Vybraná (ne)zaniklá sídla Rychlebských hor

V rámci rozboru Rychlebských hor jsou zpracována následující sídla: Johanka/Johannaburg, Bílá Voda/Weisswasser, Jedlovec/Tannzapfen, Růženec/Rosenkranz, Zálesí/Waldek a Hraničky/Gränzdorf.

Johanka / Johannaburg

Zaniklá osada Johanka stojí u státní hranice u silnice vedoucí z Velkých Kunětic do Vidnavy.

 

František Urban Mikusch, majitel dolního dvora ve Staré Červené Vodě a vysoký státní úředník jež zastával ve Vidnavě úřad zemského staršího (zastupoval zájmy císařovny v rakouském zbytku niského knížectví), v 60. letech 18. století rozparceloval část pozemků velkostatku a založil přímo u rakousko-pruské hranice osadu, kterou pojmenoval po své manželce Johaně Falkenhaynové. František Urban Mikusch proslul jako pokrokový hospodář - na svých statcích totiž jako první na Jesenicku zavedl pěstování jetele a brambor.

 

V roce 1806 měla osada Johanka 9 domů, přičemž jedním z nich byl i zájezdní hostinec, který těžil z výhodné polohy na císařské cestě z Glucholaz do Vidnavy. O 30 let později už žilo v osadě 66 obyvatel a od zámečku v Dolní Červené Vodě bylo podél cesty do Johanky vysázeno stromořadí. V roce 1869 měla víska více jak 70 osadníků, v dalších desetiletích se počet obyvatel ustálil na padesátce. Po vzniku Československa tak v Johance žilo v 10 domech 51 obyvatel. Poloha osady na hranici znamenala častou přítomnost příslušníků Finanční stráže, kteří se zde snažili zabránit pašování - v době první republiky měli finančníci v osadě zřízenou malou strážnici, kam pravidelně chodili na hlídku z domovské stanice ve Staré Červené Vodě. Zánik Johanky přímo souvisel s poválečným odsunem původního německého obyvatelstva. Z politických a bezpečnostních důvodů nebylo povoleno dosídlení osady. Domy se staly cílem nejprve zlatokopů a později byly rozebírány na stavební materiál. Oficiálně osada zanikla v roce 1965. Dnes její ruiny zakrývá vegetace, která zejména v zimních měsících vydá svědectví o zapomenuté osadě. Na místě se dále nachází dřevěný kříž s informační tabulí. Někdejší zahrady a pole osady se změnily na pastviny.

 

Osada Johanka a její pozůstatky

 

 

 

Osada Johanka na letecké mapě z let 1953/2009

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (006-RYH)

Bílá Voda / Weisswasser

Bílá Voda je nejsevernější obcí v českém Slezsku. První písemná zmínka o obci se váže k roku 1532 - s největší pravděpodobností šlo o nové osídlení na místě zpustlé vsi Wyssoka. Bílou Vodu zřejmě založila rodina Schoffova a byla až do roku 1794 spojena se statkem v Hertwigswaldau (dnes Doboszowice). Koncem 16. století získali tento statek s dvorem Maltitzové. Za třicetileté války (1618-1648) Bílá Voda zpustla natolik, že musela být prodána, ale nakonec celý statek zdědil v roce 1687 hraběcí rod kladské větve Lichtensteinů. V roce 1579 zde žilo 10 sedláků a 42 zahradníků, v roce 1722 8 sedláků a 39 zahradníků.

 

Do historie Bílé Vody se nejvíce zapsal Jakub Arnošt Lichtenstein, olomoucký kanovník a pozdější biskup, který se ujal správy statku v roce 1714. Jakub Arnošt Lichtenstein záhy povolal do Bílé Vody řád piaristů. Piaristé byli proslulí svou vzdělaností a hudbymilovností. Kromě pastorační a misijní činnosti měli piaristé v Bílé Vodě svým školským působením pozvednout kulturní a duchovní vyspělost a pomoci v této oblasti dosud těžko dostupnému nižšímu a střednímu školství v tomto kraji. Pro splnění poslání piaristů založil Jakub Arnošt v Bílé Vodě vzdělávací instituci pojmenovanou jako piaristický klášter - pro kolej, triviální školu a gymnázium byl postaven v letech 1723-1733 rozsáhlý klášterní (kolejní) a školní (seminární) areál, který je stavebně propojen s kostelem Navštívení Panny Marie. Autorem projektu kláštera je Václav Schiller, který se nechal inspirovat architektonickou podobou piaristické koleje v Kroměříži. Stavební práce, na kterých se podílela pod vedením zednického mistra Antonína Daniela řada kameníků, tesařských mistrů, sochařů, klempířů a pokrývačů, řídil rektor koleje P. Kornelius Horneš. Klášterní budova je postavena v obdélníkovém půdorysu, který se skládá ze dvou spojených čtyřstranů - v první (východní) budově bylo šestitřídní gymnázium a ve druhé (západní) byla triviální škola. Budova je rozdělena na dvě nádvoří, se dvěma ambity a arkádami a rajskou zahradou. Ke klášteru patřily i hospodářské budovy, lékařský dům a lékárna. Piaristé zajišťovali v nově vystaveném klášteře výuku (zahájena v roce 1727) na triviální škole a šestitřídním gymnáziu, v roce 1751 bylo otevřeno studium filozofie. V dobách největšího rozkvětu navštěvovalo věhlasný piaristický ústav i přes 300 žáků a studentů. Škola se vedle vzdělávání stala také střediskem divadelního a hudebního života - působilo zde divadlo, orchestr a sbor. Vývoj kulturního života vrcholil za rektora a hudebního skladatele Antonína Brossmana. Po smrti zakladatele piaristického kláštera Jakuba Arnošta nastal v činnosti školství dlouhodobý útlum, který byl podpořen odtržením velkých území Slezska pro prohraných rakousko-pruských válkách. Počet žáků a studentů každoročně klesal, mj. za výukou přestala dojíždět mládež z pruského Slezska. Po Brossmanově odchodu v roce 1787 výuka na škole stagnovala, až se nakonec v roce 1829 rozhodlo o zrušení gymnázia. Piaristům zůstala nadále fara a hlavní škola, která ovšem v roce 1872 přešla do péče státu. Nicméně duchovní činnost piaristé zajišťovali v obci až do roku 1938.

 

Jak již bylo řečeno, klášter byl přímo propojen s kostelem. Na místě dnešního chrámu stával malý kostelík, který nechal v letech 1602-1604 postavit majitel Bílé Vody Kryštov Maltitz. Původně filiální kostel, který byl oblíbeným a hojně navštěvovaným cílem poutníků k zázračné pozdně gotické sošce Panny Marie s Jezulátkem, umístěné na hlavním oltáři, byl po roce 1727 povýšen na kostel farní a předán piaristům. Z podnětu zakladatele piaristického kláštera Jakuba Arnošta Lichtensteina byl starý kostel, který přestal vyhovovat poutníkům i samotnému řádu, roku 1754 zbořen a na jeho místě vystavěn v letech 1755-1765 nový v duchu baroka. Dne 14. září 1777 byl nový kostel vysvěcen. Kostel je zasvěcen Navštívení Panny Marie. Je zajímavé, že sakristie se nacházela na pruské straně hranice.

 

Kromě kostela za zmínku stojí ještě dvě stavby. Tou první je zámek. První zmínka o zámku pochází z roku 1691, kdy jeho majitelem byl František Karel Lichtenstein Castelcorn, otec zakladatele piaristické koleje. Jeho syn Jakub Arnošt zdědil zámek v roce 1714. Tehdy byl poměrně velký dvůr obklopený hospodářskými staveními. V osudovém roce 1742 byl na zámku podepsán protokol o rozdělení Slezska. Od konce 18. století vlastnily zámek šlechtické rody. V roce 1854 získala zámek nizozemská princezna Marianna Oranžská za cenu 175 tisíc pruských tolarů. V témže roce nařídila přestavbu celého objektu - přistavělo se jedno patro a věž, dále se přestavěl zámecký park do anglického slohu, zřídil se zahradníkův dům, zahradní skleník, hřebčinec, střelnice, obnovil se pomník císaře Josefa II. jež navštívil Bílou Vodu v roce 1779. Po 2. světové válce byl zámek znárodněn a bylo v něm zřízeno dětské sanatorium. Od roku 1954 zde funguje psychiatrická léčebna. V důsledku mnoho přestaveb jsou vnitřní části zámku zcela změněny a nedochovalo se nic z původního vybavení. Pouze v zachovalé části parku je patrno, že byl založen v anglickém slohu. Nacházejí se zde dvě sochy - sv. Floriána a sv. Vendelína z 2. poloviny 18. století. Druhým objektem, který bych rád zmínil, je hřbitov. Na bělovodském hřbitově, který byl v roce 2000 prohlášen kulturní památkou, jsou kromě hrobů obyvatel Bílé Vody umístěny náhrobky někdejších majitelů Bílé Vody, členů piaristů a rektorů koleje, společný hrob obětí pochodů smrti z roku 1945 a řady náhrobních desek řeholních sester (cca 750) podle jednotlivých řádů, které zde byly internovány po roce 1950.

 

Bílá Voda (celkový pohled, zámek, kostel a klášter) na starých fotografiích

 

 

 

V roce 1742 se Bílá Voda stala místem podepsání protokolu o rozdělení Slezska - v důsledku toho ji ze tří stran ohraničila hranice a obec se stala hraniční obcí v majetku habsburského Slezska. V roce 1748 udělila císařovna Marie Terezie právo čtyřikrát ročně pořádat trhy a povýšila část vsi na městys (zástavba domů kolem kláštera a kostela). Důvodem k tomuto aktu bylo odříznutí obce od pruského hospodářského zázemí. 31. srpna 1779 navštívil Bílou Vodu císař Josef II. za účelem inspekce pohraničí. Ten při pohledu na pruské roviny údajně řekl: „Zahrádku mi vzali a plot nechali.“ V roce 1854 koupila panství v Bílé Vodě nizozemská a pruská princezna Marianna Oranžská, která vlastnila majetky i na pruské straně hranice. Princezna proslula v Bílé Vodě a okolí svou charitativní činností, dále založila zdejší školu a nechala přestavět zámek, stala se majitelkou řady vápenek ve městě Zloty Stok. A nejen to! Počiny Marianny Oranžské měly obrovský vliv na hospodářský a společenský rozvoj celého Kladska. Vybudovala zde domy, silnice, hutě, kamenolomy, vápenky a menší řemeslnické podniky. Obhospodařovala rozlehlá zalesněná území v Rychlebských horách a v horském masívu Králického Sněžníku, zřídila zde myslivny a lesní průseky.

 

Mapa Stabilního katastru z roku 1836 s vedením hranice u kostela a kláštera v Bílé Vodě, za kostelem je osazen hraniční sloup č. CXXXIV

 

 

 

V 70. letech 19. století péči o školství v Bílé Vodě převzal od piaristů nový konvent Chudých školských sester de Notre Dame, který zde vybudoval své sídlo. Chudé školské sestry de Notre Dame přišly do Bílé Vody po zrušení své filiálky v Prusku - jednalo se o vůbec první internaci řádových sester v Bílé Vodě - nejprve si našly ubytování v prostorách již bývalé piaristické koleje, později si koupily budovu č. p. 60 naproti koleji, ke které přistavily pro sociální a školní účely budovu č. p. 74. Do 30. let 20. století sestry v Bílé Vodě vedly obecnou, měšťanskou a hospodyňskou školu s dívčím penzionátem. Kongregace sester rovněž spravovala sociální ústav (sloužil zde dětský domov, zotavovna a domov pro přestárlé sestry). V roce 1940 byl jeden dům přeměněn na útulek pro přistěhovalce, v lednu roku 1945 pak pro běžence. Do srpna roku 1946 se sestry staraly o odsunované matky s dětmi. Po zrušení klášterních škol komunistickým režimem v roce 1948 byl dívčí internát přeměněn na ústav pro mentálně postižené muže. Obě budovy byly společně s bývalým piaristickým klášterem použity v roce 1950 jako internační středisko řeholnic z různých řádů a kongregací.

 

První zpráva o stavu hospodářství obce je z roku 1691. Kromě 42 zahradníků (majitelů menších pozemků) zde bylo jen 7 sedláků. Představitelem obce je rychtář, vedle vrchnosti největší vlastník pozemků v obci, který měl kromě důležitých správních a právních funkcí rovněž právo šenku. Své řemeslo zde provozoval švec, krejčí, kovář a mlynář. Vrchnost vlastnila a provozovala lom na vápenec, kde pálila v polních vápenkách vápno, dále cihelnu, pilu a dva rybníky. V 18. století se začala rozvíjet textilní výroba, ale převážně jen jako domácí přadláctví. Na větším rozvoji textilnictví měli zásluhu řečtí bratři Zuppanové, kteří si v Bílé Vodě najali apretovnu lnu, kterou provozovala tkalcovská rodina Goeblů z Javorníku. Tovární výroba textilu ovšem neměla dlouhého trvání a brzy zanikla. Výnosnějším druhem podnikání byla těžba vápence v nedalekých ložiscích u rakousko-pruské hranice. V době jejího největšího rozkvětu vznikaly na pruské straně u Reichensteinu (Zloty Stok) velké závody na zpracování vápence (tzv. vápenky) ze čtyř místních lomů (tři na rakouské a jeden na pruské straně hranice). Po roce 1945 byly lomy opuštěny. V období první republiky v obci fungovaly dva hotely, záložna, elektrifikační družstvo, konzum a pošta. V roce 1917 byl velkostatek respektive rozsáhlé hospodářství v Bílé Vodě prodáno Josefu Kutzovi a jeho ženě Friedě. Hospodaření rodiny Kutzů nebylo nijak oslnivé. V roce 1934 byli nuceni zcela zadlužený velkostatek prodat. Za více než 7 milionů tehdejších korun odkoupil celé hospodářství (pole, lesy, pastviny, louky, zahrady a hospodářské budovy se zámečkem) majitel realit a velkoobchodník Max Weiss z Vratislavi. Max Weiss se svou ženou se na místní zámek uchýlil i přes sílící perzekuci židovského obyvatelstva v Německu a po nástupu nacistů k moci. Nový azyl rodiny tak neměl dlouhého trvání, ještě před rokem 1938 musela rodina Weissova utéct do Prahy, kde byla donucena podepsat nevýhodnou smlouvu o prodeji svého majetku v Bílé Vodě. Velkostatek získal německý hrabě Johann von Welczek. Z rodiny Weissů přežila válku jen jejich dcera Lilli Carpel, která se pokoušela po skončení války a pak po roce 1989 zpět získat rodinný majetek v Bílé Vodě. Neúspěšně. Ve 30. letech minulého století zřídila firma Haro výrobu plnících per, která Bílou Vodu načas proslavila. V roce 1806 počet obyvatel Bílé Vody dosáhl 1 023 ve 166 domech, v roce 1900 bydlelo v městské a venkovské části 1 277 obyvatel ve 238 domech (z toho 159/33 v samostatné katastrální obci Kamenička, 47/12 v osadě Růženec, 545/120 ve vsi a konečně 526/73 v městysu). Do roku 1918 bydleli v obci pouze Němci, po vzniku Československa se sem přistěhovalo několik českých rodin. V roce 1930 počet obyvatel dosáhl 1 104.

 

V osudovém roce 1938 byla Bílá Voda společně s celým javornickým výběžkem obsazena jednotkami Freikorps. V noci z 19. na 20. září, pár dní před podpisem Mnichovské dohody, byla z říšského území ostřelována bělovodská celnice. Příslušníci SOS a úředníci byli nuceni stáhnout se více do vnitrozemí. 20. září Freikorps společně s představiteli Sudetoněmecké strany převzali v obci správu. 16. října 1938 vpochodovali do obce jednotky německé armády. Ke konci 2. světové války byli obyvatelé Bílé Vody svědky pochodu vězňů koncentračního tábora Osvětim během tzv. pochodů smrti.

 

Poválečná léta přinesla do Bílé Vody natolik radikální změny, že tím byl ovlivněn celý další vývoj obce. Odsunem původního německého obyvatelstva a dosídlením nových přišel kraj o svou historii, tradice a zvyky. V roce 1950 byly v obci internovány řádové sestry z mnoha míst a z různých konventů na území Československa. V Bílé Vodě se tak od začátku 50. let postupně zabydlovaly objekty řádovými sestrami. Kromě bývalé piaristické koleje byla upravena pro řeholní účely celá řada objektů (do roku 1989 obývaly sestry celkem 20 domů). Život řeholnic byl přísně omezen jen na soustřeďovací středisko a snahou bylo naprosto je izolovat od společnosti. I v těchto malých komunitách bylo na ně nazíráno jako na „nejreakčnější živel“, který není schopen převýchovy. Nový ústav řádových sester v Bílé Vodě s názvem Charitní domov pro řeholnice byl předán České katolické charitě v Praze 12. listopadu 1951. Kromě stávajících kongregací Bílou Vodu obývaly členky dalších řádů. V jednotlivých střediscích byli ustanoveni správcové ústavů, kteří vydávali sestrám propustky na jízdy k lékaři nebo na nákupy mimo obec. Pod kontrolou byl jejich pohyb mimo obec, každá návštěva musela být hlášena. Sestry zhotovovaly dorty a koláčky na svatby a oslavy v širokém okolí Bílé Vody. Věrnost svému poslání a oddanost Bohu znamenala pro režim nepřekonatelný problém. Řeholnice žily stále ve víře, že přijde doba, kdy se budou moci vrátit do svých starých působišť. Do svých původních mateřinců se řády a kongregace mohly navrátit až po dlouhých 40 letech, většina z jejich členek se však již nikdy nevrátila.  Lesní půdu bývalého velkostatku převzala státní správa - v roce 1955 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo a v roce 1963 bylo připojeno ke Státnímu semenářskému statku v Javorníku. Nezemědělské výrobny postupně zanikaly. Velkou přeměnou prošel i zámeček - někdejší hlavní budova panského velkostatku. Budova byla celkově opravena a v roce 1954 v něm byla zřízena psychiatrická léčebna se 150 lůžky. V bývalé vesnické škole vznikla protialkoholní léčebna se 40 lůžky. V polovině 70. let se v obci nacházelo kromě původní zástavby několik bytovek a nově postavených domků internovaných řeholních sester, budova místního národního výboru, jednostupňová základní škola, dětský útulek, pošta, konzum, pohostinství se sálem a kulturní sál s klubovnou Socialistického svazu mládeže. V roce 1974 měla obec 515 obyvatel, z toho 300 řeholních sester.

 

Internované řeholní sestry v Bílé Vodě na fotografiích

 

 

 

Na počátku 90. let minulého století bydlelo v Bílé Vodě 545 obyvatel v 67 domech včetně 365 řádových sester. Většina řádových sester se začala navracet na dřívější působiště svých kongregací. Původní obyvatelky bělovodského kláštera se v roce 1996 přemístily do sídla své provincie ve Slavkově u Brna. Postupný odchod řeholnic tak vedl k novému demografickému poklesu (na začátku 21. století se počet obyvatel pohyboval přes 300) a celkové změně obce, která má dnes díky malebné krajině, historickým památkám i otevření hranic turistický potenciál. Psychiatrická léčebna (se specializací na léčení alkoholismu a drogové závislosti) v zámku funguje dál. V Bílé Vodě, pěkně stranou od lidí a každodenního spěchu, se vyrábějí hostie jakožto v jediné výrobně v České republice (od roku 1985 je vyráběly řádové sestry, od roku 2001 v hostiárně pracují civilní zaměstnanci). V obci je provozováno Muzeum izolace, internace a integrace.

 

Kostel a bývalý klášter v Bílé Vodě

 

 

 

Hřbitov v Bílé Vodě

 

 

 

Obec Bílá Voda má tři místní části - Městys Bílá Voda (východní část obce), Ves Bílá Voda (západní část obce) a Kamenička. Obec Bílá Voda je ze tří stran ohraničena státní hranicí - severně od obce se přelévá bělovodský výběžek, který je nejsevernějším cípem českého Slezska a předělem mezi tzv. předpolím Rychlebských hor a Rychlebskými horami. Obec má dva hraniční přechody - na východě Bílá Voda/Kamienica a na západě Bílá Voda/Zloty Stok. Oba hraniční přechody jsou od sebe vzdáleny dva kilometry po silnici.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (007-RYH)

Jedlovec / Tannzapfen

Malá osada Jedlovec ležela při cestě z Bílé Vody přes Růženec do Kladska - cesta přes Růženecké sedlo byla od středověku jednou z několika obchodních stezek spojujících Slezsko a Kladsko, později byla cesta hojně využívána poutníky z Kladska do Bílé Vody. Základem osady byl hostinec U Jedlové šišky (Zum Tannzapfen), který stával na místě středověkého svobodného šenku téhož jména. První písemná zmínka o hostinci pochází z roku 1787. Původní krčma (v domě č. p. 54) se v 19. století přestěhovala do větší panské myslivny, kdy pak jako výletní restaurace sloužila návštěvníkům až do konce 2. světové války.  Myslivnu  na hostinec zařídil August Pradel, později podnik vedl Reinold Schmidt. Oba byli pouhými nájemci objektu. Až v roce 1929 hostinec koupil Alfred Schroth a vedl ho až do odsunu německého obyvatelstva po válce. V hostinci se pravidelně konaly tancovačky, v parku za domem stály kolotoče a houpačky pro děti. Kromě hostince se na Jedlovci nacházelo dalším sedm stavení. Většina místních obyvatel pracovala v lese a obživu získávala i z políček v okolí. V období první republiky začaly být některé objekty využívány i k sezónní rekreaci. V roce 1930 měla osada 8 domů s 37 obyvateli.

 

Osada Jedlovec na starých fotografiích (na druhé, páté a šesté fotografii je hostinec)

 

 

 

V roce 1939 nastal na Jesenicku naprostý nedostatek pracovních sil, především v zemědělství a lesním hospodářství. Situace se ještě zhoršovala v průběhu 2. světové války, kdy místní němečtí muži postupně odcházeli na bojiště. Náhradou za místní pracovníky se stali zajatci a nuceně nasazení z řad obyvatel nepřátelských států. V celém období války fungovalo na území Jesenicka kolem 40 táborů s celkovou kapacitou 3 tisíce osob. Zajatci, kteří byli nasazeni na těžké práce v lese, zemědělství a kamenolomech, trpěli nedostatečnou stravou, zimou a nemocemi - poměry v táborech byly zkrátka nelidské. Za 2. světové války byl v jednom z domů na Jedlovci (č. p. 56) zřízen tábor pro ruské, polské a francouzské zajatce, kteří pracovali v blízkých lesích. Průměrně zde mělo pobývat asi 35 zajatců.

 

Po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti, výstavní hostinec byl ještě chvíli v provozu (hostinským Vaňkem). Uzavření hranice a odlehlost místa však znamenaly, že živnost skomírala a hostinský Vaněk zanedlouho odešel. Do opuštěných domů v osadě se po válce nenastěhovali ani další obyvatelé. Stavení byla zakrátko vyrabována a posléze prodána zájemcům jako stavební materiál - tak byly domy postupně zlikvidovány, stejně jako rozsáhlé ovocné sady. Na co nestačily síly stavebníků, dokončila později armáda. Dnes ruiny osady zakrývá vegetace.

 

Osada Jedlovec a její pozůstatky

 

 

 

Osada Jedlovec na letecké mapě z let 1953/2009

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (006-RYH)

Růženec / Rosenkranz

Osada Růženec vznikla při cestě z Bílé Vody do Kladska, a to v sedle mezi Javorníkem a Borůvkovou horou. Osada stála u dnešního hraničního přechodu Růženec/Orlowiec - cesta přes Růženecké sedlo byla od středověku jednou z několika obchodních stezek spojujících Slezsko a Kladsko, později byla cesta hojně využívána poutníky z Kladska do Bílé Vody. Růženec vznikl někdy na počátku 17. století jako shluk několika málo usedlostí kolem formanského zájezdního hostince, který byl pojmenován U Růžového věnce (Zum Rosenkranz). Kromě formanů se zde zastavovali i poutníci. V roce 1691 zde stály již čtyři usedlosti. Postupně kolem krčmy vyrostlo devět usedlostí - ty pak dostaly jméno Růženec - snad podle toho, že byly jako korálky roztroušeny kolem středu obce. Více však by měl být název osady odvislý od poutnictví. V souvislosti se ztrátou Kladska a části Slezska v 18. století se z Růžence stala nejzápadnější výspa habsburské monarchie v rakouském Slezsku. Podle ústní tradice do Růžence zavítal na konci 18. století císař Josef II. a v roce 1790 básník J. W. Goethe, který zde měl hledat minerály. V roce 1836 měl Růženec 11 domů s 63 obyvateli, v roce 1890 zde bylo 12 domů s 33 obyvateli, o 10 let později 47 obyvatel. V roce 1802 byla v osadě postavena kaplička sv. Antonína Paduánského, k ní docházeli lidé na poutě ze širokého okolí. Kaplička stála přímo u hranice - u hraničního znaku 7/19 na české straně hranice nalezneme její rozvaliny zakryté vegetací. Obyvatelé Růžence se živili zemědělstvím a dále jako dělníci a zedníci v nedalekém městečku Reichenstein (dnes Zloty Stok). Sezónní výdělky jim nabízela i práce v lesích, v jednom z domů v Růženci byla zřízena lesovna. Právě dům místního revírníka zůstal z celé osady jako jediný dochovaný do dnešních dnů.

 

Se vznikem Československa v roce 1918 přišla do Růžence Finanční stráž - její dva příslušníci z jednotky v Bílé Vodě pravidelně sloužili ve zdejším inspektorátu Finanční stráže při cestě mířící z Bílé Vody do Schönau (dnes Orlowiec). Služebna byla vybudována u lesovny. Na turistický ruch to ale až do záboru pohraničí nemělo vážný vliv. Výletníci přicházeli hlavně ze sousedního Německa. V roce 1921 je v Růženci uváděno 8 domů a 34 obyvatel.

 

Osada Růženec na starých fotografiích

 

 

 

Nástup nacistů k moci znamenal konec idylických prvorepublikových poměrů a zábor sudetského pohraničí. Z pohraniční osady se stala vesnička ve vnitrozemí Velkoněmecké říše. Děti z Růžence chodily do školy do Schönau, lidé pak na nákupy do Reichensteinu. Zásadním zlomem pro vývoj osady byl konec 2. světové války a následný odsun původních německých obyvatel. Příchod Rudé armády v roce 1945 do zdejšího kraje je spojen s poničením kaple sv. Antonína opilými sovětskými vojáky. Místní obyvatelé až na rodinu Fischerových byli v roce 1946 vysídleni a Růženec již nebyl v poválečných letech dosídlen. Fischerovi však museli v roce 1949 odejít a kromě lesovny byly v roce 1961 všechny již opuštěné a vyrabované domy buldozery srovnány se zemí (poslední dům se podařilo zachránit díky lesníkům). Již na počátku 50. let byla důkladně zničena i kaple sv. Antonína u státní hranice, protože místní komunisté chtěli zabránit konání tradičních poutí u sakrální stavby. Divoká příroda dnes zakrývá místa (kamenné zídky, rozvaliny domů, torza domácích a zemědělských nástrojů), kde stávala kaple, celnice, proslulá krčma a stavení rodin Neugebauerů, Herzigů, Schwabů, Sauerů a Fischerů. Na místě zaniklé osady se nachází dřevěný kříž s informační tabulí. Bývalá lesovna je dnes využívána jako lovecká chata.

 

Osada Růženec a její pozůstatky

 

 

 

Mapa Stabilního katastru z roku 1836 s vedením hranice u kaple sv. Antonína a osada Růženec na letecké mapě z let 1953/2009

 

 

 

Pan Vít Lucuk v roce 2016 uskutečnil rozhovor s paní Alžbětou Fischerovou později Blahutovou, která se na Růženci v roce 1940 narodila a prožila zde (krátké) dětství. Poslyšte vyprávění.

 

Stejně jako všichni obyvatelé Růžence byli i rodiče paní Blahutové německé národnosti. Po válce rodinu nezařadili do odsunu Němců a nakonec se stali posledními obyvateli Růžence. I přes válečné události osada ve 40. letech fungovala. Na Růženci bydleli vesměs starší lidé, mladí již tehdy odcházeli za prací do údolí. Domy neměly přívod elektřiny a vodu si lidé nosili ze studánek. V zimních měsících byli lidé často kvůli množství sněhu odříznuti od světa. Do školy chodily děti sedm kilometrů pěšky. Většina místních obdělávala jen malá políčka s malou výnosností, a tak muži často jako dělníci a zedníci docházeli za prací do městečka Reichenstein. Fischerovi vlastnili šest hektarů polí a luk a tři hektary lesa. K tomu měli dvě tažné krávy, jednu krávu na mléko, prasata a další hospodářskou zvěř. Otec si jako jediný v osadě přivydělával řemeslem - jako nožíř vyráběl střenky, myslivecké knoflíky z paroží, brousil nože a nůžky. Rodina žila velmi skromně, ale v podstatě soběstačně. Doma si pekli vlastní chléb a hojně využívali plodů lesa. Kakao se dělalo z černých bezinek, které se uvařily v mléce. Na čaj se sbíralo malinové a jahodové listí a pravidelně se chodívalo na borůvky, jahody a maliny. Ke kapličce sv. Antonína se pravidelně na svátek patrona pořádaly 13. června poutě.

 

S blížícím se koncem války se až v osadě ozývaly zvuky z bombardování Landecku (Ladek-Zdrój). Později na Růženec přišlo několik sovětských vojáků a tři z nich se nakrátko ubytovali ve stodole rodiny. Rodina Fischerů zůstala na Růženci i po odsunu obyvatel osady do Německa - z Růžence kromě nich tehdy všichni museli odejít (sběrný tábor byl v Mikulovicích). Nicméně do odsunu byla původně zahrnuta i rodina Fischerova, ale správa zdejších lesů se za otce přimluvila a mimo toho byly v rodině malé děti. Do hájenky se nastěhoval nový český revírník. Už tak těžký život rodiny se ještě zhoršil - byl jim zabaven všechen dobytek, stroje v otcově dílně a ještě se museli potýkat s nájezdy zlodějů. Po válce se Růženec stal pohraniční osadou a otce za nechtěné překročení státních hranic během sběru borůvek zatkla polská pohraniční stráž. Hrozil mu odvoz do Varšavy, kde se měl zapojit do budování rozbombardovaného města. Nakonec se ale ocitl před soudem v Javorníku. Po 14 dnech se otec vrátil domů. Otec měl v té době již zhoršené zdraví a tak, aby se rodina uživila, matka chodila pomáhat českým sedlákům do Bílé Vody. Sestry nastoupily do práce jako lesní dělnice. V srpnu roku 1949 se nakonec Fischerovi z Růžence přestěhovali na hájovnu v dnešní oboře Jedlovec. Na druhý den jim už na domě v Růženci strhli střechu. Poničené domy částečně rozebrané na stavební materiál v následujících letech srovnali vojáci se zemí buldozery. Řádové sestry z Bílé Vody zachránily z růženecké kaple její interiér, zejména pak sochu sv. Antonína a křížovou cestu.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (006-RYH)

Zálesí / Waldek

Osada Zálesí je ze západu ohraničena státní hranicí a ze severovýchodu městem Javorník.

 

První podrobnější zprávy o vesnici sahají do 16. století. Obec se původně jmenovala Waldek, což znamená lesní kout. Nicméně ještě v 50. letech minulého století zde místo lesů byly oblé kopce a údolí s pastvinami a zahradami. Dnes je lokalita Zálesí obklopena lesy. Katastr Zálesí byl (a i dnes je) mimořádně velký - měl výměru kolem 2 tisíc hektarů. Dřívější ves představovala skupina roztroušených domů kolem horního toku místního potoka, kde i střed zástavby byl ve značné nadmořské výšce kolem 600 metrů. Do katastru vsi patřila také stanice Finanční stráže v odlehlém Černém koutě a část osady Račí Údolí. Původně samostatná obec Zálesí byla v roce 1950 administrativně připojena ke Travné a s ní pak v roce 1960 k Javorníku. Dnes je osada součástí města Javorník.

 

Osada Zálesí na starých fotografiích (na čtvrté fotografii z roku 1950)

 

 

 

Lidé se tu živili především jako sedláci a zahradníci, mezi další činnosti patřily práce v lese a ve zdejších lomech na vápenec a čedič. Pokusy dolovat železnou rudu v okolí kolem roku 1900 měly jen krátké trvání. Samostatnou kapitolou je těžba uranu v letech 1957-1968. Zálesí patřilo k těm lokalitám na Javornicku, které nejvíce doplatily na přerušení vazeb s okolím (zejména po roce 1742 kdy byl omezen dříve čilý styk s Kladskem a pak po 2. světové válce) a na stále se prohlubující izolaci javornického výběžku. Vzhledem k přílišné odlehlosti od ostatních sídlišť byl v Zálesí roku 1751 postaven kostel sv. Barbory a roku 1785 bylo při kostele zřízeno kaplanství, v té době tu byla také škola, dvě hospody a pobočka spořitelny. V roce 1836 žilo ve vsi 614 obyvatel ve 92 domech. Jestliže po roce 1848 se počet obyvatel v Zálesí pohyboval ještě kolem 650, v roce 1900 tu bylo 554 osob ve 111 domech, přičemž tento klesající trend pokračoval i v následujících desetiletích. I po roce 1918 bylo Zálesí obcí s německými usedlíky. Po 2. světové válce byli původní obyvatelé vysídleni a ti noví-čeští se do vsi moc nehrnuli, takže v roce 1950 tu bylo jen 51 obyvatel a 105 domů, přičemž podstatná část domů nebyla vůbec obydlena. Poválečný vývoj pak dokresluje armádní likvidace desítek domů v 50. letech a odstřel kostela sv. Barbory v roce 1989. V roce 1970 je v Zálesí uváděno 24 obyvatel v 7 domech. Bývalá ves je dnes neodvratně přeměněna na malou rekreační osadu v krásném prostředí Rychlebských hor. V místě kostela je upravený hřbitov.

 

Zálesí

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (007-RYH)

Hraničky / Gränzdorf

Osada Hraničky se nacházela v místě, kde staré kupecké cesty ze Slezska do Kladska protínaly v horském sedle pohraniční hřeben Rychlebských hor. Jak sám název osady napovídá, rozkládala se přímo u hranic, za nimiž bylo nejprve Prusko, Německo a po roce 1945 Polsko.

 

Osada Hraničky byla založena okolo roku 1785 v době mohutné kolonizační vlny iniciované císařem Josefem II., při které došlo k velké parcelaci panské půdy v Nových Vilémovicích a okolí. Hraničky byly osídleny čistě německým obyvatelstvem – dřevorubci, kteří sem přišli z okolí Starého Města pod Sněžníkem a Králík. S nadmořskou výškou okolo 700 metrů se Hraničky staly jedním z nejvýše položených sídlišť v celém regionu. Drsné klima nedovolovalo pěstovat obilí (na políčkách sotva dozrával oves) a obyvatelé vedle chudého zemědělství nacházeli obživu zejména prací v biskupských lesích a domácím přadláctví. Cenným zdrojem příjmů rolníků byl prodej travního semene z četných horských luk (jedno kilo takového semene se prodávalo zhruba za stejnou cenu jako kilo cukru, v důsledku čehož bylo nazýváno horským zlatem). Domky na Hraničkách byly malé, jednoduché, vystavěné ze dřeva nebo kamene a kryty šindelem.

 

Církevně osada spadala pod faru v Nových Vilémovicích. V roce 1809 byla na Hraničkách postavena kaple svatého Josefa. Vždy na svátek patrona v ní sloužil farář z Nových Vilémovic mši. Pár slov ke školství. Výuku dětí nejprve zajišťoval šoltys (rychtář), v roce 1811 byl do Hraniček ustanoven první učitel jménem Ruprecht s ročním platem 125 zlatých. Protože jeho příjem byl nedostatečný, musel si vypomáhat i zemědělstvím. Po něm převzal vyučování jeho syn František Ruprecht, který na Hraničkách působil až do roku 1874. Podle nových školských zákonů dostával roční plat 400 zlatých, nesměl však již hospodařit. Zpočátku se vyučovalo v jedné pronajaté místnosti. V roce 1820 navštěvovalo školu 34 dětí, v roce 1828 jich bylo 41. V souvislosti se stým výročím založení prošla osada proměnou. V roce 1885 byla postavena nová jednotřídní škola. Velkou přestavbu prodělala i kaple, která byla v letech 1883-1884 zvětšena a v roce 1884 znovu vysvěcena. V roce 1885 byl obnoven misijní kříž. V prvorepublikové době kromě školy a kaple v Hraničkách fungovaly dva hostince a dva obchody s moukou. Archivní dokumenty dokládají, že zde fungovalo pašeráctví. V roce 1804 měla osada 34 domů a 196 obyvatel, v roce 1836 zde bylo 27 domů a 281 obyvatel, v roce 1860 41 domů s 260 obyvateli. V roce 1890 žilo ve Hraničkách 222 obyvatel, v roce 1900 měla osada 42 domů a 211 obyvatel, v roce 1921 41 domů a 192 obyvatel.

 

Osada Hraničky na starých fotografiích

 

 

 

Poklidný podhorský život u hranic narušila nejprve první světová válka. Poválečný rozpad monarchie a vznik Československa nepřijalo zdejší německé obyvatelstvo zrovna s nadšením. Jedinými Čechoslováky v osadě v prvorepublikových letech byli příslušníci Finanční stráže, kteří patrolovali na hranici a snažili se zamezit pašeráctví. Malebná horská víska byla vyhledávaným cílem turistů a letních hostů (z obou stran hranice) toužících po klidu a nádherné horské krajině. Do Hraniček se chodilo na tancovačky, které se konaly v hostincích u Ruprechta a Veita. Každý den přicházel do Hraniček pošťák, který musel z pošty v Uhelné absolvovat vždy náročné kolečko přes zdejší kraj. Záborem československého pohraničí v roce 1938 se Hraničky staly součástí Velkoněmecké říše. Již 21. září 1938 jednotka Freikorpsu z nedalekého Neu Gersdorfu (dnes Nowy Gieraltów) obsadila po přestřelce budovu Finanční stráže v nedalekých Nových Vilémovicích. Ozbrojenci zjistili, že někteří financové zde chybí. Vydali se ke státní hranici, kde předpokládali pohyb finanční hlídky. Po cestě narazili na dvojčlennou hlídku financů. První financ využil zmatku a přestřelky a prchl do lesa, druhý financ Stanislav Majzlík se skácel k zemi mrtev. Jeho tělo bylo přeneseno do hřbitovní kůlny a tajně pochováno. Až v roce 1945 byly ostatky exhumovány a uloženy s poctami na místním hřbitově.

 

Freikorps ve Hraničkách v roce 1938 a pohřeb Stanislava Majzlíka v Nových Vilémovicích v roce 1945

 

 

 

Po roce 1945 přišel poválečný odsun místních německých obyvatel do Německa - dělo se tak v roce 1946, zůstat mohlo jen několik málo rodin. Nastěhování nových osídlenců do osady Hraničky ležící na hranici se nepodařilo (v roce 1950 bylo v osadě evidováno 43 domů), záhy byl zánik vsi dovršen bezohledným drancováním zdejších zlatokopů, kteří po odchodu původních obyvatel odnášeli z domů vše, co mělo ještě nějakou cenu. Konečnou likvidaci osady včetně kostela pak v letech 1959-1960 dokončila armáda, zůstal stát pouze misijní kříž a domek rodiny Schlegelovy. V 50. letech byla zalesněna řada bývalých polí, luk a pastvin. Všímavý člověk může místa dřívějšího osídlení poznat podle pečlivě naskládaných hromad kamení a agrárních valů. Horské pláně a lesy u hranic zde dnes zakrývají místa (kamenné zídky, rozvaliny a zdi domů, torza domácích a zemědělských nástrojů), kde stávala osada Hraničky. Na místě zaniklé osady se nachází dřevěný kříž s informační tabulí a zrestaurovaný misijní kříž jež stojí na místě bývalé kaple svatého Josefa. A co domek rodiny Schlegelovy, dodnes stojící osamocen na rozlehlých pláních připomínající kolemjdoucím jen tiše smutné dějiny podhorské osady Hraničky? O jeho osudu bude za chvilku pojednáno. Prvorepublikové období pohraničí a neklidný život Mnichovských událostí nám připomíná replika hraničního orientačního sloupu a pomníček Stanislava Majzlíka v Nových Vilémovicích.

 

Osada Hraničky a její pozůstatky

 

 

 

Hraniční orientační sloup a pomníček Stanislava Majzlíka v Nových Vilémovicích

 

 

 

Osada Hraničky (jihovýchodní a severozápadní část) na letecké mapě z let 1953/2009

 

 

 

Pan Vít Lucuk v roce 2014 uskutečnil rozhovor s paní Elvírou Schlegelovou později Rábkovou, která se na Hraničkách v roce 1934 narodila a prožila zde prvorepublikové i poválečné období. Poslyšte vyprávění.

 

Otec vlastnil šest hektarů zemědělské půdy. Pět dětí z rodiny Schlegelovy trávilo hodně času prací na rodinném hospodářství. Ve válečných letech paní Schlegelová chodila do místní jednotřídní školy. Na konci války, kdy fronta postupovala, se v osadě nacházelo několik sovětských zajatců s německým dozorcem. Bydleli v sále hostince u Ruprechtů a dostali za úkol postavit v horní části obce obranné zátarasy. Po 14 dnech zmizeli a krátce na to do obce přijeli vojáci sovětské armády. V Hraničkách se zdrželi krátce a pokračovali dál. V roce 1946 museli všichni místní obyvatelé odejít do vysídlovacího tábora ve Vápenné, odkud je transportovali do Německa. V Hraničkách zůstalo jen pět rodin (Schlegelovi, Scholtzovi, Nitsche, Weidlichovi a Cöhovi), které si na práci v lese vyžádal lesmistr Štulin z Petrovic. Noví osadníci do odlehlých Hraniček nepřicházeli a v roce 1948 museli odjet čtyři rodiny na zemědělské práce do vnitrozemí. Schlegelova rodina mohla zůstat, jelikož měla malé děti nevhodné na těžkou práci v zemědělství. I Schlegelovi ale museli v roce 1948 Hraničky opustit. Osada Hraničky byla totiž státními orgány určena k dosídlení řeckými emigranty utíkajícími ze své vlasti před občanskou válkou. Rodina se musela odstěhovat do přiděleného domu v nedalekých Vojtovicích. „Dům jsme si museli spravit. Všechno jsme stěhovali, i brambory, obilí a seno. Babička a dědeček byli staří a všechno jsme museli vlečkou taženou krávami stěhovat do Vojtovic. Netrvalo dlouho a už jsme se museli zase stěhovat do domu ve spodní části Vojtovic. Zase jsme museli ve vlečce všechno odstěhovat. Byla zima, začátek listopadu. Ten dům neměl ani okna, ani kamna a žádná místnost v něm nebyla obytná. Nejprve jsme spravili kamna a opravili jednu místnost, abychom měli kde bydlet.“ První a již opravený dům ve Vojtovicích musela rodina opustit (opět) kvůli chystanému příchodu Řeků. Netrvalo dlouho a v květnu 1948 pro rodinu nastalo již třetí stěhování. „Přišli rumunští Slováci a zase nás národní výbor vystěhoval pro změnu do horní části Vojtovic. Zase jsme ten dům museli celý vyčistit. Otec pak každý den chodil pracovat do lesa ve Hraničkách. Měli jsme krávu a máma musela každý den jezdit až do Hraniček pro trávu, abychom ji měli čím krmit.“ Řeků nakonec přišlo méně než-li se čekalo, a tak nebyly jimi osídleny ani Vojtovice, ani Hraničky. Na podzim roku 1949 se tak rodina Schlegelova vrátila zpět na své hospodářství do Hraniček. Otec ho předtím chodil pravidelně kontrolovat, a tak na rozdíl od ostatních budov nebylo kompletně vydrancované.

 

Dlouhá léta pak rodina Schlegelova žila úplně sama v osadě Hraničky. Většina členů rodiny pracovala v lese. V osadě nebyl jednoduchý život. Elektřina zde nebyla a do nejbližšího obchodu to bylo 7 kilometrů přes les. Nejmladší sestra musela chodit každý den do školy do Vojtovic a zvláště v zimních měsících to znamenalo velké nesnáze. „Kolikrát jsme ráno vstávali a v kuchyni byla tma. Okna zapadané, zafoukané tak vysokými závějemi. Kolikrát jsme se ani nedostali předními dveřmi ven. Museli jsme jít zadem úzkými dvířky a sníh pak vyházet kolem domu k předním dveřím. Ani stopa nebyla, ani pluh jsme tady nikdy neviděli. Zafoukaná cesta a muselo se chodit po polích. Každý pátek jsem chodila pěšky na nákup do Vlčic. Vyšla jsem ráno v sedm a na večer v pět jsem došla domů. Měla jsem vždycky dvě tašky a ještě ruksak. Bylo nás doma devět. V létě jsem jezdila na kole.“ V roce 1954 se paní Elvíra provdala za Tomáše Rábka. Svatební hostina proběhla přímo ve Hraničkách, kam se také oba novomanželé nastěhovali. Zažili tu bourání místních domů vojáky československé armády v letech 1959-1960. V roce 1963 se manželé Rábkovi se dvěma dětmi z Hraniček odstěhovali. V roce 1970 pak rodný dům pamětnice zcela osiřel, protože její rodiče se kvůli pokročilému věku museli přestěhovat za mladou rodinou do Vojtovic. Rodina nakonec zbořila hlavní budovu hospodářství - potřebovala totiž materiál na opravu poškozené střechy domu ve Vojtovicích. Do dnešních dnů tak zůstal stát jen výměnek bývalého hospodářství, který zůstal posledním hmotným svědectvím života v osadě Hraničky. Dnes domek slouží jako soukromá rekreační chata.

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (005-RYH)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz