Filmová místa na Šumavě - Král Šumavy

O kultovním filmu Král Šumavy (1959, režie Karel Kachyňa) bylo napsáno nespočet řádků. Dodnes fandové, historici, bývalí pohraničníci, ale i herci a kritici rozebírají pasáže a souvislosti spjaté s tehdejší dobou. Táta mi vyprávěl, že když jednou za uherský rok pouštěli film v televizi, tak se sešla ke zhlédnutí celá rodina a sousedé. A nezůstalo jen u toho. V přítmí u hrnku dobrého čaje s rumem se film rozebíral. Rád bych na tuto, dnes již historickou rodinnou sešlost navázal, a napsal taky pár řádků.
 
Podstatnou část filmového děje tvořila šumavská obec Kvilda. Dlužno dodat, že i když se film natáčel v roce 1959, zachycuje děj o 10 let zpět. V poválečných letech střežili hranice příslušníci pohraničních útvarů Sboru národní bezpečnosti. I přesto se ve filmu Král Šumavy setkávají dvě generace ochránců československého pohraničí. Před příslušníky pohraničních útvarů SNB, které záhy nahradila Pohraniční stráž, to byla jednotka Finanční stráže, která dohlížela na státní hranice a prováděla celní službu. Vysloužilého respicienta Finanční stráže Berana ve filmu ztvárnil legendární Jaroslav Marvan. Začneme filmovou služebnou Sboru národní bezpečnosti. Filmová služebna byla později zbourána a na jejím místě v současnosti stojí bytový dům. Naproti služebně pohraničníků stál konzum, ve kterém prodávala Marie Rysová (Jiřina Švorcová). Filmový konzum v proměnách času byl obchodem s potravinami dál, sídlila zde Jednota. V současné době se zde prodávají sportovní věci. Později k objektu vznikla přístavba a v ní je v současnosti konzum – obchod se smíšeným zbožím. V podstatě v nezměněné podobě zůstal kostel svatého Štěpána. Výraznou proměnou však prošel kvildský hřbitov, který se ve filmu několikrát objevuje. Komunistická strana nechala koncem 70. let odstranit na hřbitově litinové kříže a náhrobky německých občanů. V roce 2004 se podařilo obci většinu náhrobků získat zpět – tyto se dnes nacházejí vyrovnány ve dvou řadách na hřbitově, který dnes již svoji funkci neplní. I když jsem ve Kvildě narazil na některé stavby, které svým okázalým vzhledem připomínají filmový hostinec, vězte, že byste jej dnes hledali marně. Filmový hostinec byl kompletně přestavěn a v současnosti zde sídlí hotel Šumava Inn. Jednou z místních částí Kvildy je Hraběcí Huť. U Hraběcí Hutě na cestě, která vede k pramenům Vltavy a na Bučinu, se natáčely záběry, kdy strážmistr Karel Zeman usilovně dotírá za Marií Rysovou. Při cestě ve filmu stojí Galapetrův domek, který se dochoval do současnosti. Na film občané a především podnikatelé obce Kvilda nezapomněli. V obci je provozováno pohostinství U Krále Šumavy a pivnice U Galapetra. V kronice obce Kvilda se k filmu v roce 1959 objevuje tento zápis. „Od června do srpna zažili občané nebývalou podívanou a v dějinách obce jistě první toho druhu. Státní studio Barrandov natáčelo v Kvildě a okolí film Král Šumavy od R. Kalčíka a spol., ve kterém mimo mnoho zdejších občanů vystupoval herec Marvan, herečka Švorcová aj. Je dlužno uvésti místa natáčení: dům č. 30 (nyní zbouraný), prodejna Jednota, hostinec (taneční zábava), kostel a hřbitov. Po stránce turistické film „srdci Šumavy“ prospěl a též neprospěl. Ve filmu je líčen zdejší kraj jako nehostinný, ve kterém za rok „i 3 dny neprší,“ ale na druhé straně po shlédnutí filmu se řinuly do obce zájezdy a tak předseda MNV neměl často v neděli včas oběd, ježto musel „jako herec“ dělat výpravám průvodce po místech již dříve uvedených. Rázem se mluvilo o Šumavě v celé republice.“
 
Kvilda a porovnávací snímky
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Po nastolení komunistického režimu a zřízení hraničního pásma se česko-bavorská hranice stala neprostupnou, byla hlídána příslušníky SNB a později Pohraniční stráží. Přes hranici se však potřebovali dostat jistí lidé – zejména agenti tajných služeb, obchodníci s nelegálním zbožím nebo zkrátka a prostě obyčejný lid. Přejít pohraniční terén s nástrahami bažin a močálů a rizikem střetu se strážci hranic by se pro ně mohlo stát osudové. Tito lidé využívali služeb převaděčů, kteří dokonale znali šumavský terén a dokázali se prokličkovat skrz zrádné močály až do Bavorska – takováto cesta byla nazývána jako kanál. Převaděči byli označováni jako králové Šumavy. Jejich nelaciných služeb bylo využíváno především ve 40. a 50. letech, tedy v době, kdy ještě hraniční pásmo nebylo obehnáno drátěnými zátarasy respektive železná opona se začala teprve budovat. Kousek od Kvildy, na samotě Františkov, se nachází památník věnovaný právě králům Šumavy.
 
Filmové záběry nekonečných hraničních močálů se natáčely ve Vojenském újezdu Dobrá Voda na Šumavě. Jelikož se na budoucím území újezdu nacházelo množství osad, musely být nuceně vysídleny a zbourány. Filmový hamr byl ve skutečnosti zbořeným starým mlýnem (i když si ho filmový štáb pro svoje účely upravil) – nacházel se v osadě Šerlův Dvůr na levém břehu Křemelné před soutokem této řeky s Prášilským potokem. Filmové bažiny pro potřeby filmu vznikly uměle. Vojáci Vojenského újezdu v Dobré Vodě pro potřeby natáčení filmu Krále Šumavy nejprve uměle přehradili Prášilský potok. Následně do prostoru před umělou hrází vojáci vystříleli miny. Do vzniklých kráterů po minách byl posléze potok vypuštěn. Takto vznikly filmové bažiny. Na filmových snímcích jsou patrna oka po vybuchlých minách. Dnešní silnička u přemostění Křemelné (u jejího soutoku s Prášilským potokem) posloužila i ve filmu – představovala cestu k hamru obklopeného močály. Když jsem pořizoval porovnávací snímky hamru, tak jsem musel stát v korytě řeky Křemelná – voda sahala až po kolena a byla velmi studená. Ostatně v oněch místech pod mostem se brodil i jeden z filmových záškodníků, který záhy postřelil příslušníkům SNB služebního psa. Každého zajímá, jak to bylo s topící se Marií Rysovou. Existují dvě verze. Podle té první se záběr natáčel ve filmových ateliérech pražského Barrandova. Do obrovského sudu na pivo byla nalita břečka a v něm byla vytvořena scéna topící se Marie - herečku Jiřinu Švorcovou do břečky stáhly provazy, jelikož se odmítala dobrovolně ponořit. Pravdivá je ovšem druhá verze, ale o té až v závěru tohoto příspěvku.
 
Soutok Křemelné s Prášilským potokem a porovnávací snímky
 
 
 
 
 
Filmový pracovník a historik Boris Jachnin, který byl u natáčení, v roce 1994 napsal do časopisu Šumava článek s výstižným názvem Filmování Krále Šumavy. Ocitujme si některé pasáže:
 
„Jeli jsme natáčet Krále Šumavy. Proč je to tak výrazná vzpomínka? Protože to pro mne byla má filmová maturita. Listuju si v albu Krále Šumavy, je to vlastně soubor snímků, pořízených fotografem našeho štábu během natáčení. Vidím na fotkách i tu techniku. Kamera vypadá velice exkluzívně, stříbrná, naleštěná a se spoustou ciferníků, ale v podstatě to byla strašně těžká kraksna, kterou museli nosit dva atleti a pěkně se s ní nadřeli, ať už to bylo na vozíku, na stativu, třeba i ve vodě. Ti hoši si museli oblíknout vysoké rybářské boty až po pás a potom s ní opatrně vstoupit do vody a nasadit ji na ten stativ. Kamera to byla spolehlivá, ale jak říkám, na ten transport moc složitá. Vidím také tu osvětlovací techniku, používalo se tehdy do exteriéru uhlíkových svítidel. Ty hajlampy byly strašně veliký krávy a jejich transport byl v terénu komplikovaný, zejména v močále, který byl od silnice asi 200-300 metrů. Bylo nutno je tam nejen dopravit, ale postavit pro ně praktikábly, aby se nezabořily do bahna hajlampy a další technika a hlavně osvětlovači, kteří je obsluhovali. A natáhnout strašně dlouhý přívod k agregátu na silnici, což byla haluzna jako velký stěhovací vůz a vyráběla stejnosměrný proud pro ty lampy. Kabel musel být tlustý jako noha. A taky zvukárna tam musela dojet k tomu močálu, všichni jsme museli být vyzbrojeni holinkami… tak se filmovalo. Ještě se musím zmínit o poslední kuriozitě z oblasti techniky, bylo to monstrum, které sloužilo k tomu, aby se kamera zdvihla ze země od nějakého detailu a plula do výše nějakých 10-12 metrů a tam snímala celek toho prostoru. Měli jsme na Barrandově pro tyto účely jeřáb, ale ten jsme si netroufli do šumavského terénu dopravit, byl to těžký mechanismus, který by se tam mohl pohybovat jedině snad pomocí pásového traktoru, určitě bychom s ním v těch močálech uvízli a všechno pohřbili, jak se to už stalo kdysi předtím. Tak jsme použili vynálezu našich techniků z Barrandova, postavili jsme tam montovanou věž, která byla složena z několika dílů a mohli jsme s ní i do tak složitého terénu. Byla u ní plošina, která se zdvihala pomocí lana. Na té plošině, která byla vyvážena protizávažím, byla kamera i kameraman s asistentem. Jeli pomalu od blízkého záběru vzhůru, jako když dneska se filmuje z helikoptéry.“
 
„A tady vidím, poblíž je Glasserwald, tehdy se tomu tak říkalo, na starých základech postavil náš architekt starý hamr. Tenkrát se tak v exteriéru běžně pracovalo a naši lidí z Barrandova dokázali velice zručně udělat stavbu, která byla od starého hamru k nerozeznání, takže dokonce zmátla i lidi, kteří chodili kolem. Jednou například vojáky z nějaké posádky, snad ze Sušice, to už nevím. Hamr byl krásně vybaven zbytky těch kladiv, kovadlin, spoustou nářadí, kleští a desítek nebo stovek nástrojů, jež jsme měli vypůjčené z muzea. Jednoho dne, když jsme se po víkendu vrátili z Prahy, byl vnitřek hamru dokonale vybílen, chyběly tam všechny kovové věci. Mělo to samozřejmě úžasnou cenu, tak začalo pátrání, až se zjistilo, že všechny ty předměty byly odvezeny na šrotiště ke dráze a měly být dopraveny do hutí jako staré železo. Tak se tenkrát vyznamenal nějaký velitel čety, který řekl svým vojákům: Kluci, odvezte to staré nepotřebné železo, které tu jen zbytečně rezaví. Když to dáme do sběru, dostaneme, jak máme slíbeno, na rotu televizor. Jenže musel se svými vojáky zase to nářadí vybrat a vrátit, bylo velké štěstí, že se nic neztratilo. Mohli jsme pokračovat v natáčení a jen jsme se divili, že je vůbec neodradila cedulka, že hamr slouží pro filmování a je tam vstup zakázán. Říkali si: jsme ve vojenském prostoru a my jsme tady pány. Ale i to je kus šumavské historie… Tenkrát byl ten hamr postaven za velice krátkou dobu, asi za tři týdny, a vyšlo to poměrně levně. Strávili jsme tam nádherné jaro. V květnu jsme končili natáčení za ranního rozbřesku, začínalo vycházet sluníčko, obloha na východě svítala, rozsvěcovala se do růžova, a na travinách a na krkoškách, na těch pokroucených borovicích byla jinovatka. Bylo to krásné!“
 
„Ještě snad na konec bych řekl, protože se mne lidé na to vždycky ptají, jak jsme to dělali s tím močálem, v němž se utopila herečka Švorcová. Bylo to trochu komplikované. Kdyby se měla potápět do bahna, jako když se věrohodně topí, jistě by to trvalo dlouho, bylo by to nejen naturalistické, ale i nebezpečné. Tak jsme našli potřebnou tůňku v tom močálu, a ještě jsme ji doplnili rašelinou - a dole, asi v třímetrové hloubce jsme upevnili kovový kroužek, kterým bylo provlečeno kovové lanko, jež měla herečka připevněné k pasu. Když do močálu vlítla a plácala tam sebou a občas se ponořila a vynořila, tak se zatáhlo za lanko a ona zmizela pod hladinou. Já jsem s ní byl dohodnutý, že to lanko budu tahat sám, tak jsme to nazkoušeli, ovšem jenom její vběhnutí do té tůňky. A pak jsme si řekli, že už pojedeme naostro. Všechno jsme připravili a všichni byli na svých místech, esenbáci, kouř, pyrotechnika, světla, kamera, ona tam vlítla jak bylo předepsáno, spadla dolů, začala tam zápasit v bahně, plácat se, no a já jsem tedy vzal za to lanko a pomalu jsem zatáhl, už zmizela pod hladinou. A teď jsem ji tam držel a počítal jsem: jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset - pak jsem ji pustil, vykřikl jsem stop, vlítli tam kluci od služeb v gumových skafandrech a ti ji vytáhli. Říkal jsem si, těch deset vteřin tam musí vydržet pod tou hladinou a ona tam skutečně vydržela, dopadlo to šťastně pro nás i pro ni.“
 
 
OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: momentky z natáčení (1-8, zdroj: Filmové studio Barrandov), pohostinství U Krále Šumavy ve Kvildě (9), pivnice U Galapetra (10), přemostění Křemelné (11), umístění filmového hamru (12), památník králům Šumavy na Františkově (13-14).
18.jpg
19.jpg
20.jpg
21.jpg
22.jpg
23.jpg
24.jpg
25.jpg
26.jpg
27.jpg
28.jpg
29.jpg
30.jpg
31.jpg