně státní hranici a vrátí se domů do Bavorska. Podle platných mezinárodních dohod je nepřípustné, aby do hraniční čáry a dále do jednometrového hraničního pruhu na každé straně hraniční čáry, byla umisťována jakákoliv stavba. Do zákazu logicky nemohou patřit původní stavby (a dále pak stavby ve veřejném zájmu nebo mající společné kulturní dědictví) - praktickou ukázkou takovéto stavby je Dillova dřevěná stodola s kamennou podezdívkou u hraničního mezníku 34/5, která tu stojí odnepaměti a zasahuje do jednometrového hraničního pruhu. Otázkou je, jak posuzovat dřevěný plot, který na rozdíl od stavby spojené pevně se zemí, není obtížné posunout o jeden metr. Jaké uděláme rozhřešení? Lze udělat soudný závěr, že tento případ odráží výjimku, kterou si starousedlík Josef Dill vyjednal v 60. letech minulého století. Staré výjimky mohou přetrvat do současnosti, avšak nové situace (tj. stavby a ploty kolem nich) nikoliv. Oplocení pozemku Josefa Dilla na státní hranici je například zobrazeno na polním náčrtu z roku 1988. Na závěr nutno doplnit, že čas od času se musí branka vytáhnout z pantů - a to v případech, když se na hraničním mezníku obnovuje nátěr nebo se zeměměřicky přezkušuje.
 
Státní hranice na Hraničné u usedlosti Josefa Dilla v roce 1949 a v 70. letech - zatímco na české straně hranice těžká technika srovnává s terénem ruiny zdemolované osady, aby zde později byla už jen louka, na bavorské straně hranice život běží dále
 
 
 
Josef Dill u plotu s hraničním mezníkem č. 34/6 a hnojiště u stodoly na české straně hranice, polní náčrt z roku 1988 se zobrazením oplocení pozemku Josefa Dilla 
 
 
 
Hraniční přechod Hraničná/Hermannsreuth
 
 
 
Státní hranice na Hraničné u usedlosti Josefa Dilla v současnosti, a pak hraniční mezníky 34/6 a 34/5
 
 
 
Současný hraniční přechod Pavlův Studenec/Bärnau navazuje na starou silničku, která v dávných dobách spojovala městečka Tachov a Bärnau. Ale ještě mnohem dříve tudy procházela Zlatá cesta (která byla jednou z větví Norimberské stezky směřující z Prahy přes Plzeň do Norimberku) - významná obchodní stezka, která vedla přes Tachov a Pavlův Studenec do Bärnau. V dobách císařství byla komunikace nazývaná jako Říšská cesta a mnohokrát po ní cestoval císař Karel IV. Dokonce vydal nařízení, aby k volbě a korunovaci císařů byli čeští králové povinni jezdit výhradně po cestě Praha-Norimberk vedoucí přes Tachov. Při svém posledním putování do Kostnice jel po této cestě i Jan Hus. Od roku 1777 je v Pavlově Studenci zmiňován císařský hraniční celní úřad. Další historii přechodového místa dokladují fotografie. Po rozhraničení nových československých hranic po roce 1918 byly ke hraničnímu přechodu Pavlův Studenec/Bärnau osazeny hraniční znaky V/1 (začátek pátého úseku česko-bavorské státní hranice) a 2. Stojí zde dodnes. Na fotografii z tohoto období je patrný hraniční mezník, za ním dřevěná závora a honosný československý celní úřad připomínající spíše zámeček z rakousko-uherské doby. Za pozornost stojí kupole v rohu budovy, která dle mého názoru, byla obranným prvkem celnice - nasvědčuje tomu její umístění a pak pozorovací (palebný) otvor.  Po druhé světové válce nebyla situace nikterak růžová. Ve 2. polovině 40. let na hraničním přechodu panoval omezený hraniční režim. Začátkem 50. let přišla železná opona a pohraničí se stalo neprostupnou oblastí. Hraniční přechod Pavlův Studenec/Bärnau byl uzavřen a na české straně byla překopána cesta vedoucí ke přechodu. Byly sem umístěny protitankové jehlany a ježci pro případný průjezd vozidel. Již bývalá celnice sloužila krátce jako pozorovací stanoviště Pohraniční stráže, nicméně v červnu 1956 byla zbourána. Hraniční přechod byl tak zrušen. Od začátku roku 1990 se započalo s obnovou hraničního přechodu, kterýžto byl v roce 1991 obnoven - byla položena nová silnice na české straně, do zrušení hraničních kontrol po vstupu ČR do Evropské unie a Schengenského prostoru se jako celnice používala bývalá pohraniční rota Pavlův Studenec (vzdálená 2 km od přechodu) na české straně a novostavba (přímo u přechodu) na bavorské straně. V současnosti je areál pohraniční roty opuštěný a bavorské celniště bylo odstraněno. Avšak jedna stavba tu přeci jen „žije“, a to čerpací stanice na české straně hraničního přechodu. Naopak „nežije“ obec Pavlův Studenec, která byla zbourána a představovala největší ves v pohraničí Českého lesa.
 
Hraniční přechod Pavlův Studenec/Bärnau na staré fotografii, v letech 1954, 1958 a 1989 (obrázek 4 zdroj: Jaromír Pacholík)
 
 
 
Hraniční přechod Pavlův Studenec/Bärnau v současnosti
 
 
 
Od hraničního přechodu Pavlův Studenec/Bärnau státní hranice probíhá v délce 10.5 km ke hraničnímu přechodu Křížový kámen/Kreuzstein. Páteří tohoto úseku je pětikilometrová přímočará linie (vedená podmáčeným lesem), kterou odděluje hraniční tok Sklářského potoka (hraniční znaky 5/8 a 5/8C až 6C a 6) a pramen Lesní Náby (hraniční znaky 11C a 11D). Ještě než hranice doputuje ke Sklářskému potoku, míjí tři stavby v její těsné blízkosti. Za prvé mezi hraničními znaky 2/4 a 2/5 (nad hraničním přechodem Pavlův Studenec/Bärnau) na bavorské straně hranice je to hraniční věž - jedná se o kamennou stavbu vystavěnou v roce 1913 učitelem a rodákem z Bärnau Franzem Mayerem. Rozhledna tenkrát sloužila jako letní rezidence. V době železné opony se odtud na českou stranu rozhlíželi Němci - běžní návštěvníci, ale též pohraniční orgány a vysídlenci. V roce 1991 byla provedena kompletní rekonstrukce věže a započalo její využití ke kulturním účelům. V roce 2009 věž odkoupilo městečko Bärnau. V létě je vyhlídka otevřena pro veřejnost, po dohodě je možné se dokonce ubytovat. Za druhé mezi hraničními znaky 4/3 a 4/4 na bavorské straně hranice je to kaplička s pamětním kamenem upomínající na zaniklou obec Pavlův Studenec. Za třetí mezi hraničními znaky 5/4 a 5/5 (naproti zaniklé osadě Pavlova Huť) na bavorské straně hranice je to neobydlené stavení, které bylo součástí dílen na výrobu perleťových knoflíků v česko-bavorském regionu okolo Pavlova Studence a Bärnau.
 
Rozhledna nad hraničním přechodem Pavlův Studenec/Bärnau na starých fotografiích a v 80. letech (obrázek 3 zdroj: Karel Vávra)
 
 
 
Rozhledna nad hraničním přechodem Pavlův Studenec/Bärnau v současnosti
 
 
 
Hraniční tok Sklářského potoka
 
 
 
Pětikilometrová přímočará hraniční linie je typickým příkladem umělé-geometrické hranice. Před rozhraničovacími pracemi okolo roku 1844 a následným přijetím hraniční smlouvy v roce 1862 hranice vedla jinak - původní hraniční linie je zakreslena například na mapě Stabilního katastru z roku 1838 - klikatící se hranice vedla na dnešním českém území cca 300 metrů od současné hranice. V terénu jsem na okraji původní hraniční linie dohledal kamenný mezník, který, ač to nelze tvrdit s jistotou, může dokladovat původní vedení hranice. U hraničních znaků 11C a 11D (ten na bavorské straně s letopočtem 1774), kterými je pětikilometrová linie zakončena, je pramen potoka Lesní Nába. Ve starých mapám je místo u „jedenáctek“ pojmenováno jako Waldnaabquelle (Pramen Lesní Náby) nebo Kreuzbrunnen (Křížová studánka). Na balvanu nad pramenem je vytesán prvý výraz Waldnaabquelle a letopočet 1951 coby rok obnovení pramene. Na zadní straně balvanu je vysekaný kříž. Podle pověsti se údajně u pramene, na hranici svých zemí, sešli tři panovníci (český král, falckrabě a lankrabě z Leuchtenbergu), a po těžkých sporech o hranici načerpali vodu z pramene a připili si na usmíření a přátelství. Potok Lesní Nába krátce teče na českém území, ale u hraničního znaku 10/3 protíná státní hranici a odtéká do Bavorska.
 
Mapa katastrálního území Stabilního katastru s vyznačením původní hranice a mapa Stabilního katastru z roku 1838 s vyznačením začátku (Sklářský potok) a konce (pramen Lesní Náby) původní hranice
 
 
 
Vedení hranice v pětikilometrové přímočaré linii a pramen Lesní Náby u hraničních znaků 11C a 11D
 
 
 
Tak jako jinde při našich západních a jižních hranicích, i zde nacházíme uprostřed lesa chátrající objekt bývalé pohraniční roty. Zdejší pohraniční rota Vašíček byla pojmenována po prvním veliteli Josefu Vašíčkovi, který útvaru velel od podzimu 1950 do jara 1952. Druhým, veselejším místem uprostřed pohraničních lesů v těchto končinách, je lokalita bývalého loveckého zámečku Ostrůvek. V dávných dobách bylo zvykem, že si majitelé panství nechávali budovat v hlubokých lesích lovecké objekty a hájovny k odpočinku a lesním zábavám, ke kterým patřil nepochybně i lov zvěře. I lovecký zámeček Ostrůvek vznikl za tímto účelem, a to na místě bývalé sklárny (na vyklučené louce mezi lesy), v roce 1874 a na popud majitele tachovského panství Alfréda II. knížete z Windischgrätzu. Kníže se v tachovských hvozdech soustředil na kvalitní lesní hospodářství, Ostrůvek a jeho okolí nechal upravit na přírodní park s oborou. Z loveckého sídla se těšil velmi krátce - zemřel v roce 1876 na následky silného nachlazení, které si přivodil na Ostrůvku při lovu tetřívků. Zámeček obklopoval anglický park se soustavou rybníčků. Byl vyzdoben dřevěnou terasou a řezbami ve stylu alpských horských domů. Kromě zámečku (který prošel rekonstrukcí a je v soukromém vlastnictví) se do současnosti dochovala kaple (návrh stavby z roku 1921, do současného stavu též prošla úpravami), objekt hájovny a staré kamenné stáje.
 
Ostrůvek na mapě Stabilního katastru z roku 1838 a na staré fotografii
 
 
 
Ostrůvek v současnosti
 
 
 
Turistický hraniční přechod Křížový kámen/Kreuzstein (hraniční znaky 12/6, 12/6-1 a 12/6D) vznikl až po roce 1990 a představuje lesní cestu. Tady se láme státní hranice - z jihozápadní linie (od Broumova) mění směr na jihovýchod. Malý pohraniční styk je pojmenován podle balvanu s křížem, na kterém spočívá hraniční mezník 12/6. Tento pozoruhodný hraniční znak lze zařadit do kategorie tzv. křížových a mísových kamenů. V terénu se jedná o malé a velké balvany, skály aj. Jedno mají tyto přírodní útvary společné - jsou do nich vytesány kříže a mísové prohlubně různých tvarů a velikostí a další značky. Zpravidla jsou do takovýchto balvanů a skal vsazeny standardní hraniční mezníky nebo se mezníky nacházejí poblíž u přírodního útvaru. Balvany a skály doplněné o symboliku jsou mnohdy neurčeného stáří. Kříže, šipky, mísy, sedátka a další znaky vyjadřují symboliku, rituály a obyčeje našich předků. A jak vlastně hraniční znak č. 12/6 vypadá? Je to standardní hraniční mezník zapuštěný do vrcholového útvaru balvanu. Mezník byl po vzniku Československé republiky vyměněn - ten původní měl pořadové číslo 30 s letopočtem 1844, dále nesl nápisy „Kgr. Böhmen“ a „Kgr. Bayern“ (Království české a Království bavorské). Povrch balvanu je opatřen vysekaným křížem (spravedlivě v hraniční linii), vysekanou šipkou (která udává směr hraniční linie) a dvěma prohlubněmi. Domnívám se, že právě v těchto prohlubních byly v minulosti součástky původního hraničního znaku č. 30 - každá z prohlubní je totiž na straně příslušné země a svým tvarem připomínají dochovanou součástku na Napoleonově kameni coby hraničním znaku 9/2D pod vrcholem Dyleň (tam je do součástky vytesán křížek, původní pořadové číslo 225 a letopočet 1844). Součástky na Křížovém kameni mohly kromě těchto údajů nést i příslušné královské nápisy „Kgr. Böhmen“ a „Kgr. Bayern“.
 
Hraniční přechod Křížový kámen/Kreuzstein v době železné opony - zatímco z československé strany místo střežila Pohraniční stráž, z bavorské strany měla lokalita turistický potenciál (zdroj: Roman Holba)
 
 
 
Hraniční přechod Křížový kámen/Kreuzstein a hraniční znak 12/6 v současnosti
 
 
 
Napoleonův kámen pod Dylení (hraniční znak 9/2D) a prohlubeň coby původní součástka hraničního znaku
 
 
 
Ještě před hraničním přechodem Křížový kámen/Kreuzstein je balvan, do kterého jsou zapuštěny hned dva hraniční znaky a vedle balvanu stojí další hraniční znak. Je to jeden z příkladů, kdy hranice opouští společnou hraniční cestu (hraniční znak 12/2D) a směřuje do přímé linie (hraniční znaky na balvanu - č. 12/2-1 v podobě křížku a č. 12/2 mezník zapuštěný do prohlubně). Na balvanu je dále vytesaná šipka ukazující směr společné hraniční cesty. Státní hranice je v okolí hraničního přechodu Křížový kámen/Kreuzstein vedena společnou hraniční cestou. Právě na takovýchto cestách míjíme množství tzv. běhounů, které jsou označeny pouze hraničním křížkem a vyznačují okraje hraniční cesty. Od okrajů cest se měří středová hraniční linie. Zajímavostí je shluk čtyř hraničních znaků - například 11/9C, 11/9-1C, 11/9-1D a 11/9D. Proč to? Můj závěr je takový, že původní-prvorepublikový hraniční mezník 11/9D je od okraje cesty vzdálen až příliš - v důsledku toho byl na protilehlé straně osazen hraniční znak 11/9C ve stejné vzdálenosti od okraje cesty, nu a samotné okraje cesty vyznačují dva běhouny.
 
Shluk hraničních znaků 12/2 a 11/9
 
 
 
Od hraničního přechodu Křížový kámen/Kreuzstein státní hranice vede v délce 20.5 km ke hraničnímu přechodu Rozvadov/Waidhaus. Z hraničních vodních toků je zastoupen Havraní potok (hraniční znaky 15C a 15D až 17D a 17), Celní potok (hraniční znaky 19/12 a 19/12C až 19/16C), Potůček (19/16C až 21/9C a 21/9D) a Hraniční potok (hraniční znaky 28 a 28C až ke hraničnímu přechodu Rozvadov/Waidhaus a pak dále ke hraničním znakům 6D a 6). I na tomto, tentokráte více než dvacetikilometrovém úseku, hranice míjí spoustu zajímavých míst. Prvním z nich je zalesněná nejvyšší kóta v popisovaném úseku Tachovska  Havran (894 m. n. m.), která se nachází nedaleko hraničního přechodu Křížový kámen/Kreuzstein (843 m. n. m.) a jejíž západní svahy klesají ke státní hranici (vrcholová plošina Havranu je od hranice vzdálena pouhých 300 metrů). Hora Havran je poznamenaná vývojem ve 2. polovině 20. století - na vrcholu stojí věž coby pozůstatek vojenského zařízení elektronické ostrahy státní hranice - studená válka udělala z hory vojenský areál - bylo zde pozemní stanoviště rádiového a radiotechnického průzkumu a stanoviště protivzdušné obrany státu. Na vrcholu Havranu stála od 1. poloviny 60. let nejprve dřevěná věž, její osádka byla ubytována na pohraniční rotě Skláře pod kopcem. V letech 1967-1972 byl vybudován areál coby strategické vojenské zařízení elektronické ostrahy státní hranice.  Z Havranu se tak záhy stalo zařízení tzv. elektronické války. Zařízení umožňovalo sledovat rádiový provoz na území Spolkové republiky Německo. Vojenská posádka na vrcholu se věnovala odposlechu rádiových provozů. Vojáci dokázali zachytit vysílání až do vzdálenosti několik stovek kilometrů. V praxi tak měla socialistická vojska Varšavské smlouvy přehled o komunikaci vojsk Severoatlantické aliance. Na ocelovou konstrukci věže ve výšce 25 metrů navazovala dřevěná anténní nástavba, celková výška věže činila 46 metrů s 11 patry. Ve věži bylo kromě prostorů pro přijímače a antény i obslužné pracoviště, ubytování, kuchyně, kotelna, garáže a sociální zařízení. Objekt byl obehnán nejprve  plotem (mimo jiné i proti vniknutí nepřítele z druhé strany hranice). Po častých dezercích byl jednoduchý plot nahrazen dvojitou linií drátů se signálním zařízením. Mezi ploty běhal pes, který se vypouštěl z automatického kotce. Zařízení na Havranu bylo přísně tajné. K objektu na vrcholu Havranu dále náležela vidová hláska protivzdušné obrany státu. Objekt na Havranu nebyl jediným při hranici s Bavorskem v prostoru Českého lesa, další radary byly umístěny na Zvonu a Čerchově. I Němci měli svá vojenská zařízení elektronické války. Bojové a zpravodajské složky na druhé straně hranice měly zájem zjistit o naší technice a činnosti co nejvíce. Umístění radaru, blízkost státní hranice a les bez osídlení, to přitahovalo německé a americké vzdušné síly ke kontrole hraničního prostoru a taktéž k provokacím. Pravidelně tak podél hraničních kamenů létaly německé či americké vrtulníky s úkolem zjistit co nejvíce. Legendární je americký bojový vrtulník Cobra (tzv. Redcatchers - Lovci rudých) - ten přiletěl a „pověsil“ se nad hraniční kámen, při nočním letu svítil osádce do oken na stanovišti, někdy se dočkal i soupeře - to pak letěly oba stroje rovnoběžně s hranicí. Věž na Havranu sloužila svému účelu do konce 80. let, kdy v souvislosti s modernizací techniky měla být nahrazena dřevěná anténní část. Práce byly sice zahájeny a dřevěná nástavba odstraněna, k dokončení záměru po změně režimu však už nedošlo. Objekt byl provizorně zastřešen. Definitivně stanoviště vojáci opustili v roce 1992 po demontážních pracích. Dalších 20 let areál na Havranu (ve správě armády) chátral vlivem drsných klimatických podmínek a vandalů, chystala se demolice. Až v roce 2011 byla ocelová konstrukce věže převedena do majetku zájmového klubu v Tachově. Ten po dvouleté přípravě v roce 2013 věž opravil - na nosnou konstrukci bylo doplněno schodiště a nový vyhlídkový ochoz. Od roku 2014 začala turistická rozhledna sloužit veřejnosti.
 
Výstavba zařízení na Havranu na přelomu 60. a 70. let (na obr. 1 původní věž, obrázek 1 zdroj: Rudolf Cívka)
 
 
 
Havran v 80. letech
 
 
 
Havran v současnosti
 
 
 
Pohraniční lesy okolo Havranu s vydatnou sítí potoků jsou mementem sklářského průmyslu - tenkráte byly pohraniční hvozdy na zásoby dřeva ještě bohatší a potoky s vybudovanými náhony a vodními koly vodnatější než-li dnes. Právě v těchto končinách se nacházela hustá síť skláren, sklářských hutí, brusíren a leštíren. Mnohá zaniklá sídla byla podle sklářského odvětví pojmenována - mezi nejvýznamnější patřila osada Skláře, osada Zlatý Potok a osada Nová Knížecí Huť. Nachází se zde Arnoštova leštírna představující jedinou dochovanou leštírnu skla u nás. Je ukryta v hlubinách lesa u Huťského potoka. Tenkráte zdejší lesy patřily k panství Waldheim (Zahájí), přičemž leštírna nese pojmenování podle tehdejšího majitele Arnošta Malovce. Ten leštírnu založil v polovině 19. století. Nač leštírna? Obroušené skleněné tabule získávaly čirost a průhlednost teprve leštěním, které probíhalo podobně jako broušení. Skleněná tabule byla přisádrovaná na spodní kamennou desku. Shora nasedala na tabuli pohyblivá dřevěná (později kovová) deska potažená lešticím filcem, která se po sklu rytmicky pohybovala. K vlastnímu leštění se používala červená brusná pasta, podle potřeby ředěná vodou. Od konce 19. století se v některých provozech užívaly rotační stroje s rozměrnými otočnými stoly, což mělo za následek zrychlení provozu. I Arnoštova leštírna se dočkala rekonstrukce, a to v roce 1913 - vedle moderního rotačního stroje obsahovala klasickou blokovou leštírnu, suterén se strojovnou a patro s byty pro rodiny zaměstnanců. Pohon leštírny zajišťovalo vodní kolo, po modernizaci bylo zařízení poháněno elektrickou energií z vodní turbíny. Součástí provozu leštírny byla i strojovna umístěná v suterénu. Moje pocity na místě. Na první pohled vypadá leštírna jako stroj z románů Julese Verna. Velké soustrojí, i když není úplně kompletní, natož funkční, dává tušit obrovskou sílu a fortel našich předků. Pod zařízením je vchod do podzemní strojovny. Po druhé světové válce byl Arnoštův provoz bagry zbořen, během neprostupné železné opony došlo v podstatě k zakonzervování místa. Od 90. let minulého století nadšenci začali s průzkumem zdejších bývalých sklářských provozů, dokázali objevit a restaurovat pozůstatky zařízení k provozu a nakonec za pomoci správních orgánů a dalších spolků upravili zaniklé místo pro veřejnost a budoucí generace. To je dnes významnou technickou památkou.
 
Arnoštova leštírna v roce 1930
 
 
 
Arnoštova leštírna v současnosti
 
 
 
Po překonání pohraničních lesů okolo Havranu na státní hranici nastupují sice další lesy, ale jsou již promíchané s loukami a dále s osadami na bavorské straně hranice - české náhorní odlesněné plošiny využívané k zemědělským účelům dávají tušit existenci osad. Rozprostírala se zde tato sídla: osada Stoupa, obec Česká Ves, osada České Nové Domky, obec Zahájí, obec Jedlina a obec Hraničky. I tady státní hranici protínají udržované nebo zarůstající původní cesty spojující sídla na obou stranách pomezí. Z udržovaných cest je to hraniční přechod coby malý pohraniční styk Přední Zahájí/Waldheim (hraniční znaky 20C a 21D, původní cesta spojující český a bavorský Waldheim, dnes turistický přechod otevřený počátkem 90. let minulého století) a přeshraniční cesta spojující českou zaniklou osadu Hraničky a bavorskou osadu Reichenau (hraniční znak 27/3). U hraničního znaku 27/3, jakož i u hraničních znaků 26 a 27, lze spatřit hraniční značení z původní demarkace. Z neudržovaných cest lze zmínit předěl mezi zaniklými osadami Česká Ves a České Nové Domky a bavorskou zástavbou jež je seskupena do osady Neudorf. V těchto místech se nachází jeden z nejbizardnějších tzv. křížových a mísových kamenů - je to ohromný balvan do jehož vrcholového útvaru je zapuštěn standardní hraniční mezník č. 19. Při podrobné prohlídce balvanu jsem dohledal několik mísových prohlubní, nápisů, ale zejména pak (podobně jako na Křížovém kameni pod Havranem) dvě prohlubně, do kterých byly zřejmě vsazeny součástky původního hraničního znaku - ten nesl pořadové číslo 45, královské nápisy „Kgr. Böhmen“ a „Kgr. Bayern“ a letopočet 1844. Záhadou snad zůstává otázka, jak se osamocený bludný balvan uprostřed hranice a původní zástavby octl. K rukám jsou nám dvě fotografie. Ta první zachycuje v popředí hraniční balvan se zástavbou osad Neudorf a České Nové Domky. Ta druhá je smutnější - zatímco zástavba Neudorfu přetrvala do současnosti, po Českých Nových Domcích zbyla jen louka s osamocenými stromky. Necelý kilometr odtud v lese jsou další dva hraniční znaky coby křížové a mísové kameny, a to č. 18 a 18/2. I tady jsou hraniční mezníky posazeny na vrcholy balvanů s mísovými prohlubněmi a prohlubněmi-pozůstatky po součástkách původních hraničních znaků (královské nápisy, letopočet 1844 a pořadová čísla 42 a 43). Druhým příkladem neudržované příhraniční cesty je předěl uprostřed lesa u hraničního znaku 25. V těchto místech začínal V. úsek česko-bavorské hranice podle rakousko-bavorské smlouvy z roku 1862. Nedaleko odtud na české straně hranice je malebná kamenná mohyla s křížem, oltářem Panny Marie a klekátkem coby tiché lesní mariánské místo. Mariánská krypta byla zbudována v roce 1927 dvěma zedníky z obce Háje na popud místní porodní báby. Porodní bába Mathilde Dobner z Jedliny svou angažovaností a prací znala nesnáze a těžké osudy rodin žijící v příhraničí. Proto se rozhodla pro malou poutní kryptu na nerušeném místě, kde lidé svěří Matce boží všechny starosti a žal v těžkých dobách. V době železné opony sem byl vstup zapovězen a mohyla zchátrala. Po roce 1990 byla synovcem porodní báby Karlem Dobnerem s jeho přáteli obnovena do původního stavu.
 
Hraniční přechod Zahájí/Waldheim v době železné opony
 
 
 
Hraniční přechod Zahájí/Waldheim v současnosti
 
 
 
Zástavba osad Neudorf a České Nové Domky na staré fotografii a v současnosti
 
 
 
Bludný balvan coby hraniční znak 19
 
 
 
Mariánská krypta nedaleko hraničního znaku 25
 
 
 
Hranice doputovala k významnému hraničnímu přechodu Rozvadov/Waidhaus. V jeho místech stávala kdysi dávno osada Střeble, avšak hraniční přechod jako takový spojoval Rozvadov a bavorský Waidhaus. Celní úřad je v Rozvadově zmiňován od roku 1613. Prvorepublikové fotografie nám u hraničního mostku dokazují na české straně silničky dva objekty (které patřily k osadě Střeble) a hraniční orientační sloup. Prvním z nich byl hostinec „Hotel zur Landesgrenze“, jenž byl uveden do provozu v roce 1924. Jednalo se o stavbu ze dvou na sebe přistavěných domů se štítem polopatrové podsklepené konstrukce se sedlovou střechou. Druhým objektem byla novostavba celního úřadu (č. p. 20) postavená v roce 1936. Jednalo se o jednopatrovou podsklepenou budovu. V suterénu se nacházelo 5 místností a prádelna. V přízemní části byly zřízeny dva vchody s předsíněmi, a to úřední od státní silnice a vstup do bytů. V jihozápadním rohu domu byla úřadovna se skladištěm, na východní straně jeden pokojový byt s kuchyní, na severní straně pak záchody a lázeň. V patře se nacházel jeden dvoupokojový byt s kuchyní, dále pokoj pro svobodné, pokoj inspekční, záchody, lázeň a spíž. Před budovou bylo zřízeno až k silniční vozovce vydlážděné místo pro povozy. Po událostech v roce 1938 sloužil tento dům jako sídlo německé mládeže.
 
Hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus ve 20. letech, v roce 1934 a 1938
 
 
 
Hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus byl prakticky nejdůležitější spojnicí pro osobní a nákladní dopravu při cestě z Československa do západního Německa (a naopak). V únoru roku 1949 vydalo ministerstvo vnitra výnos, kterým zrušilo všechny dosud existující oddělení pasové kontroly vyjma těch ve výnosu uvedených. Zrušení se mělo dotknout i hraničního přechodu na Rozvadově. Po jednání místních (Tachov) a krajských (Plzeň) orgánů s ministerstvem vnitra bylo dohodnuto zachování hraničního přechodu Rozvadov/Waidhaus, a to z převážně hospodářských důvodů - přes nejbližší hraniční přechod ve Folmavě totiž nemohly jezdit velké kamiony - trasa tudy byla horší a podstatně dražší. Výnos byl změněn v tom smyslu, že od 1. dubna 1949 byl zrušen hraniční přechod ve Folmavě a znovuobnoven přechod na Rozvadově. Co se dělo dál? Byla zřízena na obou stranách celniště a oddělení pasových kontrol. Správa na československé straně hranice se nacházela v budově prvorepublikového celního úřadu a přilehlých objektech. Byly zde klasické celní boxy a celniště bylo zastřešeno. Dobové fotografie dále deklarují mohutné železné závory, které měly zabránit násilnému průjezdu motorového vozidla. Celní úřad na bavorské straně byl postaven začátkem 50. let a od roku 1952 uveden do provozu. V 60. letech byl zbořen zchátralý hostinec stojící u cesty naproti celnici. Není pochyb, že hraniční přechod byl za celou dobu socialismu poměrně frekventovaný. Kromě toho byl přechod do roku 1955 jediným silničním přechodem mezi Československem a západním Německem, od roku 1957 se začaly organizovat turistické zájezdy do Československa jež vedly právě přes Rozvadov. V 70. a 80. letech byly rozšířeny odbavovací pruhy a příjezdové silnice na obou stranách hranice. Překračování státních hranic bylo možné na základě platného cestovního pasu a výjezdní doložky. Vydání výjezdní doložky byl složitý byrokratický proces, který mohl kdykoliv zabránit vycestovat nepohodlné osobě za hranice i přesto, že měla platný pas. Vidina lepšího života a dopravy přišla po roce 1989 nejen pro obyvatele Rozvadova, ale i pro hraniční přechod. Hraniční kontroly se přesunuly do nového celniště vzdáleného 700 metrů od přechodu, byly zmírněny a po vstupu České republiky do Schengenského prostoru zmizely úplně společně s celništěm. V současnosti původní objekty starého-socialistického a nového celniště slouží k provozování obchodu a služeb. Vlivem nárůstu dopravy byl v letech 1994-1997 vystavěn nový dálniční přechod, který spojil českou dálnici D5 a bavorskou dálnici A6. Byl uveden do provozu velký odbavovací areál pro kamiony a osobní vozidla, a to na české straně dálničního přechodu. I tady v souvislosti se Schengenskými pravidly zmizelo velké celniště, zde společné pro oba státy. Až pojedete po dálničním mostě do Bavorska, tak si povšimněte po pravé straně Střebelského rybníka. Společně s prvorepublikovou celnicí, ve které v současnosti sídlí Muzeum železné opony, jsou jedinými svědky historie osady Střeble.
 
Hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus v 50. letech (obrázek 1 zdroj: Oldřich Koval, obrázek 2 zdroj: Milan Kadlec)
 
 
 
Hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus v 60. až 80. letech
 
 
 
Hraniční přechod Rozvadov/Waidhaus v současnosti
 
 
 
Státní hranice v prostoru hraničního přechodu Rozvadov/Waidhaus byla a je vedena Hraničním potokem. Na mostní konstrukci jsou osazeny hraniční mezníky vyznačující hranici nepřímo - na české straně mostu č. VI/1C (začátek šestého úseku česko-bavorské státní hranice) a na bavorské straně mostu č. 2D. Jinak je státní hranice vedena v prostoru mohutného dálničního hraničního mostu, který je od přechodu s regionálním významem vzdálen vzdušnou čarou 1.5 km. Do jisté doby zde hranici tvořil Hraniční potok, avšak ten protínal most zhruba v jeho jedné třetině v neprospěch Bavorska (tj. nepravidelně). V letech 2003-2004 byla provedena změna státní hranice. Hraniční čára byla vyvedena z hraničního potoka a napřímena tak, aby hranice procházela mostem pravidelně a protínala jeho střed. Toto opatření bylo žádoucí pro lepší identifikaci hranice, správu mostu, ale zejména pak pro skutečnost, aby hranice protínala most v jeho polovině. Změna byla právně zajištěna v roce 2003, a to Smlouvou mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o změně průběhu společných státních hranic v prostoru dálničního mostu na hraničním přechodu Rozvadov-Waidhaus. Pokud změnu promítneme do terénu, tak státní hranice byla osazena hraničními znaky vyznačující hranici přímo - č. 4/5, 4/6, 4/6/0/1 a 4/7.
 
Dálniční most na hraničním přechodu Rozvadov/Waidhaus - zobrazení v aplikaci statnihranice.cz
 
 
 
Střebelský rybník a dálniční most na hraničním přechodu Rozvadov/Waidhaus
 
 
 
Nad hraničním přechodem Rozvadov/Waidhaus, vzdušnou čarou 4 km na sever, se rozprostírá částečně zachovalá osada Nové Domky (Neuhäusl). Ves byla založena v roce 1699 a postupně se vyvinula v poměrně velkou osadu, ve které před 2. světovou válkou žilo cca 750 obyvatel. V roce 1791 se započalo se stavbou kostela, stavba byla v důsledku válek zastavena. Současný kostel Navštívení Panny Marie byl vystavěn v letech 1834-1838 hrabětem Libštejnským z Kolowrat. Kostel je dnes opuštěný a chátrá. Přilehlý hřbitov (založený v roce 1787) byl částečně obnoven. Nové Domky postihl částečný zánik. Za nimi začínalo hraniční pásmo a právě jeho umístění rozhodlo o částečném zániku osady. Západní část vsi byla zbourána, jelikož ležela už za dráty. Období železné opony přežilo asi 10 usedlostí a kostel. Kostel byl vojáky používán jako stáje a skladiště. V současnosti jsou Nové Domky místní částí obce Rozvadov. Po listopadových událostech roku 1989 agenda na úseku ochrany a ostrahy státních hranic nabrala rychlý spád. Dne 5. prosince 1989 vydal ministr vnitra Československé republiky rozkaz k odstranění ženijně technického zabezpečení. Tímto počinem byl dán jasný signál k postupné likvidaci vojskové Pohraniční stráže a zejména pak železné opony. Přestřižením drátů železné opony bylo zrušeno hraniční pásmo a umožněn pohyb obyvatelstvu až do blízkosti státních hranic. V severní části Nových Domků, před areálem bývalé pohraniční roty Hraničky, se nachází památník železné opony, který upomíná na symbolické přestřižení drátů železné opony mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo ministry zahraničí obou zemí. Učinili tak a tady ministři zahraničí Jiří Dienstbier a jeho německý protějšek Hans Dietrich Genscher dne 23. prosince 1989. Památník železné opony vyrobil a věnoval kamenický mistr Gustl Reichenberger. Byl odhalen 26. července 1993 Jiřím Dienstbierem.
 
Nové Domky na staré fotografii a stříhání železné opony na Nových Domcích dne 23. prosince 1989
 
 
 
Památník na přestřižení železné opony
 
 
 
Necelý kilometr severozápadně od centra Rozvadova se nachází Muzeum Pohraniční stráže Kóta. Po příchodu na místo uvidíme osamocený areál, který sloužil vojákům Pohraniční stráže k výcviku. V současnosti se tady v jednom z objektů a na přilehlém pozemku nachází Muzeum Pohraniční stráže. Prezentaci muzeum realizuje prostřednictvím tzv. živé historie. Systém a pojetí expozice muzea se odráží od dobrovolné práce bývalých příslušníků Pohraniční stráže, kteří tak činí na základě osobních znalostí a zkušeností. Muzeum budují společně s dalšími dobrovolníky a nadšenci jedné z etap historie našeho pohraničí. Exponáty jsou originální, výjimku tvoří některé artefakty, které se zhotovují podle původní dokumentace (například rekonstrukce signální stěny). Kromě prohlídky vnitřního objektu roty a přilehlé venkovní expozice si návštěvník může vyzkoušet na vlastní kůži v uniformě a se zbraní v ruce výkon služby nebo výcvik. Buď v areálu muzea nebo v terénu. Muzeum Pohraniční stráže může uspokojit i větší skupinu návštěvníků, kteří hodlají na místě strávit více dní - k dispozici jsou ubikace na rotě, kuchyně, kulturní místnost s projekční technikou, venkovní ohniště a hřiště. Kromě návštěvníků nacházejí v areálu muzea dočasný azyl i sami tvůrci společného projektu. Konají se zde pravidelná setkání, pietní akce, další fáze rekonstrukce a dovybavení, výcvikové dny a sem tam je taky potřeba udělat rajóny. Dne 13. července 2014 jsem se zúčastnil slavnostního otevření muzea.
 
Muzeum Pohraniční stráže Kóta v roce 2014 - objekt roty, kotce, ubikace, politickovýchovná světnice, spojařská dílna, kancelář velitele
 
 
 
Slavnostní otevření Muzea Pohraniční stráže Kóta dne 13. července 2014 a nejmladší účastník (s povelem sedni a lehni)
 
 
 
Vedení státní hranice v popisovaném úseku