Rozbor Masívu Králického Sněžníku

Státní hranice probíhají po hlavním-západním hřebeni Masívu Králického Sněžníku. Výjimkou je však úsek Vlaštovčí kameny-Malý Sněžník, kde hranice je svedena pod hlavní hřeben v neprospěch České republiky. Hlavní hřeben je zároveň rozvodím - zatímco vody z polských svahů vždy náleží ke Kladské Nise, Odře a Baltskému moři, vody z českých svahů náleží nejprve (úsek Kladské sedlo-Klepý) k Moravě, Dunaji a Černému moři a posléze (úsek Klepý-Dolní Lipka) k Tiché Orlici, Labi a Severnímu moři - rozvodnicovým uzlem je kóta Klepý, z jejichž hraničních svahů odtékají vody do všech tří moří. Státní hranice v Masívu Králického Sněžníku mají povahu přirozených-orografických hranic.

 

ÚSEK 1 / Z KLADSKÉHO SEDLA KE FRANTIŠKOVĚ CHATĚ

 

Pohoří Králického Sněžníku začíná u hraničního přechodu Staré Město/Nowa Morawa (hraniční znaky III/59 a III/60). Hraniční přechod na Kladském sedle v nadmořské výšce 815 metrů je předělem mezi Rychlebskými horami a Pohořím Králického Sněžníku. Přechod přes Kladské sedlo (původně Špiklické sedlo podle pohraniční osady Špiklice/Spieglitz, dnes Nová Seninka) je dávného původu. Již od raného středověku tudy vedla jedna z větví Jantarové stezky, která spojovala sever Evropy na pobřeží Baltského moře s civilizačním centrem kolem Středozemního moře. Na obchodní stezce se převážel jantar, med, kožešiny a v neposlední řadě luxusní výrobky ze středomořských dílen. V prvorepublikové době zde hranici přetínala pěšinka po níž se trousili lidé z obou stran hranice. Byl zde umístěn klasický hraniční orientační sloup. V souvislosti s blížícím se nástupem nacistů k moci zde byl vybudován objekt zvláštního zařízení v podobě železné závory s ochrannými zídkami. Dopravní spojení mezi Moravou a Kladskem tudy fungovalo až do konce 2. světové války. Původní celnice dodnes stojí v Nové Senince. Pak byl pohraniční styk na dlouhá léta násilně přerušen.

 

Hraniční přechod na Kladském sedle na staré fotografii (zdroj: Jaroslav Dostál / Z Králického Sněžníku do Ramzové)

 

 

 

Dne 20. února 1996 byl hraniční přechod otevřen pro pěší, cyklisty a malé motocykly - bylo tak umožněno překračovat státní hranice občanům obou států, kteří mají trvalé nebo přechodné bydliště v pásmu širokém 15 km od státních hranic. Dne 22. prosince téhož roku bylo Kladské sedlo otevřeno coby turistický hraniční přechod (pro pěší a cyklisty). V letech 1996-1997 byly na obou stranách hranice zprovozněny objekty pro služby celních a pohraničních orgánů. Od 1. listopadu 1997 byl zrušen zákaz vjezdu vozidel za obec Nová Seninka směrem na Kladské sedlo - dopravní prostředky tak mohly přijet až ke státní hranici. Když se blížil vstup České republiky ke Schengenskému prostoru, byla v letech 2005-2006 zrekonstruována a rozšířena silnice z Nové Seninky ke hraničnímu přechodu. Na rekonstrukci silnice bezprostředně navázala výstavba celnice (celodřevěné stavby) pro cizineckou a pohraniční policii. Objekt byl navržen tak, aby po přistoupení obou zemí k Schengenu, mohl být využíván jako turistický opěrný bod s ubytovací kapacitou a možností poskytnutí občerstvení. Nejinak tomu není dnes (ubytování a občerstvení na horské chatě Kladské sedlo). Dne 4. června 2007 byl hraniční přechod Staré Město/Nowa Morawa (po dlouholetém úsilí) otevřen i pro osobní a nákladní automobily. Kousek od Kladského sedla se při turistické značce nachází Gutwinského pramen. Studánka je pojmenována po Dr. Oskaru Gutwinském - průkopníkovi lyžování v Jeseníkách a správci Lichtenštejnovy chaty na Králickém Sněžníku.

 

Hraniční přechod Staré Město/Nowa Morawa před rokem 2005

 

 

 

 

Hraniční přechod Staré Město/Nowa Morawa

 

 

 

Od Kladského sedla hranice stoupá na kótu Rykowisko (948 m. n. m., hraniční znak III/61) a odtud probíhá zvlněným terénem až ke hraničnímu znaku III/66, to vše v délce 5 kilometrů. U hraničního znaku III/66, který stojí u vrcholové plošiny Hraniční hory (968 m. n. m.), se na české straně hranice nachází při turistické značce Adélin pramen. Vody v podobě potůčků stékajících z hraničního hřebenu mají nedaleko státních hranic svoje prameniště. Některé prameny jsou upraveny do podoby studánek. Jedna taková studánka se nachází právě tady. Už na prvorepublikových pohlednicích je u Adélina pramene vyobrazena otevřená bouda s odpočinkovými lavicemi - nejinak tomu není dnes. První (ubytovací) přístřešek zde byl zbudován v roce 1908 jako mezistanice pro přepravu materiálu na stavbu Lichtenštejnovy chaty na Králickém Sněžníku, v roce 1925 byl přístřešek obnoven.

 

Adélin pramen před a po obnově na starých fotografiích

 

 

 

 

Adélin pramen v současnosti

 

 

 

Od Adélina pramene je po turistické značce 2 kilometry vzdálena horská chata Návrší - poslední odpočinková výspa s možností občerstvení a ubytování při výstupu na Králický Sněžník. Chata Návrší vznikla v době prvorepublikového rozvoje turistiky při turistické cestě ze Starého Města na Králický Sněžník. Původně zde stála salaš, kterou její majitel Karl Jungmann ze Stříbrnic adaptoval přibližně v roce 1922 na ubytovnu pro turisty. Turistika přinášela finanční prospěch, a tak se Karl Jungmann rozhodl vystavět plnohodnotnou horskou chatu, což realizoval v roce 1928. Budova byla postavena v nadmořské výšce 880 metrů ve svahu kopce, měla dvě patra a v nich celkem 22 lůžek, v přízemí byla velká restaurace a pod ní velký kamenný sklep. V chatě byla zavedena elektřina, vodovod s teplou vodou a telefon. Chata dostala název U salašních bud (Sennhüttenbaude), později Jungmannovy boudy. Ještě v roce 1928 zde byla po dohodě s vlastníkem chaty zřízena stanice Klubu československých turistů - kolemjdoucím českým turistům signalizovala, že se zde mohou bez nesnází a navíc se slevou ubytovat.

 

Chata dobře prosperovala až do začátku války. S obrovským úbytkem turistů chata válku přežila. Po válce došlo ke konfiskaci německého majetku - pan Jungmann byl odsunut do Německa, chata byla zabavena a na nějaký čas přešla do správy Ředitelství pošt v Olomouci, které z ní pod názvem Poštovní domov vybudovalo rekreační objekt pro své zaměstnance. Rekreační zotavovnou zůstala chata i po roce 1948, kdy přešla do držení Revolučního odborového hnutí (ROH). Odboráři se však této chaty brzo vzdali a předali ji kolem roku 1954 do vlastnictví Okresního národního výboru v Šumperku. Ten ji obratem předal odborovému svazu školství v okrese jako zařízení pro pionýrské tábory, lyžařské výcvikové kurzy a rekreaci mládeže. Současně byla chata přejmenována na Návrší. Poté, co několik let chata Návrší sloužila dětem a mládeži, v roce 1967 ji převzala závodní organizace ROH gymnázia Šumperk k letním a zimním pobytům svého žactva. V roce 1968 byla provedena rozsáhlá rekonstrukce objektu - opravena hlavní budova a vybudována nová přístavba, když k zadní stěně chaty bylo přistavěno dvoupatrové křídlo, do něhož bylo zabudováno schodiště, umývárny a toalety. Dále byl rozšířen počet lůžek a vedení školy zabezpečilo celoroční obsazení chaty personálem (v letech 1969-1975 zde působili manželé Krylovi). Tím se stal celý objekt přístupný i veřejnosti - byla zde teplá i studená kuchyně a možnost ubytování. Chata měla kapacitu 50 lůžek a přenocování přišlo turistu na 15 Kč. V pokojích si však turista musel topit v kamnech, začátkem 70. let zde bylo zavedeno ústřední topení. V roce 1969 byl na prudkém svahu u chaty vybudován první lyžařský vlek na Staroměstsku - byl dlouhý 213 metrů, překonával výškový rozdíl 65 metrů a za hodinu zvládl přepravu 190 osob. V roce 1974 byla přistavena prosklená jídelna a pod přístavbou byla zřízena lyžárna, střecha místo tašek byla pokryta plechem. V roce 1978 se chata vrátila opět odborovému svazu školství, v roce 1983 přešla chata do vlastnictví Okresního podniku služeb v Zábřehu a v roce 1990 chata Návrší přechází opět do rukou odborářů gymnázia Šumperk. Ze správců zmiňme manželé Staňkovi (1975-1979) a manželé Mikovi (1979-1983, pak přešli na chatu Paprsek). V roce 1993 se na chatu Návrší vrátili manželé Krylovi, kteří zde dlouhou dobu hospodařili. Chata od 90. let do současnosti prošla dalšími rekonstrukcemi. Za chatou je srub s dalšími pokoji. V současnosti na chatu Návrší v létě dojíždějí školní výlety a turistické skupiny, v zimě chatu živí lyžařské kurzy. Moderní služby zde nehledejte - chata Návrší si udržela svoji zachovalost a útulnost s původními tradicemi a pohostinností. Chata je od civilizace notně vzdálena - člověk utíkající do přírody zde nebude ničím rušený. U chaty je studánka.

 

Chata Návrší v proměnách času na starých fotografiích

 

 

 

 

Současná chata Návrší

 

 

 

Z chaty Návrší se ale vraťme na státní hranici ke hraničního znaku III/66 poblíž Adélina pramene. Hranice odtud stoupá a míří do centrální části Masívu Králického Sněžníku. Pozorný turista si v tomto úseku (u hraničního znaku 66/7) povšimne do země povaleného hraničního mezníku s číslem 88, který je pozůstatkem vyznačení rakousko-pruské hranice. Po 1.5 km dosahuje hraniční linie horského sedla (1 210 m. n. m., hraniční znak III/68), které odděluje svahy kóty Králický Sněžník (hraniční-západní hřeben) od svahů kóty Stříbrnická (mokrý-východní hřeben). V horském sedle se potkává hranice Pardubického a Olomouckého kraje - správní hranice pokračuje na mokrý hřbet v linii kót Stříbrnická-Sušina-Podbělka.

 

Horské sedlo u hraničního znaku III/68 a pohledy odtud na Králický Sněžník a Stříbrnickou

 

 

 

 

Státní hranice od horského sedla probíhá zvlněným terénem v délce 800 metrů ke hraničnímu znaku 68/15, od něhož je sto metrů vzdálena na české straně hranice chata Franciska (Františkova chata) se stejnojmenným pramenem. My turisté, kteří putujeme po horách, často narážíme na malé půvabné a ze dřeva postavené chatky, které svým umístěním daleko od civilizace vysoko v horách vzbuzují romantické představy o tom, jak pěkné by asi bylo na některé z nich přenocovat. V dobách prvorepublikové a socialistické turistiky tzv. lovecké chaty sloužily k rekreačním účelům - lidé je využívali k přespání v divočině. Lovecké chaty měla v držení a opatrování příslušná lesní správa. Na lesní správě záleželo, zda chatku pronajme dalším osobám. Mimo turistů a dalších hostů lesní správa na loveckých chatách ubytovávala své zaměstnance (k pracovním nebo rekreačním účelům) nebo dělníky a brigádníky (kteří v okolí například sázeli stromky). Chaty jsou zpravidla umístěny u vodního zdroje - pramene nebo potoka. Vnitřní vybavení takovéto chaty bylo tvořeno patrovými palandami, kamny, starým nábytkem a nádobím, svítilo se svíčkami nebo petrolejkou. I v současnosti jsou lovecké chatky majetkem příslušných lesních správ. Rekreační účely však byly nahrazeny těmi lesnickými a mysliveckými. To však nevylučuje možnost dohodnout se na zprostředkování ubytování. Chata Franciska, vzdálená něco málo přes kilometr od vrcholu Králického Sněžníku, má však specifické poslání - je horní stanicí Horské služby (v nadmořské výšce 1 235 metrů). 600 metrů od Francisky je vzdálena další lovecká bouda - Sněžná chata. Obě chaty stojí při turistické značce.

 

Františkova chata a Sněžná chata na starých fotografiích

 

 

 

 

Františkova chata

 

 

 

 

Sněžná chata

 

 

 

 

Vedení státní hranice v popisovaném úseku (Kladské sedlo - Františkova chata)

 

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (009-MKS)

 

ÚSEK 2 / KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK

 

Státní hranice od hraničního znaku 68/15 stoupá v délce 500 metrů - ve druhé fázi stoupání les mizí a nastupuje alpínská vegetace. V prostoru hraničního znaku III/69 je ze státní hranice viditelná soška slůněte na kamenném podstavci a po příchodu k němu rovněž pozůstatky základů Lichtenštejnovy chaty. Lichtenštejnova chata je samostatnou kapitolou dějin Králického Sněžníku, a proto je jí věnována zvláštní pozornost. Jen krátce připomeňme, že slavná turistická chata byla postavena v letech 1909-1912 a svému účelu sloužila až do roku 1971, kdy byla zbořena. Soška slůněte má s turistickou chatou souvislost. Chata byla natolik populární, že se zde scházela skupina mladých německých umělců a literátů (pocházejících z Jesenicka), která se sdružila v uskupení Jescher. Skupina vznikla v roce 1922 a původně se scházela na Ještědu, ale již v polovině 20. let se přemístila na Králický Sněžník. V odměnu za pohostinství na chatě se mladí umělci postarali o její originální vnitřní výzdobu. Mnohem výrazněji a hlavně s přetrváním do současnosti se mladí umělci zvěčnili na tomto místě soškou slona, kterého si zvolili za symbol svého uměleckého spolku. Jeho skulpturu nechali v roce 1932 umístit na 1.8 m vysokém podstavci poblíž chaty, v nadmořské výšce 1 363 metrů. Soška vznikla u příležitosti 10. výročí vzniku skupiny Jescher. Návrh sošky vypracovala Amei Hallegerová, sochu vytesala kamenická firma Förster ze Zlatých Hor. Socha slona z hladce opracované šedé žuly má výšku 64 cm a délku 69 cm. Soška přečkala nejen pohnuté události dalších dějin, ale postupem času až do současnosti se stala nepsaným symbolem Králického Sněžníku. I když nese stopy drsného klimatu a vandalismu.

 

Soška slůněte coby nepsaný symbol Králického Sněžníku

 

 

 

200 metrů od sošky slůněte a pozůstatků základů Lichtenštejnovy chaty je vzdálen, přímo pod vrcholem Králického Sněžníku, pramen řeky Moravy. Hlavní pramen (v nadmořské výšce 1 380 metrů) je zachycen v zemi a vytéká z trubky z drobné zemní stavby. Mohutný přístřešek z betonu byl vybudován patrně v roce 1909, když voda odtud byla potrubím přivedena k Lichtenštejnově chatě. První pohlednice zachycující úpravnu pramene byla vydána v roce 1910. V letech 1976-1978 byl pramen Moravy opraven do dnešní podoby. Z důvodu zachování kvalitního zdroje vody byl oproti minulému stavu pramen uzamčen. Od pramene Moravy potěší nádherný pohled na velmi strmý svah (který je zároveň lavinovou dráhou), z něhož vyvěrají další vody vytvářející nejhořejší tok řeky Moravy. Avšak zde na svahu ještě jako potůček Morava pokračuje dále hlubokým údolím, které odděluje hraniční a mokrý hřeben Masívu Králického Sněžníku. V údolí Morava přijímá potůčky a potoky a stává se z ní horská řeka s četnými peřejemi. Potoky stékající ze hřbetů a přivádějící další vodu k  Moravě jsou charakteristické prudkým spádem s menšími vodopády. V horní části údolí řeky Moravy se nachází jeskyně Tvarožné díry - na povrchu je jeskyně otevřena několika vchody, které fungují jako vývěry podzemního toku. Celková délka jeskyně je 184 metrů, z toho 60 metrů je protékáno aktivním podzemním tokem. Jeskyně Tvarožné díry je nepřístupná - na povrchu jsou viditelné jen uzamčené vchody. Turistický průvodce Jaroslava Dostála z roku 1931 popisuje pramen Moravy takto: „Značky jdou pod vrcholem ku prameni Moravy, upravené studánce. Řeka Morava vyskakuje z boku Králického Sněžníku, přijímá několik bystřin, protéká pověstnými Tvarožnými jamami a spadá do údolí.“

 

Pramen Moravy a cesta odtud k Lichtenštejnově chatě na starých fotografiích

 

 

 

 

Pramen Moravy s výhledy na strmý svah a údolí oddělující hraniční a mokrý hřeben pohoří

 

 

 

Od významných prvků situovaných pod vrcholem Králického Sněžníku (soška slůněte, pozůstatky Lichtenštejnovy chaty a pramen Moravy) se vracíme na státní hranici do prostoru hraničního znaku III/69. Odtud státní hranice stoupá 500 metrů - ve druhé fázi stoupání se hraniční linie stáčí z jihovýchodu na jihozápad a dosahuje vrcholu Králického Sněžníku/Snieznik Klodzki (původně Velký Sněžník/Grosser Schneeberg, Kladský Sněžník/Glatzer Schneeberg, Špiklický Sněžník/Spieglitzer Schneeberg) v nadmořské výšce 1 424 metrů. K vrcholu nejvyšší hory stejnojmenného pohoří je situován hraniční znak 69/10, který stojí u geodetického kamene. Nutno podotknout, že vrcholová plošina tak významné hory jakou je Králický Sněžník, není rozdělena mezi oba státy (spravedlivě) napolovic. Dle mého soudu by „přelévání“ hranice z jihovýchodu na jihozápad mělo být situováno o cca 100 metrů směrem na severovýchod. Vrchol Králického Sněžníku je oficiálním turistickým hraničním přechodem. Hora je výrazným rulovým sukem s plochým temenem. Leží na styku několika horských hřbetů, kterým svou výškou dominuje. Východní část hory je zbudována ze sněžnických rul, západní část hory tvoří slídové břidlice. Vrcholová plošina je holá s alpínskou vegetací v podobě trávníků, vřesovišť a borůvčí. Na svazích jsou četná skalní a kamenná moře. Klimaticky patří vrchol hory k nejdrsnějším místům v České republice.

 

Králický Sněžník od Kladského sedla a kóty Stříbrnická

 

 

 

 

Letecká mapa z let 1953/2009 s vedením hranice na vrcholu Králického Sněžníku

 

 

 

Již v dávných dobách byl Králický Sněžník významnou dominantou celého kraje. Vystoupala na něj celá řada panovníků, šlechticů, umělců a dalších lidí vznešeného postavení, prostý lid nevyjímaje. Například spisovatel Alois Jirásek při návštěvě vrcholu v roce 1884 horu pojmenoval jako Králická Sněžka. V 18. a 19. století byly holé horské hřbety využívány k pastvě skotu a ovcí. S pastevectvím souvisela i stavba primitivních hospodářských budov v horách - salaší. Na Králickém Sněžníku salaše vznikaly na kladské i rakouské straně hranice. Jedna ze salaší knížecí správy Liechtensteinů vznikla přibližně v místech dnešní lovecké chaty Franciska nedaleko sedla mezi Králickým Sněžníkem a Stříbrnickou. Salaše poskytovaly občerstvení a jednoduchý nocleh pro zbloudilé turisty. Vrchol Králického Sněžníku odnepaměti přitahoval svou polohou a charakterem turisty. Hora vybízela k vyhlídkám, i když, vrcholová plošina byla a je poměrně rozsáhlá (500-700 metrů v průměru), následkem čehož návštěvník z rozhledu moc nemá a pokud ano, je nucen obejít vrcholovou plošinu po okraji v délce bezmála dvou kilometrů. Již v roce 1884 se na rakouské straně hranice nacházela malá dřevěná věžička, nicméně vlivem drsného klimatu nepřežila ani jednu turistickou sezónu. O deset let později se začal realizovat velkolepý projekt kvalitní kamenné rozhledny, kterážto byla na pruské straně vrcholové plošiny Králického Sněžníku vystavěna v letech 1895-1899 a svému účelu sloužila až do roku 1973, kdy byla zbořena. Rozhledna na Králickém Sněžníku je samostatnou kapitolou hory, a proto je jí věnována zvláštní pozornost. Dnes je na vrcholu hory možný rozhled toliko z hromady kamenné sutě, která je pozůstatkem slavné rozhledny. Jeden čas byl do kamenného zbořeniště zapíchnut vysoký dřevěný kříž. Turistům na vrcholu hory slouží lavičky se stoly. Svoje pozdravy a pocity turisté zvěčňují do podoby malých kamenných mohyl, nápisů, ba i pomníčků.

 

Králický Sněžník na prastaré fotografii z roku 1890

 

 

 

Králický Sněžník na starých fotografiích (na šesté fotografii příhraniční cesta - dnes červeně značená)

 

 

 

Štítky na turistické hole s motivy turistických cílů Králického Sněžníku

 

 

 

 

Hraniční přechod na Králickém Sněžníku před rokem 2007

 

 

 

 

Vrchol Králického Sněžníku z východu, jihu a západu

 

 

 

 

Vrchol Králického Sněžníku a „přelévání“ státní hranice

 

 

 

 

Kousek od trosek rozhledny na polské straně hranice stojí čtyřhranný stupňový sloup nesoucí nápis T. P. 1927. Vrchol Králického Sněžníku byl taktéž ideálním místem pro astronomická pozorování a geodetická měření. V roce 1863 bylo v Evropě zahájeno tzv. Evropské stupňové měření - měřily se významné evropské hory a do evropské sítě byl zahrnut i vrchol Králického Sněžníku, který se tak stal významným měřickým bodem. Po vzniku nových států a nových hranic po roce 1918 byla prováděna nová měření - na Moravě v letech 1922-1926, měření bylo skončeno v roce 1927. Králický Sněžník se stal trigonometrickým bodem I. řádu a od té doby zde stála dřevěná triangulační věž, což nám ostatně deklarují dobové fotografie. Později dřevěnou věž nahradil kamenný sloup s iniciálou trigonometrického bodu (Trigonometrische Punkt) a letopočtem upomínající na měřicí práce. Na české straně hranice, u hraničního znaku 69/10, je klasický trigonometrický kámen s iniciálou T. P.

 

S vrcholem Králického Sněžníku je spojeno historické trojmezí Českého království, Moravského markrabství a Kladského hrabství (lakonicky řečeno trojmezí Čech, Moravy a Kladska). Trojmezí se nachází 200 metrů od vrcholového hraničního znaku 69/10 a je promítnuto do markantního (atypického) hraničního mezníku III/70. Ještě na konci 18. století zde stál dřevěný sloup. Okolo roku 1830 sem byl osazen kamenný hraniční sloup s označením všech tří zemí - K. B. (Königreich Böhmen - Království české), M. M. (Markgrafschaft Mähren - Markrabství moravské) a G. G. (Grafschaft Glatz - Hrabství kladské). Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se u vrcholu Králického Sněžníku stýkaly hranice Čech, Moravy a pruského Německa (svobodný stát Prusko byl součástí Německa). Ve 20. letech tu byl osazen hraniční sloup jako hraniční znak XI/1 se začátkem jedenáctého úseku pruského dílu československo-německé hranice. V době československo-polské hranice nesl hraniční sloup číslo V/70. Hraniční sloup tu stojí dodnes, již pod číslem III/70. Po 2. světové válce zaniklo Prusko a od této doby až do současnosti se zde stýkají hranice Čech, Moravy a Polska (při této příležitosti nutno doplnit, že pouhých 13 kilometrů vzdušnou čarou se nachází tentýž atypický hraniční mezník, akorát při trojmezí Moravy, Slezska a Polska). Správní hranice mezi Čechami a Moravou od trojmezí klesá členitým terénem na jih k jeskyním Tvarožné díry, odtud hranice probíhá řekou Moravou. První obcí pod masívem je Dolní Morava, kterou řeka Morava protéká - dvě části obce (Horní Morava a Dolní Morava) náleží k Čechám a jedna část obce (Velká Morava) náleží k Moravě. Umístění Trojmezí nikoliv na vrcholu Králického Sněžníku, ale o 200 metrů na jihozápad, se jeví jako zvláštní - tento výsledek je odkazem na hraniční spory a nová zaměřování bodu dotčených tří zemí.

 

Hraniční znak XI/1 na Králickém Sněžníku ve 30. letech 20. století

 

 

 

 

Mapa z roku 1863 a vyobrazení obou Trojmezí (česko-moravsko-kladské na Králickém Sněžníku a moravsko-slezsko-kladské na Smrku)

 

 

 

 

Hraniční znak III/70

 

 

 

Od Trojmezí hranice klesá v délce 500 metrů do prostoru hraničního znaku 70/9, odkud vede polská turistická značka k 700 metrů vzdálené polské horské chatě. Na české straně hranice se nacházejí Vlaštovčí kameny - skalní útvary s rozsáhlými kamennými moři, jsou tvořeny z ruly, svoru a křemence. Pár slov k polské horské chatě. Jak již bylo dříve řečeno, hory byly využívány k pastvě skotu a ovcí. Byly zakládány salaše. Hlavním účelem salaší nebyla podpora tehdy ještě velmi nesmělé turistiky, byť se zde pocestní mohli občerstvit a nouzově přespat. Rozhodující byla výroba másla a sýrů. V tomto se nelišily salaše v Jeseníkách a přilehlých pohořích od salaší například ve Švýcarsku. Zakládání salaší a výroba těchto produktů si vyžadovala zkušenost - majitelé panství si zvali jako odborníky salašníky právě ze Švýcarska, kteří zde měli využít svých zkušeností získaných v rodných Alpách. Podle původu těchto salašníků byly tyto objekty posléze nazývány Švýcárnami - tyto názvy jim zůstaly i poté, co se některé z nich přeměnily na horské turistické chaty. Majitelka zdejších lesů na Králickém Sněžníku princezna Marianna Oranžská, která často navštěvovala horu, registrovala vzrůstající počet turistů a jejich rostoucí nároky. Rozhodla se proto zřídit komfortní hostinec na nejvyšší hoře Kladského hrabství. Protože nechráněný vrchol hory byl pro podobný projekt nevhodný, rozhodla se princezna postavit nový dům přímo vedle staré salaše. Místo ležící na horské pastvině asi kilometr pod vrcholem hory se totiž osvědčilo jako dobře chráněné místo před špatným počasím, navíc byl vrchol Sněžníku pohodlně dosažitelný. Nová Švýcárna tak vznikla na původní pastvině u salaše (stržena v roce 1872), a to v nadmořské výšce 1 210 metrů. Dům byl dokončen v roce 1871 a slavnostní otevření se konalo 18. září toho roku. Na nejstarších pohlednicích nacházíme na kamenné podezdívce celodřevěný dvoupatrový dům, v němž se nalézalo 14 pokojů a společná noclehárna. V prvním patře byla podle švýcarského vzoru otevřená vyhlídková promenádní chodba. Chata byla velmi pěkně vyzdobena řezbářskými pracemi. Vedle objektu byly umístěny venkovní lavice a stoly. V okolí chaty bylo vystavěno několik hospodářských budov sloužících k ustájení dobytka, který se tu dál (v letních měsících) nerušeně pásl. Švýcárna se brzy stala oblíbeným cílem návštěv turistů z obou stran hranice. V meziválečných letech turistika rostla a Švýcárna nutně potřebovala modernizaci. K té také později došlo, chata však přitom ztratila svůj půvabný švýcarský vzhled. Dům fungoval i během války. Po válce zůstal objekt opuštěný a začal chátrat. V roce 1947 chatu převzala a provozovala Správa horských chat Polského tatranského spolku. V roce 1948 chata dostala nový název - Schronisko (horská chata) na Sniezniku. V roce 1956 chatu převzala a začala provozovat kladská pobočka Polského turistického svazu. V této době chata disponovala cca 60 lůžky. Příslušné prostory v chatě byly vyčleněny pro potřeby polské Pohraniční stráže. V roce 1983 nastoupil na chatu velmi agilní správce Zbigniew Fastnacht, který v této době chatu nechal zásadně zrekonstruovat. Pod jeho správcovstvím úroveň služeb postupně narůstala. Chata byla vybavena základními prvky (rozvod vody, moderní umývárny, telefonní spojení) a především zde byl (až) v roce 2000 zaveden elektrický proud. Chatu Zbigniew Fastnacht spravoval prakticky až do své smrti v roce 2001. Horská chata na Sněžníku byla pojmenována jeho jménem - Schronisko na Sniezniku im. Zbigniewa Fastnachta. V současnosti patří chata mezi standardně vybavené objekty horského typu, je hojně navštěvována turisty z obou stran česko-polské hranice a zachovala si svoji pohostinnost. U chaty se sbíhá pět turistických cest. Vedoucím chaty je pan Jacek Fastnacht, syn slavného správce.

 

Chata Schronisko v proměnách času na starých fotografiích

 

 

 

 

Současná chata Schronisko

 

 

 

 

Vlaštovčí kameny s pohledem na mokrý a hraniční hřeben s údolím řeky Moravy a s pohledem na pramen téže řeky

 

 

 

Vedení státní hranice v popisovaném úseku (Králický Sněžník)

 

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (010-MKS)

 

ÚSEK 3 / OD VLAŠTOVČÍCH KAMENŮ NA HORNÍ MORAVU

 

Od Vlaštovčích kamenů u hraničního znaku 70/9 hranice v délce 300 metrů klesá ke hraničnímu znaku III/71. Od hraničního znaku III/71 státní hranice opouští hlavní hřeben - hraniční linie je svedena pod něj do svahu a v délce něco málo přes 2 kilometry probíhá zvlněným terénem až ke hraničnímu znaku III/73, odkud se státní hranice vrací na hlavní hřeben - a to tak, že v délce 700 metrů prudce stoupá ke kótě Malý Sněžník/Maly Snieznik (1 326 m. n. m., hraniční znak III/74, původně Kleiner Schneeberg). Důkazem svedení hranice pod hlavní hřeben jsou potůčky a jejich prameniště, které zde státní hranici protínají - místy jsou tato podmáčená místa doplněna o povalové lávky a chodníčky. Linie hlavního hřebenu po turistické stránce opuštěna není - probíhá tudy polská turistická značka, která, podobně jako státní hranice, dostihuje kótu Malého Sněžníku. Malý Sněžník je rulovým hřbetem, vrcholová plošina je porostlá horskými smrčinami a klečí borovice s malými loukami. V oblasti vrcholu je také několik skalních útvarů.

 

Malý Sněžník

 

 

 

 

Od Malého Sněžníku po 700 metrech zvlněného terénu hranice přichází ke kótě Hraniční skály/Goworek (1 320 m. n. m., hraniční znak III/75). Hraniční skály jsou v podstatě nevýrazným výstupkem Malého Sněžníku s plochým vrcholem. Vrcholek je zalesněn smrkem, jsou zde skalní útvary a bloky s kamennými moři. Z Hraničních skal státní hranice klesá v délce 1.5 km ke hraničnímu přechodu Horní Morava/Jodlów (hraniční znak III/77), který je turisticky zván jako Sedlo Puchača. Hranice v tomto úseku míjí skalku u hraničního znaku 76/6, do které je vytesán (neobnovený) původní hraniční znak (iniciály ČS a D s hraniční ryskou). U přechodového místa v Sedle Puchača v nadmořské výšce 1 110 metrů lze vypozorovat pozůstatky objektu zvláštního zařízení vybudovaného na obranu republiky ve 30. letech 20. století - příkop a několik oříznutých kolejnic, které patrně tvořily jednořadou uzávěru.

 

Hraniční skály

 

 

 

 

Skalka s historickým hraničním znakem

 

 


 

Hraniční přechod Horní Morava/Jodlów

 

 


 

Hranice ze Sedla Puchača stoupá v délce 700 metrů na kótu Hleďsebe/Puchacz (1 190 m. n. m., hraniční znak 77/9) a po dalších 1.8 km zvlněného terénu přichází ke kótě Klepý-Klepáč/Trójmorski Wierch (1 144 m. n. m., hraniční znaky 78/14, 78/15 a III/79). Plochý rulový vrchol Klepého je ohraničen skalnatými srázy s četnými kamennými moři a izolovanými skálami. Vrcholové partie jsou porostlé horskou smrčinou, místy se zde vyskytují bezlesé paseky. Původní německý (dnes český) název hory Klappersteine je odvozen od kamenných polí, která jsou těsně pod vrcholem - kamenná pole jsou neustále v pohybu - klapají. Polsky je hora pojmenována jako Trójmorski Wierch. A právě toto pojmenování dělá z hory evropský unikát - Střechu Evropy. Ze svahů Klepáče stékají vody do tří moří. Na českých jižních svazích pramení Lipkovský potok, který se vlévá do Tiché Orlice, Labe a patří k úmoří Severního moře. Na polských západních svazích pramení Kladská Nisa, která se vlévá do Odry a patří k úmoří Baltského moře. Vody z českých východních svahů stékají jako pravostranné přítoky do řeky Moravy, která se vlévá do Dunaje a patří k úmoří Černého moře. Na polské straně hranice Klepáče se tyčí 25 metrů vysoká dřevěná rozhledna. Byla postavena v roce 2009 a o rok později se otevřela veřejnosti. Pozorný turista si na Klepáči u hraniční linie povšimne do země povaleného hraničního mezníku s číslem 116, který je pozůstatkem vyznačení rakousko-pruské hranice. Na hoře Klepý končí centrální část Masívu Králického Sněžníku. Sluší se ještě doplnit, že v úseku Malý Sněžník-Klepý jsou ve svazích hraničního hřebenu čtyři lovecké chatky - chata U Strašidel, Zbojnická chata, Sršňovka, Pavlíčkova chata.

 

Pohled od Klepého na Malý Sněžník a Králický Sněžník na staré fotografii

 

 


 

Rozhledna na Klepáči a pohled z ní na hraniční hřeben

 

 

 

Kamenné moře na českém svahu Klepáče

 

 

 

 

Lovecké chatky U Strašidel a Zbojnická na starých fotografiích

 

 

 

Lovecké chatky U Strašidel a Zbojnická v současnosti

 

 

 

Z Klepáče státní hranice v délce 1.5 km klesá ke hraničnímu přechodu Horní Morava/Jodlów (hraniční znaky 79/21, 79/22 a 79/23) v nadmořské výšce 937 metrů. I zde se v době obrany republiky nacházely objekty zvláštního zařízení - v konkrétní rovině šlo o ocelovou závoru s ochrannými zídkami a třířadou uzávěru ze zabetonovaných kolejnic, hmatatelným pozůstatkem jsou příkopy. U hraničního přechodu Horní Morava/Jodlów lze (na úsečce v délce cca 1.5 kilometru) dohledat prameniště potoků, které odtékají do tří moří. Na polské straně hraničního přechodu je to jeden z pramenů Kladské Nisy, na české straně hraničního přechodu je to pramen Lipkovského potoka, v horní části osady Horní Morava nebo nad loveckou chata Sršňovka jsou to pravostranné přítoky řeky Moravy.

 

Hraniční přechod Horní Morava/Jodlów v roce 2007

 

 



Na úsečce potoků odtékajících do tří moří - jeden z pramenů Kladské Nisy, pramen Lipkovského potoka a nenápadné pravostranné přítoky řeky Moravy nad loveckou chatou Sršňovka

 

 

 

 

Nedaleko hraničního přechodového místa se ve svazích Klepáče rozprostírá osada Horní Morava (Ober Mohrau), která je v současnosti částí obce Dolní Morava. Dolní Morava je první obcí pod hraničním i mokrým hřbetem Masívu Králického Sněžníku. Obcí protéká řeka Morava, která je správní hranicí mezi Čechami a Moravou - dvě části obce (Horní Morava a Dolní Morava) náleží k Čechám a jedna část obce (Velká Morava) náleží k Moravě. Horní Morava však v minulosti (do roku 1920) byla samostatnou obcí. Domky Horní Moravy byly a jsou zařezány do svahů hory Klepý při klikaté silničce nad pravým břehem řeky Moravy. A navíc, původně byl do obce Horní Morava zahrnut horní konec dnešní Velké Moravy - obec se tak rozprostírala při obou březích řeky Moravy. První zmínka o Horní Moravě coby vsi v hustě zalesněném hvozdě se váže k roku 1677. Tehdy se tu usadili Němci. Bydleli převážně ve dřevěných domech. Hlavní obživou osadníků byla práce v panských lesích. Zemědělství ve vysokých nadmořských výškách bylo poskrovnu. Zásadním zlomem pro vývoj Horní Moravy byl odsun německých obyvatel po 2. světové válce. Většina domů zůstala opuštěna a bylo započato s dosídlováním. Ne všichni se zde v horách usadili a ne všechny domy se tak podařilo obsadit. Mnoho objektů bylo vyrabováno, někteří dosídlenci si jen odvezli z domů co jim bylo k užitku včetně stavebního materiálu. V průběhu 60. let minulého století byly neobydlené domy srovnány se zemí. Z velkého množství původních domů se do současnosti zachovala jen hrstka roubených chalup a dřevěných stodol. Na řadě míst, kde původně stávala stavení, dnes stojí nové domy, na řadě míst však lze nalézt ruiny původních stavení. Dříve byla intenzita zemědělství a pastevectví v této oblasti daleko větší a obecní lesy nebyly tak rozsáhlé jako dnes - proto můžeme pozůstatky po původních domech najít i v lesích. V současnosti je Horní Morava malým rekreačním sídlem s desítkami (původních i nových) stavení. Celá obec Dolní Morava je celoročním turistickým areálem (mj. je zde vybudována Stezka v oblacích).

 

Horní Morava na starých fotografiích

 

 


 

Horní Morava v současnosti

 

 

 

 

Vedení státní hranice v popisovaném úseku (Vlaštovčí kameny - Horní Morava)

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (011-MKS)

 

ÚSEK 4 / Z HORNÍ MORAVY NA DOLNÍ LIPKU

 

Státní hranice od hraničního přechodu Horní Morava/Jodlów probíhá 400 metrů zvlněným terénem ke kótě Jelení vrch (936 m. n. m., hraniční znak III/80) a odtud klesá v délce 1.5 km k bývalému přechodovému místu spojující osady Heřmanice a Potoczek (hraniční znaky 80/29 a III/81). Dnes se zde oficiální hraniční přechod nenachází, ale staré mapy a pozůstatky božích muk (na polské straně hranice) dávají tušit, že tu dříve bývala pěšina spojující osady Heřmanice a Neissbach (dnes Potoczek). U přechodového místa a dále souběžně s hranicí se rozprostírá osada Heřmanice.

 

Přechodové místo spojující osady Heřmanice a Potoczek

 

 


 

Od přechodového místa u Heřmanic státní hranice pozvolně stoupá v délce 1.3 km na kótu Výčnělek (741 m. n. m., hraniční znaky 82/8 a 82/9). Z kóty hranice klesá, záhy les mizí a hraniční linie míří do rovinatých lánů, kde na české straně hranice jsou na dohled osady Prostřední Lipka a Dolní Lipka (tyto osady společně s Heřmanicemi jsou součástí města Králíky) - státní hranice v tomto úseku měří 6 kilometrů a v konečné fázi doputuje ke hraničnímu přechodu Dolní Lipka/Boboszów. Hraniční přechod Dolní Lipka/Boboszów v nadmořské výšce 530 metrů ukončuje Masív Králického Sněžníku - navazují na něj Orlické hory. K silničnímu hraničnímu přechodu jsou osazeny hraniční znaky III/87 a III/88 zapuštěné do pozemní komunikace. Na české straně hraničního přechodu stojí dnes již opuštěná celnice z období první republiky.

 

Hraniční přechod Dolní Lipka/Boboszów v roce 2003

 

 


 

Hraniční přechod Dolní Lipka/Boboszów

 

 


 

Vedení státní hranice v popisovaném úseku (Horní Morava - Dolní Lipka)

 

 

 

 

OBRAZOVÁ GALERIE K TÉMATU (012-MKS)

© 2016-2017 Zdeněk Šmída Vytvořeno systémem web-rychle.cz