Rozbor Bělska a Poběžovicka

Do oblasti Bělska a Poběžovicka lze zařadit pruh pohraničního lesa, který se rozkládá na západ od městeček Bělá nad Radbuzou a Poběžovice. Státní hranice zde probíhají v mírně zvlněném až zvlněném terénu (v lese v rozmanité nadmořské výšce okolo 500-800 metrů). Výjimkou je lokalita tzv. jezírek a nivních luk u Rozvadova, kde hraniční linie v rovinatém terénu nepřesahuje nadmořskou výšku 500 metrů. Hraniční linie vede z větší části v (podmáčených) lesích, dále pak vodními toky a jen zřídka okolo hospodářských pozemků a pastvin. Státní hranice v prostoru Bělska a Poběžovicka mají povahu umělých-geometrických hranic (umělé hranice jsou typické pro rovinatou nebo mírně zvlněnou krajinu a byly takto vyznačeny především pro oddělení sousedních majetků respektive pozemků) a přirozených-orografických hranic (zejména vodní toky).
 
Výchozím bodem je místo u hraničních znaků 6D a 6 nedaleko (2 km) dálničního hraničního přechodu Rozvadov/Waidhaus, kde Hraniční potok přestává tvořit státní hranici.
 
Konec Hraničního potoka na státní hranici u hraničních znaků 6D a 6
 
 
 
Hranice od „šestek“ vede v délce 9.2 km ke hraničnímu přechodu Železná/Eslarn. Takřka celá devítikilometrová linie probíhá podmáčeným lesem, který je po obou stranách hranice promíchán s nivami a rašeliništi. Jsou tady jezírka, rybníčky, potoky a další mokřady. V minulosti byla lokalita odvodněna množstvím kanálů a příkopů, kterými proudí rašelinná voda dodnes. Po odvodnění mokřadů se vzniklé plochy začaly používat jako orná půda s velkým obsahem humusu. Na české straně hranice je menší přírodní rezervace Jezírka u Rozvadova (vyhlášena v roce 1984), která je tvořena třemi rašelinnými jezírky. V 80. letech minulého století se tady prováděly rozsáhlé meliorace a hlavní potok jež protékal jezírky a sytil je vodou, byl napřímen, prohlouben a veden mimo jezírka. V 90. letech byl přítok do jezírek obnoven a tak se jezírka zachovala. Potoky-kanály protínají státní hranici u hraničního znaku 8/8. Melioračním opatřením se nevyhnula ani bavorská strana hranice, kde byla v roce 1987 vyhlášena přírodní rezervace Torflohe und Pfrentschwiese. Z českého území do Bavorska odtéká Kateřinský potok (protíná hranici u hraničních znaků 10/2 a 10/3) a Nivní potok (tvoří hranici mezi hraničními znaky 11 a 11D až 12 a 12C). V místech jejich soutoku byla provedena rozsáhlá meliorační opatření, která jsou patrná z letecké mapy - mimo kanálů a jezírek neuniknou pozornosti dva příkopy ve tvaru písmenek H a S.
 
Přírodní rezervace Jezírka u Rozvadova - rašelinná jezírka a jeden z kanálů u hraničního znaku 8/8
 
 
 
Přírodní rezervace Torflohe und Pfrentschwiese - zobrazení v aplikaci statnihranice.cz
 
 
 
Přírodní rezervace Torflohe und Pfrentschwiese
 
 
 
Kateřinský potok protínající státní hranici, a pak začátek a konec Nivního potoka na státní hranici
 
 
 
Historie jezírek, rašelinišť a nivních luk u Rozvadova má však daleko hlubší historii. Do těchto míst, na bavorské území, byl situován Vranečský rybník (Pfrentschweiher), který vznikl okolo roku 1362 přehrazením Kateřinského potoka nad bavorskou obcí Pfrentsch. Svojí rozlohou okolo 100 hektarů a délkou údajně až 6 kilometrů se jednalo o největší rybník v Českém lese i okolí. Svojí plochou zasahoval rybník i na české území. V roce 1842 byl rybník zrušen a jeho dno vysušeno. Je to už asi pravidlem, ale i tady jsme přišli o kus území. Původní česko-bavorská zemská hranice vedla totiž přirozeně - mapa kultur Stabilního katastru z let 1834-1844 dokladuje vedení hranice Nivním, Kateřinským a Hraničním potokem. Na historické mapě z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas je plocha Vranečského rybníka zakreslena - rybník je napájen Kateřinským potokem a jeho dvěma přítoky (Nivním potokem a Hraničním potokem). Z kresby je zřejmé, že jedna třetina rybníka je tak na českém území. Ze západu je rybník ohraničen hrází u obce Pfrentsch. Severní a východní břeh Vranečského rybníka byl později uznán za novou česko-bavorskou hranici, která byla po rozhraničovacích pracích okolo roku 1844 a následným přijetím hraniční smlouvy v roce 1862, napřímena do současné podoby. Umělé vodní jezero se stalo stálým zdrojem sporů šlechty a poddaných na obou stranách hranice. Zatímco přírodní rezervace Torflohe und Pfrentschwiese pokrývá část dna bývalého rybníka, podle jedné z teorií česká rezervace Jezírka u Rozvadova kopíruje břeh nebo spíše zátoku rybníka. Nedaleko Vranečského rybníka, na české straně zemské hranice na Kateřinském potoce, stávala samota Weiherweisenhaus. Ta byla po 2. světové válce zbořena a lokalita přejmenována na Rybničnou (U Rybníka). Byla zde postavena rota Pohraniční stráže - nejprve klasické dřevěné baráky a později areál, který tu stojí dodnes.  
 
Mapa z 1. poloviny 19. století v aplikaci BayernAtlas se zakreslením Vranečského rybníka, mapa kultur Stabilního katastru z let 1834-1844 s vedením česko-bavorské zemské hranice vodními toky, mapa katastrálního území Stabilního katastru s vyznačením původní hranice
 
 
 
Hraniční přechod Železná/Eslarn (hraniční znaky 15 a 16) odnepaměti spojoval sídla na obou stranách hranice - na české straně osadu Železná a městečko Bělá nad Radbuzou a na bavorské straně městečko Eslarn. Historii přechodu nám dokladují dobové fotografie se dvěma časovými řadami. Ta první zabírá staré dobré časy - silničku, která rozděluje zastavěnou část Železné a bavorských usedlostí na samotě Tillyschanz. Napravo od silnice stojí hraniční mezník, nalevo se od silnice stáčí podél hranice (česká) obecní cesta a úplně nalevo je kousek českého stavení. Československý celní úřad stál v Železné, bavorská celnice přímo u hranice (objekt se ve zrekonstruované podobě dochoval). Druhá časová řada se dotýká období železné opony. Z bavorské strany hranice byly pořízeny v 50. a 60. letech fotografie na torzo hraničního přechodu - dřevěná závora, dva hraniční mezníky, na české straně vojsková pozorovatelna s drátěnými zátarasy a dům (nejprve s odstraněnou střechou a pak už odstraněný úplně). Fotografie deklarují i to, že v dobách železné opony byl přechod sice uzavřen, ale československá strana jej využívala k vývozu dřeva. Lesníci přivezli dřevo až ke hranici, tam si jej za dohledu pohraničníků i celníků převzal německý zaměstnanec. Dřevo se označilo, podnikatel za něj zaplatil a odvezl ke zpracování. Takováto setkání byla i příležitostí k neformálním rozhovorům mezi Čechoslováky a Němci. V 80. letech byla na české straně přechodového místa už jen holá pláň. 1. července 1991 byl hraniční přechod otevřen pro pěší a cyklisty, později i pro osobní automobily. A jak už to bývá, i tady na české straně hraničního přechodu vzniklo tržiště a areál nabízející zboží a služby. Mějme ale na paměti, že tato obchodní plocha je něčím zvláštním - byla vystavěna na místě poměrně zahuštěné zástavby částečně zaniklé osady Železná (Eisendorf), která je dnes součástí městečka Bělá nad Radbuzou.
 
Hraniční přechod Železná/Eslarn na staré fotografii a polním náčrtku z roku 1937
 
 
 
Hraniční přechod Železná/Eslarn v době železné opony (na obr. 1 v 50. letech, na obr. 2-4 v 60. letech, na obr. 5 v 80. letech)
 
 
 
Hraniční přechod Železná/Eslarn v současnosti
 
 
 
Pár slov k osadě Železná. První písemná zpráva k ní se váže k roku 1591, kdy Železná byla součástí královské správy spravované z hradu Přimda. Na začátku 17. století bylo panství Přimda zrušeno a ze Železné se stal samostatný statek. Během třicetileté války (1618-1648) ves zpustla, kdy různá vojska devastovala i tento kraj. Na bavorské straně hranice je patrné polní opevnění Tillyschanz (Tillyho šance), nazvané podle císařského maršála Johanna Tillyho. Statek Eisendorf až do 2. světové války drželo několik šlechtických rodů. Železná se postupně rozvíjela. Největšího rozmachu dosáhla během sklářského průmyslu, kdy tady a v okolí bylo založeno několik skláren. V roce 1905 byla Železná povýšena na městys. Dne 15. června 1908 propukl ve vsi úmyslný požár - vyhořelo 58 usedlostí, zřítila se kostelní věž. Uvádí se, že bez střechy zůstalo 115 rodin a 600 obyvatel. V roce 1930 zde žilo ve 174 domech 1138 obyvatel. K osadě Železná existuje autentické video z konce září 1946, kdy ves opustili poslední odsunutí němečtí obyvatelé a naopak ji obsadily mládežnické brigády, aby (alespoň částečně) obhospodařily opuštěná stavení, zemědělské pozemky i zvířata. Video je na konci této stránky. Po odsunu německého obyvatelstva byla ves částečně dosídlena (k roku 1950 je v Železné uváděno 250 obyvatel), avšak o několik let později byla zahrnuta do hraničního pásma. Ze Železné se stala izolovaná příhraniční osada, přeťaly ji drátěné zátarasy - zaniklo asi 90 % zástavby, zůstalo stát několik domů v nejvýchodnější části osady při silnici do Bělé nad Radbuzou a ty objekty, které si pro svoje účely vybrala Pohraniční stráž. V polovině 60. let byl (už jako ruina) zbourán kostel sv. Barbory z roku 1770. Dnes na jeho místě stojí bývalá kasárna Pohraniční stráže, která nahradila v 80. letech původní objekty útvaru. V Železné stál i zámeček s přilehlým parčíkem. Na jeho místě vznikl na počátku 21. století tzv. Park smíření s altánem a fontánou. Je na každém z nás, nač při návštěvě parku pomyslí. V současnosti má snad již každé zaniklé sídlo u hranic nějaký památník, křížek, kus kamenného soklu nebo kamennou zídku. Každý takovýto artefakt dává zavzpomínat na nelehký život a krutý osud usedlíků v té či oné osadě. Kromě Parku smíření stojí v Železné ještě zrestaurovaný památník na paměť padlých ve válkách a pohřbených v Železné do roku 1952. 
 
Osada Železná na starých fotografiích (na obr. 3 celnice, na obr. 4-5 kostel, na obr. 5 v roce 1965)
 
 
 
Osada Železná v roce 1946 (zdroj: Archiv České televize)
 
 
 
Osada Železná na letecké mapě z roku 1947 a ze současnosti
 
 
 
Osada Železná a Park smíření
 
 
 
Od hraničního přechodu Železná/Eslarn hraniční linie urazí 6 km a doputuje ke hraničnímu přechodu Pleš/Friedrichshäng. Malý pohraniční styk navazuje na starou cestu, která spojovala jednu z největších a nejvýše položených vsí v Českém lese obec Pleš s bavorskou vsí Friedrichshäng a městečkem Schönsee. Ke hraničnímu přechodu jsou osazeny hraniční mezníky VII/1 (začátek sedmého úseku česko-bavorské státní hranice) a 2. Přechod byl znovuotevřen v roce 1991 a byť je ryze turistický, občas tudy projede auto. Na české straně v místech zaniklé obce Pleš, i na bavorské straně hraničního přechodu, je poskytováno občerstvení. Při státní hranici se v okolí Pleše nacházejí další zaniklá sídla - osada Železná Huť, osada Frančina Huť, osada Rabov a osada Václav.
 
Hraniční přechod Pleš/Friedrichshäng v 50. letech - na československé straně vojáci a na bavorské straně normální život
 
 
 
Hraniční přechod Pleš/Friedrichshäng v současnosti
 
 
 
Od hraničního přechodu Pleš/Friedrichshäng státní hranice stoupá do místa, které připomíná oblouk - tady hraniční linie dosahuje úctyhodné nadmořské výšky 800-850 metrů. Následně hranice klesá k prameništi Zlaté studánky u hraničních znaků 8C a 8D. Odtud mokrá hraniční linie, pojmenovaná ve starých mapách jako Zlatý potok (v současnosti Černice), teče do sedla ke hraničnímu přechodu Rybník/Stadlern. V devítikilometrovém úseku hranice probíhá i společnou hraniční cestou, která má charakter úvozové cesty - je pozůstatkem obchodní a pašerácké cesty tzv. Sautreiberweg - po cestě putovala prasata z Čech do Německa, později se tudy zvířata pašovala, aby se ušetřilo na clu. Na obou stranách oblouku jsou kóty - na české straně Malý Zvon (848 m. n. m.) a na bavorské straně Ebene (894 m. n. m.). Na kopci Ebene stojí od roku 1983 rozhledna. Hlavní účel dřevěné třicetimetrové stavby byl ten, aby se lidé z odsunutého československého pohraničí mohli dívat do kdysi rodného kraje. Mezi státní hranicí a rozhlednou na Ebene, na bavorské straně hranice, jsou pozůstatky zaniklé osady Bügellohe. Osada vznikla kolem roku 1946 odsunutými německými obyvateli vsí Pleš, Rabov a Václav. Některé z rodin totiž vlastnily pozemky na německém území, a tak vlivem sílícího tlaku a represí ze strany českých úřadů, tady našly přechodné útočiště. V letech 1946-1948 se tady usídlilo 11 rodin ve dřevěných obydlích. Do osady Bügellohe nevedla žádná sjízdná silnice a nebyly zde žádné zdroje obživy - nebylo tak možné se natrvalo usadit a tak nějak zdomácnět. Rodiny žily v naději, že se  budou moci vrátit zpátky do Čech. To se však už nestalo. Lidé zde žijící si tak museli vše zařídit natrvalo - bylo třeba přestavět obydlí, zajistit přívod vody a sjízdnost cesty. Snahy na vybudování plnohodnotné vesničky však byly marné a tak zánik osady Bügellohe byl nevyhnutelný. Posledním obyvatelem se stal bývalý hostinský Josef Licha z osady Václav, který i v Bügellohe provozoval hostinec a vydržel zde až do konce roku 1969. K roku 1969 zde bylo už jen 5 obydlí. V současnosti je tu z celé osady jediný přeživší domek, částečně zrekonstruovaný a pietně upravený coby volně přístupné malé muzeum.
 
Prameniště Zlaté studánky a stará úvozová cesta na státní hranici
 
 
 
Rozhledna na Ebene   
 
 
 
Osada Bügellohe na staré fotografii
 
 
 
Osada Bügellohe v současnosti
 
 
 
A čím je zajímavá česká strana hranice v místě  tzv. oblouku? Necelé 2 kilometry na sever od kóty Malý Zvon je vzdálen její vyšší soused Velký Zvon (v nadmořské výšce 862 metrů). Zalesněná nejvyšší kóta v popisovaném úseku Bělska a Poběžovicka (Velký) Zvon je poznamenána vývojem ve 2. polovině 20. století - na vrcholu stojí věž coby pozůstatek dalšího vojenského zařízení elektronické ostrahy státní hranice. I tady bylo pozemní stanoviště rádiového a radiotechnického průzkumu a stanoviště protivzdušné obrany státu. Už od roku 1961 tu stálo zařízení radiotechnického provozu, které odposlouchávalo rádiový provoz na území nepřítele. V této době tady fungovala i jednoduchá hláska protivzdušné obrany státu. Do služby se chodilo z nedalekého vojenského areálu, situovaného do prostoru bývalé osady Václav. Ve 2. polovině 60. let bylo na Zvonu zrušeno stanoviště protivzdušné obrany státu a od roku 1969 se započalo s výstavbou plnohodnotného areálu coby strategického vojenského zařízení elektronické ostrahy státní hranice. Celá výstavba byla ukončena v roce 1975 a uvedena do provozu. Vojáci se z areálu Václav přestěhovali sem (a uvolnili tak místo pohraničníkům, kteří se pro změnu stěhovali ze staré roty Pleš). Věž je vysoká 40 metrů s 10 patry a dodnes (po několika úpravách) slouží armádě - je zde umístěno stanoviště monitorování radiotechnické situace v ČR a okolí. Z toho lze dovodit, že objekt je veřejnosti nepřístupný. V dávných časech se vrchol Zvonu nazýval Kocova vyhlídka. Panstvo sem jezdilo na výlety.  Na severním svahu Zvonu je útvar pojmenovaný jako Kocovy kameny - seskupení skal s vytesanými nápisy. Jsou zde jména majitelů panství Koců z Dobrše i jejich hostů a data návštěv. Tenkráte nebyl vrchol Zvonu porostlý stromy a byl odtud pohled na celý region. Prvorepubliková fotografie na Zvonu dokládá dřevěnou triangulační věž - těmito věžemi, které tenkrát sloužily i jako rozhledny, se zeměměřicky zajišťovaly významné kóty u hranic.
 
Velký Zvon (na obr. 1 prvorepubliková triangulační věž, na obr. 2-4 vojenské zařízení)
 
 
 
Velký Zvon v současnosti
 
 
 
Hraniční přechod Rybník/Stadlern (hraniční znaky 11C a 12D) je turisty znám pod označením Švarcava/Schwarzach podle zaniklé obce Švarcava na české straně hranice a dodnes stojící bavorské obce Schwarzach. Nedaleko obce Švarcava stály další vísky - osada Bernstein a osada Dianin Dvůr. Avšak Sdělení Ministerstva vnitra č. 98/2018 Sb., o vyhlášení seznamu hraničních přechodů a seznamů přeshraničních propojení, hraniční přechod pojmenovalo podle nejbližších spádových center (Rybník/Stadlern). Dějiny hraničního přechodu s turistickým potenciálem se vesměs opakují - do válečného období hraniční mostek přes Černici spojoval obě vísky, během železné opony byl uzavřen, v 90. letech pak obnoven jako malý pohraniční styk. Máme-li k dispozici dobové fotografie hraničních přechodů, i ty mnohé napoví. Na prvorepublikové fotografii hraničního přechodu Švarcava je zobrazen hraniční mostek a na české straně přechodu hraniční orientační sloup a domek coby celní úřad. V době železné opony jsou na české straně pláně - v místech zbořených domů stojí drátěné zátarasy a pozorovací věž.
 
Hraniční přechod Švarcava ve 30. letech a v roce 1960
 
 
 
Hraniční přechod Švarcava v současnosti
 
 
 
Od hraničního přechodu Rybník/Stadlern hranice směřuje do 14 km dlouhého úseku, který končí u hraničního přechodu Lísková/Waldmünchen. Hraniční linie ve čtrnáctikilometrovém úseku je vedena ve dvou rovinách. Za prvé vodními toky - Černicí (hraniční znaky 8C a 8D až 14D), Šedým potokem (hraniční znaky 14D až 15C a 15D) a Kamenným potokem (hraniční znaky 17/3C a 17/3D až 18D a 18). Tam, kde není přirozeného vodního toku, je hranice „poslepována“ přímkami. Při hranici se ve 14 km dlouhém úseku rozprostírala následující sídla - osada Dolní Huť, osada Horní Huť, osada Hraničná, osada Úpor a obec Lučina. Krajina při státní hranici od Dolní Hutě po Lučinu patřila původně k německé Falci. K dílčím úpravám hranice došlo v letech 1706-1708 (na základě česko-bavorského hraničního recesu z roku 1707), nicméně ke klíčovým změnám hranice a podpisu rakousko-bavorské smlouvy došlo až v roce 1764. V místě  hraničních znaků 15C a 15D (kde Šedý potok přestává tvořit hranici) začínal VI. úsek česko-bavorské hranice podle rakousko-bavorské smlouvy z roku 1862, která byla posledním hraničním statutem před vznikem Československé republiky. Hraničním znakem vyznačující začátek starého úseku, je tereziánský kámen s původním pořadovým číslem N (Numerus) 1. Původní pořadové číslo je překryté tím současným 15-0/1. Již z výkladu o historii hranic v Českém lese víme, že ve hraničním úseku VI (Grubbach - Šedý potok), který se táhnul až ke Svaté Kateřině u Nýrska a končil na šumavské hoře Svaroh, byly ponechány původní tereziánské kameny. Z uvedeného vyplývá, že odtud až ke konci Českého lesa (u Svaté Kateřiny) bude turista míjet barevné hraniční mezníky s letopočty 1765 a 1766 upomínající na období vytyčení a omezníkování česko-bavorské zemské hranice. Konkrétně tady (od Šedého potoka ke hraničnímu přechodu Lísková/Waldmünchen) míjíme 7 kusů tereziánských barevných kamenů s letopočtem 1765, iniciálami KB (Königreich Böhmen - Království české) a HP (Herzogium Pfalz - Vévodství falcké), a někde i s původními pořadovými čísly. Jedná se o hraniční znaky 15-0/1, 16/12-0/1, 17/1-0/1 (s letopočtem 1708), 17/19-0/1D, 21/6-0/1, 22/10-0/1 a 23/1-0/1. Na závěr se ještě sluší doplnit, že čtrnáctikilometrovou hraniční linii protíná hraniční přechod Lučina/Untergrafenried (hraniční znaky 20 a 21) coby malý pohraniční styk. I u něj zůstává jeho využití v proměnách času neměnné - do válečného období spojoval obce na obou stranách hranice, během železné opony byl uzavřen, po roce 1989 pak obnoven.
 
Československá Pohraniční stráž v 50. letech a německá správa v 80. letech u tereziánského hraničního kamene N 1 vyznačující VI. úsek hranice podle smlouvy z roku 1862 (obrázek 1 zdroj: Rudolf Kalčík a Jaroslav Zima / Stráže na pomezí)
 
 
 
Hraniční znak 15-0/1 (původní tereziánský hraniční kámen N 1) u místa hraničních znaků 15C a 15D, kde Šedý potok přestává tvořit hranici
 
 
 
Hraniční znak 17/1-0/1
 
 
 
Hraniční přechod Lučina/Untergrafenried
 
 
 
Vedení hranice v lokalitě jezírek a nivních luk u Rozvadova
 
 
 
Vedení hranice v úseku Železná-Lísková
 
 
 
 
 
VIDEO K TÉMATU: osada Železná v roce 1946 (zdroj: Archiv České televize)