Rozbor Rychlebských hor

Státní hranice probíhají po hlavním hřebeni Rychlebských hor. Hlavní hřeben je zároveň rozvodím, i když jen v části pohoří - zatímco vody z polských svahů vždy náleží ke Kladské Nise, Odře a Baltskému moři, vody z českých svahů náleží nejprve (úsek Bílá Voda-Smrk) taktéž ke Kladské Nise, Odře a Baltskému moři a posléze (úsek Smrk-Kladské sedlo) k Moravě, Dunaji a Černému moři - rozvodnicovým uzlem je nejvyšší kóta Rychlebských hor Smrk a zde probíhající linie moravsko-slezské hranice. Státní hranice v Rychlebských horách mají povahu přirozených-orografických hranic.

 

ÚSEK 1 / Z BÍLÉ VODY NA BORŮVKOVOU HORU

 

Rychlebské hory začínají u hraničního přechodu Bílá Voda/Zloty Stok (hraniční znaky II/202 a 202/1). Hranice odtud probíhá 1 km mírně zvlněným terénem k místu, kde stojí na české straně hranice zaniklý hostinec Gucke (hraniční znaky 203/5aC a 203/5bP). U staré pohraniční cesty se od 1. poloviny 19. století nacházel proslulý hostinec Gucke. Hostinec se postavil na rakouské straně hranice na úpatí hory Hutberg (dnes Na Vyhlídce). Sloužil zejména cestujícím při pohraniční cestě a zároveň obyvatelům města Reichenstein (dnes Zloty Stok) a obce Bílá Voda. Hostinec byl vybavený velkým restauračním sálem a prosklenou verandou, ze které bylo možno pozorovat okolí. Pod hostincem se nacházel vápencový lom (dnes koupaliště Bajcerówka) a vápenky, podobný lom byl i na rakouské straně (dnes lom Kukačka). Hostinec fungoval až do konce 2. světové války, jeho likvidace proběhla v roce 1961. Dnes na jeho místě lze dohledat kamenné zídky a další haraburdí. Od zaniklého hostince Gucke je krásná vyhlídka na polské město Zloty Stok - ostatně hostinec samotný byl zván též Na Vyhlídce (nebo i Na Kukačce podle nedalekého lomu).

 

Hraniční přechod Bílá Voda/Zloty Stok

 

 

 

Mapa Stabilního katastru z roku 1836 a letecká mapa z let 1953/2009 s vedením hranice u hostince Gucke

 

 

 

Čilý pracovní ruch (v souvislosti s těžbou a zpracováním vápence) na obou stranách hranice a hostinec Gucke na starých fotografiích

 

 

 

Hostinec Gucke na starých fotografiích

 

 

 

Ruiny hostince Gucke

 

 

 

Státní hranice od hostince Gucke vede 700 metrů ke hraničnímu znaku III/1, který vyznačuje počátek třetího (a konec druhého) hraničního úseku česko-polské státní hranice. Poměrně dlouhá česko-polská hranice má pouhé čtyři hraniční úseky a umístění úsekového hraničního znaku do těchto míst zřejmě nebylo v minulosti náhodné - nedaleko odtud se nacházel poslední hraniční sloup (č. 138) osazený dle Definitivní mírové smlouvy z roku 1742. Dalším faktorem mohla být skutečnost, že při rozhraničování hranic byly vytvořeny pracovní úseky, které se záhy mohly krýt s vytvořenými hraničními úseky - při stanovování  pracovních úseků zde hrála mimo jiné roli konfigurace terénu - zde, u hraničního znaku III/1, začíná státní hranice stoupat do hůře přístupných lesů. Nedaleko úsekového hraničního mezníku se nachází kaplička, kterou nechal na cestě mezi osadou Jedlovec a městem Reichenstein postavit obyvatel Jedlovce Hauer. Zaniklá osada Jedlovec je od kapličky již kousek.

 

Kaplička u státní hranice nedaleko osady Jedlovec na staré fotografii

 

 

 

Od úsekového hraničního znaku III/1 státní hranice (konečně) začíná stoupat na hřebenovou linii. Hranice probíhá necelé 4 kilometry přes kóty Paseka (541 m. n. m., hraniční znak 2/5) a Špice (666 m. n. m., hraniční znak III/4) k Javorníku. Hranice v tomto úseku míjí menší skalku, do které je vsazen hraniční znak č. 3/10. Hraniční kóta Javorník se nachází v nadmořské výšce 765 metrů v prostoru hraničního znaku III/7, kde se ostře lámou hranice, a odděluje vrcholové plošiny českého Javorníku (768 m. n. m.) a polského Velkého Javorníku (Jawornik Wielki, 872 m. n. m). Na polském Velkém Javorníku stojí od roku 2009 malá dřevěná rozhledna. Opodál hraničního znaku III/7 stojí na polské straně hranice starý hraniční mezník, který má vytesáno pořadové číslo 1123 - je němým svědkem územních změn, když se v něm původně ostře lámaly hranice oproti současnému stavu. A za další. V těchto místech byl dle Definitivní mírové smlouvy z roku 1742 osazen poslední hraniční sloup č. CXXXVII.

 

Špice

 

 

 

Mapa z roku 1913 s očíslováním hraničních znaků u ohbí hranice na kótě Javorník a u osady Růženec

 

 

 

Hraniční kóta Javorník se starým a současným hraničním mezníkem

 

 

 

Hranice od Javorníku klesá v délce 1 km ke hraničnímu přechodu Růženec/Orlowiec (hraniční znaky 7/19 a III/8). Na česko-polské hranici se obvykle setkáváme s původními prvorepublikovými hraničními znaky, nicméně hraniční mezník III/8 s vytesaným pořadovým číslem 1101 pochází ještě z rakousko-pruské demarkace. V prvorepublikové době, kdy tudy vedla československo-německá hranice, byl dnešní hraniční mezník III/8 označen číslem 14. Hraniční přechod zván též jako Růženecké sedlo (mezi Javorníkem a Borůvkovou horou) se nachází v nadmořské výšce 600 metrů. Je to už hodně dávno, kdy zde mohutný ledovec zanechal bludné balvany a písčité kamové terasy. Cesta přes sedlo byla již od středověku jednou z několika obchodních stezek spojujících Slezsko a Kladsko. Pak sedlem vedla pohodlná cesta do obcí Bílá Voda a Schönau (dnes Orlowiec). Cesta byla rovněž hojně využívána poutníky z Kladska putující do kostela v Bílé Vodě. U hraničního přechodu Růženec/Orlowiec se na české straně hranice nachází zaniklá osada Růženec. Dále u hraničního přechodu můžeme vypozorovat pozůstatky objektu zvláštního zařízení vybudovaného na obranu republiky ve 30. letech 20. století - příkop a několik oříznutých kolejnic, které patrně tvořily jednořadou uzávěru.

 

Hraniční přechod Růženec/Orlowiec (za hraničním znakem nalevo jsou ruiny růženecké kapličky)

 

 

 

Od hraničního přechodu Růženec/Orlowiec státní hranice stoupá necelé 3 kilometry přes kótu Kraví hora (806 m. n. m., hraniční znak III/9) až na Borůvkovou horu v nadmořské výšce 899 metrů (hraniční znaky 9/18 a III/10). Borůvková hora/Borówkowa Góra (původně Heidelkoppe) je mohutný a plochý hraniční vrchol sestávající z ruly. Je pokryt smrkovým lesem s příměsí buku, jedle a modřínu. Název hory je odvozen od všudypřítomných borůvek - ostatně borůvky nás provázejí celým hraničním hřebenem Rychlebských hor - proč se vlastně pohoří nejmenuje Borůvkové hory? V minulosti a i dnes je to významná křižovatka turistických cest a vrchol jež vybízí k dalekým vyhlídkám. Historie vrcholu se začala psát v roce 1870, tenkrát zde byla ze dřeva postavena správou lázní Landeck (dnes Ladek-Zdrój) nevelká lázeňská rozhledna, stavba stála na pruské straně hranice. Lázeňská rozhledna však brzy zchátrala. V roce 1889 místní sekce Kladského turistického spolku na jejím místě postavila novou vyhlídkovou věž o výšce 21 metrů. Pruskou turistickou organizaci podpořila obec Landeck bezplatným poskytnutím stavebního dřeva a Moravskoslezský turistický spolek finanční podporou. Po 11 letech provozu však došlo k vážnému úrazu dvou turistek z Javorníku, když se pod nimi 16. srpna 1900 prolomily schody. Při obhlídce rozhledny se pak zjistilo, že většina dřeva je ztrouchnivělá. Bylo rozhodnuto o jejím stržení. Než k tomu došlo, zchátralá stavba se dne 11. září 1900 sama zřítila pod náporem větru. Několik let pak trvaly dohady o tom, zda má novou rozhlednu na vrcholu Borůvkové hory postavit moravskoslezská nebo opět kladská turistická organizace. Jelikož však v té době byl Moravskoslezský sudetský spolek silně zadlužený stavbou rozhledny na Pradědu, ujala se nové stavby opět turistická sekce v Landecku. Dřevo jí znovu poskytla obec a finanční prostředky získala od dárců včetně javornické sekce Moravskoslezského turistického spolku. Již třetí rozhledna byla postavena jako dřevěná trojpodlažní stavba ve výšce 21 metrů s prostornou vyhlídkovou terasou na úrovni 15 metrů, slavnostně byla otevřena 30. srpna 1908. Vedle ní byla v roce 1911 vybudována horská bouda, kde bylo možné se občerstvit. Po 14 letech v roce 1922 se rozhledna zřítila.

 

Rozhledny na Borůvkové hoře (druhá rozhledna, třetí rozhledna, triangulační věž) na starých fotografiích

 

 

 

Po letech váhání a sbírání finančních prostředků se události hnuly až v roce 1927. Když Kladský turistický spolek v roce 1927 rozhodl o výstavbě nové rozhledny, prosadily tři sekce Moravskoslezského sudetského spolku (Javorník, Vidnava a Žulová) výstavbu své chaty na československé straně hranice. V roce 1929 javornická sekce oznámila zahájení stavby celodřevěné chaty s kamennou podezdívkou. Na výstavbě se finančně podílel i sousední Kladský spolek, který mezitím upustil od plánů na výstavbu další rozhledny. Výstavby se ujal javornický stavitel Herbert Utner. Aby bylo dosaženo úspěchu, mnoho osobností a obchodníků sáhlo hluboko do kapsy. Obce a města věnovala stavební dřevo. Horská chata  byla otevřena 25. května 1930 za přítomnosti tří tisíc návštěvníků. Chata brzy patřila mezi nejoblíbenější návštěvní místa v oblasti, když mohla naráz poskytnout občerstvení až 70 návštěvníkům. K dispozici zde bylo 5 pokojů s 12 lůžky (nocleh stál 1.50 Kč respektive 1.25 Kč pro členy spolku) a dále 12 matrací (50 respektive 40 haléřů). Z dochovaných pohlednic je vidět, že vedle chaty byla ještě postavena kůlna, která zřejmě sloužila jako hospodářské stavení. Chatu bylo třeba pravidelně udržovat - například v roce 1936 bylo nutné chatu znovu natřít a opravit okna. Chata byla provozována i za 2. světové války. Po válce byla chata v provozu do roku 1948, poté byla již opuštěna. Příčinou poválečného úpadku turistiky byly dalekosáhlé změny vlastnických vztahů, odsun Němců a dosídlování pohraničí, a navíc zcela vyloučeni byli turisté z druhé strany hranice - někdejší slezské Prusko připadlo Polsku a československo-polské vztahy byly chladné - hranice tak zůstala uzavřena. Provoz chat na odlehlých a méně navštěvovaných místech byl pak zcela nerentabilní a proto byly chaty ponechány svému osudu. To byla následně příležitost pro zlatokopy, kteří takovéto objekty zcela vyrabovali. Chata na Borůvkové hoře měla tentýž osud. Její konec pak dokonal (úmyslný) požár v polovině 50. let, což byl ostatně pravidelný osud všech takovýchto opuštěných objektů. Fotografie z prvorepublikových let nám dokazují, že na Borůvkové hoře stála na tu dobu klasická dřevěná triangulační věž.

 

Chata na Borůvkové hoře v proměnách času na starých fotografiích

 

 

 

V 90. letech po otevření hranic začaly ožívat úvahy na opětovné vybudování rozhledny. Projekt rozhledny postavené na základech bývalé horské chaty byl nakonec zrealizován až v roce 2006 od dubna do září. Původně projektanti navrhovali pro rozhlednu půdorys ve tvaru borůvkového listu natočeného tak, aby stavba odolávala silnému větru. Takováto konstrukce se ukázala být příliš složitou a tak získala rozhledna půdorys válcovitý. Konstrukce je ocelová a opláštěná dřevem. Rozhledna se turistům otevřela 7. října 2006. Vyhlídka je ve výšce 24 metrů, nejvyšší místo rozhledny je 26 metrů. Součástí stavby, taktéž vystavěné na základech bývalé horské chaty, je zděný přístřešek pro turisty. Na české straně hranice se dále nachází kiosek, který nabízí základní občerstvení. Koncem 80. let 20. století byly Rychlebské hory místem setkávání československých a polských disidentů. I Borůvková hora byla cílem takovýchto srazů. Dne 21. srpna 1987 se zde sešli mimo jiné Václav Havel a předák polské organizace Solidarita Adam Michnik. Od roku 2011 je na Borůvkové hoře umístěn památník upomínající na setkávání disidentů.

 

Současná rozhledna na Borůvkové hoře

 

 

 

Vedení státní hranice v popisovaném úseku (Bílá Voda - Borůvková hora)

 

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (001-RYH)

 

ÚSEK 2 / Z BORŮVKOVÉ HORY NA SEDLO PEKLO

 

Z Borůvkové hory hranice klesá v délce 3 kilometry přes kótu Ostrý vrch (795 m. n. m., hraniční znak III/13) do sedla ke hraničnímu přechodu Travná/Lutynia (hraniční znaky III/14 a III/15). Těsně před hraničním přechodem u hraničního znaku 13/26 stojí na polské straně hranice pozůstatek malé sakrální stavby. Současný hraniční přechod v nadmořské výšce 670 metrů navazuje na starou cestu z Kladska do Slezska a prvorepublikový přechod ke kterému byla nedaleko postavena horská celnice. Po válce byl hraniční přechod pro silniční dopravu uzavřen. Auta začala přes státní hranice jezdit až v roce 2008 po přistoupení České republiky ke Schengenskému prostoru. Již od roku 1996 zde začal probíhat turistický přechod. Město Javorník, podobně jako obec Bílá Voda, má dva hraniční přechody. Od západního přechodového místa nad osadou Travná je to po silnici č. 457 a 60 k východnímu přechodovému místu u osady Bílý Potok 14 kilometrů. Obě osady Travná a Bílý Potok patří k Javorníku.

 

Hraniční přechod Travná/Lutynia v roce 2007

 

 

 

Prvorepubliková celnice u hraničního přechodu Travná/Lutynia na staré fotografii

 

 

 

Hraniční přechod Travná/Lutynia

 

 

 

 

Od hraničního přechodu Travná/Lutynia hranice probíhá zvlněným terénem s klesáním a stoupáním na kóty Travná (712 m. n. m., hraniční znak III/17) a Čedičový vrch (746 m. n. m., hraniční znak 18/3) a po 2.5 kilometrech přichází k místu (u hraničního znaku III/19), kde hranice spojuje českou osadu Zálesí s polskou cestou, která klesá až k městu Ladek-Zdrój. Odtud státní hranice v délce 1.7 km stoupá na horu Koníček/Kobyla Kopa (850 m. n. m., hraniční znaky III/21 a III/22). Dva hlavní hraniční znaky, mezi které je vloženo několik pomocných hraničních znaků, dávají tušit, že vrcholová partie Koníčku je dlouhá - ve skutečnosti měří cca 500 metrů. Na Koníčku se dne 25. června 1989 konalo poslední větší setkání představitelů demokratické opozice z Československa s jejich polskými přáteli. Na informační tabuli zde umístěné je fotografie Václava Havla u československo-polského hraničního mezníku 21/7. Vody v podobě potůčků stékajících z hraničního hřebenu mají nedaleko státních hranic svoje prameniště. Některé prameny jsou upraveny do podoby studánek. Jedna taková studánka se nachází na české straně hranice u Koníčku - od hraničního znaku 20/14 k ní vede turistická značka.

 

Setkání disidentů na Koníčku dne 25. června 1989 a Václav Havel u hraničního mezníku 21/7 (při návštěvě jsem se zde taktéž vyfotografoval)

 

 

 

Koníček

 

 

 

Z Koníčku hranice klesá v délce jednoho kilometru ke hraničnímu přechodu Černý kout/Ladek-Zdrój (hraniční znaky 23/6 a 23/7). Je to už dávno, co tudy procházela jedna z větví kupeckých stezek ze Slezska do Kladska. Stezka procházela masívy pohraničních hvozdů a proto musela být doslova prosekána. Mimo to hraniční přechod spojoval a i dnes spojuje turistická místa měst Javorník a Ladek-Zdrój. Na české straně hranice se nacházely domky pojmenované jako Švarcberské domky (Schwarzberghäuser) s restaurací a celnicí. Horské sedlo Przelecz Karpowska v nadmořské výšce 755 metrů na pomezí česko-polské hranice je zapsáno v paměti lidí z doby socialismu, kdy se tu setkávali disidenti a pašovali nelegální dokumenty. Kurýři a koordinátoři tajných přepravních akcí pod krycím názvem Anita Černý kout znali podle čísla hraničního mezníku 23/7. Právě zde se v letech 1988-1989 uskutečnilo nejvíce přeprav politického materiálu přes československo-polskou hranici. Tudy byly, mimo jiné, přenášeny na polskou stranu nezávislé tiskoviny Charty 77 a opačným směrem česky vydávané Názory a také česká vydání pařížské Kultury. Tudy se přepravovala rozmnožovací technika a radiostanice. Dne 18. listopadu 1989 (tj. na druhý den sametové revoluce) se na Černém koutě konalo poslední pašování samizdatů. U hraničního přechodu na polské straně hranice jsou pozůstatky valu, který měl zabránit průjezdu vozidel. Na české straně hranice při modré turistické značce stojí lovecká chata, která je bývalou celnicí stezky mezi městečky Javorník a Landeck (dnes Ladek-Zdrój). Ostatní domky samoty Schwarzberghäuser byly v době socialismu zbourány. O kus dál při modré značce ční v lese ruiny zajateckého tábora z období druhé světové války. Zajatci a nuceně nasazení se stávali náhradou za dělníky, kteří byli odváděni na vojnu. Zajatci, kteří byli nasazeni na těžké práce v lese, zemědělství a kamenolomech, trpěli nedostatečnou stravou, zimou a nemocemi - poměry v táborech byly zkrátka nelidské. Nejhůře na tom byli sovětští zajatci, jejichž postavení se o moc nelišilo od života v koncentračních táborech. Dále v cca 40 táborech na Jesenicku s celkovou kapacitou 3 tisíce osob působili polští, angličtí a francouzští zajatci. U Černého koutu byl zajatecký tábor pro cca 120 osob. Pracovali zde nejprve nuceně nasazení polští dělníci a od roku 1943 angličtí zajatci. Stavby tábora byly celodřevěné na kamenných základech s velice jednoduchým vybavením.

 

Setkání disidentů na Černém koutě dne 18. listopadu 1989

 

 

 

Mapa z 20. let 20. století a letecká mapa z let 1953/2009 se Švarcberskými domky na Černém koutě

 

 

 

Švarcberské domky na Černém koutě na starých fotografiích

 

 

 

 

Lovecká chata coby bývalá celnice na Černém koutě

 

 

 

Od hraničního přechodu Černý kout/Ladek-Zdrój státní hranice probíhá zvlněným terénem s klesáním a stoupáním na kóty Černý vrch (826 m. n. m., hraniční znak 24/27) a Hraničný vrch (752 m. n. m., hraniční znak III/28) a po necelých 5 kilometrech přichází ke hraničnímu přechodu Hraničky/Nowy Gieraltów (hraniční znak III/29). Hraniční přechod je dávnou kupeckou cestou přecházející ze Slezska do Kladska. Později bylo hraniční sedlo turistickým přechodem, což přetrvalo do současnosti. Podobně jako u Černého koutu, i zde na Hraničkách můžeme na polské straně přechodového místa vypozorovat pozůstatky valu, který měl zabránit průjezdu (těžkých) vozidel. Lze se domnívat, že na takovýchto místech byl kromě valu a příkopů i další objekt zvláštního zařízení - na československé straně hranice zejména pak uzávěry s kolejnicemi a mohutné závory. U hraničního přechodu Hraničky/Nowy Gieraltów, který je situován do nadmořské výšky 685 metrů, se nachází památník upomínající na setkávání disidentů. Na české straně státní hranice se na pláních rozprostírá zaniklá osada Hraničky.

 

Hraničný vrch

 

 

 

Hraniční přechod Hraničky/Nowy Gieraltów

 

 

 

Od hraničního přechodu Hraničky/Nowy Gieraltów státní hranice v délce 3.5 km stoupá na kótu Czartowiec (944 m. n. m., hraniční znak III/32 s pravoúhlým lomem hranice) a na jihozápadní svahy české kóty Špičák (915 m. n. m. u hraničního znaku 32/5, vrcholová plošina ve výšce 957 m. n. m. se nachází 300 metrů na české straně hranice). Mezi obě kóty (Czartowiec a Špičák) je vklíněno sedýlko s prameništěm Studeného potoka na české straně hranice - k Prameni pod Stráží, nad kterým je postavena lovecká chata, vede od hraničního znaku 32/3 turistická značka. Od hraničních jihozápadních svahů Špičáku státní hranice probíhá zvlněným terénem s klesáním a stoupáním na kóty Pomezný (921 m. n. m., hraniční znak III/33) a Břidličný (945 m. n. m., hraniční znak III/34) a po 3 kilometrech přichází ke hraničnímu přechodu Nýznerov/Bielice (hraniční znak III/35). U hraničního znaku č. III/35 lze na české straně hranice vypozorovat příkopy nebo spíše zákopy - patrně se jedná o další pozůstatek obranného opevnění z doby neklidu na hranicích v minulém století. Od přechodového místa turisticky zvaného jako Sedlo Peklo v nadmořské výšce 848 metrů, vede turistická značka k dalšímu českému prameni v blízkosti státních hranic - Pramen Peklo. Za zmínku stojí skalní útvar mezi kótami Pomezný a Břidličný, kterým prochází státní hranice. Skalisko se nachází mezi hraničními znaky 33/9 a 33/12. Mezi tyto hraniční znaky je do kamene vyznačen hraniční znak 33/11A - jedná se o jediný doplňovací hraniční znak a jeden ze dvou hraničních znaků vyznačeného do kamene v hlavním hřebeni Rychlebských hor.  

 

Hraniční přechod Nýznerov/Bielice

 

 

 

Vedení státní hranice v popisovaném úseku (Borůvková hora - Sedlo Peklo)

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (002-RYH)

 

ÚSEK 3 / ZE SEDLA PEKLO NA SMRK

 

Od Sedla Peklo hranice stoupá v délce 1 km na horu Kovadlina/Kowadlo (989 m. n. m.). Kovadlina je nádherná hora - polská (hraniční znak 35/17) i česká (hraniční znak III/36) vrcholová plošina je tvořena skalními útvary tzv. rulovými mrazovými sruby a smíšeným lesem - z obou stran hranice jsou nádherné výhledy (zejména pak z vyhlídky na okraji české vrcholové plošiny). Z Kovadliny se klesá a pak stoupá (v délce 1.2 kilometru) ke hraničnímu znaku III/37 - odtud se státní hranice stáčí do polského klínu (nebo chcete-li výběžku), výběžek je zakončen na Polské hoře. Na území polského výběžku hranice se rozprostírají četná prameniště řeky Biala Ladecka, ta pokračuje svůj tok do Polska - státní hranice vedená po hřebeni a v důsledku toho obepnuté prameniště řeky ze tří stran je výrazem historického-přirozeného charakteru vedení hranice. Od hraničního znaku III/37 probíhá hranice zvlněným terénem v délce 1 km na kótu Klínový (908 m. n. m., hraniční znak III/39).

 

Kovadlina

 

 

 

Od kóty Klínový státní hranice stoupá do centrální části hraničního hřebene Rychlebských hor, která je charakteristická nadmořskou výškou přes tisíc metrů a otevřenými (nelesními) partiemi. Po dosažení 2.7 km hranice přichází k významné křižovatce turistických tras Smrk-hraničník v nadmořské výšce 1 109 metrů. Do tohoto místa je situován hraniční znak III/43, který má podobu markantního (atypického) hraničního mezníku, ve kterémžto se výrazně lámou hranice. 400 metrů východně od hraničního mezníku, na české straně hranice, se nachází vrcholová plošina nejvyšší kóty Rychlebských hor Smrk/Smrek (1 126 m. n. m.). Hora Smrk (původně Smrčák/Fichtlich) je rulovým a křemencovým sukem s plochým vrcholem. Vlastní vrchol je zalesněn smrkem, nachází se zde však četné paseky a vrchoviště s rašelinnou vegetací, které je chráněné jako Přírodní památka Rašeliniště na Smrku. Prvorepublikový průvodce Jaroslava Dostála z roku 1931 zmiňuje rozhlednu na močálovitém vrcholu Smrčáku, která je vzdálena 5 minut od ohbí státní hranice. Státní hranice je v prostoru Smrku vedena v odlesněné partii s překrásnými rozhledy do okolí. Markantní hraniční mezník a pomístní pojmenování místa v mapách jako Trojhraní nebo Trojmezí dává tušit, že se zde stýkají hranice tří správních území. Je to už dávno, když se zde nacházelo trojmezí Markrabství moravského, Rakouského Slezska a Kladského hrabství (lakonicky řečeno trojmezí Moravy, Slezska a Kladska). Jaroslav Dostál k tomu v turistickém příspěvku z roku 1927 píše, že „místo bylo označeno vysokým kamenným sloupem, který dnes přes cestu leží.“ Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se u Smrku stýkaly hranice Moravy, Slezska a pruského Německa (svobodný stát Prusko byl součástí Německa). Ve 20. letech tu byl osazen hraniční sloup jako hraniční znak X/1 se začátkem desátého úseku pruského dílu československo-německé hranice. V době československo-polské hranice nesl hraniční sloup číslo V/43. Hraniční sloup tu stojí dodnes, již pod číslem III/43. Po 2. světové válce zaniklo Prusko a od této doby až do současnosti se zde stýkají hranice Moravy, Slezska a Polska (při této příležitosti nutno doplnit, že pouhých 13 kilometrů vzdušnou čarou se nachází tentýž atypický hraniční mezník, akorát při trojmezí Čech, Moravy a Polska). Správní hranici mezi Moravou a Slezskem kopíruje červená turistická značka, která ze Smrku klesá ke kótě Klín a dále do vsi Ramzová. Moravsko-slezská hranice v tomto úseku dále rozděluje správní území obcí Ostružná a Lipová-lázně. A do třetice. Moravsko-slezská hranice v dotčeném úseku od Smrku k Ramzové je rozvodím - vody z moravských svahů odtékají do Moravy (a dále do Dunaje a Černého moře) a vody ze slezských svahů odtékají do Kladské Nisy (a dále do Odry a Baltského moře). Z uvedeného vyplývá, že nikoliv celý hraničních hřeben Rychlebských hor je rozvodnicí dvou úmoří - zde v prostoru Smrku je rozvodnicový uzel a až odtud ke Kladskému sedlu je hraniční hřeben rozvodnicí Černého a Baltského moře. Při moravsko-slezské hranici od Smrku ke Klínu stojí staré hraniční kameny, které jsou svědkem vyznačení správní hranice.

 

Hraniční znak X/1 na Smrku ve 20. letech 20. století (zdroj: Jaroslav Sovinský / Státní hranice Československa a České republiky)

 

 

 

 

Mapa z roku 1863 a vyobrazení obou Trojmezí (moravsko-slezsko-kladské na Smrku a česko-moravsko-kladské na Králickém Sněžníku)

 

 

 

Smrk a hraniční znak III/43

 

 

 

300 metrů jižně od ohbí státní hranice na Smrku se nachází Solná chata s prameništěm říčky Branná. My turisté, kteří putujeme po horách, často narážíme na malé půvabné a ze dřeva postavené chatky, které svým umístěním daleko od civilizace vysoko v horách vzbuzují romantické představy o tom, jak pěkné by asi bylo na některé z nich přenocovat. V dobách prvorepublikové a socialistické turistiky tzv. lovecké chaty sloužily k rekreačním účelům - lidé je využívali k přespání v divočině. Lovecké chaty měla v držení a opatrování příslušná lesní správa. Na lesní správě záleželo, zda chatku pronajme dalším osobám. Mimo turistů a dalších hostů lesní správa na loveckých chatách ubytovávala své zaměstnance (k pracovním nebo rekreačním účelům) nebo dělníky a brigádníky (kteří v okolí například sázeli stromky). Chaty jsou zpravidla umístěny u vodního zdroje - pramene nebo potoka. Vnitřní vybavení takovéto chaty bylo tvořeno patrovými palandami, kamny, starým nábytkem a nádobím, svítilo se svíčkami nebo petrolejkou. I v současnosti jsou lovecké chatky majetkem příslušných lesních správ. Rekreační účely však byly nahrazeny těmi lesnickými a mysliveckými. To však nevylučuje možnost dohodnout se na zprostředkování ubytování.

 

Solná chata na starých fotografiích

 

 

 

Vedení státní hranice v popisovaném úseku (Sedlo Peklo - Smrk)

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (003-RYH)

 

ÚSEK 4 / ZE SMRKU NA KLADSKÉ SEDLO

 

Od Smrku-hraničníku, který hraniční linii stáčí z jihovýchodu na jihozápad, hranice zamíří (v délce 450 metrů) k vedlejšímu vrcholu Smrku Brousek/Brunek (1 115 m. n. m., hraniční znaky 43/8 a III/44). Brousek (původně Wetzsteinkamm) zaujme nevysokým pahorkem - skalnatým vrcholem, který je odlesněn a tvořen zbytky smrku s příměsí jeřábu. Je porostlý borůvkami a brusinkami. Na svazích Brousku je suťové pole tvořené křemencem a rulou. Na tomto místě vyslovuji, že Brousek se mi ze všech hraničních vrcholů v Rychlebských horách líbí ponejvíce.

 

Brousek

 

 

 

Následuje kilometrový úsek zvaný též jako Na Bahnech (s podmáčenou vegetací), který státní hranici přivede ke Travné hoře/Postawna (hraniční znak III/45). Nadmořská výška v prostoru hraniční linie Travné hory dosahuje 1 120 metrů - zde dosahuje hraniční pěšina v Rychlebských horách nejvyšší nadmořské výšky. Travná hora (původně Loučná/Wiesenberg) má extrémně plochý vrchol, který je tvořen rozsáhlými pasekami, zbytek hory je zalesněný smrkem, místy podmáčen rašelinnou vegetací. Název hory zřejmě souvisí s dřívějším odlesněním, kdy byl hřeben pokryt loukami k pastevectví. Vrcholová plošina Travné hory v nadmořské výšce 1 125 metrů se nachází na české straně hranice a je promítnuta do menších skalek. Na okraji jižních svahů Travné hory je postavena Císařská chata coby další z mnoha loveckých chat v horách.

 

Lokalita Na Bahnech

 

 

 

 

Travná hora

 

 

 

Od Travné hory státní hranice probíhá mírně zvlněným terénem v délce 1.6 km a při konci tohoto úseku se pozvolna stáčí na severozápad. Do těchto míst je situován hraniční znak 47/8, od kterého lze dojít po 1 kilometru k turistické chatě Paprsek. V prvorepublikových (turisticky zlatých) letech v celé jesenické oblasti již stála celá řada turistických chat. Horská turistická chata Paprsek byla postavena při hřebenové turistické trase, která probíhala podél hranice a táhla se od Králického Sněžníku do Ramzové. Trasa je to dlouhá a vybudování chaty by umožnilo turistům na chvíli si odpočinout a občerstvit se, případně cestu přerušit a rozdělit na dvě části. Původně se zvažovala výstavba chaty na Sálové louce (u dnešní hraniční kóty Jivina, kde se sbíhaly turistické cesty) na německé straně hranice v lokalitě zvané U ráje. Nakonec byla ale vybrána rozsáhlá náhorní plošina (nebo chcete-li lesní louka) v nadmořské výšce 1 005 metrů na svahu hory Titzhübel (Výhled nebo též Palaš) v blízkosti Velkého Vrbna a taktéž hranice s německým Pruskem. Místo bylo snadno dostupné ze Starého Města a navíc se zde nalézal velmi dobrý lyžařský terén pro sjezdaře a běžkaře. V letech 1930-1931 byly vzneseny základní úmysly o výstavbě nové chaty ze strany staroměstské sekce Moravsko-slezského sudetského horského spolku. Chata měla splňovat ty nejnáročnější požadavky turistů. Rovněž se rozhodlo o výstavbě vlastní vodní elektrárny, která by chatu zásobovala elektrickým proudem. Celý projekt stavby byl zadán stavebníkovi Ottu Heldovi z Hanušovic. Prostřednictvím fondu sekce a sbírek (uskutečněných v roce 1931) byly získány finanční prostředky na zakoupení pozemku a samotnou výstavbu chaty i vodní elektrárny. Na podzim roku 1931 bylo vyhověno žádosti k odprodeji pozemku a výstavbě chaty. Lesní správa schválila vybudování nové turistické cesty na horu Výhled, sjízdné dokonce i pro automobily. Stavební práce byly svěřeny firmě bratrů Vodičkových z Uničova a zahájeny v květnu 1932. V červnu již byla vybudována hrubá stavba chaty (byla celodřevěná s kamenným podstavcem), vodní elektrárna a zaveden vodovod. Průběh výstavby byl velmi rychlý a ke konci července 1932 již probíhaly dokončovací práce. Slavnostní otevření chaty pro veřejnost se uskutečnilo dne 21. srpna 1932. Nová horská chata dostala název Slezský dům. Prvním nájemcem chaty se stal Johann Schnaubelt. Chata byla na svou dobu nezvykle dobře vybavena pro letní turistiku i zimní sporty. Kromě restauračních prostor měla 8 samostatných pokojů se 40 lůžky a dvě společné noclehárny s 36 lůžky. Byl sem zaveden vodovod s teplou a studenou vodou, vlastní elektrický proud a ústřední topení. K chatě proudily davy turistů při turistické magistrále Králický Sněžník-Ramzová. Autem bylo možné dojet až do Velkého Vrbna. Návštěvníci z německé strany sem vystupovali z osady Bielendorf (dnes Bielice) údolím říčky Biala Ladecka. Na jedné z dobových pohlednic jsou zachyceny obilné snopy - je tedy patrné, že v létě se u chaty dokonce pěstovalo obilí. V roce 1933 sem bylo zavedeno telefonní spojení se Starým Městem. S blížícími se událostmi kolem záboru Sudet v roce 1938 rostlo napětí i v turistických oblastech kolem státní hranice. Po uchopení moci nacisty se nejen komplikovala cesta německých turistů k nám, ale vznikly i velké nesnáze turistům z Československa, kteří na některých trasách překročili státní hranici. Zatímco naši (čeští) Němci v takových případech vyvázli ještě poměrně lacino, měli Češi s říšskými orgány značné problémy a již tehdy se mohli seznámit s dosud netušenými praktikami nové moci. Právě v případě pochůzek kolem Paprsku, zde zejména s návštěvou Sálové louky, se brzy střetli s praktikami nacistů. Již v roce 1935 časopis Beskydy-Jeseníky zveřejňuje následující důrazné varování: „Na pohraniční cestě z Králického Sněžníku do Ramzové láká turistu rezervace Ráj, vzdálená asi 10 min. z Jiviny (Sálové louky). Na Ráj upozorňují tabulky a značky. Návštěva tohoto místa, které leží již na německém území, je překročením hranic, které bez řádného, pohraniční stráží ověřeného pasu nebo propustky, je trestné. Pokuty, předepsané německými orgány, jsou vysoké a kromě toho přistižení je trestáno i našimi orgány. Upozorňujeme na možné nepříjemnosti, poněvadž v hotelích obyčejně personál turistům návštěvu rezervace doporučuje jako beztrestnou.“

 

Chata Paprsek v proměnách času na starých fotografiích

 

 

 

V roce 1945 nastávají změny - horské chaty přechází do vlastnictví československého státu. Chata v této době dostává nový název U Ráje - tento název souvisel jak s blízkostí chráněné krajinné lokality Ráj, tak s překrásným okolím chaty. Po roce 1948 přešla chata do vlastnictví nejdříve Lidového spotřebního družstva Jednota Šumperk - v 50. letech chata dostává název Paprsek, v průvodci z roku 1964 je uváděno 15 pokojů se 75 lůžky, chata je již napojena na běžnou rozvodnou síť, v roce 1965 je k chatě postavena asfaltová silnice. Koncem 60. let chata krátce přechází do vlastnictví Státních lesů Krnov a v roce 1970 se stává majetkem národního podniku TOS Olomouc. Po menších stavebních úpravách sloužila k rekreaci zaměstnanců tohoto podniku. Stále však poskytovala jako jedna z mála podobných zařízení své služby i hostům z řad náhodných turistů a lyžařů. V polovině 70. let byla kapacita chaty rozšířena výstavbou nové budovy - ta sloužila pro ubytování personálu chaty a jako reprezentační apartmá pro zvláštní hosty (soudruhy). Chata měla v této době kapacitu 54 hostí ve 2-4lůžkových pokojích. V roce 1972 zde byly postaveny dva lyžařské vleky. Lze shrnout, že chata si v dobách socialismu pořád udržovala svůj původní vzhled - budovy jež přecházely do vlastnictví podniku jako jejich rekreační zařízení, bývaly totiž velmi dobře průběžně udržovány, takže nebylo třeba sahat k nákladným rekonstrukcím nebo přestavbám. U Paprsku byla v době socialismu dále například přistavena vyhlídková terasa a další vchod, společné noclehárny se rekonstruovaly na další pokoje. V roce 1983 na chatu nastupují jako správci manželé Mikovi, kteří předtím spravovali chatu Návrší. Další vlastnické změny nastaly po roce 1989. V květnu roku 1993 chatu v přímém prodeji získali manželé Mikovi ze Starého Města. Staronoví majitelé chatu nechali náročně rekonstruovat, vzápětí s moderními požadavky turistiky byla rapidně rozšířena nabídka služeb. V současnosti je horská chata Paprsek celoročním střediskem letní i zimní turistiky.

 

Současná chata Paprsek 

 

 

 

Od hraničního znaku 47/8 hranice vede zvlněným terénem přes kóty Bílé kameny (1 029 m. n. m., hraniční znak 48/9) a Jivina (1 077 m. n. m., hraniční znak III/50) a po 3.5 kilometrech přichází k Polské hoře/Rudawiec (1 106 m. n. m., hraniční znak III/51), která ukončuje polský výběžek státní hranice. Pár slov si zaslouží dnes již nevýrazná kóta Jivina (původně Sálová louka/Saalwiesen). Tady již od 19. století byla významná turistická lokalita. Nizozemská princezna Marianna Oranžská coby majitelka zdejších lesů nařídila na tomto místě na pruské straně hranice ochranu porostů označovaných jako prales. V této době zde byl postaven lesní domek Saalwiesenbaude, v jehož blízkosti se po dlouhá léta dalo při výšlapech do hor odpočinout a občerstvit se z pramene. Lokalita, která se rozprostírala na pruských (později německých) svazích Jiviny, dostala jméno Ráj (jako rezervace Saalwiesen o rozloze 60 hektarů vyhlášena v roce 1937). Prvorepublikoví průvodci hovoří o horské louce se skupinami listnatých a smrkových stromů, četnými lavičkami a malou chýší, pojmenované jako Sálová louka/Salvíz. Toto místo bylo tehdy považováno za nejkrásnější kout celé oblasti, proto se mu také často říkalo Ráj (Paradies). Dobové pohlednice a texty v průvodcích to jen potvrzují - „jako bychom byli v zámeckém starém parku, tichém, jako zakletém, vysoko a daleko od lidských příbytků.“ V roce 1963 Polsko vyhlásilo již někdejší Salvíz za přírodní rezervaci Puszcza Snieznej Bialki na 125 hektarech. Zejména v prvorepublikové době to byla významná turistická křižovatka. Ze Starého Města přes Kunčice a dále podél horního toku Kunčického potoka (se zastávkou u Medvědí boudy - stojí dodnes) sem vedla turistická cesta, která (kromě toho, že dále vedla po hranici směrem na Králický Sněžník nebo opačným směrem na Smrk) protínala hranici a dále pokračovala do německé osady Bielendorf (dnes Bielice).

 

Mapa z roku 1936 se zobrazením Sálové louky

 

 

 

 

Sálová louka na starých fotografiích

 

 

 

Přírodní rezervace Puszcza Snieznej Bialki coby bývalá Sálová louka

 

 

 

Medvědí bouda na starých fotografiích

 

 

 

 

K Polské hoře. Vrchol Polské hory je zalesněn smrčinou se zbytky jedlobučin, avšak z polské strany hranice jsou výhledy. Polská hora se původně nazývala jako Červené Bažiny/Rote Sümpfe. Jaroslav Dostál k tomu v turistickém příspěvku z roku 1927 dodává: „Nedávno ještě šuměl hluboký, hustý les a nepropouštěl slunečních paprsků. Na Červených bažinách houpavá půda připomínala šumavské slatiny. Těžko se tudy šlo, i za největšího sucha brodili jsme se červenavým bahnem. Tísnivě tu bylo osamělému chodci. Dnes les je vykácen, po bahniscích není stopy, všude šťavnatá horská tráva a nad hlavou se volně klene nebe. Rozhraničovací mezistátní komise turistice znamenitě posloužila. Vybudovala zde dřevěnou rozhlednu, která dovoluje shlédnouti skvělé horské panoráma.“ Soudím, že onou dřevěnou rozhlednou byla na tu dobu klasická dřevěná triangulační věž, která stála i na Borůvkové hoře. Z Polské hory státní hranice pozvolně klesá přes kóty Kunčický hřbet (1 053 m. n. m., hraniční znak III/53, na Kunčickém hřbetu v podstatě končí centrální část hraničního hřebene Rychlebských hor), U Červeného kříže (1 025 m. n. m., hraniční znak 53/19) a Chlupenkovec (980 m. n. m., hraniční znak 55/9) v délce 6.3 kilometru ke hraničnímu přechodu Staré Město/Nowa Morawa (hraniční znaky III/59 a III/60). Hraniční přechod na Kladském sedle v nadmořské výšce 815 metrů ukončuje Rychlebské hory - navazuje na něj Masív Králického Sněžníku.

 

Polská hora

 

 

 

 

Kunčický hřbet

 

 

 

 

Přechod přes Kladské sedlo (původně Špiklické sedlo podle pohraniční osady Špiklice/Spieglitz, dnes Nová Seninka) je dávného původu. Již od raného středověku tudy vedla jedna z větví Jantarové stezky, která spojovala sever Evropy na pobřeží Baltského moře s civilizačním centrem kolem Středozemního moře. Na obchodní stezce se převážel jantar, med, kožešiny a v neposlední řadě luxusní výrobky ze středomořských dílen. V prvorepublikové době zde hranici přetínala pěšinka po níž se trousili lidé z obou stran hranice. Byl zde umístěn klasický hraniční orientační sloup. V souvislosti s blížícím se nástupem nacistů k moci zde byl vybudován objekt zvláštního zařízení v podobě železné závory s ochrannými zídkami. Dopravní spojení mezi Moravou a Kladskem tudy fungovalo až do konce 2. světové války. Původní celnice dodnes stojí v Nové Senince. Pak byl pohraniční styk na dlouhá léta násilně přerušen.

 

Hraniční přechod na Kladském sedle na staré fotografii (zdroj: Jaroslav Dostál / Z Králického Sněžníku do Ramzové)

 

 

 

 

Dne 20. února 1996 byl hraniční přechod otevřen pro pěší, cyklisty a malé motocykly - bylo tak umožněno překračovat státní hranice občanům obou států, kteří mají trvalé nebo přechodné bydliště v pásmu širokém 15 km od státních hranic. Dne 22. prosince téhož roku bylo Kladské sedlo otevřeno coby turistický hraniční přechod (pro pěší a cyklisty). V letech 1996-1997 byly na obou stranách hranice zprovozněny objekty pro služby celních a pohraničních orgánů. Od 1. listopadu 1997 byl zrušen zákaz vjezdu vozidel za obec Nová Seninka směrem na Kladské sedlo - dopravní prostředky tak mohly přijet až ke státní hranici. Když se blížil vstup České republiky ke Schengenskému prostoru, byla v letech 2005-2006 zrekonstruována a rozšířena silnice z Nové Seninky ke hraničnímu přechodu. Na rekonstrukci silnice bezprostředně navázala výstavba celnice (celodřevěné stavby) pro cizineckou a pohraniční policii. Objekt byl navržen tak, aby po přistoupení obou zemí k Schengenu, mohl být využíván jako turistický opěrný bod s ubytovací kapacitou a možností poskytnutí občerstvení. Nejinak tomu není dnes (ubytování a občerstvení na horské chatě Kladské sedlo). Dne 4. června 2007 byl hraniční přechod Staré Město/Nowa Morawa (po dlouholetém úsilí) otevřen i pro osobní a nákladní automobily. Kousek od Kladského sedla se při turistické značce nachází Gutwinského pramen. Studánka je pojmenována po Dr. Oskaru Gutwinském - průkopníkovi lyžování v Jeseníkách a správci Lichtenštejnovy chaty na Králickém Sněžníku.

 

Hraniční přechod Staré Město/Nowa Morawa před rokem 2005

 

 

 

 

Hraniční přechod Staré Město/Nowa Morawa

 

 

 

 

Vedení státní hranice v popisovaném úseku (Smrk - Kladské sedlo) 

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (004-RYH)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz