Mírové konference

Mírová jednání představovala soubor konferencí ve francouzském Versailles a Paříži, které probíhaly od ledna 1919 až do poloviny roku 1920. Mírová jednání měla za cíl provést právní zakotvení nového uspořádání Evropy a s poraženými centrálními mocnostmi (Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko, Turecko) uzavřít mírové smlouvy. Proti centrálním mocnostem na konferencích vystupovaly vítězné respektive dohodové mocnosti s rozhodujícím slovem (Francie, Velká Británie, USA, Itálie a Japonsko) a spojenci vítězných mocností (včetně Československa). Tzv. státy Dohody (vítězné mocnosti a jejich spojenci) byly na konferenci zastoupeny v počtu 27. Hlavní a rozhodující slovo měli vítězné dohodové mocnosti, čemuž se ostatní státy musely plně podřídit. Uskupením představitelů velmocí byla Nejvyšší rada (Rada deseti), složená z pěti hlav vlád a pěti ministrů zahraničí vítězných mocností a Rada čtyř, složená z hlav vlád Francie, Velké Británie, USA a Itálie.

 

Co mírové konference pro Československou republiku přinesly? Potvrzení nezávislosti a celistvosti, stanovení v hrubých rysech československé státní hranice a členství v nově zřízené mezinárodní organizaci Společnost národů, která měla zprostředkovat všeobecné odzbrojení a trvalý mír.

 

Československé územní požadavky se zakládaly na základních a doplňkových kritériích. Základem měla být plynulá souvislost s dosavadními hranicemi státními (mezi někdejším Rakouskem-Uherskem a jeho sousedy) a hranicemi administrativními-správními (mezi zeměmi Rakouska-Uherska). Toto pojetí hranic lze označit za princip hranic historických, který se měl uplatit především u hranic zemí Koruny české, případně u Slovenska a Podkarpatské Rusi. Doplňkovými kritérii byly národnostní (zpravidla připojení oblastí osídlených československým národem), ekonomické, průmyslové, strategické a dopravní důvody.

 

Rada čtyř na Pařížské mírové konferenci 27. května 1919 – zleva britský premiér D. L. George, italský premiér V. Orlando, francouzský premiér G. Clemenceau, americký prezident W. Wilson

 

 

 

Propagace nové Československé republiky v českém tisku vydávaného v USA, zřejmě z roku 1919

 

 

 

Výsledky mírových jednání s poraženými státy

 

Rada čtyř navrhované změny hranic zamítla a vyslovila se pro zachování historických hranic. Během dalších jednání však byly připuštěny na historických hranicích jisté korekce.

 

Hranice s Německem byla určena Nejvyšší radou dne 17. dubna 1919 s tím, že hranice bude plně historická s výjimkou menších změn na Hlučínsku a Hlubčicku v závislosti na výsledku lidového hlasování. Hranice s Rakouskem byla určena Nejvyšší radou dne 13. května 1919. Úpravy hranice se dotkly Vitorazska, Valticka, řeky Moravy a předmostí u Bratislavy. Hranice s Maďarskem byla rozsouzena Radou čtyř dne 12. června 1919. U maďarské hranice se řešila otázka, zda má Slovensko sahat až k Dunaji. Tato otázka vyzněla pro Československo pozitivně.

 

Stanovené hranice s poraženými státy byly vtěleny do mírových smluv, a sice do:

 

a) Mírové smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Německem (podepsané ve Versailles dne 28. června 1919),

 

b) Mírové smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Rakouskem (podepsané v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919),

 

c) Mírové smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Maďarskem (podepsané v Trianonu dne 4. června 1920).

 

Výsledky mírových jednání se spojeneckými státy

 

Kromě československých hranic s poraženými státy se vítězné dohodové velmoci zabývaly na konferencích i československými hranicemi s Polskem a Rumunskem, které společně s Československou republikou náležely ke spojencům dohodových vítězů.

 

Hranice s Polskem měla probíhat (mimo sporné oblasti Těšínska, Oravy a Spiše) v linii staré hranice uhersko-slezské a uhersko-haličské. Nově byla určena hranice mezi Československem a Rumunskem na základě rozhodnutí Nejvyšší rady ze dne 7. srpna 1919.

 

Poté, co byla určena hranice ve zmíněných sporných oblastech na hranici Československa a Polska, byly hranice Československa, Polska, Rumunska a státu srbsko-chorvatsko-slovinského pojaty do Smlouvy hraniční, podepsané v Sévres dne 10. srpna 1920. Smlouvu nepodepsalo Polsko, které ji mělo za nevýhodnou. Smlouva tak nenabyla mezinárodní působnosti.

 

Pařížská konference velvyslanců

 

Po skončení mírových konferencí bylo třeba ustanovit orgán, který by provedl do praxe otázky pojaté do mírových smluv. Velmocemi byla vytvořena tzv. Pařížská konference velvyslanců. Hlavním úkolem nového orgánu bylo zejména stanovení hraniční čáry v terénu a rozsuzování drobných hraničních sporů. Pařížská konference velvyslanců se rovněž stala nadřízeným orgánem pro delimitační komise, které určovaly hraniční čáru v terénu a osazovaly hranici hraničními znaky.

 

Úpravy hranice Československé republiky v letech 1918-1924 (zdroj: Marcela Havelková a Eva Semotanová / Akademie věd ČR)

 

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz