Státní hranice a (mezi)národní prostory

Společné hraniční cesty

 

Zájem sousedících států vedl k tomu, že cesty, jejichž středem probíhají státní hranice, mohou být využívány oběma sousedními státy i občany těchto států v celé šířce takovéto komunikace. Takové cesty bývají označeny jako společné hraniční cesty – lze sem zahrnout silnice, lesní cesty a lesní průseky, polní cesty, pěšiny v příkopech apod. Někdy používaný název mezinárodní cesty je nesprávný, neboť nejde o cesty, které by sloužily mezinárodně, tedy i občanům třetích států. Naopak, pobyt občanů třetích států se na těchto cestách zpravidla nedovoluje. Státní hranice na společných hraničních cestách jsou zpravidla vyznačeny nepřímým značením.

 

Používání společných hraničních cest občany sousedících států zahrnuje i používání dopravních prostředků a strojů potřebných k provádění prací. Mocenské zásahy na takovéto cestě mohou orgány jednoho státu provádět pouze vůči občanům vlastního státu, pokud není smluvně stanovena výjimka.

 

Teorie státní hranice ještě vypočítává pojem tzv. pohraniční cesty. Jedná se o takové komunikace, které vedou z území jednoho státu přes státní hranice na území druhého státu a pak se opět vracejí zpět na území prvého státu. Ponejvíce jde o polní nebo lesní cesty, vedoucí v blízkosti a podél státních hranic, které čáru hranice na více místech přetínají. Pohraniční cesty slouží zejména k účelům hospodářským, aby pohraničnímu obyvatelstvu obou sousedících států bylo umožněno obdělávání zemědělské a lesní půdy tam, kde pro nesjízdnost terénu nebylo by možné používat vlastních komunikací.

 

Peážní tratě

 

Peážní tratě jsou vlakové spoje vedené po státním území sousedního státu. Jinými slovy řečeno, jde zde o vnitrostátní železniční dopravu mezi dvěma vnitrostátními místy, přičemž ale část železniční dopravy probíhá na území cizího státu – odbíhá na jeho území a pak ho opouští. Tzv. mezistátní peáž je upravena smlouvou mezi dotčenými státy.

 

Použití peážní tratě je uskutečňováno zejména v případech, kdy je doprava přes území cizího státu kratší, jinak výhodnější nebo spojení na vnitrostátní trati bylo z nějakých důvodů přerušeno.

 

Česká republika má několik peážních vlakových spojů. Například ve Slezsku je to peážní úsek od přechodového místa Mikulovice k přechodovému místu Jindřichov ve Slezsku, trať vede přes polské Glucholazy. Trať je využívána pro osobní dopravu mezi městy Jeseník a Krnov.

 

Vzdušný a podzemní prostor

 

Česká republika vykonává svoji suverénní moc na státním území, které má následující rozsah. V první řadě je to suchozemský povrch země jakožto plošný základ státního území. Tento útvar je výškově nepravidelný, zčásti je suchý a zčásti je tvořen vodní hladinou.

 

Dále každý stát obecně disponuje vzdušným prostorem. Vzdušný prostor je prostor nad státním suchozemským územím a vodami, které patří státu. Vzdušný prostor sahá po okraj spodní hranice kosmického prostoru. Hranice mezi vzdušným a kosmickým prostorem nebyla doposud stanovena. Avšak z dosavadní praxe lze dovodit, že za hranici mezi vzdušným a kosmickým prostorem se považují nejnižší oběžné dráhy kolem Země, na kterých obíhají umělé kosmické objekty. V řeči čísel se bude jednat o 100 až 110 km nad zemským povrchem. Česká republika má pojem vzdušného prostoru České republiky definován v ustanovení § 2 odst. 6 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, jako prostor nad územím České republiky do výšky, kterou lze využít pro letecký provoz. Vzdušný prostor je plnohodnotnou součástí státního území – podléhá plně a výlučně suverénní moci příslušného státu. Používání vzdušného prostoru cizími letadly je možné jen se souhlasem územního suveréna.

 

A co vzdušný prostor a vyznačení státní hranice? Tuto problematiku lze vztáhnout snad jen na hraniční mosty jakožto dopravní stavby, které převádí pěší, silniční nebo železniční cestu přes překážku, kterou je zpravidla hraniční vodní tok. Hraniční vodní tok probíhá na suchozemském povrchu země. Mostní konstrukce se nachází v nadzemní části, tj. ve vzdušném prostoru. Jelikož pod takovýmto mostem probíhá hraniční vodní tok mající zpravidla charakter pohyblivé hranice, jsou na místě respektive na březích vodního toku vyznačeny státní hranice nepřímo. Bývá i zvykem vyznačit státní hranici hraničními znaky v nadzemním prostoru, tj. na mostu. Děje se to zpravidla tak, že se na počátky mostní konstrukce umístí hraniční znaky taktéž nepřímo vyznačující hranici.

 

Třetím subsystémem státního území bude jeho podzemní část. I dolní hranice podzemní části státního území vychází z dosavadní praxe států. Uvádí se buď hranice technických možností státu anebo se počítá s rozsahem státního území až do středu Země. Zemské těleso se skládá ze zemské kůry, pláště a jádra. Zemská kůra tvoří nejsvrchnější obal zemského tělesa a ve srovnání s pláštěm a jádrem je její mocnost minimální. Zemská kůra má rozličnou hloubku – v oceánech 6 až 15 km, na pevnině 30 až 40 km (maximálně cca 80 km). Lze tedy dovodit závěr, že člověk doposud pronikl svou činností (dolováním, vrtáním) do zemské kůry, nikoliv tedy do pláště a jádra. V důsledku toho se s pojmem zemské kůry pracuje i v zákonech č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) a č. 62/1988 Sb., o geologických pracích. I v podzemní části státního území platí právní úprava dotčeného státu. Pokud některý stát vykonává například důlní činnost, která je způsobilá překročit hranici pod zemí, musí si ke své činnosti vyžádat souhlas sousedního suveréna.

 

A co podzemní prostor a vyznačení státní hranice? Na slovensko-maďarské státní hranici se v podzemí nachází jeskyně Domica-Aggtelek. Státní hranice je zde vyznačena hraničním znakem pod zemským povrchem.

 

Exklávy a enklávy

 

Suchozemský povrch státu může být souvislý – jednolitý celek tvořený jedním kusem anebo může být složen z více částí. V případě druhém se jedná o existenci tzv. exkláv a enkláv. Z pohledu státu, jehož odloučené území je plně obklopeno územím jednoho či více cizích států, se tato odloučená území nazývají exklávou. Z pohledu státu (států), který území obklopuje se jedná o enklávu. Je třeba poznamenat, že v tomto směru nemusí jít tradičně jen o kontinentální území. Je celá řada případů, kdy u přímořského státu leží některé jeho ostrovy za hranicí jeho pobřežního moře.

 

Určitě si v první chvíli jako příklad vybavíme odloučená území (v minulosti kolonie) Francie. Uveďme si ale specifičtější příklady. Prvním z nich je takřka jednoduchý případ na německo-belgické státní hranici. Správní území Ruitzhof je částí německého města Monschau. Území Ruitzhofu tvoří exklávu Německa v Belgii. Exklávu od Německa odděluje železnice, která je na území Belgie.

 

Druhým, komplikovanějším příkladem, je městečko Baarle na nizozemsko-belgické státní hranici. Město je sice rozdělené mezi oba státy, avšak státní hranice sídlem neprochází tradičně souvisle, ale rozděluje území na mnoho exkláv a enkláv. Konkrétně se jedná o 22 belgických exkláv oddělených od mateřského státu několika kilometry nizozemského území, přičemž v těchto belgických exklávách se nachází 7 nizozemských exkláv oddělených jen desítkami až stovkami metrů od zbytku nizozemského státu. Jedná se vůbec o nejsložitější průběh státní hranice v Evropě. Mezi Nizozemskem a Belgií byla uzavřena dohoda, že obyvatelé náležejí k tomu státu, ve kterém se nachází hlavní vstupní dveře do budovy. Z tohoto lze vyvodit závěr, že hranice mnohdy protíná i domy (kuchyně se pak může nacházet v Belgii a obývací pokoj už v Nizozemsku). Pro jednodušší rozlišení je na popisném číslem budovy vždy znázorněna vlaječka příslušného státu. Pomineme-li různé komplikace a nevýhody takového uspořádání státní hranice, lze vypozorovat i pozitivní nebo chcete-li bizardní situace. V Nizozemsku platila povinnost zavírat restaurace o něco dříve než v sousední Belgii, majitelé restaurací proto zakládali podniky přímo na státní hranici a pak v určitý čas už jenom přemisťovali stolky i se zákazníky na belgické území. Nizozemským obyvatelům města se v minulosti rovněž vyplatilo umístit dětský pokoj na území Belgie, protože vojenská povinnost v Belgii byla kratší než v Nizozemsku. To jsou ale již výplody minulosti. Dnes, v pokročilé evropské době mají státní hranice spíše symbolický význam.

 

Existence exkláv a enkláv vychází téměř vždy z historického uspořádání státních útvarů. Konkrétně kauza kolem nizozemsko-belgického městečka Baarle má svoje kořeny ještě ve středověku. Je výsledkem složitých smluv mezi feudály Brabantského vévodství, kteří si navzájem prodávali a vyměňovali kousky území po celá staletí. Podpisem vestfálského míru v roce 1648 se hranice panství proměnily v hranice dvou států, nezávislého Nizozemska a území dnešní Belgie, tehdy ještě kolonizované Španělskem. Po vzniku samostatné Belgie v roce 1830 se několik komisí snažilo situaci kolem hranice na území města Baarle vyřešit, ale bez výsledku. Maastrichtská smlouva z roku 1843 tento prapodivný stav zakonzervovala až do současnosti. Hraniční čára byla definitivně potvrzena smlouvou z roku 1995.

 

Vody

 

Povrch Země je z velké části tvořen vodami. Vody mají v první řadě svůj účel a podle něj jsou také pojmenovány (moře, jezero, průplav aj.). Ve druhé rovině mají statut (vnitrozemský, mezinárodní), který souvisí se státními hranicemi.

 

Vody vnitrozemské (vnitřní, národní) jsou součástí územního suveréna – státu. Patří sem řeky, jezera, průplavy a další vodní plochy obklopené suchozemským územím státu. Dále jsou to tytéž vodní plochy, ovšem s tím rozdílem, že po nich probíhá státní hranice. V tomto případě příslušná část vodní plochy podléhá suverénní moci zúčastněného státu. Například Bodamské jezero je rozděleno mezi Německo, Rakousko a Švýcarsko. Zatímco zásadní volnost platí u národních vod, které jsou součástí jednoho státu, u hraničních vod rozdělených mezi dva státy je již tato omezena. Do statutu vnitrozemských vod dále patří přístavy, zátoky a zálivy. Aby byl záliv pod mocí jednoho územního suveréna, platí, že pobřeží zálivu musí být obklopeno jedním státem a ústí zálivu nepřesahuje šířku 24 námořních mil. Specifické jsou tzv. mnohonárodní řeky. Takovéto řeky protékají postupně územím více států a zpravidla mohou mezi příslušnými státy tvořit státní hranici. Typickým příkladem je Dunaj nebo Rýn. Mnohonárodní řeky jsou zpravidla významnými vnitrozemskými i mezinárodními dopravními tepnami, kdy mezinárodní právo umožňuje plavbu ve smlouvě stanoveným státům.

 

Druhou skupinou vod jsou pobřežní (teritoriální) vody. Pobřežní vody představují pásmo mořských vod, které přiléhá k pevninskému území a vnitrozemským vodám pobřežního státu. Typickým příkladem pobřežních vod jsou moře nebo v případě souostrovního státu souostrovní vody. Každý stát má právo stanovit šířku svého (pobřežního) moře až po hranici nepřesahující 12 námořních mil. Šíře se měří od základní linie, za kterou se považuje nejnižší čára odlivu podél pobřeží, jak je zakreslena na námořních mapách velkého měřítka, které jsou úředně uznány pobřežním státem. V tomto pojetí je pobřežní moře plnohodnotnou součástí státního území dotčeného státu – pobřežní suverén na moři vykonává svoji moc, k moři náleží jeho mořské dno, zemské těleso pod mořem a pochopitelně i vzdušný prostor nad mořem. V zájmu zajištění svobody plavby na mořích je v pobřežním moři omezena volnost pobřežního státu ve prospěch jiných států tzv. právem pokojného průjezdu. Právo pokojného průjezdu umožňuje ostatním státům-lodím proplouvat pobřežním mořem, aniž by vpluly do vnitrozemských vod dotčeného státu. Pokojný průjezd musí být nepřerušený, rychlý a nesmí ohrožovat mír, veřejný pořádek a bezpečnost dotčeného pobřežního státu. Podmořská plavidla (ponorky) musejí při pokojném průjezdu plout na povrchu se vztyčenou vlajkou. Byly zde zmíněny i souostrovní vody. Tento pojem souvisí se souostrovními státy, složenými z jednoho nebo více (skupin) ostrovů tak, že dohromady tvoří skutečný zeměpisný, ekonomický a politický celek. U souostrovního státu musí být poměr mezi obklopující (souostrovní) mořskou vodou a souší nejvýše devět ku jedné. V opačném případě by šlo o oddělené části státního území. I v souostrovních vodách platí výkon suverenity souostrovního státu a právo pokojného průjezdu.

 

Poslední kategorií vod je volné (společné) moře. Volné moře jsou souvislé mořské vody za hranicí pobřežního moře a souostrovních vod, popřípadě vnitrozemských vod. Volné moře je, na rozdíl od státního území, věcí, která slouží společnému užívání všech států, a to jak pobřežních, tak i vnitrozemských. Mezi základní svobody volného moře patří svoboda plavby, svoboda přeletu, svoboda kladení podmořských kabelů a dálkových potrubí, svoboda budování umělých ostrovů a jiných zařízení, svoboda rybolovu a svoboda vědeckého výzkumu. Všechny tyto svobody jsou státy povinny užívat s ohledem na zájmy jiných států při užívání svobody volného moře.

 

Specifický statut má tzv. mezinárodní řeka. Je to řeka, která byla mezinárodní smlouvou prohlášena za přístupnou obchodním lodím všech států nebo alespoň obchodním lodím všech pobřežních států. Jelikož je na mezinárodní řece uplatňována zejména svoboda plavby, mělo by se jednat o řeku splavnou. Z českých řek má statut mezinárodní řeky Labe (od ústí Vltavy), Vltava (od Prahy) a Odra (od ústí Opavy).

 

Kosmický prostor a nebeská tělesa

 

Hranice mezi vzdušným a kosmickým prostorem činí podle obyčejového práva cca 100 až 110 km nad zemským povrchem. Tento údaj je pomyslnou dolní hranicí kosmického prostoru. Horní hranice kosmického prostoru a nebeských těles v něm je a prozatím zůstane neomezená.

 

Platí, že kosmický prostor a nebeská tělesa jsou volně přístupné výzkumu a využívání všem státům bez jakékoli diskriminace. Patří všemu lidstvu. Státy jsou povinny provádět veškerou činnost při výzkumu a využívání kosmického prostoru a nebeských těles v souladu s mezinárodním právem a v zájmu zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Žádný stát si nemůže přivlastnit kosmický prostor a nebeská tělesa..

 

Všechny stanice, zařízení, výstroj a kosmická plavidla na Měsíci a dalších nebeských tělesech (nikoliv tedy v rozpínajícím se kosmickém prostoru) mají být volně přístupná zástupcům ostatních smluvních stran na základě vzájemnosti. Takové návštěvy však musí být předem oznámeny. Státy se mají při výzkumu a využívání kosmického prostoru a nebeských těles řídit zásadou spolupráce a vzájemné pomoci. Kosmonauti se považují za vyslance lidstva. Všechny státy jim mají poskytnout všemožnou pomoc v případě nehody nebo nouzového přistání na jejich území. Státy, které vypouštějí objekty do kosmického prostoru a na nebeská tělesa, nesou mezinárodněprávní odpovědnost za škody způsobené těmito objekty jiným státům, ve vzdušném nebo kosmickém prostoru včetně nebeských těles.

 

Antarktida

 

Antarktida je jedním ze světových kontinentů. Krajina a podnebí jsou v Antarktidě natolik drsné, že se tu žádná civilizace nikdy neusadila natrvalo. Antarktida je mezinárodním právem vymezena jako oblast ležící jižně od 60. stupně jižní zeměpisné šířky včetně ledových mělčin. Antarktida má sloužit pouze k mírovým cílům a ke svobodným vědeckým výzkumům. Zakazují se zde jakákoliv vojenská opatření, vojenské stavby a manévry. Dále se zakazuje každá jiná činnost týkající se nerostných zdrojů, než je vědecký výzkum. Státy se zavazují k všestranné ochraně životního prostředí Antarktidy.

 

K zajištění realizace závazků plynoucích z úmluv se zavádí tzv. kontrolní systém. Tento zahrnuje inspekci na místě, letecké pozorování a povinné informování ostatních stran o všech výpravách do Antarktidy a o existenci všech stanic v této oblasti. Pozorovatelé mají svobodný přístup v kterékoliv době do všech oblastí Antarktidy včetně stanic a zařízení.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU: železniční přechody mezistátní peáže Mikulovice a Jindřichov ve Slezsku (1-2), vyznačení hranice v nadzemním prostoru na mostě hraničního přechodu Folmava/Furth im Wald (3), vyznačení hranice v podzemním prostoru ve slovensko-maďarské jeskyni Domica-Agtelek (4, zdroj: Čeněk M. Kadlec / Hry o hranice), nizozemsko-belgická hranice v městečku Baarle (5-11, zdroj: internet).

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz