Prozatímní stav

Válečné útrapy a nespokojenost s poměry, kdy veškeré hospodářství bylo podřízeno válce, aktivizovaly veřejné mínění k naléhavým úvahám o budoucím novém uspořádání střední Evropy. Češi a Slováci po staletí omezováni v rakousko-uherské dynastii svoje úsilí začali soustřeďovat na posílení vlastního sebeurčení. Postupně se rozplývaly myšlenky o dalším životě ve federalizované monarchii a nabývaly na síle požadavky prosazování samostatnosti. Tyto ideje se stávaly hlavním obsahem činnosti zahraničního i vnitřního odboje. Vůdcem myšlenky československé samostatnosti se stal T. G. Masaryk. Jeho koncepce vycházela z předpokladu vytvoření samostatného Československa postaveného na základech historických území Českého státu a přidružení příbuzného slovanského etnika žijícího na území Slovenska.

 

V roce 1918 skončila světová válka a jejím výsledkem byl i rozpad Rakouska-Uherska na nástupnické státy. Jedním z nich byla i nově nezávislá Československá republika. Vznik Československé republiky byl dán nejen vývojem válečných událostí (tj. porážkou Rakouska-Uherska a jeho spojenců), ale především velkým úsilím domácího a zahraničního československého odboje v boji za československou věc. Tímto úsilím byli Češi a Slováci uznáni ze strany spojeneckých dohodových mocností za národ, který se stane základem nového nezávislého československého státu. Vyvrcholením boje o československou samostatnost bylo revoluční vystoupení československého lidu dne 28. října 1918, kdy Národní výbor jakožto reprezentant československého lidu převzal do svých rukou veškerou vládu a vyhlásil první zákon československého státu. Zákon č. 11/1918 z. a n., o zřízení samostatného státu československého, mj. stanovuje, že „samostatný stát československý vstoupil v život.“ Den 28. říjen 1918 završil postupný vznik státu a je oprávněně dnes považován za den vzniku nezávislého československého státu. Dne 14. listopadu 1918 se československý stát, v souladu s prozatímní ústavou č. 37/1918 Sb. z. a n., stal republikou.

 

Rozsah nového státního území a státní hranice Československé republiky musely být schváleny nejen politicky, ale především právně – musely být legitimní vůči ostatním státům ve střední Evropě. Státní hranice měly být s konečnou platností vyřešeny mírovými mezinárodními smlouvami, případně pravidly mezinárodního práva. Než se tak stalo, bylo československé státní území opanováno prozatímně.

 

První zákon československého státu vydaný v Národních listech

 

 

 

Mapa budoucí Československé republiky s načrtnutými hranicemi zřejmě z roku 1919

 

 

 

Pohraničí osídlené českými Němci

 

S novou Československou republikou se nehodlali smířit zejména čeští Němci. Již následující den po vzniku republiky, 29. října 1918, si pospíšili s vytvořením čtyř vládních provincií – Deutschböhmen v severních Čechách, Sudetenland na severní Moravě a ve Slezsku, Deutschsüdmahren na jižní Moravě a Böhmerwaldgau v oblasti Šumavy. Provincie měly být odtrženy od Československa a připojeny k Německu a Rakousku. Československo na tuto situaci vojensky zareagovalo a do konce roku 1918 tyto čtyři provincie vojensky obsadilo a plně nad nimi získalo svou územní výsost.

 

Protesty českých Němců proti československé politice směřovaly na pařížská mírová jednání. Navrhovali konání lidového hlasování v Němci obývaných pohraničních lokalitách. Mocnosti návrhy odmítly s tím, že Československo do doby mírových rozhodnutí má hranice historických zemí Čech, Moravy a Slezska.

 

Těšínsko

 

Těšínsko si Československá republika nárokovala jako historické území zemí Koruny české. Vzhledem k tomu, že území bylo osídleno zejména Poláky, si ho rovněž nárokovalo nové Polsko. Situace byla o to složitější, že se jednalo o spor se státem, který patřil stejně jako naše republika mezi spojence dohodových mocností – zde nemohlo Československo počítat tak silně se souhlasem dohodových mocností jako v případě obsazení česko-německého pohraničí a Slovenska, kde protesty podávaly poražené státy (Německo, Rakousko, Maďarsko).

 

Těšínská otázka byla v letech 1918-1919 velmi komplikovaná. A navíc, území Těšínska si začali nárokovat i Němci, kterým patřila část zdejšího průmyslu. V lednu 1919 se o Těšínsko mezi Československem a Polskem dokonce bojovalo. Spor byl vyřešen až arbitráží v belgickém Spa. Do arbitráže byla pojata i další dvě sporná území – Orava a Spiš. V červenci 1920 na mírové konferenci v Paříži bylo rozhodnuto, že území Těšínska, Oravy a Spiše se rozdělují mezi oba státy (v neprospěch Československa).

 

Slovensko

 

30. října 1918 se připojila k ideji československé státnosti domácí reprezentace Slováků (zahraniční reprezentace tak učinila již dříve), sdružená ve Slovenské národní radě, která přijala uvedeného dne v Turčianskom Svätom Martine tzv. Martinskou deklaraci, jíž se Slováci přihlásili ke svému bytí v československém státě. Krátce nato předali deklaraci představitelům státu v Praze. Na Slovensku, na rozdíl od české části státu, kde se státní moc prosazovala velmi rychle, panovala maďarská správa. Maďarská vláda se snažila získat si přízeň Slováků a Maďarů liberální a sociální politikou.

 

Československo vyslalo na Slovensko armádu a na přelomu let 1918/1919 ho vojensky obsadilo, došlo i ke srážkám s maďarským vojskem. V březnu 1919 byla v Maďarsku ustavena bolševická vláda s podporou  Lenina. Výsledkem byla hrozba šíření bolševických myšlenek dále do Evropy. Na situaci zareagovalo Rumunsko a Československo, které na bolševické Maďarsko v dubnu 1919 zaútočily. Československý postup byl zpočátku úspěšný, avšak sovětské Rusko obrátilo poměr sil a Maďaři v květnu přešli do protiútoku. V červnu 1919 byly československé jednotky z maďarského území vytlačeny a maďarská rudá armáda dosáhla na východním Slovensku polských hranic. Ve snaze získat podporu místního slovenského obyvatelstva pro sovětskou moc svolali českoslovenští internacionalisté do Prešova na 16. června 1919 shromáždění, na němž vyhlásili vznik Slovenské republiky rad (útvar mj. označil sovětské Rusko a Maďarskou republiku rad za své přirozené spojence a Lenina za vůdce mezinárodního proletariátu). Tento pokus o bolševický stát na československém území trval jen tři týdny a byl zlikvidován vojenskými akcemi československého vojska pod velením francouzského generála Pelého. Vojenská operace přinesla klíčový úspěch –  Československo dostalo slovenské území pod svou stálou a pevnou kontrolu.

 

Podkarpatská Rus

 

Pro bytí v československém státě se vyslovili představitelé podkarpatských Rusínů. V říjnu 1918 přijal americký prezident W. Wilson představitele Rusínů Žatkoviče, který mu předložil návrh řešení. V té době také Žatkovič navázal styky s T. G. Masarykem. Na sjezdu v říjnu 1918 ve Philadelphii předložila rusínská delegace Masarykovi návrh na spojení Rusínů s československým státem na principu autonomie. Pro návrh se vyslovila domácí i americká reprezentace Rusínů.

 

Situace na Podkarpatské Rusi byla v letech 1918 a 1919 poměrně složitá. Byly zakládány nelegitimní národní rady, na některých místech vládli jednotlivé obce. Vzhledem k situaci v zemi přijaly dohodové mocnosti koncem listopadu 1918 usnesení, aby československá vojska obsadila západní část Podkarpatské Rusi, aby se tak znemožnilo její spojení se sovětskou Ukrajinou. Zbytek země měl být obsazen rumunskými vojáky. Obsazování proběhlo v roce 1919. Dne 18. srpna 1919 prohlásil generál Hennocque, velitel východních československých vojsk, osvobození Podkarpatské Rusi. V květnu 1919 byla na sjezdu v Užhorodě vytvořena Centrální ruská národní rada, která 16. května 1919 přijala rezoluci o vyslovení nezávislého státu  Rusínů v Československu. Rezoluce byla záhy předána rusínskou delegací prezidentu Československé republiky T. G. Masarykovi.

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz