Zemské hranice a památky

Jádro současného státu se vytvořilo ve středních Čechách z kmenového území Čechů, k němuž byla postupně připojována okolní území. Na vývoj měla vliv výhodná poloha české kotliny, ale také mocenské vakuum, které se vytvořilo po pádu Velké Moravy, jejíž součástí Čechy nějakou dobu byly. (Přirozené) hranice Čech se vytvořily na hřebenech pomezního prstence hor. Zemi původně ohraničoval neosídlený pohraniční les a hranice probíhala ve středu lesa. Pohraniční les byl prostupný jen několika zemskými branami. Postupnou kolonizací a potřebou vymezit území proti sousedovi nabírala hranice konkrétního průběhu. Morava neměla kolem sebe přirozenou ochranu horských masivů jako Čechy (s výjimkou Bílých Karpat, Beskyd a Jeseníků), moravskou hranici z větší části ohraničovaly vodní toky.

 

V průběhu vývoje českého státu prodělaly hranice mnohé změny. V drtivé většině případů byly změny hranic důsledkem vleklých sporů. Spory o hranice a majetek byly nekonečné. Mnohé příčiny sporů lze přičíst nedostatečnému a nepřesnému zaměření a vyznačení hranic panství a pozemků a taktéž i teprve rodícímu se právnímu vědomí.

 

Nejstarší památky

 

Nejstarší písemnou památkou upravující české hranice je listina císaře Jindřicha IV. z 29. dubna 1086. Dokument obnovuje původní hranice Pražského biskupství, které se shodovaly s hranicemi České říše v 10. století za vlády Boleslava II. Bylo pravidlem, že v popisu dominovalo území Čech a Moravy. Tato území se pak stala oporou dalším panovníkům českého státu a tvořila základ hranic nového Československa. Kosmas ve své kronice zanechal opis listiny. Kosmas hranice podrobně popisuje a vyjmenovává všechna území, která mají napříště patřit pod Korunu českou tak, aby bylo zřejmé, kterých oblastí se dotýká české královské právo. K určení hranic Kosmas vychází z lokalit-sídlišť jednotlivých kmenů. Počátek je uváděn v zalesněném horském hřbetu Tuhošť v pohraniční oblasti jižně od Domažlic. Území bylo doménou původního kmene Domažiliců a ve 2. století zde českou kotlinu uzavírala střežená brána. Kosmasův popis hranic pokračuje na sever do sedleckého a loketského kraje, dále se opírá o Lučany na Ohři, kmen Děčanů v povodí Ploučnice, kmen Litoměřiců sídlící na Labi až ke hřbetu hvozdu a kmen Lemuzů v povodí řeky Bíliny. K určení severních hranic se vychází z rozložení kmene Charvatů ovládajících severovýchodní Čechy až k Litomyšli, Chrudimi, Čáslavi, střednímu Labi, ústí Jizery a také Kladské území, jsou uváděni i druzí Charvati (Bílé Charvatsko). Hranice se dál opírají o střední a dolní Slezsko mezi Kvízou, Bobrou a Odrou, jakož i o území Vislanska až k hornímu Sanu a hornímu Bugu a Styru, těmito toky je pak vymezena východní hranice. Do této struktury zapadají i hranice Moravy na východě, které se opíraly o Bílé a Nízké Karpaty. Levý břeh řeky Moravy pak byl využíván jako přístup k Dunaji. Jižní hranice pokračovaly od řeky Váhu středem lesa Mailberk a přes Šumavu až k výchozímu bodu Tuhošť. Tím se popis hranic v listině uzavírá.

 

V dobách dávných se zemské i pozemkové hranice a jejich průběh zakresloval do map. Hraniční mapy se vyvíjely od primitivních a nepřesných zákresů až po téměř umělecká díla, kdy tyto nabývaly na přesnosti a dokonalosti. První, alespoň přibližné vyobrazení Českých zemí zachycují různé středověké mapy Evropy, a to jako součást prostoru střední Evropy nebo většího celku. Kompasové a portulánové mapy ze 14. století přinášejí pro Čechy typický prstenec pásma pohraničních hor. Autorem nejstaršího zobrazení Čech je Mikuláš Klaudyán. Jeho mapa byla vytištěna v roce 1518 v Norimberku. Z topografického hlediska obsahuje celkem 280 místních jmen sídlišť – v nich 37 královských měst, 52 panských měst, 60 ostatních lokalit a 131 hradů, zámků a tvrzí. Královská města jsou označena značkou koruny, poddanská města obrazem štítu. Jedná-li se o katolické město, je k základní signatuře připojen obraz klíčů, nekatolická města jsou označena kalichem. Hlavní cesty jsou znázorněny řadou teček, o nichž se předpokládá, že označují milníky. Hory a lesy jsou vyznačeny stromečkovými značkami, celé území je obklopeno charakteristickým věncem lesů. Z vodních toků jsou zobrazeny jen nejdůležitější řeky (Labe, Vltava, Ohře, Jizera, Orlice a Sázava). Z následujících let jsou známy podobné mapy Bavor (1523), Polska (1528), Uher (1528), Horních Rakous (1542), Slezska (1561), Saska (1567) nebo Moravy (1568). Nejstarší známá mapa Moravy pochází z roku 1569 a jejím autorem je Pavel Fabricius. Mapa drží dva primáty – poprvé je na jejím rámu vyznačena geografická síť a také sídla jsou rozlišena značkami devíti kategorií, i když poměrně nepřesně. Mapa ale přesahuje zemské hranice, kromě Moravy zobrazuje i Dolní Rakousy až po Dunaj, mírně zasahuje také do Čech. Mapa zachycuje celkem 532 lokalit, z toho 347 na Moravě. Pro zobrazení terénu autor použil kopečkovou manýru s osvětlením od východu. Lesy jsou zakresleny stromečky, hranice čárkovaně, vodopisná síť je na svou dobu poměrně bohatá. Poměrně velké měřítko bylo zvoleno, aby mapa mohla být využitelná i pro vojenské účely, protože Moravu a Dolní Rakousko ohrožovala turecká armáda. Dokladem toho je i modlitba za uchránění země od nájezdů, která je k mapě připojena.

 

Přibližně na přelomu 17. a 18. století nastává v kartografii přelom. Jeho principem je zásadní změna ve způsobech pořizování map. Základem kartografie se stává zeměměřictví a nové mapy již jsou zpracovávány za použití měřičských metod, které se dosud používaly jen pro vyměřování pozemků. Známými instituty v procesu reformace kartografie je: Müllerovo mapování z 1. poloviny 18. století, První vojenské mapování (Josefské) z 2. poloviny 18. století, Mapy stabilního katastru z 1. poloviny 19. století, Druhé vojenské mapování (Františkovo) z 19. století a Třetí vojenské mapování (Františko-Josefské) z 2. poloviny 19. století. Mapy třetího vojenského mapování se staly po roce 1918 základem úředních map nového československého státu.

 

Klaudyánova mapa Čech z roku 1518

 

 

 

Fabriciova mapa Moravy z roku 1569

 

 

 

Mapa česko-rakouské zemské hranice z 2. poloviny 18. století s výřezem hraničního přechodu Scheiben (Šejby)/Harbach

 

 

 

Západní hranice

 

Západní hranice českého státu zůstaly v podstatě nezměněny – opírají se o přirozené reliéfy Šumavy a Českého lesa. Velké množství územních změn na západní hranici s Bavorskem bylo důsledkem hraničních sporů. Za mnohé z příčin sporů lze pokládat velká naleziště zlata v Kašperských horách a okolí – zlato lákalo Bavory k loupeživým vpádům do Čech, což přimělo krále Karla IV. vybudovat v zájmu obrany země hrad Kašperk. Vleklé spory probíhaly zejména o Chodsko, Chebsko a Železnorudsko.

 

Souvislé hraniční práce na česko-bavorské hranici se vážou k počátku 18. století. Mezi Českým královstvím a Bavorskem byly vytyčeny zemské hranice při území táhnoucí se od Svaté Kateřiny k Folmavě a Čerchovu. Stalo se tak na podkladě hraniční smlouvy z roku 1707. K větším změnám česko-bavorských hranic a ztrátám českého území došlo za vlády Marie Terezie. Stalo se tak smlouvou mezi Rakouskem a Bavorskem z 3. března 1764. Na dnešní česko-bavorské státní hranici můžeme spatřit původní mezníky, jsou dosud kamennými svědky ztrát českého území. Další územní okleštění českého státu nastalo po uzavření míru v Těšíně 13. května 1779, kdy byla česká léna v Bavorsku, ve Francích a ve Falci postoupena Bavorsku.

 

Další hraniční spory a nedostatky ve vymezení hranic vedly k potřebě zaměření hranic a jejich zdokumentování do hraniční dokumentace. V průběhu 19. století byly takto regulovány hranice se Saskem, Bavorskem a Pruskem, tzn. se zeměmi, které napříště měly tvořit Německo. Na základě toho vznikly tři smlouvy uzavřené s dotčenými státy, a to v letech 1848, 1862 a 1869.

 

Severní hranice

 

Na severu hranice Českého království sousedily se státními útvary Saska, Lužice a Slezska.

 

Česko-saské hranice se zde opíraly a dodnes opírají o významný přirozený celek – Krušné hory. Jejich nevýhodou je prudký svah směřující do Čech, což umožňovalo pronikání nepřítele na jih. V neprospěch České koruny se hranice posunuly ve 14. a 15. století. Za přirozené a strategicky výhodné hranice byly považovány také Krkonoše, kde k žádným posunům nedošlo. K severovýchodním hranicím patřilo také Kladsko, které bylo až do roku 1742 součástí Čech. Na severních hranicích v česko-saském úseku se do historie zapsaly spory o Jáchymovské stříbro, železo a cín. Po sporech o výnosy z těžby byly na základě uzavřené smlouvy dne 26. října 1556 vytyčeny nové česko-saské hranice, které odpovídají dnešnímu stavu – na původní cestě Markneukirchen-Kraslice se nachází jeden z nejstarších hraničních mezníků (z roku 1544). Rozdělení těchto výnosů a další pře mezi česko-saskými statky a poddanými však přinesly další spory v průběhu příštích století.

 

K severním hranicím se pojí ztráta Lužic a Slezska. Dolní Lužice, Horní Lužice a Žitavsko bylo ztraceno třicetiletou válkou v letech 1618-1648, smluvně se tak stalo na podkladě Pražského míru a tzv. recesu (= historická smlouva o ujednání o ustoupení v nárocích) z 30. května 1635. Slezsko se po staletí vyvíjelo jedině v rámci českého státu. Za zvrat lze považovat 17. století, kdy porážka českého povstání a ovládnutí Lužice Saskem, silně otřáslo stabilitou českého státu, což se ještě více prohloubilo po nástupu Marie Terezie na trůn. Vratislavská úmluva z 11. června 1742 a Definitivní mírová smlouva z 28. července 1742 právně zpečetily zábor Slezska. Kladsko stihl stejný osud jako Slezsko. Kladsko bylo součástí panství Slavníkovců, k němuž náležel i kladský pomezní hrad. Krátkodobá polská ovládnutí Kladska ukončil Břetislav II., když přiměl polského knížete Vladislava Heřmana k uzavření míru. Od této doby se také datuje trvalé připojení Kladska k Čechám. Navždy bylo Kladsko, společně se Slezskem, odcizeno v roce 1742.

 

Jižní hranice

 

Prameny sahající hluboko do historie udávají, že jižní hranice sledovaly vodní předěl mezi Vltavou a Dunajem. Na mnohých místech sahalo české osídlení až za Dunaj. Konečné slovo o hranicích řekla tradičně kolonizace. Svým dílem k tomu přispěl v 11. a 12. století i kolonista Azzo, který přispěl k posunutí kolonizace i hranic od Dunaje až k Dyji. Tím se otevřela česká krajina, která náležela od nepaměti Čechům.

 

Z dalšího vývoje hranic jsou známé spory o Vitorazsko, Valticko, Břeclavsko a mimo jiné o Lávu. Další velké spory se objevují v 17. a 18. století – spory o panství Stráže nad Nežárkou, Nové Bystřice, Třeboně, Drozdovic, Vranova nad Dyjí, dále spory o hranice u Nových Hradů a Cáhlova. Po poslední ztrátě Vitorazska na konci 19. století se hranice Čech a Dolních Rakous, až na drobné změny, neměnily.

 

Východní hranice

 

Na východě probíhaly moravsko-uherské hranice. Vývoj těchto hranic lze vsadit do lokality řeky Váhu a Moravy a od Uherského Brodu i řeky Olšavy. Neosídlené pásmo mezi oběma liniemi (linie řeky Moravy a Olšavy) bylo územím nikoho. Neutrální pásmo bylo oběma stranami využíváno k vyrovnávání hraničních nesvárů. V důsledku toho se začaly budovat na nejužívanějších přechodech brány se strážemi – hrady Šintava, Hlohovec, Bana, Beckov a Trenčín. V polovině 11. století došlo k posunu hranic z Váhu k dolnímu toku Moravy. Ve 13. století se hranice z uherské strany posunuly na Sudoměřický potok.

 

Ani moravsko-uherským hranicím se nevyhnuly spory. Slovanská Morava chtěla obhájit alespoň torzo z Velké Moravy. Spory se dotýkaly například Hodonínska a Holiče, Karlovicka, Rožňavska, těšínského vévodství a Horních Uher. Mnohé ze sporů byly rozhodnuty v neprospěch moravských hranic.

 

K vymezení hranic se využívalo zkušeností z budování starých vojenských hranic proti Turkům. V 70. letech 17. století se přistoupilo k výstavbě opevnění – tzv. šancí. Uherská strana se stavbě bránila a hranice neustále posunovala. V 1. polovině 18. století se započalo s výstavbou morového kordonu, který měl být ochranou před hrozbou moru šířeného z Uher. I tato stavba vymezovala hranice.

 

Vpád vojáků na pomezí Českého království a Saského království

 

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz